Štítek: DekkaDancers

DEKKADANCERS oslaví 10 let na scéně

Dvě premiéry, výstavy i fotografický workshop

DEKKADANCERS otevírají novou divadelní sezónu oslavami 10. výročí od vzniku druhé generace souboru. Vystoupí na dvou scénách, představí dvě premiéry, dvě výstavy a workshop vedený nejvýraznější osobností české taneční fotografie – Pavlem Hejným. Soubor založili v roce 2009 tehdejší tanečníci Baletu Národního divadla Tom Rychetský a Viktor Konvalinka společně s Pavlem Hejným. Oslavy pak směřují k tzv. 2. generaci DEKKADANCERS, kdy se vedení souboru v roce 2015 ujímají Štěpán Pechar, Ondřej Vinklát a Marek Svobodník. Toto období znamená přechod od příležitostných vystoupení ve formátu sister company Baletu ND k plnohodnotnému tanečnímu tělesu, které má na kontě kolem 80 představení ročně a získalo několik prestižních divadelních ocenění (např. ceny Thálie, Cena Divadelních novin). Dnes soubor vedou Štěpán Pechar a Ondřej Vinklát, kteří jsou i autory většiny inscenací.

Studio 54: Nejvýpravnější premiéra v historii DEKKADANCERS

DEKKADANCERS za sebou mají několik náročných a výpravných koprodukcí, ať již s Českou filharmonií nebo Divadlem bratří Formanů, které se těší desetitisícové návštěvnosti (např. Jonathan Livingston Racek, Má vlast či Kniha džunglí). 8. listopadu pak soubor v ARŠE+ uvede dosud nejnáročnější inscenaci ve vlastní produkci, kterou si nadělil k 10. výroční. Studio 54 bude postaveno na humoru a blyštivé show, naváže tak na předchozí úspěšné inscenace typu Poslední večeře či Hornybach 18+. Studio 54 je hudebně-taneční show na motivu legendárního newyorského klubu z konce 70. let. Autory představení jsou Štěpán Pechar a Ondřej Vinklát, kteří se zároveň představí v rolích zakladatelů souboru Iana Schragera a Steva Rubella. Hudbu pro představení skládá Jan Šikl, který stál již za hudební složkou inscenace La Dolce Vita a spolupracuje např. s Orchestrem BERG.

„Téma Studia 54 a jeho příběhu v nás rezonuje dlouho a oslavy 10 let od vzniku 2. generace nám připadají jako dobrá příležitost pro jeho uchopení. Shodli jsme se, že nechceme vytvářet dokumentární představení, které by příběh legendárního newyorského klubu vyprávělo od     jeho počátku do jeho rychlého konce. Hledali jsme dramaturgickou nadstavbu, která by v nás zažehla touhu objevovat víc než příběhy lidí, které jsou se Studiem 54 spjaty. Chtěli jsme si zafabulovat. A tak nás napadla myšlenka posledního večírku před koncem světa. Jak by takový večírek vypadal ve Studiu 54? Jaký by byl program? Kdo by na něj přišel? A co by jeho návštěvníci prožívali během posledních hodin svého života?” přibližuje Ondřej Vinklát.

Součástí inscenace bude i tzv. Decompression room s výstavou fotografií Pavla Hejného, které budou ilustrovat vznik tohoto jedinečného představení.

Zpátky ke kořenům: 10 dkg DEKKA

Sezónu na Jatkách78 DEKKADANCERS zahájí 23. září uvedením La Dolce Vity v choreografii Štěpána Pechara a and v choreografii Jiřího Pokorného. Do divadla v Holešovické tržnici, domácí scéně souboru, bude směřovat retrospektivní část programu k 10 letům. Ta vyvrcholí na konci listopadu výstavou Pavla Hejného a show 10 dkg DEKKA. Na jateční scéně se 27. a 28. listopadu potkají zakladatelé souboru a většina performerů a tvůrců, kteří prošli historií souboru. Výstavu zahájí herec Jiří Lábus, který je patronem a významným spolupracovníkem souboru.

„DEKKADANCERS byli pro nás obrovskou inspirací a vzorem už během studií na konzervatoři. Jejich tvorbě jsme rozuměli, a sdíleli podobný smysl pro humor, který místy šel až za hranici absurdna. Premiéra Umíněnosti ztracených, kterou Dekkáči uvedli na Nové scéně, byla pro naší tvorbu zásadní. Jejich profesionalita, obrovský elán, ale také hravost a bezstarostnost byla cítit až do poslední řady Nové scény. Humor střídala tklivost a zase naopak. Měli jsme husinu. Hned druhý den jsme se sešli v parku a vymysleli naší prvotinu, kterou jsme nazvali Červenej čudlik. Po absolutoriu jsme nastoupili do Národního Divadla, kde jsme se všichni potkali, společně natáhli suspíky a bílý kamaše, a sem tam si v rámci Dekkáču zablbli,“ říká k počátku spolupráce s DEKKADANCERS Ondřej Vinklát.

Jakmile Tom Rychetský, Viktor Konvalinka a Pavel Hejný oznámili, že z nedostaku časových kapacit ukládají soubor k ledu, rozhodli se Štěpán Pechar s Ondřejem Vinklátem a Markem Svobodníkem navázat na jeho činnost a pokračovat pod hlavičkou DEKKADANCERS. Dnes ve vedení souboru stojí dvojice Pechar – Vinklát.

10 dkg DEKKA bude večerem, který oslaví nejen působení 2. generace, ale i generace první, bez které by ta druhá nebyla. V celovečerním představení protkaném kratšími i delšími fragmenty prací obou generací vystoupí původní obsazení a věkový rozdíl mezi některými tanečníky bude činit bezmála 30 let

Nejen tanec, ale i fotka dělá Dekkáče tím, čím jsou

Není zcela běžné, že by jedním ze zakladatelů tanečního souboru byl fotograf. Tom Rychetský na založení souboru vzpomíná takto: „V Národním Divadle se jednoho dne zjevil jakýsi `huňáč` s foťákem. Byl to Pavel Hejný. Zpočátku fotil zkoušky baletu a mám takové podezření, že hlavně kvůli baletkám, ale to je vedlejší. Pak fotil i představení a ty fotky byly neskutečný. Jednoho večera jsme zašli na pivo a já mu představil koncept své budoucí choreografie Nedokončený kus – tria dvou tanečníků a fotografa. Nápad se mu líbil, a tak jsme si plácli na spolupráci. Premiéra měla velký úspěch a z toho nadšení jsme společně s Viktorem Konvalinkou založili Dekkáče. Takhle jednoduchý to bylo!”

A protože je taneční fotografie integrální součástí DEKKADANCERS, vyhlásili DEKKADANCERS společně s ARCHOU+ open call Kick-Off Vol. II: Foto Workshop. Jedná se o dvoudenní intenzivní fotografický workshop pod vedením Pavla Hejného, který proběhne 23. a 24. září 2025. Jeho součástí je stage focení inscenace La Dolce Vita i tačníků DEKKADANCERS a následný rozbor fotografií. Zaměřuje se na mladé tvůrce do 30 let.

DEKKADANCERS

Skupinu v roce 2009 založili tanečníci a choreografové Viktor Konvalinka a Tom Rychetský, společně s fotografem Pavlem Hejným. V roce 2015 se vedení ujímá tzv. druhá generace DEKKADANCERS – Štěpán Pechar, Ondřej Vinklát, Marek Svobodník. Dnes skupinu vede dvojice Pechar – Vinklát. DEKKADANCERS mají na svém kontě řadu produkcí a představení napříč žánry – od celovečerních tanečních inscenací, až po rozmanité projekty, jako jsou módní přehlídky, hudební videa a koncerty. Soubor se zaměřuje na tvorbu, která překračuje běžnou hranici tance a oslovuje tak širokou veřejnost. Autenticky, bez podbízivosti a s jedinečným přístupem ke každému představení. Spolupracuje s nejlepšími ze svých oborů napříč žánry. Patří mezi ně nejen špičkoví tanečníci, ale i populární hudebníci či renomovaní herci, divadelníci a výtvarníci. Divák si z představení DEKKADANCERS odnáší nejen pohybově-taneční zážitek, ale celistvý divadelní prožitek, často okořeněný o specifický druh humoru, který bortí hranice mezi divákem a performerem.

Mediálním partnerem oslav 10. výročí DEKKADANCERS je Český rozhlas Vltava.

Zuzana Hošková

pro Taneční magazín

Rozhovor s pedagogem a tanečníkem Dekkadancers Patrikem Čermákem

„Současný tanec vyžaduje být otevřený novým výzvám“

„Být interpretem současného tance vlastně znamená mít široký záběr dovedností a být otevřený novým výzvám,“ přiznává tanečník a pedagog Patrik Čermák, který je v současné době aktivním členem taneční skupiny DEKKADANCERS. A tanec je pro něj nejen práce, ale také koníček a vášeň.

Co Vás přivedlo k tanci? Jak jste se k němu dostal?

„Já byl aktivní dítě a už od školky jsem navštěvoval mimo jiné i různé taneční kroužky od country tanců, přes hip hop až po capoeiru. Když přišel čas, rozhodnout se kam po základní škole dál, rozhodl jsem se pro taneční konzervatoř. Bylo to velmi náročné, ale dnes si neumím představit, že bych dělal cokoliv jiného.“

 V roce 2012 jste absolvoval Taneční centrum Praha a již během studií jste působil ve školních souborech Baby Balet Praha a Balet Praha Junior a představil jste se v choreografiích Attily Egerháziho či Samuela Delvauxe. Co Vám spolupráce s těmito mistry dala?

„Působení ve školních souborech a možnost spolupráce s řadou skvělých pedagogů a choreografů byla naprosto jedinečná. Každý choreograf má svůj specifický pohybový slovník a je zábavné a mnohdy dost náročné tento slovník nasát, převzít a ztvárnit.

Soubor Balet Praha Junior byl skvělou přípravou na profesní život a složitý systém divadelního prostředí. Během školního roku jsme vystupovali v řadě tuzemských i zahraničních divadel a zvykali si na divadelní provoz. Když jsem poté nastoupil do svého prvního angažmá, nebyl to pro mě takový šok. Vlastně jsem tou dobou měl víc zkušeností, než někteří stejně staří kolegové z jiných škol.“

Po škole jste byl v letech 2012 – 2014 v baletním souboru v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. Pak jste se stal stálým členem Pražského komorního baletu, kde jste si zatančil např. v inscenacích jako – Mono No Aware, Kdo je na světě nejmocnější?, Z mého života nebo Slovanský kvartet. Spolupracoval jste také se souborem Lenka Vagnerová & company. V současné době jste aktivním členem souboru DEKKADANCERS (Tramvaj do stanice Touha, La Dolce Vita). V čem byste si rád zatančil? Máte nějakou vysněnou roli nebo jste rád za každou příležitost? 

„Momentálně nemám jednu vysněnou roli či inscenaci. Obecně mě ale velmi baví potkávat se na projektech s umělci z jiných odvětví. Hudebníci, herci, zpěváci, vizuální umělci, akrobati… Od každého se můžu něco naučit a nahlédnout jim „do kuchyně”. Bavit se o různých tématech a nahlížet na ně jinou optikou. Takových projektů bych chtěl zažít ještě spoustu.“

 Jak se Vám tančilo v poetické inscenaci Zázrak (s)tvoření v Laterně Magice, věnované dětem? 

„Já mám obecně dětská představení velice rád. Děti jsou velmi upřímní diváci a dají vám často dost hlasitě najevo, co si o představení myslí. Obrovské záchvaty smíchu či naopak pravý a nehraný strach o hlavní postavu. To jsou věci, které mě na dětských představeních baví.

Inscenace Zázrak (s)tvoření byla jednou z těch inscenací, na které se těšíte a užíváte si je od začátku do konce. Potkali jsme se ve skvělém složení a byla sranda na jevišti i mimo něj“

Působíte nejen jako tanečník, ale také jako pedagog. Sám jste vystudoval pedagogiku současného tance na HAMU v Praze. Učíte v letním tanečním workshopu v Litvínově, jste lektorem Contemporary – prostor pro tanec. Učíte techniku současného tance floor work na Mezinárodních interpretačních kurzech v Zábřehu a lekce contemporary dance jste vedl v Pražském komorním baletu. Co Vás přivedlo k práci pedagoga a co Vás na ní baví?  Je to možnost předávání svých zkušeností dále, a přitom se také stále něco nového sám naučit? 

„Je to přesně tak. Baví mě neustále hledat nové způsoby, jak pomoct studentům a kolegům zdokonalit svou techniku a naučit se něco nového. Zároveň mě baví ta výzva v tom smyslu, že to co pomáhá jednomu, nemusí dávat smysl druhému. Hledání různých řešení jednoho problému je to, co mě baví a naplňuje. Zároveň si myslím, že je důležité být neustále otevřený novým věcem a získávat nové dovednosti. Mám pocit, že v dnešním světě už to ani jinak nejde.“

A co choreografie, neláká Vás také? Vytvořit něco vlastního?

„Choreografické ambice jsem nikdy moc neměl. To přenechávám svým kreativnějším kolegům. Ale možná jsem jen zatím nenašel to správné téma ke ztvárnění.“

Jste stále více tanečník nebo Vás to táhne spíše k tomu předávání a sdílení svých zkušeností dále? 

 „Jsem vlastně obojí a baví mě, jak jedno ovlivňuje druhé. V pedagogice využívám své jevištní zkušenosti a jako interpret často mohu těžit ze svých pedagogických zkušeností a to zejména během procesu tvorby.“

Je Vám bližší současný tanec nebo Vás to táhne ke klasice?

„Na klasiku jsem nikdy neměl ideální dispozice. Baví mě současný tanec. Je v něm úplně všechno. Mísí se v něm spousta stylů a přístupů. Být interpretem současného tance vlastně znamená mít široký záběr dovedností a být otevřený novým výzvám.“

Čím je pro Vás tanec dnes?

„Tanec je moje práce, koníček a vášeň.“

Jak rád trávíte chvíle volna? Patříte k lidem, pro které je jejich profese také koníčkem?

„Volno nejraději trávím aktivně s rodinou. Mám rád turistiku, běh, jízdu na kole a sport obecně. S manželkou milujeme deskové hry a už se nemůžeme dočkat, až syn doroste do věku, kdy bude moct hrát s námi.

Moje profese je sice mým koníčkem, ale občas si od něj rád odpočinu.“

Děkujeme za rozhovor

Foto: Archiv Patrika Čermáka 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s baletkou a módní návrhářkou Annou Homola

„Miluji malovat svým tělem hudbu“

„Miluju malovat svým tělem hudbu. Stát se její součástí. Splynout s ní,“ přiznává někdejší baletka, která se našla ve své druhé kariéře módní návrhářky Anna Homola, která svá módní umělecká díla tvoří pod značkou Annlock. Tanec ale úplně neopustila a začala tančit ve Folklor Gardedn.

Baletu jste se začala věnovat již v dětství. Jak jste se k němu dostala?

„Byla jsem velmi aktivní dítko a tak mě rodiče ve třech letech přihlásili do ZUŠ na tanec. Bavilo mě to a v šesti letech jsem udělala konkurz do přípravky Národního divadla. Tam jsem měla příležitost vystupovat na prknech, co znamenají svět. Já vlastně začínala ve zlaté kapličce. 🙂

Tančila jsem dětské role v představeních baletu ND. Moje první role byla beruška v představení Z pohádky do pohádky.“

Čím Vás balet nakonec tak okouzlil, že jste jej nakonec vystudovala na Taneční konzervatoři hl. města Prahy?

„Mě divadlo prostě vonělo… Bavilo mě, že každé představení bylo jiné, pokaždé se něco stalo, bylo co vyprávět. Nefungoval výtah, někdo byl nemocný, spadla kulisa… Bavilo mě být toho všeho součástí.“

Jako baletka jste tančila na Nové scéně Národního divadla v Praze, Laterně Magice, také v zahraničí. Zatančila jste si v Malém princi, Podivuhodné cestě Julese Verna, Vidím nevidím, Kouzelný cirkus, Casanova, Graffiti … Splnila jste si své taneční sny?

„Moje první angažmá bylo v Divadle J. K. Tyla v Plzni. Tam jsem měla to štěstí být u nastudování Labutího jezera v choreografii pana Němečka. Při nastudování byla i Ingrid Saidl, která nám krásně vysvětlila všechny pohyby, co znamenají a jak je udělat správně… dokonce jsem tančila Pas de Trois v prvním jednání. Od té doby je Labutí jezero moje srdcová záležitost. A proto jsem byla velice ráda, když jsem dostala nabídku tančit Odílii. Další mojí srdcovkou je Venuše v Kouzelném cirkuse. Myslím, že jsem si během své kariéry zatančila mnoho krásných rolí… ale ještě bych si jednu roli, klidně více hereckou, pohybovou, zatančila. Ráda bych byla součástí nějakého pěkného projektu.“

S aktivní taneční kariérou jste se sice rozloučila, nadále se ale nějakým způsobem věnujete tanci – děláte černé divadlo, folklor, představení pro děti např. Vánoční příběh nebo Jak Koblížek baletku potkal. Čím je pro Vás tanec dnes? A jak říkáte, stále trochu tancujete, protože tanec je pro Vás droga.

„Miluju malovat svým tělem hudbu. Stát se její součástí. Splynout s ní.“

A je tu Vaše druhá kariéra. Vše začalo, když jste si začala šít oblečení pro sebe. A protože Vaše modely byly zajímavé, měly o ně zájem i Vaše kamarádky a kolegyně. Také jste dělala kostýmy pro inscenaci Dance Laboratory. Jako garderobiérka jste pracovala na inscenaci Kniha džunglí. Co Vás přivedlo k šití? Věnovala jste se šití nebo jiným ručním pracím již předtím nebo šila oblečky pro panenky?

„Šít oblečení jsem začala z vlastní potřeby. Potřebovala jsem nějaké oblečení, které bude pohodlné, originální ale také bude jednoduché na oblékání a zároveň podtrhne ženskost. Několikrát denně jsem se převlékala – ráno v divadle do cvičebního na trénink – civil, do cvičebního na učení dětí – civil, do cvičebního v divadle na rozcvičení před představení a během představení jsem někdy oblékala i devět různých kostýmů – civil. Proto jsem si šila jednoduché topy a šaty „oblíknu a jdu”. Vždy měly něco zajímavého. Zajímavá látka, drobný detail… Šít jsem se naučila jako holčička na mámině stroji. Šila jsem si a batikované sukně a šaty, abych nemusela nosit jen poděděné oblečení po starších bratrech.

A pak si kamarádky začaly ode mne objednávat. A tak jsem se přihlásila do kurzu šití a později i ke studiu na Scholastice – ateliér textilní a oděvní tvorby. V té době mě oslovila tanečnice Tereza Kučerová, zda bych ji vytvořila kostýmy k její choreografii do představení Dance Laboratory. Po mateřské dovolené jsem se rozhodla založit svoji značku a postupně jsem ji začala budovat. Navázala jsem spolupráci s obchodem Cvrk na Letné, kam dodávám své zboží a začala svoji značku prezentovat na designových trzích. V listopadu 2023 jsem spustila e-shop.

Také jsem začala tančit ve Folklor Gardedn, kam jsem si ušila kostým. Spolupracuji s projektem Filharmoniště – koncerty pro rodiče s dětmi 0 – 3, kde tančím. Pro tento projekt jsem, vymyslela ve spolupráci s Gabrielou Vermelho dvě představení pro školky: Vánoční příběh a Jak Koblížek baletku potkal, ke kterým jsem si navrhla a ušila kostýmy.

Ke spolupráci mě přizval spolek Dekkadancers, kde jsem při představení Kniha džunglí dělala garderobiérku – kostymérku. Na tuto sezónu chystají opět ve spolupráci s Matějem Formanem a Českou filharmonií představení Má vlast. Už se na toto představení moc těším. Je to už taková tradice, zahájit letní sezonu v šapitó ve Stromovce. Chodí tam se mnou i moje dcera, která to tam taky miluje.

Na šití mě asi nejvíc chytlo to, že na konci procesu mám něco hmatatelného. Začíná to myšlenkou v hlavě, pak placatou látkou, z které moje ruce vytvarují 3D oblečení. Je to krása pozorovat, jak vše postupně vzniká. A ten výsledek? Když si kousek obléknu a ono to funguje, vypadá krásně a někdy i líp, než jsem si dokázala představit. Ta radost, když vám někdo oblečení pochválí. Nebo když vidíte svoji práci, jak jí obléká někdo jiný a vykouzlí mu úsměv na tváři a dělá mu radost. To pak vždycky radostně poskakuju a pištím radostí. V divadle člověk trénuje, dře, odtančí představení, sklidí potlesk a výsledek není viditelný.“

Šít oblečení Vás tak zaujalo, že jste se přihlásila do kurzu šití a později i oděvního návrhářství a v novém oboru začínala úplně od začátku a učila se za pochodu. Založila jste módní značku Annlock. Říkáte, že tanec a móda mají hodně společného. Obojí je o kráse a eleganci, také vyžaduje hodně úsilí a trpělivosti. Co všechno šijete? Někde jste řekla, že šijete i kroje.

„Z baletky jsem se stala módní návrhářkou. Na jevišti jsem pochopila, že kostým dotváří roli, stejně jako oblečení formuje naši osobnost v životě. Vše, co tvořím, v sobě nese principy ladnosti, preciznosti a sebevyjádření. Mým cílem je navrhovat modely, které ženám dodají sebevědomí a pomohou jim vyjádřit, kým opravdu jsou. Pod značkou Annlock navrhuji oblečení, které je tvořené pro ženy, jež chtějí být elegantní, ale zároveň si váží praktičnosti a pohodlí. Hlavní myšlenkou mých návrhů je variabilita – jeden model, mnoho příležitostí. Každý kousek z kolekce Annlock je navržen tak, aby se dal snadno přizpůsobit různým situacím během dne:

– Ráno do kanceláře – s jemnými šperky a minimalistickými doplňky

– Na obchodní schůzku – stačí přidat formální obuv a sako, a jste připravené udělat dojem.

– Odpoledne na procházku – s teniskami

– Večer do společnosti – doplňte vysokými podpatky, psaníčkem a výrazným šperkem a oblečení získá zcela jiný, elegantní look.

Mým cílem je, aby se ženy cítily sebevědomě a pohodlně ve všech rolích, které během dne hrají.“

Na jevišti Vás fascinovala nejen ladnost pohybu, ale i role, kterou kostýmy hrají k dotvoření příběhů. A Vaše modely jsou inspirované baletem. „Každý nese jméno baletního prvku, jako připomínku mé taneční cesty.“ Co Vás baví na navrhování kostýmů?

„Jak říkáte. K oblečení přistupuji jako ke kostýmu, který dotváří naše role, které nás během dne čekají. Baví mě vymýšlet takové kousky, které budou jednoduché, nadčasové a hravé. Kostýmy do představení jsou pro mě výzva. A někdy se u toho vyblbnu. Jako u kostýmů do představení Jak Koblížek baletku potkal: kočička myška, medvídek, veš, vrána…“

Dělat módu Vás velice baví. Říkáte:  „Móda by měla být nástrojem, který podtrhne naši jedinečnost a dodá nám pocit jistoty v každém okamžiku. A přesně to nabízím. Oděvy, které vám pomohou cítit se skvěle a vyzařovat sebevědomí, ať už jste kdekoli a děláte cokoli. Každý kousek, který tvořím, je navržen tak, aby ženám dodal sebevědomí, zdůraznil jejich osobnost a umožnil jim cítit se krásně a pohodlně.“ V jakém oblečení se nejlépe cítíte Vy?

„Haha. Hezká otázka. V takovém, které odpovídá situaci a roli, ve které se zrovna nacházím. Mám ráda kalhoty a triko, ale v divadle bych se v tom dobře necítila. Miluju večerní šaty, ale přes den bych se v nich cítila jako blázen.“

 A co zájmy a koníčky, máte na ně čas? Jak ráda trávíte volný čas?

„Teď nejvíce času trávím podnikáním a s rodinou. Dceři je 6 a tak s ní chci trávit čas, dokud o to má zájem. Chybí mi denní kontakt s hudbou, ideálně živou. Vždyť už od konzervatoře jsem byla zvyklá, že celá budova školy zní hudbou. Z každé místnosti, i ze záchodu, se ozývala hudba (muzikanti trénovali, opravdu kde se dalo i nedalo). Moc ráda zajdu do divadla, nebo na koncert. A další velkou radost mi dělá příroda, kytičky. To vám je taková krása a radost. Tolik barev, tvarů. Jsem ráda, že u domu mám zahradu, kde mám možnost pěstovat kytky. Je to radost se s dcerou starat záhonky a sledovat, jak postupně rostou a dozrávají jahody, borůvky… už teď se u toho culím, jen na to pomyslím. Hudba a kytky mě vždy rozzáří.“

Děkuji za rozhovor. A všem přeji, ať hrají krásné role v krásných kostýmech. Jak na jevišti, tak hlavně ve svém životě.

                                 

Anna Homola:

Narodila se 4. 3. 1983 v Praze jako Anna Dvořáková.

Balet vystudovala na Taneční konzervatoři hlavního města Prahy.

Tančila v Divadle J. K. Tyla v Plzni, Severočeském divadle opery a baletu v Ústí nad Labem, Nové scéně Národního divadla v Praze a v Laterně Magice.

Věnuje se módě a založila značku Annlock.

Foto: Archiv Anny Homoly 

           

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Premiéra Mé vlasti

Divadelní sezona vyvrcholí v Azylu 78, projekt, který nemá obdoby

Na scénu míří projekt, jaký v českém kulturním prostoru nemá obdoby. První divadelní adaptace Mé vlasti pro malé i velké diváky v podání České filharmonie, Divadla bratří Formanů a DEKKADANCERS bude slavnostně uvedena přesně za týden v Azylu78. Výjimečné spojení scénického umění, hudby a výtvarné poetiky slibuje velkolepou multižánrovou podívanou pro malé i velké. Po loňském rozloučení s Knihou džunglí tak tvůrci přicházejí s novou výpravnou inscenací, která se právem stává zlatým hřebem závěru letošní divadelní sezony.


Zkoušky právě vrcholí pod šapitó v pražském Azylu78, kde se režiséři Matěj Forman, Janek Jirků a Štěpán Pechar střídají nad jednotlivými symfonickými básněmi. V představení se na jedné scéně potká 12 performerů (během třítýdenního bloku představení se alternuje 15 tanečníků, herců a akrobatů) a komorní sestava hudebníků České filharmonie čítající 16 lidí. Smetanovu předlohu pro ně upravil respektovaný skladatel a dirigent Marko Ivanović. Scénu navrhl Matěj Forman a kostýmy a masky připravila výtvarnice Andrea Sodomková.

Vznik takto rozsáhlého projektu dále umožnila výrazná finanční pomoc společnosti Pale Fire Capital českého internetového podnikatele a investora Jana Barty, který je známý svými filantropickými aktivitami. Má vlast je tak dalším kulturním projektem, který se mohl opřít o jeho podporu.

„Naše inscenace vzniká v produkci několika malých nezávislých kulturních subjektů, rozpočtově by ale patřila spíš do Národního divadla. Pro financování takto velkého projektu potřebujeme významnou pomoc od firemních partnerů. Vstup takto významného partnera jen pár týdnů před premiérou pro nás sehrál klíčovou roli. Pomoc Jana Barty nám umožnila projekt realizovat v jeho plánovaném rozsahu. Diváci tak nezůstanou o nic ochuzeni a mohou se těšit na velkolepou podívanou, která nemá v českém kontextu srovnání,“ uvádí producent Štěpán Kubišta. Projekt pak podpořila celá řada dalších partnerů, mezi kterými je třeba vyzdvihnout dotaci od Bohemian Heritage Fund.

Divadelní Má vlast se zároveň odehraje pod záštitou prezidenta České republiky Petra Pavla.

MÁ VLAST

BEDŘICH SMETANA & KOL. (FORMAN, IVANOVIĆ, JIRKŮ, PECHAR, SODOMKOVÁ) Sodomková)

  • Premiéra: 12. 6. 2025, Azyl78, reprízy: 14.–29. 6. 2025, Azyl78
  • Autor hudby: Bedřich Smetana
  • Hudební úprava, nastudování: Marko Ivanović
  • Scénář, scénografie, režie: Matěj Forman (režie Vyšehradu a Blaníku)
  • Námět, scénář, režie: Janek Jirků (režie básní Vltava, Šárka a Tábor)
  • Choreografie, režie: Štěpán Pechar (režie Z českých luhů a hájů)
  • Kostýmy a masky: Andrea Sodomková
  • Výtvarná spolupráce, tvorba loutek, technologie a výroba: Petr Pasler, Tereza Komárková, Josef Sodomka, Jitka Barnetová
  • Účinkující: Lukas D. Blaha, Patrik Čermák, Florian Garcia, Josef Bobeš Havelka, Albert Kaše, Andrej Lyga, Natalia Metodijeva, Šimon Pliska, Eva Stará, Dora Sulženko Hoštová, Nela Štarková, Adriana Štefaňáková, Ondřej Vinklát, Andrea Vykysalá, Václav Wortner a hudebníci a hudebnice České filharmonie
  • Vizuál: Magdalena Rutová, typo Jan Čumlivski
  • 105 min. vč. přestávky / vhodné od 6 let / česky

Zuzana Hošková

pro Taneční magazín