Štítek: 420PEOPLE

Dokument o slavném choreografovi

Václav Kuneš: Světozor

Cesta Václava Kuneše od tanečních počátků přes hvězdnou zahraniční kariéru až k pomyslnému „tanečnímu důchodu“ – tak by se dal shrnout dokument 420PEOPLE k 42+PEOPLE, jehož PREMIÉRU uvede v rámci Festivalu tanečních filmů 12. května 2023 kino Světozor.

Dokumentární film 420PEOPLE k 42+PEOPLE pojednává o proměně těla a duše tanečníka, který je na prahu „tanečního důchodu“. Václav Kuneš je v tanečním světě pokládán za choreografické eso. Byl tanečníkem v Nederlands Dans Theater, jako sólista tančil také v New National Theater v Tokiu. Působil jako asistent Jiřího Kiliána, inscenoval jeho choreografie v mnoha slavných světových divadlech. Do povědomí široké veřejnosti v Česku se zapsal jako „ten nejhodnější porotce“ taneční soutěže StarDance.

Dokumentaristka Slobodanka Radun na příběhu Václava Kuneše ukazuje, jak funguje tělo tanečníka po desítkách let tvrdého tréninku. Václav Kuneš dochází k poznání, že od určitého věku tanečník nezvládne to, co o 20 let mladší kolega, ale přesto může své zkušenosti dále kultivovat a podělit se o ně s divákem. O stárnutí Václav Kuneš říká: „Vždycky jsem si myslel, že až mi bude 40, tak se mi změní život tím, že přestanu tancovat, protože už mi to nepůjde tak jako dřív. Ale teď se mi mění život tím, že zjišťuji, že tomu tak není.”

Václav Kuneš, zakladatel renomovaného tanečního souboru 420PEOPLE, proto dnes přichází s originálním projektem pro „stárnoucí“ tanečníky 42+PEOPLE. Inspiroval se nejen vlastním věkem, ale také bývalým souborem Nederlands Dans Theater 3 Jiřího Kyliána, který prý byl také určen pro tanečníky „mezi čtyřicítkou a smrtí“.

Dokumentární film 420PEOPLE k 42+PEOPLE můžete zhlédnout 12. května od 18.15 hodin v kině Světozor v rámci Festivalu tanečních filmů, který se zde koná od 11. do 13. května. Už 8. ročník festivalu nabídne kolekce krátkých tanečních filmů, tzv. dance for camera, sestavených výběrem z 234 přihlášených snímků z celého světa, které se budou ucházet o Hlavní cenu festivalu a Cenu diváků. Festivalový program přinese také unikátní záznam choreografií z Pařížské opery a dokumenty přibližující výjimečné choreografy. Chybět nebude ani oblíbený kurátorovaný blok věnovaný tanci a reklamě.

Zuzana Rybářová

pro Taneční magazín

Festival tanečních filmů

8. ročník festivalu nabídne kolekce krátkých tanečních filmů v Kině Světozor

Bienále Festival tanečních filmů se letos koná po osmé a proběhne v sálech pražského Kina Světozor od 11. do 13. května 2023

  1. ročník festivalu nabídne kolekce krátkých tanečních filmů, tzv. dance for camera, sestavené výběrem z 234 přihlášených snímků z celého světa. Výběr toho nejlepšího se tak bude ucházet o Hlavní cenu festivalu a Cenu diváků. Festivalový program přinese také unikátní záznam choreografií z Pařížské opery a několik dokumentů přibližujících fascinující choreografické osobnosti. Nebude chybět ani oblíbený kurátorovaný blok věnovaný tanci a reklamě.

Letošní ročník festivalu odstartuje první kolekce dance for camera filmů sestavená výběrem snímků z celého světa, které se ucházejí o Hlavní cenu festivalu a Cenu diváků. Během celého festivalu mohou diváci svým hlasováním rozhodnout o vítězi výběrem ze tří programových bloků soutěžních filmů.

Hlavní opening festivalu je pozváním do Pařížské opery. Inovativní záznam Créer Aujourd’hui přinese pohled za oponu tvorby současných taneční tvůrců – Sidi Larbi Cherkaouiho, Damiena Jaleta, Tess Voelkerové a Mehdi Kerkouche. Toto absolutně unikátní filmové zpracování odhalí tvorbu těch nejúspěšnějších choreografů okem kamery jako partnera přímo z jeviště Pařížské opery, kde se představí i současní hudebníci. (Woodkid).

Program přinese dále dokument Ailey – citlivý bohatý portrét geniálního choreografa Alvina Aileyho (1931–1989). Ailey přivedl do bílého umění baletu černošské tanečníky s jejich živelnou tělesností a emocionalitou a zároveň svými strhujícími choreografiemi zprostředkoval hodnoty afroamerické kultury – gospel, blues, ale také půvaby všednodennosti i černošské spirituality. Ve filmu Ailey hovoří o svém životě a tvorbě prostřednictvím zrekonstruovaných zvukových nahrávek pořízených v posledním roce jeho života. Jako Afroameričan a gay se Aily prosadil ve společnosti, jež ho chtěla ze všech sil vyloučit.

Dalším výjimečným snímkem festivalu bude dokument Overtour, který přiblíží originální uměleckou a výzkumnou práci italské choreografky a performerky Silvie Gribaudiové, která se zaměřuje na taneční tvorbu se ženami staršími 60 let. Film plný humoru, odvahy a života. Silvie se opakovaně vrací do Prahy i jako performerka a vystoupí živě s premiérou díla Grand jeté na festivalu Tanec Praha 7. a 8. června v Divadle Ponec.

Festival nabídne také první českou i mezinárodní premiéru dokumentu Václav Kuneš: Od 420PEOPLE k 42+PEOPLE režisérky Slobodanky Radun o proměně těla a duše tanečníka. Václav Kuneš, umělecký šéf souboru 420PEOPLE má za sebou úspěšnou mezinárodní kariéru i tvůrčí cestu a diváci budou mít možnost poprvé vidět její filmové zpracování.

Nebude chybět ani kurátorský výběr Best of, který nabídne excelentní taneční filmy ověnčené festivalovými cenami, chválou kritiků – to nejlepší ze světové taneční kinematografie v podobě filmů Hofeshe Schechtera, Philippa Decouflého, Sofie Laplane a premiéru filmu Miřenky Čechové a Terezy Vejvodové – Lady M.

Vyvrcholením festivalu bude vyhlášení vítězů soutěže a předání Hlavní ceny festivalu a Ceny diváků. Součástí slavnostního večera bude oblíbený kurátorovaný blok Tanec a reklama. Nejlepší reklamní filmy a videa z posledních let jsou často dílem renomovaných režisérů a choreografů. Zkrátka: umění a komerce v kreativním objetí.

O udělení Hlavní ceny festivalu v podobě křišťálové koule, která je tradičně dílem prestižního českého sklářského designéra Františka Jungvirta, rozhodně mezinárodní porota. V porotě zasedne Ágota Harmati, ředitelka filmového festivalu Moovy v Kolíně na Rýnem, režisér a scénárista Tomáš Hubáček, pedagog JAMU a Jana Návratová umělecká režisérka FTF.

Aneta Jochimová

pro Taneční magazín

Rozhovor s Eliškou Jirsovou, tanečnicí 420people a Dekkadancers

„Ráda propojuji zpěv a tanec“

K tanci se dostala v dětském věku a sama se našla v současném tanci, který vystudovala na Janáčkově konzervatoři v Ostravě. Kromě tance Eliška Jirsová také zpívá a velice ráda uplatňuje propojení tance a zpěvu. Je tanečnicí v company 420people, také spolupracuje s DEKKADANCERS a působí jako lektorka tance.     

Jak jste se dostala k tanci?

„K tanci jsem se dostala, když se moji rodiče rozvedli, tak jsem se přestěhovala s mamkou z Vamberka do Týniště nad Orlicí, kde vedla taneční studio trenérka Jiřina Bednářová. Jmenovalo se Smot Art a mamka mne tam přihlásila. Já jsem tam vůbec nechtěla, protože jsem se styděla a říkala jsem ji, že tohle já dělat nebudu, protože se na mne koukají lidé a mne to vadí a asi tak za týden, už jsem v tom studiu tančila o sto šest a zjistila jsem, jak moc mne to baví. Takže to byla moje cesta k tanci.“

  Na Janáčkově konzervatoři v Ostravě jste vystudovala současný tanec. Proč právě současný tanec? Nelákal Vás klasický balet?

„Abych pravdu řekla, jak jsem začala v tom studiu Smot Art, tak tam jsme okrajově balet dělali a to mne neuchvátilo. Já jsem vždycky byla více orientovaná na divadlo, show, nechci říci kabaret, ale ta trenérka dělala výrazový tanec a to mne moc bavilo. Když jsem přišla na konzervatoř, tak jsem tam potkávala hubeňoučké baletky a říkávala jsem si, když jsem byla v prváku, že bych také chtěla být baletka, ale velmi brzo jsem pochopila, že to není cesta, kterou bych chtěla jít a doteďka jsem vděčná, že jsem šla na současný tanec.“

   Kromě současného tance se věnujete také jazz dance/modern jazz, street dance, house dance, lidový tanec a muzikálový tanec. Čím Vás zaujala právě tato směs tanečných stylů?  

„Řekněme, že mým hlavním tanečním stylem je současný tanec neboli contemporary. Klasický tanec nebo balet, lidový tanec, to jsem měla na konzervatoři, takže do jisté míry se dokážu pohybovat i v těchto vodách, nicméně to není moje nejsilnější stránka.

Já jsem nějakou dobu působila v ostravském Národním divadle moravskoslezském, kde jsem dělala muzikál a také jsem tak před rokem pracovala na mezinárodním projektu, který byl pro začínající umělce a to bylo založeno na urban dancers, kde jsme vlastně v tom projektu tančili lacking, breaking, puppinn, hip-hop, haus a zároveň i současný tanec a tak jsem nějak všechno propojovala a vzniklo z toho takové fusion. A kromě tance také zpívám a řekla bych, že jsem samouk a díky tatínkovi mám k tomu blízko a jsem moc ráda, že mne choreografové z company kde pracuji, dovolí uplatnit jak zpěv, tak i tanec. Takže se snažím propojovat zpěv a tanec, protože si nemyslím, že tyhle dvě věci se můžou objevovat nejenom v muzikálech, ale také, řekneme v jiných odvětvích.“

    Jako tanečnice vystupujete v projektu La Fabriky a 420people Poprvé a naposledy a v hudebně-tanečním projektu 420people a Orchestra BERG nazvaném INspiraCe. Jak se Vám tančí v těchto projektech?  

„Představení Poprvé a naposledy je řekla bych tak lehce kabaretní a zde právě tančím i zpívám a to je pro mne dar, že můžu dělat věci, které mám ráda a je to pro mne příjemný pocit. Je to takové odlehčenější. Watcher, to je také představení ve kterém tančím a také od 420people, je to hodně fyzické, čistě taneční. Je to něco úplně jiného, ale dělá mi to radost, že to můžu tančit. Pak je tady INspirCe, kterou choreografovala Sylva Šafková. To je také moc krásný taneční kousek a orchestr BERG to jsou všestranní muzikanti, takže je radost tančit na krásnou hudbu. V minulosti jsem dělala ještě představení pro 420people Pantera, a to byl úplně jiný zážitek, ačkoli se pořád bavíme o současném tanci. Každý ten kousek je originální a krásný a chovám k tomu pozitivní emoce. Kromě 420people jsem v nedávné době začala pracovat i s company DEKKADANCERS a s nimi právě dělám Poslední večeři, kde také mohu tančit i zpívat a v budoucnu plánujeme něco dalšího, ale to teď nemůžu prozrazovat.“

Působíte také jako choreografka. Co Vás na této profesi baví?

„Úplně bych se nestylizovala do role choreografky, nicméně pracuji ve studiu Contemporary, prostor pro tanec a vedu většinou kroužky pro děti, tak tady můžu využít svoje choreografické schopnosti a nikdy jsem nestavěla choreografii pro nikoho jiného, než pro sebe.  A tak jsem si vždycky stavěla svoje sólo a musím říct, že mi vyhovuje být v roli performera. Zatím nemám nějaké tendence nebo nutkání, abych tvořila vlastní věci. Nechci říci, že nechci, ale zatím na to nebyl vhodný prostor abych se cítila se k tomu vyjádřit.“

Jste také lektorkou tance. Co Vás přivedlo k tomu, že jste začala sama učit? Učíte malé i velké tanečníky?

„Řekla bych, že to přišlo úplně přirozeně, protože jsem se přestěhovala po ukončení konzervatoře do Prahy a samozřejmě, že když jste OSVČ, tak není úplně jednoduché žít jenom čistě z představení. Protože se občas může stát, že se představení zruší. Pořád je to takové nestabilní. A učit mi přišla skvělá věc, skvělá příležitost a jsem za to velice vděčná a vedu lekce v našem Studiu Maiselovka. Tam chodí i netanečníci, lidi starší než já, jsou to muži i ženy a je to pro mne velká radost učit i netanečníky. Protože tělo, nechci říci, že taneční těla jsou zkažená, ale přece jen, když tam přijde „civilista“, který nikdy netančil, tak to tělo je netknuté jakoukoliv technikou, takže je krásné pozorovat tu přirozenost. Ve studiu Contemporary učím improvizaci a contemporary fusion. Na tom učení vidím jedno velké plus a to je to, že když dětem nebo dospělým vysvětluji nějaké prvky, tak si je sama uvědomuji. Díky tomu, že vysvětluji, tím si vše také stále připomínám,   což je pro mne fajn a vnímám to jako plus.“

 Jak ráda odpočíváte?

„Já nesmírně ráda trávím čas se svojí rodinou, se svým přítelem, protože při mé práci jsem dost izolovaná. Za prací jsem se  přistěhovala do Prahy a všichni moji milí, mí blízcí mi zůstali v mém rodném městě. Takže při každé vhodné příležitosti utíkám z Prahy a jedu za svoji rodinou. Moc ráda vařím, peču pro moje blízké a ráda chodím na procházky do přírody.  Samozřejmě nepohrdnu dobrým filmem a pohodou, nějakou dobrou knížkou a čajem.“

Děkujeme za rozhovor   

Foto: archiv Elišky Jirsové                

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečníkem 420people a pedagogem Filipem Staňkem

„Tančit myšlením a myslet tancem, čeho víc lze dosáhnout?“

Filip Staněk

 „Tanec je tím, co mě drží v sladkém zajetí,“ přiznává tanečník Filip Staněk, člen 420people, který se realizuje také jako pedagog, vede taneční lekce a vyvinul vlastní pohybovou metodu Smart Body, jejímž cílem je být univerzální tréninkovou metodou, pro veřejnost i pro profesionály. 

Od mala jste se hodně věnoval sportu, ke kterému Vás vedli rodiče a zkusil jste jak tenis, tak dokonce i horolezectví. Jak jste se dostal k tanci?

„Jsem ze sportovně založené rodiny. Hodně jsme lyžovali a, jak zmiňujete, vyzkoušel jsem si mnoho sportů. Vždy mě to ale táhlo k tanci, k umění obecně, mám pocit, že odjakživa. První, co si vybavuji, je obdiv k Michaelu Jacksonovi, kterého jsem v dětství napodoboval. Pak přišly taneční kroužky a nakonec – nebo vlastně na začátek – konzervatoř. Studium tance a baletu bylo to, co jsem hledal, po čem jsem toužil. A nemýlil jsem se, tanec mi poskytl šťastné mládí.“

Na ostravské Janáčkově konzervatoři jste studoval jak klasický tanec, tak později i herectví, také loutkoherectví a o prázdninách step. Uvažoval jste o herecké profesi? Co Vás přivedlo ke stepu?

„Vystudoval jsem tanec a herectví, součástí toho druhého byl i předmět loutkoherectví, který mě velmi bavil. Když mi bylo asi třináct, starší spolužáci chodili na hodiny stepu, kam jsem ale ještě neměl přístup. Jednou jsem se tam šel podívat a zeptal jsem se učitele, jestli bych nemohl chodit. Souhlasil, a tak jsem se začal učit stepu. Po několik let jsem se mu věnoval docela intenzivně. V létě jsem pak pravidelně jezdil na různé taneční školy, workshopy, baletní i stepové. Herectví jsem si ve škole přibral po čtyřech letech (taneční studium je osmileté, herecké čtyřleté). Respektive, chtěl jsem přejít z tance k herectví a trochu tajně udělal talentové zkoušky. Jenže se to rozkřiklo a z tanečního mě nechtěli jako kluka pustit. Nakonec vymysleli, že bych mohl studovat obojí. Byl jsem takový první pokusný králík, nikdo přede mnou to nikdy nezkusil. Bylo to náročné, jakmile jsem se v tom ale naučil chodit, šlo to. Když jsem byl vyčerpaný, řekl jsem na tanečním, že mám herectví, na hereckém, že mám tanec, a šel jsem do hospody. O herecké profesi jsem nikdy vážně neuvažoval, nemám pro ni vlohy ani zápal, tanec je tím, co mě drží v sladkém zajetí.“

Po škole jste nastoupil do baletu Národního divadla moravskoslezského v Ostravě (Sněhurka a sedm trpaslíků, Giselle, Mrazík), kde jste byl pět let. Pak jste na dva roky odjel do Monaka, kde jste působil jako instruktor tance a fitness. Pak jste se do Čech vrátil a od roku 2017 jste tanečníkem v 420people (The Watcher, Máj, INspiraCE, Ever). V jednom rozhovoru jste řekl, že tím, že tančíte v této company, jste si splnil sen. A co role, splnil jste si své taneční sny? 

„Ano i ne. V divadle v Ostravě jsem měl skvělé příležitosti i role. Ale po zranění páteře jsem si uvědomil, že v klasickém baletu nikdy nebudu světovou hvězdou a s ničím menším jsem se nemohl spokojit. Taky mi došlo, že současný tanec je tím, k čemu celý život tíhnu a co mi i lépe jde. Napnul jsem všechny síly, abych se dostal do nějakého zahraničního souboru; mým snem bylo vždycky tančit v zahraničí. Absolvoval jsem desítky konkurzů, nikdy to však nevyšlo. Když jsem nakonec sebral odvahu zkusit to na volné noze a nastoupil do 420people, byl to splněný sen. 420people mi splnilo všechny touhy, o nichž jsem v taneční kariéře mohl snít: spolupráci se Sidi Larbi Cherkaouim, cesty do zahraničí – do Japonska, prvotřídní kolegy, od nichž jsem se mohl učit a sdílet s nimi jeviště. A taky velkou tvůrčí svobodu, která mi chyběla. Až ona pro mě znamenala výrazný umělecký rozvoj a nalezení vlastního výrazu. Abych pravdu řekl, někdy se mi ale po velkém divadle a jevišti, bouřlivém potlesku po náročné klasické variaci zasteskne.“

Čím je pro Vás tanec dnes? Je Vám bližší klasický nebo současný tanec?

„Převážně obživou a radostí. Myslím, že tanec má ohromný potenciál, přesto je umělecky i společensky opomíjen. Jsem přesvědčen, že tanec může nabídnout něco, co nedovede žádný jiný druh umění ani aktivity. Jak pasivnímu divákovi, tak aktivnímu adeptovi. Na jednu stranu je magický, vzrušující, nenahraditelný, na druhou ale vysoce náročný, k jeho ocenění je potřeba dlouhá léta tříbit vkus, zcitlivět vnímání. Možná i proto je opomíjen; lidé chtějí věci rychle, snadno a navíc takové, které přinášejí kvantifikovatelný, viditelný užitek. Bližší je mi určitě současný tanec.“

Během Vaší rekonvalescence, když jste nemohl ze zdravotních důvodů tančit, jste začal psát povídky, nejdříve jen na své webové stránky Povídky z pod fousu a psaní Vás velice bavilo a v roce 2020 Vám vyšla prvotina Křehká struna. Připravujete další knížku?

„Ano, literatura je mou láskou. Od dětství stále něco sepisuji, deníky, příběhy, komiksy. Jsem neukojitelný čtenář. Když jsem byl zraněný, dva roky bez pořádné práce, potřeboval jsem umělecký přetlak nějak ventilovat, zkusil jsem se psaní věnovat vážněji. V průběhu let vzniklo několik povídek, z nichž většina vyšla v knížce Křehká struna. Psaní beru docela vážně a je to něco, čemu bych se rád věnoval. Kromě kratších textů, které píšu pro různá internetová média, mám v plánu i něco většího. Bude ale potřeba si ještě trochu počkat.“

Kromě tance a psaní se realizujete jako pedagog. Pořádáte workshopy a vyvinul jste vlastní pohybovou metodu Smart Body, která nás učí vnímavosti k vlastnímu tělu i k okolí. Cílem je najít radost a svobodu v pohybovém projevu. Co Vás přimělo k tomu, vytvořit právě tuto pohybovou metodu „chytrého těla“? Jaký je o Vaše pohybově-taneční kurzy zájem?

„S učením tance jsem začal hned po škole, vedl jsem kurzy pro veřejnost v Ostravě, nyní mám své taneční lekce v Praze. Začínal jsem kopírováním mých tanečních vzorů a postupem času se vykrystalizoval jak taneční styl, tak pedagogická metoda. Citlivou a autokorektivní zkušeností. Obojí je sepnuto mým pohledem na pohyb a tanec obecně. Toto sepnutí, jakýsi filosofický náhled tance, pohybový slovník a zároveň metodu, jsem nazval smart body. Jednak abych se od ostatních kurzů odlišil, jednak abych sám sebe přinutil principy, kterým věřím, formulovat a dále rozvíjet. Smart body nevzniklo ze dne na den, ale spíš postupným vývojem. Co se mi líbilo a fungovalo, ze všech tanečních i mimo tanečních systémů, s nimiž jsem přišel do styku, jsem ukradl, co se mi nelíbilo, jsem vyhodil, co mi chybělo, jsem přidal. Smart body je otevřený, stále se měnící koncept, který si klade za cíl být univerzální tréninkovou metodou, jak pro veřejnost, tak pro profesionály. Mechanismy a techniky, které používá, mají pak doufám přesah i do běžného života.

O kurzy je docela zájem, zejména pak o intenzivní workshopy. Ne všichni ale u pravidelného tréninku vydrží, přece jen nejde „jen“ o bezmyšlenkovité tancování, smart body klade na tanečníky vyšší nároky. Kdo vytrvá, je – věřím – náležitě odměněn.“

A co choreografie, neláká Vás?

„Ne.“

Dočetla jsem se, že studujete filozofii na FF UK v Praze. Co Vás přivedlo k tomuto studiu?

„Nejspíš literatura. Čím více čtu, tím víc mám pocit, že ničemu nerozumím. Politice, vztahům, životu, sobě. Jsem ambiciózní člověk, který rozumět chce, ale nedůvěřuji autoritám, vše si musím vyzkoušet a promyslet sám. Hledal jsem, kde bych mohl najít nějaké odpovědi. Motal jsem se kolem univerzity několik let, chodil neoficiálně na přednášky, četl jak o život. Ale chtělo to systematický kontext, strukturu a hlavně bič, abych se do toho ponořil závazně a naplno. Jako tenkrát před dvaceti lety v případě konzervatoře, následovat instinkt bylo správné rozhodnutí, filosofie byla přesně tím, co jsem hledal. Odpovědi sice stále nemám, spíš více otázek, ale alespoň se cvičím v tom, pokoušet se je artikulovat. Filosofie a tanec jsou podle mě skvělou kombinací, jak ze sebe vychovat nadčlověka, kterým se chci stát. Ovládat mysl i tělo, tančit myšlením a myslet tancem, čeho víc lze v psychofyzické rovině dosáhnout? A holky říkají, že ta kombinace je i sexy.“

Patříte k lidem, pro které je jejich práce také koníčkem? Umíte odpočívat?

„Nikdy jsem neuměl rozlišovat mezi prací a koníčky. Čemu se věnuji, mě zajímá i baví, naštěstí mě to i jakžtakž živí. Lidský čas i síly jsou omezené, nevidím důvod, proč obojím mrhat kvůli něčemu, co mi nedává smysl.

Odpočívat samozřejmě umím. Jsem líný člověk, v podstatě kavárenský povaleč. Kdyby bylo po mém, sedím jen v kavárně a od rána do večera si čtu. Jenže něco mě bůhvíproč pořád žene dál. Chci dobře vypadat, musím cvičit, chci rozumět, musím přemýšlet a číst, chci umět tohle a tamto, musím tomu zkrátka obětovat úsilí a čas. A tak jsem v neustálém rozporu. Ale vím, že nevzdělaný, chudý a obézní bych si ten odpočinek moc neužil.“

Filip Staněk:

Narodil se 4. 10. 1989 v Ostravě. Vystudoval Janáčkovu konzervatoř v Ostravě (2002 – 2010). Pět let tančil v baletu Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. Od roku 2017 je tanečníkem 420people. Působí jako pedagog, pořádá taneční a pohybové workshopy. Vyvinul vlastní pohybovou metodu Smart Body. Je trenérem v 3D Fitness Gym. Je autorem povídkové knihy Křehká struna.

 

Foto: Archiv Filipa Staňka 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín