Rubrika: Taneční osobnosti – rozhovory

V nevelkém tanečním sále přitáhne pohled návštěvníka vitrína, která je plná pohárů z domácích i mezinárodních soutěží. Ty jsou důkazem nekonečné lásky k tanci, spousty dřiny a odříkání. Jsme v sále TS Andrea, tanečního studia, které se specializuje na výuku stepu.

Paní Andrea má v sobě lásku nejen k tanci, ale také ke svým svěřencům. Tato žena s velkým srdcem sice zdánlivě drtí soutěžící přísným pohledem během mezinárodních klání, ale cítí s nimi, zasloužila se o zákaz používání špiček v dětské kategorii a tím ochránila zdraví mnohým z příštích nadějných tanečníků.

 

1. Láska k tanci se projevila už v dětství, že?

„Ano. Od 3 let jsem dělala gymnastiku a balet, od 5-ti let jsem začala tančit, ke stepu jsem se dostala později, asi v 10-ti letech, měla jsem tedy vpravdě pokrokovou paní učitelku. Dále jsem chodila na hodiny pana profesora Bohumila Augustina, ten mě provázel řadu let a díky němu mi step učaroval.“

 TS Andrea

2. Jak se díváte na balet pro děti od 3 let? Není to příliš velká zátěž pro klouby?

„Záleží samozřejmě na vedení, na pedagogovi. Určitě nestavíme děti ve 3 letech na špičky! Na druhou stranu balet je základ všeho. Určitě s tím souhlasím, ale záleží na zdravé míře.“

3. Jak se vyvíjela Vaše kariéra dál?

„Pokračovala jsem na konzervatoři, opět byl můj nejoblíbenější předmět step. Už při studiu na vysoké škole jsem začala učit a začala jsem se učit pedagogice. Učila jsem v Domě dětí a mládeže Prahy 1, setkávala jsem se s klasickým přístupem vyplňování třídních knih, dodržování osnov, které nebyly vždycky nakloněny dětem a výuce. Já jsem chtěla pracovat s dětmi, které jsem měla před sebou a ne podle osnov, které byly napsané někým, kdo tanec nikdy nedělal. To byly první myšlenky, které mě vedly k založení vlastního studia a dále jsem chtěla jít soukromou cestou.
Stalo se mi, že jsem vyučovala v nádherném sále, muzikant seděl za klavírem a korepetoval nám hodiny, ale v sále bylo deset stupňů. Nemohla jsem děti vůbec položit na zem, musela jsem s nimi hodinu poskakovat, aby se vůbec zahřály, abych jim neuškodila. Ale osnovy říkaly něco jiného. Šla jsem samozřejmě na „kobereček“, že nedodržuji s dětmi to, co je předepsané.
Založila jsem tedy vlastní studio při škole a když se ukázalo, že je o kurzy stepu velký zájem, po vysoké škole jsem se TS Andrea věnovala již na plný úvazek. V loňském roce se nám podařilo oslavit 22 let existence velkým představením v divadle Broadway.“

Mgr.Andrea Myslivečková

4. Jak je časově náročné vést školu a současně předsedat v porotě mezinárodních soutěží? Je možné takovou práci dělat, pokud jste matkou malých dětí?

„Časově to náročné určitě je, ale mě to strašně baví. Čas pro rodinu prostě být musí. Tak jako jsem se rozhodla mít taneční studio, tak jsem se rozhodla mít i děti. Takže jsem stihla porodit dvě krásné zdravé děti, ani manžel ode mě neutekl, jsem 18 let šťastně vdaná a snažím se zvládat práci i rodinu.
Možná jsem měla velké štěstí, že mé děti se zajímají o tanec. Syn se stal mistrem světa ve stepu v 11-ti letech, on opravdu hudbu cítí a slyší. Dnes už vím, že step nedělá jen proto, že jeho maminka má taneční studio. Jeho to opravdu baví a hudbu má v sobě.
Samozřejmě jsem to mohla zvládnout jen za obrovské podpory manžela, který si uzpůsobil práci tak, že přicházel domů odpoledne, zůstával s dětmi a já jsem odcházela učit. Všechny kurzy jsou v odpoledních hodinách. Tedˇ už jsou děti větší, takže já se můžu o víkendu věnovat porotování v soutěžích a práci manažerky. Zároveň se mi podařilo vychovat si takové asistenty, kteří mě zastoupí, věnují se dětem v tělocvičně a věnují se jim tak skvěle, že přivážíme zlaté medaile i z mezinárodních soutěží.

Já se mohu věnovat propagaci studia a shánění sponzorských příspěvků. Ne všechno chceme nechat na rodičích, systém v ČR je nastolený takto: čím jsou děti úspěšnější, tím více musí platit. To je prostě špatně.

Pokud děti pracují a jsou úspěšné, reprezentují republiku, měl by tu být nějaký okamžik, kdy přispěje stát a městské části. To se v ČR bohužel neděje. Návratnost není.

Noviny píší o dětech, které berou drogy, páchají kriminální činnost. Ale druhá strana mince? O úspěšných dětech nikdo nenapíše, tomu nikdo nevěnuje pozornost.“

Ne tak úplně docela. Taneční magazín se o ně velmi zajímá.

5. Porotujete. Všechny tance ve finále jsou krásné.
Co tedy nejvíce zapůsobí na porotu? Kdo vyhrává?

„Soutěže mají daný systém hodnocení. Je to tzv. trojdimenziální systém, tzn. technika, choreografie a image. Pokud se soutěží v show dance, tak je ještě čtvrtá známka za show. Vše je bodově ohodnoceno, čím vyšší počet bodů, tím je hodnocení poroty lepší.“

6. Není soutěžní tanec přece jen sport? Umění se dá těžko ohodnotit. Ten dojem je subjektivní. A pak také, každému se líbí něco jiného.

„Ano, souhlasím. Tohle je těžké. Ta hranice je hrozně tenká, na jedné straně je dokázané po různých testech, že tanečníci odvádějí výkony vrcholových sportovců (podle tepové frekvence), na druhé straně chceme, aby to pořád byla umělecká záležitost, aby v tom byly emoce. Ty ve sportu nejsou.

Chceme být sportem, samozřejmě ne všichni to přiznávají, ale je to hlavně kvůli dotacím. Na sport ještě nějaké dotace jsou, na kulturu už vůbec žádné nejsou.

Jeden z hlavních důvodů, proč se „dereme“ pod sport, jsou peníze.“

7. Jinak by Vás asi ani nenapadlo dělat z tance sport, že?

„Ne, určitě ne. Nechceme předepsané prvky, protože potom je to spartakiáda.“

8. Jak to přijímají sami tanečníci? Chtěli by umění nebo sport? V umění se přece těžko soutěží….

„Mezi lidské vlastnosti patří soutěživost, předvádění.

Svolala jsem po 10-ti letech soutěžení své tanečníky a navrhla jsem, abychom se věnovali dva nebo tři roky jen technice, protože jsem najednou měla srovnání se světem a viděla jsem, že nejde jen o step, ale především o tanec a jiné taneční techniky. Chtěla jsem natrénovat techniku a uspořádat dvakrát či třikrát do roka nějaké vystoupení nebo divadelní představení. Ale tři čtvrtiny rodičů i žáků řeklo: „My končííme. My chceme soutěžit.“
To pro mě byl ukazatel, kudy jít a kudy se budu dál ubírat.
Na mezinárodní soutěži jsou opravdu všechny výkony na špičkové úrovni. Je neuvěřitelné, co děti předvádějí například v kategorii junior. Moje myšlenka je taková, že bych nejraději stopla soutěž v semifinále a řekla: „Vy všichni tady máte medaile, jste úžasní a tančete dál!“

Já tam jsem ale bohužel v pozici, kdy hledám chyby na jejich výkonech, hledám detaily, které by už neměly rozhodovat o tom, co je první a co druhé. Hodnotit je pak opravdu strašně těžké a myslím si, že spousta lidí si vůbec neuvědomuje, co to znamená v té porotě sedět.

Na porotu je kladen obrovský tlak. Já pevně věřím, že moji kolegové porotují stejně zodpovědně, a že my všichni máme podobné pocity. Ale v té porotě někdo sedět musí.“

9. Když lidé chtějí soutěžit, tak musí respektovat výrok poroty.

„Ale být v porotě je velmi nevděčná role.

Někdy sedím i 12 hodin v kuse v porotě, dvě kratičké pauzy, vypiji asi 50 káv a 4 redbully, ale dělám to z lásky k tanci a dětem.

Nevím, zda převládá láska k tanci nebo láska k dětem. Je strašně těžké špičkové výkony ohodnotit a říct: „Ty budeš ten vítěz.“ Všech 6 finalistů je někdy stejně dobrých.

Pak už bych nejraději viděla festival, nebo přehlídku tance. Lidé by si sebe měli vážit a navzájem si fandit, uznávat výkony těch ostatních a ne říkat: „Teda ta porota, to je banda, která tomu nerozumí.“

10. Myslím si, že soutěž probouzí boj a agresivitu, představení probouzí úctu jeden k druhému. (Snad.)
Máte velké srdce, které bolí hodnotit a někomu ublížit. Práce porotkyně je pro Vás zodpovědná, že?

„Ano. Prošla jsem si vším, závodním tancem, výukou, vidím za tím i práci rodiny, pedagogiku, jsem obohacená zkušenostmi a prací, která za mnou je. Nesázím bezmyšlenkovitě body, i přestože tam jsem proto, abych výkon ohodnotila.“

11. Který taneční styl je pro mladé lidi v současnosti nejpřitažlivější?

„Čísla statistik a moderní trendy nám sice říkají, že street dance a hip hop, ale také se ukazuje, že čím dál víc lidí se věnuje scénickému či modernímu tanci a stepu. Lidé mají rádi rytmus, podupávají si a prozpěvují. Proč je najednou velkým hitem ABBA a Pomáda? Byly to krásné melodie. Tato potřeba lidí poslouchat melodickou hudbu nezanikla, i když byli „odkojeni“ rapem a techno hudbou. Můj syn občas řekne: „Mami, to je krásná písnička!“ A já říkám: „Ano, to je remix z šedesátých let!“

12. Jak se díváte na techno párty?

„Vzhledem k tomu, že to existuje, tak je zřejmě skupina lidí, která má potřebu tyto akce nejen organizovat, ale i se jich účastnit. Já bych na takovou akci nikdy nešla. Kdyby na ni chtělo jít moje dítě, tak bych se o něj asi velmi strachovala.“

13. Jaký je výhled do budoucna, zvítězí v tanci emoce nebo technika? Co upřednostňujete?

„Ideální je, když je obsaženo obojí. Vysoká technika a emoce. Emoce jsou jedním z kritérií v hodnocení, což jsem moc ráda, pro mě osobně při porotování toto hraje velkou roli. Já tomu člověku musím věřit.

Jeviště je velmi nekompromisní. Pokud ten člověk není takový „profík“, že by dokázal lhát divákům, tzn. myslel by si něco jiného a já bych vůbec nepřemýšlela, jestli to myslí vážně nebo ne, což se stane málokdy, tak jeviště prostě všechno ukáže. Ukáže celou povahu toho tanečníka, to, co cítí, jak se chová, dokonce i jeho chování v soukromém životě. To je to, co se mi na tanci vždy líbilo, co mě přitahovalo. U mě má v ten moment i vysokou známku za image, protože mi chce pomocí toho tance a pohybu něco sdělit a to je strašně důležité. Samozřejmě pohybový slovník a taneční technika je vlastně pomůcka k tomu, jak mi to sdělit. Pokud je ještě i toto na vysoké úrovni, pak je to číslo jedna.“

„Určitě musí vyhrávat emoce.“

14. Můžeme také vidět taneční představení, řekněme třeba balet, kde tanečník stojí na hlavě druhého tanečníka. Je akrobacie ještě tanec?

„Vývoj je prostě velmi dynamický. To, co lidi láká, je pravděpodobně jít až za fyzikální zákony nebo za hranice lidských možností.
Mně se třeba velice líbí princip lidského cirkusu – divadla, kdy se kombinuje akrobacie s tancem, s herectvím, s pantomimou, hudbou, zpěvem. Pokud toto všechno tvoří jeden krásný harmonický celek, je to nádherné a viděla jsem opravdu krásná představení. Žasla jsem, že hodně mladí lidé obsáhnou tak obrovskou škálu umění, tj. hudební nástroje, zpěv, akrobacie, tanec. Já jsem něčím takovým vždycky nadšená. Navíc jejich vystoupení je ještě k tomu na vysoké úrovni, estetické a emocionální. Neobsahuje nic nevkusného.“

15. Přesto, v některých zemích jsou děti doslova týrané, aby dosahovaly tak vysokých výkonů. Je tohle ta správná cesta?

„Je to problém velkých národů. Ty strašné ambice lidí jdou potom i přes hranice zdravého rozumu.
Jsem na výsledky našich dětí nesmírně pyšná, protože stojíme na stupínku vítězů vedle velkých zemí jako je Canada, USA, Švýcarsko. My tady v jednom malém studiu na Smíchově jim dokážeme konkurovat, tak tohle je také jedna z věcí, která mě na soutěžích baví.“

16. Možná někteří tanečníci dávají do tance příliš mnoho ambicí, ne cit.

„Ano, také se stává, že ve 30-ti letech jsou už „vyřízení“.

17. Je step omezený věkem? Bolí starší tanečníky nohy?

„To je další z věcí, která se mi na stepu líbí, může se začít kdykoliv. Máme kurzy seniorů, jezdíme s nimi i na soutěže. Kategorie Adults II je teď ustanovena nově od 31 let. To je dané tím, že 30-ti letí jdou proti 18-ti letým, což je nevyvážené.
Senioři si neztěžují, že by je bolely nohy. Mají pohyb, nesedí v kavárně a nepomlouvají kamarády, to je skvělé.
Máme disciplínu, která se jmenuje „Produkce“. Tady stepují maminky, jejich děti, rodiče i prarodiče, je to asi 80 lidí.“

…to je tedy unikát.

„Ano, v zahraničí mi potvrdili, že z choreografie je cítit, jak nás to všechny baví.
Je úžasné, když dítě řekne mámě: „Tady něco děláš špatně, ten úder nohou!“ A máma řekne: „No, ale tenhle krok se mi povedl víc než tobě!“ …a do toho se vloží babička. Zbytek rodiny fandí, nebo uvaří nedělní oběd, když ostatní jsou v tělocvičně. V dobrém se mi všechno úsilí vrací. Rodiče mi děkují, že jsem jim prodloužila čas strávený společně (například v pubertálním věku) s jejich dětmi a pak je na co vzpomínat …

Pro prokrvení organismu je step zdravý, na noze jsou body všech vnitřních orgánů, je to také důležité pro držení těla. Tanec také ovlivňuje stravování, děti jsou nucené zdravěji jíst v pubertě, už si to uvědomují. Musí si životosprávu ohlídat, protože výkony našeho studia jdou nahoru, chceme být stále lepší, takže i ten „design“ je v tom trošičku důležitý.“

18. Je pro soutěžení důležité být štíhlý?

„Ano, je to otázka estetiky. Jeviště je nekompromisní, jak jsem už zmínila. Na druhou stranu víme, že spousta tanečnic „při těle“ podává excelentní výkony, jsou mnohem emocionálnější.

Když jsem byla ve svých mladých letech na konferenci, viděla jsem soubor, kde tančili „malí, tlustí, plešatí, prsaté, ale tančili zevnitř, pohyb vycházel z jejich srdcí. Bylo to krásné.
Step umožňuje, aby tanečnice byly i baculaté.“

19. Doporučujete např. masáže po takovém výkonu?

„To je úroveň špičkového tance. Naše děti tady podávají špičkový výkon a tančí na špičkách, takže z hlediska anatomického vývoje to není to pravé. Také jsem se zasadila o to, aby jsme na soutěžích zakázali „špičky“ z tohoto důvodu. Povolili jsme je až od 12-ti let.

Z praktického hlediska si neumím představit, že by rodiče vzali svého špičkového tanečníka po hodině někam na masáž. Příjemné by to určitě bylo, asi by to pomohlo, ale budˇme realističtí.“

20. Každý chce být první, lepší, nejlepší. Co ale potom, když není první?

„Správná otázka. Právě se láme soutěžní rok, děti přechází z kategorie dětské do juniorské. Je to hodně těžký moment, někdy asi víc pro rodiče, protože děti jsou velmi flexibilní, moc nad vítězstvím nepřemýšlí. Pokud ano, tak třeba jen na té soutěži. Ovšem tlak ze strany rodičů je občas nepřiměřený.
V dětské kategorii byli na předních pozicích i na mezinárodních soutěžích, ale jakmile přejdou mezi juniory, začínají vlastně znovu. I když mají špičkovou techniku.
A teď je důležitá spolupráce s rodiči, abychom dětem vysvětlili, že soutěže nejsou středobod světa. Je to vrchol nějakého našeho snažení, ale na druhou stranu je prvořadé, že něco dělají, netoulají se po ulicích, mají partu kamarádů, se kterou se budou stýkat možná dalších 20 let. A také budou mít na co vzpomínat, nejsou tu jen zlaté medaile. Samozřejmě to, že chceme být nejlepší, je hnací motor a bez toho by to nešlo. Budˇme rádi, že se několikrát týdně sejdeme a společně si zastepujeme. Za každou hodinu bychom měli být rádi, za každý nový krok.
Prostě první může být jenom jeden. Je to nesmírně těžké. Už i tím, že naše studio má nějaké renomé, má nějakou úroveň. Stává se mi, že sem přichází spousta lidí od kolegů jen pro to, že chtějí být taky první. Ale říkám jim: „Nemáme to první místo pronajaté. To, že jsme byli v loňském roce první, nic neznamená. Příští rok můžeme být dvacátí a život nekončí. Stejně jdeme dál a stejně chceme tvořit nové choreografie.“

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková