Rozhovor s demisólistkou ND Klárou Slanou Jelínkovou

„Miluji svou profesi a nechci se jí vzdát!“

 

 

1.  Co přesně znamená „demisólistka“?

„Balet je rozdělen na sbor, demisólo, sólo a první sólo. Demisólistka tančí  sóla, ale současně také tančí ve sboru. Někdy je snad těžší být sboristka. Sólista si odtančí své a jde domů, ale sboristky stojí na jevišti třeba všechna  dějství.“

2. Brzy po ukončení školy jste získala angažmá v ND. Byla to náhoda, štěstí, talent?

Prošla jsem mnoha konkurzy. Patřila jsem do silného ročníku 1981 a vlastně všichni jsme se dostali do ND.  Byla to éra p. Vlastimila Harapese. Toužila jsem také hrát v Laterně Magice. Ale nakonec zvítězilo Národní divadlo a nikdy jsem toho nelitovala.

Myslím, že to bylo štěstí, dnes je situace o mnoho obtížnější. Všude je nadbytek lidí, dokonce i v zahraničí. Soubory se ruší nebo se slučují.

Tím více potřebujete štěstí. Mnohdy  jsou lidé urputní, pracují a přesto jejich úsilí nikam nevede. Často ti, kteří se prosadili, hovoří třeba o jedné malé události, která se stala a nastartovala jejich kariéru. Vždycky záleží na  štěstí.“

IMG_2014

3. Ztvárňujete raději  role,  nebo raději sama tvoříte choreografie? Co  Vám přináší větší radost?

„Jak kdy. Někdy tančíte  choreografii, která vám  „nesedí“ a trápíte se.  Ale já se necítím být choreografkou. Dělala jsem sice své choreografie v rámci miniatur v ND anebo jsem vytvořila choreografie  pro ty nejmenší v  přípravce ND, ale mě nejvíce baví být  interpretem. Baví mě tancem předávat pocity. Cokoliv sdělovat tělem divákovi. Cítím se být i pedagogem, ten také předává zkušenosti. „Hrozně mě štve“ vymýšlet příběhy, rekvizity, světla, projekty atd. Mě baví zabývat se jen pohybem, jsem určitě více tanečnice než choreografka.

Pokud máte danou hudbu, jste tím strašně svázaní. Obzvláště je-li hudba dlouhá. Když se mi nelíbí hudba, nemůžu nic vymyslet. Hudba mě musí inspirovat. A tanec bez hudby není možný. I když jsem tančila jednou do ticha, to je  také zajímavá zkušenost, více pak vnímáte své tělo.

Jednou jsem nacvičovala choreografii „Svěcení jara“ na hudbu  Stravinského v choreografii Petra Zuzky. Na první poslech máte dojem, že víte oč kráčí. Ale až teprve po měsíci denního poslouchání jsem tak trošku měla pocit, že jsem pochopila a naplno mě pohltily tóny. Někdy člověk musí proniknout hlouběji.“

4. Jak se díváte na problém současnosti, který se často skloňuje ve všech pádech a to je extrémní štíhlost  baletek? Často slýcháme, že baletky nemají menstruaci,  nemohou mít děti, mají problémy při porodu atd.

„To je individuální. Je jasné, že baletky tlusté být nesmí. Ale řešit váhu v kg nelze. Některý člověk má o 5 kg víc, má více svalů a bude hubenější než já.

Dnešní doba si žádá hubenost, někdy jsou baletky opravdu až vychrtlé. Ale nikdo nám nezakazuje jíst. Naopak.Co si budeme povídat, tanečníci vesměs hodně „papají.“

Hodně se pohybujeme, vyskáčeme přebytečné kalorie. Někdo sní víc, někdo méně. Znám tanečnici, která si dá „svíčkovou“ a jde tančit. Ale to samozřejmě každý nemůže. Většinou musíte jíst častěji, menší porce a zdravě.

Některé baletky opravdu velmi málo jí, aby byly štíhlé, ale pak nemají energii a  nevydrží dlouho dělat balet. Sílu potřebujete. Já taky hodně jím. Mám až 9 hodin pohybu denně. Když nejím, nemám sílu a jsem protivná.

Pokud mluvíme o porodu, je pravda, že máme velmi pevné svaly na břichu, které se jen tak snadno neuvolní a při porodu to není úplně žádoucí.

Byla éra, kdy baletky neměly mít prsa. Dnes už to není pravda. Stále se drží trend hodně hubených holek, pokud ale tanečnice ztloustne, je na to upozorněna. Musím říct, že je k nám náš mistr hodnější než ke klukům, protože ženy mají větší problémy s hormony, berou prášky atd.

Někdy holka oteče, tak tohle se toleruje. Ale pamatuji si, že pokud některé  holky delší dobu se svou nadváhou nic nedělaly, tak je vyhodili. Tloušťka se nemůže tolerovat, je to větší zátěž na klouby, při skocích, také při zvedání partnerky.

Vidím to i v přípravkách baletu. Je vidět, že již mladá dívka bude určitý typ postavy, bude prostě silnější, nebo bude příliš velká. Je mi jich líto, je to škoda, jsou třeba šikovné, přesto nemají taneční budoucnost.

Někteří kluci jsou ale zase moc drobní a hubení a to také není úplně ideální. Je třeba, aby měli sílu a  vždycky svou partnerku uzvedli.“

5. Když jste se rozhodla mít dítě, bála jste se o práci?

„Bála jsem se, ale ne zas tak moc! Když se dítě narodilo, mé hodnoty se změnily.

Navíc po 3 měsících po porodu  jsem již tančila na prknech divadla Hybernie a občas jsem vypomáhala i v Národním divadle. Ale jen s některými inscenacemi.

Po jednom roce jsem chtěla nastoupit, ale ještě úplně nezvládneme ten každodenní kolotoč. A tak jsem dala přednost svému synovi, i když se mi po tanci moc stýská. Snad  na mě v divadle nezanevřou. Už teď  se těším,  že po 2 letech nastoupím v plné síle. Bude to těžké, ale to už k tanci patří.  Udělám vše proto,  aby zase diváci byli spokojení a samozřejmě i můj šéf a hlavně já sama!“

1

6. Dalo by se povolání baletky zařadit mezi běžné profese, naplánujete si rodinu a v klidu si užijete mateřství a volný čas?

„Ne. Běžné povolání to určitě není, ale dá se to zvládnout, když se chce, jde to.

Mě by zabila pracovní doba od 8 hodin do 5 hodin, stereotyp. Na druhou stranu, tohle je také nesmírně náročné.

Některé baletky se po porodu rozhodly jinak a už se nevrátily. Já jsem optimista. Třeba nevydržím, ale musím to přece zkusit!

Některý člověk ani nemá dostatek energie to všechno vydržet, takže musí odejít.  Těžké je také to, že se dozvím dnes, jak bude vypadat zítřek, takže se nedá nic naplánovat. Myslím tím náš program. V zahraničí to většinou lidé ví, alespoň  na týden dopředu, i když  připouštím, že  jak kde. Také proto tuto profesi lidé s dětmi vzdají. Nemůžete si v podstatě nic naplánovat, ani zubaře ne :-)“

P1230351

7. Jen menšina lidí uznává balet. Většinou jsou reakce záporné, lidé se posmívají, tvrdí, že by na balet nikdy nešli. Je to spousta dřiny a tohle je vděk. Jak to prožíváte?

„Je to smutné. Většina z těch, kdo něco takového tvrdí, balet nikdy neviděla, nezná ho. Děti nejsou vedené k baletu, rodiče raději koupí dražší lístek na bezduchý muzikál. My jim v baletu nabídneme mnohem kvalitnější podívanou.

V ČR jsou důležitá média, propagace. Vůbec nevadí, že třeba dotyčný umělec nic neumí, ale je důležité, že je mediálně známý. Je to škoda,   na jednu stranu mladí rádi zkoušejí plno nových věcí, ale co třeba jít „jen tak“ na balet??? To se moc nenosí.

V Petrohradu má balet jiné postavení, lidé ho jinak vnímají. Tam jsme byli „někdo“. Pomalu se Vám tam klaní na ulici, jakmile zjistí, že jste „baleťáci“. 🙂

8. Ale Vy jste také studovala jazz a hip hop. Proč? Pomýšlíte na změnu?

„Je to lepší pro rozvinutí těla. Čím více stylů pohltíte do sebe,  tím lépe.Vždycky se Vám to bude k něčemu hodit. Cítila jsem se jako dřevo, když jsem zkusila street dance, house anebo hip hop. Ocitla jsem se mezi 10ti-letými holčičkami, které  tak „válely“, že jsem se styděla. Člověk si rozšíří koordinaci pohybu, muzikálnost. A hlavně se po letech baletu stane „měkkčím.“

9.  Kdyby se Vaše dítě rozhodlo dělat balet, bránila byste mu?

„Můj muž si to rozhodně nepřeje. Já bych to také nechtěla, vím, co to obnáší, zejména ze zdravotního hlediska.

Ale na druhou stranu budu své sítě podporovat vždy v tom, co bude chtít dělat, i kdyby to byl balet. Odtančila jsem vystoupení při vysoké teplotě atd. Jednou to dokážete, ale všechno se někde za nějaký čas projeví. Někdo tančí s nateklou nohou, nikdo mu nepomůže, když se mu potíže zhorší, každý řekne: „tak tam nemá lézt“. Jindy se zase nezdaří operace a také musíte skončit. Nikdo Vám nic nedá. A hlavně si na Vás za chvíli nikdo ani nevzpomene.

Ach, jak je to všechno pomíjivé. Tahle profese je příliš časově omezená.

A v Čechách není ani adekvátně finančně oceněná.  Jenom uvažte,  kolik solistů a dalších tanečníků z nejlepších divadel v Čechách chodí  různě po večerech někam tančit, nebo  musí brát spousty „kšeftů“, aby se nějak  uživili! A to nemluvím o tom, že neexistuje důchod!!!! Ten nám zrušili!!!!

Zkrátka,  obětujete této profesi  své dětství a mládí, dále půlku  života a ve 40-ti letech,  (když jste na tom dobře) skončíte a nemáte nic a můžete začít zase od začátku někde jinde.

Ale na druhou stranu,  já svou profesi miluji a nechci se jí jen tak vzdát!!!

P1230553

Těžký úděl!!

Děkuji za rozhovor
Eva Smolíková

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *