Taneční osobnosti – rozhovory – 39. stránka

Náš rozhovor s mimem ALEXEJEM BYČKEM

„Když člověku záleží na tom, co dělá, výsledky jsou nejlepší“

Alexej Byček, mim, režisér, produkční skupiny Mime Fatale

1. Vy tvoříte v oblasti tance, pantomimy a pohybového divadla již řadu let. Jak jste začínal?

„Oba rodiče jsou profesionální hudebníci, maminka se pohybuje v operních kruzích v Národním divadle. Nasměrovalo mě to k umění. Od dětství jsem se věnoval klavíru, pak jsem se „obrátil“ k pohybu a začal tančit latinsko-americké tance, později jsem se dostal k pantomimě.“

2. Bavily Vás latinsko-americké tance? Proč jste skončil?

„Určitě bavily, ale netrvalo to tak dlouho. Tančil jsem asi 4 roky, přičemž jsem se nikdy před tím tanci nevěnoval. Dalo mi to solidní základ, který jsem mohl využít při studiu na pražské AMU. Kvůli tomu jsem také s latinou skončil – studium bylo fyzicky dost náročné, už jsem neměl čas. Moje taneční umění tak přešlo plynule do pohybového divadla.“

3. Lákalo Vás víc pohybové divadlo než závodní tance?

„Ano, je to jiný způsob projevu. V latině se často „řeší“ sportovní projev versus umělecké vyjádření. Já jsem v tom neviděl rozpor. Latina je sice hodně bohatá, pokud jde o výraz, ale celá technika znamená přesun z jedné nohy na druhou, takže pro mě bylo zajímavé hledat i jiné možnosti. U pohybového divadla se umělec soustředí na drama a na emoce, jde více o vyjádření děje. To vnímám jako podstatnější a mě to ve výsledku oslovuje víc než samotný tanec, ačkoliv tanec samozřejmě obdivuji. V současné pantomimě jsou určité prvky taneční techniky, ale její jádro leží v herectví.“

4. Jaký rozdíl si má divák představit pod pojmy „pohybové divadlo“ a „pohybové divadlo spojené s pantomimou?

„Pohybové divadlo chápu jako širší pojem, který zahrnuje pantomimu, fyzické a taneční divadlo, částečně i nový cirkus, který je teď u nás dost na vzestupu. Jádro vyjádření spočívá v pohybu. Pantomimu u nás lidé znají buď v klasické formě, například díky tvorbě Ladislava Fialky v divadle Na zábradlí, anebo v klaunských podobách, které předváděli Boris Hybner, Ctibor Turba a Bolek Polívka. Později ale zájem o toto umění upadl. Něco se muselo změnit, lidé se tolik neztotožňovali se starší poetikou a nastal posun pantomimy do moderní podoby, která je mnohem více spjatá s herectvím, psychologií. Samozřejmě se stále objevuje i banální až přisprostlý humor, který ale nemusí být v pantomimě nutně prvoplánový a může pobavit i inteligentního diváka. Obecně věřím, že pantomima je znovu na vzestupu a že lidé začínají přicházet na chuť její novým možnostem. Zjišťují, že nejde jen o tahání imaginárního lana, ale o bohatý a magický svět.“

5. Je dobře, že lidé jdou často až za hranice svých možností? Artisté se mnohdy také zabijí nebo zmrzačí. Stojí to za to?

„Jestli to stojí za to, to je na zvážení těch lidí, kteří tato vystoupení dělají. Občas k vidění jsou, někdy je to asi oprávněné, mám na mysli divadelně, umělci chtějí něco vyjádřit, např. oslovit svědomí, přimět k něčemu diváky, nebo nějakým jiným způsobem oslovit něco bytostně lidského či citového. Takové prostředky mohou posloužit velmi dobře, i když vedou až k sebeobětování herce. Druhá stránka je ta, že tyto výstupy podle mě často probíhají zbytečně. Občas se dějí, i když dramaturgie není dost silná a propracovaná, aby to stálo za to, aby intenzita a nebezpečí výkonu odpovídala dopadu na diváka. Jsou umělci (třeba i v populárním Cirque du Soleil), kteří na to doplatili životem, zdravotně nebo v rodině atd. Určitě to ale nemůže nikdo zakazovat. Odráží to dobu, vyjádření i hledání umělců by mělo být svobodné.“

6. Prožíváme sice dobu svobodného vyjádření, ale občas jsou vystoupení vulgární, násilnická. Je to dobře?

„Je to trend. Umění zdrsnělo. Pokud lidé cítí nějakou krizi, ať už vnitřní nebo vnější, vyprahlost, vyhořelost, vždycky se to na divadelních vystoupeních zračí. Zajímavé to bylo například v souvislosti s válkou ve Vietnamu. Peter Brook tehdy nechal na konci představení US upálit živého motýla. Byl z toho skandál a až později se provalilo, že se jednalo o srolovaný papírek. Ten šok byl ale potřeba. Dnes se o něj hodně umělců snaží a já myslím, že to odráží pocity lidí. Denně slyšíme samé negativní zprávy, řešíme konflikty, lidé se asi chtějí vymezit, vyjádřit. Myslím, že je to opravdu duchem doby, který umělci ve svých dílech odráží, ne tím, že by byli sami až tak masochističtí. Někteří ale používají drsnost jako svou značku, jdou až „na dřeň“, nezastaví se před ničím. Obdivuji výkony v představeních skupin Farmy v jeskyni nebo Spitfire company, ale myslím (zejména v druhém zmíněném případě), že dramaturgicky ne vždy naplní to, co chtějí člověku říct.

7. V červnu, přesněji 4.června v holešovickém Studiu ALTA, bude mít premiéru Vaše představení „Heydrich“, které je o životě této nechvalně známé osobnosti. Je to kontroverzní téma. Nebudete podezřelý z propagandy?

„Dá se říci, že je to také vyjádření se „až na dřeň“, je to o lidském svědomí. A určitě to není propaganda. Na pražském Magistrátu i Ministerstvu kultury tento projekt získal podporu, což svědčí o tom, že můj koncept pochopili.
Je to velmi silné téma, které má velké nároky na herecké vyjádření. Nejde o to vylíčit biografii, spíše ukázat pozadí totality, které se prolíná do každé doby. Lidé často odsuzují 2. světovou válku, ale neznají příčiny, vidí jen důsledky. Co se odehrávalo v hlavách bývalých vůdců, proč to všechno vzniklo? A pak také, co se odehrává v hlavách dnešních „dobyvatelů“, kteří nejsou jen politici nebo členové bezpečnostních složek, ale také PRisté, manažeři, ředitelé nadnárodních korporací. Všichni můžeme být manipulovatelní, zkorumpovatelní, je to v každém z nás. Myslíme si, že už se tehdejší události nemůžou opakovat, a přitom je v dnešní době kolem sebe často přehlížíme. Zamyšlení nad manipulací je velmi důležité téma. Každý člověk může zvážit sám u sebe, jestli se také nenechává ovlivňovat.
Právě pro takovéto sdělení podle mě stojí za to jít i fyzicky na hranici, protože může diváky oslovit v něčem, co je pro ně bytostně důležité. Mimochodem úžasné představení o manipulaci je „Konec Clementine“, které hrají v Akropoli.“

8. Vy jste produkční skupiny Mime Fatale. Přibližte jejich tvorbu.

„Tato skupina sestává z pěti mimek a drží se spíše populární linie. Jejich první hra „Na Plechárně“ byla pantomima o pěti prostitutkách, pokud jde o prostituci, projevovala se komická stránka, se kterou kontrastovaly tklivé osobní příběhy. Další představení „Push the Button“, které hrajeme v NoDu, je o dívkách, které propadly počítačovým hrám. Holky se zde proměňují na vraždící virtuální monstra a v beatboxovém doprovodu propojují pantomimu s virtuální realitou. Nejnovější dílo „Balkán“ je inspirované cikánskou a balkánskou hudbou. Je to živelná oslava, plná obrazů z cikánského života (inspirovali jsme se knihou Aglaji Veteranyi „Proč se dítě vaří v kaši“, o cikánské rodině, která utíká z Rumunska).“

9. Je těžké zvládnout pantomimu?

„Pantomima vyžaduje nějaký trénink, intenzivní práci, ať už na škole jako pražská AMU nebo jinde. Současná pantomima stále v mnohém vychází z té klasické, taneční schopnosti se k ní hodí. Pak je zde technika mime corporel Étienna Decrouxe, vytvořená ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století. Tvrdil, že jde o geometrii ducha. Je to dobré na zvládnutí určitých hereckých a tělesných principů, ale samostatně na jevišti jen těžko použitelné. Důležité k rozdílu mezi tancem a pantomimou je, co říkal Marcel Marceau: „Tanec je o pohybu, pantomima o postoji. Postoj nese gesto a myšlenku.“
Podstatná pro pantomimu je také schopnost imaginace. Tady je důležité, jak vyjádřit nehmotný, neviditelný předmět, který má váhu a tvar. Takže toto jsou asi hlavní nároky, přičemž při současném vývoji je pro pantomimu velmi důležité herectví. Úspěšní mimové byli zároveň i dobří herci a to platí i naopak.“

10. V čem my Češi vynikáme a v čem jsme horší než ostatní národy?

„Je to propojené. Na Západě jsou umělci v některých ohledech na jiné úrovni, jsou dobrých deset nebo dvacet let napřed. My je postupně doháníme, ale současně se tvoří i svébytné věci a čeští umělci vyjíždí prezentovat svá díla do zahraničí. O některých byl natočen seriál ČT „Děti sametu“, to je šest krátkých dokumentů o umělcích, kteří začali tvořit po revoluci. U souborů fyzického a tanečního divadla je například zajímavé, že tvorba Miřenky Čechové a Spitfire company má značný úspěch v USA, pro Američany je tato „evropská“ tvorba velmi poutavá. Myslím, že to plyne také z různosti tradic – tady nejsme tolik fixovaní na komerční a populární úspěch, takže se svými představeními například právě v Americe můžeme působit exoticky. Samozřejmě jsou i další skupiny, které Česko úspěšně reprezentují (ačkoli nejsou složeni jen z českých umělců), Farma v jeskyni, Teatr novogo fronta a jiné. V Čechách se stal celkem rychle populární nový cirkus. Zájem o pantomimu ještě neroste tak rychle, ale i ten postupně ožívá.“

11. Máte čas na poezii a klavír?

„Čas mám, není ho sice moc, ale zvládnout se to dá. Dělal jsem večery „Poezie beze slov“, bylo to propojení pantomimy, klavírních skladeb a básní. Mimové (moji kolegové také) píší často poezii, pantomima je asi propojená s básnickým myšlením.“

12. Jaké máte koníčky?

„Klavír, je to moje velká láska od útlého dětství. Částečně se hudbou také živím, občas vystupuji, rád improvizuji. Při tvorbě představení s hudbou hodně pracuji, vždyť rodiče mám hudebníky.“

13. Povedete své děti k umění?

„Moje žena je mimka. Mám nevlastního syna, kterému je 12 let. V některých představeních už účinkoval, chodí na lekce akrobacie, ale rozhodnutí je na něm, do ničeho ho netlačíme, je to spíš jedna z možností. Moji rodiče mi vždy kladli na srdce, ať hlavně nejsem umělec. Nějak to tak ale dopadlo. Tíhnul jsem k tomu. Každopádně není dobré někoho k umění násilně tlačit, může to na jeho tvorbě být znát. Když člověku záleží na tom, co dělá, a dělá to ze srdce, výsledky jsou nejlepší.“

Foto: Archiv Alexaje Byčka

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

Exkluzívní rozhovor s Národním umělcem VLASTIMILEM HARAPESEM

„ Z tance jsem propadal. Když jsem pochopil, která ruka je pravá a která je levá, řekl jsem si: „Budu nejlepším tanečníkem a hotovo.“

Setkat se s Vlastimilem Harapesem je snem nejednoho zapáleného tanečníka. Tento nedostižný idol, který v období své vrcholné kariéry svou oduševnělou krásou a lehkostí tance zraňoval srdce nejedné fanynky, která v něm dodnes vidí svého pohádkového prince, je právem počítán mezi evropskou baletní elitu. V době své taneční dráhy vynikal ideální fyzickou dispozicí, elegancí, všestranně vyspělou technikou a hereckým výrazem. Uznání a popularita nepřišly jen tak. Skrývá se za nimi obrovský díl pracovitosti, profesionální zaujetí, vzdělání a v neposlední řadě i široký tvůrčí obzor, který zahrnuje tanec, činohru, film, televizi a moderování. Jaký je Vlastimil Harapes? Vtipný, přísný, roztomilý i tvrdý, nezapře v sobě ani na chvíli herecký a komediální talent. Je velmi tolerantní k veškeré umělecké tvorbě mladých talentů. Narozen ve znamení lva, vyzařuje sílu a jeho mužná postava stále budí respekt.

Foto: pas de deux z baletu „Korzár“, archiv Vlastimila Harapese

O malých i velkých tajemstvích baletu s Vlastimilem Harapesem

1.Kdyby se vrátil čas, stal byste se znovu tanečníkem?

„Ne. Už o tomto oboru moc vím. Tím nechci nikoho odrazovat! Hlavně bych si to nezvolil z toho důvodu, že máte velmi krátký život na jevišti. Asi 20 let, je to stejné jako u sportu. To je málo. Je mi to líto. Nelituji svého rozhodnutí, bylo to fajn. A nemůžu si stěžovat, že bych byl málo vytížený. Měl jsem možnost hrát v televizi a dělat spoustu pořadů, hrát divadlo, hrát ve filmu, atd.

Nyní účinkuji v divadle Semafor v představení „Prsten Pana Nibelunga“. Před tím jsem dělal několik činoherních představení, nebo muzikály a každou středu vysílám „Noční Mikrofórum“ na stanici ČRo Dvojka.“

2.Vzpomínáte si, kdy a jak jste zatoužil být tanečníkem? Chtěl jste se jím stát nebo to byly nevyzpytatelné cesty osudu?

„Já myslím, že jsem nikdy tu touhu neměl. Jsem fatalista. Beru život takový, jaký je. Neměl jsem žádné sny, že budu hrát ve filmu a budu slavný… ani mě to nenapadlo. A taky jsem pro natáčení filmů nic neudělal. Nebylo to nikdy přes nějaké známosti. Byla to náhoda…

Ale jak se říká, připraveným štěstí přeje. Takže jsem byl asi připravený, proto mě vybrali. Vždy jsem dělal kamerové zkoušky, nikdy to nebyla nabídka jako „Pojdˇte si zahrát ve filmu“. Něco je asi člověku dané. Ale divím se, že jsem dokázal, co jsem dokázal, jsem narozen ve znamení lva a u nich je znakem určitá pohodlnost… Na druhou stranu je tu i touha nebýt poslední. Nedělal jsem nic racionálním způsobem, tak, abych si něco naplánoval a vědomě se k tomu „pídil“, to ne. Bylo to v podstatě štěstí. Měl jsem vhodnou postavu, to si člověk nevymyslí, i tvář hraje roli a jestli bylo něco mojí předností, vidím to zpětně, pak to bylo to, ž e jsem se při tanci vždy snažil o výrazovou stránku. Nemyslím si, že bych dělal nějaké technické zázraky. Na to byli jiní, kteří byli technicky vybavení lépe, ale lidem asi jenom technika zase tolik neřekne.“

3.Vás tedy nehnala žádná touha nebo ctižádost. Přesto jste dosáhnul maxima, jaká byla Vaše životní cesta?

„Šel jsem na konzervatoř a uvítal jsem, že na této škole se nevyučuje matematika, fyzika a chemie. Měl jsem představu, že hlavní obor na konzervatoři je šerm (bylo mi 14 let). Brzy jsem poznal, že hlavní předmět je klasický tanec. Také jsem měl z tance pořád známku 4, nebo 4-. A přitom jsem se snažil. Vůbec mi to nešlo. Z hlavního oboru jsem propadal. Ještě na maturitním vysvědčení mám trojku, ale konzervatoř jsem ukončil s vyznamenáním, protože jsem pochopil, kterou ruku mám levou a kterou nohu pravou. Do té doby jsem měl pocit, že mám obě ruce levé a obě nohy pravé.

Když jsem byl v maturitním ročníku, to nám bylo 17 let, natáčel se muzikál „Starci na chmelu“. Spolužáci z mé třídy dostali hlavní role. Já jsem dělal jen křoví, ale z tohoto filmu vzniklo další pozvání na kamerové zkoušky na film „Markéta Lazarová“. Do filmu mě vybrali a film se natáčel rok a půl. Já jsem si říkal: „No, to je ohromné, budu slavný filmový herec, budu hvězda… (bylo mi 18 let). Jenže film se natáčel v exteriéru a příliš dlouho, tak jsem přišel na to, že to vůbec není ono, co jsem očekával a Bůh ví, jak ten film dopadne. Nemohl jsem tušit, že to bud e nejlepší československý poválečný film. Ale v té době jsem nebyl spokojený, tak jsem začal znovu cvičit. Udělal jsem konkurz do ND a řekl jsem si programově: „Já nebudu slavný herec, já budu nejlepší tanečník a hotovo.“ A přihlásil jsem se na stáž do Petrohradu k p. A.I. Puškinovi. Musel jsem určité věci dohnat, které jsem zameškal natáčením filmu, a v podstatě, tedy ne, že by mě škola připravila špatně, to ne, ale v Rusku jsem dostal rozumově návod, jak na to jít.

4.Dobře tančit, to znamená taky hrát, musíte vydat emoce ….

„Ano, musíte. K tančení je třeba opravdu velká příprava (záleží také na tom, na jaké úrovni chce člověk dělat tanec). Z mima nebo tanečníka se může stát herec, ale z herce se tanečník může stát jen těžko.“

5.Upřednostňujete v tanci herectví před technikou?

„Ano, vyjádření obsahu. Ale jedno bez druhého nejde. Pokud Vám chybí technická vybavenost, tak to herectvím nenahradíte. Záleží také na tom, jaký je repertoár. Ale hrát prince v „Labutím jezeře“ znamená, že technické vybavení a zvládnutí prvků je nutné.“

6.V současné době je v baletu běžný i takový extrém, že tanečnice stojí princi na hlavě… Jsou to doslova akrobatické výkony. Patří akrobacie také do baletu?

„Pokud si taková akrobacie najde své publikum, tak proč ne. Rozhodně je to obdivuhodné. Možná, kdyby tito tanečníci nedělali akrobatické zázraky, tak si jich třeba vůbec nikdo nevšimne. Každý touží vyniknout, každý touží být zván, být slavný atd. Já si myslím, že to je normální touha. Ani akrobacii každý dělat nemůže.“

7.Jiří Kilián využívá ve svých choreografiích i starší herce či tanečníky, kteří mají a mohou předat zkušenosti mladým. Je možné, aby se život tanečníka na jevišti prodloužil třeba do 80-ti let?

„U starších tanečníků je zkušenost, to je pravda. Ale já to rád nemám. Tanec je pro mladé lidi. Je jasné, že krále, chůvy, či královny musí hrát starší lidé, stejně jako v činohře, mladý hraje mladé a starý staré. Obráceně to nejde. Např. v Liberci vytvořil František Pokorný představení pro mě „Nesnadná cesta k Labutímu jezeru aneb Mistrův karambol“, kde jsem tančil už starší, nebo jsem tančil roli „Saliériho“. To sice jde, ale tyhle role jsem nehrál v době, kdy jsem byl v úplné formě.“

8.U baletu je estetika tak nesmírně důležitá?

„V baletu, kde jsou postavy dané věkově, má starší tanečník své opodstatnění, ale mládí je mládí a ničím je nenahradíš. Jak se říká – „Hera je rodná sestra másla, ale mléko ničím nenahradíš.“

9.Kde je hranice, kdy je dobré skončit?

„Viděl jsem Maju Pliseckou, když jí bylo 72 let. Je to celkově neuvěřitelné, jak to vůbec mohla dělat, i to, jak vypadala. Tančila „Umírající labuť“, pouhé 4 minuty. Bylo to tak úžasné, že musela svoje vystoupení opakovat.

Ptal jsem se slavného Rudolfa Nurejeva (učili jsme se u stejného pana profesora A.I. Puškina v Petrohradě), jak dlouho bude tančit. Byl jsem v Itálii na jeho představení, když mu bylo asi 50 let, (tančil prince v„Labutím jezeře“) a jeho výkon bohužel už z mého pohledu za moc nestál. Řekl mi: „Dokud budou lidé chodit na má představení, tak já budu tančit.“

10.Máte pro takový fenomén jako je Maja Plisecká nějaké vysvětlení?

„ Maja měla ideální dispozice, byla narostlá tak, jak měla být a nikdy nešla přes svoje možnosti. To člověka ničí. Byl to zřejmě její instinkt. Nároky strašně vzrostly v současné době, lidé jdou mnohdy přes své hranice (stejně jako ve sportu) a dosti brzy zničí sami sebe. Naše generace ještě neměla takové fyzické problémy. Lidé se také často diví, že mě nic nebolí. Je sice pravda, že mi ochrnula ruka, musel jsem na operaci a podepřeli mi čtyři ploténky, ale už je vše v pořádku. “

11.Kdesi v Rusku je baletní mistr, který učí na kolečkovém křesle. Je to pro žáky dobrý příklad?

„Pedagog si může učit třeba na kolečkovém křesle, aniž by něco předváděl. Může pracovat jen s profesionály, kterým stačí vysvětlit a nemusí nic ukazovat. Když profesor ve škole chodí shrbený, žáci budou také takoví, lidé se prostě opičí. Ale pokud někdo umí přijít a ukázat správné držení těla, je to pro žáky velmi dobré.“

12.Nejmenovaná tanečnice z La Scaly vydala skandální knihu o baletní škole. Tvrdí v ní: „Rodiče jsou přesvědčeni, že dali děti na prestižní školu, ale dívky čelí hroznému utrpení. Podvýživa, ztráta menstruace, zničený život.“ Je to v baletu opravdu tak?

„V Čechách to tak určitě nebylo. Někdo k problémům s obezitou či bulimií inklinuje. Než bych se já omezoval v jídle, tak bych raději balet nedělal a takovou profesi bych si nevybral. Ale když jsem přijel do Leningradu, vzpomínám si, že v baletním institutu byly fotky úžasné tanečnice. Bylo mi řečeno, že to je absolventka, která právě zemřela. Stále jí říkali, že je tlustá, hladověla a zemřela. Když se problémy s bulimií včas neukončí, organismus už nepřijímá nic, můžou Vás napíchat v nemocnici čím chtějí, stejně je konec. Je to více ctižádost rodičů, kteří nemají rozum. Pokud vidí, že dítě má sklon k tloustnu tí, tak asi není nejlepší volba dávat ho na takovou školu. Vždyť je tolik jiných profesí.

A ve škole se tlak také přehání. Během růstu mohou mít tanečníci problémy s váhou, zvlášť dívky. Ale z těchto potíží člověk „vyroste“, postava se úplně změní a nemusíte mít žádné trápení s váhou. Pamatuji si tanečnici, která přišla z Ostravy, její rodiče byli kuchaři, děvče bylo zdravé a nic éterického v sobě neměla. Skončila ale jako naprosto éterická bytost, velmi křehká. Pokud je takový extrém už ve škole, je to nezdravé. Za svého působení ve funkci šéba baletu ND jsem po nikom nechtěl, aby byl průsvitný.“

13.Dá se ale říct, že na postavu se v baletu hodně hledí, nebo si může skákat na jevišti i „cvalík“, když je šikovný?

„Klasický bílý balet je přísná disciplína. Je jedno, kolik měříte, ale housle musí vypadat jako housle a ne jako basa. Estetika tu hraje velkou roli a obstojí opravdu jen hrstka lidí. Dnešní současný tanec dovoluje všechno, proč ne, když se lidé chtějí chodit na něj dívat. Třeba i postava jako byla Helena Růžičková může tančit, je to jedno. Ale estetika bílého baletu je daná a velmi přísná. Málokterý příslušník jiné rasy může vyhovět odpovídajícím požadavkům. V Covent Garden je první sólista Kubánec (Carlos Acosta), ale to je něco jiného. Tito lidé jsou míšenci a postavu mají takovou, jaká má být. Nechtěl jsem, aby byl někdo extrémně štíhlý, ale tanečník musí mít svoji váhu. V orchestru může sedět každý a hrát výborně, ale divadlo je na dívání a tanečník musí vypadat jako tanečník a jeho tělo musí být dokonalý nástroj.“

14.Výška tedy nevadí vůbec?

„Výška nevadí vůbec. Ale v tanci s partnerem se musí dbát na to, aby pár působil harmonicky.“

15.Někteří lidé se baletu posmívají a nikdy by na představení nešli. Proč?

„Lidé často mluví o něčem, co vůbec neznají. Jeden příklad: Tanečník street dance se vyjádřil, že balet ND je zastaralý. Zeptal jsem se tedy, co viděl z repertoáru ND a on odpověděl: „Nic“.

Když jsem začal hrát ve filmu, dostával jsem spoustu dopisů. A lidé se na mě přišli podívat do divadla, chtěli vědět, co to ten balet vůbec je. Následně si ho zamilovali a začali na něj chodit.

Tuto zimu 26.12. 2014 – 5.1. 2015 jsme v Kyjevě hráli „Popelku“, kouzelný muzikál na ledě. Vidělo nás tam přes 35 tisíc lidí, těžko může být někdo zklamaný. Navíc tento muzikál hrajeme už tři roky. Šel jsem do hospody na pivo a ptal jsem se číšníka, jak se mu to líbilo.

On řekl: „Já jsem nebyl nadšený. Šel jsem tam jen kvůli mé manželce, nesnáším bruslení.“

Jen další příklad – jeden advokát mi říkal: „Já se nemůžu dívat na ty baletky na špičkách, já mám dojem, že to musí tak bolet.“

16.Někteří lidé říkají, že tanečníci jsou zženštilí. Co tomu říkáte Vy?

„Někomu stačí, že tanečník má na sobě trikot a už je zženštilý. Není to pravda. To jsou konvence. Znamená to, že ti, kteří toto tvrdí, taneční obor nesledují.“

17.Souhlasíte s tvrzením, že balet je základ každého tance? Baletní prvky se začaly vkládat do latinských tanců, show dance, standardních tanců…..

„Když zvládnete techniku klasického tance, tak si můžete zvolit jakýkoliv styl tance. Ale opačně to nejde. Balet znamená zvládnutí těla. Proto jsou Rusové dobří i ve společenských tancích. Ženy mají krásné vedení paží, je to tím, že základ mají v baletu. Totéž je krasobruslení, gymnastika.

Anna Pavlová napsala výstižnou větu: „Zvládni techniku klasického tance a zapomeň na ni.“

Je to pravdivé tvrzení. Nechci vidět techniku na jevišti, chci vidět emoce, muzikalitu. V jednoduchosti je krása. A někdo zase chce vidět artistické výkony… nikomu nebráním.“

18. Nemáte pocit, že estetika se v současné době vytrácí a lidé spíše uznávají obrácené hodnoty? Brutalita je žádaná. Balet je éterický, povznášející…. Jakou má budoucnost?

„Každá doba má svoje. To je ve všech oborech. Mužský tanec získal v baletu větší dynamiku v současné tvorbě a to je dobře.

Ale jinak v tanci vlastně všichni dělají totéž. Velmi zřídka vznikne komický balet. Oblíbené jsou právě tragédie, brutalita, problémy, aktéři si rvou vlasy nebo rodidla. Ale na každé zboží se najde kupec, současná doba si žádá tento typ tvorby. Rozhodně je asi lehčí vyjádřit tancem problémy než dělat legraci.“

Foto: Dušan Dostál

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

Rozhovor s MARKÉTOU PERROUD, spoluředitelkou festivalu Tanec Praha

Češi by tvořili dál, i kdyby nebyly vůbec žádné finance. Tanec sehrával i v historii důležitou roli

1.Vy jste začínala svou taneční kariéru studiem baletu. Kdo Vás k němu přivedl?

„Kamarádka. Moje babička byla tanečnice baletu ND, ale přestala tančit, když si vzala mého dědu. Zemřela, když jsem byla ještě malá. Já jsem až dodatečně našla její fotky z jeviště, když jsem byla už na konzervatoři, mé rozhodnutí věnovat se tanci ovlivnit nemohla. Ale je pravda, že babička hned po mém narození řekla, že budu tanečnice.“

To zní skoro jako věštba…

2.Jak hodnotíte dnešní balet? Balet je těžký, krásný, povznášející. Ale je o něj dostatečný zájem ze strany diváků?

Dle mých občasných návštěv baletních představení mohu soudit, že zájem o balet trvá. Mám pocit, že u nás divák vyhledává balet pro jeho pohádkový příběh, jako únik do světa plného krásných a ladných pohybů, virtuozity. Osobně bych na české baletní scéně uvítala více experimentů a inovativních přístupů.

3.Domníváte se, že výkony, které tanečníci podávají, jsou náležitě finančně ohodnocené?

„Nejsou. Pokud porovnám podmínky u nás s těmi zahraničími, tak rozhodně ne. V zahraničí jsou výhodou určité jistoty a ohodnocení, uznání statutu tanečníka. Myslím tím země, kde je tanec jako obor uznáván a podporován. Existují však státy, kde jsou na tom tanečníci ještě mnohem hůře než u nás, to je také pravda.“

4.Když dojde ke zranění, má tanečník v ČR nějakou šanci u divadla zůstat nebo musí odejít?

„Záleží na tom, o jaký druh zranění jde a v jakém pracovním vztahu se tanečník nalézá. Pokud jsou následky zranění takové, že znemožní další výkon povolání, tanečník si musí hledat nějakou alternativu. Jako zaměstnanec souboru, instituce, může mít štěstí a zaměstnavatel ho může využít v jiné profesi, čerpající z jeho taneční kariéry. Můžou ale samozřejmě být zranění, které pouze omezí výkonnost, ale stále umožňují tanečníkům se v tomto odvětví udržet. Dal& scaron;í možností je, že zranění je léčeno jako dlouhodobá nemoc, tak dlouho, až výkon tanečníka už nemá odpovídající kvalitu a neumožňuje mu vrátit se do práce. Tohle všechno se možná týká jakékoliv jiné profese s výjimkou toho, že taneční vzdělání je většinou tak úzkého zaměření, že nedovolí jen tak lehce vyměnit zaměstnání a dělat něco jiného. Ale tanečníci mají tvrdou disciplínu a ta jim je v další kariéře velkým pomocníkem.

Jistou výhodu v tomto případě mají tanečníci z nezávislé scény současného tance, kteří mívají kvalitnější všeobecné vzdělání. Vedle interpretační kariéry se také většinou živí ještě pedagogickou, či jinou činností. Nejsou tak úzce zaměřeni a to jim usnadňuje přechod do jiného oboru, je – li to nutné.

V této době je snaha podmínky pro rekvalifikaci tanečníků zlepšit. Je vyvíjen velký tlak na ministerstva, existují organizace jako „Vize tance“ a další, které se snaží situaci zlepšit. Doufám, že v brzké době bude i v České republice mít tanečník možnost podpory k rekfalifikaci tak, jako je to v jiných státech.“

5.Když si vzpomenete na období, kdy jste se baletu plně věnovala, mohla jste libovolně jíst, jak jste chtěla nebo ne?

„Dovolte mi upřesnění… Období, kdy jsem se baletu plně věnovala, pro mě vlastně bylo jenom na škole a v dětství. Po studiu konzervatoře v názvu souborů mého působení bylo vždy slovo balet – po působení v Pražském komorním baletu Pavla Šmoka, jsem přešla do Baletu lyonské Opery, repertoárového souboru současného tance. “Nejklasičtějšími” díly však byly choreografie Jiřího Kyliána nebo Wiliama Forsytha. Profesionálně jsem vlastně čistý balet nikdy nedělala, i přestože mi bylo nabídnuto místo v ND.“

6.V současném tanci si nemusíte hlídat váhu?

„ Je to individuální. U současného tance je pro mne více brán zřetel na člověka jako individuum v celé jeho komplexitě. Jde zde o harmonii těla a ducha, o celistvou osobnost. Záleží dále na tom, co tanečníku z tohoto pohledu vice sluší. Ale i zde je tlak společnosti, určitého vžitého modelu krásy. Vedle estetického aspektu je tu také to, že kila navíc fyzickému výkonu nepomáhají…

Vraťme se k jídlu – na škole jsem se velmi trápila, bylo to výchovou. Pasovali nás do jednoho ideálu, který nebral v potaz dispozice každého z nás, fyzickou rozdílnost. Většina z nás se snažila tohoto ideálu dosáhnout, jak se dalo. Jakmile se sáhne do stravovacích návyků a začnete držet nějaké diety, je to začátek konce. V pozdější aktivní kariéře jsem jedla naopak víc než většina lidí v okolí, mé tělo si vše upravilo a reagovalo na zátěž, kterou jsem mu dala. Pomohl mi k tomu můj pobyt ve Franc ii, kde se jídlo stalo jedno z mých radostí života a ne problém, kolem kterého se můj život točí. Člověk si nesmí nabourat rovnováhu.“

7.Doporučila byste mladým lidem spíše studium klasické konzervatoře nebo školy současného tance?

„Vzhledem k mým zkušenostem bych doporučila školu, kde bude i kvalitní výuka všeobecných předmětů. Ať chceme nebo ne, tanečník reaguje na dění současného světa a pokud se v něm neorientuje a nemá vzdělání, potom má jen omezenou základnu, z které může čerpat a může se lehce stát jen exekutorem pohybů, i když třeba dokonale provedených. To mi nestačí…“

8. Zažila jste v ČR nebo ve Francii rivalitu? Připomeňme si např. aféru v Rusku s choreografem Fillinem, kterému sok vychrstnul kyselinu do obličeje…

„Já osobně jsem se s rivalitou v této míře určitě nesetkala. Na druhou stranu vím, že rivalita existuje, asi více ve velkých souborech. Slyšela jsem, že si lidé dělají naschvály, ale do takovéhoto měřítka ne. Je to stejné jako ve sportu. Ten, kdo má špatný charakter, se snaží toho druhého poškodit, znevýhodnit, aby nastoupil na jeho místo. Z kolegy je pak nepřítel, rival. Tanečníci jsou také lidi. Zdravá rivalita může někdy naopak pomoci.“

Foto: archiv Markéta Perroud

9.Proč jste odešla do Francie?

„Já jsem do roku 1997 byla v Pražském komorním baletu Pavla Šmoka a zažila jsem éru po revoluci, kdy byly čím dál tím těžší podmínky. Soubor si nemohl dovolit udržet tak početný tým, takže nás nakonec zbylo sedm tanečníků, na začátku mého působení měl soubor skoro třicet lidí. Musím ale říct, že toto pracovní období bylo jedno z nejkrásnějších. Lidé, kteří zůstali, doopravdy věděli, proč tam jsou a šli do všeho s plným nasazením. Na vedení, tanečníky i zázemí, které zdaleka nebylo ideální, ráda vzpomínám, ale je pravda, že při tak maximálním nasazení, které po nás doba vyžadovala, člověk časem „vyhořel“. Dělali jsme často tři díla za jeden večer, byla jsem většinou ve všech dílech, vydávala jsem víc, než jsem přijímala. Cítila jsem vyčerpání a chtěla jsem i přestat tančit. Nakonec jsem si řekla, že bych zkusila vyjet na rok do zahraničí, abych jednou nelitovala, že jsem se o to aspoň nepokusila. Přes pana Jiřího Kiliána jsem dostala doporučení do Lyonu.“

10.V čem byly podmínky ve Francii pro tanečníka lepší než v Praze?

„Finanční ohodnocení bylo porovnatelně lepší, přístup k širšímu spektru tanečních (a nejen) děl, kvalita zázemí, lepší možnosti divadel a souborů, statut tanečníka jako takový a jeho podpora. Ať už byl zaměstnaný, či na volné noze. V určitých špičkových souborech, pokud se člověk zranil a měl za sebou určitý počet let práce v daném souboru, byla možnost zažádat o rekvalifikaci a město platilo tanečníkovi roční školení dle jeho žádosti v předem dané maximální výši. Tohle bylo ú ;žasné, i tak je rekvalifikace těžká, protože se člověk musí rychle rozhodnout, kam jít dál, i rok je krátká doba na to, aby se člověk vyučil něčemu novému.
Umělci na volné noze ve Francii měli a mají výhody díky statutu “Intermittent du spectacle”, který je ve Francii poslední léta tak diskutovaný, protože stát stojí hodně finančních prostředků. Zjednodušeně řečeno, tento statut umožňuje mít pravidelný příjem I v období mezi projekty. Využívají ho nejen umělci, ale také například divadelní technici.
Mezinárodní obsazení souborů dávalo možnost k výměnám různých zkušeností, přístupů. Lyonský soubor mi dal možnost pracovat na neskutečně široké škále repertoáru současného tance, od klasičtějších forem po velké experimenty, osobně spolupracovat jak s choreografickými velikány (Jiří Kylián, Mats Ek, Nacho Duato, Maguy Marin, Trisha Brown a další), tak s těmi, kteří měli ambice a talent do této skupiny směřovat. Takovou možnost Praha nenabízela.

Byla tam ale samozřejmě i negativa. V Lyonu byl menší kontakt s publikem, to mi vadilo. I když probíhaly rozhovory na jevišti, vždy byl styk s divákem hodně na dálku. Účinkovala jsem převážně na velkých scénách, kde k divákovi je daleko. Jindy nás omezovala nebývale striktní pravidla. Z Prahy jsem byla v té době zvyklá, že když chtěl někdo déle večer zkoušet a sál byl volný, tak zůstal a mohl ho využít a dál nic neřešil. Ale ve Francii byla velmi omezující pravidla týkající se pojištění, bezpečnosti atd., kter&aacu te; toto ve velké míře komplikovala. A mohla bych pokračovat, ale to již neodpovídám na otázku.“

11.A proč jste Francii opustila a vrátila se do ČR? Smutek po vlasti?

„Byla to touha po změně. Chtěla jsem skončit kariéru interpreta. Už mi nevyhovovalo být součástí tak velkého souboru. Člověk po třicítce už ví, co chce a co také už nechce dělat. O to těžší je pracovat v tak velkém uskupení, kde váš hlas chod věcí nemůže moc ovlivnit. Cítila jsem, že už je čas přestat a je čas dělat něco jiného. Ale co? Do tohoto rozhodování jsem měla druhé dítě, mateřství zásadně změnilo pohled na kariéru a prožitek z ní. Do té doby jsem byla zvyklá věnovat se tanci na 200 procent a najednou jsem musela dělit č as a energii mezi rodinu a práci v Opeře, kde mne práce již nedobíjela tak, jak dosud.

Pomýšlela jsem na pedagogickou dráhu. Udělala jsem si státní francouzský diplom, abych mohla působit jako taneční pedagog. V té době přišla nabídka od Yvony Kreuzmannové, zda-li bych nechtěla pracovat pro Tanec Praha.“

A bylo rozhodnuto…

„Ne, hned ne. Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, že bych vstoupila např. do manažerské či produkční pozice, tedy „na tu druhou stranu“. Nemyslela jsem si, že bych měla potřebné vybavení pro práci, která mi byla opakovaně nabízena. Ale můj manžel mě přesvědčil. Nikdy jsem si nedovedla představit své rodině říct: „Jedeme do Čech“… a vzít na sebe tu zodpovědnost. Byla jsem si vědoma, co to obnáší. Ale manžel chtěl zkusit žít v Čechách od té doby, co jsme se poznali. Takže jsem po dvou letech diskuzí řekla „ano“. Zpočátku jsem spolupracovala jako čl enka umělecké rady mezinárodního festivalu TANEC PRAHA, později jsem přibrala i kus produkce a v lednu 2012 jsme se s manželem a dětmi přestěhovali, to už jsem byla spoluředitelka festivalu TANEC PRAHA.

Neméně důležitou motivací mého návratu byla má rodina v Čechách, na kterou jsem vždy měla a mám silnou vazbu.“

12.V čem vidíte jedinečnost pana Jiřího Kyliána? (Často je na něho nahlíženo jako na náš český fenomén v oblasti tance a hudby)

„Na díle Jiřího Kyliána jsem poprvé pracovala v Pražském komorním baletu, jezdila jsem pak za zkušenostmi do NDT, nejvíce jsem s ním však spolupracovala během mého působení v Lyonu, kam jsem byla angažována na základě jeho doporučení. Jako interpretce jeho způsobu vnímání hudby v pohybu ve mne vždy vyvolával pocit něčeho známého, umožňoval mi se v jeho choreografiích najít a objevovat v sobě další možnosti vyjádření.

Jiří Kylián je pro mne jedinečný svou prací s hudbou v pohybu, přitahuje mne propojení jeho inteligence s estetickým vnímáním, také jistá nedosažitelnost, to vše okořeněné vytříbeným smyslem pro humor. Je to nejznámější český choreograf, v celosvětovém měřítku.
Díla Jiřího Kyliána jsou takové vybroušené drahokamy.“

13.Představte si situaci, že by na kulturu bylo ještě méně peněz, nebo dokonce žádné. Tvořili by Češi dál, nebo by se tanci už nevěnovali?

„Určitě by tvořili dál, i když jinak, v jiném měřítku. Podstata umělecké tvorby nepochází z finančního zabezpečení. Její kvalita však bývá finančními možnostmi ovlivněna. Odjakživa v historii sehrával tanec ve společnosti důležitou roli. Není možné ani za našich časů s ním nějak „zamést“. To by ale nemělo být důvodem k nezlepšování finančních podmínek, což je tu práce skoro Sysifoská.“

14.Během festivalu „Tanec Praha“ shlédnete nepřeberné množství představení. Podle čeho vybíráte ta nejlepší díla?

„Zásadním kritériem je kvalita, diverzita děl. Snažíme se reflektovat aktuální vývoj současného tance a přinést nové impulzy.
S Yvonou Kreuzmanovou vyjíždíme za představeními po celý rok, kromě konce května a června, kdy je období festivalu. Naší snahou je, aby vybraná díla oslovovala a inspirovala jak diváky z řad široké veřejnosti, tak i profesionální taneční obec. V pražském programu představujeme 1 – 2 velké produkce, tzv.Události sezony, letos jimi bude Batsheva Dance Company s novým dílem Ohada Naharina a Sasha Waltz & Guests s dílem Impromptus. Vedle středně velkých produkcí jsou součástí programu i menší díla, která zařazujeme do tzv. Evropských tanečních laboratoří. Tanec Praha je členem mezinárodní sítě Aerowaves, která podporuje mladé evropské tvůrce současného tance. Prá vě jim dáváme v Evropských tanečních laboratořích – a často komponovaných večerech – prostor. Tato díla jsou pak často uváděna i v rámci festivalu v dalších městech ČR, kde prostorové a technické podmínky bývají mnohdy omezenější, k čemuž se při výběru také přihlíží. Již třetím rokem je součástí programu TANEC PRAHA studentům uměleckých oborů se zaměřením na tanec určený program, přibližující jednu z významných osobností současného tance. Zajímáme se i o tvorbu pro děti a mládež – pro část festivalu TANEC PRAHA DĚTEM. Prostor dáváme také vzniku nových představení. Ať už jde o nový český projekt, který má mezinárodní přesah nebo site-specifik projekty. Doporučená díla sou diskutována v Umělecké radě festivalu.“

15.Obstojí Češi v zahraniční konkurenci?

„Obstojíme, už ano. Projektů a umělců, kteří prorazili, by mohlo být víc, kdyby podmínky, které umožňují se kvalitně věnovat procesu tvorby a doladění díla, byly lepší…“

16.Je funkce spoluředitelky festivalu časově náročná? Máte čas se věnovat koníčkům a rodině?

„Jsem teď právě ve fázi, kdy si říkám, že musím něco změnit, protože mi opravdu na nic jiného nezbývá čas. Proto, aby člověk dělal kvalitně svoji práci, musí se rozvíjet, dobíjet a inspirovat i mimo ni. V současné době věnuji velkou většinu svého času Tanci Praha. Čas s rodinou si snažím chránit, i když to není určitě tak, jak bych chtěla.“

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

Rozhovor s choreografem a pořadatelem soutěže Taneční skupina roku – JANEM CRHOU

“ Výkony tanečníků se mohou rovnat špičkovým výkonům nejlepších sportovců“

1. Vy jste pořadatelem oblíbené soutěže Taneční skupina roku. Jak dlouho trvá příprava takové velkolepé show? Jak Vás vlastně napadlo tuto soutěž pořádat?

„Turné TANEČNÍ SKUPINA ROKU pořádáme již od roku 2008 a v podstatě to je celoroční záležitost – kromě letních prázdnin. Od září do prosince probíhají jednání se sponzory. Podepisují se smlouvy, zajišťují ceny pro tanečníky, finalizují dohody s halami v jednotlivých městech turné, připravuje se grafická vizualizace nadcházejícího ročníku atd…

Od ledna do února se řeší a připravují reklamní kampaně, domlouvají se podrobnosti s Českou televizí o podrobnostech natáčení, vymýšlí se vizualizace scény pro finále, objednává se technika, medaile, doprava, ubytování atd.. A od března začíná samotné turné, které nám končí až koncem května. Na začátku měsíce lásky totiž probíhá Pražské finále celého turné a natáčení pro Českou televizi, ale hned na to se přesouváme do střižny a dodělávají se všechny jednotlivé pořady, včetně dabingu, sponzoringu, grafiky pořadu atd… Takže faktický konec turné je až po odvysílání posledního dílu.

A jak mne napadlo tuto soutěž pořádat ? …no více méně jsem byl nejdříve kolem roku 2005 osloven Radimem Samkem uspořádat jednu regionální soutěž v Praze. A postupem času jsem vymyslel a připravil celý marketingový plán pro celorepublikové turné. Nicméně samotný název mne napadl jednoho slunného dne, když jsem jel z jednání po dálnici do Prahy“

2. Myslíte, že umístění či výhra v této soutěži dopomůže mladým talentům k jejich vysněné kariéře tanečníka? A je tato profese perspektivní pro mladé lidi?

„To je trochu otázka pro tanečníky samotné. Z mého pohledu jsem si před několika lety vytýčil, že mým hlavním posláním této soutěže bude všem mladým tanečníkům a tanečním skupinám dát šanci. Jako organizátor nikdy nedokážu z těchto teamů, nebo jednotlivců udělat „hvězdy“, nebo je „dostat“ do světa showbusinessu. Ale tu šanci jim dát umíme. Sám jsem začínal v profesionálním tanečním světe v roce 1995 a to díky nabídce mého velkého „mentora“ Richarda Hese, který mne viděl na jedné soutěži v Prostějově. Tehdy jsme s mojí taneční skupinou „Barbaři Pardubice“ podruhé vyhráli MČR a on byl v porotě. A když jsme se pak potkali na konkurzech do muzik álu „Dracula“, už si mne pamatoval a tu šanci mi dal. V dnešní době mají navíc tanečníci i choreografové mnohem více možností a šancí ve své profesi uspět a to nejen v ČR. Zároveň tu však vyrostla mnohem větší konkurence, takže na pomyslný vrchol se dostanou opravdu jen ti nejlepší …a ti kteří mají – jak se říká „z prdele kliku“ …slušně „velké štěstí“ !!!

A jestli je tato profese perspektivní pro mladé lidi? Těžko ode mne bude někdo čekat, že bych řekl ne. Nicméně i tato profese má svá úskalí. Jak jsem již psal, dokáží to jen ti nejlepší s obrovským „tahem na branku“. O něco lehčí to mají muži, ale i zde už je konkurence čím dál tím větší.“

3. Chystáte i letos tuto soutěž?

„Určitě připravujeme. Jako v minulém roce se turné bude jmenovat EMCO TANEČNÍ SKUPINA ROKU tour 2015. Generálním partnerem bude opět společnost EMCO a EVROPA 2. A poprvé, díky velkému zájmu, se chystáme se soutěží vyrazit i k našim sousedům na Slovensko. Minulý týden jsem projel přes 10 různých měst ( od Bratislavy, Bánsku Bystricu, Žilinu, Martin, Komárno atd… ), ve kterých jsem prohlížel různé sportovní haly a vybíral tu nejlepší. V současné době vybíráme ze dvou lokací a doufám, že do konce října bude jasné, ve kterém městě proběhne první otevřené mistrovství Slovenska – EMCO TANEČNÁ SKUPINA ROKA 2015 s postupem do televizního finále v Praze.“

4. Jaká bude první cena?

„Stejně jako v roce 2014, díky velké podpoře našich partnerů, poletí celý vítězný team v dospělé věkové kategorii do NEW YORK CITY. Budou mít zajištěny letenky, ubytování, vstup do nejlepších tanečních studií světa, užijí si atmosféru „BIG APPLE“ a na závěr celého pobytu vystoupí v rámci akce CZECH DANCE PANORAMA v krásném prostředí BOHEMIAN NATIONAL HALL. Tato akce vznikla za obrovského přispění generálního konzula ČR pana Martina Dvořáka a příští rok proběhne druhý ročník této show, ve které se představí nejen nejlepší taneční skupina ČR – vítěz TANEČNÍ SKUPINY ROKU, ale také uvidíte m&oac ute;dní show, talentované tanečníky a taneční skupiny z New Yorku a jedno velké překvapení. A pevně věřím, že stejně jako v tomto roce, bude CZECH DANCE PANORAMA No2 moderovat náš skvělý showman a moderátor turné TSR Ondra Vodný a všechny zážitky z tohoto eventu odvysílá Česká televize.“

5. Je podle Vašeho názoru pro rodiče lepší poslat své ratolesti do klasické taneční školy, (např. Taneční přípravka ND), nebo je výhodnější tančit v některé z českých soukromých tanečních škol či klubů ?

„Myslím, že nezáleží na „názvu instituce“, ale na lektorech, choreografech, kteří zde učí, možnostech realizace těchto tanečníků a kvalitě výuky. Stejně tak to je na píli a talentu daného jedince. Můžete své dítko přihlásit do nějaké taneční konzervatoře a když výuka a možnosti praxe budou špatné, tak výsledky a um tanečníků také nebudou stát za nic. A stejně tak to je s tanečními skupinami. Znám mnoho tanečníků jak z konzervatoří, tak z tanečních teamů, kteří jsou špičkami ve svém oboru nejen v ČR. A stejně tak znám spousty jedinců, kteří mají vystudovanou nějakou taneční instituci, nebo za sebou mají třeba 10 let v nějaké tanečn&iac ute; skupině a přitom se musí „živit“ běžnou prací. V dnešní době už je výhodou, že i „amatérští tanečníci“ bez oficiálního profesního vzdělání mohou uspět v této branži a to na nejvyšší úrovni. Jestliže na sobě budou opravdu pracovat, vzdělávat se u těch nejlepších v rámci různých workshopů, seminářů, tanečních kempů a stáží, pak mohou uspět kdekoliv. V podstatě sleduji trend, že si i tanečníci z konzervatoří zvyšují svoji profesní kvalifikaci na těchto workshopech a stážích, protože ne všechny školy jsou schopny zajistit špičkové lektory ze všech tanečních stylů. Nemyslím si, že by to bylo jejich neochotou, ale spíše finančními možnostmi těchto škol, takže tanečníkům nezbývá nic jiného, než pokračovat nad rámec běžné výuky v samovzdělávání. Nicméně máme v ČR některé taneční instituce, které vychovávají skvělé tanečníky, což je pro tuto profesi dobrou zprávou !“

6. Je soutěžní tanec drahý koníček?

„Jak který. Ve street dance vám ze začátku stačí kvalitní obuv, stylové oblečení, skvělá hudba a dobrá taneční parta. Takže počáteční náklady jsou skoro nulové. V latinsko amerických tancích, nebo při standardu si už musí dámy pořídit taneční střevíce, různě drahé šaty a zaplatit si tanečního lektora. A to nemluvím o soutěžním tanci. Tam se už náklady pohybují v desítkách tisíc. Nicméně v principu jakékoliv profese platí – jestliže chcete být nejlepší, tak jakýkoliv „zisk“ opět vrážíte do svého vzdělání a své profese, protože tato investice se vám vždy vyplatí. O tu vás nikdo nepři praví.“

7. Jaký je sponzoring mladých talentů v ČR? Je snadné pro tanečníka sehnat sponzora?

„Největšími sponzory tanečníků v ČR jsou jejich rodiče. V podstatě sponzoring jednotlivců – tanečníků – v ČR neexistuje. Poměrně slušně se daří některým tanečním skupinám a tanečním školám sehnat si nějaké sponzory na regionální úrovni. To proto, že v daném městě mají vybudovanou velkou základnu, nebo se jim daří v rámci tanečních soutěží či televizních show. Ale určitě ne v takové rovině, jako se daří získávat sponzory prvoligovým teamům např. ve fotbale, hokeji, nebo basketbalu.

A jestli je to snadné ? Odpovím vlastní zkušeností s hledáním partnerů pro turné TANEČNÍ SKUPINA ROKU. Jestliže je na vedoucích a manažerských pozicích žena, mám cca 50% šanci ji získat na naši stranu a přesvědčit ji o partnerství. V případě, že je na těchto pozicích muž, mám tuto šanci cca 5%. A kde je „zakopaný pes“ ? …90% všech vrcholových managerů firem tvoří muži. Takže asi to je má odpověď

8. Měl by být tanec součástí Olympijských her?

„Jednoznačně ANO“

9. Pokud by se tanec zařadil mezi sporty, neztratí něco ze svého půvabu?

„Tanec už z velké části sportem je. Výkony tanečníků se mohou rovnat špičkovým výkonům nejlepších sportovců. Jen je těžké pro „média“ například balet, nebo moderní tanec nazývat sportem, což je zase na druhou stranu také dobře. Tanec všeobecně je totiž spojením vrcholných sportovních výkonů s ladností, kreativitou, emocemi a uměleckým ztvárněním daného žánru. Takže škatulkovat tanec pouze jako sport by bylo nepřesné.“

10. Porotcujete soutěže?

„V současné době na to již nemám čas. Ale dříve jsem je porotcoval.“

11. Co oceníte při tanci nejvíc? Techniku, či něco osobitého?

„Za svoji cca 25.letou kariéru jsem již viděl opravdu mnoho tanečních vystoupení, projektů, celovečerních pořadů, muzikálů, show, koncertů, televizních pořadů atd… Bude to možná znít trochu jako rouhání, ale mne už opravdu málo co zaujme. Viděl jsem špičkové výkony souborů v USA – Alvin Ailay, Cirque du Solei, muzikálové show na Broadwayi, koncertní turné Madonny, Justina Timberlakea, v Evropě např. The Royal Ballet, muzikálové show Starlight Express, West Side Story, představení od Petra Zusky, Jiřího Kyliána, Pavla Šmoka, Richarda Hese, taneční show Riverdance a mnoho dalších projektů po celé ČR. Proto na tuto otázku už mohu odpovědět pouze jedním slovem – EMOCE. Jestliže choreograf nedokáže ve své choreografii ztvárnit a ukázat emoce, už mne bohužel ničím nezaujme.“

12. Tančíte ještě? Které taneční styly jste dělal?

„Aktivně již bohužel netančím, povinnosti mi nedávají čas a prostor. Ve své profesní kariéře jsem se věnoval hlavně street dance stylům, základy jsem měl jak z klasického baletu, tak z technik moderního tance. Za toto mohu vděčit mému prvnímu profesorovi – panu Ivanovovi, tak mým učitelům z HAMU, hlavně paní Kubicové. Nicméně jako tanečník jsem nikdy nevynikal taneční technikou, ale spíš energií a výrazem .

13. Kolik choreografií jste asi za život vymyslel?

„To už se těžko počítá. Krátkých komerčních choreografií mohlo být přes 300. Celovečerních tanečních pořadů mohlo být kolem 50. A k tomu ještě mohu přidat několik muzikálů, baletů a operet. Výřez mého profesního života lze najít na webových stránkách www.iTANEC.cz. Spíš jsem rád, že jsem v mém životě měl velké štěstí a mohl jsem spolupracovat a učit se od tří osobností české divadelní scény, kteří se díky této spolupráci stali mými „mentory“. Od nich jsem načerpal opravdu mnoho informací a v mnohém mi otevřeli obzory uměleckého světa. Těmito mentory byli Pavel Šmok, Antonín Procházka a již zesnulý Richar d Hes. Nicméně v posledních letech se již věnuji režii eventů, módních show, natáčením tv pořadů a samozřejmě marketingu svých akcí.“

14. Jste urostlý a mužný, spíše bych Vás tipovala na sportovce. Proč jste si vybral jako svou životní dráhu tanec?

„Na začátku všeho byly dva filmy – Flash Dance a Hříšný tanec . Bylo mi 15 let, psal se listopad 1989 a prostě jsem najednou věděl, že budu tančit ! Nicméně trvalo další 3 roky, než jsem poprvé vystupoval před publikem. Tehdy jsem každý den pravidelně chodil do taneční skupiny Hroch Pardubice, ale tehdejší šéfová Míša mne stále ne a ne obsadit do tanečního vystoupení. Vůbec nevím, jak jsem to mohl tak dlouho vydržet. Musel jsem být asi opravdu velké poleno …nicmé ;ně pak se to nějak zlomilo. V roce 1992 jsem vytvořil svoji první choreografii a od roku 1995 se přestěhoval do Prahy a zde začal můj profesionální život v muzikálu Dracula. Nikdy nezapomenu na jednu asi „osudovou větu“ od mého otce, kterou mi řekl před odchodem do Prahy. „VYKAŠLI SE NA TEN TANEC, NIKDY TĚ TO ŽIVIT NEBUDE“. Jak musím uznat, že se můj táta málokdy mýlil, tak tehdy se „seknul“ asi nejvíc v životě Každopádně člověk se časem mění a jeho priority a žebříček hodnot zažívá občas pořádné veletoče. Takže dnes už netoužím po záři reflektorů, potlesku před vyprodaným hledištěm, nebo být v záběru televizn&ia cute;ch kamer. Vyhovuje mi určitá anonimita. Sláva je totiž velmi pomíjivá a dokáže ublížit. Každý umělec sice potřebuje úspěch – to je většinou jeho hnací motor. Ale já si ho užívám už víc vnitřně. Kdybych toužil po potlesku, dal bych se k cirkusu.

15. Dodržujete zdravou životosprávu? Cvičíte nebo chodíte do „fitka?“

Bylo období, kdy jsem tomu příliš nedával, protože když se člověk soustředí na svoji kariéru, vše ostatní jde většinou stranou. Ale v posledních několika letech se můj pohled na některé věci rapidně změnil a některé hodnoty se pro mne staly mnohem důležitější než dříve. Takže už půl roku jsem „zkušebně vegetarián“, pravidelně chodím do posilovny, udělal jsem si potápěčskou licenci a létám se potápět k vrakům lodí. Ale čeho se nikdy nevzdám je dobrý a dlouhý spánek .

16. Někteří lidé soudí, že tanec není pro kluky mužný a jako koníček je trapný a zženštělý. Jak se na toto tvrzení díváte Vy?

„Na jednu stranu mají pravdu a nemůžete se jim divit. Na druhou stranu ukažte jim nějakou break dance show, nebo street dance show a všechny holky budou tyto mužné tanečníky „milovat“ . Pro mne to je pouze předsudek, protože tito lidé čerpají z neznalosti. Předsudky všeobecně nemám rád, protože člověku brání v rozhledu a škatulkují jedince a osobnosti do „předem připraveného scénáře“, který společnosti diktují média a babské povídačky. Je jedno jestli jste tlustí, tencí, hezcí, škaredí, mladí, staří nebo bílí, černí či žlutí. Důležité je, jaká jste osobnost a jak působíte na své okolí. Člověk se nesmí bát „odlišnosti“. A tanečníci – muži – jsou hodně odlišní a proto jsou trochu pro běžnou společnost jakoby „neuchopitelní“. Lidé nevědí, kam je mají zařadit. Jestli mezi umělce, snílky, homosexuály, pouliční poflakovače nebo skvělé artisty. Když totiž o nějakém muži řeknete, že to je tanečník – tak pro mladou generaci to bude „cool“, ale pro tu starší, která si zakládá na principu – chlap, hlava rodiny – to je takový nějaký „neuchopitelný umělec“. Já osobně znám mnoho tanečníků – homosexuálů, kteří mají vypracovanou postavu a chovají se ke svému okolí jako málokterý chlap, a naopak potkávám hodně „normálních“ kluků, kteří svým zženštělým chováním mohou zdatně konkurovat něžnému pohlaví.

17. Existuje taneční styl, který se Vám vyloženě nelibí? Proč?

Nezáleží na tanečním stylu, ale spíš na výkonu. Když je nějaká choreografie, nebo vystoupení špatně zatančené, tak ode mne nikdo nemůže potlesk očekávat.

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

„Já děkuji také a přeji všem čtenářům magazínu spoustu skvělých tanečních zážitků.“