Rozhovor s akrobatem Petrem Horníčkem (vítězem soutěže Česko-Slovensko má talent)

„Jakmile začnete u akrobacie přemýšlet, je to riziko“

 

 

 

 

Vaše poslední hra „Walls and Handbags“, která měla premiéru v srpnu, pojednává o chlapci,  který si plní své  sny z dětství. Je to Váš příběh?  Také jste si něco vysnil a  během života plnil?

„Ve  hře „Walls and Handbags“  si malý chlapec  vysní svých pět kamarádů a tato myšlenka se prolíná celým představením, jsou zde  určité dětské hry, které jsme my všichni kluci zažívali ( všichni účinkující).  Všechno, co si malé dítě dokáže ve své hlavě vysnít a představit, jsme se pokusili ztvárnit.“

Věříte svým snům?  Jste snílek?

„Jsem snílek. Kdybych nebyl, tak bych tuhle práci vlastně nemohl dělat.“

DSC_0196

Kdy je reálné, aby si člověk vyplnil své sny?  Někdy to nejde ať děláme, co děláme…

„Myslím,  že každý člověk má spoustu snů. Vlastně jsem nikdy  nesnil o tom, že bych dělal v divadle a byl akrobat. Postupem času,   podle toho,  kam osud  člověka zatáhne, kam naše  cesty v životě jdou, tak jsem se vlastně dostal k divadlu. 15 let jsem dělal bojové umění, když jsem byl menší,  představoval  jsem si, že jsem bojovník v Číně a že tam trénuji. Od bojového umění je cesta k akrobacii velmi blízká, takže jsem se jen trošku pozměnil, ale v základu se stále točím kolem toho, co mě jako dítě bavilo a o čem jsem snil. Řekl bych, pokud  člověka něco baví a chce to dělat,  nedělá to jen pro peníze, může se tím živit. Na druhé straně je  sa mozřejmě také třeba zaplatit složenky.“

Dnes se ve společnosti hodně propaguje, aby si lidé šli za svými sny, každý si přece může splnit, co chce. Někdo může  snít o tom, že rozpoutá nějakou slušnou světovou válku.  Kde je hranice našich snů?

„Jsme různí lidé, sny jsou opravdu rozdílné a spousta lidí může mít takové podivné sny. Inspirací jim mohou být i  různé filmy, protože dnešní filmy obsahují hlavně násilí. Měli bychom uznávat nějaké morální hodnoty i v našem snění.“

Umění  a  chorografie je přece jen  trošku něco jiného než bojové umění. Jak jste přešel od boje k umění?

„Dělal jsem čínské  bojové umění, které  vychází často i z pohybu zvířat, je velmi rozmanité, není to jako karate, kde jsou sestavy. Čínské  bojové umění má stovky stylů, takže škála možností je tak obrovská, že tělo a mozek jsou   připraveny  na jiné pohyby, pohybová paměť je širší než je u člověka běžné.“

10690083_714030458681306_7260596270075905544_n

Říká se, že v tomto posledním  představení  –  „Walls and Handbags“  jste předčili i své schopnosti. Kam až musí dnešní akrobaté zajít, aby se prosadili a uspěli?  Jsou případy, kdy se artisté vážně zraní během vystoupení, dokonce i zabijí.  Jak se na tento problém  díváte  Vy? Šli byste do  nebezpečných akrobacií?

„Řešili jsme otázku, co  je reálné pro  představení z hlediska udržitelnosti. Natrénovat něco  na premiéru vyžaduje určitý čas a všichni jsme v ten okamžik připraveni. Ale  hrát něco  dlouhodobě, to potřebuje být v kondici. Vybíráme věci, které dokážeme zvládnout na  sto procent  a riziko je minimální. Během představení a zkoušek se všichni  vzájemně hlídáme, pokud někdo  dělá něco nebezpečného, všichni ostatní jsou  kolem, aby mu mohli nějakým způsobem pomoct.“

„Takže by se mohlo stát, že během šňůry  akrobaticky náročných představení  je už člověk vyčerpaný a udělá chyby?“

„Jsou dny, kdy je volno. Ve „Walls and Handbags“   máme dvě či tři místa, která jsou hodně nebezpečná a jdeme to rizika. Já sobně ne, ale jsou tam jiní, kteří do toho jdou. Ty těžké věci vyvolávají v člověku strach, který je ale vlastně na druhou stranu tím motorem,  který hranici strachu posouvá. A člověk tak překonává sám sebe.“

Pravda. Přesto se artisté někdy zabijí. Kdy má člověk zabrzdit a neriskovat?

„To musí  vědět ten člověk sám.“

Ale on to vždycky neví…..

„Neví.  Většinou se udělá nějaká základní banální chyba, na které všechno  ztroskotá. Důvod je i to, že člověk začne přemýšlet v  danou chvíli,  nějaká myšlenka proběhne hlavou a je zle.“

Je to stejné   i u bojovníka? Když přemýšlí, prohrává? Říká se, že A.S.  Puškin byl zastřelený v souboji právě proto, že začal přemýšlet a dostal strach. Může to tak být?

„Ano, je to tak. Člověk ty věci musí  dělat instinktivně, musí je mít  jako rutinu. Všechno musí  být rutina. Jakmile člověk začne přemýšlet, tak to  většinou nese riziko. Dělám tři  roky sportovní lukostřelbu a to je stejný princip, jakmile člověk začne přemýšlet, tak už nestřílí tak, jak by měl.“

Kolik času obětujete tréninku? Jak vypadá Váš denní program?

„Náš  první  projekt jsme dělali rok a půl. Rok jsme jenom trénovali akrobatické věci, které jsou tam obsažené. To byla taková delší příprava, spousta z nás neuměla akrobatické prvky, takže  jsme se museli učit, právě proto, aby  to bylo bezpečné. Dalšího půl roku  jsme  připravovali choreografie, režii , dramaturgii,  vlastně  se vytvářelo celé představení.

Pro  „Walls and Handbags“ jsme se připravovali   půl roku, většinou ty dva poslední měsíce jsou hodně intenzivní,  pracuje se na tom tak  7x v týdnu, 6-8 hodin denně.“

Když se rozpomenete na soutěž „Česko-Slovensko má talent“, ve které jste zvítězili,  co bylo na této soutěži  dobré a na co nevzpomínáte rád?

„My jsme s kolegou dlouhou  dobu trénovali jen v tělocvičně, dělali jsme silovou akrobacii,  jen tak pro zábavu.  Do soutěže nás přihlásil kamarád,  pořád jsme to brali jako zábavu, i to, že se s tím ukážeme divákům. Tady v ČR v té době  vůbec neznali silovou akrobacii, bylo to něco nového. Co se týká soutěže samotné, já jsem vystupoval už před tím s bojovým uměním, takže jsem byl zvyklý. Ale  kolega studoval vysokou školu a tohle prostředí vůbec neznal,  pro něj to bylo o dost těžší. Vyrovnal  se s tím skvěle, nebylo na něm nic  poznat. Ta soutěž nám pomohla hodně, lepší start není, je to přechod z nuly hned k profesionalitě, na jednou jsme byli známí. Na základě této soutěže  se spousta klientů do teď ozývá a zve nás na firemní večírky,  takže soutěž a vítězství pro nás měly obrovský přínos. To,  co jsme dělali jako koníček, se pro nás stalo i prací. Nejsme závislí  jenom na tomhle, ale protože nás to baví a děláme to rádi, tak je dobré, že to můžeme dělat i jako práci. Samozřejmě mnoho lidí  nás může vznímat jako komerční duo, ale hodně věcí, které děláme, nejsou komerční. Je to přesně to, co jsme spolu nacvičili v tělocvičně a co nás bavilo.“

DaeMen_Poster

Přesto se stává, že milovaný koníček se stane nenáviděný v okamžiku, kdy je z něj opravdu výdělečná činnost.  Co dělat?

„Pokud se to dostane  do tohoto stádia, je nejlepší skončit. Myslím, že u mnohých lidí to přesně takhle je, třeba i se sportem. Chodíte 15 let do tělocvičny a v určitou chvíli je zle. A  třeba se tito lidé ani nikdy nevrátí, někdy i proto, že na ně trenér vyvíjel silný tlak.“

Skončil byste s akrobacií, kdyby došlo k tomuto syndromu vyhoření?

„Nejsme závislí na této činnosti, můžeme kdykoliv udělat přestávku.“

Jaká další činnost je Vaším zdrojem obživy?

„Studoval jsem textilní fakultu, chtěl jsem dělat kolem módy a dělal jsem…“

Navrhujete módu?

„Já nenavrhuji, na tom pracovala návrhářka.  Založili jsme novou skupinu Losers Cirque Company, pod kterou spadají obě představení – The Loser(s) a Wall and Handbags. Tato company nás pracovně zaměstnává nejvíce a máme velké plány. V roce 2016 bude nová premiéra Heroe(s), jednáme se zahraničními festivaly a chceme skupinu ještě více rozšířit. Snad se nám všechny plány podaří realizovat.“

Je těžké vydělávat si  akrobacií?

„Je to těžké. Vystupujeme na různých akcích a show,  je toho mnoho, co ještě chceme  dělat v ČR, také se chceme dostat do zahraničí. Postupně se vše  vytříbí a mně zůstane jen role producenta a manažera.  Mnozí  mi  říkají, že si to nedovedou představit, ale  já ano.“

Máte v tom nabitém programu  čas na své končíky, máte-li  vůbec  nějaké jiné  koníčky  kromě Vaší práce?

„Někdy je  hodně těžké si zorganizovat čas, nejsou jen tréninky a vystoupení, ale také spousta schůzek, řeším různé jiné věci.  Můj nový koníček je  sportovní lukostřelba. Ale i  ta zabírá dost  času.  Když člověk hodně chce, zaměří se třeba na lepší organizaci času a jde to.“

Máte také nějaký klidný koníček, třeba četbu?

„Poslední dva  roky jsem nečetl, ale před tím jsem četl hodně. Měl jsem  potřebu relaxovat jinak.“

Když je artista na dovolené, lehne si a opaluje se? Nebo musí mít pohyb?

„To je pro mě samotného zajímavá otázka. Je vždy určité období, kdy jsem byl třeba u moře a vůbec jsem se  nehýbal. Ale naposledy  v Portugalsku jsem  začal zkoušet surf. Jindy zas  jen odpočívám. I aktivní odpočinek by měl být jiný, než to, co děláme normálně.“

Byl jste někdy zraněný a uvažoval o tom, že se sportem musíte skončit?

„Tak vážně ne. Za 25 let jsem prošel různými sporty, některá zranění se s věkem ozývají. Člověk musí udržovat své tělo, dělat nějaká rehabilitační  cvičení, mít fyzioterapeutku, správně jíst i odpočívat.  Potom se  dá  až do vysokého věku dělat to,  co děláme s kolegou, doufám.“

Ale bez dobrého zdraví by to nešlo, že? Říkat si, že člověk přece něco překoná, tady asi neplatí…

„Pro akrobacii musíte  být zdraví.  Jsme   na sebe opatrní, děláme jen ty čísla, o kterých víme, že je zvládneme a  nezraníme se.“

Vyhledáváte adrenalinové sporty?

„Já už nemám  ambice úplně všechno vyzkoušet. Děláme akrobatické létání,  což je hodně nebezpečné, ale děláme to už nějakou dobu, mám zkušenosti. Nedělám nic, co neznám, nevezmu silnou motorku a jedu…  Rád  lyžuji, to také  dělám od dětství, celý život se hýbu. Celkově se dá říct, že sporty jsou pro mě jednodušší, tělo si  rychleji najde jak na to. Na surfu jsem nikdy nestál, ale dokázal jsem se hned poprvé postavit a jet.  Mé tělo je nějak připravené, má rovnováhu, je silově  připravené, takže se  naučím techniku a jde to.“

Kdyby na Vás čekaly doma dvě malé děti, dělal byste tyto rizikové věci?

„To je otázka. Na to nedokážu odpovědět. S rodinou se celý náhled na svět změní. Ta opatrnost bude ještě větší.“

Posunul jste si tedy záměrně dobu, kdy založíte rodinu?

„To ne, zatím  nebyla  příležitost. Měl  jsem dlouhodobý vztah, ale  nikam jsme se neposunuli, takže vztah  skončil  rozchodem. Teď se cítím být v takovém stavu,  že by rodina už měla přijít.“

Bez názvu

Omezil byste  pracovní aktivity?

„Nevím. Organizace času by byla mnohem složitější a musel  bych nějaké aktivity potlačit.  Připravuji  nový projekt, pokud by v tu doba přišla rodina, nemohl bych být na jevišti,  ale jen v pozadí. Když by to bylo  možné, zase bych se na jeviště  vrátil. Pořád se chci  hýbat, ale  projekt vyžaduje moc času.“

Máte ještě nějaký sen, nebo jste si už všechny  splnil?

„Všechno, co jsem si chtěl vyzkoušet, to jsem si vyzkoušel, poslední touha  byl surf. Chtěl bych se na něm  ještě  zdokonalit.  Také  jsem se chtěl naučit  dobře jezdit na koni. Obvykle člověka  něco napadne v okamžiku, kdy  to vidí a  zatouží to také zkusit.“

Foto: Eva Smolíková, Petr Horníček management

 

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *