Vaše poslední hra „Walls and Handbags“, která měla premiéru v srpnu, pojednává o chlapci, který si plní své sny z dětství. Je to Váš příběh? Také jste si něco vysnil a během života plnil?
„Ve hře „Walls and Handbags“ si malý chlapec vysní svých pět kamarádů a tato myšlenka se prolíná celým představením, jsou zde určité dětské hry, které jsme my všichni kluci zažívali ( všichni účinkující). Všechno, co si malé dítě dokáže ve své hlavě vysnít a představit, jsme se pokusili ztvárnit.“
Věříte svým snům? Jste snílek?
„Jsem snílek. Kdybych nebyl, tak bych tuhle práci vlastně nemohl dělat.“
Kdy je reálné, aby si člověk vyplnil své sny? Někdy to nejde ať děláme, co děláme…
„Myslím, že každý člověk má spoustu snů. Vlastně jsem nikdy nesnil o tom, že bych dělal v divadle a byl akrobat. Postupem času, podle toho, kam osud člověka zatáhne, kam naše cesty v životě jdou, tak jsem se vlastně dostal k divadlu. 15 let jsem dělal bojové umění, když jsem byl menší, představoval jsem si, že jsem bojovník v Číně a že tam trénuji. Od bojového umění je cesta k akrobacii velmi blízká, takže jsem se jen trošku pozměnil, ale v základu se stále točím kolem toho, co mě jako dítě bavilo a o čem jsem snil. Řekl bych, pokud člověka něco baví a chce to dělat, nedělá to jen pro peníze, může se tím živit. Na druhé straně je sa mozřejmě také třeba zaplatit složenky.“
Dnes se ve společnosti hodně propaguje, aby si lidé šli za svými sny, každý si přece může splnit, co chce. Někdo může snít o tom, že rozpoutá nějakou slušnou světovou válku. Kde je hranice našich snů?
„Jsme různí lidé, sny jsou opravdu rozdílné a spousta lidí může mít takové podivné sny. Inspirací jim mohou být i různé filmy, protože dnešní filmy obsahují hlavně násilí. Měli bychom uznávat nějaké morální hodnoty i v našem snění.“
Umění a chorografie je přece jen trošku něco jiného než bojové umění. Jak jste přešel od boje k umění?
„Dělal jsem čínské bojové umění, které vychází často i z pohybu zvířat, je velmi rozmanité, není to jako karate, kde jsou sestavy. Čínské bojové umění má stovky stylů, takže škála možností je tak obrovská, že tělo a mozek jsou připraveny na jiné pohyby, pohybová paměť je širší než je u člověka běžné.“
Říká se, že v tomto posledním představení – „Walls and Handbags“ jste předčili i své schopnosti. Kam až musí dnešní akrobaté zajít, aby se prosadili a uspěli? Jsou případy, kdy se artisté vážně zraní během vystoupení, dokonce i zabijí. Jak se na tento problém díváte Vy? Šli byste do nebezpečných akrobacií?
„Řešili jsme otázku, co je reálné pro představení z hlediska udržitelnosti. Natrénovat něco na premiéru vyžaduje určitý čas a všichni jsme v ten okamžik připraveni. Ale hrát něco dlouhodobě, to potřebuje být v kondici. Vybíráme věci, které dokážeme zvládnout na sto procent a riziko je minimální. Během představení a zkoušek se všichni vzájemně hlídáme, pokud někdo dělá něco nebezpečného, všichni ostatní jsou kolem, aby mu mohli nějakým způsobem pomoct.“
„Takže by se mohlo stát, že během šňůry akrobaticky náročných představení je už člověk vyčerpaný a udělá chyby?“
„Jsou dny, kdy je volno. Ve „Walls and Handbags“ máme dvě či tři místa, která jsou hodně nebezpečná a jdeme to rizika. Já sobně ne, ale jsou tam jiní, kteří do toho jdou. Ty těžké věci vyvolávají v člověku strach, který je ale vlastně na druhou stranu tím motorem, který hranici strachu posouvá. A člověk tak překonává sám sebe.“
Pravda. Přesto se artisté někdy zabijí. Kdy má člověk zabrzdit a neriskovat?
„To musí vědět ten člověk sám.“
Ale on to vždycky neví…..
„Neví. Většinou se udělá nějaká základní banální chyba, na které všechno ztroskotá. Důvod je i to, že člověk začne přemýšlet v danou chvíli, nějaká myšlenka proběhne hlavou a je zle.“
Je to stejné i u bojovníka? Když přemýšlí, prohrává? Říká se, že A.S. Puškin byl zastřelený v souboji právě proto, že začal přemýšlet a dostal strach. Může to tak být?
„Ano, je to tak. Člověk ty věci musí dělat instinktivně, musí je mít jako rutinu. Všechno musí být rutina. Jakmile člověk začne přemýšlet, tak to většinou nese riziko. Dělám tři roky sportovní lukostřelbu a to je stejný princip, jakmile člověk začne přemýšlet, tak už nestřílí tak, jak by měl.“
Kolik času obětujete tréninku? Jak vypadá Váš denní program?
„Náš první projekt jsme dělali rok a půl. Rok jsme jenom trénovali akrobatické věci, které jsou tam obsažené. To byla taková delší příprava, spousta z nás neuměla akrobatické prvky, takže jsme se museli učit, právě proto, aby to bylo bezpečné. Dalšího půl roku jsme připravovali choreografie, režii , dramaturgii, vlastně se vytvářelo celé představení.
Pro „Walls and Handbags“ jsme se připravovali půl roku, většinou ty dva poslední měsíce jsou hodně intenzivní, pracuje se na tom tak 7x v týdnu, 6-8 hodin denně.“
Když se rozpomenete na soutěž „Česko-Slovensko má talent“, ve které jste zvítězili, co bylo na této soutěži dobré a na co nevzpomínáte rád?
„My jsme s kolegou dlouhou dobu trénovali jen v tělocvičně, dělali jsme silovou akrobacii, jen tak pro zábavu. Do soutěže nás přihlásil kamarád, pořád jsme to brali jako zábavu, i to, že se s tím ukážeme divákům. Tady v ČR v té době vůbec neznali silovou akrobacii, bylo to něco nového. Co se týká soutěže samotné, já jsem vystupoval už před tím s bojovým uměním, takže jsem byl zvyklý. Ale kolega studoval vysokou školu a tohle prostředí vůbec neznal, pro něj to bylo o dost těžší. Vyrovnal se s tím skvěle, nebylo na něm nic poznat. Ta soutěž nám pomohla hodně, lepší start není, je to přechod z nuly hned k profesionalitě, na jednou jsme byli známí. Na základě této soutěže se spousta klientů do teď ozývá a zve nás na firemní večírky, takže soutěž a vítězství pro nás měly obrovský přínos. To, co jsme dělali jako koníček, se pro nás stalo i prací. Nejsme závislí jenom na tomhle, ale protože nás to baví a děláme to rádi, tak je dobré, že to můžeme dělat i jako práci. Samozřejmě mnoho lidí nás může vznímat jako komerční duo, ale hodně věcí, které děláme, nejsou komerční. Je to přesně to, co jsme spolu nacvičili v tělocvičně a co nás bavilo.“
Přesto se stává, že milovaný koníček se stane nenáviděný v okamžiku, kdy je z něj opravdu výdělečná činnost. Co dělat?
„Pokud se to dostane do tohoto stádia, je nejlepší skončit. Myslím, že u mnohých lidí to přesně takhle je, třeba i se sportem. Chodíte 15 let do tělocvičny a v určitou chvíli je zle. A třeba se tito lidé ani nikdy nevrátí, někdy i proto, že na ně trenér vyvíjel silný tlak.“
Skončil byste s akrobacií, kdyby došlo k tomuto syndromu vyhoření?
„Nejsme závislí na této činnosti, můžeme kdykoliv udělat přestávku.“
Jaká další činnost je Vaším zdrojem obživy?
„Studoval jsem textilní fakultu, chtěl jsem dělat kolem módy a dělal jsem…“
Navrhujete módu?
„Já nenavrhuji, na tom pracovala návrhářka. Založili jsme novou skupinu Losers Cirque Company, pod kterou spadají obě představení – The Loser(s) a Wall and Handbags. Tato company nás pracovně zaměstnává nejvíce a máme velké plány. V roce 2016 bude nová premiéra Heroe(s), jednáme se zahraničními festivaly a chceme skupinu ještě více rozšířit. Snad se nám všechny plány podaří realizovat.“
Je těžké vydělávat si akrobacií?
„Je to těžké. Vystupujeme na různých akcích a show, je toho mnoho, co ještě chceme dělat v ČR, také se chceme dostat do zahraničí. Postupně se vše vytříbí a mně zůstane jen role producenta a manažera. Mnozí mi říkají, že si to nedovedou představit, ale já ano.“
Máte v tom nabitém programu čas na své končíky, máte-li vůbec nějaké jiné koníčky kromě Vaší práce?
„Někdy je hodně těžké si zorganizovat čas, nejsou jen tréninky a vystoupení, ale také spousta schůzek, řeším různé jiné věci. Můj nový koníček je sportovní lukostřelba. Ale i ta zabírá dost času. Když člověk hodně chce, zaměří se třeba na lepší organizaci času a jde to.“
Máte také nějaký klidný koníček, třeba četbu?
„Poslední dva roky jsem nečetl, ale před tím jsem četl hodně. Měl jsem potřebu relaxovat jinak.“
Když je artista na dovolené, lehne si a opaluje se? Nebo musí mít pohyb?
„To je pro mě samotného zajímavá otázka. Je vždy určité období, kdy jsem byl třeba u moře a vůbec jsem se nehýbal. Ale naposledy v Portugalsku jsem začal zkoušet surf. Jindy zas jen odpočívám. I aktivní odpočinek by měl být jiný, než to, co děláme normálně.“
Byl jste někdy zraněný a uvažoval o tom, že se sportem musíte skončit?
„Tak vážně ne. Za 25 let jsem prošel různými sporty, některá zranění se s věkem ozývají. Člověk musí udržovat své tělo, dělat nějaká rehabilitační cvičení, mít fyzioterapeutku, správně jíst i odpočívat. Potom se dá až do vysokého věku dělat to, co děláme s kolegou, doufám.“
Ale bez dobrého zdraví by to nešlo, že? Říkat si, že člověk přece něco překoná, tady asi neplatí…
„Pro akrobacii musíte být zdraví. Jsme na sebe opatrní, děláme jen ty čísla, o kterých víme, že je zvládneme a nezraníme se.“
Vyhledáváte adrenalinové sporty?
„Já už nemám ambice úplně všechno vyzkoušet. Děláme akrobatické létání, což je hodně nebezpečné, ale děláme to už nějakou dobu, mám zkušenosti. Nedělám nic, co neznám, nevezmu silnou motorku a jedu… Rád lyžuji, to také dělám od dětství, celý život se hýbu. Celkově se dá říct, že sporty jsou pro mě jednodušší, tělo si rychleji najde jak na to. Na surfu jsem nikdy nestál, ale dokázal jsem se hned poprvé postavit a jet. Mé tělo je nějak připravené, má rovnováhu, je silově připravené, takže se naučím techniku a jde to.“
Kdyby na Vás čekaly doma dvě malé děti, dělal byste tyto rizikové věci?
„To je otázka. Na to nedokážu odpovědět. S rodinou se celý náhled na svět změní. Ta opatrnost bude ještě větší.“
Posunul jste si tedy záměrně dobu, kdy založíte rodinu?
„To ne, zatím nebyla příležitost. Měl jsem dlouhodobý vztah, ale nikam jsme se neposunuli, takže vztah skončil rozchodem. Teď se cítím být v takovém stavu, že by rodina už měla přijít.“
Omezil byste pracovní aktivity?
„Nevím. Organizace času by byla mnohem složitější a musel bych nějaké aktivity potlačit. Připravuji nový projekt, pokud by v tu doba přišla rodina, nemohl bych být na jevišti, ale jen v pozadí. Když by to bylo možné, zase bych se na jeviště vrátil. Pořád se chci hýbat, ale projekt vyžaduje moc času.“
Máte ještě nějaký sen, nebo jste si už všechny splnil?
„Všechno, co jsem si chtěl vyzkoušet, to jsem si vyzkoušel, poslední touha byl surf. Chtěl bych se na něm ještě zdokonalit. Také jsem se chtěl naučit dobře jezdit na koni. Obvykle člověka něco napadne v okamžiku, kdy to vidí a zatouží to také zkusit.“
Foto: Eva Smolíková, Petr Horníček management
Děkuji za rozhovor
Eva Smolíková