Rozhovor s mimem Alexejem Byčkem

„Když člověku záleží na tom, co dělá, výsledky jsou nejlepší“

 

 

Alexej Byček, mim, režisér, produkční skupiny Mime Fatale

1. Vy  tvoříte v oblasti tance, pantomimy a pohybového divadla již řadu let. Jak jste začínal?

„Oba rodiče jsou profesionální hudebníci, maminka se pohybuje v operních kruzích v Národním divadle. Nasměrovalo mě to k umění. Od dětství jsem se věnoval klavíru, pak jsem se „obrátil“ k pohybu a začal tančit latinsko-americké tance, později jsem se dostal k pantomimě.“

2. Bavily Vás latinsko-americké tance? Proč jste skončil?

„Určitě bavily, ale netrvalo to tak dlouho. Tančil jsem asi 4 roky, přičemž jsem se nikdy před tím tanci nevěnoval. Dalo mi to solidní základ, který jsem mohl využít při studiu na pražské AMU. Kvůli tomu jsem také s latinou skončil – studium bylo fyzicky dost náročné, už jsem neměl čas. Moje taneční umění tak přešlo plynule do pohybového divadla.“

3. Lákalo Vás víc  pohybové divadlo než závodní tance?

„Ano, je to jiný způsob projevu. V latině se často „řeší“ sportovní projev versus umělecké vyjádření. Já jsem v tom neviděl rozpor. Latina je sice hodně bohatá, pokud jde o výraz, ale celá technika znamená přesun z jedné nohy na druhou, takže pro mě bylo zajímavé hledat i jiné možnosti. U pohybového divadla se umělec soustředí  na drama a na emoce, jde více o vyjádření děje. To vnímám jako podstatnější a mě to ve výsledku oslovuje víc než samotný tanec, ačkoliv tanec samozřejmě obdivuji. V současné pantomimě jsou  určité prvky taneční techniky, ale její jádro leží v herectví.“

03

4. Jaký rozdíl si má divák představit pod pojmy „pohybové divadlo“ a „pohybové divadlo spojené s pantomimou?

„Pohybové divadlo chápu jako širší  pojem, který zahrnuje pantomimu, fyzické a taneční divadlo, částečně i nový cirkus, který je teď u nás dost na vzestupu. Jádro vyjádření spočívá  v pohybu. Pantomimu u nás lidé znají buď v klasické formě, například díky tvorbě Ladislava Fialky v divadle Na zábradlí, anebo v klaunských podobách, které předváděli Boris Hybner, Ctibor Turba a Bolek Polívka. Později  ale zájem o toto umění upadl. Něco se muselo změnit, lidé se tolik neztotožňovali se starší poetikou a nastal posun pantomimy do moderní podoby, která je mnohem více spjatá s herectvím, psychologií. Samozřejmě se stále objevuje i banální až přisprostlý humor, který ale nemusí být v pantomimě nutně prvoplánový a může pobavit i inteligentního diváka. Obecně věřím, že pantomima je znovu na vzestupu a že lidé začínají přicházet na chuť její novým možnostem. Zjišťují, že nejde jen o tahání imaginárního lana, ale o bohatý a magický svět.“

5. Je dobře, že lidé jdou často až za hranice svých možností? Artisté se mnohdy také zabijí nebo zmrzačí. Stojí to za to?

„Jestli to stojí za to, to je na zvážení těch lidí, kteří tato vystoupení dělají. Občas k vidění jsou, někdy je to asi oprávněné, mám na mysli divadelně, umělci chtějí něco vyjádřit, např. oslovit svědomí, přimět k něčemu diváky, nebo nějakým jiným způsobem oslovit něco bytostně lidského či citového. Takové prostředky mohou posloužit velmi dobře, i když vedou až k sebeobětování herce. Druhá stránka je ta, že tyto výstupy podle mě často probíhají zbytečně. Občas se dějí, i když dramaturgie není dost silná a propracovaná, aby to stálo za to, aby intenzita a nebezpečí výkonu odpovídala dopadu na diváka. Jsou umělci (třeba i v populárním Cirque du Soleil), kteří na to doplatili životem, zdravotně nebo v rodině atd. Určitě to ale nemůže nikdo zakazovat. Odráží to dobu, vyjádření i hledání umělců by mělo být svobodné.“

6. Prožíváme sice dobu svobodného vyjádření, ale občas jsou vystoupení  vulgární, násilnická. Je to dobře?

„Je to trend. Umění zdrsnělo. Pokud lidé cítí nějakou krizi, ať už vnitřní nebo vnější, vyprahlost, vyhořelost, vždycky se to na divadelních vystoupeních zračí. Zajímavé to bylo například v souvislosti s válkou ve Vietnamu. Peter Brook tehdy nechal na konci představení US upálit živého motýla. Byl z toho skandál a až později se provalilo, že se jednalo o srolovaný papírek. Ten šok byl ale potřeba. Dnes se o něj hodně umělců snaží a já myslím, že to odráží pocity lidí. Denně slyšíme samé negativní zprávy, řešíme konflikty, lidé se asi chtějí vymezit, vyjádřit. Myslím, že je to opravdu duchem doby, který umělci ve svých dílech odráží, ne tím, že by byli sami až tak masochističtí. Někteří ale používají drsnost jako svou značku, jdou až „na dřeň“, nezastaví se před ničím. Obdivuji výkony v představeních skupin Farmy v jeskyni nebo Spitfire company, ale myslím (zejména v druhém zmíněném případě), že dramaturgicky ne vždy naplní to, co chtějí člověku říct.

04

7. V červnu, přesněji 4.června v holešovickém Studiu ALTA,  bude mít premiéru Vaše představení „Heydrich“, které je  o životě této nechvalně známé osobnosti. Je to kontroverzní téma. Nebudete podezřelý z propagandy?

„Dá se říci, že je to také vyjádření se „až na dřeň“, je to o lidském svědomí. A určitě to není propaganda. Na pražském Magistrátu i Ministerstvu kultury tento projekt získal podporu, což svědčí o tom, že můj koncept pochopili.
Je to velmi silné téma, které má velké nároky na herecké vyjádření. Nejde o to vylíčit biografii, spíše ukázat pozadí totality, které se prolíná do každé doby. Lidé často odsuzují 2. světovou válku, ale neznají příčiny, vidí jen důsledky. Co se odehrávalo v  hlavách bývalých vůdců, proč to všechno vzniklo? A pak také, co se odehrává v hlavách dnešních „dobyvatelů“, kteří nejsou jen politici nebo členové bezpečnostních složek, ale také PRisté, manažeři, ředitelé nadnárodních korporací. Všichni můžeme být manipulovatelní, zkorumpovatelní, je to v každém z nás. Myslíme si, že už se tehdejší události nemůžou opakovat, a přitom je v dnešní době kolem sebe často přehlížíme. Zamyšlení nad manipulací je velmi důležité téma. Každý člověk může zvážit sám u sebe, jestli se také nenechává ovlivňovat.
Právě pro takovéto sdělení podle mě stojí za to jít i fyzicky na hranici, protože může diváky oslovit v něčem, co je pro ně bytostně důležité. Mimochodem úžasné představení o manipulaci je „Konec Clementine“, které hrají v Akropoli.“

8. Vy jste produkční skupiny Mime Fatale. Přibližte jejich tvorbu.

„Tato skupina sestává z pěti mimek a drží se spíše populární linie. Jejich první hra „Na Plechárně“ byla pantomima o pěti prostitutkách, pokud jde o prostituci,  projevovala se  komická stránka, se kterou kontrastovaly tklivé osobní příběhy. Další představení „Push the Button“, které hrajeme v NoDu, je o dívkách, které propadly počítačovým hrám. Holky se zde proměňují na vraždící virtuální monstra a v beatboxovém doprovodu propojují pantomimu s virtuální realitou. Nejnovější dílo „Balkán“ je inspirované cikánskou a balkánskou hudbou. Je to živelná oslava, plná obrazů z cikánského života (inspirovali jsme se knihou Aglaji Veteranyi „Proč se dítě vaří v kaši“, o cikánské rodině, která utíká z Rumunska).“

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

9. Je těžké zvládnout pantomimu?

„Pantomima vyžaduje nějaký trénink, intenzivní práci, ať už na škole jako pražská AMU nebo jinde. Současná pantomima stále v mnohém vychází z té klasické,  taneční schopnosti se k ní  hodí. Pak je zde technika mime corporel Étienna Decrouxe, vytvořená ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století. Tvrdil,  že jde o geometrii ducha. Je to dobré na zvládnutí určitých hereckých a tělesných principů, ale samostatně na jevišti jen těžko použitelné. Důležité k rozdílu mezi tancem a pantomimou je, co říkal Marcel Marceau: „Tanec je o pohybu, pantomima o postoji. Postoj nese gesto a myšlenku.“
Podstatná pro pantomimu je také schopnost imaginace. Tady je důležité, jak vyjádřit nehmotný, neviditelný předmět, který má váhu a tvar. Takže toto jsou asi hlavní nároky, přičemž při současném vývoji je pro pantomimu velmi důležité herectví. Úspěšní mimové byli zároveň i dobří herci a to platí i naopak.“

10. V čem my Češi vynikáme a v čem jsme horší než ostatní národy?

„Je to propojené. Na Západě jsou umělci v některých ohledech na jiné úrovni, jsou dobrých deset nebo dvacet let napřed. My je postupně doháníme, ale současně se tvoří i svébytné věci a čeští umělci vyjíždí prezentovat svá díla do zahraničí. O některých byl natočen seriál ČT „Děti sametu“, to je šest krátkých dokumentů o umělcích, kteří začali tvořit po revoluci. U souborů fyzického a tanečního divadla je například zajímavé, že tvorba Miřenky Čechové a Spitfire company má značný úspěch v USA, pro Američany je tato „evropská“ tvorba velmi poutavá. Myslím, že to plyne také z různosti tradic – tady nejsme tolik fixovaní na komerční a populární úspěch, takže se svými představeními například právě v Americe můžeme působit exoticky. Samozřejmě jsou i další skupiny, které Česko úspěšně reprezentují (ačkoli nejsou složeni jen z českých umělců), Farma v jeskyni, Teatr novogo fronta a jiné. V Čechách se stal celkem rychle populární nový cirkus. Zájem o pantomimu ještě neroste tak rychle, ale i ten postupně ožívá.“

02

11. Máte čas na  poezii a klavír?

„Čas  mám, není ho sice moc, ale zvládnout se to dá. Dělal jsem večery „Poezie beze slov“, bylo to propojení pantomimy, klavírních skladeb a básní. Mimové (moji kolegové také) píší často poezii, pantomima je asi propojená s básnickým myšlením.“

12. Jaké máte koníčky?

„Klavír, je to  moje velká láska od útlého dětství. Částečně se hudbou také živím, občas vystupuji, rád improvizuji. Při tvorbě představení s hudbou hodně pracuji, vždyť rodiče mám hudebníky.“

13. Povedete své děti  k umění?

„Moje  žena je mimka. Mám nevlastního syna, kterému je 12 let. V některých představeních už účinkoval, chodí na lekce akrobacie, ale rozhodnutí je na něm, do ničeho ho netlačíme, je to spíš jedna z možností. Moji  rodiče mi vždy kladli na srdce, ať hlavně nejsem umělec. Nějak to tak ale dopadlo. Tíhnul jsem k tomu. Každopádně není dobré někoho k umění násilně tlačit, může to na jeho tvorbě být znát. Když člověku záleží na tom, co dělá, a dělá to ze srdce, výsledky jsou nejlepší.“

01

Foto: Archiv Alexaje Byčka

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *