Rozhovor s taneční osobností se silným příběhem
MARTINA PROTI OSUDU
K tanci se dostala ve svých devíti letech, kdy ji starší sestra přihlásila do plzeňské taneční skupiny Storm Ballet Studio. Tenkrát ještě netušila, že ji tanec bude provázet celým zatímním životem. Výuce tance a choreografii se pak intenzivně začala věnovat zhruba ve dvaceti. Tančila pak ve více tanečních formacích a seskupeních. Roku 2008 pak založila vlastní taneční skupinu E-motion. Ta pod jejím vedením funguje dodnes. A sama se tam nadále podílí na výuce i choreografiích. Několik let působila i jako lektorka v plzeňském Centru Tance. V roli lektor ky a choreografky též spolupracovala s Pilsen Cheerleaders, s nimiž roku 2012 zvítězila na Mistrovství ČR a dostali se t ím až na Mistrovství Evropy. Věnovala se mimo toho tvorbě maturitních předtančení, účastnila se nejrůznějších tanečních projektů (jako Den Meliny Mercouri, Gaze Out, Mezinárodní den tance i dalších) a pomáhala s organizací n ěkolika významných kulturních akcí. Měla tedy více než slibný rozjezd kariéry…
V únoru roku 2013 přišel šok. Během tréninkového nácviku akrobatického prvku si vážně poškodila páteř! Rozdrtila si krční obratel a poškodila míchu. Nevzdávala se. Hned, jak jen to bylo trochu možné byla v kontaktu s tanečnicemi ze své skupiny i ostatním tanečním světem. A to navzdory tomu, že je upoutána na invalidní vozík a při většině běžných denních úkonů potřebuje asistenci! Dokonce hned roku 2014 pod pražským Sportovním klubem vozíčkářů založila taneční oddíl, kde se k tanci snaží přivést i další hendikepované. Pořádají workshopy a vystupují na společenských i kulturních akcích. Taková je (nejen) plzeňská taneční osobnost Martina Henrichová, jíž jsem položil osm otázek:
Jak ses věnovala tanci na dálku, když jsi byla dlouho upoutána na lůžko?
„Hned několik dní po úrazu jsem se skutečně musela věnovat ,tanci na dálku´, protože jsme měli s E-motion před sebou několik důle žitých vystoupení. Spolupráce s mou taneční skupinou tak probíhala přímo z JIP – prostřednictvím mobilu. Rozdala jsem svým tanečnicím instrukce, ony si úkoly spravedlivě rozdělily a na nějaký čas tak převz aly chod skupiny za mne. Nejvíc se na vedení podílela má dlouholetá taneční kolegyně Gabriela Šmídová. A musím uznat, že se toho tehdy všechny členky zhostily naprosto bravurně. Nebýt jejich velkého nasazení právě těsně po mém úrazu, asi by naše skupina nepřežila.“
Jak člověk po takovém pohybovém omezení začíná opět od začátku?
„Po takovém závažném úrazu, jako je poškození míchy, se musí člověk učit od začátku i těm nejjednodušším denním činnostem. V prvních dnech jsem nemohla rukama hýbat skoro vůbec, tak jsem se musela učit jíst, čistit si zuby a další ´běžné činnosti´. I s dýcháním jsem měla zpočátku problémy. Nejdříve jsem jenom ležela, teprve po určitém čase mě začali posazovat a pak se člověk učí hlavně manipulaci s vozíkem, přesuny, oblékání a další potřebné věci.“
Co Ti bylo největší vzpruhou a motivací absolvovat v co nejrychleji možném čase rehabilitace?
„U poškození míchy člověk nikdy neví, do jaké míry se jeho pohybové funkce obnoví. Právě intenzivní a včasná rehabilitace to může velmi zásadně ovlivnit. Nikdo si zpočátku nepřipouští, že už nebude chodit nebo dokonce ani hýbat rukama, a to je podle mne právě ta největší motivace – snažit se co nejrychleji dosáhnout co nejvyšší funkčnosti. V tom období mi samozřejmě maximálně pomáhala podpora rodiny a přátel – když víte, že na to nejste sami, vždycky je to jednodušší.“
Kterak člověk po takovém šoku přehodnocuje své schopnosti a možnosti?
„Jak jsem se zmínila už výše, v počátcích jsem si vůbec nepřipouštěla, že bych se už neměla uzdravit. Čas, kdy jsem byla v nemocnici nebo na rehabilitaci, jsem brala pouze jako jakési přechodné období, než se zase naplno vrátím ke svým povinnostem a zálibám.“
Co Tě bezprostředně přimělo k choreografiím tanečníků na vozíčku?
„Tančit na vozíčku jsem začala už během pobytu v léčebně Kladrubech, kde jsem uspořádala několik workshopů pro pacienty s obdobnou diagnózou, jakou jsem měla já. Hned po návratu domů do Plzně jsem začala pracovat i se svou taneční skupinou E-motion, zhruba tehdy se zrodila myšlenka zapojit do choreografií i další vozíčkář e . S pomocí Centra Paraple jsem zorganizovala další workshopy pro vozíčkáře a získala také první tanečníky do budoucího tanečního oddílu. Ten mi Sportovní klub vozíčkářů Praha umožnil založit v průběhu května 2014 a od té doby pravidelně trénujeme, pracujeme na choreografiích a vystupujeme.“
Bylo to s nimi složité? A co bylo největším úskalím dostat je s vozíčky na veřejné produkce?
„Zpočátku bylo opravdu složité přimět vozíčkáře, kteří třeba nikdy nic podobného nedělali, k veřejnému vystupování. Někteří, i když jsou velice nadaní, mají s vystupováním na veřejnosti problémy dodnes.
Dost dlouhou dobu jsem vystupovala na vozíčku sama (společně s chodícími tanečnicemi) pouze s jedinou tanečnicí na vozíčku Annou Krátkou. Ta měla s tanečními vystoupeními zkušenosti již z dřívějška – před úrazem se totiž věnovala baletu. Ona je stále jednou z nejvýraznějších osobností našeh o oddílu. Nyní jsme však přijali další členy, s nimiž pracujeme na nových vystoupeních. Věřím, že pro náš tým budou velkou posilou. Přesto bychom však takových šikovných vozíčkářů potřebovali více, a tak stále sháníme nové přírůstky.“
A co ta spolupráce dala Tobě?
„Pro mne je tato práce velmi obohacující. Ukazujeme veřejnosti, že i hendikepovaný člověk může být aktivní a zároveň v tanci ladný a elegantní. Vystoupení s vozíčkáři poskytují ta ké mnoho nových možností, neotřelých figur i kreací. V tomto ohledu mám, jakožto choreograf, stále co objevovat. Vzhledem k tomu, že už nemohu sama tančit tak aktivně jako dříve, jsem ráda, že mohu své zkušenosti alespoň předávat dál. A doufám, že ostatní tanečníci z toho mají stejnou radost jako já – prostřednictvím pohybu můžeme vyjádřit emoce, odreagovat se, seberealizovat se při vystoupeních a zároveň si užít příjemné chvíle s podobně naladěnými lidmi.“
Jakým směrem se chceš ubírat dál?
„Stále pracujeme na nových choreografiích a máme před sebou několik vystoupení. Konečně se nám podařilo získat i mužské tanečníky (na vozíku i bez), takže můžeme zkoušet náročnější prvky. Přesto je náš oddíl neustále v počátcích a ráda bych, abychom se ještě dále rozrůstali – potřebujeme nejen šikovné vozíčkáře, ale také zkušené zdravé tanečníky, kteří se nebojí zkoušet nové věci. Už dlouho mám v plánu celovečerní taneční program. Bohužel, ve stávajícím počtu tanečníků to zatím není reálné.
„Pevně také doufám, že naše činnost pomůže vylepšit obraz hendikepovaných v očích široké veřejnosti. Přesto, že se situace pomalu zlepšuje, ne každý si dokáže představit vozíčkáře jako vrcholového sportovce či umělce a to je také jedním z našich postupných cílů.“
Martina mne nakazila svým charismatem, energií i zdravým optimismem. A závěrem jsem jí popřál, ať jí to vše „jde“. Neboť ona opravdu – i když na vozíku – jde dál a dopředu.
