Rozhovor s tanečnicí MARTINOU HENRICHOVOU

„Hned po úrazu jsem se věnovala tanci – přímo z JIP“

Rozhovor s taneční osobností se silným příběhem

MARTINA PROTI OSUDU

K tanci se dostala ve svých devíti letech, kdy ji starší sestra přihlásila do plzeňské taneční skupiny Storm Ballet Studio. Tenkrát ještě netušila, že ji tanec bude provázet celým zatímním životem. Výuce tance a choreografii se pak intenzivně začala věnovat zhruba ve dvaceti. Tančila pak ve více tanečních formacích a seskupeních. Roku 2008 pak založila vlastní taneční skupinu E-motion. Ta pod jejím vedením funguje dodnes. A sama se tam nadále podílí na výuce i choreografiích. Několik let působila i jako lektorka v plzeňském Centru Tance. V roli lektor ky a choreografky též spolupracovala s Pilsen Cheerleaders, s nimiž roku 2012 zvítězila na Mistrovství ČR a dostali se t ím až na Mistrovství Evropy. Věnovala se mimo toho tvorbě maturitních předtančení, účastnila se nejrůznějších tanečních projektů (jako Den Meliny Mercouri, Gaze Out, Mezinárodní den tance i dalších) a pomáhala s organizací n ěkolika významných kulturních akcí. Měla tedy více než slibný rozjezd kariéry…

V únoru roku 2013 přišel šok. Během tréninkového nácviku akrobatického prvku si vážně poškodila páteř! Rozdrtila si krční obratel a poškodila míchu. Nevzdávala se. Hned, jak jen to bylo trochu možné byla v kontaktu s tanečnicemi ze své skupiny i ostatním tanečním světem. A to navzdory tomu, že je upoutána na invalidní vozík a při většině běžných denních úkonů potřebuje asistenci! Dokonce hned roku 2014 pod pražským Sportovním klubem vozíčkářů založila taneční oddíl, kde se k tanci snaží přivést i další hendikepované. Pořádají workshopy a vystupují na společenských i kulturních akcích. Taková je (nejen) plzeňská taneční osobnost Martina Henrichová, jíž jsem položil osm otázek:

Jak ses věnovala tanci na dálku, když jsi byla dlouho upoutána na lůžko?

„Hned několik dní po úrazu jsem se skutečně musela věnovat ,tanci na dálku´, protože jsme měli s E-motion před sebou několik důle žitých vystoupení. Spolupráce s mou taneční skupinou tak probíhala přímo z JIP – prostřednictvím mobilu. Rozdala jsem svým tanečnicím instrukce, ony si úkoly spravedlivě rozdělily a na nějaký čas tak převz aly chod skupiny za mne. Nejvíc se na vedení podílela má dlouholetá taneční kolegyně Gabriela Šmídová. A musím uznat, že se toho tehdy všechny členky zhostily naprosto bravurně. Nebýt jejich velkého nasazení právě těsně po mém úrazu, asi by naše skupina nepřežila.“

Jak člověk po takovém pohybovém omezení začíná opět od začátku?

„Po takovém závažném úrazu, jako je poškození míchy, se musí člověk učit od začátku i těm nejjednodušším denním činnostem. V prvních dnech jsem nemohla rukama hýbat skoro vůbec, tak jsem se musela učit jíst, čistit si zuby a další ´běžné činnosti´. I s dýcháním jsem měla zpočátku problémy. Nejdříve jsem jenom ležela, teprve po určitém čase mě začali posazovat a pak se člověk učí hlavně manipulaci s vozíkem, přesuny, oblékání a další potřebné věci.“

2.M.H.vozik
Současný portrét Martiny Henrichové (archiv Martiny Henrichové)

Co Ti bylo největší vzpruhou a motivací absolvovat v co nejrychleji možném čase rehabilitace?

„U poškození míchy člověk nikdy neví, do jaké míry se jeho pohybové funkce obnoví. Právě intenzivní a včasná rehabilitace to může velmi zásadně ovlivnit. Nikdo si zpočátku nepřipouští, že už nebude chodit nebo dokonce ani hýbat rukama, a to je podle mne právě ta největší motivace – snažit se co nejrychleji dosáhnout co nejvyšší funkčnosti. V tom období mi samozřejmě maximálně pomáhala podpora rodiny a přátel – když víte, že na to nejste sami, vždycky je to jednodušší.“

Kterak člověk po takovém šoku přehodnocuje své schopnosti a možnosti?

„Jak jsem se zmínila už výše, v počátcích jsem si vůbec nepřipouštěla, že bych se už neměla uzdravit. Čas, kdy jsem byla v nemocnici nebo na rehabilitaci, jsem brala pouze jako jakési přechodné období, než se zase naplno vrátím ke svým povinnostem a zálibám.“

Co Tě bezprostředně přimělo k choreografiím tanečníků na vozíčku?

„Tančit na vozíčku jsem začala už během pobytu v léčebně Kladrubech, kde jsem uspořádala několik workshopů pro pacienty s obdobnou diagnózou, jakou jsem měla já. Hned po návratu domů do Plzně jsem začala pracovat i se svou taneční skupinou E-motion, zhruba tehdy se zrodila myšlenka zapojit do choreografií i další vozíčkář e . S pomocí Centra Paraple jsem zorganizovala další workshopy pro vozíčkáře a získala také první tanečníky do budoucího tanečního oddílu. Ten mi Sportovní klub vozíčkářů Praha umožnil založit v průběhu května 2014 a od té doby pravidelně trénujeme, pracujeme na choreografiích a vystupujeme.“

1.MartinaH
Detail Martiny Henrichové (archiv Martiny Henrichové)

Bylo to s nimi složité? A co bylo největším úskalím dostat je s vozíčky na veřejné produkce?

„Zpočátku bylo opravdu složité přimět vozíčkáře, kteří třeba nikdy nic podobného nedělali, k veřejnému vystupování. Někteří, i když jsou velice nadaní, mají s vystupováním na veřejnosti problémy dodnes.

Dost dlouhou dobu jsem vystupovala na vozíčku sama (společně s chodícími tanečnicemi) pouze s jedinou tanečnicí na vozíčku Annou Krátkou. Ta měla s tanečními vystoupeními zkušenosti již z dřívějška – před úrazem se totiž věnovala baletu. Ona je stále jednou z nejvýraznějších osobností našeh o oddílu. Nyní jsme však přijali další členy, s nimiž pracujeme na nových vystoupeních. Věřím, že pro náš tým budou velkou posilou. Přesto bychom však takových šikovných vozíčkářů potřebovali více, a tak stále sháníme nové přírůstky.“

Bez názvu
Vystoupení Dance and Change, 8. městský ples města Kralupy nad Vltavou 2014 (Foto: Jitka Krejčová)

A co ta spolupráce dala Tobě?

„Pro mne je tato práce velmi obohacující. Ukazujeme veřejnosti, že i hendikepovaný člověk může být aktivní a zároveň v tanci ladný a elegantní. Vystoupení s vozíčkáři poskytují ta ké mnoho nových možností, neotřelých figur i kreací. V tomto ohledu mám, jakožto choreograf, stále co objevovat. Vzhledem k tomu, že už nemohu sama tančit tak aktivně jako dříve, jsem ráda, že mohu své zkušenosti alespoň předávat dál. A doufám, že ostatní tanečníci z toho mají stejnou radost jako já – prostřednictvím pohybu můžeme vyjádřit emoce, odreagovat se, seberealizovat se při vystoupeních a zároveň si užít příjemné chvíle s podobně naladěnými lidmi.“

4.Trenink2015
Trénink tanečního oddílu SKV Praha, Církevní gymnázium Plzeň 2015, (Foto: Gabriela Šmídová)

Jakým směrem se chceš ubírat dál?

„Stále pracujeme na nových choreografiích a máme před sebou několik vystoupení. Konečně se nám podařilo získat i mužské tanečníky (na vozíku i bez), takže můžeme zkoušet náročnější prvky. Přesto je náš oddíl neustále v počátcích a ráda bych, abychom se ještě dále rozrůstali – potřebujeme nejen šikovné vozíčkáře, ale také zkušené zdravé tanečníky, kteří se nebojí zkoušet nové věci. Už dlouho mám v plánu celovečerní taneční program. Bohužel, ve stávajícím počtu tanečníků to zatím není reálné.

„Pevně také doufám, že naše činnost pomůže vylepšit obraz hendikepovaných v očích široké veřejnosti. Přesto, že se situace pomalu zlepšuje, ne každý si dokáže představit vozíčkáře jako vrcholového sportovce či umělce a to je také jedním z našich postupných cílů.“

Martina mne nakazila svým charismatem, energií i zdravým optimismem. A závěrem jsem jí popřál, ať jí to vše „jde“. Neboť ona opravdu – i když na vozíku – jde dál a dopředu.

 

Foto: GABRIELA ŠMÍDOVá, jitka krejčová a archiv martiny henrichové

Michal STEIN

Taneční magazín

Rozhovor s akrobatem PETREM HORNÍČKEM (vítězem soutěže Česko-Slovensko má talent)

„Jakmile začnete u akrobacie přemýšlet, je to riziko“

 

 

 

 

Vaše poslední hra „Walls and Handbags“, která měla premiéru v srpnu, pojednává o chlapci,  který si plní své  sny z dětství. Je to Váš příběh?  Také jste si něco vysnil a  během života plnil?

„Ve  hře „Walls and Handbags“  si malý chlapec  vysní svých pět kamarádů a tato myšlenka se prolíná celým představením, jsou zde  určité dětské hry, které jsme my všichni kluci zažívali ( všichni účinkující).  Všechno, co si malé dítě dokáže ve své hlavě vysnít a představit, jsme se pokusili ztvárnit.“

Věříte svým snům?  Jste snílek?

„Jsem snílek. Kdybych nebyl, tak bych tuhle práci vlastně nemohl dělat.“

DSC_0196

Kdy je reálné, aby si člověk vyplnil své sny?  Někdy to nejde ať děláme, co děláme…

„Myslím,  že každý člověk má spoustu snů. Vlastně jsem nikdy  nesnil o tom, že bych dělal v divadle a byl akrobat. Postupem času,   podle toho,  kam osud  člověka zatáhne, kam naše  cesty v životě jdou, tak jsem se vlastně dostal k divadlu. 15 let jsem dělal bojové umění, když jsem byl menší,  představoval  jsem si, že jsem bojovník v Číně a že tam trénuji. Od bojového umění je cesta k akrobacii velmi blízká, takže jsem se jen trošku pozměnil, ale v základu se stále točím kolem toho, co mě jako dítě bavilo a o čem jsem snil. Řekl bych, pokud  člověka něco baví a chce to dělat,  nedělá to jen pro peníze, může se tím živit. Na druhé straně je  sa mozřejmě také třeba zaplatit složenky.“

Dnes se ve společnosti hodně propaguje, aby si lidé šli za svými sny, každý si přece může splnit, co chce. Někdo může  snít o tom, že rozpoutá nějakou slušnou světovou válku.  Kde je hranice našich snů?

„Jsme různí lidé, sny jsou opravdu rozdílné a spousta lidí může mít takové podivné sny. Inspirací jim mohou být i  různé filmy, protože dnešní filmy obsahují hlavně násilí. Měli bychom uznávat nějaké morální hodnoty i v našem snění.“

Umění  a  chorografie je přece jen  trošku něco jiného než bojové umění. Jak jste přešel od boje k umění?

„Dělal jsem čínské  bojové umění, které  vychází často i z pohybu zvířat, je velmi rozmanité, není to jako karate, kde jsou sestavy. Čínské  bojové umění má stovky stylů, takže škála možností je tak obrovská, že tělo a mozek jsou   připraveny  na jiné pohyby, pohybová paměť je širší než je u člověka běžné.“

10690083_714030458681306_7260596270075905544_n

Říká se, že v tomto posledním  představení  –  „Walls and Handbags“  jste předčili i své schopnosti. Kam až musí dnešní akrobaté zajít, aby se prosadili a uspěli?  Jsou případy, kdy se artisté vážně zraní během vystoupení, dokonce i zabijí.  Jak se na tento problém  díváte  Vy? Šli byste do  nebezpečných akrobacií?

„Řešili jsme otázku, co  je reálné pro  představení z hlediska udržitelnosti. Natrénovat něco  na premiéru vyžaduje určitý čas a všichni jsme v ten okamžik připraveni. Ale  hrát něco  dlouhodobě, to potřebuje být v kondici. Vybíráme věci, které dokážeme zvládnout na  sto procent  a riziko je minimální. Během představení a zkoušek se všichni  vzájemně hlídáme, pokud někdo  dělá něco nebezpečného, všichni ostatní jsou  kolem, aby mu mohli nějakým způsobem pomoct.“

„Takže by se mohlo stát, že během šňůry  akrobaticky náročných představení  je už člověk vyčerpaný a udělá chyby?“

„Jsou dny, kdy je volno. Ve „Walls and Handbags“   máme dvě či tři místa, která jsou hodně nebezpečná a jdeme to rizika. Já sobně ne, ale jsou tam jiní, kteří do toho jdou. Ty těžké věci vyvolávají v člověku strach, který je ale vlastně na druhou stranu tím motorem,  který hranici strachu posouvá. A člověk tak překonává sám sebe.“

Pravda. Přesto se artisté někdy zabijí. Kdy má člověk zabrzdit a neriskovat?

„To musí  vědět ten člověk sám.“

Ale on to vždycky neví…..

„Neví.  Většinou se udělá nějaká základní banální chyba, na které všechno  ztroskotá. Důvod je i to, že člověk začne přemýšlet v  danou chvíli,  nějaká myšlenka proběhne hlavou a je zle.“

Je to stejné   i u bojovníka? Když přemýšlí, prohrává? Říká se, že A.S.  Puškin byl zastřelený v souboji právě proto, že začal přemýšlet a dostal strach. Může to tak být?

„Ano, je to tak. Člověk ty věci musí  dělat instinktivně, musí je mít  jako rutinu. Všechno musí  být rutina. Jakmile člověk začne přemýšlet, tak to  většinou nese riziko. Dělám tři  roky sportovní lukostřelbu a to je stejný princip, jakmile člověk začne přemýšlet, tak už nestřílí tak, jak by měl.“

Kolik času obětujete tréninku? Jak vypadá Váš denní program?

„Náš  první  projekt jsme dělali rok a půl. Rok jsme jenom trénovali akrobatické věci, které jsou tam obsažené. To byla taková delší příprava, spousta z nás neuměla akrobatické prvky, takže  jsme se museli učit, právě proto, aby  to bylo bezpečné. Dalšího půl roku  jsme  připravovali choreografie, režii , dramaturgii,  vlastně  se vytvářelo celé představení.

Pro  „Walls and Handbags“ jsme se připravovali   půl roku, většinou ty dva poslední měsíce jsou hodně intenzivní,  pracuje se na tom tak  7x v týdnu, 6-8 hodin denně.“

Když se rozpomenete na soutěž „Česko-Slovensko má talent“, ve které jste zvítězili,  co bylo na této soutěži  dobré a na co nevzpomínáte rád?

„My jsme s kolegou dlouhou  dobu trénovali jen v tělocvičně, dělali jsme silovou akrobacii,  jen tak pro zábavu.  Do soutěže nás přihlásil kamarád,  pořád jsme to brali jako zábavu, i to, že se s tím ukážeme divákům. Tady v ČR v té době  vůbec neznali silovou akrobacii, bylo to něco nového. Co se týká soutěže samotné, já jsem vystupoval už před tím s bojovým uměním, takže jsem byl zvyklý. Ale  kolega studoval vysokou školu a tohle prostředí vůbec neznal,  pro něj to bylo o dost těžší. Vyrovnal  se s tím skvěle, nebylo na něm nic  poznat. Ta soutěž nám pomohla hodně, lepší start není, je to přechod z nuly hned k profesionalitě, na jednou jsme byli známí. Na základě této soutěže  se spousta klientů do teď ozývá a zve nás na firemní večírky,  takže soutěž a vítězství pro nás měly obrovský přínos. To,  co jsme dělali jako koníček, se pro nás stalo i prací. Nejsme závislí  jenom na tomhle, ale protože nás to baví a děláme to rádi, tak je dobré, že to můžeme dělat i jako práci. Samozřejmě mnoho lidí  nás může vznímat jako komerční duo, ale hodně věcí, které děláme, nejsou komerční. Je to přesně to, co jsme spolu nacvičili v tělocvičně a co nás bavilo.“

DaeMen_Poster

Přesto se stává, že milovaný koníček se stane nenáviděný v okamžiku, kdy je z něj opravdu výdělečná činnost.  Co dělat?

„Pokud se to dostane  do tohoto stádia, je nejlepší skončit. Myslím, že u mnohých lidí to přesně takhle je, třeba i se sportem. Chodíte 15 let do tělocvičny a v určitou chvíli je zle. A  třeba se tito lidé ani nikdy nevrátí, někdy i proto, že na ně trenér vyvíjel silný tlak.“

Skončil byste s akrobacií, kdyby došlo k tomuto syndromu vyhoření?

„Nejsme závislí na této činnosti, můžeme kdykoliv udělat přestávku.“

Jaká další činnost je Vaším zdrojem obživy?

„Studoval jsem textilní fakultu, chtěl jsem dělat kolem módy a dělal jsem…“

Navrhujete módu?

„Já nenavrhuji, na tom pracovala návrhářka.  Založili jsme novou skupinu Losers Cirque Company, pod kterou spadají obě představení – The Loser(s) a Wall and Handbags. Tato company nás pracovně zaměstnává nejvíce a máme velké plány. V roce 2016 bude nová premiéra Heroe(s), jednáme se zahraničními festivaly a chceme skupinu ještě více rozšířit. Snad se nám všechny plány podaří realizovat.“

Je těžké vydělávat si  akrobacií?

„Je to těžké. Vystupujeme na různých akcích a show,  je toho mnoho, co ještě chceme  dělat v ČR, také se chceme dostat do zahraničí. Postupně se vše  vytříbí a mně zůstane jen role producenta a manažera.  Mnozí  mi  říkají, že si to nedovedou představit, ale  já ano.“

Máte v tom nabitém programu  čas na své končíky, máte-li  vůbec  nějaké jiné  koníčky  kromě Vaší práce?

„Někdy je  hodně těžké si zorganizovat čas, nejsou jen tréninky a vystoupení, ale také spousta schůzek, řeším různé jiné věci.  Můj nový koníček je  sportovní lukostřelba. Ale i  ta zabírá dost  času.  Když člověk hodně chce, zaměří se třeba na lepší organizaci času a jde to.“

Máte také nějaký klidný koníček, třeba četbu?

„Poslední dva  roky jsem nečetl, ale před tím jsem četl hodně. Měl jsem  potřebu relaxovat jinak.“

Když je artista na dovolené, lehne si a opaluje se? Nebo musí mít pohyb?

„To je pro mě samotného zajímavá otázka. Je vždy určité období, kdy jsem byl třeba u moře a vůbec jsem se  nehýbal. Ale naposledy  v Portugalsku jsem  začal zkoušet surf. Jindy zas  jen odpočívám. I aktivní odpočinek by měl být jiný, než to, co děláme normálně.“

Byl jste někdy zraněný a uvažoval o tom, že se sportem musíte skončit?

„Tak vážně ne. Za 25 let jsem prošel různými sporty, některá zranění se s věkem ozývají. Člověk musí udržovat své tělo, dělat nějaká rehabilitační  cvičení, mít fyzioterapeutku, správně jíst i odpočívat.  Potom se  dá  až do vysokého věku dělat to,  co děláme s kolegou, doufám.“

Ale bez dobrého zdraví by to nešlo, že? Říkat si, že člověk přece něco překoná, tady asi neplatí…

„Pro akrobacii musíte  být zdraví.  Jsme   na sebe opatrní, děláme jen ty čísla, o kterých víme, že je zvládneme a  nezraníme se.“

Vyhledáváte adrenalinové sporty?

„Já už nemám  ambice úplně všechno vyzkoušet. Děláme akrobatické létání,  což je hodně nebezpečné, ale děláme to už nějakou dobu, mám zkušenosti. Nedělám nic, co neznám, nevezmu silnou motorku a jedu…  Rád  lyžuji, to také  dělám od dětství, celý život se hýbu. Celkově se dá říct, že sporty jsou pro mě jednodušší, tělo si  rychleji najde jak na to. Na surfu jsem nikdy nestál, ale dokázal jsem se hned poprvé postavit a jet.  Mé tělo je nějak připravené, má rovnováhu, je silově  připravené, takže se  naučím techniku a jde to.“

Kdyby na Vás čekaly doma dvě malé děti, dělal byste tyto rizikové věci?

„To je otázka. Na to nedokážu odpovědět. S rodinou se celý náhled na svět změní. Ta opatrnost bude ještě větší.“

Posunul jste si tedy záměrně dobu, kdy založíte rodinu?

„To ne, zatím  nebyla  příležitost. Měl  jsem dlouhodobý vztah, ale  nikam jsme se neposunuli, takže vztah  skončil  rozchodem. Teď se cítím být v takovém stavu,  že by rodina už měla přijít.“

Bez názvu

Omezil byste  pracovní aktivity?

„Nevím. Organizace času by byla mnohem složitější a musel  bych nějaké aktivity potlačit.  Připravuji  nový projekt, pokud by v tu doba přišla rodina, nemohl bych být na jevišti,  ale jen v pozadí. Když by to bylo  možné, zase bych se na jeviště  vrátil. Pořád se chci  hýbat, ale  projekt vyžaduje moc času.“

Máte ještě nějaký sen, nebo jste si už všechny  splnil?

„Všechno, co jsem si chtěl vyzkoušet, to jsem si vyzkoušel, poslední touha  byl surf. Chtěl bych se na něm  ještě  zdokonalit.  Také  jsem se chtěl naučit  dobře jezdit na koni. Obvykle člověka  něco napadne v okamžiku, kdy  to vidí a  zatouží to také zkusit.“

Foto: Eva Smolíková, Petr Horníček management

 

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

 

Rozhovor s tanečníkem a hercem MARKEM ZELINKOU

„První setkání s Marií bylo rozpačité, ale spolupracuje se mi báječně“

 

Tanec s hvězdami tanečního nebe na České televizi je už ve své sedmé sezóně a my jsme „odchytli“ Marka Zelinku, který spolu s Marií Doležalovou přinesl do soutěže nezvyklou originalitu, aby nám pověděl o Stardance, o Marušce i o své divadelní tvorbě.

 

Marku, jak ses dostal ke společenskému tanci?

„Ve dvanácti letech jsem viděl Hříšný tanec a sám jsem se rozhodl, že se chci tanci věnovat. Řekl jsem mámě, ať mi najde taneční klub a ona ho našla. V té době jsem ještě dělal karate, ale to už pro mě „vyšumívalo“, nefungovalo to tak, jak jsem si představoval, tak nějak – z mého vlastního rozhodnutí – začal tanec.“

04 - kopie

Lákaly  Tě spíše  latinsko-americké nebo standardní tance?

„Já jsem v té době vůbec nevěděl, ale asi mě víc lákala latina. Je dobré, že jsme v klubu všichni od začátku dělali standard i latinu, ale postupně se  to samo vykrystalizovalo – i já jsem to tak cítil – dělal jsem více latinské tance.“

Co považuješ za svůj největší taneční úspěch?

„V tanci určitě Blackpool v Anglii, což je největší taneční soutěž. Být tam a relativně dobře dopadnout – v kategorii do 21 let skončit ve čtvrtém kole – považuji za úspěch, protože jsme, tehdy s Vandou Dětinskou, porazili spoustu skvělých párů a byl to v celé té atmosféře úžasný zážitek. Nebyl to sice můj největší úspěch co do výsledku, ale z hlediska zážitku to bylo skvělé.“

Na Blackpoolu se jako na jedné z mála tanečních soutěží tančí na živou hudbu. Na tu teď máš možnost tančit i ve Stardance. Poštěstilo se Ti to ještě jindy? Jak to je vůbec ve světě závodního tance s živou hudbou?

„Určitě se to přihodí, asi ne moc, ale já jsem na živou hudbu tancoval víckrát. Krásná byla třeba pohárová soutěž v Chebu, která probíhá dodnes, to mi říkal Honza Onder.  Mají tam takový malý band, který hraje k tanci a je  perfektní. Na živou hudbu se tancuje skvěle.“

Teď ke Stardance – jak se Ti vlastně tancuje s Marií? Na mě jako na diváka to působí, že musíte mít velmi dobrý vztah.

„S Marií se spolupracuje naprosto báječně. Naše první setkání bylo dost rozpačité, ale pak jsme se hned potkali neoficiálně, na kafé,  mimo studio, takže  jsme  rychle zjistili, že to je ideální spojení. Oba jdeme s tím, co tomu druhému vyhovuje, opravu si sedneme,   já můžu dávat svoje nápady, které by možná nikdo jiný nechtěl realizovat, ale Marie do toho jde. Jednak ji to baví a jednak chce taky hodně trénovat, což mi vyhovuje. Já totiž potřebuji víc času – experimentovat, zkoušet nové věci, a nakonec  se třeba vrátit zpátky k prvnímu nápadu, ale projít si tím vývojem, což děláme.“

DSC_0233

To je vidět i na Vašich choreografiích, které jsou hodně netypické a hravé. Přiznám se, že jsou mi moc sympatické, což asi i mnoha divákům. Porota ale nereaguje tak dobře a za odvážné nápady Vás spíš kritizuje. Jak to vnímáš Ty? Mohlo by se podle Tebe tímto směrem posouvat i celé tancování nebo to bereš spíš jako své osobní vyjádření?

„Myslím, že originalita by v tanci měla být. Mě s Marií to hlavně opravdu baví. Ona je herečka a já v současnosti dělám také divadlo, asi i proto nás baví jít touhle cestou, kombinovat věci, které se v první chvíli zdají nespojitelné. Co se týče porotců, občas kvůli tomu mají negativní postoje.  Ale zpětná vazba od dalších lidí – našich známých nebo diváků – je dobrá. Říkají nám, že takový pár – v tom, co děláme – ve Stardance ještě nikdy nebyl. Pro porotce je to asi nezvyklé a je to také těžší uchopit, ale já si říkám: proč ne. Pro mě je pak ten tanec mnohem naplněnější. Naví ;c by ty věci nešly dělat, pokud by Marie netančila  dobře. Kdybychom na tom nebyli s tancem dobře, tak bych si tam nedovolil tyhle prvky dávat, protože by byly pouze trapné. Porotci nám sice říkali, že někdy netančíme, ale podle mě – když jsem viděl záznamy z vysílání – tančíme pořád :-).“

05 - kopie

Jak vnímáš Stardance ve srovnání s profesionálním tancováním? Jsou tam paralely nebo rozdíly?

„Vnímám to z víc úhlů pohledu. Paralely tam jsou, ale spíše se to dost liší. Stardance vlastně není jen taneční soutěž. Jde tam totiž i o to, jak člověk baví nebo nakolik je známý jako celebrita. Další věc je, že v těch párech se potkávají lidé z různých oborů a někteří si sednou víc, někteří míň. Myslím si především, že Stardance je více zábava – vůbec jsem to nečekal a vlastně mě celý ten projekt hrozně baví. A když to přirovnám k divadlu, tak je to vlastně každý týden premiéra – premiéra jednoho krátkého kusu. Sleduje ji  hodně lidí a člověk tak má motivaci, aby to bylo opravdu připravené a dobré ;. Udělat pro to maximum a dát do toho všechno, tak, aby to bavilo diváky, o to jde. Samozřejmě je tam porota, která má docela velkou váhu, ale mně osobně přijde nejdůležitější, aby to bavilo nás a skrz nás naše  diváky: vždyť proto se na to lidé dívají. ..“

DSC_0236

Jak se tedy stavíš k tomu, že tuhle soutěž mohou rozhodovat i diváci?

„Beru to jako pozitivum. Když  člověk uváží, jak probíhají klasické taneční soutěže, kde je  třeba deset porotců, každý má svoje zájmy, páry, se kterými trénuje, je tam určitá politika, dohody, kontakty, známosti, a ve výsledku je to hodnocení strašně neobjektivní. Kdyby rozhodnutí, kdo má vyhrát nebo postoupit dál, bylo na divákovi, dopadlo by vše  úplně jinak. Stává se, že neustále  vyhrává pár, který je už známý: jednou podá lepší výkon, vyhraje, podruhé podá mnohem slabší výkon, ale vyhraje stejně, protože už ho všichni znají a je to vlastně v něčem nesmyslné. Proto mi divácké hodnocení ve Stardance přijde správné. Samozřejmě se skrze to může ukázat i náš národ: jak vnímá kvalitu tance nebo jak vnímá osobnosti, komu lidi fandí, koho by třeba volili, co mají rádi. Můžou ocenit snahu. Marek Eben říká, že každá osobnost, která šla do tohoto boje, má jiný odrazový můstek. Vedle sebe tam stojí lidé, jejichž věkový rozdíl je v některých případech skoro čtyřicet let, mají různou výšku, jsou z různých oborů. V tanci jsou kategorie jasně dané věkově. Ale tady  je nesmírně těžké jejich výkony porovnat a myslím, že je právě správné, že  hodnotí diváci. Byl jsem vlastně dokonce překvapený, že tu divá ;ci nemají větší slovo.“

Když jsme u těch diváků, ty jsi zvyklý pro ně nejen tančit, ale i hrát. Jak ses vůbec dostal k divadlu?

„Tak na jedné straně jsem si ke konci své taneční kariéry, pokud to tak můžu nazvat, uvědomoval, že je na tanec třeba čím dál víc prostředků, které jsem neměl, a na druhou stranu jsem si uvědomil, že už mě to tolik nenaplňuje. Chtěl jsem větší svobodu a větší možnost se realizovat. Soutěžní tanec je totiž v některých ohledech docela omezený a z mého pohledu se teď bohužel stává mnohem víc sportem než uměním. Staví se hodně na výkonu a efektu, dřív to bylo mnohem víc o napojení těch tančících lidí, o příběhu a choreografii, zajímavých momentech, a teď už bohužel dost párů vypadá jeden jako druhý. Jeden tančí trošku líp, má jinou rychlost, druh&yac ute; se liší v drobnostech, ale v podstatě tančí stejně. Je to škoad.  Necítil jsem to tak a skončil jsem, hledal, co bych mohl dělat jiného. Naštěstí jsem se po asi ročním hledání toho, co by mě vlastně naplnilo, dostal k herectví. Jak už jsem říkal, dělal jsem karate, tancoval, zkoušel různé hudební nástroje, studoval fyzioterapii, a tohle všechno se nakonec v divadle snažím využít, minimálně v pohybovém výrazu z toho hodně čerpám. Můj skvělý kolega Martin Talaga, se kterým spolupracuji, dělal folklórní tance. Všechny tyhle věci se snažíme v divadle zpracovat a využít pro to, co se chceme sdělit, aspoň v autorském divadle, které ponejvíce dělám.“

06

Je tedy nějaké konkrétní představení, které by čtenáři mohli vidět?

„Právě s Martinem máme společné autorské divadlo – říkáme si [PLAY] boyz – a hrajeme představení SYNovial s prvky nového cirkusu, klaunérie a tance. Hrajeme v La Fabrice, letos ještě 30. listopadu nebo 14. prosince – na to bych určitě všechny rád pozval.“

S Marií děláte oba divadlo. Nedomluvili jste se na nějakém společném projektu?

„Zatím jsme se konkrétně nedomlouvali, i když trošku jsme se o tom bavili, že bychom možná mohli spolu něco udělat. To propojení by určitě bylo zajímavé, ale je to budoucnost, kterou budeme řešit po Stardance. Každopádně myslím, že by nás to oba bavilo.“

Máš nějaké hobby mimo tance a divadla?

„Musím říct, že tanci a divadlu se teď věnuji stále a dost mě to baví, takže je to zároveň i moje hobby. Kromě toho dělám ještě akrobacii na balančním žebříku, což je trochu jiná disciplína, která mě také naplňuje a chceme ji zapojit v novém představení naší skupiny [PLAY] boyz. Mimo jiné jsem ten žebřík měl na castingu do Stardance. Asi si museli myslet, že jsem blázen, ale možná také proto mě vzali :-). Každopádně teď na další koníčky nemám čas, ale to co dělám, mě opravdu baví, takže je to tak nejlepší.“

01 - kopie

Díky za rozhovor

Alexej Byček

Rozhovor s Mistryní světa ve stepu SÁROU BUDLOVSKOU

„Vždycky se mi trénovat nechce, ale nechtěla bych místo toho sedět u tabletu“

 

Rozhovor s Mistryní světa ve stepu Sárou Budlovskou

Sára, dcera Andrei Myslivečkové, zakladatelky  věhlasného stepařského studia,  je Mistryně světa  ve stepu. Jak vidí stepařské umění v ČR a jaké má plány do budoucna?
Sáro, kolik ti bylo let, když jsi začala tančit?

„Já jsem tancovala úplně od malička, ale takový nějaký začátek byl asi  ve 4 letech. Mým vzorem byl starší bratr,  který se věnoval stepu. Napodobovala jsem ho ve všem…“

Je správné začít tančit tak brzy?  Může step poškodit zdraví nebo je prospěšný?

„Všechno určitě nese  své klady i zápory, každý sport i každý tanec je pro zdraví trošku náročný. Ale je to lepší než pořád sedět shrbený u počítače.“

Dařilo se ti vyhrávat soutěže. Kolik máš na svém kontě medailí nebo vítězství?

„Na Mistrovství světa jsem byla  jednou první, také třetí a mnohokrát čtvrtá.“

Kolik soutěží máš za sebou?

„Jéé…. Tak to bude určitě hodně. Zpočátku jsem  jezdila podporovat bratra, později jsem se sama účastnila. Vsadím se, že mám za sebou  více než 15 Mistrovství republiky.“

Absolvovali jste i nějaká výběrová kola před Mistrovstvím?

„Obvykle jsme se naučili základy, sestavičky, poté přišly  přehlídky,  když jsme byli šikovní, tak následovalo Mistrovství.“

Jaký je rozdíl mezi stepařským uměním  v ČR a v  zahraničí? Cítíte, že  mezi zahraniční konkurencí dobře obstojíte, nebo jsou  nějaké nedostatky?

„ Step  v Česku  je rozšířený, nás stepařů je opravdu hodně, je v tom síla. Ale podíváme-li se  na některé Mistry světa z jiných zemí, tak musím říct, že jsou úžasní.“

Kdo tě zaujal nejvíce a proč?

„Zaujali mě Švýcaři, jsou obecně dobří, dále to záleží spíše na osobě než na tanci samotném. Zaujali mě způsobem, jakým stepují, ale i tím, jak své umění prodávali.“

Přibliž více, co Tě fascinovalo na Švýcarech?

„Znám  osobně některé kluky, hrají si s rytmem, což dokáže i dost Čechů, ale oni jsou vyloženě takoví „showmani“, mají to v sobě.“

Zkus se ohlédnout za těmi roky tréninků. Chtělo se ti cvičit nebo bys raději  také zůstala lenošit a sedět u televize?

„Když máme v sobotu trénink v 9 h, tak se mi moc nechce, to je rozhodně  pravda. Ale poznávám tam i spoustu nových lidí, můžeme si povídat, na soustředěních hrajeme hry, takže je to dobré. Nechtěla bych místo toho sedět třeba u  tabletu.“

Je prostor věnovat se také jiným aktivitám, vyvíjet se i v jiné oblasti, pokud se věnuješ tanci závodně? Nebo jsi tak vytížená, že nic jiného dělat nelze?

„Čas  si určitě najdu, školu zvládám, „zaplať pánbůh“, zatím jsem  na základní škole, občas sice chybím, ale zase mezitím vidím něco jiného, myslím si, že mi to bude dobré i do života.“

Slýchávám příběhy dětí ze středních škol, které se musely svého koníčku vzdát, protože škola  je už neuvolnila do soutěží či soustředění. Jak vidíš svou situaci?

„Já se svého koníčku rozhodně vzdát nechci, protože mě to neskutečně baví a baví mě i spolupráce s lidmi. Doufám, že si čas vždycky najdu.“

Jak jste řešili situaci ve Vašem studiu TS Andrea, když škola neuvolnila žáky pro trénink?

„Snažili jsme se vyhovět časově lidem, kteří měli problémy se školou.  Pokud přesto  občas chyběli, sestavy jsme je  doučili.“

V případě, že by trenéři nebyli vstřícní,  museli  by tanečníci skončit?

„Záleží na tom, na jaké úrovni se tančí. Pokud  člověk nestíhá  vůbec žádné tréninky, tak asi přijde chvíle, kdy musí zvážit své priority. Také je tu  možnost nezávodit, pokud nestíhám školu, ale můžu chodit na kurzy.“

Dodržují tanečníci ve Vašem studiu   životosprávu?

„Záleží to na jednotlivém člověku, ale každý by měl mít aspoň trošku kondici. Pokud je sestava  těžká, musíme ji nějak „udýchat“, abychom nefuněli a nezkolabovali.“

Jak si vylepšuješ kondici?

„Já vlastně ani nevím. Sám tanec člověka vytrénuje. Když přidáte nějaký sport, je to dobré pro zdraví. Ať už tanec nebo sport,  jde o pohyb.“

Vybíráš si zdravé jídlo?

„No, moje stravovací návyky nejsou dobré a tanec zvládám. Hamburgery od McDonalda nejím každý den, to není zdravé pro nikoho. Ale nějaké správné stravovací návyky nemám, to ne.“

Chodíš někam na masáže?

„To je spíše vedlejší aktivita. O nohy bychom sice měli pečovat, také dbát na to, abychom zbytečně neriskovali a nezlámali si nohy,  ale na masáže chodit nemusíme.“

Mohou  ze stepu bolet nohy? Mohou se potíže  projevit později?

„Já si myslím, že step zdraví spíše pomáhá. Když mám dlouhý trénink, tak mě nohy bolí, ale  když později na táboře běháme, tak mám pocit, že mi tanec pomáhá, mám trošku výdrž.“

Vyrovnáš se dobrým běžcům díky tanečnímu tréninku, i když běh netrénuješ?

„To si nemyslím. Když trénujete běh, tak jste mnohem lepší. Ale  určitě jsem lepší než člověk, který jenom sedí na gauči.  Nohy jsou přece jen  vytrénované.“

Chceš zůstat závodně tančit nebo budeš raději učit?

„Dlouhou dobu jsem jezdila na závody a připadá mi to všechno stejné.  Vždy přijedu, soustředím se, následuje vystoupení.  Nevadilo by mi, kdybych nezávodila, nelpím na tom.“

Jsi odchovaná tancem, kam by ses po škole chtěla ubírat dál?

„Přemýšlela jsem o tom, že bych ráda pomáhala mámě ve studiu, to se vždy hodí, baví mě to a baví mě práce s  dětmi. Ale dívala jsem se i po školách, které s tancem nesouvisí.“

Co by tě přitahovalo?

„Lákalo by mě být učitelkou na jakékoliv  škole, ale třeba by mě bavilo i psát.“

Myslíš, že bys třeba v budoucnu měla zaměstnání a současně vedla kurzy?

„To asi  ne. Ale třeba psát a pomáhat ve studiu by dohromady šlo.“

 

Děkujeme za rozhovor

Juniorské_trio_Machine_Dolls

trio juniorek Sára  a spol.

Jak vidí současnou situaci majitelka TS Andrea,  Andrea Myslivečková?

Zeptali jsme se…

Andreo, co je pro Vás důležité, coby pro trenérku a majitelku taneční školy?

„Pro mě je hrozně důležité mít zpětnou vazbu a tu mám právě díky tomu, že moje dcera se věnuje stepu. Je pro mě nutné se zamyslet nad faktem, že děti začínají tančit ve stále nižším věku a mají  úspěchy v soutěžích, ale také je to brzy přestává bavit. Chci je  udržet u toho, aby je to i po deseti letech bavilo, protože mě samotnou už soutěže úplně nenaplňují.  Je to rok co rok stejné. Musíme  jim dát nové impulsy, nejde jen o honbu  za medailemi. Nelze brát tanec jen takto.  Ale to jsem si uvědomila až ve zralém věku.“

Kudy se budete ubírat?

„Chci svým členům nabídnout festivaly, divadelní představení, ukázat jejich umění i jinde. Soutěž  znamená jednu choreografii. Jednu skladbu jim pouštíme 3/4 roku. Sára  říká: „Já už tu  písničku nemůžu ani slyšet.“  Z toho vyplývá, že jim soutěž   nepřináší jen pozitivní vzpomínky. To je pro mě signál  nabízet dětem něco jiného než jen soutěže.“

Je tanec perspektivní pro mladé talenty? Mohou se děti později věnovat tanci na plný úvazek?

„U nás není reálné, aby všichni uspěli.“

Takže svůj zájem musí ztratit, když přijde  rodina či práce?

„Život tanečníka je jepičí, to je známé. Pro mě má  smysl pedagogika. Na světě se občas najde někdo jako byla Maja Plisecká, ale takto vyvolených je málo.“

panenky_medaile

vyhlášení „Radost z druhého místa“
Foto Archiv TS Andrea

Děkuji za rozhovor
Eva Smolíková