Zažijte to ticho, když přijdete domů

Různé tváře samoty

Jedna slyší víc než ostatní. Druhá si chce dát hodně dlouhý spánek a třetí se chce soustředit jen na jednu věc a tu dělat na stošedesát procent. Tři postavy, které spojuje jejich samota, se v nové autorské inscenaci A studia Rubín a performativní platformy Averze_ představí už 6. října. Režisérka Alexandra Bolfová spolu s dramaturgyní Dagmar Fričovou přizvaly ke spolupráci nedávné absolventky a absolventy Divadelní fakulty JAMU. Postavy ztvární Klára Bulantová, Karolína Vaňková a Karel Vondrášek. Autorkou scénografie a kostýmů je Anna Tichá a hudbu skládá Tomáš Mohr. Vstupenky na inscenaci To ticho, když přijdeš domu jsou již nyní k dostání na www.astudiorubin.cz.

Téma letošní sezony je Ticho. To přináší prostor slyšet a v konečném důsledku i vidět věci jinak, jelikož se můžeme lépe soustředit a nenaskakovat do vyjetých kolejí vnímání. Ticho může mít různé důvody. Například, aby někdo nebyl slyšet. Myslím si, že dlouho nebyl, i v české divadelní kultuře, slyšet hlas žen tvůrkyň. Proto tato ,tichá‘ sezona patří ženám režisérkám, jejichž inscenační hlas by měl určitě zaznít. První z nich, Alexandra Bolfová, tvoří inscenaci o lidech, pro které je ticho a samota výraznou součástí jejich života. Nezbytností a článkem, bez kterého by jejich počínání nebo osobnost pozbyla smyslu. Přesto se nejedná o žádné podivíny. A současně jejich život nemusí být neutuchající meditační pohodou. Je to inscenace o jinakosti a odvaze,“ popisuje inscenaci To ticho, když přijdeš domu umělecká šéfka A studia Rubín a dramaturgyně inscenace Dagmar Fričová.

Pro celý projekt je klíčová osobnost režisérky Alexandry Bolfové, která se snaží v rámci své režie kontinuálně rozvíjet možnosti žánru tzv. nové činohry. Největší důraz klade na autorský přístup všech inscenačních složek, a to s výrazným přesahem jak v rovině sociálních a politických témat, tak formální, kdy posouvá činohru směrem k hraničním divadelním formám.

Bolfová pracuje především s prvky civilního herectví a mírou autenticity v hereckém projevu. I proto scénář inscenace vzniká na základě rozhovorů se samotnými herci, členy tvůrčího týmu a jejich vztahu k tomuto tématu. Inspirací ale byly také reálné osoby nebo literární postavy, pro které samota i ticho hrály významnou roli. Inscenace nabourává stereotypní vnímání, že lidé žijící sami jsou nutně neschopní tvořit bližší a hlubší (mezilidské) vazby.

To ticho, když přijdeš domu je o lidech, kteří se z nějakého důvodu rozhodli být sami. Samota je pro některé z postav nutností, pro jiné luxusem, pro další možností kumulovat energii, odloupat ze sebe všechny vrstvy cizích požadavků. „V inscenaci se snažíme

akcentovat různé důvody, proč je naprosto v pořádku žít sám. Máme čtyři charaktery, které se z různých podnětů rozhodly žít samy. Na scéně vstupují do dialogu, který jim zpochybňuje budovaný pohled na samotu,“ komentuje režisérka Bolfová.

Tímto inscenačním projektem A studio Rubín naplňuje nejen svůj cíl v podobě autorské inscenace, ale také realizuje svou snahu podporovat začínající tvůrce. Tvůrčí tým je totiž až na výjimku dramaturgyně Dagmar Fričové, složen z nedávných absolventek a absolventů Divadelní fakulty JAMU. Tři postavy samotářů ztvární Klára Bulantová, Karolína Vaňková a Karel Vondrášek. Autorkou scénografie a kostýmů je Anna Tichá a hudbu skládá Tomáš Mohr.

To ticho, když přijdeš domu bude v premiéře uvedeno 6. října. První repríza bude následovat hned 7. října. Inscenace vzniká v koprodukci s performativní platformou Averze_. Vstupenky jsou již nyní dostupné na www.astudiorubin.cz.

Pavla Umlaufová

pro Taneční magazín

Zapomenutý zakladatel Československa

Ernest Denis

Je to jeden z významných mužů naší novodobé historie, jeho jméno však znají zřejmě jen zasvěcení: profesor Ernest Denis, francouzský historik a publicista, který zasvětil velkou část svého života boji za vznik samostatného Československa. Odkaz člověka, jehož přínos pro národní sebeurčení vyzdvihoval i prezident Tomáš G. Masaryk, připomene Česká televize v dokumentu „Zapomenutý zakladatel Ernest Denis“. Ve vysílání se objeví v úterý 24. října ve 21:00 na programu ČT2.

Masaryk a jeho lidé nebyli jediní, kdo se v zahraničí zasazovali o to, aby se na poválečné mapě střední Evropy objevil nový stát. „Těch, bez kterých by v čase Velké války byla myšlenka našeho státu stěží prosaditelná, je celá řada. Masaryk měl partnery v USA, ve Velké Británii, v Rusku, ve Francii. Ale ze všech, kteří mu pomáhali, byl Denis největší nadšenec,“ soudí dramaturg pořadu Martin Červenka.

„Jménem profesora Ernesta Denise svého času pojmenovali v Praze nádraží, na Malostranském náměstí měl s velkou slávou odhalenou sochu. Měrou nebývalou se zasloužil o vznik samostatné republiky. Dnes o něm skoro nikdo neví. Je na čase tento dluh splatit,“ dodává kreativní producentka Lenka Poláková

Zájem činorodého Francouze o českou kulturu se datuje už od 70. let 19. století. Francie tehdy prohrála válku s Pruskem a musí se sklonit před nově vzniklým Německým císařstvím. To Ernest Denis vnímá jako obrovské ponížení. Hledá po Evropě spojence, kteří stejně nelibě nesou německou dominanci, a nachází Čechy. První cestu do Prahy podnikne v roce 1872, potom přijíždí pravidelně. Zaujmou ho české dějiny, studuje osobnost Jana Husa a události spojené se stavovským povstáním a  Bílou horou (1618-20).   Sblíží se s  politickými předáky a významnými představiteli českého národního života. Jako vedoucí katedry moderní historie na pařížské Sorbonně pak propaguje své středoevropské vize. Zakládá časopis La Nation Tchéque, který se brzy stane prestižní publicistickou platformou. Denis je také při tom, když za války vzniká ve Francii československé dobrovolnické vojsko – legie.                                                                               

„Když jsem na jeho osud náhodou narazil, uvědomil jsem si, jaký dluh vůči němu máme. České i slovenské země jeho jméno s úctou vyslovovaly od konce 19. století až do příchodu německých okupantů za druhé světové války. I to, jakou si následující dvě totality daly práci, aby jeho odkaz zmizel z naší historie, mě ujistil, že Ernesta Denise musíme vrátit do povědomí, říká scénárista a režisér dokumentu Jakub Tabery.

Po francouzských a českých stopách Ernesta Denise se Jakub Tabery vydal společně s filmovým štábem. V dokumentu ukazuje, že to byl právě Denis, kdo vysvětlil francouzské veřejnosti, kým jsou Čechoslováci a proč si zaslouží vlastní stát.

Štáb natáčel v Nimes, rodišti Ernesta Denise s jeho prasynovcem. Dokumentaristé navštívili  Darney, místo slavné přísahy československých legií, a samozřejmě také Paříž.  Rozhovor poskytli významní profesoři pařížské Sorbonny a další osobnosti, které se věnují moderní historii spojené se Slovany nebo přímo s českým národem. Dokumentaristé se vydali rovněž do francouzského národního archivu, Českého centra v Paříži i do českých sekcí v Nimes a Dijonu. Část natáčení proběhla v Praze. „V Praze jsme natáčeli v autentickém prostředí památníku Františka Palackého a Ladislava Riegera. Toto místo je zachováno v podobě, v jaké ji při své návštěvě viděl i Ernest Denis. Důležitá byla také spolupráce s pražským Francouzským institutem,“ sděluje vedoucí produkce Jana Urbášková.

Dokumentární film „Zapomenutý zakladatel Ernest Denis“ bude odvysílán u příležitosti oslav 105. výročí vzniku Československa. „Myslím, že pro diváky bude tento zapomenutý zakladatel velkým překvapením,“ uzavírá Jakub  Tabery.

Autoři projektu: scénář a režie: Jakub Tabery // dramaturg: Martin Červenka // kamera: Michael Kaboš // vedoucí produkce: Jana Urbášková // výkonná producentka: Olga Grossmannová //kreativní producentka: Lenka Poláková

Tereza Krumpholzová, Česká televize 

pro Taneční magazín

Laterna magika oslaví 65. výročí na Signal Festivalu

Projekt Citová paměť, spojení historie a současnosti Laterny magiky

Laterna magika, multimediální a multižánrové divadlo, oslaví 65. výročí na Signal Festivalu. U příležitosti tohoto jubilea přichází s projektem Citová paměť, jehož hlavní téma spojuje historii a současnost Laterny magiky.

Instalaci pro Signal Festival připravuje režisérka Tereza Vejvodová spolu s uměleckým šéfem Laterny magiky Radimem Vizvárym. Toto umělecké duo má za cíl posunout hranice umění spolu s technologiemi a ukázat (v prostoru budovy Muzea hlavního města Prahy na Florenci, které bude výjimečně po dobu Signal Festivalu zpřístupněné veřejnosti, protože zde až do roku 2024 probíhá rekonstrukce), jak může být člověk v tvůrčím souladu s moderními divadelními prostředky.

„V rámci jubilejního 65. výročí Laterny magiky jsme se rozhodli technologicky a myšlenkově zhodnotit její nejdůležitější milníky z hlediska historického vývoje až po současnost a vytvořit z nich něco neobvyklého. Budeme nadčasově a svěže pracovat s myšlenkami, přístupy a postupy Alfréda Radoka a Josefa Svobody,“ říká umělecký šéf Laterny magiky Radim Vizváry.

Festival nabídne unikátní zážitek, kdy návštěvníci budou moci procházet cyklickými prostory – bezčasím, minulostí, přítomností a budoucností. Ve středu tohoto prostoru, symbolizujícího přítomnost, se odehraje hlavní část instalace.

Motivem instalace je koncept „citové paměti“, termín, který definoval v jednom ze svých textů zakládající člen Laterny magiky, Alfréd Radok. V jeho slovech se citová paměť podobá procesu, kdy dva fotografické negativy zkušenosti reálné a umělé splynou do jednoho pozitivu, na základě kterého je možné rozumět kódům uměleckého vyjádření.

„Všichni v sobě nosíme různorodé obrazy našich procítěných životních zkušeností a právě díky nim je nám umožněno instinktivně vytvářet komunikaci pomocí kódů emocionálního charakteru. A to ať už v pozici diváka, nebo autora. Zároveň vlastníme jako lidé magickou schopnost stavět ze vzpomínek hypotetické projekce budoucnosti. Právě toto téma vysvětluje mou fascinaci nadčasovostí Radokovy myšlenky. Citová paměť má moc spojovat přítomnost (cit) s minulostí (paměť) a je pro Laternu zásadním principem v jehož centru stojí a vždy stál člověk samotný, nikoliv technologie. Pokud se snažíme vizualizovat naši budoucnost i pokračování Laterny magiky, zapojujeme právě naši citovou paměť,“ dodává režisérka Tereza Vejvodová.

Celá instalace bude podpořena živým vystoupením performerů, světelnými a video projekcemi a audio nahrávkami.

Instalace Citová pamět slibuje divákům Signal Festivalu jedinečnou možnost vidět Laternu magiku mimo domovskou scénu, a to ve dnech 12.–15. října 2023.

Signal Festival

Signal Festival vstupuje do druhé dekády své existence. Festival digitální a kreativní kultury bude zkoumat nové ekosystémy plné uměleckých děl z oblasti light designu, vizuálního a digitálního umění, umělé inteligence, ale i konceptuálního umění. Spojuje historické kulisy milované Prahy s nejnovějšími technologiemi a současnými společenskými tématy.

Více o festivalu na signalfestival.com

 www.laterna.cz

 MgA. Dita Táborová,  MgA. Kateřina Ondroušková

Taneční magazín

Ivana Chýlková,David Krajčo, Iva Kubelková…

Co o sobě prozradily hvězdy letošní StarDance?

Ivana Chýlková, muzikálová, činoherní, filmová i televizní herečka a její taneční partner Jan Tománek

Ivana Chýlková si zažertovala, že tančí pouze, když je pan Honzíček poblíž…potom ale zvážněla, prý si občas tančívala a zpívala, ale to už nedělá. Dokonce prý nebyla ani nikdy na žádném plese, ani žádná disco kariéra, jako dítě chvíli provozovala výrazový tanec, ale i tomu byl rychle konec.  Vlastně se cítí po taneční stránce spíše bez zážitků. Ale byla vždy  okouzlena Michailem Baryšnikovem a také miluje Dv8 Physical Theatre. Tomu říká Ivana tanec! Jinak si o něm myslí, že je to dřina, ale krásná.  Očekává, že StarDance bude pro ni zážitek, na který bude dlouho vzpomínat.  Jan Tománek tančí, když hraje hudba. Protože tanec je jeho životní styl,  tančí si i doma, tančí, když ho něco napadne. Ovšem právě proto, že tančí celý týden, na zábavy už tančit nechodí,  jít na ples jen tak  je pro něj noční můra. Nejraději má takový tanec, který jej něčím překvapí. Přiznal, že mu coby klukovi dali jeho kamarádi z fotbalového prostředí přezdívku Tančící komanč (podle indiánského kmene). Začal tančit úplně sám, i když nikdo kolem něj netančil.


Richard Krajčo, divadelní, filmový, televizní herec, zpěvák a frontman  skupiny Kryštof a jeho taneční partnerka Dominika Rošková

Richard Krajčo  přiznává, že záměrně se vyhne slovu tanec, ale pohyb mu pomáhá dostat ze sebe emoce a navíc je spojen s hudbou, kterou má velmi rád. Pro vyjádření emocí používá tělo.  Na pódiu tančí více pro fanoušky, své niterné emoce ale raději předvede v nějakém tanečním klubu v zahraničí, kde ho nikdo nezná. Sám o sobě říká, že teď během tréninků  začíná tanec poznávat a snad ho může nazvat i přítelem, ale raději nepřemýšlí o tom, jak on sám u toho zvenku vypadá.  Pořádný tanec je ale pro něho strhující fotbalový zápas….   Dominika Rošková tančí, když se cítí svobodná a volná, když může nechat svoji duši volně plout.  Nadchne ji zejména párový tanec, kdy jsou těla propojená a v symbióze spolu i  s hudbou. Vždy vnímala tanec jako vyjádření vztahu dvou lidí a pohybové vyjádření hudby. Ráda by v letošním ročníku dostala do svého tance něco z Richarda a něco ze sebe.

 

Iva Kubelková, moderátorka, zpěvačka, herečka, modelka a její taneční partner Martin Prágr

Iva Kubelková prozradila, že tančí, kdy má kolem sebe lidi, před kterými se může uvolnit. Anebo také, když nemusí ráno brzy vstávat a uslyší správnou hudbu. Za největší tanec považuje období, kdy měla dvě malé děti, dodělávala si magisterský titul a chodila do práce.  Tanec pro Ivu znamená vášeň, emoci, lásku k pohybu, také komunikační prostředek. Ale je to i určitý druh sebereflexe a dokonce i meditace. Člověk musí přestat myslet na všechno okolo a koncentrovat se pouze na přítomný okamžik. Martin Prágr říká zvesela, že tančí, když nespí.  A celý jeho život byl jeden pořádný velký tanec. Chválí i Ivu, po dvou týdnech zkoušek prý už tančili jako sehraný pár.  I pro Martina je tanec především vyjádřením emocí, beze slov, na hudbu anebo dokonce i bez hudby.  V párovém tanci spolu lidé komunikují, aniž by si cokoliv řekli.

Foto: Eva Smolíková

Taneční magazín