Roztančené divadlo anebo když herci tančí představuje další soutěžící
Tento týden představujeme herečkou pražského Dejvického divadla, stejně tak filmovou herečku, mladou a krásnou Veroniku Khek Kubařovou, která si vylosovala smyslnou kubánskou RUMBU.
www.tanecnimt.cz
FB: Martin Šimek & Tereza Řípová
e-mail: tanecnimt@centrum.cz
Kolektiv kreativců revitalizoval víceúčelovou Továrnu. Zázemí poskytne uměleckým ateliérům, výstavním prostorům, cafe baru nebo recyklační, sítotiskové i motorkářské dílně. Posledně jmenovaná pak provoz Továrny zahájí 29. a 30. října výstavou All Ride Moto Show 2016
Továrna nebude klasickým multifuknčním prostorem, ale veřejným krytým náměstím, které se otevře kreativním lidem z různých oborů. „Vznikla, protože jsme ji potřebovali. Hledali jsme místo pro vlastní projekty a chceme, aby se i do budoucna stala inkubátorem ručně zdatných lidí, vášnivých motorkářů, kreativních tvůrců, progresivních filmařů i kvalitních barmanů,“ představuje společenství Továrny filmařka Amálie Kovářová. Ta se v ní zabydlela s projektem Production Pool.
Zaměření Továrny není a nikdy nebude jasně dané. „Nechceme být vyhranění. Přivítáme každého, kdo se do místa zamiluje jako my, kdo má energii, sílu a nadšení pro vlastní projekt,“ popisuje Amálie, jak probíhá zabydlování a sžívání nových obyvatel objektu. Spektrum akcí, které Továrna plánuje na podzim, je široké. „Chceme prezentovat nové technologie, přispět do kulturního života v Holešovicích a podporovat lokální designéry a návrháře, a to už naší první výstavou All Ride Moto Show,“ zve Amálie Kovářová na poslední říjnový víkend, kdy se Továrna otevře. Její další provoz se bude odvíjet od dohody s majitelem objektu, společností FIM Group, která celý projekt podporuje.
Jedním z doposavad nejvýraznějších rezidentů Továrny jsou kluci z motorkářské dílny Custom Culture Club, kteří nejen svými custom-made stroji nakopnou 29. a 30. října celý projekt. Poslední říjnový víkend zaplní prostor přestavby motorek pod hlavičkou výstavy All Ride Moto Show 2016. „Kam jinam výstavu padesáti pečlivě vybraných strojů, ale taky specifického příslušenství, oblečení nebo doplňků zasadit, než do bující industriální haly v Holešovicích?“ popisuje spojení s projektem rider Giulio De Blasio. „Než se z „obyčejné sériovky“ stane custom, stojí to stovky hodiny práce, plánování, vymýšlení a kreativy. Výstava All Ride si krom potěchy oka klade za cíl ukázat, že i motorka může být i uměním a to ne jen tak ledajakým. Dali jsme si záležet a vybrali jsme vyjímečné portfolio strojů, které vzešly z rukou umělců z celé České republiky a také několik kousků ze zahraničí,“ zve Giulio na akci, která podle něj skvěle zrcadlí bohatou českou custom scénu.
Doprovodný program výstavy odráží složení dalších „továrních“ spolků. Proběhne výstava grafik sítotiskového studia PopMachine Martina Fischera, do jehož místností bude možné nakouknout. Letenské nakladatelství PageFive rozbalí v přízemí pop-up poster shop a galerii s autorskými tisky a plakáty. Těšit se můžete i na silent cinema, odpočinkovou zónu a bar nebo pop-up obchody.
29.října 10:00 – 21:30 | 30. října 10:00 – 16:00
Web výstavy | FB událost
Oficiální hashtag: #tovarnadelnicka
Radoslav Piovarči a Petr Ochvat vytvořili dílo bez děje a postav, ovšem plné prvků fyzického divadla a zironizovaných folklórních tanců.
Ve Studiu Alta se už poosmé představil festival současného slovenského tance Hybaj Ho! a přinesl workshopy, diskuze a řadu inscenací. 21. října jsme v podání Tanečné spoločnosti Artyci měli možnost vidět představení, zaměřené na sílu fyzikality s názvem Pure.
Dva autoři a interpreti Radoslav Piovarči a Petr Ochvat vytvořili dílo bez děje a postav, ovšem plné prvků fyzického divadla a zironizovaných folklórních tanců. Na vysoké pohybové úrovni vyjevili řadu scén, které byly propojené zpočátku krátkými, na konci delšími dialogy, obsahujícími nejrůznější témata od účasti na castingu po vztah k muzikálu, přičemž někdy šlo i jen o převyprávění vtipu. Hlavní „postavou“ bylo podle slov tvůrců tělo. A skutečně – tělo reagovalo na různé situace související s dialogy. Koncept byl rozvržen tak, že mluvené a tělesně klidné části představení se odehrávaly v zadním plá ;nu jeviště, kde tanečníci většinou seděli naproti sobě na židlích. Pohybově bohatší a většinou rychle provedené scény na hranici choreografie a improvizace předváděli většinou blíže k divákům (duo občas předvedlo společný výstup, poté se opět rozdělili a každý pracoval s vlastními tanečními prvky, které na sebe vrstvil, opakoval a přecházel zase do jiné části choreografie). Oba tančili s velkým nasazením, zároveň ale s citlivostí vůči svému tělu i okolnímu prostoru a jejich výkonům tak není co vytknout.
Problematičtější byl ovšem celkový koncept. Absence příběhu i jiných postav nežli těl interpretů může být v pořádku a je to zajímavý experiment. Prolínání krátkých dialogů v zadním plánu s akcí vpředu a originalita tance však postupně slábla. Osobně bych ocenil, kdyby autoři představení zkrátili cca. na polovinu. Kratší formát by mu vůbec neublížil, naopak by působilo úderněji. Tak, jak jej předvedli, ovšem už ke konci postrádalo cokoli nového nebo nečekaného, systém fungování interpretů zůstal stále stejný a konec proběhl postupným zhasínáním světel a útlumem hudby, což by snad šlo zpracovat originálněji.
I přes tento dramaturgický nedostatek a přílišnou délku bylo však Pure hodnotnou ukázkou mladé slovenské (v tomto případě slovensko-české) taneční tvorby a pohybové zpracování bylo na nečekaně vysoké úrovni.
Vstávat a cvičit! To je Švihla!
Švihadlo. Nástroj k vyjádření emocí celkem netradiční. Myšlenka vpravdě nezvyklá a originální.
Zvuk švihnutí protíná vzduch. Myšlenky cvičící osoby probleskují hlavou stejně rychle jako kmitají nohy po parketu. Jednotvárné, rovnoměrné poskoky. Ještě roztočit švihadlo, obtočit a znovu do jednotvárných neúnavných skoků. Osoba si promítá dějiny Česko-Slovenska. Už je to jinak. Také jeden konec , také jeden rozpad. Ještě skok do strany a výš, rozběhnout a skákat pozpátku… a nezapomenout skákat „vajíčko“. Trochu se ty ruce zamotaly! „Mrsk“ švihadlem do kouta.
Zuřivá osoba boxuje do prázdna. Lítý boj, pád. Bezvládně leží. Ale vstává se znovu. Znovu cvičit, znovu švihadlo. Hlavou bzučí nekonečný koloběh – práce, kavárna, děti, rodina, stále dokola…, práce, kavárna, děti, rodina…. už nikdy! Pád na zem a těžké oddychování. Není divu.
A znovu do skoku. Pořád se zvedat, padat a zvedat se, to je lidský úděl.
Na představení Terezy Hradilkové upoutá pozornost samozřejmě v první řadě její sportovní výkon, obzvláště sedíte-li blaženě v hledišti. V duchu jásáte, že nemusíte skákat právě Vy. Na cvičící osobu se obvykle dobře dívá. Nemůžeme ale příliš mluvit o nějakých silných emocích, které by toto dílko přeneslo na diváka. Budeme-li ovšem spravedliví, sport je tu celé věky právě od toho, aby člověka emocí zbavil a vyčistil mu mysl i tělo. A přesně to se vlastně v představení „Švihla“ odehrává. Možná tedy byl i záměr autorky a performerky tentokrát neútočit tolik na divákovy city a nenechat se jimi ani sama „válcovat“. Hlavní hrdinka tedy statečně překonává rozchod díky sportu. Chcete-li tedy zažít osvěžující představení a relaxovat při pohledu na tvrdě cvičící osobu, nenechte si „Švihlu“ ujít.
Tereza Hradilková přiznává, že inspirací pro její představení byla práce na tanečním filmu „Beating“, natáčeném v boxerském zázemí Palaestra. Terezu fascinovalo úsilí boxerů, kteří neúnavně trénovali a skákali přes švihadlo. Střídali rytmus, variace různých skoků a přeskoků, tak lehce, jejich pohyb vlastně připomínal tanec.
Tereza: „Přibližně rok přípravy to byl. Možná jsem i zhubla“, směje se Tereza Hradilková.
„No, nohy bolí. Jsem opravdu unavená, nemůžu říct, že bych tento výkon nepocítila“.
