O jednom cinknutém cirku

Cink?

 

 

 

Cink Cink Cirk patří k nejmladším novocirkusovým uskupením u nás. Jejich mládí však není na škodu, ba naopak. Určitá naivita, která je v jejich herectví i artistice znát, je okouzlující, a ke svým představením navíc volí vhodnou dramaturgii, která je hravá a odpovídá starostem lidí jejich věku. Můžou tak přinést na scénu cosi osobitého, co by u starších herců a akrobatů asi nemělo takové vyznění. Protože však tvoří stále nové inscenace, musí logicky ty starší derniérovat. A právě jejich debutový Cink? jsme mohli 29.1. spatřit naposledy, a to v pražském Kulturním domě Mlejn.

 1009300_187735588057575_220585777_o 1040222_187735611390906_1075106372_o

Cink? začíná výstupem nevinné dívky, která se projde po polštářích a několikrát předvede svůj spánkový rituál. Když už opravdu tvrdě usne, zjeví se tři nápadníci, z nichž každý jí chce uchvátit po svém cirkusovém způsobu. Jednou je to žongláž s polštáři a kruhy, podruhé výstup na šále, jindy závěsná hrazda nebo párová akrobacie. Slečna je každopádně středem pozornosti chlapců a ti si o ni řádně zabojují. Ať už vítězí ten či onen, nakonec všichni zmizí, dívka ulehne zpátky na polštář a my zjistíme, že všechno byl jen sen: pověšením lapače snů dívka pointuje příběh a představen í je u konce.

03

Tak prostý je děj, a jak už bylo řečeno, interpretům to je ku prospěchu. Na tuto kostru totiž nabalili řadu výstupů, kdy ukázali své cirkusové dovednosti ve zmíněných disciplínách (žongláž, akrobacie na šále atd.). Ty byly většinou kvalitně provedené, byly však hlavně hravé a často jednoduchými prvky vyvolávaly smích. Krásná byla například scéna, kdy jeden z hochů „zastavil čas“ tak, že se z ostatních interpretů staly sochy. Ty si vytvaroval, aby v údivu hleděli na závěsnou šálu – dívka s obdivem, kluci přihlouple – načež na šálu vylezl a předvedl několik triků. Výsledná sousoší měla ohromný komický efekt a s podobnou invencí zpracovali v&ia cute;ce jinak spíše artistních prvků.

srg

Zmíněná hravost je hlavní předností Cink Cink Cirku, a když k ní interpreti dodají své decentní herectví a čistou akrobacii, nejde jejich tvorbu neocenit. Jejich průvodní inscenace Cink? sice měla ve Mlejně derniéru, my se však můžeme těšit na jejich další tvorbu, mezi níž už patří představení BUM a další žonglérská akrobatická a pohybově-divadelní čísla. Pro ty, kteří si  chtějí  užít trochu mladé jevištní poezie, je víc než dobré jít  na Cinkáče.

1040257_187735624724238_1773723772_o1048843_187735504724250_1588489108_o

 

Alexej Byček

Foto: Vojtěch Brtnický

Taneční magazín

Horor ve Švandově divadle

Během představení „Betonová zahrada“ běhá mráz po zádech

 

 

 

30. ledna uvedlo Švandovo divadlo premiéru hry Betonová zahrada. (Hrají: Zuzana Onufráková, Marek Pospíchal, Andrea Buršová, Tomáš Červinek, Bohdana Pavlíková, Tomáš Pavelka, Jacob Erftemeijer, Jiří Weiner) Nutno říci, že příběh by měli zhlédnout jen silné povahy. Sám autor Ian McEvan, jeden z nejznámějších britských autorů, jistě silná povaha je, soudě  podle jeho vlastních slov „Zdá se mi zábavné mít zakopanou matku na zahradě“.

„Betonová zahrada“  připomíná horor Edgara Alana Poe „Černý kocour“. Zazděný kocour nakonec přece jen promluví a policie si najde viníka. Podobně je tomu i tady.

3_Betonova_zahrada_Tomáš_Pavelka_jako_Otec_foto_Michal_Hančovský

Čtyři sourozenci přichází o své rodiče. Zůstanou sami. Příběhem se prolínají vzpomínky na otce, který tvořil u svého domu okrasnou zahradu, ale při betonování  zemřel. Matka skonala záhy po něm. Co se děje s duší člověka, která ztratila lásku, dozor a disciplínu?  Žárlivost, hledání lásky,  odpor chodit do školy. Co dál? Do dětského domova se nechce a tak se děti snaží vše ututlat.

Co by se opravdu dělo, představíme-li si, že by tato situace byla pravdivá? Především do školy se nechodí, děti  jsou doma.  S traumatem se každý vyrovnává po svém,  každý nějakým způsobem vzpomíná na matku i otce. Děti se nechtějí vzdát bezpečí, stále si představují, že  rodiče v domě jsou a nic se nezměnilo, dokonce pokládají na stůl i talíře pro neživé rodiče.

4_Betonova_zahrada_foto_autor_Michal_Hančovský

Bezvládí náležitě panuje v každém ohledu. Dívky oblékají bratra jako holčičku,  nejstarší bratr jim to sice vyčítá, ale být dívka přece není ostuda, hájí se sestry. Sourozenci se hádají, vyčítají si, nemyjí se, sestry dokonce obviňují bratra, že otci nepomohl a matce pomáhal jedině v případě, že ho k tomu jejich mírně despotický otec donutil. Děti se mrtvému otci občas vysmívají, ale ztráta pevné ruky je citelná.

Starost o sebe samotné je ukázána na častém otevírání ledničky.

Žárlivost  sourozenců je zjevná,  proč matka dala kreditku jen sestře? Proč nikomu jinému neřekla, že je nemocná?

Jedna z dívek začíná chodit s bohatým mužem, který vlastní červené auto. Ale ostatní sourozenci žárlí a snaží se ho vystrnadit ze života sestry, červená barva jim připadá ta nejodpornější na světě. K dětem delší dobu nikdo nechodí a oni jsou také spíše izolovaní,  začínají se mezi nimi tedy vyvíjet citové vztahy, incest. Když jednoho dne přichází na návštěvu nápadník dotyčné dívky, cítí otřesný zápach. Začín& aacute; tedy hledat, čím by to mohlo být. Nejmladší z dětí, který si hraje s mrtvou žábou, jej přivádí na stopu. Mezi sourozenci právě probíhá láska nejen platonická, ale  policie se už blíží ke dveřím…

2_Betonova_zahrada_Andrea_Bursova_Sue_Marek_Pospichal_Jack_foto_Michal_Hančovský (1)

Tento příběh vyžaduje od diváka určitou dávku otrlosti. Nicméně na mysl se plíživě  vkrádá myšlenka, zda-li by  něco takového bylo opravdu možné?   V lidském světě se už odehrály mnohé příběhy, kterým se člověk zdráhá uvěřit.   Autor provokuje diváka k přemýšlení o chování  člověka, který se  ocitne  v úzkých a raněný. V takovém případě je vše obráceně, dobré i špatné může dorůst do bizarn& iacute;ch rozměrů. A co je tak strašného  na tom, nechtít opustit matku? A co je tak zlého na tom hledat lásku svých nejbližších?  Vlastně  nic, přesto  divák odchází ohromen, téměř až  omráčen.

1_Betonova_zahrada_foto_Alena_Hrbkova

 

Eva Smolíková

Foto: Michal Hančovský , Alena Hrbková

Taneční magazín

Jiří Bartovanec zahalený tajemstvím

Entropy # 251, nejnovější dílo Jiřího Bartovance, mělo premiéru v divadle Ponec

 

 

 

25. ledna uvedlo divadlo Ponec  českou premiéru díla Jiřího Bartovance Entropy #251,  premiéra v New  Yorku proběhla  11.září  2015 v rámci programu Českého Centra a Moving sound Festivalu.

Entropy pochází z řeckého slova pohyb. A pohybu tu bylo dost a dost.

Představení zahajují podivné zvuky, dalo by se říci, že spíše výstražné. Téměř nahá postava píše na zem nápisy tajemných významů, kterým rozumí jen umělec sám, pro diváka zůstává jejich smysl utajen.  Poté, co je podlaha celá pokrytá nápisy,  mužská postava stojí ve světle, které dopadá na její nohy.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Nehybnost se po chvíli mění v divoký tanec plný svíjení a rychlých pohybů. Voda z nádoby uprostřed jeviště se začíná vypařovat, mohutné hřmění otřásá sálem.

Umělec si obléká černý kostým, znovu svádí jakýsi boj, zmítá se a plazí, tu náhle padá ze židle  a dlouze odpočívá na zemi. Chvílí hovoří k divákovi, přichází k jedné ženě  a  hltavě pije její vodu. Přivádí ji na jeviště a  oba si na chvíli vyměňují  role. Žena  nehnutě sedí na židli na jevišti, zatímco umělec sedí  v hledišti v roli diváka. Ovšem bystrému oku nemůže ujít, že dotyčná  divačka  není nikdo jiný než Nina Vangeli, divadelní a taneční publicistka.

Umělec kreslí kruh kolem sedící ženy. Bere ji za ruce, obejmou se a chvíli spolu cituplně tančí. Žena odchází.

Umělec zběsile běhá kolem dokola, stále rychleji a rychleji. Nafukuje balónky, pouští je do vzduchu a nechá je létat jevištěm.

Poté bere obrovský meloun, roztříští jej o zem a válí se v rozlité šťávě. Obléká si plášť  a sype na sebe prach.  Podlaha je plná různého smetí, umělec opět svléká plášť, klouže a padá po melounu, znovu  se válí v prachu a špíně.  Na hlavu si dává igelitový sáček a strnule stojí.  Opět  několikrát  padá na zbytcích melounu.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Po tomto úmorném úsilí sedí v klidu  obrácen zády k divákům, nasazuje si  červený šátek na hlavu a otáčí se směrem k publiku. Odchází z jeviště  v jakési světelné záři, nahá postava mizí kdesi ve světle.

I přes  dokonalý pohyb Jiřího Bartovance  a emoce, které z díla přímo číší, zůstává obsah díla divákovi nezřetelný a  zahalený tajemstvím.

Součástí představení byla také výstava tanečních fotografií Vojtěcha Brtnického.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

 

Jiří Bartovanec  spolupracuje se zahraničními umělci, je členem skupiny Sasha Waltz and  Guests.  Podílel se na dokumentech pro  Českou televizi. Vyučuje na Duncan Centre Konzervatoři, v Soulu pořádal workshopy pro skupiny moderního tance.

 

Eva Smolíková

Foto: Adéla Horelicová

Taneční magazín