Intimní prostor švýcarské umělkyně Isabelle Richner: Cote

Pozvání na vernisáž výstavy švýcarské umělkyně Isabelle Richner

 

 

 

 
 Galerie NoD hostí výstavu o intimním prostoru švýcarské umělkyně Isabelle Richner: Cotê

Isabelle Richner: Cotê
Galerie NoD
19. 2. – 28. 2. 2016
Vernisáž: 18. 2., 19:00
Kurátor: Václav Jánoščík

Galerie NoD připravuje ve spolupráci s projektem Contain[era] výstavu švýcarské umělkyně Isabelle Richner s názvem Cotê: minimalistickou a konceptuálně laděnou instalaci, která tematizuje hranice intimního a veřejného, respektive galerijního prostoru.

Jakým způsobem utváříme své okolí, hledáme intimitu ve fyzickém prostoru a rozdělujeme ho na různé interiéry? Místa kolem nás nejsou jednoduše řazená v prostoru; rozpínají se, přechází jedno v druhé a zároveň se vzájemně vymezují. Švýcarská umělkyně Isabelle Richner se zabývá právě těmito způsoby utváření různých, zkušenostních podob „míst“. Její instalace zkoumá vztahy mezi objekty a prostorem i zvukem. Jednotlivé fragmenty, každodennost nejasných předmětů (jakýchsi zvláštních, „úsporných“ soch), intimita i prázdno se spojují v abstrahovaném interiéru, reprezentovaném galerijní strohostí. Instalace výstavy pak vytváří kontext celku, který podtrhuje konstruovanost vnější i vnitřní reality, stejně tak jako nejasnost hranic mezi nimi.

isabellerichnercote_ukazka_schellter_1

Práce Isabelle Richner se mohou zdát abstraktní, konceptuální, snad i minimalistické, ale na druhé straně nás vedou do velmi intimního, vnitřního prostoru. Tento interiér již není jen reálným místem, ale spíše prostorem, ve kterém zakoušíme určitou blízkost; jako by intimita nebyla v nás, ale v samotném prostoru“, uvádí k přístupu umělkyně kurátor výstavy Václav Janoščík.

isabellerichnercote_ukazka_schellter_2

Výstava Isabelle Richner je představena v Praze v rámci mezinárodního projektu Contain[era], jehož hlavní premisou byla snaha pracovat s „neměněnou vizuální informací“ – tj. výstavou – v různých prostředích, které si nesou svá místní kulturní specifika a lokální tradice. Koncepce projektu – transfer výstav (coby jednotky informace), přenášených v kontejnerech a postupně představených v osmi evropských metropolích –, kopíruje charakter internetové sítě a rozvíjí její model v materializované podobě. Projekt nyní prochází poslední fází svého vývoje, „metamorfózou“, v rámci které jsou na lokální úrovni jednotlivých zúčastněných zemí rozpracovávány projekty kurátorů a zahraničních umělců, které se zabývají vztahem virtuálního, reálného, intimního a kognitivního prostoru.

isabellerichnercote_ukazka_voip_voice_over_1

Taneční magazín

Petra Hřebíčková nasadila při mateřské terapii divadlem

Terapii divadlem doporučuje Petra Hřebíčková všem matkám

 

 

 

Herečka Petra Hřebíčková je zatím stále na mateřské dovolené, ale zvolna se už vrací do divadla. Konkrétně na svou domovskou scénu Švandova divadla v Praze: už v lednu, půl roku po porodu syna Šimona, se tu znovu objevila v komorní inscenaci Hřebíčková s Onufrákovou lehce meditují aneb Děvky od Arbesa v režii Doda Gombára. Od konce března se opět ujme  – zatím ještě v alternaci s kolegyní Klárou Cibulkovou – role královny Gertrudy v Shakesperově Hamletovi. Za skvělý výkon v úloze nezvykle mladé královny a matky mladého prince dánského byla nominována na Cenu Thálie. V dubnu se také vrátí do komedie Dioptrie růžových brýlí, kterou pro smíchovskou scénu napsal populární písničkář Xindl X.

Hrebickova_s_Onufrakovou_lehce_medituji_2

„Užívám si plně mateřskou dovolenou, a protože divadlo je pro mě teď tak vzácné, o to víc se na jeviště těším. Nechci nic přehánět, být se Šimonem mě baví. Mám jedno až dvě představení do měsíce, tedy se v nich mohu náležitě vyřádit. Takovou terapii divadlem bych doporučila všem matkám,“ říká Petra Hřebíčková, která  se s divadelní scénou rozloučila loni v če rvnu v komedii Řemeslníci a poté se už plně soustředila na svou novou roli maminky. A tu si chce ještě užít: do dalších představení ve Švandově divadle se proto plánuje vracet až po letních prázdninách v nové sezóně 2016/2017.

Hrebickova_1

www.svandovodivadlo.cz

Foto: Alena Hrbková, Ivo Dvořák

Taneční magazín

Nápaditost v jednoduchosti

Skvěle zpracovaná inscenace

 

 

6. a 7. února se ve Studiu Alta uskutečnily dvě pražské premiéry projektu Marie Gourdain a Florenta Golfiera Un, který měl za cíl zkoumat tanečníkovo tělo a jeho pohyb, určovaný prostorem. V tomto smyslu šlo o skvěle zpracovanou inscenaci, kdy se píle tanečníka Golfiera a koncepce výtvarnice Gourdainové protly ve vyváženém jevištním tvaru.

UN - Gourdain & Golfier - print (6 of 30)

Autoři Un nejsou v Česku nováčky. Golfier absolvoval brněnskou JAMU a spolu s českými kolegy se podílí na projektech, jako jsou fyzická klaunská představení Umbilicusnebo Tešlon a Frkl. Marie Gourdain zas po několika stážích do České republiky přesunula své umělecké působiště a tvoří jako animátorka a scénografka. Jejich spolupráce se v novém projektu ukázala být velmi slibnou a důslednou a můžeme jen doufat, že budou pokračovat i v dalších projektech. Zatímco fyzický herec a tanečník Golfier zápasí s vyhraničenými liniemi, přichází na možnosti, jak překonávat natažená lana a nepřekračuje čtvercový prostor na jevišti, je jeho partnerka jakoby z jiného světa. Jejich přímý kontakt je minimální, ani vzájemné pohledy nejsou časté, a přestože se pohybují většinu času několik metrů od sebe, je zachovaná hierarchie: Gourdainová mění prostorové linky převazováním a prohazováním lan na jiná místa, Golfier na nové situace reaguje.

UN - Gourdain & Golfier - print (3 of 30)

Představení ovšem není jednotvárné, jak by se mohlo z popisu zdát. Naopak, autoři nám vyjevují stále nové principy. Například jeden z rohů pozemního čtverce se ukáže být oddělitelný – tanečník tuto pevnou část ve tvaru písmene „L“ vtáhne do svého prostoru a najednou s ní dělá kreace, při kterých téměř překonává gravitaci. To je důležitý bod, totiž že Golfierův pohybový projev (což je vidět i na jeho hbitém šlachovitém těle) je důsledně propracovaný a většinu představení jsme tak fascinováni taneční i hereckou fyzickou složkou jeho výkonu.

UN - Gourdain & Golfier - print (11 of 30)

Inscenace se každopádně dramaturgicky rozvíjí a ze zkoumání možností pohybu v prostoru se stává již více souboj a překonávání svých vlastních možností. V poslední části se více zapojuje i scénografka a vše končí poněkud nečekaným prohozením rolí: tanečník se dostal ven ze zajetí linií a výtvarnice byla vtažena dovnitř.

UN - Gourdain & Golfier - print (18 of 30)

Kromě zmíněných krásně zpracovaných složek, jako jsou scénografie, dramaturgie a pohybový výkon, je třeba ocenit ještě práci se zvukem, kdy na pohyb jednotlivých lan živě reagovalo zvukové ústrojí, které práci s materiálem doprovázelo. Ačkoli princip tohoto živého doprovodu zůstal skryt, inscenátoři díky němu svojí jevištní existenci znásobili i bohatými zvukovými efekty. Každé zakolébání lana, jeho přitažení, přetažení přes sebe nebo jiné jeho dotknutí bylo slyšet, a většina z těchto projevů měla odlišný dozvuk. Takovou nápaditost a bohatost jako v Un najdeme v málokteré výpravné inscenaci, to vše přitom, že Un má jen dva živé aktéry. Představení proto mohu jen doporučit a autorům popřát mnoho sil do další podobné tvorby.

UN - Gourdain & Golfier - print (24 of 30)UN_MarieGourdain11Un_MGjpg

 

Alexej Byček

Foto: Michal Hančovský

Taneční magazín

Rozhovor s moderátorem LEOŠEM MAREŠEM

„Tanec je dřina. Jsem rád, že jsem se stal moderátorem!“

 

 

 

K Leoši Marešovi neodmyslitelně patří role moderátora, ale i zpěv a tanec, také rychlá auta. Jak prožíval  soutěž  Stardance? Touží po kariéře zpěváka?  Miluje opravdu rychlá auta?

Chtěl by vlastnit  poslední  model Ferrari?  Účastnil by se soutěže Big Brother?  Taneční magazín  zná odpověď!

 

Kdybyste mohl vrátit čas, stal byste se profi tanečníkem?

Ne! (radikálně)

„Je to strašná dřina. Tanec na úrovni Stardance ,  který jsem absolvoval, je takový  náznak vrcholového sportu. A já jsem nikdy nebyl  vrcholový sportovec. Stardance je  krásná show, je to super sport, hezky oblečení lidé, ale je to nesmírně náročné. Jsem rád,  že jsem se dal cestou, kterou jsem se dal.  Ale tanec miluji, samozřejmě.“

Cítil jste spíše obavu nebo radost v okamžiku, kdy jste  dostal nabídku České televize účastnit se Stardance?

“No,… obavu. Nechtěl jsem se zesměšnit.  Tato obava mě jednoznačně  vedla k  dřině a odříkání, k  tvrdému tréninku. Nechtěl jsem, aby to dopadlo špatně a byla ostuda.  Navíc jsem  slyšel, že Stardance  má skvělou atmosféru.  A to se také potvrdilo.  Říkal jsem si, že kdybych to odmítnul, tak    by  mi účast  už  nemuseli nikdy nabídnout. Chtěl jsem si to prostě zkusit, abych mohl říct, že jsem soutěž absolvoval. Teď jsem strašně rád, že jsem to všechno   podstoupil.“

DSC_0240

Myslíte, že byte neustál ostudu?

„Jsem perfekcionista, takže to je zajímavá otázka.  Asi  bych  ji  nějak ustál, ale  nikdo přece  nechce dobrovolně  ostudu, že?  Nikdo si  nestoupne  uprostřed restaurace  a nezačne házet   po někom knedlíky,  tohle  nejsou podle mě   situace,  které člověk vyhledává…“

Co bylo na celé soutěži pro Vás nejtěžší?

„Časová náročnost tréninků. Tréninky samotné mně později už nevadily, ale vůbec na nic  jiného nebyl čas.  Vadilo mi, že jsem neměl čas na děti, na partnerku ani na osobní život.  Absolutně na nic. O  mnoho  zakázek jsem přišel. Nebral jsem lidem telefony, neměl jsem čas ani náladu, byl jsem úplně asociální. Buď jsem trénoval na Stardance , nebo jsem myslel na Stardance.“

Podporovala Vás  Katarina v těžkých chvílích?

„Katarina byla záchrana, bez ní bych to vůbec nezvládnul. Byla pro mě motivací a důvodem, proč  jsem to celé  vůbec vydržel. A zrovna tak i moje přítelkyně Monika, která to snášela se mnou. Z jejího úhlu pohledu je  všechno ještě  mnohem horší. Pro účastníka spočívá náročnost v tom, že soutěž  vůbec probíhá, ale je  uvnitř a součástí dění. Prožívá sice stres, ale partner vedle něho bere situace  stejně  stresově, navíc ještě  není součástí skupiny  Stardance,  což  ho vlastně  vyčleňuje. Nevidí do zákulisí, takže se stresuje ještě víc. V praxi to vypadá tak, že  Vy stále  mluvíte o Stardance, nebo  někdo mluví s Vámi o Stardance. Váš partner ale není součástí celého kolotoče, takže se vlastně trápí.“

Vy jste v mládí tančil s taneční skupinou R.A.K. v Berouně.  Který  taneční styl byl Váš  oblíbený?

„Tancoval jsem jenom jednu sezonu, dělali  jsme show dance formations, takže  tady se vůbec nejednalo  o tance standardního nebo  latinskoamerického typu. Tancovali jsme  skupinové tance v kombinaci  moderny a hip hopu. Ale to byl tenkrát hip hop  roku 1993! Vystupovali jsme na skladby skupin ICE OF BASE nebo      2 UNLIMITED , to už je dnes  takový pravěk….. „

DSC_0246

Věnujete se zpěvu?

„Já jsem se zpěvu nikdy nevěnoval, ale v roce 2001, 2002, 2003 jsem natočil  alba, se  kterými neustále vystupuji. Písničky, které jsem udělal,  stále  prezentuji na akcích, jezdím na diskotéky, zkrátka prezentuji je živě. Potud se zpěvu věnuji. Jinak se mu nevěnuji a netočím nic nového a nedělám nic, co by  nějak souviselo se zpěvem, kromě prezentace mých CD na vystoupeních.“

Takže  nemůžeme  mluvit o zájmu či vnitřní  touze  po zpěvu?

„Ne, ne. To byla taková má „odbočka“. Zkusil jsem si to,   je to podobné jako s tancem. Prostě dobrý, ale  stačilo.  Zpěv jsem nevnímal jako dřinu, ale  neumím to. Co víc  říct?“

Co je těžkého na profesi  moderátor?

„Já  moderování nevnímám jako něco  náročného. Samotná profese vyžaduje přípravu, koncentraci, musíte mít nějaký talent. Myslím, že dobří moderátoři jsou ti,  kteří  bez toho nemůžou být. Uvidí někde mikrofon a mají chuť něco lidem  říct. Uvidí třeba kolegu, který moderuje akci,  a oni by  to  nejraději  vzali místo něho. Není to bavičství jako takové, to je pouze  součást moderování,  ale člověk musí mít  touhu lidem něco sdělovat. To jsem já měl. A  dál  už nastupuje trénink.   Musíte co nejlépe  využít  příležitosti vzít si do ruky mikrofon a mít z toho radost. Pokud Vám tato práce nepřináší  radost, ale stres,  pak je to špatné.“

Co je na profesi moderátor nejbáječnější?

„Mikrofon je skvělá zbraň, nejsilnější. Řeknete cokoliv do mikrofonu a lidé Vás poslouchají. Nejenom, že poslouchají, ale musí dělat to, co jim řeknete. A slyší to, co jim říkáte.“

Jste známý zálibou v silných autech. Do ČR přišlo právě nové  Ferrari laferrari. Netoužíte po něm?

„NE. Tato otázka by patřila k nějakému starému Leošovi z minulosti. Nyní  musím říct, možná je to věkem, rychlá  auta se mi líbí, ale začal jsem  jezdit mnohem pomaleji, protože mám strach. Nevím, čím to je, prostě mě to nebaví. Opravdu jezdím pomalu.  Rozhodně mnohem pomaleji než dříve. Rychlá auta patří také k mé minulosti, zkusil jsem si to, naplnilo mě to, bavilo mě to, ale v současné    době je pozoruji z povzdálí. Aktivně je  nevyhledávám.“

DSC_0550

Když naposledy zvonil můj telefon, jezdil  jste právě v  Thajsku na motorce. Jak je to s motorkami?

„To byl skútr.  Svoboda,  vezu   holku  na kafé, to je fajn.  Představa, že jedu na lehké  rychlé motorce, ta mě úplně děsí, to jsem si ani nezkusil. Vůbec bych do toho nešel.“

Věnujete se sportu? Uznáváte  adrenalinový sport?

„V žádném případě. Skočil  jsem si bungee  jumping, jednou jsem skočil padákem,  bavilo mě to, ale už po tom netoužím. Baví mě  takové  sporty, jako jsou  různé hry. Dívat se na  fotbal, hokej, basket, volejbal.  Adrenalinové  věci mě moc nebaví.“

Nesmazatelně k Vám patří  také moderování  show Big Brother. Zúčastnil byste se  soutěže takového typu?

„Vždy  jsem si myslel, že ne,  ale s příchodem  sociálních sítí čím dál více dávám nahlížet lidem do soukromí. Začal  jsem  vysílat přímé přenosy na facebooku nebo na periskopu, takže svým způsobem, asi trochu té reality show také  prožívám, nějaká přirozená míra exhibicionismu ve mně je. Samozřejmě platí fakt, že  lidé jsou rádi prezentování v situacích, kdy je jim   fajn, kdy se cítí  dobře, kdežto  Big Brother je zabírá stále. Je nesnesitelné, když Vás  natáčí v situacích, kdy Vám  není dobře a nemůžete říct,  aby se natáčení zastavilo . Takže rozhodně bych nechtěl jít do Big Brothera, ale chápu motivaci lidí, proč tam jdou. Nicméně  Big Brother už je  pro mě archaická záležitost.“

Co byste si ještě přál, když vlastně zpěv, tanec, moderování i rychlá  auta, tedy všechno, co dnešní člověk vnímá jako vrchol snů a kariéry, to všechno Vy máte za sebou….

„Asi bych chtěl klid. Najít nějaký rytmus, vnitřní klid. Pracuji na tom. Tedy spíše duševně, vnitřně na tom  pracuji.“

Jaký je Leoš Mareš?

„Miluji život, žiji naplno, ne rychle, ale naplno. Využívám příležitosti, které kolem mě jsou. Poslouchám lidi, snažím se jim dělat radost, snažím se dělat radost sobě, užívám si. Pracuji na sobě, abych byl lepším a lepším člověkem. Nemá rád rychlé odsuzování. Lidé všechno hodnotí zbrkle, bez známky informací. Jsou věci, které  mě  bolí.“

DSC_0549

Děkujeme za rozhovor

Eva Smolíková

Foto: Eva Smolíková

 

TANEČNÍ MAGAZÍN