Autor: Martina

„Tanec je můj vyjadřovací prostředek, skrz který komunikuji s publikem na jevišti,“ přiznává tanečnice, choreografka, performerka Tereza Ondrová, která byla nominována na Cenu Thálie za svůj tanečně – performerský výkon v inscenaci GEO.

Vaše maminka chtěla být baletkou, ale kvůli problémům s klouby z toho sešlo. A Vás jako malou holčičku přihlásila do různých tanečních kroužků. Jednou jste k tomu řekla: „Měla jsem štěstí, že mě to začalo bavit, takže jsem za to vděčná.“ Co Vás ještě bavilo? Jak jste prožívala svá dětská léta?

„Je to tak, bavil mě sport, od malička jsem potřebovala pohyb, asi v deseti letech jsem se měla rozhodnout, jestli budu profesionální lyžařka nebo tanečnice. A nakonec zvítězil tanec, ale asi i z praktických důvodů. Kdybych se rozhodla pro lyžování, musela bych se asi přestěhovat na hory.

Když jsem byla malá, pamatuji si, že jsem ráda aktivně odpočívala tak, že jsem seděla a pozorovala všechno kolem mě. Rodiče tomu říkali – lelkování. Což znamenalo, že nic nedělám, a bylo to něco negativního pro mě. Ale já to měla vždycky moc ráda. Byla to vždy chvíle, důležitá pro mě, kdy jsem byla sama se sebou. Teď už na to nemám moc čas, ale vracím se k tomu. Je to taková forma meditace.“

Jak k tomu došlo, že jste spolu s Veronikou Knytlovou založila v roce 2004 spolek VerTeDance, v němž vznikla řada úspěšných inscenací (Tichomluva, Korekce, Boys who like to play with dolls nebo As long as holding hands)?

„Myslím, že to byla přirozená potřeba začít tvořit, být na jevišti, zkoumat pohyb nebo co to je vlastně choreografie. Ale možná to taky byla touha jen tančit, a vzhledem k tomu, že jsem nebyla úplně připravená na konkurzy v zahraničí, tak jsem musela začít tvořit sama. V Praze / v Čechách tenkrát před 20 lety nebylo tolik příležitostí kde a s kým tvořit, spolupracovat v oboru současného tance. Troufla bych i říct, že naše generace současný tanec spoluvytvořila. Tak z této potřeby vznikl spolek VerTeDance. Rozhodovaly jsme se tenkrát s Veronikou, jak pojmenovat náš spolek, měly jsme 2 varianty – jedna byla VerTeDance – tedy složenina našich jmen – Veronika a Tereza, nebo TVDance – také vycházející z našich iniciálů, ale to nám přišlo jako zkratka pro televizní kanál.

Inscenace Boys who like to play with dolls a As long as holding hands jsou inscenace, duety, které jsme vytvořili společně s Peterem Šavelem a iniciátorem a producentem byla Karolína Hejnová (DanceWatch). Karolína nás dala s Petrem dohromady, a pro mě to bylo formativní setkání. Z této zkušenosti čerpám dodnes. Hodně jsem se od Petra naučila, asi bych to pojmenovala jako moment, kdy jsem pochopila, jak tvořit a pracovat se svým tělem zevnitř, nebo z vnitřní potřeby. Třeba teď jsem dostala po premiéře LAST DANCE feedback od jedné Italky, která za mnou přišla a řekla: „Znáte Pinu Bausch? Co mě fascinovalo, bylo to, že mě nezajímá, jak se hýbete, ale co vámi hýbe.“

Také jste spoluzakladatelkou Temporary Collective a od roku 2016 spolupracujete s režisérkou Petrou Tejnorovou – You Are Here, Nothing Sad, Kolik váží vaše touha?, Pojďme na tanec!, Same Same. Jak se Vám spolu pracuje?

„Setkání s Petrou Tejnorovou je mé druhé formativní setkání po Petrovi. Já jsem si svojí dosavadní tvorbu rozdělila na dvě části. První část je VerTeDance a její první inscenace, kde jsme měli touhu tančit, a být na jevišti a zkoumat, co to je tvorba. Přiznám se, že když se podívám na své inscenace nebo hlavně sama na sebe, musím zhodnotit, že to byly inscenace, které měly hlavní fokus na estetiku pohybu. A pak je druhé období, a to je setkání s Petrem Šavelem a Petrou Tejnorovou, oba dva mě naučili, jak pracovat jinak. Jak být sám k sobě upřímný, jak vyprávět příběh a své tělo použít tak, aby se věci a myšlenky mohly skrze vás dostávat k divákovi. Jak věřit svému tělu. Jak nebýt na jevišti a jen ukazovat co jste si připravili, ale dávat důležitým věcem skrz své tělo prostor. Jak komunikovat s divákem. Jak sdílet a nevytvářet.

Práce s Petrou Tejnorovou je pro mě hrozně moc inspirativní, a společně tvořit Temporary Collective projekt je dennodenní práce a péče o něco, co je pro nás hodně osobní.“

Jako tanečnice jste v roce 2010 získala cenu České taneční platformy jako Tanečnice roku, kterou jste obdržela i v roce 2019 za nejlepší taneční výkon v představení Same Same a také jste se dostala do širší nominace na Thálie. V širší nominaci na Cenu Thálie jste se ocitla i v roce 2023 a to díky postavě Petra Lébla v představení Objal mě bůh a nic. A letos jste byla nominována na Cenu Thálie za svůj tanečně – performerský výkon v inscenaci GEO v kategorii Alternativní divadlo. Co to pro Vás znamená?

„Získala jsem několik ocenění a několik nominací. Jsem přes dvacet let tanečnice v nezávislém sektoru, nikdy jsem nebyla v žádné instituci. Být nezávislá umělkyně, znamená být neustále v pohybu, nemáte jeden prostor, kde můžete kontinuálně pracovat, jste v permanentní nejistotě, paralelně řešíte a staráte se o starší inscenace a do toho tvoříte nová díla. Jste vlastně něco jako kočovník, jste pořád na cestě. A v těchto podmínkách, když dostanete nějaké ocenění, nebo i jen nominaci, dostanete se na chvíli na místo, kde je vás vidět, máte chvíli pozornost, a to je v našem oboru – nezávislé taneční scény – děsně důležité.“

S italskou tanečnicí Francescou Foscarini jste měly společný projekt Call Alice. Jak se Vám spolu pracovalo? Jaká to byla zkušenost být na scéně s tanečnicí, která je Vám fyzicky velice podobná? A jaká byla spolupráce s další italskou tanečnicí Silvií Gribaudi, s níž jste představila work in progres projektu Insectum in …?

„S Francescou Foscarini vznikla inscenace Call Alice, což je intimní duet, který je a není sólem pro mě, který řeší otázky a témata ztráty a rekonstrukce. Je to duet s někým, kdo tu není. Je to tedy sólo, které vychází ze ztráty spolupracující tanečnice Francesci během procesu tvorby. Byla to pro mě zajímavá zkušenost. Začít pracovat na duetu a skončit nakonec na jevišti sama pouze s hlasem Francesci.

No a se Silvií Gribaudi to zase bylo tak, že na začátku jsem Silvii oslovila, aby pro mě udělala sólo, ale když už jsem jedno sólo měla s Francescou Foscarini, rozhodly jsme se se Silvií, že spolu uděláme duet. Proto byl rozhodující work in progress, kde jsme si potvrdily, že být spolu na jevišti je jedinečný a vzájemně inspirativní zážitek a zkušenost. Insectum in… je představení, které je neustále v pohybu a s každou reprízou, která je zároveň vždy premiérou, objevujeme něco nového. Máme koncept, že s každým hraním upravujeme název podle místa. Takže máme sérii Insectum in Praha, Milano, Sansepolcro atd.“

Nezůstala jste jenom u interpretace, ale věnujete se také choreografii. Co Vás k ní přivedlo? Máte v tomto oboru sama nějaké vzory?

„Ano, jsem i choreografka. Pro mě je choreografie kolektivní proces více složek, lidí. Tak všeobecně nejsem ráda sama. Ráda pracuji v dialogu, což třeba odpovídá i mé práci, mám za sebou řadu duetů, a téměř žádné sólo. Ale i když bychom mohli říct, že GEO je mé sólo, já jsem na jevišti v duetu s geofonem. Nicméně v rámci choreografie vždy spolupracuji s režisérkou Petrou Tejnorovou a dramaturgyní Monicou Gillette.

Choreografii jsem se přirozeně začala věnovat jako autorský tvůrce, performer, tanečnice. Už dlouho jsem nebyla v inscenaci, kde bych jen pro choreografa naplňovala jeho vizi. Moje práce je vždy autorská.

Mám spoustu vzorů, nebo bych to spíš nazvala i touhou setkat se s konkrétními tvůrci, ať na jevišti nebo v tvůrčím procesu. Tak třeba vznikla inscenace Insectum in…se Silvií Gribaudi, nebo Call Alice s Francescou Foscarini. Zajímá mě tvorba Yasmeen Godder nebo Meg Stuart, Borise Charmatze….“

 Coby tanečnice jste spolupracovala s různými choreografy jako např. švédská choreografka Charlotta Öfverholm (Found and lost), francouzská choreografka Karine Ponties (Same Same), venezuelský choreograf David Zambran (Ceviche), slovenský choreograf Anton Ľahký (Heaven is the place).  Na koho ráda vzpomínáte?

„Ráda vzpomínám na všechny. Každého jsem potkala v jiném čase, v jiné fázi mého života, mé zkušenosti, od každého jsem se naučila něco nového. Pro mě spolupráce s kýmkoliv je o setkání a výměně zkušeností, není to jen jméno do životopisu.“

 Čím je pro Vás tanec dnes? Patříte k lidem, pro které je jejich profese také koníčkem? Za své tvůrčí motto jste si zvolila slova: „Nedržet se ničeho.“ Platí to stále?

„Tanec pro mě vždy byl a stále je něco, co je součástí mého života, nedá se to oddělit nebo s věkem odsunout někam na druhou kolej. Jsem s tancem ve velmi úzkém a osobním vztahu, a ten se v průběhu času a mého stárnutí mění, neustále se vyvíjí a transformuje. Takže bych to ani nezařadila do kategorie „koníček“. Tanec je můj vyjadřovací prostředek, skrz který komunikuji s publikem na jevišti, tuhle zkušenost sdílím se studenty na DAMU, i to, jak si najít vztah ke svému tělu, pohybu a hudbě, jak být ve fyzickém kontaktu s druhým. Nebo když spolupracuji na činoherních inscenacích, snažím se myslet pohybem. Vidím věci jinak. Nedržím se ničeho. Ale zatím se věci kolem mě drží mě.“

 Co vás přivedlo ke studiu taneční pedagogiky na HAMU v Praze? Byla to touha předávání svých zkušeností dále?

Popravdě to bylo trochu jinak. Chtěla jsem tancovat, být na jevišti, a tohle tenkrát pro mě byla jediná možnost, jak studovat, a být v kontaktu s tanečním uměním. Proto jsem studovala na HAMU. A necítila jsem se tenkrát dostatečně odvážná na choreografii, tak jsem šla na pedagogiku, učila jsem od 15 let v různých tanečních studiích děti i dospělé, tak jsem již nějakou zkušenost měla, kterou jsem mohla rozvíjet a hledat si svůj styl. Ale kdyby na HAMU existoval interpretační obor, určitě bych studovala tam.“

 

Umíte odpočívat? Jak ráda trávíte chvíle volna?

„Umím a neumím. Učím se to. Asi nejvíc odpočívám s rodinou, což jsou vzácné chvíle.“

Foto: Michal Hančovský, Vojtěch Brtnický, Klaudyna Schubert, Marek Bartoš

Veronika Pechová

pro Taneční magazín