Rozhovor s lektorkou baletu a barre Dominikou Černou

„Život je hra, ale návod si musí najít každý sám“

Zájem o tanec  přivedl  Dominiku Černou ke studiu na Taneční konzervatoři hl. m. Prahy. Po škole začala Dominika Černá balet učit a postupně se přes jógu, pilates, barre propracovala k metodě GOATA, která dokáže tělo vrátit do funkčního tvaru a jejím výsledkem je obyčejný pohyb bez bolesti a jako lektorka působí ve Studiu Barre Prague.

S tancem jste začínala jako malá holčička. Jak jste se k němu dostala, čím Vás zaujal? Chodila jste také do baletní přípravky?

„Byla jsem dost hyperaktivní dítě, tak mě rodiče přihlásili do tanečního kroužku v místní ZUŠ v Rokycanech. A od té doby bylo těžké mě odtamtud dostat. Bavilo mě vlídné prostředí, naše paní učitelka Vitingerová byla na nás vždy moc hodná a vysvětlovala nám vše s nějakým příběhem, takže jsme vždy věděli, co a proč děláme. Helena měla sama vystudovanou Taneční Konzervatoř hl. m. Prahy a jednoho dne navrhla mým rodičům, aby mě zkusili přihlásit na talentové zkoušky, že mám potenciál. A vyšlo to.“

Od dvanácti let jste klasický tanec studovala na Taneční konzervatoři hl. m. Prahy a po škole jste učila klasický balet, výrazový tanec ve stylu Contemporrary dance a jógu v Taneční škole Storm Ballet v rodné Plzni. Co Vás přivedlo k tomu, že jste začala tanec učit?  

„Věřte mi, že to poslední, co by mě v mládí napadlo, že budu někdy učit. Storm Ballet se mi dostal do cesty skrz Kristýnu Blahetovou, které učila nejen tam, ale tehdy vedla ještě otevřené lekce v jednom Plzeňském tanečním centru. To už jsem byla dva roky po škole, pracující v kanceláři a vlastně jsem na její lekci šla, protože mi začal taneční pohyb chybět. Kristýna mě přivedla do Stormu, abych si s nimi mohla zatancovat více, než jen v amatérské otevřené hodině. Tam si mě všiml Petr Čejka, který dodnes vede Storm Ballet. Viděl ve mně potenciál a přemluvil mě, abych zkusila vést jednu ze skupin mladších dětí a kolečko se rozjelo. Vzpomínám, že první sezónu to pro mne bylo velké trápení. Pak se to nějak přehouplo, začala jsem učit i starší děti a Petr mi postupně předával své umění práce s dětmi a jejich potenciálem.“

Našla jste se v józe, které se věnujete přes deset let. Absolvovala jste akreditovaný kurz lektora jógy II. třídy jako kurz Důležitost a aktivace CORE, což je hluboký stabilizační systém, který je nezbytnou součástí správného fungování těla. Jak sama říkáte: „Tělo je chrám.“ A o ten je důležité umět také pečovat. „Na józe asi nejvíce obdivuji učení se trpělivosti a nenásilí.“ Jak jste se k józe dostala?

„Jóga toho v mém životě odstartovala hodně. Jelikož jsem v době mých začátků nové éry života „nebaletky” stále pracovala na plný úvazek v kanceláři (to znamená 8 hodin na židli), a po práci jsem šla na trénink s dětmi, začaly se objevovat bolesti. Nejdříve ruce, pak záda, nohy, stále něco jiného. Pochopte, že jako lektor nemáte šanci si zatrénovat tak, jako byste si zacvičila jako klient. Bolesti jsem znala z dob studia, ale tentokrát jsem již neměla tří fázové tréninky každý den. No přeci to nebude jen ze sezení a běhání kolem dětí. O tomhle se totiž moc nemluví, co se stane s tělem tanečníka, když přestane aktivně tančit.

V hledáčku mi přistála jóga. Já v ní samozřejmě nejdříve viděla ten čas jen pro sebe a pořádný workout, protažení a úlevu od bolestí. Postupně jsem se ale chtěla dozvědět víc, o čem to vlastně je a tak jsem si našla kurz. Otevřelo se mi najednou úplně jiné okno a já začala vidět věci jinak. Že existuje i svět bez výkonu a že vývoj není o zdolání pozic, ale o skutečném poznání sebe sama do hloubky. Z dnešní perspektivy vidím, že je to celé ještě daleko větší, než jsem si uměla kdysi představit. Tehdy mi to pomohlo poodkrýt nové způsoby, jak lze k věcem přistupovat a jak je chápat. Aktuálně umění jógy nevyučuji, protože cítím, jak dlouho cestu ještě potřebuji ujít já sama, než budu schopna předat to, co jóga opravdu znamená.“

Sama se specializujete na revoluční pohybový systém, který vychází zpozorování nejodolnějších a nejefektivnějších pohybových vzorců u lidí i zvířat nazvaný GOATA (Greatest Of All Time Actions) a učí tělo pohybovat se tak, jak bylo navrženo, to jest přirozeně, efektivně a bez zbytečného opotřebení. Čím Vás GOATA zaujala?

„Goata je teď hodně aktuální téma. Potřebuji si spravit tělo a mít konečně klid. Dlouho jsem se plácala mezi jógou, pilates, tancem, barre a stále jsem se točila v kruhu nějakých bolestí a úrazů. A najednou jsem objevila metodu, která mi dala odpovědi a která mi dává smysl na všech úrovních. Metoda, která dokáže tělo vrátit do funkčního tvaru a jejím výsledkem je obyčejný pohyb bez bolesti. Denně mi prochází rukama mnoho klientů a mnoho životních příběhů. Všichni přijdou proto, že vědí, že se musí hýbat. V dnešní době již existuje spoustu metod a míst, kam si jít zacvičit. Každý si vybírá podle toho, co ho baví. Vzniká boj o zákazníka, trendy se postupně přizpůsobují tak, aby to přitáhlo co nejvíce lidí, a pomalu se vytrácí nejen kvalita lektorů, ale i proč to vlastně děláme. Lidé často zaměňují trénink za zábavu a i já to tak dříve měla. Chybí pak energie a motivace do obyčejného pohybu každého dne. Goata mi v tomhle otevřela oči a dala mi nástroj, jak přinášet sobě i lidem úlevu a něco, co zůstane až do konce života. Není to totiž jen cvičení, je to životní styl.“

Jako lektorka stylu barre, což je cvičení kombinující prvky baletu, pilates, jógy a funkčního tréninku působíte ve Studiu Barre Prague. Jaký je o Vaše kurzy zájem? Chodí na ně spíše začátečníci nebo více pokročilí?

„Působím v tomto studiu téměř od jeho počátku a začala jsem jako instruktorka Barre. Tento styl přitahuje mnoho žen z důvodu jeho konceptu. Je to velmi intenzivní cvičení, které je navíc složené do hudebního doprovodu. Klientky mají rychlé výsledky, baví je muzika a navíc si opravdu intenzivně zaposilují. Já tuto metodu již nevyučuji. Došlo mi, že byť metoda vychází z pilates, nedají se z mého úhlu pohledu výsledky sloučit s běžným životem. A byť je mi jasné, že lidé dělají spoustu věcí, které jim ubližují, i když jejich záměr je v základu správný, vybrala jsem si metodu, kde mohu mít na 100% čisté svědomí a kde nejde až tak o efekt, ale o to, co to přinese do života.“

V roce 2024 jste se podílela na pohybové spolupráci na inscenaci Lucie Hrochové Lekce s Janou pro Divadlo 3+kk. Jaké to bylo, jaká to byla pro Vás zkušenost? Troufla byste si také na choreografii?

„Lucie mě oslovila na konzultaci ohledně technického provedení cviků, které měla v choreografii. Přišla vlastně s krásným dotazem: „Koukni, prosím, na cviky co budeme dělat, jestli si ty lidi u toho neublíží.“ No to bylo něco na mě. Každopádně jsem si spolupráci i výsledné představení moc užila. Líbí se mi téma, které se snaží upozornit na stále se opakující problémy svobodného projevu, selský rozum a síly ženského hlasu. Já osobně bych na takhle velkou revoluci neměla kuráž. Bohatě mi stačí stále dokola vysvětlovat, proč dělám Goatu 🙂

A co volný čas, jak jej ráda trávíte? Co Vám říká slůvko relax?

„Volný čas je také v tuto chvíli velmi aktuální. Na své cestě jsem si vždy z nějakého koníčku udělala práci. Zároveň jsem potřebovala přivýdělek, abych zvládla pokrýt veškeré náklady na žití, takže mi to vlastně ani nevadilo. Jenže mě to dostalo do bodu, kdy jsem začala pociťovat obrovské vyčerpání na všech úrovních. Když jsem vyhořela potřetí, došlo mi, že musím dát své duševní i fyzické zdraví na první místo. Naučit se říkat laskavé ne, nastavit si hranice a hlavně si oddělit práci a volný čas. No řekněme, že jsem na cestě. Nejvíce se můj nervový systém vyladí v přírodě, takže volno trávím nejraději někde v lesích, a když okolnosti dovolí, tak i u oceánu. Je to zábavná hra ten život. Hra, na kterou si návod musí najít každý sám.“

Děkujeme za rozhovor

Foto: archiv Dominiky Černé

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Y: Haunted Realities I. (Monument)

Ivana Ivković poprvé v ČR uvede Monument of Trust: Arena

V neděli 15. 3. 2026 od 16:00 do 22:00 uvede Divadlo X10 v koprodukci s festivalem Bazaar událost Y: Haunted Realities I. (Monument). Českému publiku se vůbec poprvé představí tvorba srbské vizuální umělkyně Ivany Ivković, která v rámci performance Monument of Trust: Arena pracuje s tématy korupce, apatie, strukturálního násilí a maskulinity. V Divadle X10 se pod jejím vedením představí 35 performerů, kteří během pětihodinové performance vytvoří kolektivní tělo dočasného, fyzického monumentu.

Y Events je experimentální programová řada Divadla X10, která se zabývá podporou uměleckých forem na pomezí divadla, vizuálního umění, performance a audiovize. První událost roku 2026 je součástí diptychu Haunted Realities – dvou událostí, které jsou rámovány metaforou přízraků: zbytků moci, křivd nebo zvyklostí, které utvářejí naši každodennost tady a teď, i přestože se udály již dávno v historii.

Tvorba Ivany Ivković, výrazné postavy umělecké scény v Bělehradě a zemích Západního Balkánu, bude v ČR k vidění vůbec poprvé. Její delegované performance, ve kterých se objevují výhradně muži (a osoby s mužskou identitou), se zabývají tématy korupce, apatie a strukturálního násilí. Zástupy, davy a skupiny mužských těl se v její tvorbě stávají symboly citlivosti a smyslnosti. Její tvorba se tedy nezabývá jen otázkou maskulinity, ale zejména vztahem jednotlivce a systému.

Performance je završením vícedílného cyklu Monument of Trust, v rámci kterého vznikly performance pro Nové muzeum současného umění v černohorské Podgorici nebo pro galerii Eugster II v Bělehradě. Cyklus tematizuje korupci jako sílu, která rozmělňuje sociální struktury, narušuje vzájemnou důvěru a přímo tak rozkládá mezilidské vztahy. V kontextu současných občanských protestů v Srbsku (ale i na Slovensku či v Litvě) a radikalizující se evropské společnosti otevírá projekt i otázku, jak korupce a konformismus proměňují naše vztahy a schopnost důvěry jednotlivce k jednotlivci, ale i jednotlivce v systém. Srbskou specifickou pozici pak představí kulturní teoretička a teatroložka Ivana Ječmenica v navazující diskusi.

Druhá událost diptychu, Y: Haunted Realities II. (X-Ray) se odehraje 6. 4. 2026 a historizující téma monumentu doplní tématy forenzního odkrývání skrytých vrstev reality.

Barbora Koláčková

pro Taneční magazín

 

Rozhovor s baletní mistryní Ivonou Jeličovou

Rozhovor s baletní mistryní Ivonou Jeličovou

„Já milovala každou roli, kterou jsem mohla na jevišti ztvárnit,“ přiznává Ivona Jeličová, držitelka Ceny Thálie, pro kterou je tanec projev emocí a vášně. Je v angažmá Národního divadla Brno, kde působí jako baletní mistr a je členkou souboru NDB3 (40+). A působí jako pedagožka na Taneční konzervatoři v Brně.


V dětství jste dělala atletiku, hrála tenis. A co další zájmy, co Vás ještě bavilo?  

„Dělala jsem od 4 let balet a atletiku až na základní škole. Balet nebyl pro mě tehdy zajímavý, v podstatě jsem plnila maminčino přání stát se balerínou. Já chtěla spíše něco aktivnějšího jako atletiku. Tenis jsem nehrála, jen chtěla hrát, ale platit si trenéra bylo pro nás moc drahé.“

O baletu jste neuvažovala, ale nakonec na přání maminky jste nastoupila na brněnskou Taneční konzervatoř, kterou jste, ale jednu chvíli, chtěla opustit. Nakonec jste zůstala. „A jsem ráda, že to vyšlo.“ Co rozhodlo, že jste se nakonec na „ten balet“ dala?  

„Na Konzervatoř jsem tehdy v 11 letech nastoupila právě kvůli mamince a také proto, že mě vybrali jedinou ze třídy a to mi lichotilo. Odejít jsem chtěla ve třetím ročníku. Z důvodu, že mě to nebavilo a přišlo mi to strašně pomalé 😀 Přibližně ve 4 ročníku se škola rozhodovala, jestli mě pustí do druhého stupně. V té době jsem dostala na hlavní obor jinou profesorku a ta ve mě viděla talent a předpoklady pro profesionální tanečníci. Můžu říct, že tak z 50% jsem vděčná ji, že jsem se stala balerínou.“

Po škole jste v roce 2000 nastoupila do angažmá plzeňského Divadla J. K. Tyla, jako sólistka baletu. Jakých bylo devět sezón, které jste v Plzni prožila? 

„Nenastoupila jsem hned jako sólistka baletu, ale do sboru. Sólovou smlouvu jsem dostala až v roce 2002. Na Plzeň mám ty nejkrásnější vzpomínky, dostala jsem zde první šanci stát na jevišti v sólových rolích. Já jsem za těch devět let strašně vděčná.  Přišla první nominace na Thálii, první získaná Cena Thálie a potkala jsem zde svého životního partnera.“

Pak Vaše cesta vedla, zpět do rodného Brna, když jste nastoupila do baletního souboru Národního divadla Brno a od té doby jste zde tančila řadu krásných rolí v baletech jako Bajadera (Gamzatti), Gisella (Myrtha). Labutí jezero (Odette – Odília), Nebezpečné známosti (markýza de Merteuil). Byla jste také Carmen a Raymondou. V současné době tančíte v inscenacích Kafka (Matka), Bdění (White Darkness), Coco Chanel, Popelka (Macecha), Romeo a Julie (matka Julie). Splnily se Vaše taneční sny? Je některá z rolí, které jste na scéně tančila, Vaši osudovou nebo srdci nejbližší?  

„Byl to tehdy pro mě takový přirozený přestup do mého rodného města. Přibližně rok jsem zde hostovala, a pak přišla nabídka na stálé angažmá. Tím že jsme plánovali s manželem rodinu, tak nám přišlo přirozené vrátit se do Brna poblíž mé rodiny.

Měla jsem zde krásné příležitosti, krásné role velké i ty malé, nedá se říct, která je nejoblíbenější. Já milovala každou roli, kterou jsem mohla na jevišti ztvárnit. Možná když jednu vypíchnu, tak asi  Lucidor a Arabella. Byla to velmi náročná dvojrole.“

Vaše taneční kreace Vám vynesly několik nominací na Cenu Thálie – Lady Macbeth, Radůz a Mahulena (Mahulena), Lucidor a Arabella, Chvění (Ona), Nebezpečné známosti (markýza de Merteuil) a role Maryši Vám Cenu Thálie vynesla. Co to pro Vás znamená? 

„Když jsem byla mladá aktivní tanečnice, tak to pro mě znamenalo hodně, teď zpětně můžu upřímně říct, že to tak důležité není. Sleduji nominace v posledních letech a jsem z toho trochu zklamaná, ale to už tak asi bývá, protože jak já říkám, tak tanečník se nedá hodnotit časem nebo body jako v jiných sportech.“

V jednom rozhovoru jste řekla, že byste se ráda časem stala baletním mistrem nebo učila tanec. A tanec učíte na Taneční konzervatoři v Brně, kde jste sama studovala. Čím Vás práce pedagoga naplňuje a čím obohacuje? 

„Na Taneční konzervatoři učím už třetím rokem a pořád mě to baví. Je to sice mravenčí práce, ale hrozně mě baví vidět ten pokrok na studentech. Také mě baví ten rozdíl vidět práci profesionálních tanečníků (pracuji také jako baletní mistr ND Brno), takže mám to srovnání začínajících tanečníků a profesionálních tanečníků.“

V soukromí jste maminkou dcery Adély a syna Matyase. Vedete své děti k baletu, nebo je to táhne, jako kdysi Vás, ke sportu? 

„Mé dceři je 11 let a věnuje se brazilskému jiu-jitsu, wrestlingu a judu, dokonce je vícenásobná mistryně v ČR a pátá na mistrovství světa. Syn začíná s judem a parkourem, takže opravdu balet u nás nehraje žádnou roli😀

Čím je pro Vás balet dnes? Jednou jste k tomu řekla: „Je to obrovská emoce. Je mi líto lidí, kteří si tu emoci neprožijí. Až do krku vám vleze pocit toho emočního štěstí. To ničím nenahradíte. Je to obrovská láska a absolutní naplnění.“ Platí to stále?

„Ano, to se nezměnilo, balet/ tanec je pro mě projev emocí a vášně. Sice už netančím aktivně, ale jsem členkou souboru NDB3 (40+), takže mám to štěstí, si ty emoce na jevišti ještě užít.“

A co volný čas, jak jej ráda trávíte?

„Hlavně s dětmi a s manželem. Moc toho volného času nemáme díky sportu mé dcery, ale když už je, tak ho většinou trávíme někde na dovolené.“

Děkujeme za rozhovor

Ivona Jeličová:

Narodila se 5. 8. 1981 v Brně.

V roce 2000 absolvovala Taneční konzervatoř v Brně.

2000 – 2009 angažmá v Divadle J. K. Tyla v Plzni.

Od roku 2009 je v angažmá v Národním divadle Brno a od sezóny 2018/2019 první sólistka baletu.

2009 Cena Thálie za titulní roli v baletu Maryša.

Je držitelkou Ceny Phillip Morris – Poupě baletu (2007), výroční ceny portálu Opera plus za roli Ona v inscenaci Chvění (2016).

Působí jako pedagožka na Taneční konzervatoři v Brně.

Jejím manželem je bývalý tanečník Viktor Gutov, který působí jako kondiční trenér.

Foto: archiv Ivony Jeličové 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Zesílení

Live Sound Performance & Artist Talk

Vážení přátelé umění,

přijměte pozvání na finisáž výstavy Zesílení / Amplification, které proběhne 26. 2. 2026 za účasti autorů a kurátora výstavy v Galerii NoD.

Odpoledne od 16:00 bude věnováno rodinám s dětmi. Večer od 18:00 bude zaměřen na živý zvuk v rámci sound performancí umělců Daniela Vlčka, Antonína Gazdy a Jiřího Suchánka. Jednotlivé performance budou zaměřeny na práci s biomateriály a jejich interaktivitu.

Program:

16:00 – Rodinný program a interaktivní komentovaná prohlídka pro děti

18:00 – Artist Talk / Komentovaná prohlídka

18:30 – Sound Performance:

1. Daniel Vlček & Antonín Gazda
YOU PROMISE ME SPRING (2026)
16kanálová zvuková instalace
– Společná improvizace pracující s dotykovými senzory, sedimentárními materiály a biofeedbackem produkovaným jak řasami Ulva (mořský salát), tak lidskými účastníky.
– styling: Hana Frišonsová

2. Jiří Suchánek
WORMSTORM
– zvuková performance pro živé žížaly, hlínu, vodu a senzory vlhkosti
Zvuky odehrávající se pod našima nohama obvykle nevnímáme. Pohyb žížal, vsakování vody či sesouvání půdy vytvářejí tichý, skrytý sonický svět. Performance tyto procesy převádí do slyšitelné podoby pomocí podzemních nahrávek a živého snímání vlhkosti půdy, které v reálném čase formuje výsledný zvuk.
Naslouchání se tak obrací směrem dolů — k místu, kde v temnotě probíhá nepřetržitá proměna umožňující existenci života.

3. Daniel Vlček, Antonín Gazda
DOOM DOOM DOOM, MICROBIAL ZOOM
V rámci instalace proběhne živá performance s mikroorganismy a rostlinami, které během výstavy vyrostly. Pomocí biofeedbacku a dotykových senzorů se pokusíme navázat kontakt s jejich biologickými procesy.

– styling: Hana Frišonsová

Původním impulsem uměleckého, výzkumně a mezioborově zaměřeného výstavního projektu ZESÍLENÍ je úvaha nad tím, jakým způsobem se nám odhaluje ekologická realita: není to cosi vně nás, ale spletitá síť bytí, která se dotýká našeho těla a mysli zároveň. Projekt je přímým pokračováním rezidence Daniela Vlčka v Benátské laguně z roku 2023 a rozšiřuje se o práci dalších autorů a interdisciplinárních spoluprací. V iniciačním projektu Confluence v galerii Marignana Arte v průběhu benátského Bienále 2024 se Daniel Vlček věnoval konceptu „laguny“ jakožto symbolu komplexního ekologického superorganismu, v němž se mísí rozhraní mezi kulturou a přírodou a otevírá se zde každodenní konfrontace vztahu mezi živlem a bytím. Multimediální výstava na pomezí site-specific instalací a vědecké laboratoře se snaží simulovat přírodní planetární procesy stejně tak jako amplifikovat biologické a fyzikální procesy, které utvářejí proměňující se environmentální podmínky života v antropocénu.

Je to právě tento obraz „administrativně neutralizované krize“, politika popření a institucionalizované vytěsňování vědomí nevyhnutelné apokalypsy, které lze nacházet i v environmentální a ekologické realitě dneška. Ve strachu z radikálnějšího oslabení výkonových ukazatelů národních či globálních ekonomik a následně hrozícího krachu celosvětových finančních struktur – anebo možné už jen z čistě kleptokratických pohnutek – představitelé globální politické moci a obchodu systematicky delegitimizují institut a autoritu vědeckých diskursů a prostřednictvím zástupných témat produkujících „šum“ nabízejí „alternativní narativy“, jež kamuflují reálně probíhající „poslední ždímání“ zbytků systému: ať už ryze sociálního či kulturního, tak i environmentálního.

NoD, Taneční magazín