Rozhovor s dabérkou a šansonierkou Lenkou Filipovou Kudelovou

„Miluji šanson, propojení herectví a zpěvu“

Lenka Filipová – Kudelová, sympatická rodačka z Brna, žila v dětství tři roky s rodiči Káhiře. Původně chtěla být letuškou, ale osud chtěl jinak a stala se herečkou, postupně také výbornou dabérkou, oblíbenou šansoniérkou. Vyzkoušela si také psaní a spolu s kolegyní Hankou Švejnohovou objíždí seniorské domy a kluby s hudebním pořadem Všechny barvy lásky.

Vaším rodným městem je Brno, i když jste prošla divadelními štacemi v Karlových Varech a Českém Těšíně, Brno je vaším osudným městem, kam jste se vrátila a již zůstala. Jaké jste byla dítě, co Vás bavilo?

„Myslím, že jsem byla dítě docela divoké. Jedináček a k tomu Beran…Neustále jsem kolem sebe potřebovala mít partu kamarádů, kterou jsem vedla. Bydleli jsme na ulici Čápkova, ideální místo, kde jsme se mohli vyřádit. Byla jiná doba, rodiče nás vypustili ven a moc nezkoumali, co děláme a kam chodíme. A tak jsme vládli dvorkům, cvičili na klepačích a do setmění lítali po Kraví hoře. Na dvorku, co patřil k našemu domu, jsem organizovala jakási „divadelní vystoupení”. Sebrala jsem babičce prostěradla a kolíčky, vytvořila hadrovou boudu s oponou a nutila kamarády, aby něco předváděli. To mě bavilo a pak sport. S rodiči jsem žila tři roky v Káhiře, táta tam pracoval. Každé odpoledne se chodilo do klubu, kde naši hráli tenis a volejbal, já jezdila na kolečkových bruslích. Tam jsem začala i závodně plavat. Ale žádná sportovní kariéra z toho nebyla. Po návratu domů to nějak vyšumělo…“

Vy jste hrála volejbal a závodně plavala a k tomu Vás to lákalo k divadlu. Vystudovala jste brněnskou konzervatoř a v roce 1973 získala angažmá v Karlových Varech. Jak vzpomínáte na své divadelní začátky?

„Nevím, jestli mě to k divadlu lákalo. Někde v podvědomí to asi bylo, ale já chtěla být letuška, pak jsem chtěla jezdit s kamionem a na začátku devítky jsem chytla stres, že vlastně nevím, čím budu. A pak osud k nám domů přivedl dceru přátel mých rodičů, která udělala zkoušky na Konzervatoř a rok u nás bydlela. Bylo to pro mě jako zjevení – mladá parta budoucích herců – chodila jsem za nimi jako ocásek. Nakonec jsem dostala malou roličku služky v jejich absolventském představení Manon Lescaut. Tehdy jsem vlastně přišla na to co, chci dělat.

Divadelní začátky ve Varech i v Těšíně byly bezvadné, nejlepší praxe, jakou jsem mohla dostat. Hlavní role, výborní režiséři. A taky skvělí kolegové a divadelní lásky-)“

Z Karlových Varů jste po roce odešla do Českého Těšína, kde jste zůstala tři roky a pak jste byla třináct let v brněnském Satirickém divadle Večerní Brno. Pak jste hostovala v NDB, kde jste získala cenu Klubu přátel operety jako nejpopulárnější herečka. A co dnes, hrajete ještě divadlo?

„V angažmá nejsem, co mě zaměstnává je namlouvání dokumentů a dabing. Před časem jsme s mojí kolegyní herečkou a moderátorkou Hankou Švejnohovou daly dohromady hudební pořad „Všechny barvy lásky”. Takové povídání o životě, o různých podobách lásky, propojené Hančinými fejetony a šansony z mého CD. Je určený pro publikum 60+. Objíždíme s ním seniorské domy a kluby a musím říct, že je to úžasné publikum. A to, že jsme s Hankou dlouholeté přítelkyně, je k tomu všemu takový bonus. Je to taková radost, svoboda a humor.“

Objevila jste se také v řadě TV inscenací a pohádek a spolupracovala s řadou zajímavých osobností. Je někdo, kdo Vás v profesi nejvíce ovlivnil?

„Ano, měla jsem štěstí na skvělé lidi z branže. Kdo mně na začátku pomohl s hereckým řemeslem, byl Ivan Rajmont, František Čech, nebo Jaroslav Horan. Ivo Fišer, Jaroslav Wykrent, Jan Schneider a hlavně Pavel Dostál, mi napsali pár skvělých šansonových textů. Bezvadná byla spolupráce s režiséry, kteří z Vás dostanou i to, o čem jste přesvědčení, že ve Vás není, jako byl Josef Bednárik, Jiří Ciesler, Pavel Dostál. Pan dirigent Arnošt Moulík, který mně pomohl zvládnout pěvecký part Dolly v muzikálu „Hello Dolly”. Radost byla natáčet CD s Karlem Vágnerem a jeho týmem, nebo jezdit po republice s hudebním pořadem s takovými muzikanty jako byl Max Whittmann nebo je Milánek Kašuba. A hrát na jevišti dvě hodiny s panem Horníčkem a po představení s ním popíjet vínko červené a povídat o životě, to už žádný komentář nepotřebuje…“

Velký prostor ve vašem profesním životě má dabing. Nejen dabování zahraničních hereček, ale také namlouvání komentářů k dokumentárním filmům pro Animal planet nebo Discovery. Jak jste se dostala k dabingu a máte v tomto oboru nějaký vzor?

„K dabingu jsem se dostala později, ve svých 38 letech. Byla jsem na mateřské s druhou dcerou Bárou a kolegyně z divadla volala, jestli nechci jet do Bratislavy dabovat, někdo jim prý vypadl. Tak jsem jela. Byla jsem nervózní, měla trému. Po natáčení jsem si říkala, ti už se neozvou. Ozvali se 🙂 a pak i další. Dabing je čím dál náročnější disciplína, vzhledem k tomu, jaký časový pres ho v posledních letech provází. To vám moc nepřidá. Takže i přes zkušenosti, které máte, se nervozita občas dostaví. Vzor žádný nemám, ale ráda poslouchám dabingové bardy ve starších filmech. Třeba pana Kopeckého ve filmu Nebožtíci přejí lásce.“

Od dětství ráda zpíváte a vydala jste CD Hledá se srdce člověčí. Vaší velkou láskou jsou šansony a na scéně jste měla pořady Šansony s Lenkou a jejími hosty nebo Všechny barvy lásky. Proč právě šanson? 

„Vlastně ani nevím. Šanson jsem poslouchala jako malá holka, vnímala jsem víc text než melodii. Máma mi říkala, že jsem znala nazpaměť všechny texty paní Hegerové, které jsme doma měli na deskách. A pak se v Satirickém divadle Večerním Brně objevila autorská dvojice Pogoda – Dostál. Do divadla přinesli muzikály s šansony, a tam jakoby se navázala ta moje přetržená nit z dětství. Dostala jsem příležitost zpívat na jevišti se skvělým divadelním orchestrem. A uvědomila jsem si, jak mě to baví. To propojení herectví a zpěvu. O tom šanson je. Sdělujete divákům příběh přes melodii.“

Vy jste se představila také jako autorka scénáře hry Dotyky, kterou jste napsala podle autobiografické knížky textařky Jiřiny Fikejzové, Povolání textařka nebo inscenace Tak to chodí. Co Vás přivedlo k psaní?

„Řekla bych, že nouze. Tedy ne finanční 🙂 S paní Fikejzovou jsem se seznámila při jedné milé příležitosti a samozřejmě na ni loudila text. Řekla, že už nepíše. Krásně jsme si pak popovídaly  o životě a já od ní dostala její autobiografii. Po přečtení jsem jí volala, že by to byl úžasný příběh na jeviště v propojení s jejími texty. Byla nadšená. Společně jsme vytipovali člověka, který měl napsat scénář. Napsal, ale jak jsme obě cítily, nebylo to dobré. Převyprávěla jsem ji svoji představu a ona řekla: Lenko, tak se do toho pusťte vy. No, místy jsem se fakt trápila, ale kniha paní Jiřiny je velmi nosná a s jejími šansony se to dobře skládalo. K tomu skvělí kolegové Jana Štvrtecká, Zdeněk Junák a Barin a Fretty, kteří dokázali sehnat nemožné a zároveň s námi na jevišti hráli a zpívali. Tak vznikly Dotyky. Z nouze, ale i výzvy splnit sen paní Jiřině. Nápad napsat scénář k ‚Tak to chodí‘, vznikl z potřeby udělat opět po čase nějaké hudební představení. Psaly jsme ho s kolegyní Monikou Maláčovou. Byla to spolupráce, kterou bych shrnula jako potěšení a humor. Ten nás přešel, když jsem si na jevišti při premiéře, v páté minutě, zlomila kotník. Představení jsem ale dohrála do konce, i když dodnes nevím jak…“

Máte dvě dospělé dcery Michaelu a Barboru. V čem se našly ony? Pokračují ve Vašich šlépějích?

„Obě se párkrát mihly v dabingu, ale nijak je to neuchvátilo. Starší Michaela má překladatelskou firmu, mé profesi se přiblížila tím, že překládají filmy pro dabing. Před dvěma lety si splnila sen. Otevřela si v Brně vaflárnu „Le Vafle” a je tam šťastná. O 15 let mladší dcera Bára je architektka, navrhuje interiéry. Před nedávnem si splnila sen. Založila si značku s oblečením „CTRLBK “a je z toho šťastná. No a já jsem šťastná, že jsou šťastné holky… :-))“

Jak ráda odpočíváte?

„Při práci na chatě, při čtení detektivek, na cestách u dobrého vína se svým mužem.“

Děkujeme za rozhovor

Lenka Filipová – Kudelová

Narodila se jako Lenka Chasáková v Brně. Vystudovala hudebně-dramatickou konzervatoř v Brně. 1973 – 74 byla v angažmá v Karlových Varech, 1974 – 77 v Českém Těšíně, 1978 – 91 v Satirickém divadle Večerní Brno. V 90. letech hostovala v ND v Brně, spolupracovala s Divadlem Šansonu Jiřího Vondráka. Film a TV – Čáry báby Cotkytle aneb Tři zlaté zuby děda Vševěda, Detektiv Martin Tomsa, Četnické humoresky, Já z toho budu mít smrt, Vetřelci a lovci: Zrozen bez porodu … Působí v dabingu, namlouvá komentáře k dokumentárním filmům. Vydala CD Hledá se srdce člověčí.

Má dvě dcery Michaelu a Barboru.

Foto: archiv Lenky Filipové – Kudelové

Veronika Pechová

pro Taneční magazín 

Rozhovor s herečkou, dabérkou, zpěvačkou a tanečnicí Evil Dancers Pamelou Soukupovou

„Volno nemám příliš ráda, ale tento postoj není dlouhodobě udržitelný, to vím“

K tanci se dostala již ve třech letech, pak přišly muzikálové role v divadle a dabing. Dnes Pamela Soukupová působí jako herečka, zpěvačka a je také tanečnicí skupiny Evil Dancers a vše co dělá, ji velice baví a naplňuje.

Pocházíte z umělecké rodiny. Oba Vaši rodiče, herci, když jste byla malá, působili hodně v dabingu, v němž se v dětství uplatnili i Váš bratr a sestra. Sama jste jako malá dabovala dětské role (např. Saxána a Lexikon kouzel). Jak na ten čas vzpomínáte?

„Shodou okolností jsem na tuhle dobu před nedávnem vzpomínala. Dodnes je pro mě dabing radostí, i když k němu musím přistupovat s velkou pokorou. Jako malá jsem ale příliš neřešila, jestli mi to jde, nebo ne. Táta se mnou do studia chodíval, protože jsem ještě ani neuměla číst. Držel mě za ruku, a když měla přijít moje replika, dal mi impuls, abych věděla, kdy začít. Takže je otázkou, pro koho byla moje raná dabingová kariéra větší dřina.“

V dětském věku jste se dostala také na scénu a svoji první roli a hned titulní jste získala v Městském divadle v Brně v muzikálu Let snů LILI. Další krásnou roli jsme měla v muzikálu Andrewa Lloyda Webera Pískání do větru. V té době jste byla studentkou gymnázia a bavila Vás němčina a matematika. Pamatuje si ten pocit, když jste se poprvé ocitla na scéně? Chtěla jste být také herečkou?

„Herectví byla vždycky volba číslo jedna. Sice jsem studijní typ a nedám dopustit na akademické sny, které ve mně ještě někde dřímají, ale myslím si, že bych nikde jinde nedokázala být reálně šťastná. První krůčky na scéně MDB byly samozřejmě strhující. Nicméně bez mladistvé nevědomosti o zodpovědnosti k umění ani podpory rodičů, kolegů a Petra Gazdíka, který tyto inscenace režíroval, bych se nedostala ani přes recepci divadla.“

Po gymnáziu jste v roce 2019 začala studovat na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze obor muzikál. Proč jste si vybrala právě muzikál?

„Nejspíš proto, že jsem na muzikálu vyrůstala. Skoro nebylo víkendu, kdy by u nás doma rodiče nekoukali na to nejlepší z nejlepších – Chorus Line, Funny Girl, West Side Story, apod. A samozřejmě frčela i čísla Jiřího Korna, která mě nakonec přivedla ke stepu. Byla to asi shoda šťastných náhod, která se postupně prohlubovala, když jsem začala více objevovat zahraniční muzikálovou scénu – Gershwina, Menkena, apod.“

Coby herečka hrajete v Činoherním klubu v Praze ve hře Dámský krejčí roli Pomponette. Objevila jste se také před kamerou, nedávno v seriálu Dobré zprávy nebo ve filmu Chevalier. Jak se Vám hraje role Pomponette a jak se cítíte před kamerou?

„Pomponette je takzvaně role za odměnu. Možná to bude znít jako klišé, ale není repríza, kdy bych si velice silně neuvědomovala, že bych měla být zatraceně vděčná, že stojím na jevišti Činoherního klubu. Ale je to dobře, udržuje mě to v lati a není nic horšího, než herečka s egem. Kameru jsem začala objevovat o něco později než jeviště, takže jsme spolu prvních pár setkání zápasili. Hrozně dlouho mi trvalo zkrotit své výrazné grimasy v obličeji a dodnes si musím dávat pozor, abych nepřepálila míru, kterou kamera snese. Ale samozřejmě to chtělo jen kapku zkušenosti, dril a rady od zkušenějších kolegů. Dnes už jsme s kamerou kamarádi do deště a od chvíle, kdy beru svou výraznou mimiku jako přednost, nikoliv prokletí, dostávám role, ve kterých ji naopak režiséři vyžadují, čímž se ukázalo, že je to vlastně dost šikovný například komický prostředek.“

Vaše babička byla tanečnice a lásku k tanci a talent zdědila po ní také Vaše maminka a tanec okouzlil i Vás, a coby tanečnice působíte v taneční skupině Evil Dancers. Co Vás přivedlo k tanci a do této skupiny?

„Tanec mě provází zhruba od tří let, kdy mě maminka začala učit balet. V této době měla vlastní baletní školu, kde jsem tančila v podstatě až do té doby, než jsem odjela do divadla do Brna. Pak už jsem si svou taneční dráhu hledala po vlastní ose a právě láska k muzikálu mě přivedla k Jazz Dance. A pak už zase musím své díky směřovat opět osudu. Setkala jsem se se skvělým profesorem a choreografem Tomášem Kuťákem, který mě po celá léta trpělivě trénoval a nezlomil nade mnou hůl, i když bych se mu v mnoha případech ani nedivila. Právě on je šéfem taneční skupiny Evil Dancers, ke které jsem vzhlížela a dodnes vzhlížím. Nejprve jsem s nimi začala spolupracovat na externí spolupráci a po celých pěti letech čekání jsem se v letošní sezóně stala oficiálně součástí souboru.“

A co zpěv, psaní nebo malování? Neláká Vás to? Dočetla jsem se, že jste se v dětském věku podílela na animovaném filmu svého bratra Pavla, grotestce Žrouti, jako animátorka svými kresbami jídla…

„Ano, máte pravdu, malování bylo chvilku také mé umělecké téma. Bráška byl v tomhle neoblomný a zkoušel, jestli ve mně náhodou nedřímá talent, ale myslím, že jsme oba věděli, že tudy cesta nepovede. Občas se k tomu vrátím ve formě kopií již existujících ilustrací, ale sama jsem příliš talentu v malování nepobrala. Psaní bylo ale už daleko blíže k realizaci. Fascinuje mě žurnalistika a během svých „velkých muzikálových krizí”, kdy mám pocit, že jsem naprosto k ničemu, se k ní moc ráda vracím čistě proto, abych si utřídila myšlenky a samozřejmě zjistila, že nikam jinam než do divadla nepatřím. Asi bych nezvládla tvrdou kritiku přísných profesorů, každou reportáž jsem vždy brala příliš vážně a div ne jako své vlastní dítě. Takže raději zůstanu u psaní jako u hobby. No a systematicky jsem si v této odpovědi nechala zpěv jako poslední právě proto, že ten je opravdu už nedílnou součástí mého života. Samozřejmě jako celá moje kariéra, ani zpěv nepřišel sám od sebe. Tady musím vystřihnout poklonu mému panu profesorovi Tomáši Hundžovi, který se mnou zase neztratil trpělivost po mém příchodu na konzervatoř. Takové poleno, jako jsem byla já, totiž asi málokdo viděl. Ale pan profesor nedal na sobě nic znát a vedl mě k přesvědčení, že když budu denně dřít, nějak to zvládneme. A zvládli. Během covidové doby jsem se vrhla do psaní vlastní tvorby a minulou sezonu jsme s přáteli založili jazzovou „kapelu v zárodku” s názvem KONZERVA BAND, která měla svůj debut 1. 8. 2022 v Činoherní kavárně.

 A co chvíle volna, jak je ráda trávíte?

„Abych pravdu řekla, tak volno nemám příliš ráda. Proto ho stejně nejraději trávím prací. Ale samozřejmě ani to není cesta, která je dlouhodobě udržitelná, takže svůj workoholismus čas od času ráda osvěžím časem s rodinou, přáteli nebo nějakým výletem. Není nic, co mě dokáže lépe uvolnit, než cestování. Proto mám schovaný dlouhý seznam vysněných destinací, na které postupně spřádám plány.“

Děkujeme za rozhovor

Pamela Soukupová

Narodila se 9. 6. 2001 v Praze v umělecké rodině – rodiče – herci Pavel Soukup a Isabela Soukupová (dnes má vlastní společnost Pop Up Ballet Store, která prodává taneční potřeby). Babička Ismenia Siegelová byla tanečnicí Hudebního divadla Karlín, dědeček Jiří Siegel (1927 – 2012) úspěšný architekt, bývalý olympionik, muzikant a spisovatel. Bratr Pavel Soukup ml. držitel americké ceny Emmy je TV režisérem, sestra Patricie Marková se věnuje dabingu.

Je studentkou Konzervatoře Jaroslava Ježka v Praze, kde studuje obor muzikál.

Hraje v Činoherním klubu v Praze a jako tanečnice působí v taneční skupiny Evil Dancers.

Foto: Evil Dancers, Jan Kvarda, Iva  Haj

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Tradice i progrese

Nová koncertní sezona Moravské filharmonie Olomouc

Koncerty Moravské filharmonie Olomouc v nové sezoně nabídnou současné hudební trendy, novinky i tradiční díla a osvědčené velikány hudební klasiky. V Olomouci vystoupí atraktivní umělci – nově nastupující hvězdy i známá jména.

„Ve funkci šéfdirigenta bude pokračovat Zsolt Hamar, kterého si oblíbil nejen orchestr, ale také veřejnost.“ potvrdil ředitel filharmonie Jonáš Harman.

Nová řada D


Šéfdirigentovi je věnována abonentní řada A o čtyřech koncertech, tradičně ve čtvrtek od 19 hodin. „Programovým leitmotivem této koncertní řady je tradice. Proto v ní nebudou chybět monumentální symfonická díla Brahmse, Schumanna či Mahlera, které chceme posluchačům nabídnout ve špičkové interpretační kvalitě.“ říká k programů šéfdirigent Zsolt Hamar. Páteční koncertní řadu R (reprízy) vystřídá koncertní řada D – řada dramaturgyně, nově se samostatnými, unikátními programy, nikoli reprízami. V rámci této řady se uskuteční také slavnostní koncert ke 450letému výročí založení olomoucké univerzity, pro které vznikne nová skladba čtveřice olomouckých autorů Marka Keprta, Víta Zouhara, Jana Vičara a Tomáše Hanzlíka s názvem Templum Honoris (Chrám Cti). „Koncertní řada D, která se postupem času přirozeně emancipovala, nabídne dramaturgii poněkud progresivnější, programy plné překvapení, temperamentu a půvabné ženské energie. Sólové role v tomto cyklu byly totiž svěřeny dámám různých generací a původu – legendární české violoncellistce Michaele Fukačové, nadané polské flétnistce Zofii Neugebauer, slovenské kytaristce Miriam Rodriguez Brullové a proslulé srbské pianistce Tamaře Stefanović.“ doplňuje dramaturgyně orchestru Ivana Kalina Tabak.

Multižánrově i srdcem

Na své si znovu přijdou i příznivci multižánrových koncertů, pro které je v nabídce řada C i s mimořádným vánočním koncertem s finskou zpěvačkou Tarjou Turunen. Na ten mají předplatitelé řady C exkluzivní 50% slevu. Nabídku předplatitelských řad pak uzavře oblíbená řada P (Patriot). V reprezentativních programech klasické hudby nabídne umělce, kteří z Olomouce buď pocházejí, anebo k ní mají vřelý vztah. Olomoucká Reduta tak bude hostit Josefa Špačka, Petra Vronského nebo Akademický sbor Žerotín.

Koncerty pro všechny generace

Vedle hlavních abonentních řad nabídne MFO také hudební projekty, které cílí na konkrétní skupiny posluchačů – zábavná dopolední nedělní matiné pro rodiče s dětmi, koncerty pro nastávající rodiče, či cyklus Klasika na dosah.

Komorní řada nově v Červeném kostele


Novinkou 78. sezony je přesunutí komorních koncertů do nově zrekonstruovaného Červeného kostela. V atraktivních a veřejnosti dosud nepřístupných prostorách se posluchačům představí například renesanční umělec a violoncellista Marek Štryncl, olomoucký rodák a hráč na violu Vladimír Bukač, či brilantní houslista Jiří Vodička. Koncerty se konají v úterý od 19 hodin.

Abonmá plné výhod


Abonmá představuje nejvýhodnější způsob, jak si zajistit vstup na koncerty. Nabízí navíc také řadu benefitů. Abonentní karta je přenositelná, takže ji lze využít v rámci celé rodiny. Mezi další výhody patří 20% sleva na koncerty v jiných koncertních řadách a na koncerty Mezinárodního varhanního festivalu, garance stejného místa v sále do další sezony, či možnost zdarma navštívit besedy s umělci před vybranými koncerty, které moderují Veronika Paroulková a Jiří Vejvoda. Abonmá na jednotlivé koncertní řady lze zakoupit od 29. května, a to buď na webu MFO (www.mfo.cz/vstupenky), anebo osobně na společné pokladně MFO a MDO v budově Reduty na Horním náměstí.

Kompletní program a více informací je k dispozici na www.mfo.cz.

Mgr. et Mgr. Kamila Sehnálková

pro Taneční magazín 

Plán B

Inscenace o eskapismu, snech a úskalích jejich realizace

Pražské divadlo A studio Rubín představí v rámci jubilejní 55. sezony s názvem „pouť budoucí je tvá“ poslední premiérovou inscenaci Plán B. Herci Agáta Kryštůfková, Jiří Panzner, Natálie Řehořová a rubínovský technik David Oupor v ní budou snít o své jiné a ještě lepší budoucnosti a poukáží na tenkou hranici, která dělí sny a představy od reálného žití. Inscenace a její text vznikly kombinací několika metod – text první a poslední scény napsali Jiří Ondra a Dagmar Fričová, další scény vznikly na základě rozhovorů s herci, kteří v inscenaci prozradí své skutečné plány B, a v neposlední řadě improvizací herců a scénografky Jany Hauskrechtové přímo při zkoušení. Plán B v režii Jiřího Ondry uvede A studio Rubín 21. května.


Všechny čtyři aktéry Plánu B spojuje to, že i když dělají svou práci – konkrétně herectví a jevištního technika – sní, že by mohli dělat něco jiného. Jejich aktuální práce se spíš nedaří a o to silněji pátrají ve svých představách o vysněném zaměstnání. Zdá se, že o něm vědí úplně všechno. Natálka by chtěla být novodobou selkou, která ovládá jak byliny a umí nakládat sýry, tak v rámci lidové moudrosti poradit, jak na vztahy. Agáta by chtěla být starožitnicí a znalkyní umění, ideálně žít před dvě stě lety, být někdo jako císařovna Sisi a obklopit se všemi věcmi, které obdivuje. Jiří chce být detektiv, má naučenou kriminalistickou hantýrku a zná všechny postupy vyšetřování. David chtěl být restaurátorem nábytku a občas do toho všeho zahraje svůj kytarový song. Otázkou ale zůstává, proč chtějí uskutečnit plán B, když jejich plán A právě probíhá a zdali jsou jejich sny opravdovou výhrou?


Plán B je takovou lehkostí a radostí na konci sezony. Nicméně ona určitá komediálnost je lemována poměrně silně ironickou hranou. Doufám, že právě tato kombinace přispěje k tomu, že diváci se nejen opravdu pobaví, ideálně nad tím, v čem všem se poznávají, ale že se jich tato podívaná také dotkne a projdou si katarzním zážitkem,“ říká o inscenaci umělecká šéfka A studia Rubín Dagmar Fričová.

Text i samotná inscenace vzniká kombinací několika metod. Autoři textu, Jiří Ondra a Dagmar Fričová, načrtli základní koncept vycházející z tématu inscenace. Vedli rozhovory se všemi herci, aby zjistili, co jsou nebo byly jejich skutečné plány B. Z těchto plánů B vytvořili určitou situační osnovu. Některé situace rozepsali, takže herci dostali pevný text, který se naučili. Jiné situace nechali otevřenější a herci v nich improvizovali a na základě vyimprovizovaných situací zafixovali text. Všechny vymyšlené charaktery B odpovídají skutečným přáním herců.

Režisér Jiří Ondra přizval ke spolupráci rubínovským divákům známé tváře Agátu Kryštůfkovou, Jiřího Panznera, Natálii Řehořovou a stálou spolupracovnici Rubínu a autorku výpravy Janu Hauskrechtovou. V inscenaci hraje také rubínovský technik David Oupor, který

v A studiu Rubín působí již sedmnáct let. V Plánu B hraje částečně sám sebe, chystá scénu a techniku a herci ho postupně stáhnou do děje. David Oupor je také autorem hudby a většiny písní, které v inscenaci interpretuje s kytarou.

Premiéra Plánu B se odehraje 21. května v A studiu Rubín.

První reprízy se uskuteční 5. a 11. června, ale diváci se na inscenaci mohou těšit i v letních měsících ve venkovních prostorách. Svým charakterem totiž připomíná setkání přátel u táborového ohně, doprovázené hrou na kytaru. Vstupenky jsou již v prodeji na goout.net.

Foto: Patrick Borecký 

Pavla Umlaufová

pro Taneční magazín