Rozhovor s tanečnicí, zpěvačkou a herečkou Kristinou „Tukan“ Martanovičovou

„Pracuji podle motta: „Kde je Tvůj strach, tam je Tvůj úkol“

Tanci se věnuje od dětství a stále ji baví. Působí nejen jako tanečnice, ale i jako choreografka. Také se Kristína „Tukan“ Martanovičová představila jako herečka a zahrála si v několika filmech a seriálech a jak sama přiznává, velmi ji láká divadlo.

Působíte jako tanečnice, choreografka, koučka a také herečka. Jak jste se dostala k tanci? Kdy to začalo, že jste mu zcela propadla?

„Tancuji od útlého věku, ale až kolem osmnácti let jsem začala navštěvovat mezinárodní workshopy a tam jsem objevila pocit, že jsem našla svůj kmen a obrovský zdroj radosti.“

Bylo Vám kolem deseti let, když jste si vymyslela přezdívku „Tukan“ a už Vám zůstala. Bylo to podle něčeho nebo prostě Vás to jen tak napadlo a byla jste Tukan?  

„Bylo to na školním výletě, kde jsem se strašně styděla za to, že nosím brýle. Připadala jsem si jako tukan – malé oči a velký zobák 🙂 Byla to cesta jak se „shodit“ dříve než si začne dělat legraci ze mne někdo jiný. Objevila jsem v tom jakousi moc a přezdívku jsem začala používat preventivně všude :)“

 Stala se z Vás tanečnice a poté choreografka a v těchto pozicích jste spolupracovala na projektech známých značek. V roce 2019 jste spolu s kolegyněmi Eliškou Bolečkovou a Zuzanou „Zizoe“ Veselou natočily klip Aurora Apple Tree s norskou zpěvačkou Aurorou, s níž jste pak absolvovaly společné turné. Jaká to byla pro Vás zkušenost? Co Vám to dalo?

„Celou dobu spolupráce jsem si uvědomovala jaký je to dar, užívala jsem si každý moment na jevišti, každou chvíli v obklopení Aurory, skvělých hudebníků a tanečnic. Samozřejmě, že jsem se setkala také s temnějšími stránkami svého já – lpění na perfektnosti, snaha být viděná a uznána. A za tu zkušenost jsem také vděčná.“

Co Vás přivedlo ke studiu psychologie? Podle Vás má psychologie a tanec společnou zásadní věc a to je člověk – tělo a psyché. Neuvažovala jste o studiu choreografie nebo taneční pedagogiky?

„Psychologie to byl zájem o člověka, o lidskou povahu. Také jsem se rozhodovala v mladém věku, kde nad upřímnou snahou objevit své dary převládaly spíše společenské názory. Proto psychologie. Byla to přece „rozumnější volba“ než studium tance 🙂 Ale také díky psychologii moje zvědavost stoupala, a tak jsem tanec tak úplně studovat nepřestala.“

Co Vás přivedlo ke koučinku?

„Chtěla jsem navázat na studium psychologie, motivovalo mě do jisté míry přesvědčení, že moje role je pomáhat druhým. Dnes jsem si vědomá toho, že moje role je rozvíjet svoje dary, a tím sloužit.“

Velice Vás zajímá, jak jste jednou přiznala, kinematografie a máte ráda černobílé němé filmy. „V němých černobílých filmech se člověk nemohl spolehnout na slovo. Každý pohyb nesl svůj význam a jednu cestu. Jak být blíže k divákovi a odvyprávět příběh, tvořit vztah.“ A sama jste si před kamerou zahrála ve filmech Cello nebo Prvok, Šampon, Tečka a Karel a seriálech jako – Adikts, Specialisté nebo Dunaj, k vašim službám. Jaké to bylo, hrát před kamerou? A co divadlo, neláká Vás také?

„Velmi mě láká divadlo! Momentálně hledám námět, který bych mohla zpracovat. Stát před kamerou je úžasné privilegium, ještě lepší je ale postavit se do postavy. Zkoumat ji zevnitř, v interakci s okolním světem.“

V době covidu jste se začala věnovat malování. Proč právě malování, čím Vás zaujalo?

„Možná jsem potřebovala být v kontaktu s pohybem (malovala jsem velké formáty), a bavilo mě zaznamenávat to „tady a teď“ ve vztahu s čistým plátnem. Byla to jakási forma deníku, očisty, vyzpovídání se skrze barvy a ne slova.“

Která z Vašich profesí je Vám nejbližší? Nebo Vás každá nějakým způsobem baví, naplňuje a obohacuje?

„Já ráda říkám, že jsem „Hustler“ – teď si uvědomuji, že je to vlastně jiná forma Tukana. Všude to říkám, protože mi to přijde zábavné. Ale možná trošku tím zakrývám také nejistotu, to neustálé pole „nevím“, které jsem si vybrala skrze svoji práci. Zakrývám tím určitě také strach z nejistoty, kterou mnozí z nás na volné noze pociťujeme. Strach ze selhání, z promarnění šancí. Z deziluze. Ale jak říká Jung: „Kde je Tvůj strach, tam je Tvůj úkol.“ Tak na tom procuji. Doslova. 🙂

Patříte k těm lidem, pro které je jejich práce také koníčkem? Jak ráda trávíte chvíle volna?

„Tanec mě neustále baví a objevila jsem v něm nekonečný zdroj – kreativity, lásky, radosti a spojení se sebou a světem. Nevím, zda je to koníček, protože mnohokrát je to i disciplína a mně se ne vždy chce. J No, každý den děkuji, že můžu.

Chvíle volna nejraději trávím s přáteli, rodinou a mými pejsky v přírodě.“

Děkujeme za rozhovor              

Foto: Tomáš Thurzo

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s bývalou primabalerínou ND Janou Kůrovou

„Balet je nejdokonalejší forma pohybu“

Baletní umění je podle mě jednou z nejdokonalejších forem pohybu a gest, která slouží k vyjádření myšlenek a k zobrazení postav na scéně,“ přiznává Jana Kůrová, která se již v osmnácti letech stala primabalerínou Národního divadla v Praze, kde si zatančila řadu nádherných rolí. Tančila i v zahraničí, vyzkoušela si také choreografii a našla se v pedagogické činnosti a jak sama přiznává, baví ji předávat studentům své zkušenosti a jevištní umění. A právě práce pedagoga ji v roce 2024 vynesla speciální uznání Certificate of Excellence od Europeen Ballet Grand Prix.


archiv Jana Kůrová – JK Master Ballet School

Tatínek tanečník a choreograf, maminka tanečnice a pedagožka, oba byli v baletu Národního divadla v Praze, a tak jste tanec a divadlo znala od dětství. Jako malou Vás bavilo malování pohádek a pak navrhování kostýmů. Jenže vyrůstat v divadelním prostředí Vás velice ovlivnilo, a tak bylo zcela přirozené, že jste vystudovala balet na pražské Státní konzervatoři. Jaké bylo Vaše dětství? 

„Dětství bylo krásné. Rodiče pro mě vytvořili prostředí plné poezie. Většinu dětství jsem prožila v Brně, kde jsem chodila do školy, která kladla velký důraz na rozvoj sportovních dovedností dětí, rozvoj osobnosti ve všech oblastech vzdělávání s přihlédnutím na specifiku nadání. Navíc se pořádaly různé exkurze, návštěvy kulturních představení, výstav, botanické zahrady, brněnského planetária.

Rodiče mě nikdy neovlivňovali ve výběru uměleckého žánru, ale samozřejmě doma jsem žila divadlem a baletem. To bylo také důvodem mého zapsání do baletní školy Ivo Váni Psoty a dokonce jsem vystupovala i v divadle. Dětství bylo opravdu krásné a ráda na tu dobu vzpomínám.

V deváté třídě jsem přešla na Státní konzervatoř v Praze. Tam jsem zůstala jeden rok a pokračovala jsem ve studiu baletu na Akademické choreografické škole při Velkém divadle v Moskvě. V 16 letech jsem udělala konkurz do Národního divadla v Praze a byla přijata jako elévka s podmínkou dostudovat Státní konzervatoř, udělat maturitu a samozřejmě získat i absolutorium.

Pro můj další profesní život bylo veliké štěstí, že jsem vyrůstala v umělecké rodině. Moje maminka, pedagožka a baletní mistryně Národního divadla v Praze, mi mohla předávat veškeré zkušenosti a znalosti, které můžu v současnosti postoupit dále nastupující generaci. Jsem ji vděčná za všechno, co mě naučila.“

archiv Jana Kůrová – JK Master Ballet School

Velice brzy jste se stala elévkou baletního souboru Národního divadla v Praze a již v osmnácti letech jste se stala primabalerínou a na scéně ND jste si zatančila řadu nádherných rolí. Byla jste Odettou i Odilií v Labutím jezeru, Růženkou ve Spící krasavici, Mášou v Louskáčkovi, Julii v Romeovi a Julii, Giselle, Popelkou, Lisette v Marné opatrnosti. Na kterou roli ráda vzpomínáte? Splnila jste si své taneční sny?

„Opravdu jsem měla možnost zatančit si řadu krásných rolí. Nemůžu říct, která role mně byla nejbližší. Měla jsem velký vztah k baletu Giselle, který vznikl v období vrcholného romantismu. Libreto napsal Pierre Jules Théophile Gautier, který se inspiroval dílem Heinricha Heineho i dílem Victora Huga. Na druhé straně jsem ráda tančila Lisettu v Marné opatrnosti, kterou nastudovala pro balet Národního divadla slavná balerína Alicia Alonso. Milovala jsem samozřejmě Louskáčka, kterého jsme hráli hlavně v období vánočních svátků, a tak bych mohla pokračovat dál a dál. Ke každé roli jsem si vytvořila vztah a vždy jsem se těšila na představení. Mohu dnes říct, že jsem si taneční sny splnila. Nastudování nové role předpokládá tvůrčí nasazení a byli choreografové, se kterými jsem moc ráda spolupracovala. Velmi mně naplňovala spolupráce s mým tatínkem Miroslavem Kůrou, tanečníkem a choreografem. Je pravda, že mně nikdy nic neodpustil a v první řadě vyžadoval muzikálnost, tvůrčí a obsahové vedení role. Technická stránka byla pro něj samozřejmostí.“

archiv Jana Kůrová – Spící krasavice, New Orleans

Ještě během angažmá v ND v Praze jste se svým partnerem Lubomírem Kafkou vystupovala v Madridu, v Berlíně, v Mnichově a v New Yorku. V roce 1980 jste se zúčastnila amerického turné s National Ballet of Canada. Po odchodu z Národního divadla v Praze, jste se vydala do světa. S italskou primabalerínou Carlou Fracci jste absolvovala turné po Itálii. Tančila na Broadwayi v All Star Gala. A v roce 1995 jste se dostala do americké síně slávy Hall of Fame.  Jak na toto období vzpomínáte, co Vám tyto zahraniční pracovní pobyty daly?

„Ano, všechno, o čem hovoříte, se ale událo ještě v době mého angažmá v baletu v Národním divadle v Praze. Zahraniční pracovní pobyty mně daly mnoho, jak po stránce umělecké, tak po stránce lidské. Mohla bych o tom napsat knihu. Je toho opravdu moc. Úplně první pohostinné vystoupení bylo v Madridu ve Španělsku, kde jsme vystupovali pro španělskou královnu Sofii. Po představení za námi přišla a byla úžasná, povídala si s námi tak, jako by byla jedna z nás. Potom přišel New York, kde jsme vystupovali v All Star Gala na Broadwayi v divadle Beacon. Byla to velice důležitá a slavnostní představení. Přišli se na nás podívat úžasní lidé, umělci, o kterých jsem jen s obdivem četla a kteří byli teď a tady a mohla jsem se s nimi pozdravit. Pro mě a věřím, že i pro mého partnera Luboše to byl obrovský zážitek. Také nám bylo řečeno, že pokud o nás napíšou v New York Times dobře, máme cestu do Spojených států amerických otevřenou. No, a v New York Times vyšel velice dobrý článek. Velkým uměleckým krokem bylo pro nás vystupování v představeních na World Ballet Festivalu v Tokiu a Ósace v Japonsku. Setkali jsme se opět s umělci, které jsme obdivovali, ale tentokrát přímo na jevišti.  Nevěděli jsme, jak nás přijmou, ale byli úžasní a velice skromní. Po představení přišel ale šok. Organizátoři se o nás krásně starali, vzali nám tašky a šli jsme k autu, které nás mělo odvézt do hotelu. Když se otevřely dveře, bylo to asi deset kroků do auta, uviděli jsme po obou stranách řady policistů a ochranku, za nimi nadšený dav diváků, který na nás pokřikoval jmény a tleskal. Lidé se na nás tlačili a ochranka měla co dělat, aby nás dostala do auta. Když se dveře auta zavřely, seděli jsme s Lubošem beze slova úplně vytřeštění. Luboš neměl na sobě svetr a já jsem držela v ruce jenom papír místo obrovské kytice. Na to se nedá zapomenout… Tak bych mohla pokračovat a vyprávět o Kanadě, Kubě, Německu, Itálii nebo o Carle Fracciové, vynikající italské baleríně, kterou jsem měla moc ráda. Byla také dobrou herečkou a natočila několik filmů. Neměla až tak skvělou techniku tance, ale když se objevila na jevišti, každého hned zaujala. Měla něco navíc, to, co dnes postrádám u mnoha prvních sólistů. Byla totiž osobnost.“

Bylo vám 33 let, když jste se s kariérou aktivní tanečnice rozloučila. Baletu jste zůstala ale věrná. Zkusila jste choreografii a podílela se na inscenacích jako Má vlast, Louskáček nebo Labutí jezero. V roce 2008 jste nastudovala celovečerní balet Stvoření světa pro Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě. Našla jste se v pedagogické činnosti. Působila jste např. na Korean Nationl University of Arts v Soulu, vedla semináře na University of Yale v USA. Pořádáte taneční workshopy jako je Summer Ballet Prague. Co Vás na pedagogické práci baví? Čím Vás tato profese naplňuje?  

„Víte, já jsem se vlastně s kariérou aktivní tanečnice nikdy nerozloučila. Vrátila jsem se z úspěšného turné po Spojených státech amerických a hned mně bylo oznámeno tehdejším šéfem baletu Harapesem, že mě chce přeřadit do opery. Nepochopila jsem to nesmyslné rozhodnutí a samozřejmě jsem nesouhlasila. Vzápětí jsem obdržela dopis, kde bylo napsáno, že jsem pro baletní soubor „nadbytečná“ a mám výpověď.

Tím mi Vlastimil Harapes vzal moji profesi, práci, kterou jsem milovala. Bylo to nejtěžší období mého života. Mohu říct, že jsem se s tím dlouho nesmířila a nevyrovnala, protože balet vždycky byl, je a bude mojí velkou láskou. Do dneška jsem nepochopila a neznám důvod tohoto kroku a vždycky to budu brát jako velkou křivdu. Samozřejmě, že s tímto krokem souviselo i hmotné zabezpečení.

Potom následovaly roky, kdy jsem hledala další uplatnění ve své profesi. Chtěla jsem dát dohromady pěkné galavečery, což se povedlo. První bylo ve spolupráci s německou EuroArts Music International a Arte. Všechna představení byla úspěšná, ale bohužel jsem neměla štěstí na lidi, kteří pracovali kolem těchto projektů. Cílem bylo ukázat u nás technickou bravuru a tvůrčí vyspělost interpretů. Myslela jsem, že by to mohlo ovlivnit hlavně nastupující generaci a pomoci jim pochopit možnosti, které tento divadelní žánr nabízí.

Postupně jsem přešla na pedagogickou a choreografickou činnost. Choreografie je nádherný tvůrčí proces, který mě plně naplňuje. Co se týká pedagogiky, není to vůbec jednoduché. V průběhu času jsem poznávala úroveň a odborné znalosti jednotlivých studentů, musela jsem vypracovat ke každému specifický přístup, plán tréninku a program pro rozvoj a růst výkonnosti. Vím, že také částečně musím zodpovídat za jejich dosažené výsledky. Jsem přesvědčená, že každý baletní pedagog, v současné době, by měl mít jevištní zkušenost a praxi. Je to základ pro výkon specializace tohoto povolání.

Dnešní společnost přináší na jedné straně nové druhy tance a na druhé straně klasická baletní představení, která známe, a která se stále vyvíjejí a inovují. Jsou stále větší nároky na techniku tance a s tím je třeba pracovat při výuce studentů.  Snažím se, aby tréninkový proces byl na vysoké profesionální úrovni, charakteristický individuálním přístupem a schopným mezinárodní konkurence.

Zmínila jste inscenaci Má vlast. Ano, diváci měli toto představení rádi, ale nestudovala jsem ho sama. Velkou roli zde sehrála zkušenost mého tatínka. Stejně jako Louskáček nebo Stvoření světa v Ostravě, kde jsem vlastně přenesla jeho choreografii.

Víte, velice se zamýšlím nad tím, že všude ve světě si váží svých umělců. U nás chodí dobří umělci kolem divadla. Například otec vytvořil pro Národní divadlo slavný a velice úspěšný balet Romeo a Julie, který byl i zfilmovaný a získal cenu Prix d´Italia od společnosti RAI v Itálii. Myslela jsem, že divadlo tuto inscenaci obnoví, ale vedení baletu dalo přednost choreografovi, který působil v Německu a starší choreografii.“

Právě Vaše pedagogická práce Vám v roce 2024 vynesla speciální uznání Certificate of Excellence od Europeen Ballet Grand Prix. Co to pro Vás znamená? Je to velká radost, ale zároveň také závazek?

„Získala jsem řadu mezinárodních ocenění, ale v naší zemi tyto ceny nic neznamenají. Takže mám samozřejmě z tohoto ocenění velkou radost, ale to je asi tak všechno. V každém případě pedagogická práce sama o sobě je velký závazek. Kromě odborných znalostí musíte ke každému studentovi najít cestu, řešit věci i z psychologické stránky, prožíváte jejich neúspěchy a radujete se z jejich úspěchů. Je to zdlouhavá práce, ke které musíte přistupovat s velkou trpělivostí. Baví mě předávat studentům své zkušenosti a jevištní umění.“

Jako pedagožce Vám „prošla rukama,“ hezká řádka studentů. Sledujete jejich kariéru profesionálních tanečníků?

„Ano, snažím se.“

archiv Jana Kůrová – Tales of Hoffmann, ND Praha

Čím je pro Vás balet stále tak jedinečný? Jednou jste řekla: „Balet je univerzální, mezinárodní forma divadelního umění, která boří kulturní a jazykové bariéry.“

„Baletní umění je podle mě jednou z nejdokonalejších forem pohybu a gest, která slouží k vyjádření myšlenek a k zobrazení postav na scéně. Vlastně nám každý den začíná hudbou, kdy se prostřednictvím tréninku připravujeme na repertoárové zkoušky. Baletní umění má svá pravidla a je důležité, aby si každý uvědomil, že nejenom talent, ale hlavně píle, vytrvalost, disciplína a pokora ho můžou dovést k vytouženému cíli. Balet je divadelní žánr plný elegance, estetiky a ladnosti. Stejně jako i ostatní druhy umění, je jedním z mnoha způsobů, jimiž se člověk vyjadřuje. Umění nejlépe ze všeho odhaluje silná pouta, která spojují lidi. Cizinec nemusí rozumět jazyku, ale může okamžitě pochopit umělecké dílo.“

Zasedáte v porotách mezinárodních baletních soutěží. Sama jste ze své aktivní taneční kariéry vítězkou řady prestižních soutěží. Jaké to je nebýt hodnocen, ale hodnotit? 

„Člověk je hodnocen druhými vlastně celý život. Hodnotit soutěžící je velice těžké. Pokud chcete být objektivní, musíte sledovat velice zodpovědně každé vystoupení a profesionálně srovnávat jednotlivé výkony. Pamatuji se, že když jsme aktivně soutěžili, tak porota sledovala převážně různá pas de deux, která se skládají z adagia, variací a cody. Každý pár přinášel různé technické novinky a tvůrčí podněty. Bylo to hodně zajímavé.

Dnes jsou kritéria na soutěže trochu jiná. Převážně se prezentují pouze variace. Někdy mám pocit, že jde jenom o to, kolik  kdo zatočí piruet. Je to škoda. Nicméně si myslím, že úkolem každého porotce by mělo být hodnotit výkony objektivně, přesně, stejným měřítkem všechna prezentovaná vystoupení a výkony. Postupovat eticky a poctivě.“

Jste stále velice aktivní a pracovně velice vytížená. Umíte vůbec odpočívat? Jak ráda trávíte chvíle volna?

„Volno? Co to je? Ale teď vážně, ráda, asi jako každý, si sednu ke krásné a zajímavé knížce, podívám se na hezký film nebo se věnuji ručním pracím. V posledních letech nacházím zálibu i v zahradničení. Vidíte, vždy se něco najde. Mám prostě ráda aktivní odpočinek.“

archiv Jana Kůrová – Korzár, Mnichov

Děkujeme za rozhovor

Jana Kůrová:

Narodila se 18. 6. 1959 v Praze jako dcera tanečníka a choreografa Miroslava Kůry (1924 – 2023) a tanečnice a pedagožky Jarmily Manšingerové Kůrové (1934 – 2020).

Vystudovala Státní konzervatoř Praha.

Studovala na Akademické choreografické škole při Velkém divadle v Moskvě a také navštěvovala baletní Studio Davida Howarda v New Yorku.

1977 – 1991 byla primabalerínou baletního souboru Národního divadla v Praze.

V roce 1995 se dostala do americké síně slávy Hall of Fame.

Zakladatelka United Ballet Artists, z. s.

Umělecká ředitelka Summer Ballet Program & JK Master Ballet School.

V roce 2024 od European Ballet Grand Prix obdržela speciální uznání za svoji pedagogickou činnost Certificate of Excellence.

 

Foto: Archiv Jany Kůrové

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozh. se Sofií Karochovou Filippi, herečkou, zpěvačkou a tanečnicí

„Umění je život a žít je umění“

„Tanec je má obrovská láska stejně jako hudba, herectví a umění celkově,“ přiznává Sofie Karochová Filippi, která je zakladatelkou tanečního tábora Multi Dance Camp, z něhož je dnes Multi Art Camp. Hodně hraje v Léčivém divadle. Jak sama přiznává: „Svou prací žiju, miluju jí – její pestrost i všechny detaily.“

 

Pocházíte z umělecké rodiny – maminka herečka, která založila Léčivé divadlo, tatínek bývalý fotbalista, sporťák a výtvarník. A v tomto prostředí jste vyrůstala spolu s bratrem Gabrielem. A již ve třech letech jste se objevila před kamerou po boku maminky ve filmu Vánoční nehody a někde jste přiznala, že se vám již tehdy herectví zalíbilo… Čím Vás okouzlilo?

„Umění je život, a žít je umění. To, že jsem se mohla narodit dvěma tak úžasným umělcům a hlavně bytostem, je velký dar.

Čím mne natáčení okouzlilo jako malou, už přesně nevím, ale to, co stále přetrvává,  je radost z práce a pro mne to je práce ne jen před kamerou… ale co se týká vyloženě herectví, možnost být někým jiným a moct ztvárnit nějakou roli je magická. Proces naciťování je úžasný, ale i náročný. Proto už si pečlivě vybírám, kterou rolí se stanu. Nejsem klasická herečka, což neznamená, že být herečkou je špatně. Vůbec ta profese je úžasná a taky velmi tvrdá. A tím, že mé talenty jsou pestré a já jsem „multi”, mohu ke všemu přistupovat svobodněji. Je to svým způsobem spirituální práce, když se k ní tak přistupuje.“

Pak Vás zaujala kytara a uchvátil tanec, kterému jste úplně propadla. Čím Vás dostal, že jste se jej rozhodla studovat? A co dnes, stále Vás tanec baví a naplňuje?

„Tanec je má obrovská láska stejně jako hudba, herectví a umění celkově. Ještě, že si nemusím vybírat. To bych odmítla.(smích) Miluju improvizovat i tvořit choreografie, ale improvizace je má největší doména, ve všech směrech. Tanec jsem milovala a to, že jsem ho v páté třídě mohla začít studovat, byla obrovská výhra, dalo mi to nejen disciplínu. Zároveň studium na konzervatoři je velmi náročné, jak psychicky, tak fyzicky a jsem přesvědčená, že být dobrým tanečníkem nezávisí na tom, jakou školu jsme studovali. Pak je tu ještě můj osobní pohled na vzdělávací systém, který je prostě v zásadních aspektech zaostalý v tom smyslu, že stejně jako se vyvíjí svět, vyvíjejí se lidské bytosti a s nimi i celkové znalosti, proto je důležité být otevřený změnám,  k lidem, obzvlášť k dětem a dospívajícím přistupovat jako k jedinečným bytostem. Zároveň, jelikož jsem tanec studovala, ne jen na škole, je můj styl velmi pestrý a jedinečný. Což miluji předávat. Jedna věc jsou formy, které jsou velmi důležité, druhá pro mne momentálně důležitější je – osvobozování a poznávání se skrze pohyb a umění. Je to úžasná nejen léčebná metoda. S ní i styly jako je contemporary, hip-hop, jazz, dancehall a další, na nich  pracujeme v našem rodinném campu. MULTI ART CAMP má už přes 11. let. Je skvělý, jak pro tanečníky a umělce, tak pro děti a dospívající, kteří se touží poznávat, stejně tak umění. Na campu si totiž vyzkouší vše… a pak snáz ví, jaký může být jejich směr. Proto jsem pro nás vytvořila motto: „Skrze umění a pohyb, poznávej sám sebe“. A od září začínají workshopy s tímto zaměřením. Poznávání, čištění a léčení se skrze tanec, hudbu, přítomnost.:)

 

V devíti letech jste vyhrála konkurz na roli do seriálu Ordinace v růžové zahradě, kde jste hrála vnučku majitele nemocnice Viktora Hofmana, kterého hrál Jan Kanyza, Klárku a přiznala, že natáčení byla pro Vás dokonalá zkušenost. I tentokrát si Vaši maminku zahrála Vaše skutečná maminka Gabriela Filippi a otce Antonín Duchoslav. Jak na těch sedm let v Ordinaci… vzpomínáte? 

„Krásně… milovala jsem to… Byly to jedny z nejcennějších zkušenosti, které jsem kdy dostala. Zároveň to byl nápor pro postupně dospívajícího a hledajícího člověka. Hodně rychle jsem v určitých ohledech dospěla, ale i tak jsem byla křehké dítě, všichni ho v sobě máme, navždy. Podstatné je, jak to dítě v nás kultivujeme a zacházíme s ním i všemi prožitky, emocemi, apod. … Takže, když se na to dívám teď z mojí přítomnosti, cca o 6 let později, potřebovala jsem si od „komerční práce“ odpočinout. Samozřejmě mě primárně živí herectví, což zahrnuje natáčení reklam, seriálů a performování. Tím, že jsem okolním světem byla primárně vnímána jako Klára Hoffmanová, potřebovala jsem si o to víc vytvořit vlastní identitu. Což bylo skrze rap – hudbu 🙂 Hrát s mámou je největší radost, je náročný, ale dokonalý učitel. Kéž by bylo víc pedagogů a celkově tak laskavých a otevřených lidí, jako je ona.:)

Co Vás přivedlo k založení tanečního tábora Multi Dance Camp? Komu je určen a co v něm nabízíte?   

„Dnes už Multi Art Camp, je takové naše kolektivní srdce, nejlepší, co jsem kdy vytvořila. Pak je tu taky Léčivé divadlo, to vzniklo ve stejném roce, ale to je zas hlavně práce mamky. Multi Art Camp, přála jsem si místo, kde děti budou šťastné. 11-ti letá holka toužila po bezpečném prostoru, kde se budeme společně smát, bavit, učit a poznávat… Pamatuju si, jak jsem u moře společně s kamarádkou, která je také stálou lektorkou, vytvořila extrémně předimenzovaný projekt a přišla s ním za rodiči, tak laskavě se smáli… A jen díky jejich obrovské lásce, oddanosti a důvěře v sen malé holky, jsme vytvořili současnou „podobu“ campu. 2 turnusy, v Praze a přitom v přírodě. Od pondělí do pátku, od 9h do 17h, nabitý program tancem, herectvím, arteterapií, jógou, workshopy a besedami se zajímavými osobnostmi. Parkourem a fotbalem, na který můžeš anebo ne. Je daný program ve skupinách a volitelné „vstupy“. Jsme pro děti od 5 let a dospívající, dospělé do 30 let:) Rodinný camp tvořený láskou. Týmem profesionálů ve svých oborech, kteří umí pracovat s originalitou jednotlivce… A to je velmi vzácné:) Máme 11 nebo 12 let, nejsme si jistí (smích) a jsme absolutní unikát, vážně, říkám to s maximální pokorou. Neexistuje nic, tak pestrého, jako je Multi Art Camp, který otevírá potenciál a umožnuje růst, všem přítomným. Jsem vděčná, že jsme stále spolu, rosteme společně s M A Campem, taneční lektoři, jsou moji spolužáci, nebo dlouholetí přátelé, všichni jsme kruh dobrých lidí s otevřeným srdcem a to je to nejdůležitější, díky nám všem je Multi Art Camp, tak jedinečný, díky nám všem můžeme zprostředkovávat tolik důležitého a kvalitního, s lehkostí a láskou.

Nyní už fungujeme i přes rok, v pravidelných kurzech „Multi Art School“ kde se věnujeme jak street dance, tak contemporary dance, józe i vědomému životu:) Stejně, jako na Multi Art Campu, akorát přes rok:)) Bližší informace najdete na instagramu MULTIARTCAMP. “

Učila jste na Mezinárodní konzervatoři jazzový tanec, moderní tanec a pohybovou průpravu, kde jste sama studovala muzikál. Co Vám tato zkušenost dala? Jak Vás přijímali spolužáci?

„Byla to další velmi zásadní zkušenost, ty hodiny jsem milovala, děcka byla úžasná. Říkám, děcka, ale byli jsme vrstevníci, učila jsem i starší ročníky a taky jsme si byli vždycky rovni a respektovali se navzájem. Ne vždy to bylo snadné, hlavně ze začátku, ale to z důvodu tlaku okolí. Byla jsem na „svém místě“ právem, ale to neustálé rozporování a pomluvy, bylo to náročné. Byl moment, kdy jsem byla rozhodnutá, že jako pedagog a student nemůžu pokračovat, ale ta samotná práce byla silnější. Věřím, že hodiny se mnou byly přínosné a stálo to za to… Taky představení, která jsem nachoreografovala, nebo se podílela na realizaci, např. „jevištním pohybu zpěváků“,  byly pro vystupující zásadní. Kdybych se vrátila do minulosti, tak bych se víc věnovala studiu a pracovala vědoměji s mou vlastní energií. Chránit si jí a regenerovat je základ. Energie je nekonečná, ale musíme s ní umět zacházet. To vše je přirozený vývoj:)

Již v šestnácti letech jste hrála v Národním divadle v Praze ve Strakonickém dudákovi, také v Divadle Ta Fantastika v představení Aspect of Alice. A hlavně působíte v Léčivém divadle. Čím je pro Vás divadlo?

„Divadlo je neustálá přítomnost, ve které probouzíte minulost a vstupujete do budoucnosti. Při hraní Alenky, kdy jsem se 2x denně narodila a umřela, jsem nejvíc pochopila náročnost vstupování do postav resp. stávání se danou postavou… Taky úžasná zkušenost, díky které zároveň vím, že odehrát 25 dvojáků každý měsíc není můj goal. Nyní hraji nejvíce v LD, ale ráda hostuji, nebo zaskakuji v jiných projektech, někdy bych si přála, dát si Shakespearovské slavnosti:) Ale teď miluju to, že můžu hrát každý měsíc Satori a Terapii rodinou, je to největší štěstí, když umělec performuje něco, co žije, v co věří a s čím se ztotožňuje (není to běžné). Satori je nádherné meditativní představení o podstatě bytí. Vychází z mystiků, jako je Fráňa Drtikol (také úžasný umělec), nebo Eduarda a Míly Tomášových. Je to velká krása:) A Terapie rodinou? Dokonalý počin! Rodinná komedie, vycházející z reality, protože všichni hrajeme sebe, a to je teprve jízda. (smích) Představení plné pravdy, důležitých informací, smíchu, slz, hudby, tance a zpěvu. V téhle komedii si každý najde to své a zahřeje své srdce! Takže Tě zvu, najdi si nás ve svém městě a přijď se s námi zasmát i zahřát srdce!“

 

Vaší velkou láskou je nejen tanec a herectví, ale také zpěv a vydala již první rapové album. Proč jste si vybrala právě rap? 

„Skrze něj jsem tvořila svou identitu a zároveň mohla sdílet sama sebe. První skladbu a klip jsem vydala snad v mých 15 letech, byla a je to čistá realizace sebe sama.:) Ale můj přístup k rapu a hudbě se za ty roky hodně proměnil. Vydala jsem své první EP ZE MĚ a při jeho tvoření jsem pochopila, že nejsem tvůrcem jednoho žánru, stejně jako v tanci, takže teď už netvořím jen rap, ale miluji ho stále, psát texty je moje každodenní láska. Když jsem začala spojovat psaní s kytarou, teď už spíše s ukulele, otevřelo mi to zas nové dimenze tvoření. Skrze hudbu a psaní předávám své nejniternější pocity, emoce a prožitky. Umění bylo a vždy bude cestou k sebepoznání.

Nedávno jsem žila měsíc v malém Tibetu, kde jsem mimo spoustu krásných zkušeností, tančila k narozeninám Ladackému Rimpočhemu a všem ladackým lidem. Tato možnost sama o sobě byla obrovským darem i pro mě. Zároveň jsem se na 100% ujistila, že mé poslání tady je pomáhat lidem, léčit a skrze své zkušenosti ukazovat cestu k vědomému životu. Už před časem jsem začala projekt EsenceJsme, který se věnuje seberozvoji, duchovní cestě a přístupu k životu. A tak od začátku školního roku chystám vědomé workshopy a retreaty, řekla bych sebeléčba a poznávání skrze pohyb, mysl, tělo, hudbu, dech a spočinutí. Taky určitě budou další termíny interaktivního večera, kde sdílím krok za krokem tuhle himalájskou cestu.“

S maminkou jste si spolu zahrály nejen před kamerou, ale vystupujete v představeních Satori a Terapie rodinou v Léčivém divadle. Jak se Vám pracuje s maminkou? Je výhodou, že se dobře znáte?

„Je to krásné, moct být po boku tak skvělé herečky, umělkyně a tvůrkyně. Je mi obrovskou inspirací. Zároveň to není vždy snadné, jsme si dokonalými zrcadly, a to je samo o sobě často velmi očistné.:) Mamka je můj nejlepší kámoš, ale byla to cesta. Všechny vztahy vyžadují obrovské množství laskavosti, pochopení a péče.“

Patříte k lidem, pro které je jejich práce také koníčkem? Jak ráda trávíte chvíle volna?

„To je krásná otázka na závěr! Svou prací žiji, miluji ji – její pestrost i všechny detaily. S mým volnem je to různé, jelikož jsem typ člověka, který tvoří pořád  něco a ideálně víc věcí zároveň, musela jsem se naučit i vědomě přistupovat ke svému volnému času, kterého většinou není moc, anebo je ho spousta, a tak v něm musím pečlivě rozvrhovat činnosti. Miluji „jít s flow“, být spontánní, takže se snažím naslouchat přítomnosti. Je důležité si uvědomit, že části dne jsou vhodné pro určité činnosti, a když máme tu možnost, tak se tím řídit. Nejde to vždycky:) Vědomé volno tak trávím péčí o sebe, ideálně v přírodě, ale miluji svůj domov. Prací, meditací, čtením, časem s blízkými, dobrým jídlem, pitím. S hudbou, tancem, poezií, prostě vším, co těší duši. Takže taky spánkem, ten je má velká láska. (smích)

Všem přeji, co nejvíce vědomého času – se sebou, v laskavém přijetí, nás. Přesně takových, jací zrovna jsme. Ne díky našim profesím a materiálním vstupům. Díky tomu, že jsme dobří lidé a všichni toužíme po štěstí, radosti a hlavně lásce. K tomu vede jediná cesta, cesta soucitu. Děkuji, že jste věnovali Váš čas, přečtení si vstupu do mého života. Připojte se ke mně a mým přátelům, v našich projektech, je krásný skrze umění a pohyb poznávat sám sebe.“

Děkujeme za rozhovor

 

Sofie Karochová Filippi:

Narodila se 8. 8. 1999 Praha a je dcerou herečky a zakladatelky Léčivého divadla Gabriely Filippi a bývalého fotbalisty, fotbalového experta a výtvarníka Pavla Karocha.

Tanec studovala v Tanečním centru v Praze 5 – Hlubočepy, odkud přešla po dvou letech na baletní školu Pražskou taneční školu v Praze – Řepích a pak vystudovala muzikál na Mezinárodní konzervatoři v Praze. Hrála ve filmech Vánoční nehody a Zasaženi bleskem a seriálech Špačkovi v síti času,  Ordinace v růžové zahradě 2 nebo Mordparta.

Působí v Léčivém divadle. Tvoří hudbu, zpívá, dělá rap, je průvodkyní na cestě vědomím životem a spiritualitou. Je zakladatelkou tanečního, uměleckého a seberozvojového tábora Multi Art Camp a celoročních kurzů Multi Art School. Také je autorkou ne jen podcastu EsenceJsme.

Najít ji můžete na instagramu pod jménem Sofie Filippi.

 

 

Foto: Archiv Sofie Karochové Filippi

Veronika Pechová 

pro Taneční magazín

 

 

Rozhovor s Alenou Pajasovou

„Lámat nohy a záda jsem dětem nechtěla, ale sedět doma neumím“

Alena Pajasová

Vše začalo gymnastikou. Když s ní skončila, zkusila štěstí v malé taneční skupině a začala navštěvovat taneční kurzy a lekce. A vyplatilo se jí to. V roce 2003 navázala Alena Pajasová úspěšnou spolupráci s tanečníkem Martinem Dvořákem a v roce 2004 spolu založili ProART Company a ProART Festival, v nichž do roku 2015 působila jako tanečnice, manažerka a výkonná ředitelka. Jako tanečnice vystupovala také v mnoha zemích. Věnuje se pedagogické činnosti a řadu let žije ve Švýcarsku, kde založila Český Klub Zürich, Českou školu a Ahoj Festival.   

Jaké bylo Vaše dětství plné gymnastiky a tréninků? Co Vás ještě bavilo?

„Hodně intenzivní to bylo v době studia na gymnáziu. U nás v Praze na Chodově otevřeli novou velkou sportovní halu a přesunula se k nám s tréninky gymnastická reprezentace. U mě to šlo rázem ze dvou tréninků na pět týdně. Od šestnácti jsem také začala učit a dělat choreografie. Vítězství na pražských přeborech a účast na mistrovstvích republiky pro mě byly úžasnou motivací. Vedle toho výměnné pobyty, zahraniční zkušenosti. Jenže už jsem na to vlastně byla stará. Ve vrcholové gymnastice se v osmnácti končí. Trénovat jsem nechtěla, viděla jsem, že je gymnastika vlastně hrozný dril a ničí zdraví. Já jsem dětem lámat nohy a záda nedovedla. Takže jsem chvíli nedělala nic, ale rychle jsem viděla, že sedět doma neumím.“

archiv Alena Pajasová s Martinem Dvořákem z ProArt festivalu v Brně

Co Vás přivedlo k tanci? Absolvovala jste taneční průpravu v různých kurzech a dílnách klasického, moderního a současného tance…

„Bez pohybu jsem vůbec nevydržela. Začala jsem nejprve v nějaké malinké taneční skupině, obíhala víkendové kurzy a lekce. Začala tančit v amatérském tanečním souboru Antares, kde jsme měli moc fajn průpravu v baletu, ‚grahamku‘ nás chodívala učit Líba Ovsová. Také začala učit tanec pro děti v malé školičce Modré nebe v centru Prahy na Starém městě. Trávila jsem všechen volný čas na lekcích, chodila do Dance Perfectu na lekce Quaši, Lenky Vagnerové, Věrky Ondrašíkové, Helenky Arenbergerové, na Aneňák k Honzovi Kodetovi. Stylově mi hodně pasovaly lekce Martina Vraného. Nechci na nikoho zapomenout, ale stejně se to nedá vše vyjmenovat. S Anatares jsme založili kurzy, nebo přípravku, nebo jak tomu říkat, tam jsem učila a organizačně to celé zaštiťovala. Tančila jsem ve dvou mizerných muzikálových projektech. To mě opravdu zklamalo. Bláznivě jsem si myslela, že se dostanu do nějakých zahraničních projektů. Zkusila jsem pár konkurzů. Jednu dobu jsme si fajn rozuměli s Jarkem Cemerkem, ten mě každopádně hrozně tanečně vytáhl nahoru. Roky jsem chodila na balet, nejvíc mě ovlivnila Petra Padriánová. Pro ní jsem se prostě dokázala změnit na baletku, i když moje tělo je teda samý sval, spíš vhodné na contemporary a floorwork. Tančila jsem pro něj nějaké choreografie, když studoval na HAMU. Mezitím jsem učila v Dance Perfect modernu pro začátečníky a na více místech pořád tanec pro děti a mládež. Vychovala jsem si už takovou skvělou skupinu děvčat, se kterými jsme jezdily na přehlídky scénického tance. Vystudovala jsem učitelství pro první stupeň, tak nějak mě to k těm dětem táhlo nejvíc.“

V roce 2004 jste spolu s tanečníkem Martinem Dvořákem založili ProART Company a ProART Festival a do roku 2015 jste byla tanečnicí, manažerkou a výkonnou ředitelkou ProART Company i ProART festivalu. Jakých bylo těch plodných jedenáct let v ProARTu? Jednou jste řekla, že to byla pro Vás jako umělkyni zásadní léta, nádherné období a nesčetně bohaté a emotivní okamžiky.

„Moje spolupráce s Martinem Dvořákem začala vlastně v roce 2003. Nejprve přišel do Antares jako hostující choreograf. Vytvořil pro nás dvě choreografie. Ta druhá Gabriel Lion byla pro mě novým světem inteligentního tanečního divadla, spojení s herectvím. Hrozně mě to nadchlo. Projekt jsem odehráli snad dvakrát a měl to být konec. Nemohla jsem to přenést přes srdce. Martin byl v té době v angažmá v baletu Bern. Já tam za ním byla na návštěvě a absolvovala bez mrknutí oka baletní tréninky v divadle  (skvělá škola Petry Padriánové). Smluvili jsme se, že to nenecháme být a pro projekt Gabriel Lion jsme našli neuvěřitelné jeviště v památníku Terezín. Konkurzem získali pro projekt skvělé obsazení, řada lidí z přípravky Dance Perfectu. Vysnili jsme si, že tam uděláme festival. Jenomže to dopadlo úplně špatně. Tedy s festivalem Gabriel Lion se sice v Terezíně odehrál jako součást Tance Praha, ale festival se tu uskutečnit nemohl. A tak vznikl ProART. Řekli jsme si, ten festival chceme a že musíme mít nějaký rámec. Začali jsme pod touhle značkou organizovat workshopy, pravidelné kurzy. On dělal uměleckého šéfa, měl spoustu kontaktů v uměleckém světě a já si vzala na starost administrativu, fundraising, kancelář a všechno okolo.

Byla to opravdu skvělá léta 2003 – 2015, dá se říct. Taneční role v projektech Martina Dvořáka. Já už tě nemám rád, Kdopak by se bál, Barocko byly celovečerní pecky, které považuju pro mě za zásadní. Díky festivalu vznikla i řada dalších menších choreografií jiných choreografů. Ráda vzpomínám třeba na choreografii Isiry Maluloluwe „Ištván 1952“ nebo „Bon vieux temps“ Felixe Dumerila. Tam jsem hrála babku alkoholičku a někteří kamarádi mě nemohli vůbec poznat. Ale i skvělé činoherní nebo pěvecké workshopy a mini projekty v rámci festivalu mě rozhodně hodně ovlivnily.
Mezitím jsem se stihla vdát, v roce 2007 a 2009 porodit dvě děti a pořád přitom tak nějak byla na jevišti i v zákulisí festivalu.

A tyhle roky v ProART a spolupráci s Martinem dneska zpětně, když se ohlížím za svou taneční minulostí, vidím vážně jako splněný sen. Díky téhle spolupráci a festivalu ProART jsem získala spoustu krásných rolí a spoustu cenných zkušeností.“

archiv Alena Pajasová – String Quartets z roku 2013

Coby tanečnice jste vystupovala nejen v Čechách, ale také na turné v Rakousku, Slovensku, Polsku, Německu, Portugalsku, Izraeli, Maďarsku, Jižní Koreji a Švýcarsku. Jaká to byla zkušenost?

„Byla jsem na sebe neskutečně pyšná. Co všechno dokážu. Protože to nebylo jen to, že nás někdo pozval a já jela jako tanečnice někam vystupovat. Já to společně s Martinem všechno zařídila od A do Z. Včetně financí, organizace, letenek, prostě produkce přes kostýmy  a taneční výkon až po vyúčtování. Neuvěřitelné dobrodružství. To už jsem přitom při spoustě zahraničních cest měla ty dvě děti a tolerantního manžela, který nějak pomohl se o všecko postarat. A skvělou podporující maminku, která ale v posledních projektech nade mnou trochu lomila rukama a říkala, jestli bych už toho neměla spíš nechat….“

Řadu let se věnujete pedagogické činnosti. Sama jste vystudovala Matematicko-fyzikální fakultu a Pedagogickou fakultu na UK v Praze. Dlouhá léta jste působila jako lektorka tance pro děti (Ciel Bleu International School, Green Tree Early Learning Centre, Bumble Bee School, Riverside School) i dospělé (ProART workshopy, Dance Perfect Studio). Co Vás baví na pedagogické práci? Je to ta možnost předávání svých zkušeností dále? Sama říkáte, že radost z pohybu je pro nás základním instinktem.

„Přitom jsem takový samouk, nikomu raději ani neříkám, že nemám taneční konzervatoř. A nevystudovala jsem ani tanec (ani produkci). Děti jsou ohromně upřímné a je s nimi legrace. Moje máma říká, učitelem se člověk nenaučí být, učitelem se člověk narodí. Ona je taky pedagog, učila celý život matiku a fyziku na gymnáziu. Tak holt jsem se asi narodila učitelkou.“

Od roku 2010 žijete s rodinou ve Švýcarsku, kde učíte nejen tanec, ale také český jazyk pro děti. Založila jste zde spolek Český Klub Zürich, Českou školu a Ahoj Festival. Co bylo spouštěčem k jejich založení?

„Vlastně v celém mém životě odvážně dělám a buduji prostě to, co v té každé životní etapě chci  a potřebuji mít. Nikdy jsem nebyla někde zaměstnaná, tak abych měla nad sebou nějakého šéfa. Dělám sama sobě zaměstnavatele a šéfa, sama si  seženu peníze, aby to mohlo fungovat. Dělám si vlastně, co chci. Aktuálně řídím tým devíti učitelek a v české škole a školkách máme už dnes víc než sto dětí. Je to hezké, že se mě na to ptáte, aspoň si to můžu pěkně uvědomit a pochválit se.“

Ve Švýcarsku jste v roce 2018 absolvovala roční kurz učitelství jógy, kterou učíte jak děti, tak dospělé. Proč právě jóga, o které tvrdíte, že je ten nejlepší start do nového dne?

„Ne ne, nejlepší start do nového dne je procházka nebo proběhnutí v lese. Jóga je moc fajn a dodnes učím 4 lekce týdně pravidelně. Samozřejmě je to můj job, a částečný zdroj  obživy. Organizuji také jógové víkendy. Přivezla jsem osm lidí ze Švýcarska na pět dní do Prahy. Moc se jim tam líbilo. Ale já se nějak pořád vyvíjím a právě teď mám pocit, že mi je jóga nějak málo emocionální. Začala jsem ještě (na stará kolena) pětileté studium taneční a pohybové terapie. A to je teprve pecka. Když se to dá s Jungovou psychologií do kupy.“

Řadu let žijete v zahraničí. Co pro Vás znamená domov, kde je ten Váš?

„Hezká otázka. Právě s koučkou Magdalenou Vokáčovou rozjíždíme projekt Domov v srdci. Ono se to asi nakonec bude jmenovat jinak, ale chceme nabízet lidem v krajanských komunitních centrech po světě kombinaci koučinku a tance. Funguje to skvěle. Vyzkoušely jsme to ve Švýcarsku už vícekrát. Pro lidi, co žijí v cizině je to takové typické téma: Co je můj domov? Bylo by mi v Česku líp? Tady se necítím doma, ale když se vrátím domů tam už to také není, jak to bývalo.

Žít v cizině je hodně emocionálně náročné. Nedá se to asi vysvětlit. Já brečím, když hraje česká hymna. Ale ve Švýcarsku už jsem doma, vyrostly tu moje děti. Už mám i švýcarské občanství, ale do Česka se určitě budu občas ráda vracet. Jsou to naše kořeny.“

Patříte k lidem, pro které je jejich práce také koníčkem? Jak ráda trávíte chvíle volna?

„Tak to každopádně. Já nedělám ani chvilku, to co dělat nechci. Jednak jsem šťastná povaha té trpělivé a pracovité, která nefňuká a něco vydrží. A jednak, jak už jsem to říkala, si vlastní život od začátku do konce organizuji sama. Takže ve výsledku ani žádné chvíle volna nemám. No, to ne, to bych kecala. Ve volných chvílích si čtu, hraji na piano nebo štrikuji a poslouchám u toho hudbu. Dokonce umím při štrikování koukat na televizi nebo číst knížku. Když si chci vážně odpočinout, tak chodím několik dní po horách.“

archiv Alena Pajasová – Bon vieux Tempsz roku 2010

 

Děkujeme za rozhovor

 

 

Foto: Archiv Aleny Pajasové

Veronika Pechová

pro Taneční magazín