Člověk se objevuje v holocénu

Divadlo roku 2023 otevírá novou sezónu

Divadlo X10 uvede 18. října premiéru „Člověk se objevuje v holocénu“. Režie a adaptace jedné z posledních próz Maxe Frische se ujal mladý tvůrčí kolektiv Justina Grecová, Jana Vaverková a Jan Doležel. Hlavní hrdina tohoto díla útržkovitě hromadí své vědomosti a aktuální postřehy uprostřed zdánlivě nekonečného deště, aby před nás položil naléhavou otázku, v jakém poměru je paměť člověka a paměť krajiny. „Vyšli jsme ze společného ohledávání jednotlivých témat. Rekonstrukce života člověka se skládá z rozpomínání a kolektivního uvažování o tom, kam v současnosti ukládáme své znalosti a vzpomínky,” dodává Jana Vaverková.

Inscenace navazuje na site-specific projekty, které Divadlo X10 pravidelně uvádělo ještě ve svém strašnickém působišti. První část proběhne v klasickém divadelním prostředí rozděleném na jeviště a hlediště, ale posléze budou diváci vyzváni, aby se zúčastnili jedné ze tří divadelních procházek v okolí divadla. Národní třída se díky hereckým průvodcům promění např. v alpskou scenérii nebo centrum švýcarské Basileje. Každá za tří skupin prožije trochu jiný divácký trip. Závěrečná část se odehraje opět v prostoru X10, ale již v nově uspořádaném prostoru, ve změněné divácké perspektivě.

Generační divadlo?

Se studenty a studentkami nebo čerstvými absolventy a absolventkami uměleckých škol spolupracuje Divadlo X10 průběžně a cíleně. Poskytuje jim prostor, sehraný herecký tým nebo produkční i dramaturgickou podporu pro formulování vlastních témat a poetiky. „A recipročně tak Divadlo X10 vstřebává inspirativní impulsy od nastupující umělecké generace a získává potenciální budoucí spolupracovníky,“ dodává dramaturg Ondřej Novotný.

Kromě režijního tria (Justina Grecová je zároveň autorkou výpravy) se jako nová posila X10 představí herečka Aicha Roubíčková a doplní tak kmenový herecký tým ve složení Antonie Rašilovová, Lucie Roznětínská, Hynek Chmelař a Matěj Šíma, který je zároveň autorem hudby. Součástí tvůrčího týmu je také autorka ilustrací, které jsou nedílnou součástí scénografického gesta, Františka Iblová.

„Příroda nepotřebuje žádná jména. Horniny nepotřebují paměť.“

Hory, krajina, ledovce nebo kaštanové stromy jsou podrobovány proměnám. Svahy se sesouvají, počasí je nejisté a dinosauři už dávno vymřeli. Caduta di massi! Tiché zelené údolí švýcarských Alp rozhodně není mrtvým údolím. Alespoň to tvrdí pan Geiser. Pan Geiser je člověk a člověk se objevuje v krajině. Objevuje se v zeleném údolí švýcarských Alp a má svůj svět plný výstřižků z encyklopedií, přírodovědných vědeckých knih, grafů a informací.  Jak funguje zlatý řez? Romány, ty pro pana Geisera nejsou, naopak obrázky vymřelých obojživelníků ano. Svahy se sesouvají a pan Geiser to ví. Tuší. Paměť není jistá. Člověk žijící v samotě, odloučený od rodiny, uzavřený ve výškách alpských vrchů, oddělen od civilizace. Zelené údolí opravdu ještě nevymřelo. Věci v domě pana Geisera si žijí vlastním životem. Zjevují se a zase mizí. Zahradní zídka i pagoda z Knäckebrotu padá. Svahy se sesouvají. Objevil pan Geiser mloka skvrnitého v koupelně nebo v obývacím pokoji? Zapomíná na to, kam si před chvílí odložil svůj klobouk, ale moc dobře si pamatuje, co přesně se stalo kdysi na výpravě do hor. Ale ani to už není jisté. Člověk je pouhým nespolehlivým fragmentem celku. Stejně tak je jeho paměť fragmentární a roztříštěná. Mlok skvrnitý se nápadně podobá dinosaurovi. Je pan Geiser člověkem, nebo obojživelníkem? Člověk se objevuje v holocénu.

Inscenace je volnou adaptací jedné z posledních próz Maxe Frische Člověk se objevuje v holocénu (1979). Režijně-dramaturgický kolektiv vychází ze společného ohledávání jednotlivých témat. Rekonstrukce života člověka se skládá z rozpomínání a kolektivního uvažování o tom, kam v současnosti ukládáme své znalosti a vzpomínky. Digitální prostory ve fyzickém světě divadla. Inscenace pracuje s charakteristickými znaky prostoru Divadla X10, ale zároveň spolu s diváky vychází ven do ulic, do prostoru veřejného. Diváci mají jedinečnou možnost vydat se na horskou túru nebo prohlídku po švýcarské Basileji a prozkoumat spolu s herci okolí Národní třídy z jiné perspektivy.

MAX FRISCH: Člověk se objevuje v holocénu

Rekonstrukce paměti. Teatrální.

PŘEKLAD Ivana Führmann Vízdalová

REŽIE A ADAPTACE Jan Doležel, Justina Grecová a Jana Vaverková

DRAMATURGIE Ondřej Novotný

VÝPRAVA Justina Grecová

ILUSTRACE Františka Iblová

HUDBA Matěj Šíma

HRAJÍ Hynek Chmelař, Antonie Rašilovová, Aicha Roubíčková, Lucie Roznětínská, Matěj Šíma

PREMIÉRA 18. 10. 2024

Foto: Divadlo X-10

Barbora Koláčková

pro Taneční magazín

Endemité – příběhy mizení

A studio Rubín uvede inscenaci o mizení jedinečných druhů, rostlin i typů lidí na zemi

Mezinárodní projekt Endemité: příběhy mizení má premiéru 5. října

Pražské A studio Rubín nazvalo sezonu 2024/25 – Mizení. K tomuto tématu se v rámci první premiérové inscenace vztáhne skrz příběhy živočichů a rostlin, které se vyskytují pouze za specifických podmínek v jedné určité lokalitě. Pokud se podmínky v této lokalitě změní, je dost pravděpodobné, že tento jedinečný druh vyhyne. Na příbězích mizejících majitelů vleků, trampů nebo třeba jezera ukáže inscenace dopady rozhodnutí dnešní společnosti na život nastupující generace. Text vznikl v autorském dialogu Dagmar Fričové a Matthiase Naumanna a dočká se českého i německého zpracování. Režisérka Lucie Ferenzová na inscenaci spolupracuje s Janou Kozubkovou, Terezou Hof a Halkou Třešňákovou. Premiéra se v pražském A studiu Rubín uskuteční 5. října, v berlínském Theater unterm Dach o čtrnáct dní později


Mám z tohohle inscenačního projektu velkou radost. V jeho pozadí se totiž také odvinul a stále odvíjí příběh, který začal před pěti lety, kdy jsem se seznámila s německým autorem a překladatelem Matthiasem Naumannem z umělecké skupiny Futur II Konjunktiv. Tehdy jsme se domluvili, že společně napíšeme česko-německý text. A tak se také stalo. Rubín spojil síly s již zmíněným Futur II Konjunktiv i s naším stálým a věrným partnerem, spolkem Kolonie, a navíc s berlínským nezávislým divadlem Theater unterm Dach. Výsledkem je jeden text a dvě inscenace,“ komentuje vznik inscenace autorka Dagmar Fričová a dodává: „Spolu s Matthiasem nevnímám endemity pouze jako živočichy a rostliny, které mohou být v důsledku rychlých klimatických změn výrazně ohroženy a které v textu promlouvají. Podobně vnímáme i  lidi a jejich specifické činnosti v konkrétních místech, jako například majitele lyžařského vleku nebo trampy a jiné milovníky lesa a přírody vůbec. Důležitou tematickou vrstvou Endemitů: příběhů mizení je mezigenerační dialog, který zde nabírá až magickou rovinu, jelikož se potkávají prapředci se svými vnuky a současní mladiství hovoří se svými budoucími potomky.

Endemité: příběhy mizení představují příběhy několika rychle a výrazně měnících se míst. Hlavní linka vypráví příběh dvanáctileté dívky, která především z ekologicko-aktivistických pohnutek uteče z domova do lesa. Díky poněkud prazvláštnímu rozhovoru se svým budoucím vnoučetem ji napadne radikální možnost, jak současné děti a mladiství mohu své rodiče přimět k tomu, aby začali se změnou klimatu skutečně něco dělat. Přesto její výzva může a je vykládána jinak, než ji zamýšlela. O tom, co se nakonec skutečně událo se dozvídáme až z odborného archeologického příspěvku z budoucnosti.

Režisérka inscenace Endemité: příběhy mizení Lucie Ferenzová přizvala ke spolupráci výraznou českou scénografku Janu Hauskrechtovou, intermediálního umělce Michala Kindernaye a  také polského hudebníka a jedinečnou osobnost polské soundartové scény Gerarda Lebika. V inscenaci se objeví herečky Jana Kozubková, Tereza Hof a  Halka Třešňáková.

V naší inscenaci jsou oproti berlínské verzi, kterou hrají muž a žena, obsazeny tři výrazné ženské osobnosti. Už to je samo o sobě výzva. Pracujeme s otevřenou hrou, všechny performerky hrají vícero postav, a to i mužské nebo antropomorfní role; zároveň se procesu účastní dva výrazní umělci z audio-vizuálního prostředí: Michal Kindernay nám vytváří videa a lightdesign a Gerard Lebik hudbu. Divadlem ohledáváme všechny ty mizející charaktery ze hry. Zkoušíme s živou kamerou a celá inscenace končí instalací bez lidí… možná, že lidi jsou taky mizející endemité na planetě Zemi…, přibližuje režisérka Lucie Ferenzová.

Současně spolu s českou inscenací vzniká v berlínském Theater unterm Dach také inscenace německé verze tohoto nového textu. Režisérem inscenace je Johannes Wenzel, člen kolektivu Futur II Konjunktiv. Obě inscenace mají premiéry jen čtrnáct dní po sobě. Německá inscenace bude v Praze hostovat v listopadu v rámci PDFNJ (přičemž obě inscenace jsou součástí off programu PDFNJ a diváci je mohou obě shlédnout a porovnat 13.–15. listopadu v A studiu Rubín) Českou verzi čeká hostování  v Berlíně na konci ledna příštího roku v již zmíněném Theater unterm Dach.

Foto: Patrik Borecký 

Pavla Umlaufová

pro Taneční magazín

Festival současného umění 4+4 dny v pohybu

Dětská paliativní péče, apokalyptická sci-fi o lidskosti nebo vizuální umění v bývalých prostorách SNB

Témata, která rezonují v různé míře společností, kulturním světem i napříč rozličnými obory. Letošní ročník Mezinárodního festivalu současného umění 4+4 dny v pohybu má v plánu dostat se do nitra svých diváků i tvůrců a tvůrkyň. Festival bude zahájen již tento pátek, 4. října v 18 hodin, vernisáží výstav v domě Hybernská 997/2, v bývalém sídle Sboru národní bezpečnosti a od 20 hodin premiérou francouzské inscenace Elles vivent v prostoru ARCHA+. V následujících devíti festivalových dnech mohou diváci navštívit také divadlo Alfred ve dvoře, ARCHU+ nebo vršovickou kulturní křižovatku Vzlet. Jak je pro 4+4 dny v pohybu příznačné, program se bude odehrávat nejen v kulturních prostorech, ale i tam, kde je to nečekané. Například na pražském náměstí Republiky nebo u usedlostí Bulovka a Cibulka na Praze 5. Výstavní a divadelní část programu bude doplněna přednáškovým cyklem na téma Vztahy, diskusemi nebo Choreografickým fórem. Program a vstupenky jsou dostupné na webu akce.

„Zahraniční inscenace i české premiéry zpracovávají dokumentární i fiktivní formou originální příběhy, které podávají zprávu o současném světě a reflektují otázky lidské existence a společenských změn. Soubor Tantehorse například otevírá velmi důležitou, ale v české společnosti zatím docela tabuizovanou otázku dětské paliativní péče. Nezávislá platforma Temporary Collective zase uvede v premiéře českou verzi své zvukové performance, která vznikla jako reakce na život a restrikce v covidovém období,” přibližuje jen některé z inscenací dramaturg divadelního programu, Pavel Štorek.

Apokalyptická sci-fi o lidskosti, ze života plaček a oplakávačů a jaký dávají svobodě tvar děti?

„Jediné divadelní představení o politice, na které vás prosíme, abyste se v této době šli podívat,“ napsal francouzský plátek Libération o inscenaci Elles vivent (Ony žijí) Antoina Defoorta, která je zároveň zahajovacím titulem 4. října v ARŠE+. V titulu inscenace je řeč o myšlenkách, to ony žijí, žijí si vlastním životem a není snadné se jich zbavit. Autor inscenace zjistil, že jedním z mála způsobů, jak zabít myšlenku, je zapomenout na ni. Ale má to háček… To mezinárodní taneční soubor Burkicom se sídlem v Praze otevírá téma umělé inteligence, a to, jaké jí člověk vtiskl vlastnosti. Dost dobře jsou to hlavně sny o nás samých, vytvořili jsme stroje jako nástroj obrazu někoho, kým bychom sami chtěli být a co bychom chtěli umět. Inscenace o vizi konce, který bychom chtěli zažít, se uskuteční v prostoru ARCHA+. Veřejný prostor naopak oživí nezávislá platforma Temporary Collective a jejich zvuková performance SILENT, která bude mít českou premiéru. Náměstí Republiky se stane místem, kde se jednotliví účastníci propojí audio navigací skrze sluchátka. Jeden hlas je následován dalším a společná hlasová symfonie je následovaná reakcí pohybů. Dílo vzniklo jako reakce na období pandemie a reflektuje uzavřený veřejný prostor, uzavřené hranice i zranitelnost našich těl. Spolek Fosilie, za kterým stojí Marta Trpišovská, Jana Látalová a Lea Švejdová, vezme diváky do světa pohřebních rituálů a profesionálních plaček a oplakávačů. Inscenace Stojíme v pohnutí je pohybově hudební expanzí do tohoto univerza. Zcela jiným zážitkem bude choreografie WASCO! belgického souboru Voetvolk, ve které děti ve věku od 6 do 12 let doslova vykreslí to, jaký má v jejich fantazii svoboda tvar.

To je ale jen malý výběr z divadelního programu. Návštěvníky festivalu čeká řada dalších českých i zahraničních premiér, work in progress i site specific performance.

Místa činu v rukou kurátorů Kristýny Hájkové a Radka Wohlmutha

Historie domu Hybernská 2 je velmi pestrá a dlouhá. Nejprve hostinec a následně hotel přinášeli svým hostům spíš zábavu a příjemně strávené chvíle. Před druhou světovou válkou se ale z hotelu stala administrativní budova a v ní sídlil například Pracovní úřad. Nicméně až od roku 1945 se píše pochmurnější příběh tohoto domu, který se postupně stal také sídlem složek Ministerstva vnitra. V domě se nacházely kanceláře, čekárny, výslechové místnosti, tajné byty, v přízemí sídlil společenský klub IX. Správy SNB (Správa pro politickovýchovnou, vzdělávací a kulturní činnost), nazývána v té době také jako „Správa písní a tanců“. Letošní výstavní projekt Místa činu přináší do tohoto domu výstavy, přednášky a setkání tematizující vztahy, vnitřní stav člověka a svět kolem něj.

„Kurátoři letošní výstavy i přednášek Kristýna Hájková, Radek Wohlmuth a Kamila Ženatá vyšli z této nedávné minulosti a tematizují nitro člověka, vztahy i dialog mezi minulostí a budoucností. V rámci výstavy s názvem v_nitro již několik týdnů pracuje pět desítek umělců v interiérech spletitého pavlačového domu, ve kterém lze stále zahlédnout dávný půvab, jenž měl kdysi před svou policejní minulostí,” přibližuje letošní téma vnitro kurátorka Míst činu Denisa Václavová.

Na 4+4 dny v pohybu za uměním i vzděláváním

Výstavy doplní komentované prohlídky, diskuse, setkání s tvůrci i tvůrkyněmi, kurátory a další program, který přiblíží historii i současnost budovy a její příběh. Návštěvníci se mohou zúčastnit například přednáškového cyklu na téma VZTAHY, který připravila a bude moderovat Kamila Ženatá. Přednášky předních českých psychologů a psychoterapeutů tematizují vztahy ve skupině, vzájemné ovlivňování se i traumata, ať už jde o jejich původ či vliv. U příležitosti vydání 73. čísla časopisu Flash Art Czech & Slovak Edition o uměleckých festivalech proběhne moderovaná diskuse na téma Pozice výtvarných festivalů na české umělecké scéně se zástupci a zástupkyněmi českých festivalů působících na manažerských a kurátorských pozicích nebo jako výkonná produkce. Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA pak ve dnech 5. až 8. října pořádá Choreografické fórum, jehož ústřední téma je obsaženo v otázce: Jaká je pozice tvůrců a publika v současném performativním umění?

 

Nejen Hybernskou 2, ale i vršovický Vzlet, ARCHU+ nebo Alfreda ve dvoře rozhýbou 4+4 dny v pohybu ve dnech 4.–13. října 2024. Program je dostupný na webu festivalu a vstupenky jsou k zakoupení na platformě GoOut

Foto: Vojtěch Brtnický, Markéta Černá 

Michaela Sikorová

pro Taneční magazín

Pro mou vlast

Pražský komorní balet uvede ve světové premiéře nové představení Petra Zusky

Pražský komorní balet uvede ve světové premiéře novou inscenaci významného choreografa Petra Zusky s názvem PRO MOU VLAST. Toto dílo, které bude mít premiéru 20. října 2024 v 19:00 hodin v Divadle na Vinohradech v Praze, představuje uměleckou reflexi některých aspektů současné společnosti a zároveň poctu českému kulturnímu dědictví.

Inscenace PRO MOU VLAST se skládá ze dvou kontrastních částí, které dohromady vytvářejí komplexní umělecký celek.

První část, nazvaná Update 24, je dvacetiminutová choreografie pro dva sólisty Pražského komorního baletu. Choreograf v ní kombinuje etnickou hudbu z různých koutů světa, ale i protiválečnou píseň Boba Dylana Masters of War z roku 1963 a dokonce i svou vlastní – Zloději krás z roku 2022. Autorkou textu a Zuskovou spolu interpretkou je investigativní novinářka Markéta Dobiášová.

Druhá část, Fragment 24, je třicetiminutové dílo inspirované Smetanovým cyklem Má vlast. Tančí ji deset sólistů Pražského komorního baletu a souboru Balet Praha Junior. Zuska zde zpracovává vybrané části symfonického cyklu – Vyšehrad, Vltavu a části Tábora a Blaníku, a propojuje Smetanovu lásku k rodné zemi a národní symboly s aktuálním tématem zachování kulturní identity v době globalizace.

PRO MOU VLAST není jen tanečním představením, ale i uměleckým komentářem k současnému stavu společnosti. Divákům nabídne nejen působivý taneční zážitek, ale také hlubokou reflexi současných společenských témat a českého kulturního odkazu. Petr Zuska k představení uvádí: „Touto inscenací se, krom jiného, stavím na obranu ‚mé‘ vlasti, její kultury a kořenů a pochopitelně míru, jako naprosto nejzásadnější společenské hodnoty.  Nejde mi však o jakoukoli přímočarou manifestaci nebo kázání. Jde o divadlo, a tudíž o vytvoření prostoru pro reflexi a zamyšlení. Chci se uměleckou formou, tedy metaforicky a symbolicky, dotknout několika vážných současných problémů a možná tím i pár srdcí probudit z letargie.“

Inscenační tým tvoří kromě choreografa Petra Zusky také kostýmní výtvarník a scénograf Pavel Knolle, světelný designér Tomáš Průcha a autor projekcí Viktor Svidró.

Premiéra představení PRO MOU VLAST proběhne v rámci oslav Roku české hudby a zároveň při příležitosti 200. výročí narození Bedřicha Smetany. Inscenace vznikla za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky.

Po premiéře bude během sezóny 2024/2025 několikrát reprízována, první repríza se odehraje 17. listopadu 2024 v Divadle na Vinohradech.

Další informace a zakoupení vstupenek na webové stránce Divadla na Vinohradech: https://www.divadlonavinohradech.com/divadelni-hra/P-R-O-M-O-U-V-L-A-S-T.

Update 24

Hudba: indické, irské, marocké a izraelské balady, Bob Dylan, Markéta Dobiášová a Petr Zuska

Choreografie: Petr Zuska

Kostýmy a scéna: Pavel Knolle a Petr Zuska

Světelný design: Petr Zuska a Tomáš Průcha

Fragment 24

Hudba: Bedřich Smetana

Choreografie: Petr Zuska

Scéna a kostýmy: Pavel Knolle a Petr Zuska

Světelný design: Petr Zuska a Tomáš Průcha

Projekce: Viktor Svidró

Foto: Jan Chaloupka

Johana Mravcová

pro Taneční magazín