Štítek: The Watcher

Je členkou úspěšného tanečního souboru současného tance 420people, tančí na scéně ND v Praze, věnuje se pedagogické činnosti, studuje na pražské HAMU a v soukromí je tanečnice Veronika Tököly, která se našla v současném tanci, maminkou.

Pocházíte ze severu Slovenska, z Čadce. Jaké bylo období Vašeho dětství? Již tehdy Vás zaujal tanec? Čím jste chtěla být?

„Již od mala jsem byla velice aktivní dítě. Každý den jsem měla nějaký kroužek, dramatický, výtvarný, taneční. Navštěvovala jsem ZUŠ v Krásne nad Kysucou, což je moje rodné město. Tančila jsem v souboru moderního tance JOJA v Čadci a ve folklorním souboru Drevár. Kromě toho jsem byla dobrá žačka a učitelky chtěly, abych se zúčastňovala různých olympiád. Později se to vše nedalo skloubit a tak jsem se kolem třinácti let rozhodla, že se více zaměřím na tanec. Tehdy přišla k nám do ZUŠ nová paní učitelka – jmenovala se Veronika Koprnová a byla absolventkou konzervatoře v Banské Bystrici a právě ona mi ukázala úplně nový pohled na tanec, na umění. To bylo moje první setkání se současným tancem. A díky ní jsem zjistila, že se dá tanec studovat na střední škole.

Mé dětství bylo šťastné a moji rodiče jsou pořád spolu a jdou nám příkladem jako manželé i rodiče. Trávili jsme hodně společného času, chodili na výlety, dovolené. Mám také mladšího bratra, s nímž jsme si našli bližší cestu sice až v dospělosti, přesto vnímám za velké štěstí, že jsme měli jeden druhého a teď se těším na každé naše setkání a společně strávený čas. Myslím si, že skrze sourozence a tenhle specifický vztah se člověk hodně učí o sobě i druhých…

Kdybych nešla studovat konzervatoř, tak bych se rozhodla pro gymnázium a pak pro pedagogiku. Vždycky mne lákalo být paní učitelkou (bratra jsem nutila, aby byl mým žákem, stále jsem mu něco vysvětlovala, dávala mu diktáty a kontrolovala ho: D) Láska k pedagogice se specializovala na taneční pedagogiku, což mi vlastně velice vyhovuje pro široký záběr a  svobodu.“

Veronika Tököly – představeí The Watcher – foto Pavel Ovsík

V patnácti letech jste začala studovat tanec na Konzervatoři J. L. Bellu v Banské Bystrici na Slovensku a studia jste ukončila v roce 2012 a pak jste v Linzi studovala interpretaci v současném tanci a pedagogiku tance a přitom jste byla členkou taneční company SILK Fluegge in Linz. Také jste absolvovala čtyřměsíční stáž ve španělské skupině Otra danza. Jak na studium a taneční zkušenosti v zahraničí vzpomínáte?

„Jsou to krásné vzpomínky. V Bystrici jsme fungovali jako velká rodina, která spolu drží, tu a tam se pohádá, zažívá pěkné i těžké časy. Vše bylo jedinečné, nové. Každý rok jsme byli součástí festivalu Čtyři dny tance, kde k nám jezdili tanečníci a pedagogové působící po celém světě a mnozí pocházeli přímo ze Slovenska, což byla pro nás studenty obrovská motivace. Byli to pro mne velké vzory, protože jich hodně vyšlo právě z této konzervatoře. To nás vždy motivovalo na delší období a ze zážitků a zkušeností z workshopů a představení jsme ještě dlouho těžili. Učili nás velké osobnosti jako Zuzana Hájková, Martin Urban, Dano Raček, Tomáš Nepšinský, kteří nebyli pro nás pouze učitelé tance, ale také životními mentory, za kterými jsme mohli přijít s jakýmkoliv problémem, názorem…

Díky studiu v Linzi se mi otevřely dveře do světa. Studium bylo v angličtině, denně jsem potkávala lidi různých kultur, národů, náboženství, což mne nesmírně inspirovalo, otevíralo možnosti na odlišné způsoby života a cesty. V té době jsem velice toužila po praxi, pracovních zkušenostech, možnosti vydělat si tancem peníze, a tak když mne oslovila Silke Grabinger na alternaci jedné tanečnice do jejího představení a následně si mne vybrala do dalšího projektu,  velice mne to potěšilo. Nakonec z toho vyšla spolupráce na téměř celé mé čtyřleté studium v Linzi. Mnoho jsem se tam naučila, vycházeli jsme ze současného tance, ale také stylů jako hip-hop a break-dance. Propojovali to fyzickým divadlem, pracovali s emocemi, snažili se jít do hloubky sebe sama.

Stáží ve Španělsku jsem si splnila sen – a to žít alespoň krátký čas v této zemi, naučit se alespoň trošičku jejich jazyk a zkusit jejich kulturu. Každičký den jsem si tam přímo užila. Během pracovního týdne byl nároční aktivní trénink, kreativní tvorba, učení se repertoáru a přes víkend jsme si s kolegyněmi stážistkami užívaly nákupy a parties 🙂 Díky jejich nesmělosti v komunikaci v angličtině jsem byla nucena se naučit alespoň základy španělštiny a ihned je aplikovat v praxi.“

Veronika Tököly – představeí The Watcher – foto Pavel Ovsík

Od roku 2017 jste členkou úspěšného tanečního souboru současného tance 420people a tančíte v představeních – The Watcher a Ever. Proč právě současný tanec je hlavní náplní Vaší taneční kariéry? Co Vás přivedlo právě do 420people?

„Do 420people jsem se dostala přes konkurz. Bylo to v době, kdy jsem byla trochu smutná, frustrovaná, protože jsem zažívala na konkurzech samé NE. Takže popravdě ani na tento konkurz se mi moc nechtělo, ale říkala jsem si, že si alespoň zatrénuji a možná poznám nové lidi, získám kontakty. No a vyšlo to 🙂 Už po první lekci pod vedením, teď již kolegy, Filipa Staňka jsem byla nadšená, protože mi velice sedl jeho pohybový slovník a způsob práce. V 420people company jsem se od začátku cítila moc dobře. Moji kolegové i šéf choreograf Václav Kuneš vždy byli a jsou inspirací, motivují mně, abych se zlepšovala a posouvala vpřed. Zároveň máme krásné vztahy i po lidské stránce čehož si moc vážím. Často přemýšlím, jaký taneční styl nebo technika by mne ještě zajímal a je jich mnoho. Navždy budu milovat náš slovenský folklór. Líbí se mi také latino, flamenco, capoiera, klasický tanec a mnoho jiných. Co mne ale nejvíce baví je, že v současném tanci mohu využívat vše, mohu to pozměnit, transformovat do svého těla tak, jako mi to vyhovuje, jak je mi to blízké nebo jak je to pro představení důležité. Nevyužívám pouze zkušenosti z různorodých lekcí, ale všechny své životní zkušenosti, emoce, zážitky. To vše dávám ven. I když to zní jako klišé, komunikuji a vyjadřuji se skrze tanec. Baví mne ta otevřenost, bezhraničnost, svoboda…“

Veronika Tököly – foto Ivan Kassa

Jak se Vám tančí na scéně Národního divadla v Praze v činoherním představení Kráska a zvíře?

„Je to velice příjemná práce. Představení Kráska a zvíře pro nás tanečníky, když budu mluvit za sebe, tak pro mne fyzicky ani na  koncentraci není až tak náročné. Je tam výborný kolektiv, pohodová atmosféra, vždy se také nasmějeme. A samozřejmě, že je to hřejivý pocit na srdci, když se při děkovačce kouknete nahoru a vidíte zaplněné celé hlediště ND diváky, nadšenci a příznivci umění, kultury a tance.“

Velice brzy jste začala učit. Moderní tanec učíte na Soukromé taneční konzervatoři v Liptovském Hrádku na Slovensku. Jak jste se k pedagogické činnosti dostala a čím Vás naplňuje?

„K pedagogice jsem inklinovala již od dětství. Také na konzervatoři jsme měli určitou praxi a byli k tomu vedeni, také v Linzi byl bakalářský program postavěný tak, že jsme souběžně studovali taneční interpretaci a pedagogiku. Takže to bylo pro mne přirozené. Navíc jsem člověk, který velice rád sdílí a pedagogika je pro mne způsob jak sdílím své zkušenosti, zručnosti a snažím se pomoct a ulehčit cestu jiným.

Na Soukromé konzervatoři v Liptovském Hrádku jsem jedno období učila jako hostující pedagog.  Momentálně je to pro mne časově náročné. Aktuálně si dodělávám magistra na pražské HAMU v oboru pedagogika současného tance a velice mne to zajímá a cítím, že se posouvám. Je to jiné studovat po určitých zkušenostech a s odstupem času a také poté, co jsem se stála matkou. Výchova a studium pedagogiky jsou pro mne hodně propojené obzvláště v této životní fázi. Aktuálně učím spíše nárazově a wokshopově.“

Veronika Tököly – z festivalu Rock for people z představení The Watcher

Jste tanečnice, pedagožka. Jak se Vám daří tyto náročné profese sladit s posláním maminky?  

„Mám velkou oporu v manželovi a pomoc od rodiny 🙂 Někdy cítím, že to jde samo, tak přirozeně, a někdy mám chvíle, kdy mám chuť všeho nechat a věnovat se jen synovi. Jenomže velice dobře se znám, a vím, že bych dlouho tak nevydržela být spokojená a naplněná. Mne stres a tzv. busy life (rušný život) v něčem velice vyhovuje a žene kupředu, dává mi drive a energii, ale je to tenká hranice, kdy se přelomí do něčeho fyzicky nemožného a nesplnitelného. Já se ve svém životě vždycky snažila vše dělat poctivě, upřímně a naplno. Tak to mám se svoji prací , studiem i mateřstvím.  Vedeme jakousi výchovu vzorem a věřím, že to má na synka dobrý vliv, když vidí, že jeho rodiče dělají něco, co je baví a naplňuje (manžel je klavírista).

S mateřstvím více jako kdykoliv předtím přehodnocuji priority, čemu věnuji svůj čas a pozornost. Při tom všem co dělám si velice užívám a snažím se i vědomě zařadit do diáře dny, kdy jsem jenom se synem, rodinou a jen tak se vozíme a touláme Prahou, či užíváme si čas u prarodičů 🙂

Jak ráda odpočíváte?

„S manželem zbožňujeme saunu a masáž. S věkem si více a více užívám čas na zahradě u rodičů, anebo v pražských parcích. Písečná pláž a moře jsou také místa, kde umím alespoň na chvíli vypnout. Příroda mne uklidňuje.

Aktuálně se ale snažím si najít alespoň minutu, dvě, někdy i deset, kdy si v průběhu dne lehnu na zem, natáhnu se, zklidním dech a pak pokračuji v činnosti dále. Když už jsem moc unavená, po obědě si pospím se svým synkem. Jinak vždycky mi šlo spíše o to, s kým jsem a trávím čas, než na tom, kde se nacházím.“

Veronika Tököly – představení Ostrov – foto Václav Jirásek

Děkujeme za rozhovor

Veronika Tököly

Narodila se 7. 6. 1992 v Čadci na Slovensku. Tanec vystudovala na Konzervatoři J. L. Bellu v Banské Bystrici, na Slovensku (2007 – 2012), Interpretaci v současném tanci a pedagogiku tance studovala na Anton Bruckner Private University v rakouském Linzi a v současnosti studuje pedagogiku tance na HAMU v Praze.

Byla členkou taneční company SILK Fluegge v Linzi, stáž absolvovala ve španělské company Otra danza. Od roku 2017 je členkou taneční company současného tance 420people, Od roku 2021 spolupracuje také s Burkicom.

Je vdaná za jazzového klavíristu Jakuba Tökölyho a je maminkou syna Davida.

Veronika Tököly – představení Ever – foto Vojtěch Brtnický

Veronika Pechová

pro Taneční magazín