Rozhovor s tanečníkem a choreografem MARKEM DĚDÍKEM

„Jsem bojovník, ale správňácký“

Porotce, trenér, choreograf, tanečník a člen hvězdného týmu Stardance, to vše charakterizuje sympatického a oblíbeného Marka Dědíka.

Marka také zdobí několik titulů

Mistr České a Slovenské republiky v latinsko-amerických tancích

Mistr České republiky v Show dance latin

Semifinalista mistrovství Evropy v latinsko-amerických tancích

Mistr střední Evropy v latinsko-amerických tancích

Taneční magazín zastihl Marka právě v okamžiku, kdy skončil taneční trénink a jeho kroky směřovaly do České televize.

Vy jste ve Stardance soutěžil vícekrát, co Vás přitahuje na tomto pořadu?

„Stardance je specifická, ojedinělá show u nás, spojuje profi tanečníky a osobnosti, které jsou ve svém oboru nejlepší. To je jedna zvláštnost, která mě láká – najednou jste s nějakou osobností, kterou vůbec neznáte, strávíte s ní čas a musíte pracovat na nějakém konkrétním tanci. Takže v tomto okamžiku se charaktery mnohem více poznávají a to je pro mě zajímavé. A pak je tu celá ta parta lidí. Všech deset párů, dříve tedy bývalo osm, pracuje na nějaké choreografii a následně mezi sebou soupeří. To je rozhodně zajímavé. Myslím, že na tomto pořadu je dobré právě to, že je to soutěž.“

Není divné, že jste kamarádi a najednou mezi sebou soupeříte?

„Právě takové to není, všichni jsou na stejné lodi, není tu klasická rivalita. Všechny celebrity jsou ve stresu, takže jim ani nevadí, že jde o soutěž. Bojí se, ale většinou to zvládnou a skvěle zatančí. Jsou šťastné, že se jim to povedlo, že nespadly, nebo že se jim něco nezlomilo…., takže soutěž je pro ně to vedlejší.“

Jak berou Vaši účast ve Stardance kolegové z branže? Zažil jste třeba nějakou závist nebo rivalitu? Změnila Vám Stardance život?

„Stardance mi změnila život, hlavně ta poslední. Jsem více vnímán okolím, protože jsem došel do finále. Tři měsíce jsme byli každý týden na obrazovce, takže lidé mě více registrovali. Ale jinak se nic nezměnilo. Mám spoustu kamarádů ve svém oboru, myslím, že žádná závist tu nebyla. Tu jsem si pořádně prožil, když jsem bojoval o své mety, tam opravdu byla velká rivalita.“

V prostředí soutěžních tanců panuje rivalita? Velká?

„Panuje. Já si myslím, že rivalita je všude, když o něco jde. Tady šlo o tituly. Já jsem získal pět titulů, dále titul v show dance, titul Mistr střední Evropy, takže rivalita byla dost velká a ten psychický tlak od ostatních párů je také dost náročný.“

Jak vnímáte tanec Vy, coby soutěžící? Je to sport nebo umění? Měl by být součástí Olympijských her?

„Dva rozporuplné názory teď panují světem. Jedna strana zastává názor, že je tu fyzická síla, rychlosti, dovednosti, zkrátka olympiáda. Druhá strana se zastává umění. Já se zatím nemůžu stoprocentně přiklonit ani k jedné ani k druhé straně, já bych to nejraději nějak skloubil dohromady. Myslím si, že je těžké rozhodnout. Ale – pokud se dvě těla pohybují a kmitají na danou hudbu, je to třeba aerobik, nebo něco takového. Tanec by měl zůstat tancem, měl by být naplněn buď samotnou osobností, nebo herectvím. Tanec není lepší tím, že zvednu nohu o třicet procent výš a tím vyhraji. Jsem pro umění.“

Řadu let jste tančil po boku profesionálních tanečnic. Ve Stardance, kterou sleduje celý národ, tvoříte choreografii s partnerkou, které není tanec úplně blízký. Jak to prožíváte?

„Já si to ve Stardance užívám. Je to pro mě zábavné právě proto, že jsem vždy vystupoval s profi tanečnicemi. Teď konečně prožívám zábavu a legraci. S amatérem nemůžu tančit naplno, trošku musím ubrat, ale člověk nachází jiné možnosti.“

Soutěže si tedy neužíváte? Jste nervózní?

„Záleží na tom, jaká je to soutěž. Na Mistrovstí světa je určitě větší psychický tlak a nápor, obecně řečeno, na velkých soutěžích. Já jsem se ale účastnil soutěží tak často, že se pro mě staly rutinou a potom jsem už žádné nervy ani stres neprožíval. Budoval jsem si nějakou pozici ve světovém žebříčku, jezdil jsem třeba každý týden, nebo minimálně dvakrát do měsíce, takže mi to už ani nepřišlo. Vůbec mi nevadilo, jestli tančím před plnou halou, před prázdnými židlemi, před kýmkoliv, kdekoliv, člověk má všechno tak zajeté, že ke stresu docházelo minimálně, mluvím tedy za sebe. Spíše při vyhlašování výsledků. Člověk vše odtančí a v okamžiku, kdy se čtou jména, jsem stres cítil. Vlastně až ve finálovém kole.“

Řekl jste také, že tanečník musí být odolný. Proti čemu?

„Tanečník musí mít obrovskou odolnost proti všem vlivům, které existují. Jednak fyzickou, ta se dá nějakým způsobem vytrénovat, ale hlavně psychickou, která je při top tanci mnohem důležitější než ta fyzická. A v neposlední řadě také před svou vlastní osobností. Je důležité, jak je člověk uvnitř silný, jak ustojí všechny prohry a porážky, nebo vítězství.

Všichni chceme vyhrávat, ale když vyhráváme, tak co dál? Jak se dál rozvíjet, jak se dál posunout? Těžší je vítězství několikrát zopakovat, než jednou vyhrát. Vůči všem těmto vlivům musí být člověk odolný.“

Souhlasíte tedy s tvrzením, že tanec, uvážíme-li, že musíte podat fyzický výkon a vydat ze sebe emoce i herectví, je tedy těžší než mnohý sport?

„Hm, myslím, že ano. Tak například atletika. Atleti mohou během svého výkonu slintat, plivat, nemusí se u toho tvářit , nemusí u toho dobře vypadat, nemusí dělat, že to je zábavné. Po této stránce je tanec těžší. Samozřejmě extrémní sport klade na člověka ještě větší zátěž, ale tanec se většinou přirovnává k atletice. Jenže tanec obsahuje ještě navíc divadlo.“

Říká se, že v umělecké branži je tanec to nejtěžší povolání ze všech. Zranění, poškození kloubů, krátká kariéra… Souhlasíte?

„Tomu bych věřil a potvrzuji to. Souhlasím, stoprocentně, opravdu.“

Co je tedy dobré na tom být tanečník?

„Svoboda. Neprodávám hotový produkt, já jsem produkt, můžu se měnit, můžu měnit choreografii a vystoupení, je to svobodné.“

Dnes není výjimka, že mladí lidé umírají na kurtech, při zápasu, při tanci. Vy jste také během jedné soutěže zachránil život mladému tanečníkovi. Nemáte pocit, že se tlak na soutěžící přehání? Co dělat?

„No, to je těžká otázka. Problémům se zdravím dost pomáhá životospráva, na kterou mladí lidé často zapomínají. Je nutné dodržovat pitný režim a správné stravování, to pomáhá hodně. A nejdůležitější je nebát se jít k doktorovi, když jsem sportovec. To bych zavedl jako povinnost. U nás ve svazu to povinné není a myslím, že je to velká chyba. To bychom mohli velmi rychle inovovat, každý tanečník bez výjimky by musel mít nějaký doklad od lékaře, že je schopen vykonávat sport na takové úrovni a při takové zátěži. Vrátím-li se konkrétně k p ípadu, který jsem řešil já, to byla vrozená vada, nebylo to přepracováním.“

V případě, že by člověk nebyl stoprocentně zdravý, doporučil byste mu tanec?

„Záleží do jaké úrovně. Nejvyšší mistrovskou třídu bych určitě nedoporučoval. Ale začátky, volnější tempo, proč ne. Nemusí se každý týden jezdit na soutěž, spíše jednou za měsíc, zátěže si může každý vybrat a ubrat. Záleží na každém jednotlivci, jak často chce soutěžit, zda každý týden, nebo jednou za měsíc či za půl roku.“

Tanec, nebo jakýkoliv pohyb, je droga. Mnozí se už nedokážou této drogy vzdát. S tím souvisí i tanec vozíčkářů. Jak jste přijali fakt, že budete tvořit choreografie právě s nimi?

„Jsem fanoušek vozíčkářů, podporuji jejich aktivity, ale právě u tance jsou nohy třeba. Nevím, zda je to právě ta správná činnost. Když jsme se dozvěděli, že budeme tančit s vozíčkáři, nebyli jsme si zpočátku jisti, zda toto spojení bude to nejlepší. Ale nakonec to bylo hezké. Při tvorbě choreografie záleží také na zdatnosti vozíčkáře, někdo se umí postavit na vozíčku, někdo ne. Tomu jsem musel přizpůsobit choreografii.“

Dodržujete správnou životosprávu?

„Snažím se vybírat si jídla, můj jídelníček je daný i tím, že některá jídla prostě nemám rád. Například klasické knedlíky a tučná jídla. Tím je to pro mě asi jednodušší. Vybírám si zeleninu, maso střídám, jím kuře, ryby i hovězí, nejím jenom kuřecí maso. Nejím pečivo. Vybírám potraviny, čtu co obsahují, nebo jdu do BIO prodejny pro oplatky. Snažím se nepřejídat, to je hlavní.“

Ale taneční také často říkají, že sílu potřebují a jí hodně. Je to správné?

„Někdo může i před výkonem sníst řízek a jít tančit, má potom opravdu sílu. Jiný člověk nemůže po řízku tančit ani druhý den. Je to zkrátka individuální.“

Mohl jste pít alkohol před soutěží?

„Mě alkohol neuvolnil, já jsem před soutěží pít nemohl. Nikdy jsem moc nepil, většinou jsem až oslavoval vítězství.“

Mohl jste po bujarých oslavách druhý den tančit?

„Mohl, ale výsledek byl horší, člověk sám si to úplně neuvědomuje, zkrátka není tak vnímavý.“

Někteří lidé se mužům-tanečníkům posmívají, pohrdají jimi, dokonce i mnohé ženy říkají, že si nepřejí, aby jejich syn byl tanečník. Co na to říct?

„S tím jsem se samozřejmě setkal. Vím, že hodně lidí zastává tento názor. Můžu říct jen to, že já jsem se za to vůbec nikdy nestyděl a také jsem se moc s posmíváním nesetkal. Ale je pravda, že jsem vždy tančil na vrcholové úrovni, za to není třeba se stydět, takže spolužáci nemohli moc rýpat.“

Někomu se nelíbí mužské kostýmy, protože prý vypadají nemužně. Jak se na to díváte Vy?

„V dnešní době už to není pravda, to možná bývalo kdysi. Dnes jdou kostýmy tak kupředu, vůbec se nenosí upnuté kalhoty, pokud nejde o balet. V našem společenském tanci můžete dnes tančit i v roláku, můžete mít oblečení zdobené, nezdobené, průhledné, neprůhledné, je to právě na Vás, tančíte v čem chcete. Záleží na osobnosti samotné. V atletice se také nosí „upnutý obleček“ a nikdo to neřeší. Nikomu nepřipadají atleti divní.“

Zažil jste někdy trapas, který byste chtěl vrátit zpátky?

„Nemůžu úplně říct, jednou se mi roztrhly kalhoty, ale dotančil jsem.“

A chtěl jste někdy vyloženě utéct pryč?

„Prohra. Když jsem poprvé čelil velké prohře, to jsem měl chuť s tím seknout a utéct. Ale má láska k tanci mi to nedovolila.“

Zamilováváte se do svých partnerek?

….“ 🙂 Je pravda, že tanec dvě osoby sbližuje. Tráví spolu dost času, připouštím, že zamilovávám. Já jsem s jednou svou taneční partnerkou žil, ale po čase jsme se rozešli. Od té doby jsem neměl žádnou svou taneční partnerku jako přítelkyni, nedělá to dobrotu.“

Říká se, že jsou tanečníci ve vztazích nejpřelétavější. Je to tak?

„To není pravidlo. Je to individuální. Fotbalisté a hokejisté také střídají modelky.“

Plánujete už rodinu?

„Ano. Právě se s přítelkyní chystáme koupit nějaký byt, myslíme na společný život.“

Dnes jsou tanečníci v divadlech často vidět nazí, nebo se svlékají. Tančil byste nahý?

„ 🙂 Jedině ve spodním prádle ale nahatej nikdy :-)“

Proč jste potetovaný?

„Mám na sobě dva citáty, které mě dost hluboko zasáhly, tak jsem si je chtěl zvěčnit na svém těle.“

Jaké máte koníčky?

„Můj největší koníček je běh. Pokud mám čas, tak vyběhnu ven. Druhý koníček jsou pro mě masáže, na ty jsem si opravdu zvykl a to si neodpustím.“

Tvrdí se, že se při běhu ničí klouby. Záleží na zdraví každého jednotlivce, zda vydrží nebo ne?

„Ano. To samé je i u tance. Někdo se tancem zničí. Já naštěstí ne, tedy musím zaklepat.“

Ale mnozí ochrnou třeba za dvacet let a skončí na vozíčku. Nebojíte se?

„Nóóó, nemůžu říct, že se nebojím. Ale nežiju s tím, že bych se opravdu bál a chtěl někde ubírat. Pokud to přijde, tak přijde. Nebo nepřijde. “

Vystihuje Vás tedy „Bojím se, ale neuberu“? Jaký jste?

„Jsem veselý, plný energie a pozitivní, to můžu určitě říct. Určitě jsem extrovert. Raději slavím, než sedím doma.“

Jste rvavý?

„Ano, jsem bojovník. Bojuji, ale správně, ne zákeřně, nebo za každou cenu.“

Děkujeme za rozhovor

Eva Smolíková

Foto: archiv Marek Dědík, Eva Smolíková

„Humor předstihl realitu“

Finálový večer ve Stardance

Závěrečný večer ve Stardance zahájila Tereza Kostková se čtveřicí profesionálních tanečníků, zatančili nám na píseň Golden Eye z filmu James Bond. Nutno říci, že se Terezka může klidně zařadit mezi soutěžící.

Lukáš Pavlásek, Lucie Hunčárová (samba)

Lukáš: „Být finalista Stardance není špatný, už budu v té Wikipedii pořád“

Marek: „Lukáš je fenomén, který přiměje lidi uvažovat neuvěřitelným způsobem“

Hodnocení poroty:

Jan Révai: 4 body (já jsem si snad na ten tanec zvyknul, rozjeli jste se, fakt jste se posunuli, mnohem víc sis to, Lukáši, užíval, zlepšili jste se, snažil si se našlapovat na špičky, mě to přišlo dobré, i když to od samby bylo trošku daleko)

Tatiana Drexler: 6 bodů (začíná to být.., poprvé jste dal kroky do hudby, zhruba to bylo v hudbě, ještě tak tři roky a máte šanci)

Radek Balaš: 5 bodů (já jsem se soustředil na rytmus a ty jsi se opravdu začal trefovat, nouze naučila i Pavláska tancovat)

Zdeněk Chlopčík: 5 bodů (všechno bylo řečeno, tak padesát na padesát)

Jitka Schneiderová, Marek Dědík (jive)

Marek: „Radek Baláš nemusí jíst tkaničky Zdeňkových bot, dostali jste se do finále“

Hodnocení poroty:

Jan Révai: 10 bodů

Tatiana Drexler: 9 bodů (krásné, fakt fofry, ale čekala jsem, že zlepšíte rytmiku, to se nepodařilo)

Radek Balaš: 10 bodů (skvělý koncept, bezvadná práce s rekvizitou, Jak dlouho jsi cvičil zlomení tága? Já jsem spokojený)

Zdeněk Chlopčík: 10 bodů ( jive se skvělou energií, ty kopky byly velmi dobré, oproti prvnímu jive to bylo s ještě větším uvolněním a užila jste si to skvěle)

Marie Doležalová, Marek Zelinka (samba)

Diváci napsali: „Mařenka je prototyp české ženy“

Marek Eben: „Vy mě vždy překvapíte, když tančíte poprvé, ale překvapíte mě i když tančíte podruhé“

Hodnocení poroty:

Jan Révai: 10 bodů (bylo to mnohem uvolněnější než poprvé, mělo to větší energii než před tím a mně se to moc líbilo)

Tatiana Drexler: 9 bodů (mě strašně bavíte, mohla bych se dívat i 3x či 4x na ten stejný tanec, stále chybí rychlost nohou)

Radek Balaš: 9 bodů (mám vás velmi rád, ten tanec by potřeboval větší vnitřní dynamiku, jinak vždy máte vynikající choreo, to smekám)

Zdeněk Chlopčík: 9 bodů ( musím souhlasit, že vnitřní tonus je třeba, zvykl jsem si i na ty zajímavé a crazy choreo, takže k tomu nic, představoval bych si ve finále daleko rychlejší nohy, ve výrazu velké zlepšení, ale ty nohy zůstaly stejné jako při první sambě)

Lukáš Pavlásek, Lucie Hunčárová (waltz)

Lukáš: „První sedmička v hodnocení, za to to finále stálo, tedˇ už můžeme odejít“

Hodnocení poroty:

Jan Révai: 5 bodů (vy jste si vybrali waltz, což je jeden z tvých nejlepších tanců, poprvé jsi se narovnal, to je u tebe velice nepřirozené, takže dobré)

Tatiana Drexler: 6 bodů (každý se může naučit tancovat, jsem ráda, že můžu té teorii začít věřit, dnes jste vypadal velmi esteticky a mnoho kroků bylo celkem ok)

Radek Balaš: 5 bodů (já úplně nesdílím to nadšení, dát si sólo a nedat je správně rytmicky, to je chyba, jsme ve finále velké soutěže)

Zdeněk Chlopčík: 7 bodů ( všechno bylo lepší, nejvýraznější změna – on si ani jednou nepočítal!)

Jitka Schneiderová, Marek Dědík (waltz)

Hodnocení poroty:

Jan Révai: 9 bodů (nemohli jste si to zkazit, vylepšili jste to, já jsem byl opět nadšený)

Tatiana Drexler: 9 bodů (neuvěřitelná lehkost, nádherné zdvihačky, divák nechce, aby to končilo, ale stejně mohlo být více waltzu)

Radek Balaš: 10 bodů (vy jste zhmotnili tanec, je to esence tance)

Zdeněk Chlopčík: 10 bodů (souhlasím)

Marie Doležalová, Marek Zelinka (valčík)

Hodnocení poroty:

Jan Révai: 10 bodů (nemám co dodat, hrozně jsem se těšil a vy jste mě uspokojili)

Tatiana Drexler: 9 bodů (bavilo mě to i podruhé, krásně položená ruka, nádhera)

Radek Balaš: 10 bodů (bezpochyby jedno z vašich nejlepších čísel, obsahovalo střídání pomalých a rychlých pasáží, fantastické číslo, není co dodat)

Zdeněk Chlopčík: 10 bodů ( tanečně jste vyzrála, v prvním kole trochu vyděšené káčátko, ted je z Vás tanečnice, opět nejlepší valčík této řady)

Všech 7 párů z předchozích kol se znovu vrátilo na parket a připomněli své choreografie

Marek Eben: „Jsem rád, že můžu být u toho – pasivně“

Radek Baláš: „Na Lukášovi je vidět to, že když se na něčem pracuje, tak se to někam posouvá, ty jsi dal Lukáši možná tisícům lidem naději, že se dá s tancem začít kdykoliv a kdekoliv“

„Jitka s Markem podávali nejvyrovnanější výkony, což značí vysokou míru profesionality, kdyby se Jitka věnovala tanci jako herectví, tak má na poličce řadu pohárů z mezinárodních soutěží“

„Maruška s Markem jsou nejoriginálnější pár, s fantasticky promakanými choreografiemi, měl bys Marku přemýšlet o profesi profi choreografa, tolik nápadů mnohdy nenajdete v celém celovečerním představení“

Zdeněk Chlopčík: „Lukáš má skvělý výraz, který přidává do všech tanců, už se to stává výrazový tance, jsi roztomilý u toho, kdy reaguješ na svou chybu, ty prožíváš to, co normální tanečník neprožije“

„Jitka ukazovala, že je rozená tanečnice, rychlé nohy i točení, přidala obrovskou energii a uvolnění, užila si to, prošla na výbornou“

„Maruška udělala největší vzestup a progres ze všech účastníků“

Jan Révai: „Lukášovi obrovský obdiv, že to všechno vydržel, ty jsi dal lidem takovou možnost výběru a lidé si tě vždy vybrali, vnesl jsi do Stardance to, co ještě nezažila“

„Jitko, i když jsem tušil, že budeš zdatná, kolo od kola jsi mě překvapovala, naprosto profesionální“

„Maruška – obrovský vzestup, originalita, to je jediné, co mě napadá

Tatiana Drexler: „Tuhla mi krev v žilách u paso doble“, u Marka je technická kvalita, neuvěřitelné, změny rychlosti, držení těla“

„Jitka nastoupila jako velmi talentovaná“

„Lukáši, Lucka nemá dost síly tě tahat, ve váhovém rozložení je rozdíl“

Lukáš: „Tato soutěž ze mě udělala módní ikonu“

Lukáš Pavlásek, Lucie Hunčárová (free style)

Soutěžící: „Lukáš soutěží až dotančí“

Hodnocení poroty:

Jan Révai: 5 bodů (svatební free style, uvolnění, ty jsi sólista, ale jako příklad na svatby je to výborné)

Tatiana Drexler: 5 bodů (mně to také připomínalo svatbu okolo 3 hodiny ráno, když se člověk bojí o nábytek okolo)

Radek Balaš: 5 bodů (do této Stardance jsem úplně nerozuměl výroku „poslední budou prvními“ a já to s pokorou přijímám, před několika sobotami bych tomu nevěřil, že se dostaneš do pátého kola, tady bych očekával mnohem větší originalitu a kreativitu)

Zdeněk Chlopčík: 6 bodů (free style ti sluší lépe, proč jste tam přidávali ty jive kroky? Ty jsi tančil s nadšením, kdyby tam nebyly ty chybné kroky, to bych ti tu desítku vytáhnul)

Jitka Schneiderová, Marek Dědík (free style)

Jitka: „Začínala jsem a končím s modřinami“

Hodnocení poroty:

Jan Révai: 10 bodů (nerad říkám, že guma je bezpečnost…a není to sranda, tohle číslo tancovat, můžu vám jen vysmeknout poklonu )

Tatiana Drexler: 10 bodů (nádherný nápad, nádherné provedení, spojilo se v tom herectví a tanec)

Radek Balaš: 10 bodů (takhle má vypadat free style, to byl pokus o balet, ta symbolika jde ještě dál, tanečníci musí být na sebe napojení, jinak to nefunguje)

Zdeněk Chlopčík: 10 bodů ( viděl jsem, jak muž utáhl ženu na nudli, a Marek na gumě)

Marie Doležalová, Marek Zelinka (free style)

Maruška: „První choreo, kdy si Marek sám říkal, jestli už to není moc divný“

Hodnocení poroty:

Jan Révai: 10 bodů (bylo to divadelní, mělo to nápad, ale naprosto odlišné než všechno, co tu bylo, já jen děkuji)

Tatiana Drexler: 10 bodů (my jsme opět překvapení tím originálním nápadem, oceňuji rytmiku chodidel, krásně vyniklo, perfektní v hudbě, opravdu výborné)

Radek Balaš: 10 bodů (Vaše síla je v divadelnosti)

Zdeněk Chlopčík: 10 bodů (přesné, originální, trošku mě bolela záda, říkal jsem si, že z toho bych se už nepostavil)

Vítězem Stardance pro rok 2015 se stává: Marie Doležalová, Marek Zelinka

Bronz: Lukáš Pavlásek, Lucie Hunčárová

Stříbro: Jitka Schneiderová, Marek Dědík

Zlato: Marie Doležalová, Marek Zelinka

Anička Polívková a Michal Kurtiš předali kytici a pomyslnou korunu

Lukáš: „Humor předstihl realitu. Modlil jsem se, abych nebyl první. Stal bych se mučedníkem tance, národ by mě začal lynčovat“

Marie Doležalová: „Děkuji Markovi, že mě nešetřil“

Jitka: „Od tedˇuž budu máma na plný úvazek“

Foto: archiv České televize

Taneční magazín

Rozhovor s oskarovým režisérem JIŘÍM MENZELEM

„Do Stardance bych šel rád, ale asi bych to nepřežil“

Snil jste o dráze úspěšného režiséra?

„Ne, nikdy.“

Nikdy Vás to ani nenapadlo?

„Ne. Měl jsem štěstí. Chtěl jsem být novinář, protože můj tatínek byl novinář, ale začal jsem číst noviny a přešlo mě to. Bylo to v 50tých letech. Zamiloval jsem se do divadla, ale nevzali mě na divadelní fakultu, tak jsem se rozhodl jít do televize. Na filmovou a televizní fakultu mě vzali a pan profesor Vávra ze mne udělal filmaře. Šlo to všechno „samospádem“, bez mé zásluhy.“

Četl jste v dětství a během dospívání knížky?

„Tatínek měl velkou knihovnu, od raného dětství jsem ji měl k dispozici, tak jsem četl Čechova, Stendhala, Čapky, prostě všechno. Knihovna obsahovala dobrou světovou literaturu.“

Tvořil jste si či vymýšlel vlastní příběhy?

„To ne, jen jsem je četl, bavilo mě to a něco jsem třeba četl i víckrát. Tenkrát nebyla televize, takže jsem ležel v knížkách.“

Co byste vzkázal dnešním dětem, které nečtou a tvrdí, že číst nepotřebují?

„Nečíst je hloupost. Čtení probouzí fantazii. Ale pokud děti číst nepotřebují…., je to jejich omezenost a jejich škoda. Bude jim v životě chybět představivost. Duševní svět je závislý hlavně na fantazii, pokud všechno přijímáte jen v obrázcích, tak se tím limitujete a ochuzujete svůj vnitřní svět.“

Je současná literatura či filmy podle Vás kvalitní nebo se jedná spíše o komerční záležitosti?

„Teď je těžké se v tom vyznat. Vychází spousta knížek, člověk si je kupuje a často netuší, co v nich je. Když tady byla cenzura, knížky se vydávaly velmi opatrně a člověk hned věděl, co stojí za přečtení a co je jen bolševická propaganda. Nebylo tolik knih, byl v tom lepší přehled. Když jdete do knihkupectví dnes, je mezi knihami spousta braku a není snadné si vybrat. I pro děti vychází velké množství nekvalitních knížek. Naše Andulka se zač&i acute;ná učit číst. Doma má hromady knížek, ale máloco z toho je opravdu dobré. Občas otevřu nějakou dětskou knížku a čtu takové nesmysly, až nabývám dojmu, že ji museli psát lidé buď opilí nebo cynici. Za mých dětských let dělali knížky pro děti skuteční umělci: např. Svolinský, F. Hrubín a J. Trnka, jejich příběhy byly psané pro děti a pro dětskou duši. Sám současnou prózu už moc nečtu. Možná je to i věkem.“

Měl jste rád knížky pana Bohumila Hrabala. Co se Vám na nich konkrétně líbilo?

„Bohumil Hrabal je neopakovatelný a jedinečný v tom, že v jeho příbězích se čtenář zároveň musí smát i plakat. Je v nich obsažen paradox života, který v sobě schovává i tragiku i směšnost. Cením si toho, jak to pan Hrabal dokázal dát dohromady.“

Jste nejuznávanější českou filmařskou osobností v zahraničí. Kde jste čerpal inspiraci pro filmy? Bylo to z Vašich zkušeností?

„Byl jsem zaměstnaný jako režisér na Barrandově a ve studiu mi nabízeli scénáře. Když jsem se na to cítil, tak jsem natočil film. Vlastní příběhy jsem nevymýšlel, všechny mé filmy byly vlastně na zakázku. Když už jsem věděl, co budu točit, tak jsem také věděl, jak to budu točit. S výjimkou počátku 70tých let jsem měl také volnost ve výběru scénářů i herců.“

Vybral jste si tedy příběhy, které byly Vašemu srdci blízké ?

„Ano. Když jsem se cítil, že bych na to stačil, tak jsem spolupracoval na scénáři a upravil jsem si ho pro potřeby filmu, ale jinak jsem do příběhu nezasahoval.“

Cítil jste se lépe v komediích či ve vážných tématech?

„Dělal jsem jenom komedie. Byl to můj závazek, řekl jsem si, že nebudu dělat nic vážného, protože mi většina vážných filmů připadá neupřímná.“

Vždyť život také není jen komedie…

„Vím, ale pro mě to bylo tak. Nerad se tvářím vážně. Nebaví mě to.“

Vložil jste nějaké vlastní příhody do filmu „Vesničko má středisková?“

„Na to se zeptejte Zdeňka Svěráka. Ten si nic nevymýšlí, všechno má velice dobře prožité. Tak, jako se herec musí vcítit do postavy, tak i spisovatel musí prožít v sobě to, co prožívají jeho hrdinové. To Zdeněk uměl.“

Jak byste definoval život filmového režiséra? Je radostný, záviděníhodný, je za trest… Jaké je být slavným režisérem?

„Myslím, že můj život byl jen souhrnem šťastných náhod. Potkal jsem řadu vynikajících lidí, a měl mnoho šťastných příležitostí. “

Porovnáme-li tři profese – filmový režisér, divadelní režisér a herec, co je Vašemu srdci nejbližší?

„Divadlo. Film je moje manželka a divadlo je moje milenka. Film jsem bral jako zaměstnání, snažil jsem se ho dělat, jak nejlépe jsem uměl, ale v divadle mne to víc baví.“

Za minulého režimu jste také pracoval v zahraničí. Byla Vám zakazovaná tvorba v Čechách?

„Mou tvorbu zakazovali po ruské invazi jen několik let. Měl jsem naštěstí v cizině dobré jméno a tak mne později začali pouštět do kapitalistického světa. Měl jsem štěstí. Už mojí první inscenaci v Činoherním klubu viděl ředitel basilejského divadla, který po Evropě hledal režiséry. Zhlédl v Praze spoustu představení dobrých režisérů, ale angažoval mě. A díky tomu jsem mohl pokračovat v mnoha evropských divadlech.“

Dovedete říct, v čem spočívalo to kouzlo, proč jste byl o tolik lepší než ostatní a vybrali Vás?

„Já nevím, jestli jsem lepší, ale mám rád divadlo a hlavně mám rád herce. Pro mne je divadlo jen text a herec. Podle mne režisér jen pomáhá sladit text s hercem, ale nemá být vidět. Nemám rád představení, ze kterých „čouhá režisér, jako dráty z deštníku.“ Jsem pyšný na to, že třeba v Praze na Vinohradech se mé představení hraje už 18 let. Je to dobrý text hraný dobrými herci. V divadle Bez zábradlí je snad pět inscenací, které jsou udělané tak, že jejich představení se hrají před vyprodaným divadlem už víc než deset let.

Vidíte v dnešní generaci někoho, kdo by Vám byl podobný? Nebo snad nějakého svého následovníka?

„Ne, to nejde. Mám rád „tu Hřebejkovu“ generaci a některé mladší režiséry, vážím si jich, ale spoustu jich také neznám. Je tu generační rozdíl. Není to tím, že bych k nim měl záporný vztah, jenom jsem vyrostl v jiných podmínkách než oni. Ale připouštím, že v něčem si můžeme rozumět.“

Znamenají pro Vás ocenění, které jste získal mnoho nebo Vám to je spíše jedno?

„Jedno to není, protože ocenění posiluje sebedůvěru, ale pravda je, že je to vždycky spíše věc náhody. Filmy se totiž nedají měřit. To není sportovní disciplína, kde rozhoduje, kdo doběhne rychleji, nebo kdo dohodí nejdál. Každý film vzniká v jiném prostředí, za jiné peníze, z jiného důvodu. Vím to, byl jsem v mnoha porotách na mnoha festivalech, a proto to dobře vím. Festivaly a jejich ceny jsou dobré k tomu, aby se o filmy probudil zájem. Dostanou cenu, ale druhý den o tom, kromě odměněných, už nikdo neví. Protože vzápětí je zase jiný festival a další filmy a jiné ceny. Jsem samozřejmě pyšný na ocenění, která jsem dostal, a jsem za ně rád, ale taky vím, že to je převážně věc náhody a štěstí. A toho jsem měl v životě dost.“

Také jste hodně cestoval. Která z cizích zemí se Vám líbila nejvíce?

„Praha. Mohl jsem po ruské okupaci emigrovat do Švýcarska nebo do Spojených států, ale v době, kdy odtud všichni utíkali, mi to přišlo hloupé. Jsem Čech, a to, kam patřím, to jsem pokládal za důležité. Dnes už to lidé tak necítí, ale mne vychovali rodiče a skauting.“

Kde berete energii na svou tvořivou práci?

„Jaká energie? Neznáte línějšího člověka, než jsem já. Jenom jsem měl štěstí, že jsem mohl dělat práci, která mně bavila a když jsem tu práci neměl, tak mne bavilo „flákání“. Mám krásný a pohodlný život, nemám žádné starosti.“

Nemáte splín, když nepracujete?

„Trochu mne mrzí, že mi nikdo práci nenabízí, ale jenom trochu, jsem líný. Pracoval jsem, když jsem dostal úkol a to bylo všechno. Když mně po okupaci komunisti zakazovali pracovat, vůbec mně tím neublížili. Naopak: žil jsem si jako na penzi. Neměl jsem rodinu, o kterou bych se musel starat. Jiní mí kolegové na tom byli hůř. A viděl jsem, že těch křivd a bolševických nespravedlností kolem mne je mnohem víc, než abych já sám měl právo se cítit jako ublížený.“

Věděl jste důvod, proč Vám zakazovali pracovat?

„Ten pravý důvod nebyl politický. Byla to jen vzpoura neschopných. Na Barrandově, ale i všude jinde, vlastně ve všech profesích, se ti, kteří by jinak neuspěli, chopili příležitosti a začali demonstrovat svůj souhlas s okupací. Začali kádrovat ty slušné, kteří neuměli ruskou okupaci snadno přijmout, aby se dostali na jejich místo. Postupně ale, jak se projevovala jejich neschopnost, a bolševický režim měknul, se někteří odsunutí mohli pomalu k práci vrátit.“

Žijete neobyčejný život. Jak relaxujete? Chodíte do přírody, sportujete?

„Takové ošklivé věci – sport, procházky. Relaxuju v posteli. Příroda mne nudí.“

Sportovat je zdravé.

„Zdravé? Za své zdraví vděčím tomu, že nesportuji. .“

Vy byste tedy opravdu nesportoval?

„Ne. Jsem zdravý díky tomu, že nesportuji.“

Ale do fitka se chodí proto, aby člověk byl zdravý…

„Mě to obtěžuje. Fitko k životu nepotřebuji.“

Co třeba plavání?

„V bazénu mi překážejí ostatní plavci.“

Uznáváte adrenalinové sporty, tedy neptám se, zda byste je sám dělal….

„Když někoho mrzí život, tak ať si je dělá.“

Relaxujete třeba při hudbě nebo tanci?

K hudbě mám pozitivní vztah, rád jsem tancoval polky, valčíky a takové věci. Mně se líbí to, co se mi líbilo a těžko si zvykám na nové styly, současný pop je pro mne jen rámus. Nerozumím tomu, něco se mi líbí a nevím proč, něco ne a také nevím proč. Mám rád balet.“

Chodíte do divadla na balet?

„Občas mě někdo donutí někam jít, ale já rád dřepím před televizorem. Satelitní program s vážnou hudbou, operou a baletem mám puštěný stále. Hudba inspiruje.“

Někdo říká, že nemá rád žádnou hudbu a nechce ji poslouchat. Co si o tom myslíte?

„Proč ne. Bylo by špatné, kdybychom byli všichni stejní.“

Šel byste soutěžit do Stardance?

„Asi bych to nepřežil. Kdybych dostal nabídku před pár lety, tak ano. Zkusil bych to, bavilo by mě to, bylo by to zase něco jiného. Ale vypadl bych v prvním kole. Byl jsem nadšený, když jsem viděl Vaška Vydru stepovat.“

Děkuji za rozhovor

Foto: Eva Smolíková, archiv České televize, archiv Jiří Menzel

Eva Smolíková

Je Honza Onder kavalír a přeje Lucce vítězství?

Někteří partneři na sebe trošku žárlí a soupeří. Jan Onder v minulé Stardance na vítězství nedosáhl. Přeje své partnerce první místo?

Zeptali jsme se….

Lucka se nebezpečně přibližuje k vítězství.

Mnozí partneři na sebe žárlí, panuje mezi nimi tak trochu rivalita… Jak je to u Vás? Přejete Lucce první místo?

„Já ji maximálně podporuji. Jsem rád, že profesně získává sebevědomí. Jsme jeden tým, takže čím je úspěšnější ona, tím jsem vlastně úspěšnější i já. Opravdu jí pomáhám, učím za ni i hodiny. Pro muže je dobré mít vedle sebe spokojenou ženu.“

Tanec dua Lulu bývá přijímán s nadšením i s kritikou. S Taťánou Kuchařovou jste získávali pochvalu právě za tanec a na vítězství to nestačilo… Řekněme, že výhra dua Lulu by byla daná sympatiemi a ne tanečním uměním. Nerozčiluje Vás tento paradox?

„Stardance je soutěž, která má jasná pravidla. Lidé posílají SMS pro Lukáše a Lucku, to je jednoduše to hlavní. Lukášovi jde tanec pomaleji, ale jde to. Mrzí mě, že porota více nevyzdvihla okamžiky, kdy opravdu tančili figury, které jsou v knihách popsané a zatančili je tak, jak měly být.

U Stardance nejde jen o tanec, je to také zábava, hrají tady roli sympatie, popularita a Lucka s Lukášem to všechno splňují, drží se pravidel. Nemám s tím problém.“