Štítek: Pavel Šmok

Ballet Prague Heritage

Nadační fond a Institut Pavla Šmoka rozšiřuje unikátní archiv českého tance

Rok 2025 přináší Institutu Pavla Šmoka (IPŠ) nejen výročí, ale i nové začátky. Uplynulo padesát let od vzniku Pražského komorního baletu – souboru, který zásadně ovlivnil podobu moderního českého tance. Institut při této příležitosti představuje projekty, které propojují minulost s budoucností: digitalizaci unikátního archivu, sérii setkání s osobnostmi české kultury a putovní výstavu zachycující pět dekád tvorby souboru.


Institut letos rozšiřuje své aktivity o zásadní projekt BALLET PRAGUE HERITAGE – digitalizaci a katalogizaci archivních materiálů, které tvoří jádro jeho jedinečné sbírky. Cílem je uchovat a zpřístupnit veřejnosti dílo Pavla Šmoka a jeho následovníků – choreografů, tanečníků a umělců, kteří formovali podobu moderního českého baletu. Projekt je realizován za finanční podpory Národního plánu obnovy České republiky.


„Letos slavíme padesát let Pražského komorního baletu a zároveň se pouštíme do velkého úkolu – digitalizace archivu,“ říká Ladislava Dunovská Jandová, zakladatelka Nadačního fondu a Institutu Pavla Šmoka. „Postupně zpracováváme stovky fotografií, článků a plakátů – opravdové poklady českého tance. Chceme, aby nezůstaly schované v krabicích, ale aby si je na stránkách Ballet Prague Heritage mohl prohlédnout každý, komu je tanec blízký.“

Vedle digitalizace připravil Institut také sérii setkání s výraznými osobnostmi české kulturní scény. V říjnu proběhla beseda s tanečníkem a choreografem Dominikem Vodičkou, v prosinci se uskuteční setkání propojující svět tance a hudby – tentokrát s hudebníky Zemlinského kvarteta. Zemlinští s Pražským komorním baletem spolupracují již od roku 2014. O společných projektech, propojení hudby a pohybu i zákulisí spolupráce budou hovořit členové kvarteta v čele s violistou Petrem Holmanem 15. prosince 2025 v 16 hodin v Malém sále Městské knihovny v Praze. Návštěvníky čeká nejen inspirativní diskuze, ale i malé hudební překvapení.

Součástí oslav padesátého výročí bude také mobilní výstava, která bude slavnostně uvedena 23. listopadu 2025 v Divadle na Vinohradech. Představí nejvýznamnější osobnosti a inscenace pěti dekád, včetně výběru z nejcennějších archivních fotografií a dokumentů. Po pražské premiéře bude výstava putovat po dalších českých městech.

Institut Pavla Šmoka zároveň pokračuje v rozšiřování své ediční řady Studio Balet Praha a Pražský komorní balet – historie a osobnosti, která zachycuje životní příběhy a tvorbu významných osobností českého tance. Dosud vyšly tři publikace – Studio Balet Praha – nová vlna československé choreografie (2021), Pavel Šmok – Choreograf s duší básníka (2023) a Luboš Ogoun – Hvězda poválečného baletu (2024). Na další svazek, věnovaný historii Pražského komorního baletu, se čtenáři mohou těšit v příštím roce.

Institut Pavla Šmoka tak naplňuje své poslání – uchovávat, dokumentovat a oživovat dílo Pavla Šmoka a jeho následovníků, připomínat historii českého tance a přinášet veřejnosti inspirativní setkání s lidmi, kteří ji tvoří dál.

Foto: Archiv  Balet Praha

Mgr. Johana Mravcová

pro Taneční magazín

PKB pozastavuje po padesáti letech existence činnost

Pražský komorní balet (PKB), jeden z nejdéle působících nezávislých tanečních souborů v České republice, bude od 1. června 2025 nucen přerušit svou kontinuální činnost. I přes padesátiletou tradici, mezinárodní úspěchy a aktivní působení napříč regiony se soubor v letošním roce ocitl ve složité finanční situaci, která neumožňuje další profesionální provoz v dosavadním rozsahu.

Půlstoletí umělecké kontinuity v ohrožení

Pražský komorní balet založil v roce 1975 významný český choreograf Pavel Šmok jako přímého pokračovatele Studia Balet Praha, které vzniklo již v roce 1964. Během pěti dekád se PKB na poli současného tanečního divadla vyprofiloval jako výrazná umělecká značka, pod kterou vznikly desítky původních děl a která uvedla na česká i zahraniční jeviště řadu významných choreografů a špičkových tanečníků.

Rok 2025, kdy si Pražský komorní balet připomíná padesáté výročí svého vzniku, měl být příležitostí k důstojnému bilancování. Místo oslav ale přináší bolestné rozhodnutí – přerušení činnosti, které je výsledkem dlouhodobě nevyrovnaného a nedostatečného financování nezávislých souborů v oblasti tanečního divadla.

Profesionální provoz, celoroční činnost, šíře zásahu

Od roku 2013 PKB funguje v režimu profesionálního souboru s celoroční činností. Vytváří nové inscenace, pravidelně reprezentuje Českou republiku v zahraničí a nabízí taneční umění v regionech, kde jinak nemají diváci možnost kvalitní taneční představení zhlédnout. Pořádá také edukativní programy pro mladé publikum. Po stránce výkonu – počet představení, návštěvnost, dramaturgická náročnost – je PKB srovnatelný s baletními soubory kamenných divadel.

Mezi úspěchy posledních let patří Ceny Thálie (Cena Thálie pro Dominika Vodičku a řada nominací na toto ocenění, například Linda Svidró, Tereza Hloušková, Ondřej Vinklát, Bára Müllerová, Ennio Zappalà), úspěšná a vyprodaná představení, například KYTICE v choreografii a režii Petra Zusky oceněná nejlepší inscenací roku 2019, LA STRADA choreografa Jiřího Bubeníčka či komponovaný večer Petra Zusky PRO MOU VLAST v rámci Roku České hudby). Soubor pracuje s vynikajícími českými choreografy: Petr Zuska, Jiří Bubeníček, Marek Svobodník a další. Uměleckým patronem Pražského komorního baletu je světoznámý choreograf Jiří Kylián.

 

Finanční realita a její důsledky

Navzdory těmto výsledkům získal Pražský komorní balet v letošním roce nejnižší podporu v rámci grantového programu Ministerstva kultury pro celoroční činnost a čelí i dlouhodobě nízké podpoře ze strany hlavního města Prahy. Současná výše veřejného financování činí přibližně 4,5 milionu Kč, zatímco celkový roční rozpočet souboru přesahuje 17 milionů Kč.

„Pro soubor s denním provozem, který zaměstnává dvě desítky profesionálů, je tato situace neudržitelná. Po pečlivém zvážení všech možností jsme byli nuceni přistoupit k dočasnému pozastavení činnosti. I nadále však věříme, že se podaří nalézt řešení a k umělecké činnosti se vrátíme,“ uvádí ředitelka Pražského komorního baletu Ladislava Dunovská Jandová.

Výzva k podpoře

Z důvodu aktuální situace dojde ke zrušení více než 12 pracovních míst a omezení plánovaných aktivit včetně zájezdů a vzdělávacích projektů. Část závazků se PKB pokusí i přes tuto obtížnou situaci ještě v letošním roce realizovat.

Na podporu PKB vznikla veřejná petice „Jsme pro zachování Pražského komorního baletu“, kterou mohou zájemci podepsat v Divadle na Vinohradech, v Městské knihovně v Praze nebo v Domě tanečního umění v Braníku.

Pražský komorní balet je největší český nezávislý soubor, který vznikl v roce 1964 a v tehdejším Československu patřil k prvním představitelům současných proudů v moderním tanci. Soubor založil a dvě desítky let pak vedl choreograf Pavel Šmok, jeden z tuzemských protagonistů moderního tance. Experimentální studio Balet Praha (později jen Balet Praha) založili v roce 1964 právě Pavel Šmok spolu s Lubošem Ogounem a Vladimírem Vašutem. Na tento projekt v roce 1975 navázal Pražský komorní balet. Za dobu své existence se soubor stal významným nezávislým a obecně respektovaným reprezentantem českého tanečního umění doma i v zahraničí a získal řadu ocenění. Pražský komorní balet dál hrdě nese dědictví Pavla Šmoka a připravuje premiéry, které přinášejí radost publiku v Praze i po celé České republice.

Foto: Martin Divišek (po posledním představení Kytice)

Mgr. Johana Mravcová

pro Taneční magazín

Dům tanečního umění otevře své brány

Open House Praha

O víkendu 17. a 18. května 2025 se v rámci festivalu Open House Praha zpřístupní veřejnosti Dům tanečního umění v Braníku, sídlící v areálu bývalého Branického pivovaru na adrese Údolní 212/1, Praha 4.

Rozlehlá neorenesanční stavba z let 1899–1900, jejímž autorem je architekt Jan Herain, prošla v letech 1990–1995 a 2018–2021 rozsáhlou rekonstrukcí pod vedením architekta Milana Melichera. Původní pivovar, kde se vařilo pivo přes sto let, se dnes proměnil v moderní centrum tance, které poskytuje zázemí například Tanečnímu centru Praha, Pražskému komornímu baletu nebo Institutu Pavla Šmoka.

Návštěvníci si během víkendu mohou prohlédnout taneční sály, učebny i jídelnu. Připraveny jsou skupinové prohlídky s průvodcem, výstava scénické techniky a kostýmů, a možnost nahlédnout, jak se technická památka proměnila v živé kulturní centrum.

Otevřeno bude po oba dny od 10 do 18 hodin.

Mgr. Johana Mravcová

pro Taneční magazín

Odešla múza Pavla Šmoka

Zemřela Marcela Martiníková, hvězda Baletu Praha a múza Pavla Šmoka

S  velkým zármutkem jsme se dozvěděli, že nás  18. července opustila Marcela Martiníková, vynikající tanečnice, múza Pavla Šmoka a nejvýraznější tvář souboru Balet Praha.

Marcela Martiníková v choreografii Sněť (foto J. Kokštain, archiv IPŠ)

Marcela Martiníková se narodila 31. října 1940 v Opavě. Byla žačkou Borise Slováka, v roce 1958 absolvovala pražskou taneční konzervatoř. Praxi ale získala jako sólistka už v sezoně 1953/54 v Opavě. Jejím prvním angažmá byl ostravský balet (Ostrava 1958 64), kde začínala pod vedením Emmericha Gabzdyla a kde se seznámila s Pavlem Šmokem. S ním odešla jako jeho hlavní tanečnice do Baletu Praha, kde ztvárnila řadu významných rolí a zůstala se skupinou, která se s Pavlem Šmokem přesunula do Basileje. Po dvou sezonách se vrátila do Prahy, kde pak v letech 1972–88 tančila v baletu Národního divadla. V letech 1985–88 byla i taneční pedagožkou Laterny magiky.

Přitažlivý zjev spolu s dobrými fyzickými předpoklady a všestrannou vyspělou technikou ji záhy přivedly k lyrickým rolím: Kateřina v Kamenném kvítku (1958), Mášenka v Louskáčkovi (1959), Feliciana ve Florelle (1960), Desdemona v Othellovi (1963); její osobitý dramatický talent odhalil Pavel Šmok již v Ostravě v roli Svědomí v Hirošimě (1964) a rozvinul v Baletu Praha. Z těch nejvýraznějších rolích to byla hlavní ženská úloha ve Freskách (1965) a ve Sněti na hudbu Ch. Minguse (1966). Jejími stěžejními postavami se staly dívka v Podivuhodném mandarínovi choreografa Luboše Ogouna (1964) a role Matky-Milenky-Inspirace-Smrti v Listech důvěrných v choreografii Pavla Šmoka (1968, Basilej 1971), v Basileji také výrazná ženská role v choreografii Opilý koráb, nebo titulní role v Šeherezádě.

Marcela Martiníková s Petrem Koželuhem v Podivuhodném mandarínovi (foto archiv IPŠ)

K významným úlohám v ND Praha se však dostávala již jen výjimečně: Žena ve Svěcení jara (1972), Dorotka v Ondrášovi (1974), Carabosse v Šípkové Růžence (1974), Carmen ve Vášni G. Bizeta/R. Ščedrina (1976), Vévodkyně v Doktoru Faustovi (1977), Stella v Hoffmannových povídkách J. Offenbacha/J. Lanchberyho (1981), Lilith ve Věčných písních (1982). Pro její dramatické postavy byl příznačný hluboký prožitek, mimořádná intenzita výrazu, osobitý vášnivý patos a psychologická přesvědčivost. M. Martiníková patřila k největším dramatickým tanečnicím celé poválečné éry.

V choreografii Listy důvěrné, která patřila k jejím emblematickým, se objevuje celý koloběh života. Může zde tedy zaznít úryvek z recenze od Věry Petříkové:

Rodí se dítě. Žena, mladá matka, dává v bolestech i naději život balvanu, který svírá mezi koleny. Z balvanu se vybatolí dítě, chlapec. Tápavě, bezmocně, okouzleně začíná žít. Vzhledem dospělý muž, v pohybech však samá něha, batolecí hravost, tklivá závislost na matce. A matka se znovu stává hravým dítětem s ním. Chlapec však dospívá, nabývá pevnosti a síly, kdežto matka ji ztrácí. Nemůže ho už sledovat všude, kam jde, a chlapec jako by se jí za svou samostatnost omlouval. Matka zavírá oči, umírá. Končí list prvý: Matka.

Muž a žena jako by se vraceli do minulosti, kdy se zrodila jejich láska. Hrají si spolu jako děti, škádlí se, pronásledují, unikají, až je náhle překvapí, přemůže, přiková na místě a k sobě milostný cit. Budou se milovat, budou svoji, bude svatba a v budoucnu opět děti, život, smrt. A toto je list druhý: Láska.

Člověk je proto na světě, aby něco stvořil. Muž tvoří hudbu. Žena je hudba. Je jí posedlý, myslí jen na ni, domnívá se, že ji drží v hrsti, ale ona se mu hravě vyhýbá, uniká a opět se vrací, dává se polapit, ale jen na chvíli. Je to věčný zápas, je to život. Ten třetí list se jmenuje Hudba.

Kruh se uzavírá. Muž zápasí se smrtí a smrt je žena, milenka, matka. Hraje si s ním jako s děckem, jako s milencem, táž gesta se vracejí, ale naplněná nyní jiným smyslem, hrozebným, avšak posléze uklidňujícím. Není zbytí. Ten úděl čeká každého z nás. Podvol se. Milenka, matka, smrt nakonec stejně pevně objímají a tisknou člověka. Je dopsán list čtvrtý: Smrt.

Marcela Martiníková a Marta Synáčková v choreografii Ticho a hluk (foto archiv IPŠ)

Zdroj:

Český taneční slovník. Tanec, balet, pantomima, ed. J. Holeňová, Praha: Divadelní ústav 2001, s. 191

Petříková, V.: Pavla Šmoka Listy důvěrné, Květy, 17. 5. 1969, s. 10–11.

Marcela Martiníková a Petr Koželuh v Listech důvěrných (foto K. Čejka, archiv IPŠ)

 

Foto: Archiv IPŠ

 

Johana Mravcová

pro Taneční magazín