Flamengo bratrů LOS VIVANCOS je symbiózou baletu, flamenga, cirkusu, divadla a moderního tance
Show „Věčnost“
5. března se v Praze a 16. března v Brně koná show „Aeternum“
(„Věčnost“)
v provedení bratrů ze Španělska – LOS VIVANCOS
V březnu 2015 se v Praze a v Brně koná představení úchvatného
tanečně-divadelního show „Aeternum“ v provedení jedinečného
Španělského souboru LOS VIVANCOS.
Soubor LOS VIVANCOS tvoří sedm bratrů, kteří mají opravdu nevídanou
kombinaci talentů: tančí, zpívají a hrají na různé hudební
nástroje. Jejich fantastický temperament je uchvacující.
Bratři LOS VIVANCOS si svým talentem podmanili více než třicet zemí
po celém světě.
Seznamte se s bratry LOS VIVANCOS: s A aronem, s Joshuou, s Josém, s
Izraelem, s Judou, s Christem a s Eliasem. Flamengo bratrů
LOS VIVANCOS, to je nádherná symbióza baletu, flamenga, cirkusu, divadla
a moderního tance. Jejich show se vyznačuje živou, explozivní energii,
vyvolávající u diváků ty nejživější emoce. LOS VIVANCOS jsou na
jevišti nejen svrchovanými pány, ale doslova bohy!!
15.03.2015
PRAHA Kongresové centrum PRAHA
(5 . května 1640/65, Praha 4) 18:00 V pokladně divadla
16.03.2015
BRNO Janáčkovo divadlo
(Rooseveltova 1-7, Brno) 19:30 V pokladně divadla
„Chci cestovat a vidět své žáky kteří pokračují v tanci“
Výuka Fit-Brasil:
Výuka Capoeira děti:
Capoeira II. Roční páskování:
1. Pocházíte z Brazílie (Salvador Bahía – severovýchod). Proč jste se rozhodl učit tanec právě v ČR? Co Vás přitahovalo?
Láska. Zamiloval jsem se do slečny (Veroniky). Ne do ČR. 🙂
Ale na druhou stranu – viděl jsem ČR jako nový, otevřený trh. Přišel jsem před pěti lety, ČR je otevřená novým možnostem.
2. Vrátil byste se zpět do rodné země, nebo je ČR volba napořád?
Zatím jsem se nesžil s prostředím – jiný jazyk, jiné klima. Teď tu sice jsem, ale navěky jistě ne. Ideálně si to představuji tak, že 6 měsíců budu v Brazílii a 6 měsíců v ČR. Jsem vyloženě letní typ, v zimě trochu trpím.
3. Vy učíte sambu, mambo, salsu a capoeiru. Představte capoeiru. Je to spíše sebeobrana, je to tanec?
Capoeira je především kultura, v rámci toho existuje tanec, bojové umění, terapie. Jednoduše je to životní styl.
4. Ubránil by se člověk capoeirou při přepadení?
Capoeira byla využívána v dávných dobách jako sebeobrana. Byl to tanec, kterým se otroci bránili otrokářům, bránili svá území. Od pradávna to byla sebeobrana, rozhodně se člověk ubrání. Každý ji využívá po svém, někdo pro boj, pro sebeobranu, někdo jako tanec.
5. Co zranění při tanci? Stává se to?
To ano, zranit se dá lehce.
6. Jaký je zájem mezi Čechy? V ČR přece jen není žádná tradice v takových tancích.
Čechům tohle jde dobře, jsou sportovně nadaní a pohybliví, věnují se sportům letním i zimním. Za komunistického režimu zde byly spartakiády – takže lidé mají pohyb v sobě. Když se člověk nebo tedy Čech pro něco nadchne, dokáže se naučit cokoliv, i kulturu naprosto cizí. Od té doby, co se otevřely hranice i jiným kulturám, Češi mají zájem zkusit i něco netradičního.
Pro Čechy není těžké naučit se pohyb, ale problém je, že při učení chybí spojení hudby se sportovním pohybem. Capoeira je určitá filozofie – vyžaduje i porozumění kultury. A to je pro zdejší lidi těžké, ale capoeira bez hudby není možná.
7. Chodí hodně dívek? Je to spíše bojový tanec, je vůbec vhodný pro křehké dívky?
Je převaha žen, které se zajímají o capoeiru – ženy, ale i muži hledají své místo ve společnosti. Toto je klub bojového umění, ale je tu vysoké procento žen.
Dříve bylo každé bojové umění převážně pro muže. Ale novým pohledem na společnost a změnou sociopolitické situace ženy chtějí svá práva a snaží se je využívat. Navíc capoeira má v sobě umělecký prvek, což je pro ženy zajímavé mnohem více než třeba karate.
Jediná obava lidí – a ta je daná komerčními médii – to jsou bitky a akrobacie. To, co je vidět na internetu nebo v televizi, je normálnímu člověku nemožné. Ale capoeira je především hudba, filozofie, tanec, je to mnohem víc než akrobacie a boj.
Jednoduše se dá říct – capoeira má mnoho tváří, když mi tedy nejde akrobacie, mohu se věnovat hudbě, hře na nástroje.V capoeiře se zkrátka najde kdokoliv.
8. Kolik let tréninku je třeba, než člověk zvládne akrobatické prvky, které capoeira obsahuje?
To se nedá jednoznačně říct. Záleží na každém člověku, na jeho schopnostech. A není důležité, jak dlouho tančí, ale jak často.
Každý přijde do kurzu s jinou „výbavou“. Běžný člověk z ulice, který chodí 1x týdně do posilovny je na tom jinak, než Brazilec, který cvičí 3x týdně. Pak za tři měsíce obdrží svůj první pásek (po první zkoušce).
9. Vaši tanečníci mají vytrénované postavy. Jsou třeba postavy, které se na capoeiru nehodí? Řeknete někomu, že se pro tento tanec nehodí ?
V capoeiře není tato diskriminace. V životě jsou výzvy, tady také. Pokud člověk chce, tak všechno dokáže. Tančí i handicapovaní. Dokáže to každý, je jedno, že je hubený, tlustý…
10. Je právě doba karnevalu ve Vaší rodné zemi. Jezdíte na karneval do Brazílie? Není Vám líto, že tam teď nejste?
Samozřejmě, že tam jezdím. Je mi to líto, že tam teď nejsem.
Navíc v mém rodném Salvador Bahía je jiný karneval, náš vlastní. V Riu de Janeiro lidé sedí a dívají se na masky, kostýmy. Ale v Salvador Bahía je to jiné, lidé jsou součástí karnevalu, tančí, je to jedna velká párty, trvající několik dnů.
11. Jste profesionál. Kolik hodin denně musíte věnovat tanci, nebo kolik chcete věnovat tanci?
Pohyb je moje práce, musím se věnovat pohybu. Denně 4 hodiny učím a sobě se věnuji 1,5 hodiny ve fitnes klubu.
12. Cvičíte nebo tančíte někdy jen sám pro sebe, pro svou vlastní radost?
Veronika: Carlos zpívá a tančí pořád. Vstává z postele a už tančí!!
Dělám to, co mě baví. Tančím na hodině, tančím na různých workshopech, na tanečních akcích, které mě obohacují. Ve svém volném čase také vyhledávám tanec.
13. Děláte si všechny choreografie sám?
Ano, rozhodně sám.
14. Kde berete inspiraci?
V Brazílii, doprovázím svým tancem akce, které jsou aktuální. Např. jakmile je stanoven hit karnevalu, hned začnu připravovat novou choreografii. I žáci mě inspirují. Ptám se jich, co by chtěli tančit…
15. Stalo se Vám někdy, že jste neměl energii, byl jste vyloženě unavený a nechtělo se Vám tančit a učit? Co potom?
Jsem jako každý, také cítím únavu. Zvlášť v zimě. V zimě se mi skoro nechce vycházet ven, nejraději bych hodiny nedával vůbec. 🙂
Snažím se dobíjet energii tancem. V každé skupině ale probíhá výměna energií. Když přijdu na hodinu unavený a jsou tam lidé, kteří chtějí tančit, tak mě dobíjí energií. Když tam jsou „lajdáci“, tak samozřejmě ne.
16. Čeho ještě chcete dosáhnout v tanci? Vlastně všechno máte, zdá se.
Přál bych si ve své práci pokračovat. Vytvářet skupiny, které se zajímají o capoeiru, chtěl bych cestovat a vidět své žáky, kteří pokračují v tanci. Jsem nositelem této filozofie. Trénoval jsem žáky v Japonsku, také v Brazílii mám svou školu a nechci zanedbávat své žáky.
“Moje nejvroucnější přání je tančit africký tanec!” říká Monika Rebcová
1. Vystudovala jste Středočeskou lidovou konzervatoř scénického tance a Akademii múzických umění, taneční katedru. Přesto jste absolvovala v zahraničí neuvěřitelné množství kurzů. Proč? Co chybělo školám v Čechách?
„Jela jsem studovat moderní tanec. V zahraničí jsem se naučila všechno. Tady v Čechách bylo v době „železné opony“zakázáno všechno to, co přicházelo ze západu, z USA, z Londýna, z Francie. Musím zmínit dvě jména – Ivana Kubicová a Jan Hartman, kteří měli za komunistického režimu oficiální povolení vycestovat, vystupovali v Londýně (GENTY), ti mě opravdu něco naučili. Jinak jsem se v Čechách nenaučila nic.
Později jsem mohla cestovat, umělecká škola UKA umožňovala studentům vyjet. Studovala jsem v USA, v Anglii, ve Francii.“
2. Byla jste někde v zahraničí nespokojená nebo Vás to všude bavilo?
„Bavilo mě to moc, všude.“
3. Co to znamená, když se řekne „kontaktní improvizace“?
„Moderní tanec ve spolupráci s partnerem. Improvizace je technika, jako každá jiná, je to cvičení, neznamená to, že si každý dělá, co ho napadne. Jsou to pohybové vazby, až přejdou do svalové paměti, pak přichází improvizace. Jsou různé úrovně, začátečníci, mírně pokročilí, pokročilí, studovat můžete mnoho let.
Technika se vyvíjí. Je to mnoho let práce, v neposlední řadě pro lektora.“
4. Tančíte klasický, moderní i africký tanec. Který Vám podle Vašeho názoru přináší největší radost?
„Všechny tři druhy tance. V každém mém životním období jsem upřednostňovala některý z těchto tanců. Skvěle se doplňují, vyučuji je, udržuji si tělo v kondici, tvořím nové choreografie, variace, vymýšlím tréninky.“
5. Proč byste doporučila africký tanec?
„To je především radost z pohybu. Klasický a moderní tanec mi ji nedal. Stále jsem se kontrolovala, kde mám ruku a nohu, jestli jsem neudělala nějakou chybu, po představení jsem měla depresi, že jsem nebyla dokonalá a ještě jsme to schytali od choreografa jako skupina. Kromě toho, africký tanec dal mému projevu dynamiku, rychlost. Nic se s ním nedá srovnat, také je v něm živočišnost a sexualita.“
6. Co říkají afričtí tanečníci na evropský tanec?
„Podle afrických tanečníků je umělý a pokrytecký.“
7. Tančila jste někdy s africkými tanečníky v Africe, v buši ? A chtěla byste?
„Já tančím v Africe v buši každý rok.“
8. Pina Bausch byla velká umělkyně. Měla jste tu čest tančit s ní na jevišti, když jste studovala v Berlíně?
„Ne, jen s její asistentkou. Pina byla můj velký vzor v minulosti. Ovlivnila mě při tvorbě pro skupinu Monika Rebcova Dance. Sledovala jsem Pinu Bausch.
Ale ona představuje německý expresionismus a já mám ráda minimalismus, takže jsem šla dál svou cestou.“
9. Co všechno děláte v současné době?
„9. října 2011 mělo premiéru po 10-ti letech v divadle PONEC mé taneční vystoupení s názvem Africké smíření. Jsem také produkční skupiny Monika Rebcova Dance a BATOCU, což je skupina 10-ti afrických tanečníků, ze Senegalu, Quinee, Pobřeží slonoviny, také 4 tanečnice z Japonska, Kuby.“
10. Učíte na HAMU, vedete soukromé hodiny, vystupujete v divadlech, na firemních večírcích. Jak to jde dohromady s rodinou a dětmi? Nemáte výčitky, že není dost času se jim věnovat? A chtějí děti také tančit, nebo mají k tanci spíše záporný vztah?
„Mám velké výčitky, moc to nejde, děti zanedbávám. Děti jsou ale naštěstí umělecky založené, chodí se mnou do divadla, syn fotí a natáčí, tančí hip hop a break dance, dcera stepuje, zpívá a hraje na klavír, často se mnou i tančí.“
11. Neměla jste někdy pocit, že jste „přetrénovaná“? Pokud ano, jak jste relaxovala?
„Ano, byla jsem velice vyčerpaná v minulých letech. Přiletěla jsem domů a dělala jsem 4 věci najednou, úkoly s dětmi do školy, uklidit, sbalit věci na trénink atd. I teď mám někdy doma chaos, přijdu se domů jen vyspat. A děti vyžadují Vaši pozornost, víc a víc, musíte jim dát nějaký mantinel. než vás úplně pohltí.
Šest let jsem byla sama – 3 zaměstnání, 2 děti…málem jsem přišla o rozum. Ale teď jsem se vdala a to je moje relaxace. Manžel pochází ze Senegalu, pomáhá mi, je to samostatný, vzorný člověk. Vstává brzy, bere děti do školy, pro něj jsou to cizí děti, stará se o ně, nemusím mu o nic říkat. Oplácím mu to, vyřídila jsem mu přechodný pobyt atd.“
.. 12. Co odpovídáte lidem, kteří Vám tvrdí: „Tančit můžeš do 40-ti let a pak konec. Musíš umět něco, čím se uživíš.“
„Hm. To jsou dva pohledy. Buď to děláte pro radost, jako koníček, to je pak jiná situace, to není práce. Nepředstavuji si, že budu učit tanec do 70-ti let, hraji také na hudební nástroje, doprovázím hudbou hodiny jiných pedagogů. Ale – pokud nebudu na vozíčku, tak se budu snažit učit, proč ne. Ale chci asistentku.
Africký tanec je sprint, hodinu a půl, nedá se to vydržet. Ukážu, předvedu, ale dál to skupina už opakuje s asistentkou.
Ale já teď už nevystupuji. Měla jsem tančit sólo KIZOMBA o angolském národním tanci a vzdala jsem to. Myslela jsem původně, že chci vystupovat, že mi to udělá radost, ale mám pocit, že nejsem perfektní.“
13. Je snadné být profesionální tanečnicí v ČR?
„Profesionálové se v Čechách neuživí, nemohou si např. našetřit peníze do budoucna, na bydlení, cestovat, neustále ztrácí a jsou chudší než ostatní, kteří služebně postupují, berou vyšší plat. Učím na AMU za 70 Kč na hodinu, to je méně než má dělník z Ukrajiny. Když vyjdu z domu, už dotuji AMU. Tahle země mě nic nenaučila, nedala a nezaplatila mé dovednosti. Sestra mi občas říká: „Sedni si do kanceláře!“ To jsem zkusila a už to nikdy nechci.
Moji hudebníci z Afriky se ani nemohou vrátit domů, protože nevydělají na letenku.“
14. Co si přejete letos od Ježíška?
„Samozřejmě zdraví, ale nejlepší dárek by byly peníze. Chci zase v lednu letět do Afriky, chci cestovat, splatit dluhy, chci studovat africký tanec a hudbu….“
Přeji Vám, ať se můžete dál zabývat africkým tancem a děkuji za rozhovor
Taneční kritici diskutují na téma porušení tabu a překročení hranic v umění
Taneční kritici diskutují na téma porušení tabu a překročení hranic v umění
Nedávno diváci mohli shlédnout show kanadské společnosti Dave St-pierra, kde diváci byli téměř napadeni tanečníky, jeden z umělců, celý nahý s blonďatou parukou, dokonce plivl divákovi na brýle.
LUKE:
“Pokud bych si měl vybrat mezi dvěma divadelními díly, v jednom by chlupatý chlapík ukazoval svůj zadek před mým obličejem, plival na brýle, ale v druhém představení by toto nebylo, myslím, že bych šel na druhé představení. Ale to jsem jenom já.”
„Neviděl jsem, že by plivání sloužilo nějakému divadelnímu účelu. Když se podíváte na fotky z představení Dave St. Pierra, většina diváků (zejména muži) sedí zády s úšklebky na tvářích. Nikdo není výzva nikomu a ničemu.“
„Jsou hranice, které nemají být překročeny v umění? Zásadně bych řekl, že ne, pokud hovoříme o skutečném uměleckém vyjádření. Ale dá se o tom hovořit v tomto díle?”
SANJOY:
“Ano, pokud mluvíme o uměleckém vyjádření. Myslím, že jsme uhodili hřebíček na hlavičku.. Když se vrátím, k tvému předchozímu prohlášení, mít výběr mezi blbým představením plným nahoty a dobrým představením, my oba bychom šli na to druhé. Šel bych i na představení plné nahoty, kde bych viděl plivání, zadky, cokoliv, ale v nějakém kontextu. A mohli bychom se přít, co je dobré a proč.”
“Ale je jasné, že diváci vnímají dílo odlišně.”
LUKE:
“ Je ale zajímavé, že právě poté, co jsem napsal kritiku, že tanečníci zašli příliš daleko, dostal jsem dopis, že toto představení je založeno na taktice francouzského autora her Antonína Artauda, který věřil, že jedině pohled na fyzické nebo psychické zlo může šokovat a vyburcovat diváky z jejich líné spokojenosti. Možná to je právě to, co se snaží St-Pierre udělat. Ale Artaud tvořil začátkem dvacátého století, ale dnes, v dvacátém prvním století takové divadlo krutosti není možné.”
“U takových divadelních společností, jako je La Fura dels Baus, kde jsme mohli vidět motorové pily, krev a syrové maso, sex s Ilonou Staller, pornohvězdou, jsme se naučili přijmout extrém.”
“Nahota, rouhání, vnitřnosti – to je jedna část uměleckého vyjádření. Ale diváci jsou stále odolnější, méně šokovaní, pokaždé, když se zvýší laťka. Myslím, že toto je cesta do slepé uličky.”
SANJOY:
„Myslím, že můžeme náš šok posuzovat z různých úhlů. Nejsem si jistý, zda nás St-Pierre chtěl prostě jen šokem dostat z naší spokojenosti. Mám dojem, že se chtěl dostat pod kůži, chtěl, abychom pochopili, že herci jsou naše zrcadlo, bez příkras, a chtěl nás přinutit mít pocit, že také diváci jsou herci na jevišti. „
„Takže toto překročení hranic pro nás nemusí být nové, nemusí být až tak šokující. Ovšem, já si myslím, že by divadlo posloužilo svému účelu i bez plivání, to bylo bezdůvodné. Tady je právě ta hranice, kterou není třeba překračovat, ani pro umělecké účely.”
LUKE:
“Clara Giraud chystá další taneční představení “OH So Totally Rad”. Jaká další příšerná podívaná by se tam mohla divákovi naskytnout? Uvidíme se tam!”
