Praha Žije Hudbou

Festival pouličního umění Praha Žije Hudbou proběhne od 8. do 10. června 2017

 

 

Bratři v tricku, Petr Nikl a Wariot Ideal na divadelní scéně festivalu Praha Žije Hudbou

Divadlo oživí piazzettu Národního divadla, součástí festivalu bude celé tři dny (8. – 10. 6. 2017)

Festival pouličního umění Praha Žije Hudbou, který proběhne od 8. do 10. června 2017, nabídne návštěvníkům kromě hudebních vystoupení i řadu divadelních představení a workshopů pro děti i dospělé. Samos tatná divadelní scéna festivalu bude umístěna na piazzettě Národního divadla (náměstí Václava Havla). Na programu jsou  novocirkusová i činoherní předsta vení, pohádky pro děti i výtvarný a loutkový workshop. Mezi hlavní účinkující patří Bratři v tricku, Wariot Ideal či Petr Nikl. Ve čtvrtek 8. června v 19 hodin proběhne na piazzettě také slavnostní zahájení celého festivalu, o které se postará originální akrobatické vystoupení SLACKSHOW a premiéra hry Zakázaná symfonie, kterou režisér Ivo Sedláček vytvořil přímo na míru pro festival. 

Slavností zahájení festivalu Praha Žije Hudbou

Čtvrtek 8. června, 19 hodin, piazzetta ND

Slavnostního zahájení celého festivalu se ujme dvojice mladých atletů s odvážným provazochodeckým vystoupením. „Snažíme se přivést do světa umění a zábavy něco nového a jedinečného. Je pro nás čest otevírat festival, který stojí za oživením prostoru ve městě, baví nás představa pestřejší a živější ulice,“ říkají Lukáš Černý a Michal Pírek. Zpět, pevnýma nohama na zem, diváky přivede světová premiéra hry Zakázaná symfonie v režii Ivo Sedláčka, který si pokládá zásadní otázku: Chceme vůbec umění ve veřejném prostoru? Prvoplánovou odpověď nenabízí, důvod k zamyšlení však ano. Platí totiž pravidla ulice, a ulici nebaví vyhlášky. Zakázaná symfonie nabídne rap battle doprovázený rozmanitým ruchem pražské ulice. Desítky pouličních umělců, orchestr, sbor a artisté společně vytvoří příběh, který veřejnosti představí dvě strany pohledu na busking i současnou vyhlášku. Celý zahajovací večer zakončí karnevalový Průvod za busking v čele s uskupeními Amanitas či Sense of Fire. Divadelníci, buskeři a veřejnost projdou centrem města z piazzetty přes Národní třídu, Můstek, Staroměstské náměstí, Mariánské náměstí, Mánesův most až na Kampu. Hravou „street parade“ se budou snažit ukázat, že kulturní oživení do ulic Prahy rozhodně patří a slavnostně tak odstartují druh ý ročník největšího festivalu pouličního umění v ČR, Praha Žije Hudbou.

Divadelní program na festivalu Praha Žije Hudbou

Pátek 9. a sobota 10. června, piazzetta Národního divadla

Divadelní program na festivalu Praha Žije Hudbou bude probíhat po oba dva hlavní festivalové dny. V pátek zahájí program divadelní scény ve 14:00 Funebráci (soubor Wariot Ideal), jejichž cesta k vytouženému cíli – pohřbu, je příliš klikatá a plná nástrah a absurdity. S pohřební kapelou v zádech procházejí s rakví na ramenou městem a pokoušejí se najít místo, kam nebožtíka pohřbít. Dále na programu nebudou chybět ani žonglérská vystoupení či výtvarný workshop, který bude probíhat pod vedením akademické malířky Heleny Slavíkové a MgA. Jany Kochánkové. Celý den zakončí oblíbení Bratři v tricku, kteří představením Plovárna, volně inspirovaným Rozmarným létem Vladislava Vančury, přenesou diváky do minulých časů říčních lázní.

Sobotní program se zaměří na představení pro děti – od 12:30 zahraje soubor divadla Bořivoj. Po celý den bu de probíhat také workshop výroby pohádkových masek pod vedením Pavlíny Kordové. V sobotu představí Wariot Ideal svůj projekt Fotoautomat, který kromě jedinečných divadelních zážitků nabídne i možnost jejich zvěčnění. Na závěr dne se mohou festivaloví návštěvníci těšit na představení z dílny Petra Nikla nazvané Trpasličí písně a představení Goon – komiksovou jízdu plnou krve, komiksové poetiky a jízdních řádů.

Program divadelního podia – piazzetta ND, 8. – 10. 6. 2017

Čtvrtek:
19:00 „Slack Show“ (Michal Pírek, Lukáš Černý)
19:30 „Zakázaná symfonie“

20:00 „Průvod za busking“ (Amanitas + Sense Of Fire + další) průvod příznivců pouličního umění

Pátek:
14:00 „Funebráci“ (Wariot Ideal)
15:00 „Pouliční výstava“ (Výtvarný spolek Hruška) + workshop
15:30 „Zahrádka“ (Splastiks+1)
16:15 „Žonglérské vystoupení“ (Ondřej Lechnýř)
16:45 „Odhalení pomníku padlým hrdinům“ (Ondřej Lidický)
17:30 „20 tisíc židů pod mořem“
18:45 „Plovárna“ (Bratři v tricku)

Sobota:
12:30 „Jak se hledá princezna“ (Divadlo Bořivoj)
13:30 „Plechové pohádky“ (Divadelní společnost Kordula) + loutkový workshop
14:00 – 17:00 „Fotoautomat“ (Wariot Ideal)
14:30 „Zmrzlík ve vesmíru“ (Ilegumova divadelní společnost)
15:30 „Tribal Dance“ (Isizwana)
17:00 „Trpasličí písně“ (Petr Nikl)
18:00 „Goon“

Workshopy jsou určeny pro děti i dospělé. Registrace probíhá na místě do naplnění kapacity.

 

Pořadatelem festivalu Praha Žije Hudbou je sdružení Nerudný Fest.cz, jedna z nejvýznamnějších produkcí v Praze, která stojí, mimo jiné za mezinárodním festivalem Mladí Ladí Jazz, open-air festivalem Léto na Jungmaňáku, festivalem Student Fest, Festivalem Svobody a dalšími projekty.

Podporu iniciativě organizátorů festivalu vyjádřilo také mnoho známých osobností, jako například Laco Déczi, Marta Kubišová, Lenka Dusilová, David Koller, Klára Vytisková, Emma Smetana, Bára Poláková, En.drů, Terezie Kovalová, Milan Cais ze skupiny Tata Bojs či Robert Nebřenský ze skupiny Vltava. Více informací najdete na www.prahazijehudbou.cz nebo na Facebooku a Youtube kanálu.

 

Eliška Míkovcová

Taneční magazín

 

 

 

 

Snad, snad….

Snem téměř každé ženy je vdát se. Ale jak na to?

 

24.května uvedlo divadlo LaFabrika v rámci festivalu Prague Nonverbal inscenaci Perhaps, perhaps …. Quizás mexické umělkyně Gabriely Munoz. A protože festival Prague Nonverbal přináší kvalitní tvorbu, diváci se opravdu potěšili.  Hra Perhaps, perhaps… Quizás měla premiéru v New Yorku v roce 2010 a hrála se po celém světě na klaunských a divadelních festivalech v Brazílii, Kolumbii, Gruzii, Francii, Španělsku, Velké Británii a Švédsku.

 

Příběh začíná krátkou videoprojekcí, ze které vyrozumíme, že jistá žena se zamilovala, anebo si to alespoň moc a moc přeje. Jenže láska nepřeje jí. Naše hrdinka se tedy musí spokojit s tím, že si představuje svatbu a všechno co k ní patří.

Inscenace je stále na hranici tragédie  a komedie, všechny okamžiky jsou ale tak výstižné. Žena, která čeká na pana Pravého, se cpe svatebními sladkostmi, ale vzápětí intenzivně cvičí, např. obíhá stůl a počítá si kolečka. Není to mnohým z nás tak trochu povědomé?

Zoufalá touha po spřízněné duši a po svatbě je ztvárněna opakujícím se zpěvem svatebního pochodu. Z toaletního papíru je svatební koberec a jde se k ženichovi, kterého představuje pouze sako. Nevadí. Naše hrdinka si vyměňuje prstýnky se sakem, zatančí si s ním a jde na pohovku…. Dojemná scéna lásky. Smutek a touha dýchají z každičkého pohybu, upřímný zoufalý obličej naší hrdinky odráží duševní utrpení, kter é jí způsobuje samota. Přesto právě jejímu zoufalství se diváci nejvíce smějí. Gabriela Munoz  mistrně rozehrává v divácích ty nejzákladnější pocity – touhu nebýt sám. Proč se ale divák tak intenzivně chechtá, až se téměř popadá za břicho, když se naší hrdince ne a ne a nechce  podařit  potkat v životě toho pravého?  Už postava samotné umělkyně budí sympatie, její výraz a samozřejmě svatební šaty budí soucit a současně smích. To vše doladěné do detailu propracovanými scénami roztomilého neúspěchu tvoří neopakovatelnou podívanou, která daleko přesahuje běžné klaunérie. Právě proto, že každý tak trošku poznává sám sebe, člověk se rád odlehčeně zasměje svému marnému úsilí.

V druhé části má naše hrdinka už dost pouhých představ a tanců se sakem a vydává se do publika hledat manžela. Z jejího výrazu usuzujeme, že se jí nikdo moc nelíbíme, nadšením tedy  zrovna neoplývá. Ale přece jen někoho zahlédla… jednoho případného partnera rozzlobeně vrátí zpět na sedadlo, ale snad se  našel vhodný kandidát na manžela. Sledujeme její radostné hodování u stolu, její svatbu, pochopitelně, že nesmí chybět pád ženicha a nevěsty, když ji ženich chce vzít do náruče, samozřejmě  i jejich společný romantický tanec vyvolává v divácích salvy smíchu. Jenže co to? Na scéně se ocitá jiná žena a sebevíc ji naše hrdinka zahání, nakonec si ženicha odvádí. Umělkyně vyjádří vše mávnutím ruky. A jde se pro dalšího manžela. Ale sebevíc se zoufalá žena snaží, svádění nepomáhá, vztah neklape… a zase celý koloběh od začátku. Znovu svatební šaty a znovu sny…. a takhle mnohým z nás vlastně života pomalu či rychle ubíhá, doufání, sny, představy, neúspěchy, kratičké chvilky štěstí. Perhaps, perhaps… Quizás je mistrným dílem, propracovaným do detailu, baví diváka od první minutky až do konce a zanechává  v nás  posmutnělý  úsměv. Diváci ocenili Gabrielu Munoz nekonečným aplausem ve stoje, který si tato sympatická  umělkyně za své (tolika lidem blízké) utrpení plně zasloužila.

Eva Smolíková

Foto: Markéta Šedivá

Taneční magazín

Tancem proti předsudkům!

Motto letošního festivalu Tanec Praha „Tancem proti předsudkům“ hovoří jasně

Tancem proti předsudkům je motto letošního 29. festivalu Tanec Praha

Tento festival je výjimečný tím, že přiváží umělce téměř ze všech kontinentů – z Evropy, Asie, Afriky i latinské Ameriky. Cílem ředitelky festivalu Tanec Praha Yvony Kreuzmannové bylo propojit taneční umění  celého světa a zprostředkovat tak českým divákům představení, která odráží kulturu jednotlivých zemí a svět kolem nás.

 

Zeptali jsme se …

Yvonna Kreuzmannová, ředitelka festivalu Tanec Praha

Před rokem jste vyslovila přání dovézt do ČR umění ze všech zemí světa. Podařilo se Vám splnit si všechny své cíle?

„Musím říct, že se to opravdu velice zadařilo a  mám nesmírnou radost. Je skutečně riskantní jezdit po celém světě a vidět takové množství  představení. Tak  trošku jsem se bála, jestli to bude mít ten pravý efekt, zda to přinese zajímavé podněty a  zkušenosti,  ale jsem nadšená, opravdu.  Mé cesty mi nastínily   program na dva roky dopředu. Už i „ochutnávka“  představení, kterou přivážíme letos, ve své pestrosti a zajímavých tématech různých kontinentů odlišných kultur naladí diváka na  příští již 30. ročník, kdy se chceme těmto tématům věnovat opětovně.“

Když zhodnotíte celý svět, která kultura Vás nejvíce oslovila  a proč?

„To je hodně těžká otázka. Já mám ráda energii latinsko-amerických tanců a moc  mě tam zajímají kontrasty, ty jsou obrovské. Vztah člověka k přírodě, prostota člověka, která  na mě dýchne i v Africe a mezi tím to, co se děje v politice, korupce a vůbec celkově,  jakým tématům se ti lidé věnují.  V Mexiku mě zase do hloubky  zaujala historie a navázání na tradice mexické kultury. Protože tito lidé skutečně pronikají do hloubi duše, v jejich tvorbě je určitá obrazovost a obrazotvornost, která se odráží v atmosféře jejich  představení. Napojíte-li se na ni,  ocitnete se v naprosto  jiném světě, jako by  se  člověk narodil  na úplně jiné planetě. Takže pro mě je latinská Amerika  zajímavá a Afrika také, tam se určitě ještě budu vracet.

Vedle  toho asijská kultura, Indie, Čína, Taiwan a Tibet, to jsou zase úplně jiné impulsy, které se snažím nějak postupně zpracovávat. Z asiatů jsem letos vybrala  jen Korejky, příští rok chci přivézt jednu fenomenální Japonku. Těmito drobnými vstupy  chci, abychom si uvědomovali  hodnoty, které nás spojují napříč kontinenty. Věřím,  že příští rok se mi podaří přivézt i velké korejské představení, které je absolutně rezonující.“

Nezahlédla jsem nikde  eskymáky…

(Smích) …“je  pravda, že jsem se ještě nevydala do úplně všech míst, Grónsko jsem vynechala a Aljašku. Ale i severské země. Spolu s  mojí spoluředitelkou  Markétou Perroud  jsme hodně sledovaly  severské země a musím bohužel  říct, že jsme  některými trendy  zklamané.“

Jakými trendy?

„Určitá strohost vyjádření, jednoduchost přístupu. Jsem schopná poměrně rychle identifikovat, kdo je Fin, kdo Nor, kdo Dán podle určitých fenoménů jejich  představení. Tvůrci se dostávají do  šablon, které mi trošku nevyhovují. Chybí mi větší osobitost a originalita. Představení jsou chladnější, je to takový kalkul, proto mě baví ty  kontinenty, kde se nekalkuluje a emoce  jsou vyjádřeny přímo.“

Tanec Praha tímto mezinárodním tanečním putováním napříč kontinenty asi dosáhl určitého „stropu“. Budete se dále ubírat  mezinárodním směrem a  kam až můžete ještě dojít?

„My jsme opravdu dosáhli „stropu“, pokud jde o kvantitu. Určitě není účelem rozšiřovat festival do nekonečna a dělat vystoupení v 50-ti a více městech,  to by nás už úplně pohltilo. Důležité  je vydržet a klást  důraz na kvalitu, ta jednoduše  nepřichází sama o sobě. Letos je  taková žeň, velice  dobré období,  kdy jsme viděli  sérii představení, které nás zaujaly a můžeme  plánovat s předstihem.  Pamatuji si doby, kdy jsem tápala a  nebyla jsem přesvědčená, že mám jít dál. Tyto krizové  momenty, které zatřásly tanečním světem,  mě zase donutily přemýšlet o tom, zda mám co říct a jestli mi stoj&iacu te; za to, pokusit se to vyjádřit.“

Jak hluboký dopad by mělo na diváka přivážení tolika celosvětových představení?  Začali by lidé přes tanec vnímat a chápat více?

„Určitě ano. Je to cesta k tomu, abychom vnímali, že nejsme  středobod vesmíru, ale že na jiných kontinentech žijí stejné lidské bytosti a jsou také silné a dokáží nás oslovit.  Můžou nás  donutit k nějakému  zamyšlení,  že se ve světě dějí mnohem horší problémy, než jaké řešíme my. Zažila jsem  tanečníky z Mali, kde válka byla hodně častým  tématem,   utečenecké tábory nejsou jen v Evropě, jsou i na hranicích  některých západoafrických zemí. My Evropané jsme  někdy strašně sebestřední a zahloubaní jen do své problematiky.  Otevírat se v tanci novým kontinentům pro mě znamená i otevírat se  jiným kulturám a problémům, jakými se musí lidé zabývat a být tolerantnější.

Tanec nemá žádné jazykové bariéry  a tím je schopen  bourat všechny hranice a předsudky, které lidé mají. Proto  je letošním mottem právě „Tancem proti předsudkům.“

Děkujeme za rozhovor

Eva Smolíková

Taneční magazín

 

Festival Arabesque

Letos se konal v Mladé Boleslavi již 8.ročník tohoto festivalu

 

Festival Arabesque se soustředí na umění tanců orientálních, tribal dance, indických tanců a flamenka. A současně i na výtvarné umění, které ztvárňuje tanec. Festival Arabesque se konal letos na jaře  již osmým rokem  v Mladé Boleslavi, což je místo, kde tento festival probíhá od  svého 1. ročníku. Každoročně se koná  výtvarná soutěž pro děti i pro dospělé s tématy souvisejícími s tancem a uměním. Letos to byl ornament pro děti a Arabesque póza pro dospělé umělce.

Zlatým hřebem celého festivalu byla  letos Galashow tance a živé hudby. Tanečnice a hudebníci z Čech, Slovenska i ze zahraničí zaujali publikum na samotné Galashow. Na festivalu i na Galashow se poprvé v České republice představila tanečnice a choreografka Katerina Joumana z Ruska,nyní žijící ve Vídni. Tanečnice a lektorka Lucia Danse z Montpellier, Elzbieta Eisenblatter a její škola tance Tierra Flamenca z Boleslawiece a Jelenie Góry. Druhým rokem hostil festival Arabesque tanečnici a lektorku Olgu Wardu z Ruska, která nyní žije v Českých Budějovicích. Všichni si pochvalovali mladoboleslavské publikum, které nešetřilo aplausem i nadšením.

Na taneční soutěži festivalu Arabesque  bylo celkem 77 mezinárodních startů v 14 tanečních kategoriích. Představily se např. sólově i skupinově tanečnice klasického orientálního tance, folklorního orientálního tance a stylu fantasy oriental fusion. Dětské a dospělé duety soutěžily s orientálním tancem bez rozlišení dalšího stylu, s omezením věku do 18 let a nad 18 let.

Porota 8. ročníku mezinárodní taneční soutěžní přehlídky  v Mladé Boleslavi: Katerina Joumana, Lucia Danse, Olga Warda, Jana Layan Tipplová

Výsledky 8. ročníku mezinárodní taneční i výtvarné soutěže jsou na webu festivalu –  www.festival-arabesque.eu.


Eva Hlávková, DiS.
Foto: Archiv Arabesque

Taneční magazín