Náš rozhovor s herečkou EVOU LEIMBERGEROVOU

„Tanečníkům trochu závidím“

 

 

 

 

V okamžiku, kdy zvonil můj telefon, byla Eva Leimbergerová právě na cestě z Prahy do Francie. Ale už další den byla zase v Praze, takže našemu setkání nic nebránilo. Pro Evu je přirozené být stále na cestách. Jak se daří této české světoběžnici?

1. Co Vás přimělo opustit Prahu? A proč zrovna Francie?

„Poprvé jsem jela do Francie studovat na Pařížskou státní konzervatoř. Na roční stáž po ukončení DAMU. A před 2 lety jsem  odešla podruhé. Udělala jsem casting na jednu divadelní hru, tak  jsem se rozhodla, že se do Paříže odstěhuji.

Jsem takový nadšenec, snadno se pro věci nadchnu. Teď jsem byla týden v Londýně a už jsem si to tam začínala zamilovávat a už by se mi tam chtělo zůstat déle….. Když člověk odejde jednou,  tak zjistí, že podruhé už to není zas tak obtížné.“

2. Jak se vám hraje ve francouzštině?

„Začátky byly krušné, hlavně první tři měsíce ve škole, byla jsem jak malé dítě, které sbírá všechna slova, ale moc nemluví. Pak jsem se vrátila po Vánocích z ČR a najednou jsem mluvila plynně. Často mi lidé říkají, že jazyk nemůžu tolik cítit, protože to není moje mateřština. Je pravda, že nemám takovou slovní zásobu jako v češtině, ale role se učím tak jako tak, scénář je daný. A když vím, co říkám, můžu to i cítit. Naopak bych řekla, že je to někdy v cizím jazyce lehčí.

Francouzi jsou zvyklí na to, že herci mají jiný přízvuk, i v divadle, je to díky velkému množství přistěhovalců. U nás je kladen důraz na dobrou mluvu daleko více.

Já jsem pro Francouze „Východoevropanka“. Přízvukem, ale hlavně fyzicky. Pokud je ve filmu role Ukrajinky, Polky atd., a bohužel jsou to většinou prostitutky nebo uklízečky… (smích), tak jsem hned první na ráně. Jsem zařazená do takové „škatulky“, ale
říkám „zaplať pánbůh za škatulku – není nás v ní moc, takže to má i své výhody“.

3. Ale Francouzi neradi studují cizí jazyky, říká se, že vůbec
nechtějí mluvit jinou řečí….

„Francouzi mají tak „narostlou pusu“, nebo lépe řečeno, díky francouzštině, která má specifickou výslovnost, jsou zřejmě dost nepřizpůsobiví jinému jazyku. Spíše bych řekla, že cizi řeč znají, ale stydí se mluvit.“

5

4. Nebojíte se, že přece jen během představení „selže pamět“ ? Nevzpomenout si na
slovíčka by asi byl „malér“…

„Mívala jsem spíš strach, že se mi třeba trémou v mozku něco stane a já najednou začnu mluvit česky. Říkala jsem si: „Naučím se text na sto procent a prostě nezapomenu.“ V
češtině bych dokázala text nějak nahradit, ale ve francouzštině jsem si tím ze začátku vůbec nemohla být jistá… Naštěstí mám zatím dobrou paměť a myslím, že mi dost pomáhá i hudební sluch.“

5. Ale co kdyby se to opravdu stalo a nemohla byste si vzpomenout…

„No, to se prostě stát nesmí. V žádném případě.

Teď už znám jazyk zase o něco lépe, myslím, že bych se z toho nějak „vymluvila“.

Ale první hra, ve které jsem hrála, byla „La Troade“ od Roberta Garniera, psaná francouzštinou ze 16. století. Krkolomné a složité to bylo i pro Francouze samotné. Navíc samé dlouhé monology. Tam jsem se bála, že mi něco vypadne a nedám to dohromady.

Také jsem pracovala s hercem, který je sice Francouz, ale žije v Londýně, hra byla francouzsko-anglická, na zkouškách se mluvilo všelijak, místy jsem z toho měla hlavu jak „balón“. Ale tyto šoky jsou asi pro člověka to nejlepší. Nejvíc posílí a nejvíc naučí.

Odjet do Paříže, to pro mě znamenalo šok, nikoho neznáte, všechno si musíte vybudovat od začátku.“

6. Proč jste dělala konzervatoř zrovna ve Francii?

„Maminka vždy ráda cestovala a ráda se učila jazyky, mluví francouzsky a v tomhle jsem asi po ní. Baví mě jazyky a chtěla jsem studovat v zahraničí. Francouzská konzervatoř je vlastně vyšší odborná škola, v 15-ti letech bylo brzo, později jsem nechtěla ukončit studium na DAMU v Čechách, takže jsem šla studovat do Francie až později.“

4

7. Jsou pro herce větší možnosti v Paříži nebo u nás?

„Paříž je větší a příležitostí je víc, ale pro víc herců. Ten poměr herci-práce bude asi stejný. Jezdí tam castingoví režiséři i z Londýna, jsou hodně propojení s Los Angeles, New Yorkem… v tomhle je Praha asi ještě trochu pozadu.“

8. Váš život je plný cestování – probudit se tady a večer být zase ve Francii. Musíte se neustále přizpůsobovat cizímu prostředí. To je přece náročné, ne?

„Já se přizpůsobuji dobře. Však víte, shodou okolností, když jste mi volala, tak jsem byla na cestě do Paříže, ale během dvou dnů jsem byla zase zpět, naštěstí jsem tentokrát jela s mámou a  v řízení auta jsme se střídaly…..“

9. Auto je auto, ale letadlo? Není to únavné?

„Letadlo pro mě znamená hodinu a půl cesty. Já všude spím, sednu a usnu. Probudím se, když letadlo „bouchne o zem“. Někdy mi to přijde stejné, jako kdybych ráno jela do práce. Kdybych bydlela v Brně, tak budu dojíždět úplně stejně a ještě ta doprava bude možná obtížnější.“

10. Ale musíte být na letišti dvě hodiny před odletem. To přece krade vzácný čas…

„No, teď nedávno jsem tam byla 45 min před odletem, ale na to už člověk musí mít nervy.“

11. Jste spojována s filmem „Posel“. Byl pro Vás významnější než ostatní filmy?

„Ano. Měla jsem v něm jednu z hlavních ženských rolí. Také ho režíroval Vladimír Michálek, a s ním se pracovalo krásně. Mrzí mě, že ten film prošel bez nějakého většího povšimnutí.“

3

12. Mám pocit, že všechno v současné době prochází bez většího povšimnutí… Lidé jsou nějak apatičtí…

„Možná nikdo z nás nebyl až tak mediálně známý, snad kromě Matejě Hádka. Máte pravdu, že lidé jsou lehce apatičtí. Všeobecně moc nemají zájem o nové, je lepší to staré, známé a vyzkoušené, takže chtějí i své známé herce, které už viděli ve třech seriálech a četli o nich ve všech bulvárních novinách.“

13. Co děláte, když zrovna netočíte? Jak relaxujete, pokud vůbec nějak?

„Moc ráda cvičím jógu. Mám i instruktorský kurz. Ten jsem ale nedělala jen s vidinou předcvičování, ale protože jsem se chtěla dozvědět o józe více do hloubky a komplexně, což na běžných lekcích většinou není možné.“

Také jsem nedávno objevila Zumbu. Tedy spíš skvělou instruktorku Zumby. Musím říct, že takovou energii a radost, jakou jsem díky ní z tance cítila, jsem snad nikdy nezažila, takže Zumba = můj nový koníček.

Baví mě plavání, interiérový design…spousta věcí. Samozřejmě cestování. A moji přátelé.

14. Myslíte, že odchod do Francie ublížil Vaší kariéře nebo prospěl?

„Myslím, že mi Francie určitě neublížila. A jestli ano, tak to stejně nikdy nezjistím. Nevím, jak by to vypadalo, kdybych tady zůstala. Myslím, že mi hodně prospěl odchod ze stálého angažmá na volnou nohu.“

Když jsem byla zaměstnaná v divadle, trochu jsem „zlenivěla“. Role jsem dostávala bez toho, aniž bych se o to musela nějak výrazněji snažit. Na druhou stranu člověk v angažmá kolikrát hraje věci, které by raději nedělal, kdyby si mohl vybrat. Angažmá je časově velmi náročné, nezbývá moc času na další aktivity – natáčení filmu, reklamy atd. Někdy je nemožné skloubit natáčení, které trvá celý den, divadlo, kde ráno zkoušíte a večer hrajete. Došlo mi, že v tomto způsobu života bylo pro mě více mínusových položek. Takhle jsem aktivnější, samostatnější, musím se prostě snažit. Sice nemůžu s určitostí říct, kdy a jestli
vůbec budu mít nějakou práci, ale zatím to docela vychází.

Když jsem natáčela film „Posel“, zažila jsem ten luxus, že jsem jen točila. Většina herců musela různě odjíždět hrát představení, do Prahy nebo jinam po celé republice. Je to nutné, protože všichni potřebujeme vydělat peníze. Ale člověk si pak při natáčení musí nechat nějakou rezervu energie, protože ví, že ji večer ještě bude potřebovat, aby odehrál představení. Nemůže hrát naplno.

V Americe jsou herci natolik dobře zaplaceni, že si mohou dovolit věnovat se jen jedné roli – jednomu filmu. Můžou absolvovat dva měsíce kurz baletu, jízdy na koni, zpěvu, nechat se zavřít do psychiatrické léčebny… cokoliv, prostě se na roli dokonale připravit…ale u nás to zatím bohužel tak není.“

15. Možná si diváci ani neuvědomují, co všechno takový herec musí umět, že?

„Jak který… sem tam se říká, že se herec všechno naučil, pak se ukáže, že na to měl dabléra. Ale aspoň část by herci určitě měli umět.

Nedávno jsem hrála keramičku a měla jsem zaplacené hodiny točení na kruhu. Kdyby přišlo na to, abych se učila parkurové skákání, tak budu šťastná. Je to nové, kde jinde bych dostala příležitost se to naučit? To mám na herectví ráda. A kdyby mi to nešlo, v nejhorším je tu „záskok“.

2

16. Jací jsou Francouzi jako partneři? Jsou opravdu galantnější k ženám, jak se často říká?

„Nechci to zobecňovat, mám spoustu galantních kamarádů i v Čechách. Můj partner je Francouz, poznali jsme se v Čechách. On má Čechy rád, mluví o nich hezky. Galantní je, uznává starou školu, že žena je žena, je krásná, šikovná, všechno zvládá. Tohle jsem u svých bývalých partnerů neměla, necítila, nebo se o tom nemluvilo.

Češi jsou dost nespokojený národ, pořád si na něco stěžujeme, to je běžné. Ale negativně naladěných lidí je spousty a všude. U Francouzů je stěžování bráno jako národní sport. A člověk se tím buď nechá strhnout anebo ne. Já jsem se už trochu naučila nebýt zničená negativitou mého okolí. Ale vím, že když jsem unavená a chybí mi energie, tak nemám sílu tyhle vlivy odrážet.“

Chápu Vás. Lidé si neuvědomují, že ničí život nejen sobě, ale i těm druhým…..

Nejlíp je mi na jihu Francie, lidé jsou vstřícní, otevření a nic není problém. Nemusí vás znát a klidně vás vezmou k sobě na víno…

Idylické…..

17. Cítíte, že jazyková bariéra ve vztahu je spíše problém, nebo je třeba i lepší, když si tak do hloubky nerozumíte?

„Už mám francouzštinu snad natolik dobrou, že umím vyjádřit všechno, ale když jsem unavená, tak jsem pomalá, což mého přítele zlobí. Na to ale odpovídám: „Dobře, tak pojďme mluvit česky…. Spíš je to občas zdroj humorných situací ….“

18. Jde vůbec nějak vyjádřit hluboké emoce v jiném jazyku? Někdy to nedokážeme ani česky…..

„Ano, to možná problém je. Hluboké pocity se mi skutečně těžko vyjadřují i v mateřštině. Ale mám pocit, že právě tím, že v cizí řeči moc nedokážu svoje myšlenky „pentlit“, tak všechno řeknu rovnou, jdu k jádru věci. V češtině bych to zaobalila, aby to třeba nebylo tak bolestivé, ve francouzštině to řeknu bez příkras, protože to prostě jinak neumím. Může to být někdy nepříjemné, kamarádi mi občas říkali, že jsem hrozná a krutá, ale na druhou stranu je to osvobozující. Pro všechny zúčastněné strany. Člověk aspoň ví, na čem je.“

19. Je pro Vás pohyb důležitý, musíte ho mít, nebo raději polenošíte?

„Všeobecně cítím k pohybu obdiv a musím ho mít, už od malička. Dělala jsem moderní gymnastiku, od 6-ti do 15-ti let, chodila jsem také na balet, na konzervatoři byl stále nějaký tanec, aerobik, na DAMU jsme také měli akrobacii, tance, jevištní pohyby. Od roku 2003 jsem členkou Originálního pohybového divadla „Veselé skoky“, což je také samý tanec a „pohyby“ (smích).

Poslední představení „Chabrus line“ jsem s nimi už nedělala, byla jsem ve Francii, ale když je třeba, tak tam hraji. Myslím, že členem divadla není jediný čistý tanečník, všichni jsou herci. Těší mě, že jsou lidé, kteří viděli všechna naše představení, dokonce i víckrát.“

1

20. Jak zvládají herci předmět „akrobacie?“

„Už si nevzpomínám, jestli si někdo něco zlomil, sem tam byly pády, to ano. Já jsem díky gymnastice dost ohebná a zvyklá na různé krkolomnosti, takže to šlo.“

21. Proč jste se vlastně dala na herectví, když milujete pohyb?

„V moderní gymnastice jsem nějak cítila, že jsem dosáhla svého vrcholu a dále už bych se asi nezlepšovala, navíc jsem chtěla dělat i jiné věci. Byl tam také stálý tlak na to, abychom
nepřibíraly na váze. Svou roli také sehrála moje výška. Když mi byly 3 roky, nevzali mě do sportovní gymnastiky (tam jsem chtěla chodit původně, protože tam chodil můj starší bratr). Trenéři totiž vyhodnotili, že budu příliš vysoká a nevešla bych se jim do bradel. Pro balet, který miluji, bych asi taky byla moc vysoká. (Eva měří 175 cm.) Když vidím tanečníky, trochu jim závidím.“

22. Nemrzí vás to?

„Ne nemrzí. Mně se tanec do života stále nějakým způsobem vrací…“

Teď nedávno jsem zkoušela tanec na vzdušných šálách. Uf, už jen vyšplhat po šálách byl pro mě výkon, nakonec to šlo, ale dřina to teda byla veliká…“

23. Vy se teď vydáte na dovolenou do St. Tropez. Budete ležet na pláži nebo aktivně sportovat?

„Válení na pláži nevydržím moc dlouho.

Už jsem se dívala, jestli mají v St. Tropez nějaké kurzy zumby. Takže dovolenou strávím třeba tancem.“

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

 

 

 

Rozhovor s moderátorkou, herečkou a zpěvačkou EMMOU SMETANA

„Přistupuji k lidem bez předsudků“

 

 

 

1. Váš životopis by stačil naplnit životy ještě nejméně dvou nebo tří  lidí.  Jak to časově zvládáte? Nemáte pocit, že by člověk měl někde „ubrat plyn“?

„No,  je mi 25 let, energie mám snad dost na to, abych  se aspoň snažila věnovat těm činnostem, které mě naplňují. Pokud pracujete s nadšením, tak práci nevnímáte jako práci, ale jako koníčka. Na druhé straně mě  ale rodina a přátelé nevidí tolik, jak by si přáli.

A mám méně spánku, než potřebuji.“

2. Kolik hodin spánku potřebujete při tak nabitém  denním programu?

„Zrovna já mám smůlu. Optimálně totiž potřebuji tak 11-12 hodin spánku, to je pro mě akorát. Méně než 8 hodin pro mě znamená, že  jsem „na hraně použitelnosti“  a 6 – 7  hodin je málo. Někomu to stačí, ale já se trošku motám a hůř vnímám…“

1

3. Paříž,  Štrasburk, Berlín, Praha. Všude jste strávila kus života. Cítíte se někde doma? Kam patříte povahou?

„Já to cítím takto:  pokud jsem někde déle než týden,  jsem  tam doma. Okamžitě si všude zvyknu, nikde mi to nepřipadá cizí. Když jsem v Praze, stýská se mi po Paříži. Žila jsem tam od 2 do 6-ti let a pak znovu, když mi bylo 21, mám to v podvědomí silně uloženo. V okamžiku, kdy  letadlo přistává v Paříži, toužím tam zůstat. Ale za 14 dní, maximálně za 3 týdny se mi zase začne stýskat po Praze. Být chvíli tady a chvíli tam mi naprosto vyhovuje.

V každém případě jsou pro mě zásadnější lidé  než místo. Jsem doma i v Praze, je tu celá má rodina.  Jsem pracovně vytížená a vše tak rychle utíká….. Obvykle  bych po dvou  letech jela dál, ale teď zůstávám. Takže teď mám domov tady.“

3

4. Může být takový všestranný  a světa znalý člověk šťastný s Čechem?

„A proč ne? Já patřím do první evropské generace, což zní jako klišé a špatně se tomu věří. Ale v podstatě to znamená, že absolutně nevěřím na jednobarevnou příslušnost. Stejně jsme všichni zglobalizovaní. Nebo vy snad nechodíte do fast foodu, nepoužíváte při vaření sojovou omáčku?

Dost jsem cestovala, jsem obyvatel staré Evropy, to vím jistě, a když o tom tak přemýšlím, tak v Evropě jsem doma všude. Uvědomila jsem si to zejména, když jsem byla v Turecku a v Africe.  Můj muž je napůl Čech, napůl Izraelec. A vařím mu všechno možné, včetně takzvaně cizích jídel – hodně střídám  asijskou a středomořskou  kuchyni, a předevčírem jsem např. dělala mexickou večeři.“

5. Váš partner je tedy zčásti cizinec.  Jsou  mezi vámi problémy ohledně národnostních zvyků, postojů, názorů?

„Člověk potřebuje žít s člověkem, který ho pochopí. Logické souvislosti určitě v lásce hledat nelze. Láska v mém pojetí není racionální. A pro mě nikdy  nebylo a není  kritérium, odkud kdo je.

Národnostní, duchovní nebo dokonce kulturní rozpory mezi námi nejsou. Ani jeden z nás se nehlásí k žádné víře, čili ani v tomto se žádný rozkol nekoná. Navíc si celý život zakládám na tom, že k lidem přistupuji bez jakýchkoli rasových či jiných předsudků. Můj přítel Jordan má maminku Češku, do  9-ti let žil  v Čechách, od 9-ti do 18-ti let žil v Izraeli. Já jsem měla opačný osud, do  10-ti  let jsem byla ve Francii (v Paříži a ve Štrasburku)  a mezi 10-ti až 18-ti lety v Čechách.“

5

6. Vy máte  talent pro hudbu. Přesto jste se ale maximálně věnovala studiu.  Myslíte, že zpěv  by Vás nenaplňoval? Nebo jste opravdu cíleně a ctižádostivě šla za povoláním svých snů? Které to je povolání? Moderování?

„Jsem dcerou hudebního producenta,  vyrostla jsem vedle člověka, který byl na vrcholu v hudební oblasti (tvořil např. s Vladimírem Mišíkem nebo Petrem Novákem, jako umělecký ředitel pařížského rockového klubu spolupracoval například s Iggy Popem, Manu Chao, Pretenders, Police…). Takže kudy se vydat dál? Nechtěla jsem být vnímána jako dcera Jiřího Smetany.  Ve zpěvu jsem si nikdy úplně nevěřila, takže jsem ho vždy brala jako koníček, už od svých 9-ti let skládám písničky.

Na druhou stranu mě vždy upřímně zajímala politika. Ale zase ten samý pocit –  nechtěla jsem být jen dcera známé tváře sametové revoluce, Moniky Pajerové. Studovala jsem proto ve Francii, chtěla jsem zůstat tam a nebýt ničí dcera nebo neteř. Dopadlo to ale jinak, že…

Myslím, že pokud  člověk není zrovna jednostranný talent, (jako třeba Jordan,  on je prostě muzikant a herec, případně do budoucna filmař, a nic jiného nepřipadá v úvahu),  ale má více  zájmů, pak je lepší mít „diplom v kapse“.

V případě, že herečky z DAMU  nedostanou roli, je to pro ně katastrofa. U mě se v takovém případě nic neděje. Tak  roli nedostanu … budu dělat něco jiného. Mám zkrátka určité záruky, zadní vrátka, a to je pocit k nezaplacení. Klidně ale podpořím třeba jednou své děti, pokud je bude zajímat jen jedna oblast, dejme tomu hudba. Nicméně budu je varovat v tom smyslu, že jdou do rizika.“

2

7. Co vás nejvíce těší na uvádění zpráv a co  je na této práci naopak  nejtěžší? Vy se vracíte domů  kolem půlnoci, máte vůbec někdy volno?

„Kdyby člověk jen moderoval, tak  to jde. Před vysíláním potřebuje tři  hodiny na přípravu, nalíčí se, obleče, připraví si zprávy, odříká zprávy, odlíčí se a jde domů.

Jenže já mám tuto práci spojenou s profesí reportérky. To znamená, že  jsem celý den v terénu, podílím se na tvorbě zpravodajství, zpracovávám si  svobodně všechny informace, je to moje dílo. Sděluji něco lidem, novinky. Na to jsem pyšná.

Večerní noviny mě zase těší  v tom, že vlastními slovy, výrazy, gestikulací, tónem, sděluji hlavní události dne. Doslova si na ně „sáhnu“,  přepíšu si je. Je to výzva – osobní interpretace. Ze  začátku  jsem si nevěřila,  první „kamerovky“  byly hrozné.

Ale už na moderátorském kurzu  z Vás udělají takřka profíka. Člověk cítí, jak se to má správně dělat, sám sebe slyší u stolu, nervozita odchází. A také  pozná sám, jestli to dělá dobře. Kdyby ne, asi by na obrazovce  moc dlouho nevydržel. Poprvé jsem měla srdce v krku. Celý první měsíc jsem mívala sevřený žaludek. Ovšem  tělo si zvyká na stres a je čím dál odolnější, to je  pud sebezáchovy, takže nervozita postupně zmizela.“

8. Někteří lidé tvrdí,  že chytrá a krásná  žena si  nemůže  najít partnera. Ale Vy jste dokladem toho, že to jde, že?

„Nevím, proč se to říká, mám se dobře. Mám krásný život a pro sebe ideálního partnera, každému bych to přála.“

6

9. Vy jste s partnerem už 5 let, plánujete rodinu?

„No tak …. plánujeme, že jednou budeme mít rodinu. Jsme strašně mladí, chceme cestovat.  Tím, že jsme se našli, jsme již ta jednotka…. Děti třeba přijdou za 3-5 let, to je jedno. Oba jsme hodně pracovně vytížení. To bude chtít správnou dobu, to ucítíme. Mám odjakživa silnou intuici, a i díky tomu jsem se mnohdy ocitla ve správný čas na správném místě. Jako tomu bylo nedávno v případě konkurzu do hudebního představení Lucie v HD Karlín, kde jsem vyhrála hlavní roli. Takže toho volného času bude ještě míň…A přesto se na to moc těším.“

10. Co třeba  film?  Nebude se  Vaše kariéra ubírat tímto směrem?

„Chci  také pokračovat v herectví, to jsem neopustila. Snad by se daly obě profese  skloubit dohromady. Třeba mi někdo nesvěří charakterní  roli, protože budu zařazena jako moderátorka. Co se filmu týče, míč je na straně režisérů.“

4

11. Když máte náhodou volno, jak relaxujete?

„Odpočinu si při spánku, je to spíše hluboké kóma. Strašně moc jím, chodím na procházky s Jordym, mám ráda jeho úsměv a smích, ten mě nabíjí. Také potřebuji  přátele, a odjakživa si doma tancuju. Jen tak, svobodně, pro sebe, choreografie nemusím.“

 

Děkuji za rozhovor
Eva Smolíková

Břišní tanec ve dvacátých letech minulého století sehrál klíčovou úlohu v ženské emancipaci!

Tanec Maud Allen měnil společnost

 

 

 

 

1dfgvd

Maud Allen (1873-1956)  se narodila jako Beulah Maude Durrant v Torontu, v Kanadě. Jako tanečnice byla velice populární  v divadlech   počátkem dvacátých let. Diváci z různých sociálních vrstev  chodili sledovat hry, komedie, písně, tance. Divadlo v té době  bylo  spíše moderní varieté show.

Maud  Allen ale byla více než jen tanečnice, ovlivnila společnost. Maud si  změnila své  jméno poté, co byl její bratr oběšen za vraždu  dvou žen.   Podařilo se jí vybudovat si   svou taneční kariéru i přes malé formální vzdělání.  Maud  si často navrhovala své vlastní kostýmy, nejslavnější je  kostým v choreografii “Salome”.  Její show se těšily  nesmírné oblibě, v roce 1908 vystupovala dokonce  250x do roka. Během tohoto období vydělávala 250 liber za týden, to byl nejvyšší plat pro hvězdu na vrcholu  kariéry.

2

Ovšem, její často skromné oblečení znamenalo, že vystoupení byly na hranici slušnosti. V roce 1909 byl  její slavný “Salome Dance” vyloučen z programu  hned v několika anglických městech, když přijela do Evropy na turné. V Manchesteru dokonce cenzura zakázala celou její show. Přesto Maud pokračovala v tanci po mnoho let. V roce  1918  utrpěla hlubokou urážku na cti, protože  britský poslanec  Nolem Pemberton Billing  ji ve svém deníku obvinil z lesbické lásky. Maud spor prohrála a pověst  o její sexuální nemorálnosti se rychle šířila.

Po tomto velmi publikovaném a na veřejnosti přetřásaném soudním  řízení  její sláva prudce  poklesla,  i když Maud  vystupovala ještě ve svých 60-ti letech.   Naposledy se na jevišti objevila v Los Angeles v roce 1936.

Situace pro ni nebyla lehká,  učila tanec, aby se vůbec uživila. Nakonec se během 2. světové války přestěhovala  do Kalifornie, kde pracovala jako kreslířka. Prožila si také  desetiletý vztah se  svou  sekretářkou Vernou Aldrich, která byla o  dvacet let mladší než ona.

V roce 1908 ve své choreografii „Salomé“ zaútočila v průhledných sukních na britská pódia. Její vystoupení bylo přijato se smíšenou reakcí. Jeden z omámených   diváků napsal stížnost na nemorálnost, popisoval ale také současně  fascinující show i reakce publika:

„V divadle Empire představuje  umělkyně Maud Allen  „Salome“ a další tance, ve kterých  se objevuje  téměř úplně nahá.  Byl jsem svědkem tohoto tance.  Allen  tančila odvážné choreografie touhy, její tělo se houpalo jako čarodějnice, kroutilo jako had  a lapalo po dechu s hypnotickou vášní.  Tanečnice měla  ňadra zakrytá jen zčásti, kromě náhrdelníků a několika okrasných korálů bylo  její tělo až k bokům  úplně nahé.  Žádné boty, nebo punčochy, její končetiny jsou odhalené až po kolena.  Když se při tanci  rychle otáčela  (neměla  pro to zřejmě žádný jiný důvod, než vystavit sama sebe), její nohy byly zcela odhalené. Její tanec je „smyslné kroužení“, které  provádí před  hlavou Jana Křtitele.  Celé vystoupení provázelo burácení publika, nesouhlasné  syčení se mísilo s potleskem. Někteří mladí lidé v mém okolí se bavili a promlouvali tím nejnemravnějším způsobem, jaký si lze vůbec  představit!“  

3

Nespočet  stížností bylo napsáno  katolickými  kněžími po vystoupení Maud v divadlech v Dublinu. Tyto stížnosti k nám dodnes promlouvají a vypovídají mnohé o morálce v devatenáctém století v Irsku.

Zatímco několik divadel mimo Londýn vyloučilo Maud Allen  za její neslušný výkon, následovaly doslova legie žen  obdivovatelek,  pro které byla  inspirací. Margot Asquith, manželka liberálního předsedy vlády, byla  mezi těmi, kdo viděl Allanin  tanec  jako „osvobozující vyjádření ženské sexuality“.

 Taneční magazín

Rozhovor s herečkou KATEŘINOU MACHÁČKOVOU

„Tančila jsem „domorodce“ a pořádně jsem si zařádila!“

 

 

 

1. Cítíte se být více spisovatelkou, herečkou, nebo režisérkou? K čemu vás to vábí nejvíc?

„Spisovatelka určitě nejsem, vydala jsem 3 knížky. (Cestopis z Bora Bora – „Útěk z ráje“ a dvě knížky o tátovi – „Zápisky z blázince“ a „Téma Macháček“).  Od dětství mám vztah k divadlu, herectví. Vidím sebe jako herečku, možná dramatizátorkou.“

1

2. Co byste jako dramatizátorka ráda ztvárnila na jevišti?

„Když něco čtu, třeba  román, pokud je inspirativní, mám tendenci jej  vidět i na jevišti.“

4

Kateřina s Helenou Štáchovou a Pavlem Dostálem

3. Jaký žánr čtete  ráda?

„Poslední dobou „jedu“ v  severských detektivkách. Říkám,  že si čistím “kazety v hlavě“, přečtu za víkend i dvě  pětisetstránkové knížky a k tomu mám rozečtené nějaké tematické knihy, často týkající se práce, na které zrovna pracuji. Detektivky mi dokonale pročistí hlavu. Tyto příběhy  mají nejen napínavý příběh, ale vypovídají i o lidech, a také  o prostředí severských zemí.

Dánský seriál „Zločin“, který právě běží na ČT 2,  je  ukázkově hraný,  snoubí v sobě napětí a také vypovídá něco o prostředí.  (Na BBC běžel nedávno kriminální seriál podle literární předlohy švédského spisovatele a dramatika Henninga Mankella, s ústřední postavou policejního inspektora Kurta Wallandera s Kennethem  Branagh v hlavní roli. Původní román, který byl napsán hercem a producentem,  ztvárňuje   novodobý typ hrdiny, který se trápí existenciálními problémy, detektivní zápletka není dominantní.)

Tyto detektivky mi možná uhranuly, protože od mládí miluji romány  F.M. Dostojevského, a to jsou vlastně detektivky s úžasnými psychologicky propracovanými hrdiny. Takoví „Bratři Karamazovi…“

4.  Nepokusíte se tedy nějakou takovou knížku ztvárnit na jevišti, režírovat?

„Asi už nemám  sílu režírovat, je to strašně náročné. Herci, lidé, divadlo, všechno zpohodlnělo.  Není tu žádná  disciplína, pokud je člověk trošku pedant, je to nezvladatelné. Nikdo po nikom nic nevyžaduje,  vše jde bez velké námahy, všechno je  rychlé.

Pokud jde o diváky, zhoršil se jejich vkus. Jednoduché seriály komerčních televizí, kde se vše polopatě sdělí divákovi, vykonaly své.  Film režiséra  Františka Vláčila „Holubice“ považuji za  geniální. Tam se řeklo snad osm vět, ovšem všechno  bylo sděleno, a na vysoké umělecké úrovni, za součinnosti kamery, hudby…  Dnes se všechno říká naplno, aby to lidé pochopili. Herci nehrají to, co je pod texty. Režírovat něco z děl, která bych chtěla režírovat,  by bylo obtížné.“

gsd

Kouzelník z Lublinu, divadlo

5. Nemáte pocit, že současné tvorbě vévodí obhroublost?

„V západní Evropě se to drsné nosí, u nás  to diváci ještě nepřijímají, ne v klasickém divadle. Lidé v Čechách mají rádi určité tabu.  Televize ale diváky  zdeformovala, čeština spěje k zjednodušení,  vše spěje k zploštění života. Tento  vývoj nám  vezme estetické cítění. Už před  20-ti lety  Václav Klaus neblaze vytěsnal kulturu na okraj zájmu, „když se maluje, taky jde knihovna na balkón…“. Kultura bohužel upadá, je spíše v troskách, přitom kultura a umění by mohlo zvýšit morální úroveň populace.

Divadlo by mělo mít vysloveně obrodnou funkci, jako  třeba  v době  národního obrození. Člověk, který má rád divadlo, vyznává nějaké hodnoty, nebere život jen naturálním způsobem, nebere jen to zlé, má větší šanci v dnešním světě obstát. V současnosti  je  navíc tendence  stálé divadelní soubory rušit,  divadla by měla být soukromá, komerční, většinou produkující jednotlivé projekty. Divadlo by ale nemělo být jen komerční záležitostí, mělo by být i posláním…“

6.  Jaký máte vztah k tanci?

„Jako dítě jsem chtěla být baletka. Milovala jsem ruský balet, styl Galiny Ulanové. Uznávám  klasiku i moderní tanec, miluji jakýkoliv druh umění, které není samoúčelné a má nějaký obsah nebo  sdělení. Navíc balet na nejvyšší úrovni v provedení talentovaných tanečníků s vysokou technikou… to je silný emocionální zážitek… Ale třeba období Pavla Šmoka a jeho Komorního baletu bylo úžasné.  A  často ti lidé ani nebyli školení. Nebo Hesovo UNO?“

Galina Ulanova – balet

 

taneční skupina UNO

UNO – úvodní znělka

7. Pak jistě obdivujete také čínský  balet, dnes dosahuje špičkové úrovně, až neuvěřitelných výkonů…

„Jistě. Čína mě zajímá, ale bohužel jsem tam nebyla. Byla  jsem ve Vietnamu, v Kambodži,  v Japonsku a ve Francouzské Polynésii.  Viděla jsem ale jen komerční produkce, což je něco úplně jiného, než vidět běžná představení.

Čína, Japonsko – to je stylizace.  Afrika, Jižní Amerika, Tichomoří – to je živočišnost.

Viděla jsem  úžasný čínský  balet, kde baletka tančí partnerovi na hlavě. Rozum zůstává stát, je to tak na zápis do Guinnessovy knihy rekordů. Ale i tato neuvěřitelná taneční figura  je zároveň také naplněna emocí, má obsah.  Stejnou  hodnotu mají i daleko jednodušší formy, v tanci je důležité sdělení. I  pouliční umělec vám něco předá.“

6

Peer Gynt, Divadlo pod Palmovkou (1998), s Jiřím Langmajerem

 

8. Kam se budou výkony ubírat dál?

„Tohle vezme nějaký konec, někdo spadne, zmrzačí se  a pak to zas začne „od piky“. Ne, spíš se dojde k tomu, že lidé objeví, že síla je vlastně v jednoduchosti, možná i větší…“

7

„Svatá hříšnice 1969“

 

9.  Představte si, že jste agentura a vybíráte tanec … Kdybyste si měla vybrat taneční styl, jaký byste volila?

„Nevím. Muselo by to zajímat lidi, pro které bych ho vybírala,  do prostor, které bych měla k dispozici, opravdu nevím, to není tak jednoduché. Vybrala bych cokoliv, co „rozohní“ ty lidi.“

10. Tančila byste třeba na rytmy  bubnů či tance hula hula?

„Jsem už v letech, ale asi bych to zkusila. Tančila jsem „domorodce“  s Honzou Révaiem v inscenaci „Bouře“  a pořádně jsem si zařádila. Nemám ale ráda, když mě svazují kroky. Spíš preferuji výrazový tanec.“

3

Na Tahiti

 

11. Chodíte ráda do společnosti?

„Dříve ano, teď jsem spíš samotář.“

12. Čím to? Proč přišel takový zvrat?

„Psala jsem knížky.  Mám teď  prostě takové období, jsem raději s knížkou nebo  poslouchám muziku.“

2

13. A jaký druh hudby posloucháte?

„Široké spektrum, snad kromě dechovky. Miluji Queen. Ale hlavně opery, barokní hudbu nebo Beethovena.“

14.  Vaše maminka byla operní pěvkyně. Netáhla vás dráha zpěvačky, nebo operní pěvkyně?

„Maminka zpívala, byla také klavíristka, to ano, ale neměla trpělivost mě učit. Nezpívala jsem s ní, to bych ji rušila. Mámin bratr byl houslista, určitě hudební vlohy  máme v rodě, jsem muzikální, ale zpěvu jsem se nevěnovala.“

15. Rozmlouvala jste Vašim dětem, aby se dali na uměleckou dráhu?

„Vysloveně jsem nechtěla, aby syn dělal divadlo. Je to trápení, není to povolání pro chlapy. Většina mužů v divadle  jsou takoví  „narcisti“,  podle mého názoru muži najdou šťastnější uplatnění v jiných oborech.

Být v divadle, znamená trápení,  většina lidí u divadla se trápí,  všechno příliš prožívají. Třeba mají vlohy, ale nedostanou příležitost hrát, je tady  tolik věcí, které nemůžete ovlivnit.  Minutí se s rolí, partnery, režisérem… Také finanční stránka. Z divadelního  platu jsem kdysi vyžila i zaplatila byt, ale teď herci nemají ani na nájem. Chtěla jsem syna  ušetřit tohoto trápení.“

16. Jak vzpomínáte na seriál  „Život na zámku“?

„Báječné. Je málo „plnokrevných“ ženských rolí pro herečky po čtyřicítce. Maximálně role manželky, co podá večeři, to je všechno. Tato postava  měla své problémy, svůj milostný život atd.

Od té doby jsem takovou roli nedostala.  Říkávám žertem, že jsem ji ztvárnila tak dokonale, že už si mně v jiné nedokáží tvůrci představit…“

8

Život na zámku, s J. Čenským a T. Töpferem

 

17.  A jak vzpomínáte na operu „Rusalka“, zpívala jste také?

„Ne, jen jsem hrála, zpěv byl už předem nazpívaný. Byla to starší, úžasná nahrávka, Rusalku nádherně zpívala Milada Šubrtová a dirigentem byl slavný Zdeněk Chalabala.“

18. Jak vypadá ideální den podle představ  Kateřiny Macháčkové a je takových v roce hodně?

„Ideální den  je málokdy. Je buď strašně moc práce, nemůžete si ji užít a vychutnat, mnohdy ani dotáhnout a potom zase není nic, takže ideálních  dnů moc není. Kdyby byl, byl by spojen s prací, nebo nějakou tvořivostí, zkoušením v divadle, krásně odehraným  představením  a zároveň být u toho zdravý.“

19. Vzala byste taneční roli?

„To záleží na postavě, mám  už věk, ale klidně bych hrála i stařenku, která tančí. Herectví znamená také kus pohybu – práce s rukama, držení těla, jaká je postava, takové je i herecké umění.“

9

Pythagorejci

 

20. Co byste odpověděla, kdyby Vaše dvouletá vnučka chtěla být tanečnice?

„Neměla bych proti tomu nic, miluji tanec, zvlášť balet.

Já jsem kdysi nemohla být baletkou, protože mě maminka ve třetí třídě po odhlášení se ze školní jídelny vykrmila na tlouštíka, který se při přeskoku zastavil před kozou, nesvedl kotoul vzad a při šplhu se na laně škrtil… To byl vtip. Nelituji ničeho, divadlo mi vše vynahradilo.“

21. Je pro Vás úspěch důležitý?

„Je úspěch a úspěch. Důležité je, aby byla odezva u publika. Od kritiky už je mi to jedno, jen zamrzí, že vlastně nejde o kritiku, jen o prezentaci recenzentova ega.“

 

Přeji Vám mnoho úspěchů u publika a děkuji za rozhovor

Eva Smolíková