Štítek: Česká televize

Mezinárodní den tance

Světový den tance je na spadnutí. Proč se slaví v předposlední dubnový den? Na čí počest? Kdo k němu vydal mezinárodní „Poselství“?Kde a na muziku a choreografii se bude tančit po celé České republice? Kdo je jeho koordinátorem? Kdo akci pořádá v naší republice? Více zde v článku.

Letošní sobota 29. dubna je Mezinárodním dnem tance.Ten bývá označován i jako Světový den tance. Proč? Jedná se o den narození slavného průkopníka a reformátora tance Jeana-Georgese Noverrea. Ten se narodil právě onoho 29. dubna 1727. Svůj plodný život ukončil pak 19. října 1810. A jelikož se jedná o trochu „kulatější výročí“, přijměte pár slov o tomto tanečním mágovi i oslavách výročí v praxi. Tedy, zejména praxi české.

Jean-Georges Noverre je obecně považován za průkopníka syžetové formy baletních vystoupení – tance s příběhem, s logickou motivickou linkou. Před ním se spíše dbalo na scénu, kostýmy, líčení a nikoli samotný emociální přístup tanečníků. Slavný anglický herec a pěvec David Garrick nazval Noverrea „Shakespearem tance“.

Jean-Georges Noverre 

Sám Noverre svou profesionální kariéru začínal v Paříži v Komické opeře. Působil i rovněž – na osobní pozvání Bedřicha II. a jeho bratra Jindřicha Pruského, v Berlíně. Později i v Semperově opeře v Drážďanech. Další jeho profesní zastávkou byla Vídeň, kde se stal oblíbencem císařovny Marie Terezie. Velkou část svého tvůrčího života pak Noverre prožil opět ve Francii – v Lyonu a Marseille. S dvouletou přestávkou, kdy pracoval v Londýně v Královském divadle na osobní pozvání již zmíněného Davida Garricka. Napsal i desítky choreografií a knih o tanci, respektive baletu.

Jean-Georges Noverre patřil k velice uznávaným veličinám osmnáctého století. Velice si jej cenili jeho známí – Voltaire, Wolfgang Amadeus Morart, Bedřich Veliký i další světová kulturní a politická esa. Jelikož byl i oblíbencem Královny Marie Antoniety, která mu odkázala solidní penzi, tak po Francouzské revoluci, kdy došlo k celkovému společenskému převratu dožíval v bídě a zemřel v chudobě.

V roce 1995, v celkovém úsilí a snaze propojit veškeré mezinárodní taneční organizace a oslavit Mezinárodní den tance společně, vstoupil Taneční komitét ITI/UNESCO ve spolupráci s Mezinárodní taneční radou (CIDD-UNESCO) a Mezinárodní taneční aliancí (WDA).

Každým rokem je vyzvána známá taneční osobnost k sepsání „Poselství“jenž je pak šířeno po celé zeměkouli. Záměrem Mezinárodního dne tance a „Poselství“ je spojit pod všeobjímající jednotu veškerý tanec, jeho různé podoby a projevy. Oslavit tuto divadelní formu i pouliční formu a radovat se z její univerzality, rušící veškeré politické, kulturní a etnické bariéry a spojit lidi dohromady v míru a přátelství společným jazykem – tancem.

Autorem „Poselství“ k Mezinárodnímu dni tance 2017 je španělský tanečník a propagátor flamenca Israel GALVÁN de los Reyes. Jeho poselství zní takto: „Carmen Amaya, Valeska Gert, Suzushi Hanayagi, Michael Jackson… Marně si lámu hlavu, kam bych jejich styl zařadil. Všichni se mi jeví spíš jako generátory energie. Přemítám, jak důležitá je na jejich tanci choreografie a docházím ke zjištění, že mnohem důležitější než choreografie je bezpochyby energie sama. Vír, jejž roztáčí. V duchu si představuji Teslovu cívku, která k sobě všechny přitahuje, vysílá léčivé paprsky a metamorfuje těla tanečníků – z Piny Bausch je náhle kudlanka nábožná. Raimund Hoghe se proměňuje ve skarabea. Vicente Escudero v strašilku a Bruce Lee dokonce ve stonožku. Svůj první duet jsem tančil se svou matkou, když byla v sedmém měsíci těhotenství. Třeba vás napadne, že přeháním. Ačkoli téměř vždy tančím sám, představuji si, že mně přitom provázejí přízraky, díky nimž vypadávám ze své role osamělého tanečníka, jehož Didi-Huberman nazval „bailaor de soledades“ (aniž by tím ovšem mínil soleares).“

Israel GALVÁN de los Reyes

Jako každý rok se oslavy budou konat po celé České republice i na Moravě. A ať bude kdokoliv v daný den kdekoliv, může se přidat. V současné chvíli probíhá registrace tanečních škol, divadel, crews, tančíren, skupin malých i velkých, oficiálních i neoficiálních, jednotlivců i organizací na webu: www.danceday.cz . Koordinátorem oslav je Vize tance, národní iniciativa pro rozvoj současného tance, pohybového divadla a interdisciplinárních umění.

Ten, kdo se nehodlá registrovat a být součástí oficiálního programu a taneční mapy (ten program je možné sledovat i podle míst) může se jednoduše přijít podívat a zapojit se do společného flashmobu. Ten bude letos zcela jistě stát za to. Autorem choreografie na píseň skupiny Mydy Rabycad „Just Dance“ je Jan Kodet, baletní mistr a choreograf Národního divadla v Praze. Ten na choreografii pracoval společně se sólistou baletu ND, Mathiasem Deneux. Toto spojení bylo základním kamenem bravurního výsledku. Jejich choreografii se může každý dopředu naučit dle instruktážního videa. A navíc se lze podívat, jak si s choreografií ; poradili třeba Anna Polívková, Michal Kurtiš a další zajímavé osobnosti tanečního světa. Přestože tvůrci choreografie jsou české baletní špičky, nikdo se nemusí obávat, že neovládá baletní figury. Choreografie je připravena tak, aby ji zvládl zatančit kdokoli. Stačí sledovat videa a všechny novinky a jemné nuance nikomu neuniknou.

Flashmob odstartuje 29. dubna v 16.00 hodin na mnoha místech republiky. V Praze pak zejména na Náměstí Václava Havla – piazzettě Národního divadla, kde bude tuto jedinečnou událost natáčet a zároveň živě vysílat Česká televize.

Tančit se však bude rovněž v holešovické ALTÉ v Praze 7, v Brně, ve Zlíně v Litoměřicích a na mnoha a ještě více dalších místech.

Mezinárodní den tance probíhá za podpory Státního fondu kultury a Magistrátu hlavního města Prahy. Hlavní jeho hybnou silou jsou ovšem všichni ti, kdo si 29. 4. připomenou, jakým nenahraditelným způsobem tanec obohacuje naše životy. A prostě a jednoduše si zatancují!

ilustrační foto

MICHAL STEIN

Taneční magazín

FOTO: archiv autora 

„Televizní taneční úroda“

Na televizních obrazovkách, převážně České televize, se objevuje celá škála a nepřeberná nabídka titulů z tanečního prostředí. Těm nejzajímavějším se teď za necelé první tři měsíce roku věnujeme i my. Zároveň vás upozorňujeme i na chystané březnové televizní taneční lahůdky předem.

Česká televize, jak již jsme konstatovali při závěru televizního festivalu Zlatá Praha 2017, není macešká k tanci jako takovému. Převážně na ČT ART, ale i na ČT 2 a ČT SPORT se objevuje ve všech svých podobách i stylech. Připomeňme si teď taneční televizní úrodu počátku roku 2017.

Počátek března patřil na obrazovkách českého veřejnoprávního televizního gigantu zejména milovníkům standardních tanců. Ale nejen oni, ale i další tisíce diváků mohly prostřednictví přímých přenosů i později ze záznamu sledovat – Mistrovství republiky v latinskoamerických tancích.

Stoupence tance ve filmu jistě vždy potěší a potěšil slavný muzikál režiséra George Cukora „My Fair Lady“ s Audrey Hepburnovou a Richardem Harrisonem v hlavních rolích.Česká televize tím přinesla milý dárek.

V tomto článku se hodlám věnovat těm pořadům z nejzajímavějších – televizním dokumentům. Začněme tím, který oslovil tu nejmladší generaci. Pod názvem „Skrečing“ uvedla ČT velice barvitý a živý dokumentární snímel o zákulisí Hip-hopu. Co je to vlastně Skrečing? Jeho objevitelem je údajně americký diskžokej Grand Wizard Theodore. A vznikl prý náhodou. Když doma mixoval gramofonové desky, tak jej manželka volala k obědu a on právě hrající desku zastavil násilně rukou. A aby vůbec ženu slyšel, tak začal deskou pohybovat oběma směry. Tam a zpět. Tím vytvořil nový zvuk, který začal později již záměrně rozvíjet. Předpokladem samo sebou byly kvalitní vynilové dlouhohrající desky. A dnes se Skrečing vyvinul do té míry, že diskžokejové hrají na gramofony jako na vlastní hudební nástroje. A od vzniku Skrečingu byl jen krok k průlomu současně vznikající kultuře hnutí hip-hop.

Velmi zajímavý film, tentokrát z domácí taneční scény přinesl film přímo s názvem nové nezávislé divadelní taneční scény v titulu „Jatka 78“. Tento název charakterizuje, že vznikl opravdu v prostoru bývalých jatek v Praze 7, Holešovicích. Mladší generace zná tento rozlehly areál už spíše jako tržnici. A jen ti pozornější si všimnou u vstupní brány obrovitých soch charakterizujících práci řezníků a jejich oběti. Divadelní scéna v industriálním duchu vznikla na konci roku 2014. Pořadem samotným provázel syn známého herce Rostislav Nová k mladší, který byl hybným motorem projektu „Jatka 78“. Divadelní milovníci jej poznali již v souboru „La Putyka“. Ve filmu dostal ještě velký prostor manažér Jatek Štěpán Kubišta. Ten sám vznik tohoto pozoruhodného projektu v jednu chvíli přirovnává k historickým sbírkám na Národní divadlo v Praze. Samozřejmě se ve snímku objevil i soubor 420 PEOPLE, pro nějž jsou „Jatka 78“ jednou z více „domovských“ scén. Závěr tototo televizního dokumentu nevyzněl jednoznačně optimisticky a nezávazně. Manažeři i herci mají totiž opodstatněné vrásky na čele. Nájemní smlouva na prostory, které rekonstruovali vlastními silami a za finanční podpory veřejnosti, konč&am p;iac ute; v květnu 2018 a dosud nebyla magistrátem, který je majitelem objektu prodloužena. Pro plánování provozu uměleckého centra, které je na východ od Berlína prvním velkým a multifunkčním prostorem, jde o zásadní problém, protože projekty se v rámci evropských i českých grantů nasmlouvávají s několikaletým předstihem. Režisérkou tohoto téměř hodinového dokumentu (přesnou stopáž měl 52 minut) byla Adéla Sirotková.

Počátkem roku se na obrazovkách ČT znovu premiérově objevil léty prověřený cyklus „GEN“, představující význačné osobnosti z různých oborů. Počátek (a v reprízách první polovina) března bude patřit našim světově uznávaným baletním dvojčatům bratrům Bubeníčkovým. Režírovala jej Tereza Kopáčová, která k filmu říká: „Od dětsví jsem se věnovala tanci. Pak u mne zvítězil film, ale občas se mi po tanci zasteskne. Myslím, že tanec kultivuje tělo i ducha. Ducha obzvlášť. U bratrů Bubeníčků je navíc přidané zajímavé další téma – hledání vlastní identity – u dvojčat ještě více hmatatelné.“

Hned dvě velké současné taneční osobnosti žánrově a stylově z opačných pólů tance – a je symptomatické, že obě ženského rodu – představil a v nejbližší době představí zbrusu nový seriál zaměřený na tu nejmladší generaci pod názvem „Děti sametu“. V lednu patřila k prvním protagonistkám „Dětí sametu“ nositelka mnoha mezinárodních cen tanečnice, choreografka a vedoucí souboru, který nese její jméno Lenka Vagnerová. V březnu se jako „dítě sametu“ představí nejmladší primabalerína v historii pražského Národního divadla Nikola Márová. Tyto oba po rtréty tanečnic připravila opět režisérka Adéla Sirotková.

Lenka Vagnerová a její inscenace “Lešanské jesličky“, kterou recenzoval koncem roku i náš Taneční magazín se objevila i v pravidelném programu ČT „Divadlo žije“. A další taneční počiny a projekty se objevují i v řadě dalších pravidelných zpravodajských relacích České televize.

Na závěr si necháme doslova taneční bonbónek z programu České televize. Veličina světového tance – ruský tanečník, choreograf a herec Michail Baryšnikov – byla středobodem jedinečného filmu „Prostor“. Mimochodem, Baryšnikov byl kdysi i protagonistou nádherného hraného celovečerního filmu „Bílé noci“ režiséra Taylora Hackforda. A tento tanečník se objevil chvíli i v roli milence hlavní protagonistky v populárním americkém televizním seriálu „Sex ve městě“. Ale zpět k dokumentu „Prostor“ v něm se kvartet mezinárodních veličin potkal při jedinečné spolupráci: & scar on;védský režisér Jonas Akerlund natočil osmadvacetiminutový film o vysoce oceňovaném tanečním představení „Place“ rovněž švédského choreografa Matse Eka, v němž účinkuje Michail Baryšnikov a Ana Lagunová. Tato taneční studie sleduje Ekovo téma zkoumání lidského těla a pohybů mistrovských tanečníků. Mats Ek vytvořil „Prostor“ (Space) speciálně pro Baryšnikova a Lagunovou. Baryšnikov, Lagunová a Ek jsou tři legendy tanečního světa. Tento strhující dokument již měl v únoru na českých obrazovkách premiéru a jedna z jeho repríz proběhne ještě 11. března ve 2.30 hodiny ráno. Pozor, v televizním programu je uvedena ještě u dne 10. března v noci! Že by Baryšnikova ty & bdquo;noci“ z názvu úspěšného filmu i nadále pronásledovaly?

Abychom byli spravedliví a „celoplošní“, tak musíme uvést závěrem, že se – na obrazovkách České televize nesmírně aktivní – tanečník Jan Onder objevil i ve vysílání soukromé TV Barrandov. Konkrétně v pořadu moderátora Aleše Cibulky „Můžu dál?“.

Televizní úroda počátku roku byla pestrá a nadějná. Jen tak dále.

 

Michal Stein

Foto: Česká televize

Taneční magazín

Rozhovor s moderátorem LEOŠEM MAREŠEM

„Tanec je dřina. Jsem rád, že jsem se stal moderátorem!“

 

 

 

K Leoši Marešovi neodmyslitelně patří role moderátora, ale i zpěv a tanec, také rychlá auta. Jak prožíval  soutěž  Stardance? Touží po kariéře zpěváka?  Miluje opravdu rychlá auta?

Chtěl by vlastnit  poslední  model Ferrari?  Účastnil by se soutěže Big Brother?  Taneční magazín  zná odpověď!

 

Kdybyste mohl vrátit čas, stal byste se profi tanečníkem?

Ne! (radikálně)

„Je to strašná dřina. Tanec na úrovni Stardance ,  který jsem absolvoval, je takový  náznak vrcholového sportu. A já jsem nikdy nebyl  vrcholový sportovec. Stardance je  krásná show, je to super sport, hezky oblečení lidé, ale je to nesmírně náročné. Jsem rád,  že jsem se dal cestou, kterou jsem se dal.  Ale tanec miluji, samozřejmě.“

Cítil jste spíše obavu nebo radost v okamžiku, kdy jste  dostal nabídku České televize účastnit se Stardance?

“No,… obavu. Nechtěl jsem se zesměšnit.  Tato obava mě jednoznačně  vedla k  dřině a odříkání, k  tvrdému tréninku. Nechtěl jsem, aby to dopadlo špatně a byla ostuda.  Navíc jsem  slyšel, že Stardance  má skvělou atmosféru.  A to se také potvrdilo.  Říkal jsem si, že kdybych to odmítnul, tak    by  mi účast  už  nemuseli nikdy nabídnout. Chtěl jsem si to prostě zkusit, abych mohl říct, že jsem soutěž absolvoval. Teď jsem strašně rád, že jsem to všechno   podstoupil.“

DSC_0240

Myslíte, že byte neustál ostudu?

„Jsem perfekcionista, takže to je zajímavá otázka.  Asi  bych  ji  nějak ustál, ale  nikdo přece  nechce dobrovolně  ostudu, že?  Nikdo si  nestoupne  uprostřed restaurace  a nezačne házet   po někom knedlíky,  tohle  nejsou podle mě   situace,  které člověk vyhledává…“

Co bylo na celé soutěži pro Vás nejtěžší?

„Časová náročnost tréninků. Tréninky samotné mně později už nevadily, ale vůbec na nic  jiného nebyl čas.  Vadilo mi, že jsem neměl čas na děti, na partnerku ani na osobní život.  Absolutně na nic. O  mnoho  zakázek jsem přišel. Nebral jsem lidem telefony, neměl jsem čas ani náladu, byl jsem úplně asociální. Buď jsem trénoval na Stardance , nebo jsem myslel na Stardance.“

Podporovala Vás  Katarina v těžkých chvílích?

„Katarina byla záchrana, bez ní bych to vůbec nezvládnul. Byla pro mě motivací a důvodem, proč  jsem to celé  vůbec vydržel. A zrovna tak i moje přítelkyně Monika, která to snášela se mnou. Z jejího úhlu pohledu je  všechno ještě  mnohem horší. Pro účastníka spočívá náročnost v tom, že soutěž  vůbec probíhá, ale je  uvnitř a součástí dění. Prožívá sice stres, ale partner vedle něho bere situace  stejně  stresově, navíc ještě  není součástí skupiny  Stardance,  což  ho vlastně  vyčleňuje. Nevidí do zákulisí, takže se stresuje ještě víc. V praxi to vypadá tak, že  Vy stále  mluvíte o Stardance, nebo  někdo mluví s Vámi o Stardance. Váš partner ale není součástí celého kolotoče, takže se vlastně trápí.“

Vy jste v mládí tančil s taneční skupinou R.A.K. v Berouně.  Který  taneční styl byl Váš  oblíbený?

„Tancoval jsem jenom jednu sezonu, dělali  jsme show dance formations, takže  tady se vůbec nejednalo  o tance standardního nebo  latinskoamerického typu. Tancovali jsme  skupinové tance v kombinaci  moderny a hip hopu. Ale to byl tenkrát hip hop  roku 1993! Vystupovali jsme na skladby skupin ICE OF BASE nebo      2 UNLIMITED , to už je dnes  takový pravěk….. „

DSC_0246

Věnujete se zpěvu?

„Já jsem se zpěvu nikdy nevěnoval, ale v roce 2001, 2002, 2003 jsem natočil  alba, se  kterými neustále vystupuji. Písničky, které jsem udělal,  stále  prezentuji na akcích, jezdím na diskotéky, zkrátka prezentuji je živě. Potud se zpěvu věnuji. Jinak se mu nevěnuji a netočím nic nového a nedělám nic, co by  nějak souviselo se zpěvem, kromě prezentace mých CD na vystoupeních.“

Takže  nemůžeme  mluvit o zájmu či vnitřní  touze  po zpěvu?

„Ne, ne. To byla taková má „odbočka“. Zkusil jsem si to,   je to podobné jako s tancem. Prostě dobrý, ale  stačilo.  Zpěv jsem nevnímal jako dřinu, ale  neumím to. Co víc  říct?“

Co je těžkého na profesi  moderátor?

„Já  moderování nevnímám jako něco  náročného. Samotná profese vyžaduje přípravu, koncentraci, musíte mít nějaký talent. Myslím, že dobří moderátoři jsou ti,  kteří  bez toho nemůžou být. Uvidí někde mikrofon a mají chuť něco lidem  říct. Uvidí třeba kolegu, který moderuje akci,  a oni by  to  nejraději  vzali místo něho. Není to bavičství jako takové, to je pouze  součást moderování,  ale člověk musí mít  touhu lidem něco sdělovat. To jsem já měl. A  dál  už nastupuje trénink.   Musíte co nejlépe  využít  příležitosti vzít si do ruky mikrofon a mít z toho radost. Pokud Vám tato práce nepřináší  radost, ale stres,  pak je to špatné.“

Co je na profesi moderátor nejbáječnější?

„Mikrofon je skvělá zbraň, nejsilnější. Řeknete cokoliv do mikrofonu a lidé Vás poslouchají. Nejenom, že poslouchají, ale musí dělat to, co jim řeknete. A slyší to, co jim říkáte.“

Jste známý zálibou v silných autech. Do ČR přišlo právě nové  Ferrari laferrari. Netoužíte po něm?

„NE. Tato otázka by patřila k nějakému starému Leošovi z minulosti. Nyní  musím říct, možná je to věkem, rychlá  auta se mi líbí, ale začal jsem  jezdit mnohem pomaleji, protože mám strach. Nevím, čím to je, prostě mě to nebaví. Opravdu jezdím pomalu.  Rozhodně mnohem pomaleji než dříve. Rychlá auta patří také k mé minulosti, zkusil jsem si to, naplnilo mě to, bavilo mě to, ale v současné    době je pozoruji z povzdálí. Aktivně je  nevyhledávám.“

DSC_0550

Když naposledy zvonil můj telefon, jezdil  jste právě v  Thajsku na motorce. Jak je to s motorkami?

„To byl skútr.  Svoboda,  vezu   holku  na kafé, to je fajn.  Představa, že jedu na lehké  rychlé motorce, ta mě úplně děsí, to jsem si ani nezkusil. Vůbec bych do toho nešel.“

Věnujete se sportu? Uznáváte  adrenalinový sport?

„V žádném případě. Skočil  jsem si bungee  jumping, jednou jsem skočil padákem,  bavilo mě to, ale už po tom netoužím. Baví mě  takové  sporty, jako jsou  různé hry. Dívat se na  fotbal, hokej, basket, volejbal.  Adrenalinové  věci mě moc nebaví.“

Nesmazatelně k Vám patří  také moderování  show Big Brother. Zúčastnil byste se  soutěže takového typu?

„Vždy  jsem si myslel, že ne,  ale s příchodem  sociálních sítí čím dál více dávám nahlížet lidem do soukromí. Začal  jsem  vysílat přímé přenosy na facebooku nebo na periskopu, takže svým způsobem, asi trochu té reality show také  prožívám, nějaká přirozená míra exhibicionismu ve mně je. Samozřejmě platí fakt, že  lidé jsou rádi prezentování v situacích, kdy je jim   fajn, kdy se cítí  dobře, kdežto  Big Brother je zabírá stále. Je nesnesitelné, když Vás  natáčí v situacích, kdy Vám  není dobře a nemůžete říct,  aby se natáčení zastavilo . Takže rozhodně bych nechtěl jít do Big Brothera, ale chápu motivaci lidí, proč tam jdou. Nicméně  Big Brother už je  pro mě archaická záležitost.“

Co byste si ještě přál, když vlastně zpěv, tanec, moderování i rychlá  auta, tedy všechno, co dnešní člověk vnímá jako vrchol snů a kariéry, to všechno Vy máte za sebou….

„Asi bych chtěl klid. Najít nějaký rytmus, vnitřní klid. Pracuji na tom. Tedy spíše duševně, vnitřně na tom  pracuji.“

Jaký je Leoš Mareš?

„Miluji život, žiji naplno, ne rychle, ale naplno. Využívám příležitosti, které kolem mě jsou. Poslouchám lidi, snažím se jim dělat radost, snažím se dělat radost sobě, užívám si. Pracuji na sobě, abych byl lepším a lepším člověkem. Nemá rád rychlé odsuzování. Lidé všechno hodnotí zbrkle, bez známky informací. Jsou věci, které  mě  bolí.“

DSC_0549

Děkujeme za rozhovor

Eva Smolíková

Foto: Eva Smolíková

 

TANEČNÍ MAGAZÍN