Rubrika: Taneční osobnosti – rozhovory

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Baletky netěší jejich bolest. Nejsme masochistky.

Primabalerina  anglické společnosti  “The Royal  Ballet” hovoří o své profesi,  je právě tak herečka jako tanečnice, ale nenávidí sledování záznamů svých představení.  Balet “Black Swan” (Černá labuť) byla urážka její profese.

Představte si to privilegium. Sledovat úplně sami nácvik představení “Romea a Julie” v Covent Garden v podání dvou největších světových baletních hvězd – Carlose Acosty a Tamary Rojo.

Příští týden budou tančit v 02 aréně před více naž 10.000 lidí. Ale v tomto okamžiku nacvičují s baletním mistrem Alesandrem Agadzhanovem.

Rojo, 37-letá španělka, která je jednou z nejzářivějších světel královského baletu a zároveň uchazečkou o místo umělecké ředitelky v příštím roce.  Její tři inscenace mají běžet společně: právě skončila svou roli v “Manon”, v Covent Garden připravuje “Romea a Julii” a dále hostuje u English National Ballet´s Strictly Gershwin v Albert Hall, kde pracuje dalších 8 hodin po ukončení zkoušky zde v Covent  Garden. Interview  s Rojo je možné pouze na cestě autem, je velmi rychlá a chytrá. Zbytečně neodbíhá od tématu.

Acosta, svalnatý, magnetický, potí se a těžce dýchá, občas se nechá unést a vykřikne po provedení nějakého úžasného souboru skoků. Rojo je štíhlá, bledá, ženská, určitě ne zpocená, ani nevykřikuje. Rojo se snadno může vydávat za -náctiletou Julii.  Rojo je skvělá herečka – když hraje mrtvou, její tělo leží naprosto bezvládně, ani známky, že by dýchala,  sdílíte Romeovu jistotu, že je mrtvá.

Po tréninku Rojo popadne veliký kufr naplněný tanečním oblečením a doplňky a nasedá do auta. Drží si šálek s kávou, odmítá poslechnout řidiče a dát kávu do držáku na nápoje: “Já beru odpovědnost”, říká Rojo pevně. Někdy bývá Rojo velmi netrpělivá, ale je čas na interview.  Když přišla poprvé do Anglie tančit pro Scottish Ballet, bylo jí dvacet. Neznala ani slovo anglicky, ale hovořila anglicky  plynule za čtyři měsíce.

Prozraďte tajemství svého hereckého umění!

„Musíte použít Vaše skutečné pocity, pokud se chcete spojit s publikem. Nemůžete předstírat.  Lidé někdy říkají, že jsem velká umělkyně. Já si to nemyslím. Myslím, že vždy hledám skutečné pocity  a lidé to vědí. Používám můj soukromý život, mé vzpomínky, mé emoce, abych zahrála své role.  Pokud jste čestní a upřímní  ke svému publiku, oni to cíti. Vím, kdy jsem  hrála špatně, protože jsem nebyla upřímná.”

Proč je pro Vás herectví právě tak důležité jako tanec?

“Jsme na jevišti proto, abychom vyprávěli příběhy.  Vyprávíme je pohybem. Balet sám znamená pohyb. Je přirozené pro lidstvo, že chce slyšet příběhy. A pokud to už děláme, musíme to dělat dobře.”

Budete schopná komunikovat s 10.000 lidí v 02 aréně?

“Bude to vzrušující, něco nového, co jsem nikdy před tím nevyzkoušela. Ale doufám, že to funguje také.  Zatím nevím, zda budu muset hrát jinak pro díváky, kteří mě budou vidět na obrovském plátně, než pro diváky, kteří mě vidí zdálky na jevišti. Budu muset zjistit, jak blízko se dostanou do detailů. Ráda bych ale zabránila “němému filmu.”

Proč děláte tento experiment?

“Snažíme se rozšířit naše publikum.  Oslovit lidi, kteří nikdy ani nepomysleli na to, že by se jim mohl líbit balet. A tohle je skvělá příležitost změnit vnímání, což je těžké, když jste v budově opery.”

Lidé si myslí, že balet je staromódní umění.

“Pokud ale změníte prostředí a formu, přijdou lidé s otevřenou myslí.”

Ale možná, že představujete  opravdu  staromódní umění.

“Ne, nepředstavujeme. Je to umělecká forma plná velmi mladých lidí. Balet je velmi živý, neustále v pohybu  a neustále se vyvíjí.”

Pomohl film “Black Swan”, který získal Oscara pro Natalii Portman, coby velkou hvězdu citově přetékajícího Labutího jezera, zpopularizovat balet?

“Byl to špatný film, plný všech možných klišé. Dialogy směšné, situace neuvěřitelné,  postavy spíše parodující, celý film byl pro mě nemožný jen sledovat. Také vím, že pro některé matky, které přemýšlely o tom, že nechají své děti dělat balet, to znamenalo vzít je odtud rychle pryč. Takže dokonce přesto, že jsme mohli mít o 200 lidí více v opeře, v důsledku tohoto filmu, dlouhodobě za něj zaplatíme svou cenu.”

 

Proč jsou ve filmu  tyto  scény – narušená balerína,  extrémní  konkurence rivalů, panovačná matka, monstrózní umělecký šéf?

„Říkám lidem, že to není tak. Pokud ano, pokud Vás někdo nutí pracovat takto, utečte pryč.  To není cesta k úspěchu,  to je cesta k …. “

… slovo šílenství se nabízí samo. Cesta ztratit sám sebe.

“Navíc,  přála bych  si, aby byla ve filmu ukázána  skutečná tanečnice. Je to urážka předstírat, že někdo může být prima balerina za 12 měsíců. Je to nemožné. Je to skoro, jakoby se film pokoušel říct, že to, co dělají skuteční tanečníci nemá žádnou hodnotu, protože někdo to dokáže za pár měsíců.”

Ale nejsou některá z klišé pravdivá – ctižádostivé matky, například?

“Existují jistě extrémně ctižádostivé matky, ve světě modelingu a herectví, různých Miss, ale postava ve filmu je nepřijatelná.”

Co poruchy příjmu potravy? Natalie Portman tráví velkou část filmu zvracením…

“Existují poruchy příjmu potravy, to jistě, ale jsou jistě i v jiných povoláních, možná i větší procento, kdo ví.”

Film The Red Shoes (Červené boty) s Moirou Shearer, jako dívkou toužící stát se prima balerinou, je také portrét posedlosti.  Není to zvláštní shoda okolností?

“To bylo dávno. Společnost se změnila. Jsem si jistá, že tehdy bylo více pravděpodobné, že ředitel vás mohl nutit žít takový způsob života. Dnes ředitel nemá právo zasahovat do vašeho soukromého života.”

Potřebují filmaři a – možná i my ostatní – věřit, že baletky dávají tanci přednost před životem?

“To je romantický pohled a chápu to. Je hezké, zvenčí si myslet, že takhle to chodí.  Ale pravda je taková, že baletky jsou praktické,  nohama na zemi a disciplinované.”

Co žárlivost?

“Jistěže soutěživost a žárlivost mezi hlavními tanečníky jsou skutečné. Samozřejmě, že existuje konkurence, ale ta je, alespoň v mém případě, velmi zdravou konkurencí.”

Říká se, že ROJO je v silně konkurenčním vztahu s ALINOU COJOCARU, rumunkou, která je principálkou současně s ROJO u  “The Royal Ballet” posledních 10 let. Je na tom něco pravdy?

“Máme se vzájemně moc rády. Já opravdu obdivuji Alinu a učím se od ní po celou dobu. Jsou to fanoušci, kteří by rádi viděli  válku mezi námi. To jsou špatní lidé, mají vlastní problémy. Chtějí být buď pro tu osobu anebo proti. Ale to se netýká nás dvou.  Tanečníci jsou jako fotbalisté. A jejich fanoušci je přijdou povzbudit a pokřikovat na druhé straně.”

Rojo, ve svých 37 letech, stejně jako fotbalista, se blížíte  ke konci své taneční kariéry. Čtyřicet let je předěl pro baletní hvězdy a je nepravděpodobné, že by poté hodně tančily.

“Od začátku jste si vědomi krátkého trvání a křehkosti vaší kariéry.  Už na počátku kariéry může dojít k úrazu, můžete si poškodit  kotník a může vám být 12 let. A od té doby jste si velmi dobře vědomi, že to nikdy nedokážete, a dokonce pokud to dokážete, může to být za dva roky pryč. A tato kariéra je víc než jen práce. Není to -“ o.k., najdu si jinou práci.” Chcete tanci věnovat celý svůj život. Je to jako vztah, jako láska vašeho života, která vás opustí. Způsobí to hodně žalu.”

Truchlí se stále, i když je to jednou provždy pryč?

“To je problém pro všechny umělce, všechny prima baleriny. Buď nechtějí jít do důchodu vůbec, nebo pocítí prázdnotu. Já teď hodně přemýšlím o tom, že budu uměleckou ředitelkou a připravuji se na to.”

Požádáte o místo umělecké ředitelky v “The Royal Ballet”, které bude brzy volné?

„Nemohu na to odpovědět, je mi líto. Mohlo by to být trochu brzy, vzít takovou roli.”

Jaké bylo Vaše dětství a co říkali rodiče na to, že se chcete stát baletkou?

“Byla jsem jediné dítě dvou vysoce úspěšných rodičů – otec byl průmyslový inženýr, matka finanční ředitelka. Zamilovala jsem se do baletu v pěti letech, když se moje třída ukryla před deštěm ve školní tělocvičně.  Okamžitě jsem věděla, že balet je to jediné, co chci dělat. A moji rodiče mi udělali ze života peklo, hodně jsem plakala. Později mě nechali, za předpokladu, že neutrpí mé známky ve škole.”

             „Španělsko má malou tradici v klasickém baletu, ale já jsem studovala soukromě v Madridu, stala jsem se profesionální tanečnicí v malé španělské taneční skupině a v roce 1994, když mi bylo 19 let jsem vyhrála Grand Prix v Paříži v mezinárodní baletní soutěži. To bylo poprvé, kdy  jsem si pomyslela, že jsem v tomto oboru dobrá. Zajistilo mi to místo sólistky v Skotském baletu. Tam jsem byla 6 měsíců, než si mě všiml anglický národní balet. Tam jsem tančila 4 roky, ale Královský balet mě přesvědčil, abych tančila tam.“

Umíte si představit, že byste nebyla baletka?

„Umím si to představit, protože jsem takový perfekcionista, takže jsem asi mohla bývala dělat i jiné věci. Ale měla jsem to štěstí, že jsem našla své poslání, ve kterém jsem dobrá. Někdy mám pochybnosti, někdy, když se dívám na své video, téměř umírám, protože v mé mysli jsem milionkrát lepší, než ve skutečnosti. A někdy si říkám – stojí to opravdu za to? Mám jen jeden jediný život a já jsem jej věnovala tanci. Ale na druhou stranu, co je lepší? Možná, že jsem měla hledat lék na rakovinu, ale možná, že bych nikdy nenašla nic. A přinejmenším, mohu dávat radost lidem, coby tanečnice.”

Býváte  někdy vyčerpaná?

“Ne, když tančím. Ale když přijdu domů,  najednou nemůžu ani mluvit. Přítel říkává –  “jdi do postele.”

Je vaše manželství dobré nebo špatné?  Co děti? Netoužíte po dětech?

“Nevím, na manželství byste se měli zeptat jeho. Já mám stále čas na děti, nebo bych si mohla později nějaké adoptovat. Nedělám si starosti o děti v tuto chvíli.”

Co bolest? Dá se bolest tanečníků vydržet?

“Já se teď vyhýbám operaci kolena, kterou potřebuji, protože by mě zastavila v tanci po dobu šesti měsíců. Nedá se soustředit jen na ten fakt, že stále snášíme bolest. Jsou různá zranění, stejně jako u každého sportovce. Vedeme tento život, patří to k tomu, ale nejsme masochisti.  Lidé by si neměli myslet, že pro umění se musí trpět. To je jen další klišé.”

 Stephen Moss

 Eva Smolíková

Foto: http://www.tamara-rojo.com/