Pod povrchem země se formuje kruh těl – svědků sólové performance, která vrhá světlo na skryté součásti reality, pohřbené v hlubinách tisíciletého těla. Anomálie je výpravou za destrukcí, limity a extrémy, stejně jako příležitostí nechat kůži, svaly a kosti i duši prostoupit novými i starými tvary a formami.
Anomalie je první inscenací uskupení body2022, které tvoří pod vedení choreografky a tanečnice Evy Urbanové. Skupina se věnuje výzkumu těla v současném světě, jeho proměnlivosti a vzájemné interakci s prostředím, které obývá. Tvorba body2022 nastiňuje neotřelé perspektivy lidského těla a nabízí nové interpretace, které přesahují možnosti fyzické existence- prostřednictvím pohybu, který je radikální, smyslný, surrealistický a vibruje novým divokým životem.
Tolik tedy k úvodu. Inscenaci Anomálie bylo možno zhlédnout v Divadle X-10 v rámci festivalu Česká taneční platforma.
Ačkoliv, jak již bylo na našich stránkách zmíněno, zázemí divadla je spíše nedůstojné, v tomto případě to zážitek diváka nijak nenarušovalo.
Pro představení stačila jediná kulisa- kulatý velký stůl, možná evokující nějaký starý obětní oltář, kam lidská bytost pokládá své tělo. Nic dalšího nepotřebuje, jen sebe a své myšlenky, city, bytí.
Rovněž podivné obrazy, které se rýsují na jejím těle, svědčí možná o nějaké lidské dávné oběti bohům… či kdo ví komu. Také je tu nějaké vnitřní utrpení či sebepoškozování.
Většina představení probíhá v přítmí, občas světla zhasnou úplně. Co to vlastně znamená? Bylo také lidstvo v takové obrovské tmě svého vědomí či nevědomí?
Tyto okamžiky přináší i divákovi momenty, kdy může přemýšlet o sobě, o ostatních, o světě, o lidském zrození, o historii našich předků. (V našem případě byl zážitek zesílen momentální nepřízní počasí, to znamená, že nad Prahou zrovna hřměla bouřka.)
Přestože choreografii doprovází mluvené slovo a performerka v jednom okamžiku říká: „Moje choreografie už není moje, je Vaše“, vlastně nijak necítím, že by se na mě něco hlubokého přeneslo. Možná bohužel, možná bohudík.
Ačkoliv taneční pózy jsou sošné, perfektní, v současné době vidíme mnoho nahých těl během představení. Neodnáším si nic mimořádného, nic převratného. Nic, co by mě vlastně chytilo za srdce a co bych si chtěla navždy pamatovat. Celkově hodnoceno – těchto „obnažených“ představení je dost a dost a já mám dojem, že už mě v ničem neoslovují.
Ale pro diváka, který se pouze rád podívá na ženské tělo, perfektně ovládající danou choreografii, je toto představení právě to jedinečné a nechť se nechá unášet.
Foto: Česká taneční platforma
Eva Smolíková
Taneční magazín
