V týdnu od 12. do 16. června se do Prahy sjeli lídři zahraničních poboček Českých center. Společně jednali o programových prioritách a spolupráci při prezentaci Česka ve světě.
Osobní účast ředitelů a ředitelek Českých center
Athény – Lucie Kuligová; Bělehrad – Lucie Orbók; Berlín – Jiří Rosenkranz; Bratislava – Monika Koblerová; Brusel – Kristýna Halounová; Budapešť – Adéla Gálová; Bukurešť – Robin Ujfaluši; Káhira – Tereza Svášková; Kyjev – Tereza Soušková; Londýn – Přemysl Pela; Madrid – Jana Polívková; Milán – Simona Calboli; Mnichov – Blanka Návratová; New York – Miroslav Konvalina; Paříž – Jiří Hnilica; Rotterdam – Hana Schenk; Řím – Robert Mikoláš; Sofie – Radka Rubilina; Soul – Michal Emanovský; Stockholm – Michal Brenner; Tbilisi – Ivana Bursíková; Tel Aviv/Jeruzalém – Jan Štern; Tokio – Eva Takamine; Varšava – Petr Vlček; Vídeň – Sandra Dudek
V průběhu jednoho roku se v zahraničí uskuteční téměř 1 700 českých akcí, které navštíví více než 2,2 mil. návštěvníků. Hlavní náplní letošního setkání ředitelů ČC je především udržitelnost či boj s dezinformacemi a další.
Z chystaných programů je zde např. tradiční Noc literatury, která se kromě Prahy (20.září) uskuteční také v Amsterdamu, Bratislavě, Budapešti, Mnichově, New Yorku, Sofii, Tel Avivu, Vídni a řadě dalších měst.
České centrum Tbilisi chystá na podzim uvedení muralu Daniely Herodesové, v Bukurešti představí one-woman show „Sádlo“ Ridiny Ahmedové a v rámci projektu „Moje tělo je moje“ nabídnou vzdělávací aktivity o bodyshamingu. České centrum Londýn připravuje na podzim již 27. ročník kulturního festivalu Made in Prague. V programu Českých center se objeví také tradiční síťové projekty jako např. výstava České hrdinky o inspirativních ženách české historie i současnosti, výstava „SDGs: Innovations for a Sustainable Future“, reflektující 17 cílů udržitelného rozvoje nebo diskusní cyklus Evropské dialogy Václava Havla. Začínajícím překladatelům je pak již téměř 10 let věnována soutěž Cena Susanny Roth. Pro sezonu 2024 se pak dominantním fokusem stane očekávaný Rok české hudby.
V letošním roce Česká centra navíc slaví 30 let svého působení. Novinkou je i chystané rozšíření o pobočku v Bělehradě, na podzim pak také v Hanoji. Na počátku roku se do sítě připojila Kancelář generálního komisaře účasti ČR na EXPO.
„Kulturní diplomacie je důležitou součástí prezentace jakéhokoli státu v zahraničí, v případě těch menších o to podstatnější. V naší práci se velmi často setkáváme se zažitými klišé o Česku, která se snažíme měnit a posouvat prostřednictvím nejrůznějších projektů z naší programové nabídky. Důležité je hledat porozumění s místním publikem a propojovat českou a zahraniční kulturní sféru“, uvádí Ondřej Černý, generální ředitel Českých center.
Ondřej Černý, generální ředitel Českých center
Na druhou polovinu roku je plánováno otevření Českého centra v srbském Bělehradě. Ředitelkou centra se na základě výběrového řízení stala Lucie Orbók, která v letech 2015-2020 vedla České centrum Budapešť.
„Naši přítomnost na Balkáně považuji v současné, politicky nestabilní době, za velmi důležitou“, dodává Ondřej Černý.
Česká centra v lednu 2023 rozšířila své řady o Kancelář generálního komisaře účasti ČR na Všeobecné světové výstavě EXPO, která se bude konat v roce 2025 v japonské Ósace.
Rok české hudby
Zásadní programovou linií bude v roce 2024 Rok české hudby, do které se Česká centra zapojila i v předchozích letech a připomínat si budou také 200. výročí narození Bedřicha Smetany.
„Česká centra vnímám jako důležitého partnera, který dokáže důstojně reprezentovat naši zemi ve světě“ uvedl Jan Lipavský, ministr zahraničních věcí ČR.
Ministr zahraničních věcí Jan Lipavský
30 let Českých center
Před 30-ti lety, na počátku roku 1993, se započala nová éra kulturních institutů pod značkou Česká centra. V průběhu té doby se síť Českých center významně rozšiřovala, a to nejen do západní Evropy, ale také na další světadíly, do Severní Ameriky, Asie a nově na africký kontinent. V průběhu tří dekád připravila Česká centra více než 50 tisíc akcí prezentujících Česko zahraničnímu publiku.
Česká centra, příspěvková organizace Ministerstva zahraničních věcí ČR, jsou stěžejním nástrojem veřejné diplomacie zahraniční politiky Česka a rozvíjejí kulturní vztahy mezi zeměmi.
Zeptali jsme se….
Eva Takamine, ředitelka Českého centra Tokio
TM: Tokio není právě malé.. Jak se daří v tak veliké oblasti prosadit ‚malinkatou‘ Českou republiku?
„Ano, máme v Tokiu více obyvatel než tady v celé České republice dohromady a navíc mnoho lidí přijíždí za prací, takže počet obyvatel během týdne je téměř nespočitatelný.
Vlastně se nám daří úžasně. Myslím si, že naše práce má obrovský smysl, protože je tu velký ohlas, i když jsme spíše malý tým.
Opravdu je naše práce smysluplná, to skutečně každý den vidíme. Nejvíce je to patrné u našich studentů češtiny v Českém centru. Začínali jsme s počtem 18 studentů a teď máme už sto studentů, kteří se chtějí naučit český jazyk! Kurzy probíhají od pondělí do čtvrtka, každý večer máme tři kurzy. Náš tým je malý, jak už bylo řečeno, takže takový zájem je už nezvladatelný, musíme mít také jazykové koordinátory. Je tu asi 10 lektorů, japonských i českých, kteří se střídají. Na základě takového zájmu z řad Japonců jsme začali organizovat certifikované zkoušky z češtiny, jsme vlastně jediné centrum v Asii, které takové zkoušky pořádá. Spolupracujeme na nich s ÚJOPem při Karlově univerzitě v Praze a s Univerzitou cizích studií v Tokiu.“
TM: Proč vlastně japonští studenti mají zájem o český jazyk? Budou chtít pracovat v České republice nebo sem alespoň přijet?
„Určitě. Obvykle studují lidé, kteří by češtinu rádi použili ke své práci, Většina našich studentů se učí češtinu ze zájmu, ale samozřejmě někteří studenti z katedry bohemistiky v Tokiu český jazyk použijí i ve své práci, možná i pár mladých studentů, ale ti půjdou spíše na Univerzitu bohemistiky. V našem Českém centru je pro nás ale úžasné, že škála všech našich studentů a jejich zájmu o Čechy je tak široká. My oceňujeme, že si prohlubují znalost češtiny, a tím se zvyšuje i jejich zájem o naši českou kulturu. S jazykovou znalostí mohou naše umění a kulturu skutečně prožívat, a to nejen povrchně. Následně chodí s chutí na naše akce a aktivně se účastní všeho kulturního dění.“
TM: Jsme tedy tak atraktivní, protože nás neznají?
„Nevím, jestli nás neznají. Příliv informací je dnes někde úplně jinde, než býval kdysi. Myslím si, že pár informací určitě mají a Česko je přitahuje, jsou nějak okouzleni. Ale já to posuzuji z mého úhlu pohledu, tedy z pohledu člověka, který v Japonsku žije už 43 let! Ale jedno vím jistě – k naší kultuře mají blízko. Možná, že se přitahujeme vzájemně!“
TM: Co se Japoncům na nás nejvíce líbí?
„Tak jednoznačně klasická hudba je v Japonsku opravdu etablovaná. Jména jako Smetana, Dvořák, Janáček, teď v poslední době i Fibich, to jsou známé pojmy. Klasika tedy určitě. Ta představuje asi obraz o Česku, který znají nejlépe. Ale je to i loutkové divadlo, ilustrované knihy, animovaný film, je toho opravdu mnohem víc, než bychom si představovali.“
TM: Žijete mezi Japonci tedy už hezkých pár let. Jaký je největší rozdíl mezi naší a jejich kulturou?
„To je těžká otázka, je to vlastně nesrovnatelné. Já jsem se vždy spíše snažila soustředit se na to, co máme společného.
Japonci ocení např. dobrou řemeslnou práci. Obdivují české sklo a podobně. Doba se mění, dříve byla symbolem České republiky Věra Čáslavská, která vyhrála na olympiádě v Tokiu v roce 1964, to bylo tehdy. Jenže bohužel mladší generace ji už téměř nezná, ale zase znají jiná jména, třeba hokejisty nebo fotbalisty. Všechno se mění.
My se snažíme v Českém centru prezentovat vedle oblastí kultury, které už Japonci znají a jsou jim bližší, také jiné žánry, které zde ještě nejsou tak zavedeny, ale zároveň na českou tradici navazují. Jedním z příkladů je herní průmysl, videohry. Jeden příklad za všechny – vývojářské studio Amanita je v herním průmyslu velmi známé, má i v Japonsku už spoustu fanoušků.“
TM: Co máte ráda Vy sama na japonské kultuře?
„Vnímám to tak, že se máme od sebe co učit, a to je právě to hezké. Nedá se úplně říct, v čem jsme lepší nebo horší, ale začíná to především zájmem jeden o druhého, v kulturní výměně. Pokud se o sebe budeme jako kultury nadále vzájemně zajímat, určitě budeme nacházet spoustu inspirativních prvků a budeme se tak i pozitivně ovlivňovat.
Japonci jsou všeobecně možná trošku vážnější, my máme větší smysl pro legraci a dokážeme si udělat srandu sami ze sebe. V Japonsku je humor jinde. Pokud jejich kulturu neznáte, je dobré nepouštět se do nějakých vtipů. Když totiž něco řeknete, musíte to ale vysvětlit, aby si náhodou někdo nemyslel, že to myslíte tak, jak to nemyslíte….:-)
Musím ale jednoznačně zmínit fakt, že někteří Japonci se dokážou nadchnout! A jsou vášniví nadšenci, pokud jde o tanec. Jsou zde dva amatérské soubory- soubor Valaška a soubor Krásná horka, které se s radostí věnují českému a moravskému folklórnímu tanci. Jelikož přivézt český taneční soubor do Japonska je pro nás velmi nákladné, na některých našich akcích s výše uvedenými japonskými soubory spolupracujeme. Je fantastické vidět, jak jejich členové navštěvují workshopy, na které si zvou české tanečníky a tanci se opravdu zaníceně věnují. Oblečeni do lidových krojů, užívají si polku a další naše tance a je velmi pozitivní i skutečnost, že soubory mají v poslední době i řadu nových mladých členů. Dříve to vlastně byli spíše starší lidé, v současné době se ale omladili. A dnes tančí naše české tance mladí i staří….“
Děkujeme za rozhovor a přejeme si, aby tento trend pokračoval
Zeptali jsme se….
Tereza Svášková, ředitelka Českého centra Káhira
TM: Káhira, to je úplně odlišná kultura od té české, jak vnímají Egypťané nás?
„Česká republika je vnímaná velmi pozitivně, máme na co navazovat. V rámci egyptologie pracuje v Egyptě celá řada našich vědců. Musím zmínit, že teď máme krásný projekt České a egyptské hrdinky. Představujeme egyptské veřejnosti české ženy, a to nejen tohoto století! Je to současně i výstava, na které se významně podíleli studenti uměleckých fakult z Česka i Egypta. Do našich projektů se zapojují egyptské školy, my, tedy České centrum, realizujeme tak i přednášky a filmové projekce.“
TM: Orientální tance jsou v Čechách řadu let velice oblíbené. Zajímají se Egypťané také o naše tance?
„V Káhiře se tančí každý den, existuje tu komunita egyptských tanečníků, kteří se specializují na latinsko-americké tance, především salsu nebo bachatu. Pořádají se různé taneční workshopy, semináře a lekce. Český folklor na své objevení ještě čeká.“
TM: Šli by vůbec Egypťané na vystoupení českého folkloru?
„To ano, to by rozhodně šli, protože pro ně je to něco nového, exotického, zajímavého!“
Děkujeme, jen tak dál!
Foto, video: Eva Smolíková
Text: Petra Přibylová, Eva Smolíková
Taneční magazín
