Baron Prášil

Laterna magika přináší střet světa umění a racionálního světa

Blízká budoucnost. Země kdesi uprostřed Evropy, země, v níž se tvrdě postihuje vše, co je vymyšlené – tedy nejen lež, nýbrž také pábení a fantazie. Ohrožují totiž jasně dané, měřitelné kategorie a podrývají moc. A možná zdánlivě paradoxně až příliš poukazují k podstatě, pravdě.

Ale právě zde se narodil chlapec, který vstoupí do historie jako baron Prášil, právě sem se vrátil z dlouhých cest a právě zde otevírá kufr plný knih, v nichž sepsal svá dobrodružství. Nevyřkne jediné slovo, přesto vypráví historky o tančení tanga s rozzuřeným býkem či záchraně létajícího rejnoka před urputnými rybáři. A v důsledku svých příběhů se baron Prášil dostává k soudu. Ale jak obstát před soudem, který nechce naslouchat? A jak vůbec chtějí soudit fantazii?

Multimediální inscenace propojuje filmové projekce s komiksem a velkorozměrnými i realistickými loutkami. Pestrost dotváří živá hudba a živá kresba, jež vzniká přímo v průběhu představení.

Dramaturgyně Martina Kinská o inscenaci

Baron Prášil – jeden z největších vypravěčů, které literatura zná. Nikoli jako autora, ale jako postavu. Je zosobněním schopnosti sugestivně předestřít ty nejneuvěřitelnější historky, vystavět svébytný svět, v němž neplatí omezení důsledné racionality, svět, který není spoután tím, co je v obecném povědomí tzv. „možné“. Prášilův svět je tak mnohem barvitější, vrstevnatější a překvapivější… a co víc, je to svět, který se de facto stále rozšiřuje, jehož srdce tepe, který se nebojí humoru.

Baron Prášil totiž svojí fantazií umí vyprovokovat tu naši. I když bychom nechtěli, stejně nás začnou při jeho líčeních napadat konkrétní obrazy – jak asi vypadá kabát, který má vzteklinu, jak člověk sám sebe vytahuje za vlasy z bažiny, jak se putuje s napůl snězeným koněm. To je jedno ze specifik imaginace, že je ze své podstaty impulsem k dalším obrazům, k dění v naší mysli, že v sobě nese pohyb, neustálou proměnlivost a rozrůstání se, že ony obrazy v nás budí silné emoce. Oproti tomu jednoznačný, dogmatický výklad je stagnací, ustrnutím – vytrácí se z něj nádech. Rozvíjí se případně jen restrikce, které jej pomáhají udržovat a hájit, a v nás narůstá leda tak strach, obava a úzkost.

Imaginace je prostor svobody. A díky možnostem, které lze skrze ni prozkoumávat, je to dost možná jedna z nejpříhodnějších cest, jak pochopit podstatu mnohého. A jak možná pochopit i sám sebe, to, co jsem žil, co žiju, na co samotný rozum nestačí. Vyžaduje to však odvahu vydat se do neznáma, ponořit se i do příběhu někoho jiného, vnímat věci i z jeho pohledu a dovolit si snít. Zbavit se racionálního a neustále analyzujícího odstupu, alespoň na chvíli zahnat autocenzuru, kterou jsme si postupně vybudovali, protože přinášela jistotu opory v měřitelných kategoriích, nebo (ještě hůře) onen jediný možný výklad, onu jedinou možnost. Jistotu, která je vykoupena jakousi mrtvolností.

Miřenka Čechová a Petr Boháč se zcela vědomě hned na začátku práce na Baronu Prášilovi této jistoty vzdali, a to i rozhodnutím, že legendární vypravěč v jejich inscenaci nepronese jediné slovo… Od počátku přemýšleli v jevištních obrazech, v jakési, jak Petr říká, „polyfonní poezii poskládané z mnoha složek: z filmového obrazu, živé kresby, pohybu a manipulace realistických loutek“. A tak nyní divákům nabízejí možnost nechat se alespoň na chvíli plně unášet imaginací, zažít okouzlení z ní a nechat ji v sobě růst. Laternovský Baron Prášil je poctou fantazii, je to způsob přemýšlení o světě i bytí v něm.

Režiséři Miřenka Čechová a Petr Boháč o inscenaci

Jaké byly vaše inspirační zdroje pro inscenaci Baron Prášil? 

Petr Boháč: Jsem milovníkem subverzivního umění Jana Švankmajera, hravé poetiky Evy Švankmajerové, magických aktů Alejandra Jodorowského, nespoutaného pábení ve vyprahlé krajině Roberta Bolaña, pobuřujících invektiv Davida Fostera Wallace, krutého smíchu Louise-Ferdinanda Célina, hravých alogismů Daniila Charmse. Jsou to inspirační zdroje, které se v inscenaci neobjeví, ale bez kterých bych ji určitě neudělal. Rozhodl jsem se následovat svého dětského hrdinu stojícího na křižovatce plné aut a koukajícího do barevného kaleidoskopu.

Miřenka Čechová: Odrazili jsme se od krásné zkušenosti s loutkami, kterou máme z inscenace Gulliverovy cesty v divadle ABC, a chtěli jsme pokračovat vizuálně narativním směrem a inspirovat se jak v objektech, které na jevišti ožívají, tak v možnostech filmu, jehož propojení s divadlem je pro Laternu klíčové, a také v možnostech živé kresby. Pro mě inspirace přichází také od konkrétních lidí, které jsme pro projekt oslovili. Spíš než Zemanův Prášil je nám blízký Prášil Terryho Gilliama, ale i on jedná dost skepticky. Náš Prášil je měkký snílek, který do tohoto světa nepatří.

Proč se právě dnes vracet k příběhům a postavě barona Prášila?

Miřenka Čechová: Pro mě osobně je to střet mezi světem faktickým, racionálním a světem fantazie a umění. Mám pocit, že se dnes začíná dívat na umělce trochu skrze prsty, jako na ty příliš liberální, příliš exaltované, ty, kterým není radno věřit, protože přehání, kteří by se neměli vyjadřovat ke světu a měli by publikum pouze pobavit. Zesměšňující nálepky komediantů a kejklířů se rozhazují jako obrana před tím, čemu lidé často nerozumí, čeho se také bojí a co může otevřít potlačené emoce a obsahy držené pod pokličkou běžné, společensky přijatelné normy.

Petr Boháč: Myslím si, že je důležité si uvědomit důležitost prášilovské persony, někoho, kdo vlastní všechny předpoklady podrývat autority, které si přivlastnily právo říkat, „jak to opravdu bylo“. U takového charakteru nejde o to, jestli si vymýšlí, nebo nikoliv, ale o právo a možnost znejistit pravidla a řády, jež byly uzavřeny do jediné povolené verze. A tato možnost a potřebnost revolty a nespoutanosti je navýsost aktuální. Všude kolem nás je tlak na jednoznačnost, na rychlé soudy, na fakta, která se sice tváří neutrálně, ale často jsou už výsledkem nějakého filtru a výběru. A postava Prášila do toho vstupuje jako někdo, komu je to přinejmenším jedno, kdo si s daným protokolem nedělá žádnou starost. Taková postava miluje vyprávění, miluje své posluchače nehledě na to, jestli jeho vyprávění může být škodlivé. Vrátit se k baronu Prášilovi znamená připomenout si, že nezkrotná fantazie není dekorace ani únik, ale způsob, jak zahlédnout svět. Z toho všeho je patrné, že Prášil se nevrací proto, aby nám vyprávěl historky v nějaké hloupé estrádní zábavě, nýbrž aby nám všem připomněl, že bez imaginace jsme snadno řiditelní.

Lze rozvést další témata, případně to, které je pro vás v Baronu Prášilovi zásadní? 

Miřenka Čechová: Pro mě asi fakt, že jsme součástí celku. Že antropocén je neudržitelný. Povýšenost člověka nad přírodu, která je něco od něj odděleného, co existuje nezávisle na něm, je tragický omyl. Zvíře není věc k využití. Soudkyně u nás zastupuje pragmatický svět, kde se na prostředí a přírodu díváme čistě utilitárně, a Prášil považující zvířata za bytosti, které nám rozumí beze slov, je pro ni tudíž nebezpečný fanatik, kterého je třeba držet mimo vliv. Navíc tímto vlivem může nakazit především děti. Zákaz bavit se s těmi divnými slýchávají děti často.

Petr Boháč: Pro uvažování o vyprávění barona Prášila je důležité nezapomenout na vztah mezi společenským řádem vyžadujícím nezpochybnitelný zákon a fantazií, jež naopak předpokládá nejasnost a interpretační rozechvělost. V logice tohoto myšlení je nutné se ptát, jestli Prášilovo vyprávění není nebezpečné pro ty, kdo tvoří zákon, jestli v něm nespatřují lež. Každá doba vytváří vlastní režim pravdy, tzn. mocné autority určují, kdo smí mluvit, z jaké pozice, jakým jazykem a s jakou váhou. Proto si myslím, že Prášilova fantazie a imaginace by mohla představovat pro určitý typ společnosti vážné riziko. Ani ne proto, že by vědomě klamal, nýbrž proto, že vytváří realitu mimo rámec spolehlivého ověřitelného zdroje. Proto jsme k Prášilovi vytvořili antagonistku, postavu Soudkyně, která zastupuje hlavní cenzorský úřad a která spatřuje v Prášilově knize jednu z hrozeb pro společnost.

Jan Burian, generální ředitel Národního divadla o inscenaci

Baron Prášil je oslavou fantazie a nespoutané imaginace. Miřenka Čechová a Petr Boháč vytvářejí hravý, vizuálně podmanivý svět, kde se obraz, pohyb, hudba i loutky propojují v sugestivní divadelní zážitek pro diváky všech generací.

Radim Vizváry, umělecký šéf Laterny magiky

Jak říkal Josef Svoboda: „Laterna magika vyžaduje stále nové a nové myšlenky, nápady, novou technologii. Vyžaduje opouštět nalezené a pátrat v neznámu, stále znovu a znovu.“ Tato slova dokonale vystihují snahu Petra Boháče a Miřenky Čechové, kteří se svým přístupem a konceptem zavazují k pokračování v odkazu zakladatelů, Alfréda Radoka a Josefa Svobody. Klíčovou otázkou našeho dalšího vývoje je dramaturgické hledání se všemi tvůrci, které se zaměřuje na smysl a možnosti Laterny magiky v dnešní době.

Baron Prášil 

Námět, scénář a režie: Miřenka Čechová, Petr Boháč

Dramaturgie: Martina Kinská

Choreografie: Miřenka Čechová

Scéna: Martin Chocholoušek

Kostýmy: Simona Rybáková

Hudba: Jan Kučera

Světelný design: Tomáš Morávek

Režie a kamera filmu: Pavel Berkovič

Rigging: Romana Stachovičová

Výroba loutek: Sébastien Puech, Paulina Skavova

Choreografie loutek: Amador Artiga

Kresba a animace: Galina Miklínová

Zvukový design a animace: Martin Hůla

 

Účinkují:

 

Baron Prášil: Radim Vizváry

Soudkyně: Markéta Cukrová

Labuť: Nikola Márová

Zapisovatelka: Galina Miklínová

Performeři: Katarína Sobinkovičová / Eliška Brtnická, Markéta Vajdová,
Inga Zotova-Mikshina, Lukas Blaha, Dalibor Lekeš

Hudebníci: Roman Zabelov, Jan Šikl

 

Premiéry 9. a 10. dubna 2026 ve Stavovském divadle

Foto: archiv Laterny magiky

Martina Sedláková

pro Taneční magazín

TisíciHRAn uvádí inscenaci 89

Příběhy lidí, kteří nesouhlasili

Co zůstalo pod povrchem listopadu 1989?

TisíciHRAn uvádí inscenaci 89, v níž vrací hlas příběhům každodennosti lidí, kteří nesouhlasili

V Eliadově knihovně Divadla Na zábradlí uvede divadlo TisíciHRAn premiéru nové dokumentární inscenace 89, která se vrací k poslednímu roku komunistického režimu v Československu.
Premiéra se uskuteční 27. března od 19.00 a tvůrci v ní navazují na dlouhodobý divadelní cyklus mapující české dějiny 20. století.

Inscenace se vrací k období, které dnes často vnímáme skrze symbolické obrazy listopadových oslav. Tvůrci se ale snaží proniknout hlouběji – k osobním příběhům lidí, kteří se režimu postavili ještě v době, kdy jeho pád zdaleka nebyl jistý. Jedním z nich je historik a spisovatel Petr Placák, zakladatel hnutí České děti, a jeho přítel David Kabzan, tehdy osmnáctiletý aktivista. Pro oba znamenal odpor proti režimu nejen politické gesto, ale také existenciální rozhodnutí a každodenní risk. Na jevišti se potkávají nejen příběhy Petra a Davida, ale i dalších pamětníků a aktérů, jejichž zkušenosti se protínají v listopadu 1989, a zároveň se od sebe liší. TisíciHRAn přitom neusiluje pouze o zachycení velkých, „hrdinských“ momentů, ale především o každodenní životy lidí, kteří vedle svých rozhodnutí zároveň chodili do práce, potkávali se, starali se o své rodiny. Právě v těchto drobných situacích se ukazuje, že dějiny nejsou vzdálené ani uzavřené, ale odehrávají se neustále tady a teď.

„Komunisté nám vtloukali do hlavy dějinný pokrok. My jsme chtěli strčit tyč do kola dějin,“ vzpomíná Petr Placák na vznik opozičního hnutí České děti, která se snažilo otevřeně narušovat normalizační stagnaci. David Kabzan ve svých vzpomínkách popisuje atmosféru neustálé ostražitosti, která provázela každodenní život mladých disidentů: „Vyjdeš z domu a najednou se ti zostří vnímání. Musíš vědět, kdo jde za tebou, kdo tě sleduje. V té chvíli se probudí instinkty.“

Inscenace sleduje události roku 1988 a 1989, od smrti obhájce lidských práv a disidenta Pavla Wonky přes demonstrace během návštěvy francouzského prezidenta Françoise Mitterranda až po Palachův týden a listopadové události. Tyto momenty jsou nahlíženy očima lidí, kteří se v opozici pohybovali dlouho před pádem režimu.

Režisérský přístup divadla TisíciHRAn staví na dokumentárních výpovědích, archivních materiálech i osobních vzpomínkách pamětníků. Na jevišti se tak potkávají různé generace a zkušenosti – od těch, kteří zažili represe padesátých let, přes generaci pražského jara až po mladé lidi, kteří se v osmdesátých letech rozhodli jednat. Listopad 1989 tak inscenace připomíná nikoli jako náhlý zlom, ale jako vyústění dlouhodobého odporu a odvahy lidí, kteří se režimu stavěli dávno před pádem komunistické moci.

Novinka 89 je již pátou částí dokumentárního cyklu divadla TisíciHRAn, který založily Tereza Durdilová, Eva Čechová a Tereza Vohryzková. Mapuje klíčové momenty české historie 20. století prostřednictvím osobních příběhů. Projekt dlouhodobě propojuje historický výzkum s divadelní formou a vytváří prostor pro dialog o minulosti, která stále formuje současnou společnost.

„Nikdo z nás nestojí mimo dobu, do které patří. Návraty do nedávné minulosti jsou pro nás způsob, jak ji znovu otevírat jako společnou otázku: v jaké době to vlastně žijeme. Skrze osobní výpovědi můžeme minulost znovu prožít a uvidět, jak silně prostupuje dneškem. Myslíme si, že takové divadlo má moc ukázat mladým lidem (a nejen jim), že dějiny nejsou tvořeny velkými událostmi samy o sobě, ale především drobnými rozhodnutími konkrétních lidí – podobných jim samotným. A že každý z nás je nositelem zkušenosti, která má smysl být sdílena a předávána dál,” říká Eva Čechová, herečka, lektorka, pedagožka a spoluzakladatelka divadla TisíciHRAn.

O divadle TisíciHRAn

TisíciHRAn se věnuje dokumentárnímu a autorskému divadlu. Tématem jeho tvorby jsou významné momenty dvacátého století, které ovlivňují i životy dalších generací. Nahlíží na ně optikou skutečných osudů a příběhů, jejichž pamětníky a současně interprety jsou ti, kdo byli v té době mladí. Ukazují dějiny skrze konkrétní osudy těch, kdo je zažili a nahlížet události z různých úhlů pohledu.

 

TisíciHRAn: 89

Vyprávějí: Anna Dlasková, David Kabzan, Juanita Kansil, Alena Laufrová, Petr Placák, Jindřich Synek, Renata Válová

Námět, dramaturgie, režie: Tereza Durdilová a Eva Čechová, TisíciHRAn

Projekce: Zdeněk Durdil

Světla: Vojtěch Kopta

Premiéra: 27. března 2026 v Eliadově knihovně, Divadlo Na zábradlí

Reprízy: 19. dubna, 12. a 17. května

Pro školy: 17. dubna a 13. května

VSTUPENKY | https://goout.net/cs/89/sztpdhy/

 Foto: Marek Bouda

Michaela  Sikorová

pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečníkem Michalem Heribanem

„Toužím pracovat s někým, kdo mě bude inspirovat“

„Přeji si spolupracovat s někým, kdo mě bude inspirovat, posune můj pohled na současný tanec a při kom budu moci růst,“ přiznává Michal Heriban, který za své taneční výkony získal tři nominace na Cenu Thálie a slovenskou divadelní cenu DOSKY za svůj taneční výkon v jeho prvním autorském sóle Já jsem placebo.

Od malička jste rád maloval a spolu se starší sestrou a sestrou dvojčetem jste tančil v dětském tanečním souboru Niagara, který po revoluci založila  Otília Hirnerová, sestra Vaša Patejdla. A věnovali jste se americkým country tancům, evropským národním tancům a stepovým technikám. A jezdili po soutěžích na Slovensku a Česku. Jak na ten čas vzpomínáte, čím Vás okouzlilo malování a čím tanec?

„Myslím si, že jsem byl kreativec od malička. Tvoření a umění jsou moje ikigai – můj smysl. Nikdy jsem se neuměl (a vlastně ani nechtěl) zaškatulkovat do jednoho uměleckého směru, protože se neustále měním a vyvíjím. Kdoví, možná budu za pět let dělat keramiku nebo se věnovat fotografii… Rodiče nás se sestrami přihlašovali na různé kroužky a zkoušeli, co nám půjde a co nás bude bavit. Fotbal to nebyl. J Zkusili jsme akrobatický rock’n’roll a nakonec taneční soubor, který vznikl v místě, kde jsem vyrůstal. Upřímně – ze začátku mi to vůbec nešlo. Neměl jsem rytmus, byl jsem nemotorný a první roky jsem se s tancem hodně trápil. Až časem jsem mu přišel na chuť a začal jsem se technicky zlepšovat. V tanečním souboru Niagara jsem vydržel až do osmnácti let a zpětně cítím, že mě naučil zejména sebevědomí a práci s trémou. Výtvarné umění bylo jiné – to mě bavilo už od školky a vždy jsem věděl, že ho chci studovat. Až do vysoké školy jsem chtěl být výtvarníkem. O taneční kariéře se mi ani nesnilo. J A dnes mě tanec živí už jedenáct let. Výtvarné umění mám stále „v záloze“ a vím, že se k němu dříve či později v nějaké formě vrátím.“

Nejdříve jste vystudoval Střední školu scénického výtvarnictví, pak jste rok studoval scénografii na VŠMU v Bratislavě a pak pedagogiku výtvarného umění na Universitě Komenského v Bratislavě a při studiu jste objevil Taneční divadlo a školu elledanse Šárky Ondrišové a k tanci se vrátil a začal jste se věnovat současnému tanci. Jakých bylo sedm plodných let, které jste prožil v elledanse?

„Divadlo elledanse bylo doslova můj druhý domov. Pracoval jsem tam na recepci i v kavárně a trávil jsem tam většinu času. V té době to bylo centrum současného tance v Bratislavě – místo, kde se setkávala silná komunita kreativních lidí a nadšenců do pohybu. Vedle studia výtvarného umění jsem absolvoval řadu tréninků současného tance, festivalů, premiér, workshopů se zahraničními lektory, improvizačních večerů, výstav… Pro mladou tvůrčí duši absolutní sen. Právě tam jsem objevil současný tanec a fyzické divadlo, které zásadně ovlivnily mé další směřování. Zpětně to vnímám jako jakýsi dlouhý tréninkový proces – přípravu na taneční a choreografickou kariéru. Někdy totiž svůj sen musíte nejprve poznat. Často si ani neumíme představit, jaké možnosti nás mohou naplňovat. To se snažím mít na paměti i dnes – nemít příliš přesně definované sny, být otevřen nečekanému a přijmout fakt, že se neustále měním.“

S režisérkou Veronikou Malgot jste založil divadlo Jedným dychom, které má na svém kontě hezkou řádku inscenací. Co Vás k tomu vedlo, že jste se stal spoluzakladatelem tohoto divadla?

„Jednoduše – touha tvořit vlastní díla. Svobodně a po svém. Po čase jsem v pozici tanečního interpreta cítil tvůrčí přetlak a zároveň silnou potřebu vrátit se na Slovensko a být součástí domácí umělecké komunity. Chtěl jsem přinést zkušenosti, které jsem získal v zahraničí, zpátky domů. Začal jsem stále více vytvářet pohybový materiál, nejen jej interpretovat. Představoval jsem si obrazy, situace, celé divadelní světy. Občas jsem se vzbudil ráno s nápadem a musel jsem si ho okamžitě zapsat. S Veronikou jsme si vždy velmi dobře rozuměli, měli jsme podobný pohled na tvorbu a správné načasování. A tak jsme do toho šli. Nikdy bych to neměnil – je to skvělá symbióza. Cítím svobodu, i přes všechny překážky, které na Slovensku v kultuře existují.“

Řadu let spolupracujete s německým choreografem a výtvarníkem Michou Puruckerem. V letech 2015 – 2021 jste působil v souboru Lenka Vagnerová&Company (Gossip, Amazonky, Lešanské jesličky, Krajina slz, Panoptikum, Než vše začalo). Objevil jste se na scéně ND Praha (Don Quijote. Pustá země), MDP (Sternenhoch). Také spolupracujete s tanečními soubory Burki&com (Ostrov!, Slunce) nebo 420PEOPLE (Why Things Go Wrong). Jak se Vám spolupracuje s choreografem a výtvarníkem Michou Puruckerem? Připravuje něco nového?

„Minulý rok jsem oslavil deset let působení na české a německé taneční scéně, na slovenské jsem díky elledansu aktivní ještě déle. Dohromady je to více než čtyřicet celovečerních produkcí. Moje nejdelší spolupráce – a srdcovka – je právě s Michem Puruckerem v Mnichově. Je to nesmírně tvořivý člověk, intelektuál s obrovským smyslem pro humor a neuvěřitelně skromná osobnost. A ve svých 67 letech se hýbe jako třicátník – což je pro mě obrovská inspirace. Velmi si potrpím na pracovní atmosféru. Mám pocit, že jsem měl velké štěstí pracovat nejen s profesionály, ale také s dobrými lidmi. A někdy jsem uměl vycítit, kdy je čas odejít nebo že konkrétní projekt pro mě prostě není. J Momentálně jsme po premiéře v mnichovském divadle Schwerereiter. Jsme taková mezinárodní „rodinka“, která se setká jednou ročně a vždy z toho vznikne unikátní dílo. Loučení bývají obtížné – a to je pro mě znak, že je všechno tak, jak má být. Rok 2026 bude pořádně nabitý: v Bratislavě připravuji velký imerzivní multižánrový projekt s divadlem DPM, na podzim uvedu autorskou premiéru Nový ornament pod hlavičkou divadla Jedným dychom. Na jaře v Praze chystáme duet s Burki&com, v létě jeden „dream job“ projekt, o kterém zatím nemůžu mluvit – ale myslím, že se mi splní jeden taneční sen. J A na konci roku opět premiéra v Mnichově. Vedle toho množství repríz a další cesty se sólem I AM PLACEBO – i do zcela exotických destinací.“

„Když se postavím na jeviště, vyprávím svůj nebo něčí příběh. Jsem vypravěč příběhu přes mé tělo, a proto mohu působit otevřeněji. Na jevišti se proto cítím bezpečně a svobodně“, říkáte.  A o čem vyprávíte ve svém nejnovějším autorském přestavení I AM PLACEBO (Já jsem placebo)?

„Já jsem placebo je mé první autorské dílo a funguje na více úrovních. Jednou z nich je osobní výzva – fyzická, paměťová i improvizační. Je to konfrontace se sebou samým v reálném čase. Zároveň se dotýká tématu zaběhnutých vzorců chování, návyků a otázky osobní svobody. Zajímá mě, do jaké míry se dokážeme vědomě měnit. Změna je často nepohodlná, vyžaduje disciplínu a práci, ale právě proto je nezbytná. Představení klade otázku, zda jsme jen pasivní konzumenti vlastních podvědomých mechanismů, nebo dokážeme vědomě tvořit a přetvářet sebe i realitu kolem nás. Má otevřenou strukturu i konec – každé uvedení reaguje na konkrétní prostor, situaci a moment. Proto nikdy nekončí úplně stejně.“

Za roli v inscenaci Panoptikum (Lenka Vagnerová&Company) jste získal nominaci na Cenu Thálie (2020), na kterou jste byl nominován i za svůj performerský výkon v inscenaci Ostrov! (Burki&com) a další nominaci Vám vyneslo Vaše sólo v inscenaci Why Things Go Wrong (420PEOPLE). A v roce 2025 jste obdržel slovenskou divadelní cenu DOSKY za svůj taneční výkon v představení Já jsem placebo. Co to pro Vás znamená?

„V první řadě chci říci, že umění není soutěž. Ceny jsou vždy subjektivním pohledem na něco, co nelze přesně změřit. U baletu, který má jasná pravidla, ještě umíme srovnávat techniku – ačkoli je to často i trochu soutěž krásy. Současný tanec však funguje jinak, bez přesných pravidel, a hodně závisí na kontextu a porotě. O to víc si vážím, že se v nominacích na Cenu Thálie objevují i jména ze současného tance. Je to pěkné gesto a signál. A ano – dobře to vypadá i v CV-čku nebo na plakátu, J Cenu DOSKY za Já jsem placebo vnímám jako ocenění od taneční a divadelní komunity. Hlasovalo velké množství kritiků a o to víc si toho vážím – zejména proto, že šlo o mé první autorské sólo.

V jednom rozhovoru jste řekl: „Když jsem byl dítě, tak jsem miloval Michaela Jacksona a Mikea Flatlyho. To jsem byl vždycky jak přikovaný k televizi. Nikdy jsem je ale nezkoušel napodobit“, říkáte.  Vašim velkým vzorem, po taneční i herecké stránce, je Andrea Opavská. Hodně Vás ovlivnila Lenka Vagnerová pro její přístup k pohybu, fyzickému divadlu, originalitu a profesionalitu. A je ještě někdo, jehož obdivujete, a rád byste s ním spolupracoval?

„Můj vkus se neustále vyvíjí. V každé etapě života mě inspiruje někdo jiný. Dnes se například na Mikea Flatleyho dívám s úsměvem – tvorba, kterou jsem kdysi obdivoval, mi dnes může přijít příliš narativní nebo nevkusná. Je to jako s hudbou – nepouštíte si dokola to, co jste poslouchali jako teenager. Obdivuji tvůrce jako Romeo Castellucci nebo Dimitris Papaioannou, ale neumím si představit přímou spolupráci. Před rokem jsem byl na konkurzu do souboru Pina Bausch Company a po třech dnech jsem si uvědomil, že bych se asi nechtěl učit starý repertoár – i když je ikonický. Byla to pro mě cenná zkušenost: někdy zjistíte, že to, po čem toužíte, vlastně není pro vás. Přeji si spolupracovat s někým, kdo mě bude inspirovat, posune můj pohled na současný tanec a při kom budu moci růst.“

K malování jste se vrátil během pandemie koronaviru a své obrazy vystavoval v roce 2020 na hradě v Bratislavě. Co rád malujete?

„Momentálně pracuji na nové sérii obrazů, když mi to čas dovolí. Zůstal jsem věrný figurální malbě. Mám rád gesto – podobně jako v tanci – ale občas se pustím i do abstraktnějších, pocitových věcí. Je to velmi podobné jako v pohybu: někdy mě baví precizní choreografie a detaily, jindy potřebuji jen improvizovat a nechat věci běžet.“

„Ráno chodím pravidelně běhat 5-10 km a po běhu cvičím přibližně hodinu. Několikrát do týdne plavu ve Vltavě. Otužování je skvělé na imunitu, regeneraci těla a psychickou pohodu“, říkáte.  A co další zájmy a koníčky, máte na ně čas? Jak rád trávíte volný čas?

„Co se týče fyzické kondice, informace o běhání a otužování pocházejí z období pandemie. Dnes žiji v jiném režimu, hodně cestuji a pendluji. Mám svou udržovací „workout“ rutinu a pokud zrovna nejsem v náročném tvůrčím procesu, dokážu cvičit čtyři až pětkrát do týdne. Pro mě je trénink, regenerace, sauna či pohyb přirozenou součástí práce – je to investice do těla, které je mým pracovním nástrojem. A volný čas? Ten patří přátelům, rodině a mně. Rád čtu, poslouchám audioknihy a mojí velkou vášní je cestování. Rád se ztrácím – právě tehdy nacházím ty nejzajímavější věci.

Info na: www.michalheriban.sk.

Foto: Lukáš Kimlička, Vítězslav Ramba, Šimon Lupták

Děkujeme za rozhovor    

Veronika Pechová

Taneční magazín