Pavoučí démon

Nejstarší forma japonského divadla v Praze

Praha a japonské Kjóto si letos připomínají 30 let od navázání partnerské spolupráce. 17. června  se národní divadlo zaplnilo zvědavými diváky, kteří přišli na vlastní oči spatřit unikátní divadlo  nó a kjógen. Obě divadelní formy byly organizací UNESCO zařazeny na Seznam světového kulturního dědictví jako „mistrovská díla ústního a nehmotného dědictví lidstva.“


Atmosféra v Národním divadle

 

Drama nó je jednou ze tří hlavních podob japonského klasického divadla vedle kabuki a loutkového bunraku. Jeho historie sahá až do 14. století.  Propojuje poezii, hudbu, tanec a stylizovaný herecký projev. Je ztělesněním dokonalosti. Představuje osm století živé tradice, výpravné kostýmy, archetypální dřevěné masky, tradiční hudbu i lidové písně, tance sarugaku, sborovou recitaci.


Frašky kjógen (bláznivá slova) představují komickou divadelní formu, která dosáhla svého rozkvětu v polovině 14. století a v nepřerušené tradici se provozuje dodnes. Kjógen je mezihrou, tradičně vkládanou mezi dvě hry obřadního divadla nó. Osobitým způsobem pranýřuje lidské nedostatky.

Měli jsme možnost těšit se ze tří her  a jedné mezihry – Polštář z Kantanu, Roubení studny, Pavoučí démon a mezihra Papouškování.

Polštář z Kantanu patří k vrcholným hrám divadla nó. Nicméně divadlo nó je pro diváka příliš těžký oříšek. Protože ničemu moc nerozumíme, nezbývá, než jen sledovat a vychutnávat starou tradici. Tanec nepřipomíná tanec, jak ho známe, ale spíše zpomalený pohyb, zpěv je pro naše ucho také zvláštní. Bez překladu a výkladu bychom si stěží něco odnesli. Silný je samotný námět  příběhu, vycházející ze staré čínské legendy, kdy Lu Sheng, člověk, který se nachází přibližně v polovině svého života, pomocí kouzelného polštáře  dospěje k poznání, že i padesát let slávy uteče jako sen. Vše je pomíjivé.

Roubení studny nás přenese do podzimní krajiny, kde se objeví venkovská žena, která přináší do chrámu květiny a vodu jako obětiny.  Vypráví příběh dvou milenců, kteří spolu vyrůstali a hrávali si u studny.  Svou lásku a stesk po milém vyjadřuje tancem. V šatu svého milého a v odrazu na hladině studny hledá jeho podobu. Hra patří k nejlepším „snovým hrám“  a přibližuje nám  podzimní ticho a osamění. Tklivá píseň, pomalé pohyby.  Ani tady bychom bez vysvětlení mnoho nechápali, ale obdivovali jsme alespoň tradiční japonský oděv a atmosféru.

Při kjógenu už jsem se cítila „jako doma.“  Tady se objevili i herci divadla kjógen v čele s Ondřejem Hýblem a těšila jsem se z groteskní situace, kdy pán domu dostal darem soudek sake a nechtěl ho pít sám. Sluha mu tedy přivedl „mimořádného hosta“, ale známého v kraji svou agresivitou. Pán se obával, aby host  něco nevyvedl a přikázal mu dělat přesně to, co on řekne. Extrémně přičinlivý, ovšem ne nejbystřejší sluha si pánův příkaz vyložil po svém. A tak bylo o zábavu postaráno a tklivost předchozí vážného divadla nó byla ta tam.

Poté už přišla na řadu hra Pavoučí démon, což byl pro změnu horor. Představili jsme si autora hry, který má jen určité možnosti ve 14. století, jak vytvořit divadlo a chce diváky co nejvíce vyděsit.  Hra vychází z legend o Minamotovi no Raikóovi, známém jako přemožitel démonů. Nemocného válečníka Minamota no Raikó navštíví v noci neznámý mnich. Ale vyklube se z něho pavoučí démon. Raikó se brání mečem a démona zraní. Bojovníci poté sledují jeho krvavou stopu až k mohyle a násilím do ní vniknou. Rozpoutá se velká bitva statečných samurajů s démonem. Ten na ně vrhá své pavučiny, ale nakonec je přemožen. Scéna, kdy démon vrhá na samuraje pavoučí vlákna patří k nejslavnějším a nejakčnějším momentům repertoáru celého žánru nó. Je srozumitelná, i když japonsky neumíme. Obdivujeme zvláštní  kostýmy i pohyby. Tato hra je protipól dvou prvních tklivých a snových her a odnáším si dojem, jako bych se  opravdu vrátila v čase, možná něco podobného, jako bychom pozorovali divadelní hru nějakých přírodních národů ukrytých v divokém pralese. Bylo to velmi působivé a já jsem žasla. Spokojeně jsem odcházela s pocitem, že jsem „nasála“ něco z atmosféry starého a tradičního Japonska.

Rozhovor s Ondřejem Hýblem, japanologem a  unikátním hercem divadla  kjógen

Ondřej Hýbl, snad už i příjmení je příznačné, hýbe česko-japonským přátelstvím i dějinami divadla. Je to  japanolog,  herec japonského divadla kjógen, které přináší také českým divákům a je  jediným  na celém světě,  komu se povedlo, aby ho Japonská herecká komunita přijala mezi sebe, učila a naučila ho kultuře, která je asi 650 let stará. Tento neuvěřitelný dar přináší Ondřej Hýbl právě v roce 2026 do České republiky. Máme právem na koho být hrdí.  Ondřej Hýbl je v jednom kole a mnoho času na povídání neměl, přesto nám přiblížil do hlavní.

 

Jak se Vám povedlo, být jediný, koho Japonci začali učit kjógenu?

„Neřekl  bych, že jsem úplně jediný. První  američan, který se učil kjógen v Japonsku, začal  už někdy v roce 1956. Ale jde o to, že vždy člověk odjede do Japonska na rok nebo na nějakou stáž a něco se naučí. Většinou to nejsou dlouhodobé spolupráce.  Tohle jsem chtěl prolomit. Řekl jsem si, že tam budu tak dlouho, dokud mi neřeknou „ A dost!“  Dopadlo to tak, že jsem tam byl 12 let a nakonec moji  učitelé, tedy rodina Šigejama, kde  jsem byl, mi napsala doporučení. Jednoduše si řekli, že mě zkusí  dát do profesionální přípravky, stejně jako rodilého  Japonce. Tohle je spíše ojedinělé. Až herecká asociace toto mé snažení zastavila. Ale když rodina Shigejama viděla můj zápal pro divadlo a  kulturu, tak si řekli: „No,  tak dobře. Nepozvali jsme ho sem, nevybrali jsme si ho, ale zkusíme, co se tedy jako cizinec dokáže naučit.“ A tak mě začali brát do šatny, začali mě učit oblékat  a takhle  to pokračovalo. Byla to shoda náhod, že jsem natrefil  na takovou rodinu. Kdyby to byl někdo jiný, skončilo by to slovy: „No, tak dobře. Naučil ses dvě hry, hraj to v Čechách, občas přijeď,  čas od času nás můžeš pozvat. Ale tím, že došlo k synergii mezi mnou a Šigejama, tak se vlastně tímto způsobem povedl zázrak.“

Proč Vás tak japonské divadlo  přitahovalo, jak došlo k tomu, že jste se naučil výborně  japonsky a začal hrát?

 „Přivedl mě k tomu Hubert  Krejčí. Bohužel už nežije, ale byl to dramatik, který kjógen  objevil a  někdy v 80. letech, aniž by ho sám někdy  naživo viděl. Když mi bylo 15 let, tak jsem četl knihu Mnich, kostra a její obal, což je jedna z knih Huberta Krejčího. Je to  překlad, on toto dílo překládal  tehdy z ruštiny a snažil se je  realizovat na jevišti. Mně připadal scénář tak geniální, že jsem se chtěl dozvědět něco víc. Chodil jsem tehdy ještě na ‚průmyslovku‘, poté na ČVUT, kde jsem se učil japanologii. Když se mi podařilo do Japonska odjet, právě do zmíněné  rodiny Šigejama, tak mi došlo, že za rok a půl nemám absolutně šanci se to naučit tak, aby se hry daly v Čechách hrát. Tam jsem teprve pochopil, že jazyk je  klíč k tomu, vnímat  hry tak, aby se daly překládat. Se značným zpožděním jsem začal dohledávat věci. Do té doby jsem si říkal: „Japonština dobrý, stačí, že se nějak domluvím“.  Když překládáte anekdotu anebo potřebujete přeložit komedii, tak musíte doslovně přeložit tu situaci.  Pochopit, co je vtipné, což je  úplně jiný level, než když  např. jenom provázíte, což jsem dělal před tím, než jsem do Japonska odjel.“

Tyto hry jsou tedy asi 650 let staré, viděli jsme tady v Praze  hrát muže. Je to podobné jako ve starém Řecku či Římě, že divadlo hráli jen muži? 

„Na začátku hrály ženy také, ale v roce 1600 došlo k  sjednocení Japonska pod vládu Šógunátu Tokugawy. Někdy v 17. století dochází k zákazu ženského kabuki, což je jiný žánr.  Nó  a kjógen je kultura, která vznikla původně pro samurajskou šlechtu. A vznikla někdy ve 13. století. Ale v 17. století, když  přestalo období vnitřních válek a šógun sjednotil Japonko pod jednu centrální vládu a  války už  nebyly tak strašné,  začala  se zvedat městská kultura.  Začali prosperovat obchodníci a ti chtěli také nějaké své divadlo. Takže vzniká kabuki.  To je divadelní žánr, který je  dnes výrazně slavnější a větší než kjógen  v Japonsku samotném. Kabuki nejdříve hrály ženy a bylo to poměrně dost úzce propojené s prostitucí. A protože  se samurajové mezi sebou  vraždili, vznikaly totiž různé milostné trojúhelníky a spory,  i když na tyto hry původně chodit neměli, tak šógun zakázal ženám  hraní v japonském divadle. Ženy  nahradili mladí chlapci, to úplně problém s prostitucí také nevyřešilo, takže  šógun zakázal hrát i mladým chlapcům. Divadlo museli hrát pouze dospělí muži. Když tohle zavedli v kabuki, tak následně další žánry jako nó nebo kjógen si řekly: „Tak  my musíme taky.“  Těch žen bylo velice málo, ale některé hrály. Od roku 1600 se  na jevišti nevyskytovaly vůbec, ale dnes se pomalu vrací. Teď  právě v červnu 2026 je v Praze  Isa Takeda,  mladá třicetiletá herečka, která má  status profesionální herečky, takže tato tradice se mění a ženy na jevišti zase vidíme.“

Je to opravdu možné, že tyto hry jsou 650 let staré a zachovaly se?

„To je pravda. Původní texty nebyly 200 let zapsané a předávaly se pouze orálně.  Ty zápisy jsou opravdu ze 17. století. Ale existují zápisy o hrách, která kdy byla uváděná, takže hry samotné a příběhy takhle staré jsou… To, co se trošku změnilo, je jazyk. Divadlo nó je založeno na deklamaci pevně daného  textu, který má strukturu japonské básně. To znamená, že má 5 slabik, 7 slabik, 5 slabik, 7 slabik a do toho jedou bubínky, píšťaly a další věci.  Takže se hra  nedá přeložit  do moderní japonštiny, protože už byste rozbili původní strukturu,  už by hudba nebyla propojitelná s  pohybem, na kterém je toto divadlo založeno. Celý obsah hry je založen na tanci.  Ale je to těžko adaptovatelné na současné podmínky, proto tomu diváci těžko rozumí, dokonce i v Japonsku samotném. Kjógen tohle nemá, má nějaké zpívané pasáže, někde zpíváme česky, někde japonsky, to podle toho, jak se mi to podaří nebo nepodaří  přeložit, ale  nemá strukturu propojenou s  melodikou  řeči a s pohybem. Takže tady  jsou Japonci schopni některé velmi staré struktury nahrazovat novějšími.  Divák tedy rozumí výrazně víc než textům divadla nó. Vtip, který byl aktuální před 650 lety, není možný přenést do dnešní doby. Jsou i hry, které se dnes nehrají, protože ani Japonci neví, co byla podstata těch věcí, které byly tehdy směšné. Obsahují  například přísloví, která dnes nikdo nezná. Celkově je uchovaných her asi 200, ale hraje se jich v současné době podstatně méně.“

Děkujeme za rozhovor a za zprostředkování této starodávné kultury

 

Foto: Eva Smolíková a archiv Divadla kjógen

 

Eva Smolíková

Taneční magazín

Současný tanec, literatura a živé slovo

Maďarský soubor Royal Ballet Fehérvár vystoupí v Domě tanečního umění

Pražský Dům tanečního umění přivítá v pátek 12. června maďarský soubor Royal Ballet Fehérvár, který zde uvede inscenaci Minutu po minutě. Představení choreografa Attily Egerháziho propojuje současný tanec, literaturu a živé slovo a prostřednictvím textů spisovatelů Istvána Örkényho a L. Simona Lászlóa otevírá dialog mezi pohybovým a literárním uměním. Vstup na představení je zdarma, vzhledem k omezené kapacitě sálu je však nutná předchozí rezervace.

V choreografii s názvem Zákaz vstupu na trávník! zazní vedle textů Istvána Örkényho také repetitivní báseň Paprikový věnec od L. Simona Lászlóa. Mluvené slovo se zde stává součástí hudební struktury, na kterou tanečníci reagují pohybem a vytvářejí působivý dialog mezi literaturou a tancem.

Dílo s názvem Uvozovky vzniklo na základě úryvků z jedné z dřívějších knih současného maďarského spisovatele a básníka L. Simona Lászlóa. Autor pro potřeby inscenace vybral a upravil vlastní texty, na jejichž základě vytvořil choreograf Attila Egerházi originální taneční dílo propojující literární a pohybové vyjádření.

Představení trvá přibližně 60 minut a je rozděleno do dvou částí s přestávkou.

Hostování souboru Royal Ballet Fehérvár je realizováno s podporou Ministerstva kultury a inovací Maďarska v rámci programu kulturní podpory Maďarů žijících v diaspoře.

Minutu po minutě

Royal Ballet Fehérvár (Maďarsko)

Termín: pátek 12. června 2026, 18.00

Místo: Dům tanečního umění, Praha

Vstupné: zdarma, nutná rezervace

Rezervace: Minutu po minutě – představení tanečního divadla souboru Royal Ballet Fehérvár – 12. 06. 2026 od 18:00 – Dům tanečního umění – sál č. 1

ZÁKAZ VSTUPU NA TRÁVNÍK!

  • Režie a choreografie: Egerházi Attila
  • Asistentka choreografie, baletní mistryně: Cristina Porres Mormeneo
  • Libreto: Örkény István (výběr ze sbírky Jednominutové povídky)
  • Literární konzultant: L. Simon László
  • Hudba: Karády Katalin (Gyűlölöm a vadvirágos rétet)
  • Kostýmy: Pajor Patrícia a Herman Anett
  • Účinkuje ze zvukového záznamu: Sarádi Zsolt (herec Divadla Vörösmarty)
  • Zvukový záznam: Kovács Tamás
  • Zvuková montáž: Cristina Porres Mormeneo
  • Scénografie: Bajkó György
  • Vedoucí produkce: Cselle Bence

Produkce vznikla ve spolupráci s Hart Protect Közhasznú Nonprofit Kft.

UVOZOVKY

    • Režie a choreografie: Egerházi Attila
    • Asistentka choreografie, baletní mistryně: Cristina Porres Mormeneo
    • Libreto, literární konzultant: L. Simon László
    • Kostýmy: Pajor Patrícia a Herman Anett
    • Účinkuje ze zvukového záznamu: Sarádi Zsolt (herec Divadla Vörösmarty)
    • Zvukový záznam: Kovács Tamás
    • Zvuková montáž a speciální zvukové efekty: Cristina Porres Mormeneo
    • Mediální design: Falvay Miklós
    • Scénografie: Bajkó György
    • Vedoucí produkce: Cselle Bence

Produkce vznikla ve spolupráci s Hart Protect Közhasznú Nonprofit Kft.

Mgr. Johana Mravcová

pro Taneční magazín

Pocta Vlastimilu Harapesovi

Vzpomínkový den k 80. výročí narození Vlastimila Harapese

  1. června 2026se v Praze uskuteční celodenní vzpomínkový program věnovaný Vlastimilu Harapesovi (24. července 1946–15. května 2024), jedné z nejvýznamnějších osobností české kultury. Letos by oslavil 80. narozeniny. Součástí programu bude slavnostní uložení jeho ostatků na Vyšehradském hřbitově i odpolední vzpomínkové setkání Pocta Vlastimilu Harapesovi v Kině Lucerna.

V 11.30 budou ostatky Vlastimila Harapese slavnostně uloženy do hrobu na Vyšehradském hřbitově. Náhrobek z prachatického dioritu vytvořil akademický sochař Jaroslav Urbánek.

Součástí projektu je také veřejná sbírka na platformě Donio, jejímž cílem je financovat vznik a instalaci memoriálu Vlastimila Harapese na Vyšehradském hřbitově. Vybrané prostředky budou využity rovněž na úpravu a dlouhodobou péči o hrobové místo a na vytvoření webové prezentace věnované životu a dílu této mimořádné osobnosti české kultury. Sbírka potrvá do 30. září 2026.

 

„Vlastík byl člověk, který dokázal spojovat lidi. Byl výjimečným umělcem, ale především laskavým přítelem, na kterého se nezapomíná. Jsem vděčná, že mu můžeme společně vzdát důstojnou poctu v roce jeho nedožitých osmdesátin,“ říká Renata Sabongui.

Na pietní akt naváže od 15.30 v Kině Lucerna vzpomínkové setkání Pocta Vlastimilu Harapesovi. Program zahájí přednáška Mgr. Lucie Dercsényi, Ph.D., následovat bude diskuse s rodinou, přáteli a uměleckými kolegy a projekce dokumentárního filmu Martina Kubaly Vlastimil Harapes: Neobyčejné životy.

O Vlastimilu Harapesovi

Vlastimil Harapes (1946–2024) patřil k nejvýznamnějším osobnostem českého baletního umění. Absolvoval Taneční konzervatoř v Praze a od roku 1966 působil v Baletu Národního divadla, jehož se v roce 1971 stal sólistou. V letech 1990–2002 zastával funkci uměleckého šéfa Baletu Národního divadla.

Během své kariéry vytvořil desítky stěžejních rolí klasického i moderního repertoáru. Hostoval na významných scénách v Evropě, Asii i Austrálii a vedle taneční dráhy se věnoval také herectví. Za své celoživotní dílo obdržel řadu významných ocenění včetně Ceny Thálie za celoživotní taneční mistrovství (2011) a uvedení do Síně slávy Národního divadla (2016).

Pořadatelé:

Rodina Vlastimila Harapese

Renata Sabongui

Balet Národního divadla

Johana Mravcová

pro Taneční magazín

Who Cares? Balet ND uvádí mistrovská díla

Balet ND uvádí premiéru dvou mistrovských děl George Balanchina

Balet Národního divadla uvádí ve Státní opeře premiéru inscenace s názvem Who Cares? věnovanou Georgi Balanchinovi, gruzínsko-americkému choreografovi, který zásadním způsobem proměnil podobu baletu dvacátého století a s jehož jménem je spojován termín neoklasika. Program tvoří dvě významná díla Brahms–Schoenberg Quartet a Who Cares?. Nové nastudování navazuje na dlouholetou tradici uvádění Balanchinových děl v Národním divadle a připomíná mimořádný význam autora, jehož tvorba dodnes představuje jeden ze základních pilířů světového baletního repertoáru.

George Balanchine (1904–1983) vyrůstal v prostředí petrohradské carské baletní školy, prošel uměleckou laboratoří souboru Ballets Russes Sergeje Ďagileva a ve Spojených státech vytvořil nový model klasického baletu pro moderní dobu. Jeho choreografie vycházejí z přesvědčení, že tanec nemusí být závislý na literárním příběhu, aby dokázal sdělovat hluboké lidské obsahy. Hudba se v jeho pojetí nestává doprovodem pohybu, ale jeho zdrojem. Balanchine dokázal proměnit hudební strukturu v prostor, rytmus a energii tančícího těla s přesností, která zásadně ovlivnila celé generace choreografů.

„Každá jeho choreografie vyžaduje mimořádnou muzikálnost, technickou jistotu a schopnost myslet pohybem. Uvést dnes Brahms–Schoenberg Quartet a Who Cares? znamená vrátit se k samotným základům neoklasického baletu a současně připomenout významnou kapitolu historie našeho souboru,“ říká umělecký ředitel Baletu Národního divadla Filip Barankiewicz.

Brahms–Schoenberg Quartet

Choreografie Brahms–Schoenberg Quartet vznikla roku 1966 pro New York City Ballet na orchestrální úpravu Brahmsova Klavírního kvartetu č. 1 g moll, op. 25, kterou v roce 1937 vytvořil Arnold Schönberg. Balet je považován za jedno z významných děl Balanchinova repertoáru. Ve čtyřech kontrastních částech – Allegro, Intermezzo. Allegro ma non troppo, Andante con moto a Rondo alla Zingarese. Presto – rozvíjí bohatou škálu tanečních nálad a obrazů vycházejících z hudební formy skladby. Dílo poskytuje mimořádný prostor pro virtuozitu sólistů i souboru a současně dokládá Balanchinovu schopnost převádět hudební strukturu do choreografického jazyka. Závěrečné Rondo alla Zingarese, inspirované uherskými hudebními motivy, tvoří energické a technicky brilantní vyvrcholení celého baletu.

Výtvarná podoba vychází z pařížského nastudování z roku 2016, pro něž navrhl scénu a kostýmy Karl Lagerfeld. Jeho koncepce, inspirovaná vídeňskou secesí a estetikou přelomu devatenáctého a dvacátého století, dokresluje výrazný kontrast mezi romantickým světem Brahmse a modernitou Schönbergovy orchestrální úpravy.

Who Cares?

Tato choreografie vytvořená v roce 1970 pro New York City Ballet na hudbu George Gershwina patří k nejcharakterističtějším dílům Balanchinovy americké tvorby. Choreograf zde neprezentuje nostalgickou vzpomínku na jazzový věk, ale Gershwinovu hudbu proměňuje v brilantní taneční architekturu, v níž klasická technika získává novou lehkost, svobodu a rytmus.

Choreografie evokuje energii New Yorku – města, které se stalo Balanchinovým domovem i symbolem moderního světa. Virtuozita, muzikálnost a radost z pohybu zde vytvářejí jedinečný obraz americké kulturní identity převedené do jazyka klasického baletu. Gershwinovy melodie, které se staly součástí kulturní paměti dvacátého století, nacházejí v Balanchinově choreografii novou podobu – přesnou, elegantní a spontánní.

Inscenaci dotvářejí kostýmy francouzského výtvarníka Françoise-Noëla Cherpina, který se po taneční kariéře v Dutch National Ballet začal věnovat profesi kostýmního designéra. Jeho návrhy vycházejí z dlouholeté zkušenosti s tanečním uměním a citlivě respektují pohybovou logiku Balanchinovy choreografie.

Přestože díla Brahms–Schoenberg Quartet a Who Cares? vznikla v odlišných kulturních a hudebních souvislostech, spojuje je jeden základní princip: víra v autonomní sílu tance. Balanchine nevypráví příběhy ani nevysvětluje hudbu – prostřednictvím pohybu odhaluje její vnitřní strukturu, rytmus a emocionální energii. Gershwinův New York a Brahmsova evropská hudební tradice se v jeho tvorbě nestávají protiklady, ale dvěma podobami téhož uměleckého myšlení.

„Balanchine minulost rozhodně nezavrhuje. Nepřetržitě s ní pracuje, avšak přetváří ji podle potřeb a okolností proměnlivé přítomnosti,“ řekl americký znalec umění Lincoln Kirstein.

Balanchine bývá často označován za zakladatele amerického baletu. Stejně podstatná je však skutečnost, že dokázal propojit dědictví klasické petrohradské školy, zkušenost evropské avantgardy a kulturní energii Spojených států do nového choreografického jazyka. Jeho díla dodnes zůstávají mimořádnou zkouškou technické vyspělosti, muzikálnosti a stylové kultury každého baletního souboru. Jeho tvůrčí produktivita byla bezkonkurenční: vytvořil více než 400 baletů a choreografií pro film, operu, revue i muzikál.

 

Balanchine a Národní divadlo

Nové nastudování inscenace navazuje na významnou interpretační tradici Baletu Národního divadla, který se k odkazu George Balanchina vrací již několik desetiletí. V repertoáru se objevily choreografie Divertimento No. 15  (1995), Who Cares? (2002, koncertní verze), Čajkovskij, Pas de deux (2005), Theme and Variations (2012) a Serenade (2017).

Komponované představení Who Cares? není pouze návratem ke dvěma významným titulům světového repertoáru, ale i pokračováním dramaturgické linie, která spoluutvářela podobu Baletu Národního divadla a jeho vztah k odkazu jednoho z nejvýraznějších choreografů moderní éry.

„Balanchinova choreografie je pro mě především hudba. Říkal: ‚See the music, hear the dance.‘ A to je něco, co mám při práci neustále v hlavě. Každý krok má svůj konkrétní zvuk, rytmus i přesný okamžik. Nic tam není navíc. A zároveň nic není jen technické,“ říká první sólistka Baletu ND Aya Okumura a dodává: „Je to úplně jiný způsob práce než u baletů s příběhem. Nemáte postavu, o kterou byste se mohli opřít, ani jasně daný vývoj emocí. Přesto to nikdy není prázdné. Mám ráda myšlenku, že ve chvíli, kdy jsou na jevišti dva lidé, už mezi nimi nějaký příběh vzniká.“

WHO CARES?

BRAHMS–SCHOENBERG QUARTET

Choreografie: George Balanchine © The George Balanchine Trust

Nastudování: Nilas Martins, Christian Tworzyanski

Hudba: Johannes Brahms (Klavírní kvartet č. 1 g moll, op. 25) v orchestraci Arnolda Schönberga

Scéna a kostýmy: Karl Lagerfeld

Výprava: užito s laskavým svolením Pařížské národní opery

Světelný design: Jan Beneš

 

WHO CARES?

Choreografie: George Balanchine © The George Balanchine Trust

Nastudování: Nilas Martins, Christian Tworzyanski

Hudba: George Gershwin

Adaptace a orchestrace: Hershy Kay (se svolením společnosti EAM – European American Music Distributors Company, držitele autorských práv ke Gershwinovým písním a baletnímu aranžmá)

Notový materiál: nakladatelství Schott Music GmbH a Bärenreiter Praha s.r.o.

Kostýmy: François-Noël Cherpin

Scéna: Zadní prospekt byl vyroben v Ateliérech Nizozemské národní opery a baletu; užito s laskavým svolením Nizozemské národní opery a baletu (Dutch National Opera & Ballet), Amsterdam, Nizozemsko

Světelný design: Jan Beneš

Sólo klavír: Anna McBride / Tomáš Pindór

Hraje Orchestr Státní opery

Hudební nastudování a dirigent: Václav Zahradník

Tančí sólisté a sbor Baletu Národního divadla

Balet Národního divadla děkuje Její královské Výsosti princezně hannoverské Caroline za velkorysé poskytnutí licence k užití výpravy Karla Lagerfelda.

 

Inscenaci uvádíme pod záštitou Velvyslanectví Spojených států amerických. 

Premiéry: 18. a 19. června 2026 ve Státní opeře

www.narodni-divadlo.cz

Foto: Serghei Gherciu 

Markéta Faustová

pro Taneční magazín