Praha a japonské Kjóto si letos připomínají 30 let od navázání partnerské spolupráce. 17. června se národní divadlo zaplnilo zvědavými diváky, kteří přišli na vlastní oči spatřit unikátní divadlo nó a kjógen. Obě divadelní formy byly organizací UNESCO zařazeny na Seznam světového kulturního dědictví jako „mistrovská díla ústního a nehmotného dědictví lidstva.“
Drama nó je jednou ze tří hlavních podob japonského klasického divadla vedle kabuki a loutkového bunraku. Jeho historie sahá až do 14. století. Propojuje poezii, hudbu, tanec a stylizovaný herecký projev. Je ztělesněním dokonalosti. Představuje osm století živé tradice, výpravné kostýmy, archetypální dřevěné masky, tradiční hudbu i lidové písně, tance sarugaku, sborovou recitaci.
Frašky kjógen (bláznivá slova) představují komickou divadelní formu, která dosáhla svého rozkvětu v polovině 14. století a v nepřerušené tradici se provozuje dodnes. Kjógen je mezihrou, tradičně vkládanou mezi dvě hry obřadního divadla nó. Osobitým způsobem pranýřuje lidské nedostatky.
Měli jsme možnost těšit se ze tří her a jedné mezihry – Polštář z Kantanu, Roubení studny, Pavoučí démon a mezihra Papouškování.
Polštář z Kantanu patří k vrcholným hrám divadla nó. Nicméně divadlo nó je pro diváka příliš těžký oříšek. Protože ničemu moc nerozumíme, nezbývá, než jen sledovat a vychutnávat starou tradici. Tanec nepřipomíná tanec, jak ho známe, ale spíše zpomalený pohyb, zpěv je pro naše ucho také zvláštní. Bez překladu a výkladu bychom si stěží něco odnesli. Silný je samotný námět příběhu, vycházející ze staré čínské legendy, kdy Lu Sheng, člověk, který se nachází přibližně v polovině svého života, pomocí kouzelného polštáře dospěje k poznání, že i padesát let slávy uteče jako sen. Vše je pomíjivé.
Roubení studny nás přenese do podzimní krajiny, kde se objeví venkovská žena, která přináší do chrámu květiny a vodu jako obětiny. Vypráví příběh dvou milenců, kteří spolu vyrůstali a hrávali si u studny. Svou lásku a stesk po milém vyjadřuje tancem. V šatu svého milého a v odrazu na hladině studny hledá jeho podobu. Hra patří k nejlepším „snovým hrám“ a přibližuje nám podzimní ticho a osamění. Tklivá píseň, pomalé pohyby. Ani tady bychom bez vysvětlení mnoho nechápali, ale obdivovali jsme alespoň tradiční japonský oděv a atmosféru.
Při kjógenu už jsem se cítila „jako doma.“ Tady se objevili i herci divadla kjógen v čele s Ondřejem Hýblem a těšila jsem se z groteskní situace, kdy pán domu dostal darem soudek sake a nechtěl ho pít sám. Sluha mu tedy přivedl „mimořádného hosta“, ale známého v kraji svou agresivitou. Pán se obával, aby host něco nevyvedl a přikázal mu dělat přesně to, co on řekne. Extrémně přičinlivý, ovšem ne nejbystřejší sluha si pánův příkaz vyložil po svém. A tak bylo o zábavu postaráno a tklivost předchozí vážného divadla nó byla ta tam.
Poté už přišla na řadu hra Pavoučí démon, což byl pro změnu horor. Představili jsme si autora hry, který má jen určité možnosti ve 14. století, jak vytvořit divadlo a chce diváky co nejvíce vyděsit. Hra vychází z legend o Minamotovi no Raikóovi, známém jako přemožitel démonů. Nemocného válečníka Minamota no Raikó navštíví v noci neznámý mnich. Ale vyklube se z něho pavoučí démon. Raikó se brání mečem a démona zraní. Bojovníci poté sledují jeho krvavou stopu až k mohyle a násilím do ní vniknou. Rozpoutá se velká bitva statečných samurajů s démonem. Ten na ně vrhá své pavučiny, ale nakonec je přemožen. Scéna, kdy démon vrhá na samuraje pavoučí vlákna patří k nejslavnějším a nejakčnějším momentům repertoáru celého žánru nó. Je srozumitelná, i když japonsky neumíme. Obdivujeme zvláštní kostýmy i pohyby. Tato hra je protipól dvou prvních tklivých a snových her a odnáším si dojem, jako bych se opravdu vrátila v čase, možná něco podobného, jako bychom pozorovali divadelní hru nějakých přírodních národů ukrytých v divokém pralese. Bylo to velmi působivé a já jsem žasla. Spokojeně jsem odcházela s pocitem, že jsem „nasála“ něco z atmosféry starého a tradičního Japonska.
Rozhovor s Ondřejem Hýblem, japanologem a unikátním hercem divadla kjógen
Ondřej Hýbl, snad už i příjmení je příznačné, hýbe česko-japonským přátelstvím i dějinami divadla. Je to japanolog, herec japonského divadla kjógen, které přináší také českým divákům a je jediným na celém světě, komu se povedlo, aby ho Japonská herecká komunita přijala mezi sebe, učila a naučila ho kultuře, která je asi 650 let stará. Tento neuvěřitelný dar přináší Ondřej Hýbl právě v roce 2026 do České republiky. Máme právem na koho být hrdí. Ondřej Hýbl je v jednom kole a mnoho času na povídání neměl, přesto nám přiblížil do hlavní.
Jak se Vám povedlo, být jediný, koho Japonci začali učit kjógenu?
„Neřekl bych, že jsem úplně jediný. První američan, který se učil kjógen v Japonsku, začal už někdy v roce 1956. Ale jde o to, že vždy člověk odjede do Japonska na rok nebo na nějakou stáž a něco se naučí. Většinou to nejsou dlouhodobé spolupráce. Tohle jsem chtěl prolomit. Řekl jsem si, že tam budu tak dlouho, dokud mi neřeknou „ A dost!“ Dopadlo to tak, že jsem tam byl 12 let a nakonec moji učitelé, tedy rodina Šigejama, kde jsem byl, mi napsala doporučení. Jednoduše si řekli, že mě zkusí dát do profesionální přípravky, stejně jako rodilého Japonce. Tohle je spíše ojedinělé. Až herecká asociace toto mé snažení zastavila. Ale když rodina Shigejama viděla můj zápal pro divadlo a kulturu, tak si řekli: „No, tak dobře. Nepozvali jsme ho sem, nevybrali jsme si ho, ale zkusíme, co se tedy jako cizinec dokáže naučit.“ A tak mě začali brát do šatny, začali mě učit oblékat a takhle to pokračovalo. Byla to shoda náhod, že jsem natrefil na takovou rodinu. Kdyby to byl někdo jiný, skončilo by to slovy: „No, tak dobře. Naučil ses dvě hry, hraj to v Čechách, občas přijeď, čas od času nás můžeš pozvat. Ale tím, že došlo k synergii mezi mnou a Šigejama, tak se vlastně tímto způsobem povedl zázrak.“
Proč Vás tak japonské divadlo přitahovalo, jak došlo k tomu, že jste se naučil výborně japonsky a začal hrát?
„Přivedl mě k tomu Hubert Krejčí. Bohužel už nežije, ale byl to dramatik, který kjógen objevil a někdy v 80. letech, aniž by ho sám někdy naživo viděl. Když mi bylo 15 let, tak jsem četl knihu Mnich, kostra a její obal, což je jedna z knih Huberta Krejčího. Je to překlad, on toto dílo překládal tehdy z ruštiny a snažil se je realizovat na jevišti. Mně připadal scénář tak geniální, že jsem se chtěl dozvědět něco víc. Chodil jsem tehdy ještě na ‚průmyslovku‘, poté na ČVUT, kde jsem se učil japanologii. Když se mi podařilo do Japonska odjet, právě do zmíněné rodiny Šigejama, tak mi došlo, že za rok a půl nemám absolutně šanci se to naučit tak, aby se hry daly v Čechách hrát. Tam jsem teprve pochopil, že jazyk je klíč k tomu, vnímat hry tak, aby se daly překládat. Se značným zpožděním jsem začal dohledávat věci. Do té doby jsem si říkal: „Japonština dobrý, stačí, že se nějak domluvím“. Když překládáte anekdotu anebo potřebujete přeložit komedii, tak musíte doslovně přeložit tu situaci. Pochopit, co je vtipné, což je úplně jiný level, než když např. jenom provázíte, což jsem dělal před tím, než jsem do Japonska odjel.“
Tyto hry jsou tedy asi 650 let staré, viděli jsme tady v Praze hrát muže. Je to podobné jako ve starém Řecku či Římě, že divadlo hráli jen muži?
„Na začátku hrály ženy také, ale v roce 1600 došlo k sjednocení Japonska pod vládu Šógunátu Tokugawy. Někdy v 17. století dochází k zákazu ženského kabuki, což je jiný žánr. Nó a kjógen je kultura, která vznikla původně pro samurajskou šlechtu. A vznikla někdy ve 13. století. Ale v 17. století, když přestalo období vnitřních válek a šógun sjednotil Japonko pod jednu centrální vládu a války už nebyly tak strašné, začala se zvedat městská kultura. Začali prosperovat obchodníci a ti chtěli také nějaké své divadlo. Takže vzniká kabuki. To je divadelní žánr, který je dnes výrazně slavnější a větší než kjógen v Japonsku samotném. Kabuki nejdříve hrály ženy a bylo to poměrně dost úzce propojené s prostitucí. A protože se samurajové mezi sebou vraždili, vznikaly totiž různé milostné trojúhelníky a spory, i když na tyto hry původně chodit neměli, tak šógun zakázal ženám hraní v japonském divadle. Ženy nahradili mladí chlapci, to úplně problém s prostitucí také nevyřešilo, takže šógun zakázal hrát i mladým chlapcům. Divadlo museli hrát pouze dospělí muži. Když tohle zavedli v kabuki, tak následně další žánry jako nó nebo kjógen si řekly: „Tak my musíme taky.“ Těch žen bylo velice málo, ale některé hrály. Od roku 1600 se na jevišti nevyskytovaly vůbec, ale dnes se pomalu vrací. Teď právě v červnu 2026 je v Praze Isa Takeda, mladá třicetiletá herečka, která má status profesionální herečky, takže tato tradice se mění a ženy na jevišti zase vidíme.“
Je to opravdu možné, že tyto hry jsou 650 let staré a zachovaly se?
„To je pravda. Původní texty nebyly 200 let zapsané a předávaly se pouze orálně. Ty zápisy jsou opravdu ze 17. století. Ale existují zápisy o hrách, která kdy byla uváděná, takže hry samotné a příběhy takhle staré jsou… To, co se trošku změnilo, je jazyk. Divadlo nó je založeno na deklamaci pevně daného textu, který má strukturu japonské básně. To znamená, že má 5 slabik, 7 slabik, 5 slabik, 7 slabik a do toho jedou bubínky, píšťaly a další věci. Takže se hra nedá přeložit do moderní japonštiny, protože už byste rozbili původní strukturu, už by hudba nebyla propojitelná s pohybem, na kterém je toto divadlo založeno. Celý obsah hry je založen na tanci. Ale je to těžko adaptovatelné na současné podmínky, proto tomu diváci těžko rozumí, dokonce i v Japonsku samotném. Kjógen tohle nemá, má nějaké zpívané pasáže, někde zpíváme česky, někde japonsky, to podle toho, jak se mi to podaří nebo nepodaří přeložit, ale nemá strukturu propojenou s melodikou řeči a s pohybem. Takže tady jsou Japonci schopni některé velmi staré struktury nahrazovat novějšími. Divák tedy rozumí výrazně víc než textům divadla nó. Vtip, který byl aktuální před 650 lety, není možný přenést do dnešní doby. Jsou i hry, které se dnes nehrají, protože ani Japonci neví, co byla podstata těch věcí, které byly tehdy směšné. Obsahují například přísloví, která dnes nikdo nezná. Celkově je uchovaných her asi 200, ale hraje se jich v současné době podstatně méně.“
Děkujeme za rozhovor a za zprostředkování této starodávné kultury
Foto: Eva Smolíková a archiv Divadla kjógen
Eva Smolíková
Taneční magazín