La Putyka i akrobatický muzikál

Předvoj kulturního léta v Olomouci

Divadlo na cucky pokračuje v Olomouci v postcovidové tradici novocirkusových přehlídek na začátku léta. Cirkuzkus 2023 pobaví diváky v termínu 8. až 11. června v areálu Letního kina, ale i na Dolním náměstí. Přijede věhlasný Cirk La Putyka nebo Losers Cirque Company.

„Oslovili jsme špičky současné novocirkusové scény a našli nový termín. Doufáme, že bude vyhovovat většině rodin, předchází totiž konci školního roku, prázdninám a dovoleným,“ uvedl mluvčí Divadla na cucky Zdeněk Vévoda. „Po novém cirkusu je mimořádná poptávka nejen v Olomouci, registrujeme zájemce o vstupenky z celé Moravy, občas jde i o diváky z Prahy. Někdy mají problém v hlavním městě najít nevyprodané reprízy, jindy si možná chtějí udělat výlet,“ dodal.

Organizátoři z Divadla na cucky zvou podobné soubory každoročně již od léta 2020, kdy tak reagovali na covidová omezení. Letos se v červnových večerech publiku představí Cirk La Putyka s představením BOOM vol. 2, a to hned dvakrát. „Na programu je i strhující akrobatický muzikál Nebesa ansámblu Losers Cirque Company, na němž se podílí také věhlasná taneční skupina 420PEOPLE a pěvecký sbor Maranatha Gospel Choir. Tyto highlighty v Letním kině pak doprovodí exkluzivní workshopy souborů pro veřejnost nebo vystoupení Italky Clary Larcher s představením Araké. To se odehraje na Dolním náměstí a bude přístupné zdarma,“ upřesnil Vévoda.

Vstupenky na nejočekávanější tituly nabízejí pořadatelé již od prosince za zvýhodněnou cenu 490 a 350 Kč (sleva platí pro seniory, držitele průkazů ZTP a děti od 3 let či studenty). Od 23. května budou lístky k dispozici za vyšší sumu – základní za 650 a zlevněné za 450 Kč. Zakoupit je můžete na webu divadla www.divadlonacucky.cz nebo v síti Ticketportal.

Zdeněk Vévoda, Divadlo na cucky

pro Taneční magazín

Talent nemůže být ničím nahrazen

Moderní technologie pronikají do současného světa, ale…

Moderní technologie talent nahradit neumí

Pro mladé tvůrce ale mohou být vítaným pomocníkem

Upravovat nebo skládat hudbu umožňují budoucím muzikantům nové technologie, které vtrhly jak divoká voda do všech uměleckých oborů. Přesto ale neumí vše a talent je stále to, co činí člověka jedinečným. Své by o tom mohla říci pedagožka Hana Švajdová, která mladé hudebníky vede už 30 let. Letos se již potřetí zapojila se svým studentem do stipendijního programu Akademie MenART pro nadané žáky, který jejich talent pomáhá rozvíjet díky zkušeným umělcům.

Přestože speciální programy umožňují mladým umělcům nahrávat i upravovat hudbu, a vytvářet tak jedinečné skladby i nalézat inspiraci v mnohých on-line výukových programech, osobní kontakt mezi žákem a učitelem je podle odborníků při výuce hudby potřeba a moderními technologiemi nahradit nelze. „Z použití nových technologií v hudbě prosperují především pokročilejší žáci, kteří tak mohou doplňovat a kombinovat dosažené znalosti. V počátečním stadiu výuky na nástroj je nutné k dětem přistupovat individuálně, předat jim pevné základy, aby si do budoucna nevytvořily špatné návyky. Potřeby žáků se navíc rychle mění a je třeba na ně pružně reagovat, což zvládne jen pedagog v osobním kontaktu se žákem. Na internetu jsou dostupná výuková videa s návody, které je možno použít jako doplněk výuky, ale je nutná zpětná vazba a osobní přístup učitele, který by měl žákům umožnit emocionální prožitek z hudby – ten k ní neodmyslitelně patří,“ vysvětluje Hana Švajdová. Výuková videa jsou podle ní proto vhodná spíše pro začátečníky z řad dospělých, kteří nemají možnost absolvovat lekce s učitelem a chtějí se naučit hrát jen tak pro radost. „Jinou kapitolou jsou moderní technologické postupy při tvorbě hudby jako notové či aranžovací programy, které mohou práci s hudbou výrazně urychlit a zpřístupnit. Ale i tady platí, že technika talent nenahradí,“ dodává Hana Švajdová.

Moderní technologie, k nimž by při běžném studiu neměli přístup, využívají také žáci, kteří jsou součástí programu Akademie MenART pro nadané děti. „Mentoři z řad profesionálních umělců sdílí svou zkušenost a osobní doporučení a zároveň žáky učí, jak se orientovat ve zdrojích a on-line nástrojích, kterých je nyní takřka neomezené množství,“ popisuje ředitelka MenARTu Dana Syrová. „Každopádně platí, že základem je znalost teorie a ovládnutí techniky, na tento aspekt kladou důraz všichni mentoři bez výjimky. Moderní technologie jsou následně v některých oborech velmi vítaným pomocníkem, který celý proces tvorby usnadňuje nahrát, předávat a dále na díle pracovat,“ dodává Syrová.

PhDr. Hana Švajdová pochází z hudební rodiny, hru na klavír studovala na konzervatoři v Kroměříži a Ostravské univerzitě. Na Základní umělecké škole „Žerotín“ v Olomouci učí již 24 let. „Na společné ‚muzicírování‘ s rodinou moc ráda vzpomínám. Proto se snažím podobné společné zážitky připravit i mým žákům a jejich rodinám, tak aby si spolu mohli zahrát doma i na koncertech. A najednou láska proudí beze slov,“ říká s úsměvem Švajdová.

Kromě klasické hry na klavír vyučuje také autorskou tvorbu. „Improvizaci jsem se začala postupně věnovat teprve před patnácti lety. Do té doby mi přišlo nemyslitelné jen tak si sednout ke klavíru a zahrát si pro radost. Improvizace a skládání vlastní hudby je ovšem pro umělce velice osvobozující. Nyní se v tom snažím podporovat i své studenty a dopřát jim radost z vlastní spontánní kreativity,“ říká Švajdová.

Inspiraci čerpá od stejně zaměřených kolegů i profesionálních umělců, se kterými pravidelně spolupracuje v rámci ročního stipendijního programu Akademie MenART. V klasické sekci se svým žákem Viktorem Skýpalou, který dnes už studuje na konzervatoři v Brně, zvyšovali svou profesionální i uměleckou úroveň pod dohledem pianisty Ivo Kahánka. Improvizátor David Vlček zase mohl těžit ze zkušeností saxofonisty a skladatele Marcela Bárty ve skupině volné tvorby. A letos čerpají kreativní inspiraci spolu s Danielem Hodgkinsem, čerstvě přijatým studentem oboru zvuková tvorba na Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění v Praze (HAMU), ve třídě skladatelky a klavíristky Beaty Hlavenkové. „Každý z mentorů dětem předává něco jiného, ovšem každý se jim věnuje maximálně individuálně a snaží se povznést jejich talent na nejvyšší možnou úroveň z pozice svých profesionálních i osobních zkušeností. Tak intenzivní práce s výjimečnými osobnostmi svého oboru by v normální praxi ZUŠ nebyla možná, a proto je stipendijní program Akademie MenART tak mimořádný počin,“ dodává Švajdová. Poznatky z MenARTu promítá do své každodenní výuky a je v úzkém kontaktu s dalšími kolegy, kteří se programu účastní.

„Motivovaní a erudovaní pedagogové jsou tahouny celého oboru uměleckého vzdělávání. V naší Akademii jsou neodmyslitelnou součástí celého procesu, jejich práci shrnujeme v jednom z našich mott za každým úspěšným umělcem stojí minimálně jeden osvícený pedagog‘. Právě naši mentoři často s láskou vzpomínají na své pedagogy, kteří je ovlivnili. Tím se celý kruh krásně uzavírá,“ podotýká Syrová.

Moderní technologie a internet silně pronikají do uměleckého světa

Je s nimi však třeba zacházet kriticky, říkají odborníci

Pod rukama jí prošly desítky budoucích architektů, ilustrátorů a restaurátorů – na Základní umělecké škole Slavičín učí Petra Ponczová děti kreslit už 17 let. Spolupracuje s umělci z dalších kulturních oblastí a do výuky stále častěji promítá moderní technologie. Se svými žáky hledá Petra inspiraci také na internetu, ale zároveň varuje před nekvalitními zdroji a šablonovitostí moderních kreseb podle návodu. S těmi nejnadanějšími studenty se pravidelně zapojuje do stipendijního programu Akademie MenART, kde se dětem věnují kromě učitelů také mentoři z řad slavných výtvarníků, sochařů či designérů.

Moderní technologie hrají obecně ve výuce uměleckých předmětů čím dál výraznější roli. „Snažíme se dětem nabídnout co nejširší škálu výrazových prostředků. Přestože jsme malá škola, hledáme pro naše studenty ty nejvhodnější technologie pro podporu jejich výtvarného záměru. V rámci programu MenART jsme například se studentkou pod vedením Richarda Loskota vytvořily v 3D programu sochu v nadživotní velikosti a následně nám ji pomohla vyřezat místní firma profesionální frézou,“ pochvaluje si Petra Ponczová. Moderní trendy a nová média zařazuje svého programu, který se věnuje podpoře talentu mladých lidí a inspiraci pedagogů, také Akademie MenART a podle jeho ředitelky Dany Syrové spolupracuje například s umělci pracujícími s novými médii. „Letos studenti výtvarné sekce tvoří pod vedením audiovizuálního umělce Pavla Mrkuse, který digitální prvky propojuje s prostorem. Nová média nejsou cizí ani Milanovi Caisovi či uznávané ilustrátorce Galině Miklínové, oba je využívají jako vhodné pomocníky. V minulém ročníku studenty pro práci ve 3D nadchl sochař Michal Gabriel či pro specifickou práci se světlem Richard Loskot,“ popisuje.

Jak učitelé, tak odborníci z MenART ale zároveň upozorňují na fakt, že moderní technologie nenahradí proces výuky a kontakt s pedagogem. Je třeba se dobře zorientovat v dostupné nabídce a vybírat tu, která je kvalitním pomocníkem. Ve výtvarné oblasti jsou typickým příkladem různá návodná videa, jak nakreslit zvíře, oko nebo třeba krajinu. Návody však mají různou kvalitu a z jejich napodobování si řada dětí odnáší vadné návyky, které následně s pedagogy korigují. „Kresbě portrétu nebo figury v hodinách vždy předchází výuka anatomie – postavení kostry a svalstva. Základem je poctivá konstrukční kresba a pochopení výrazových možností linie. Dalším problémem návodných videí na internetu je jejich šablonovitost. Děti kopírují věci, a přestože je to technicky slušně zpracované, tak to nemá žádný obsah a žádnou přidanou hodnotu,“ vysvětluje Petra Ponczová. O inspiraci na internetu a sociálních sítích se svými žáky diskutuje a snaží se je vést k tomu, aby byli schopní moderní technologie ve své tvorbě kriticky využívat.

Petra Ponczová vystudovala Střední uměleckoprůmyslovou školu Uherské Hradiště a poté volnou textilní tvorbu na Univerzitě Hradci Králové. „Pocházím z výtvarného prostředí. K tvorbě nás se sestrou od malička vedla maminka, která hodně šila. Sestra je grafická designérka a často úzce spolupracujeme,“ vypráví Petra. Už při studiu na vysoké škole začala na ZUŠ v rodném Slavičíně u slovenských hranic vyučovat kresbu. Práce s dětmi se jí natolik zalíbila, že u ní zůstala i po dokončení studia. „Učím děti od prvního stupně základní školy až po přípravu k talentovým zkouškám, takže jim musím umět poskytnout kvalitní základy pro studium architektury, ilustrace nebo designu,“ popisuje Petra. Se svými žáky se snaží kreativně pracovat a inspirovat je. Do výuky si proto pravidelně zve umělce z řad výtvarníků, sochařů či básníků. Již potřetí se také zapojila do ročního stipendijního programu MenART pro nadané děti. Žáci v něm mají prostor úzce spolupracovat s profesionálními umělci. „Dva studenti měli jako mentora výtvarníka Milana Caise, v dalším z ročníků dvě studentky spolupracovaly s multimediálním umělcem Richardem Loskotem a v letošním ročníku má ve své skupině naši studentku opět Milan Cais. Mentoři děti motivují a inspirují je,“ vysvětluje Petra Ponczová a dodává: „Pouští se do náročných projektů a často musí čelit překážkám, se kterými by se v ZUŠ nesetkaly. Díky MenARTu ale dostanou příležitost problém vyřešit například s podporou odborníka z Masarykovy univerzity v Brně, a tím získají nejen cennou zkušenost, ale i sebevědomí.“ Spolupráce s umělci neobohacuje pouze mladé výtvarníky, ale také jejich kantory. Samotnou Petru Ponczovou například čas strávený s Milanem Caisem motivoval k vlastní tvorbě. Vytváří ilustrace a v současnosti také pracuje na vlastní oděvní značce. Setkávání s umělci i jinými pedagogy, kteří jsou součástí projektu Akademie MenART, jí také přináší nové impulzy, které následně promítá do své výuky.

„Motivovaní a erudovaní pedagogové jsou tahouny celého oboru uměleckého vzdělávání. V naší Akademii jsou neodmyslitelnou součástí celého procesu, jejich práci shrnujeme v jednom z našich mott ‚za každým úspěšným umělcem stojí minimálně jeden osvícený pedagog‘. Právě naši mentoři často s láskou vzpomínají na své pedagogy, kteří je ovlivnili. Tím se celý kruh krásně uzavírá,“ dodává Dana Syrová.

V posledních pěti letech prošlo programem 777 stipendistů z více než 200 ZUŠ z celé ČR. Pro rok 2023/24 otevírá své třídy 16 mentorů, například klavírní virtuos Ivo Kahánek, koncertní mistr České filharmonie Jan Fišer, oceňovaná skladatelka Beata Hlavenková, divadelník a děkan HAMU Karel František Tománek, jedna z nejvyhledávanějších fotografek Štěpánka Stein a další. Uzavírka přihlášek pro letošní ročník je 31. března 2023. Podrobnosti najdou zájemci na www.menart.cz.

Mgr. Dominika Cardová

pro Taneční magazín

Ten, který vylezl na kopec a rozhlédl se

Skutečný příběh šamanského léčitele kmene Navahů přináší Jihočeské divadlo až do Prahy

Jihočeské divadlo přeneslo do Prahy vskutku mimořádnou inscenaci s názvem ‚Ten, který vylezl na kopec a rozhlédl se‘. Přeneseně i doslova. Malý chlapec poznal velký svět.

Jakýmsi zvláštním řízením osudu se v kanceláři ředitele Malého divadla Petra Haška začaly kupit předměty z navažské rezervace. Jednoho dne mu dokonce v rukou zůstal i deník navažského šamanského  náčelníka Blackhorse Mitchella, který dosud léčí indiány. A bylo rozhodnuto.

Vznikala inscenace vyprávějící jeho životní příběh, divák si také může prohlédnout všechny předměty denní potřeby, které skutečně jeho rodina užívala.

Broneco,  nebo také Blackhorse Mitchell,  dokončil svou autobiografii  Miracle Hill,  (Hora,  kde se dějí zázraky), v Institutu umění amerických indiánů.

Kniha byla vydána v roce 1967.  Broneco stále žije a dále se vzdělává, učí   jazyk Navajo, jediný,  který se nepodařilo  během 2. světové války rozšifrovat a získal za to ocenění. Zasvětil také svůj život léčitelství, pomáhá nemocným,  zrovna tak,  jako jeho dědeček. Miluje celý život hudbu a věnuje se jí.

Navahové žijí v jihozápadní části USA. Bydlí v hoganech, typických malých  obydlích, ve kterých je  uprostřed ohniště.  Většinu času tráví venku. Dřevěná konstrukce je obložena kamenem, spáry vyplňuje jíl a mech.  Hogany většinou netvoří osady, jsou od sebe vzdáleny, aby ovce a koně měly dostatečný prostor pro pastvu.  Zvířata jsou považována za plnohodnotné členy rodiny.  Navahové uznávají všudypřítomné kojoty,  kteří zosobňují dobro i zlo, lid  i božstvo.

Kresba pískem je hlavní součástí navažských rituálů. Mimo jiné, Navahové jsou velmi zruční řemeslníci, zejména tkalcovství je na vysoké úrovni.

Skalní suk Shiprock je jejich symbolem, je to místo, kde se stýkají hranice  Colorada, Arizony, Utahu a Nového Mexika.

Samotný příběh by možná nebyl až tak výjimečný, kdyby… Představte si život malého chlapce, který běhá bosý, žije s babičkou a dědečkem, protože své rodiče ztratil v bojích. Večer co večer  poslouchá vytí kojotů, praskání ohně  a každý den pase ovce. To tvoří  jeho život,  zkrátka všechno, co o něm ví.  Ovšem dědeček je léčitel a to je poslání, které není jen tak ledajaké.

Z této naprosté divočiny, tedy světa nám vzdáleného několik staletí, se náhle dostane do moderního světa velkoměst, techniky, školy a vědění. Poznává také koncerty a hudby, kterou je naprosto očarován. Zároveň ale  je jeho svět protkaný také magií a předvídavostí, která je jeho předkům tak blízká.

Pro diváka je toto nahlédnutí  do skutečného života  indiánů současné doby naprosto fascinující. Skutečně používané předměty denní potřeby, šamanská maska, hogany, kde  opravdu zakusíte atmosféru navažského kmene, vytí kojotů v dálce.

Celkový dojem z představení je ohromující. Bohužel ale, prostory Divadla X-10, které zatím nemá dostatečné zázemí, jsou spíše nedůstojné pro tak velkolepé   divadlo.

Určitě o moc krásnější by byl zážitek, pokud by návštěvník mohl vyslechnout a prožít tento příběh někde v letní přírodě….

Představení je také vnímáno  jako  dětské, tedy dobré poučení pro děti. Určitě ano. Děti vnímají věci po svém, jejich svět je jiný, než svět dospělých.

Ale dospělý by možná přece jen během představení vnímal raději více podnětů, tedy nahlédl by i do ostatních hoganů. (Je to ale umožněno po představení). Divák totiž usedne do jednoho z hoganů, ale každý hogan symbolizuje trošku něco jiného – tkalcovství, léčení a věštění z písku, chov zvířat.  Možná ale, pokud by si divák toto uvědomoval i během představení, byl by zážitek intenzivnější. Anebo naopak. Záměr tvůrce byl možná přesně takový. Usednutí v hoganu znamená určité omezení, které asi malý chlapec vnímal, než okusil ‚velký svět‘.

Pro diváka je velmi dobré, být před představením trošku obeznámen s příběhem Blackhorse Mitchella, (přečíst si program), protože jedině tak porozumí detailům.

Toto představení je pro nás  mimořádné, protože je to skutečný příběh, plný emocí, přináší nám vhled do života jiné kultury, tak vzdálené i blízké a můžeme se s ní sblížit i tady, v České republice.

Velice přínosné, neváhejte, vezměte s sebou i děti. Taneční magazín vřele doporučuje.

Foto: Archiv JD

 

Eva Smolíková

Taneční magazín

F*cking Beautiful Spring

Přichází jaro

Orální vyprávění je nepostradatelnou formou projevu vdechující život skutečným příběhům o lidech, věcech, událostech, pocitech. Díky němu přežil i tenhle příběh o šestnáctileté Marii a jejím dítěti. O zrození, těle v těle, křičícím šepotu a zvucích, které tvoří prostor. O ztrátě sebe sama a kruzích, které je nutné překročit, abychom se znovu našli.

PREMIÉRA
Spitfire Company: F*cking Beautiful Spring
18.3. | 20:00 // 20.3. | 20:00

Přivítejte se Spitfire Company jaro a nechte se vtáhnout do vizuálně, zvukově a tanečně podmanivého příběhu. Inspirací jeho vzniku se stalo nekonečné poslouchání oratoria El Niňo amerického skladatele Johna Adamse, jedinečných rapových veršů Kae Tempest a petrohradského undergroundu v podání ruské skupiny Shortparis.

Divadlo Ponec, 

Taneční magazín