HIT

Studio Hrdinů a CreWcollective společně chystají premiéru

Pražské divadlo Studio Hrdinů a umělecké uskupení CreWcollective zvou na premiéru sólové performance s názvem HIT. Skrze fyzické gesto, text a projekci přenese Jan Bárta na jeviště Studia Hrdinů ojedinělý dialog mezi ním a jeho digitálním alter egem. Premiérové uvedení se uskuteční ve středu 29. října 2025 od 20:00.

Tento autorský projekt navazuje na úspěšnou sólovou inscenaci Pitch z roku 2018, která byla oceněna odbornou kritikou jako jedna z nejvýraznějších inscenací festivalu Taneční platforma. Fragment performance HIT byl představen již minulý rok v rámci festivalu Norma ve Studiu Hrdinů. Z dřívějšího komorního pojetí se nyní projekt rozvinul do plnohodnotné, celovečerní performance.

„Studio Hrdinů dlouhodobě sdílí s Janem Bártou podobné umělecké tendence, jak v oblasti tanečního divadla, tak i činoherního. Každý společný počin je svého druhu výzkumem. Práci s Honzou považuji za inspirativní, výsledky našich úvah často vedou k nečekaným uměleckým přesahům,“ dodává ke spolupráci ředitel Studia Hrdinů Jan Horák.

Jan Bárta se v performance HIT zabývá konceptem ne-estetizovaného fyzického gesta jako výchozího bodu pro vznik jevištní akce. Jeho pohyb je doplněn videoprojekcí, která zasahuje do dění na scéně a sarkasticky komentuje jednání performera nebo ho doplňuje despektem. Celkovou atmosféru dotváří přesně artikulovaný autorský text, který kombinuje analytickou přesnost s poetickou absurditou. Minimalistickým přístupem Bárta zdůrazňuje radikalitu, emoční napětí a dynamickou propojenost těla s projekcí jeho alter ega.

Zapojení videoprojekce nabízí interpretační pohled a podněcuje diváka k aktivnímu rozhodování: co je podstatnější – tělesná přítomnost na scéně, nebo její digitální zprostředkování? V kontextu bouřlivé digitální doby zkoumá HIT hranici mezi živou akcí a virtuální projekcí. Aktivně testuje schopnosti koncentrace diváků/divaček a vnímání v prostředí přehlceném informacemi. Performance je vedle toho i jakýmsi chaosogenním rozborem současného života, využívající grotesku, banální předměty a fragmentované scény k odhalení prázdnoty za našimi každodenními rituály.

Projekt vznikl za finanční podpory Státního fondu kultury.

Každé uvedení performance HIT bude česko-anglické.

Jan Bárta: HIT

koncept a interpretace: Jan Bárta

video, grafika, projekce, foto: Dita Havránková

světelný design: Václav Hruška

zvuk: Matěj Šenkyřík

foto: Tomáš Hejzlar

premiéra: 29. října 2025 od 20:00 ve Studiu Hrdinů

další uvedení v roce 2026

Pavlína Drnková

pro Taneční magazín

Smoke and Mirrors

Tanečnice Francesca Amy Amante a flamenco kytarista Filip Zubák v choreografii Václava Kuneše

Renomovaný soubor současného tance 420PEOPLE a evropský projekt Dancing Histor(y)ies uvedou 24., 25. a 26. října v pražském Studiu Maiselovka novou inscenaci Smoke and Mirrors. Sólové představení tanečnice Francesci Amy Amante a sólový koncert flamenco kytaristy Filipa Zubáka. V choreografii Václava Kuneše, šéfa 420PEOPLE, tančí a zní, mizí a objevují se mezi skleněnými levitujícími objekty. Reprízy jsou na programu 20., 21. a 22. listopadu.


„Smoke and Mirrors – ve slovníku 20. a 21. století má tento anglický výraz význam lehce negativní. Mě ale inspiroval význam a zejména účel tohoto výrazu z 18. století. Šlo o celkem jednoduchý, tenkrát velmi působivý způsob, jak dosáhnout ,magické iluze’. Projektor, tedy ,kouzelná lampa’, zrcadlo a kouř. Zrcadlo jsme nahradili skleněnými nápady výtvarnice Vladimíry Klumparové. Chtěli jsme, aby i sklo bylo součástí tvůrčího procesu. A aby zároveň neztratilo nic ze svých vlastností – aby zůstalo pevné a křehké zároveň, impozantní, krásné, zdánlivě abstraktní, než souběhem okolností získá význam, příběh. Nádherné skleněné objekty jsme zredukovali na polotovary, ze kterých nové skleněné objekty vznikají podobně, jako vzniká představení,“ říká Václav Kuneš k nové choreografii, kterou vytvořil speciálně pro prostor Studia Maiselovka.


Online prodej vstupenek zde:  https://goout.net/cs/smoke-and-mirrors/szjqhwx/

 

Simona Andělová

pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečníkem zpěvákem, textařem…. Michaelem Petrem

„Tanec je má láska a hudba moje milenka“

Tanečník, choreograf, zpěvák, skladatel, textař, učitel tance, to vše je někdejší Mistr mládeže ve společenském tanci, který se jako tanečník dostal mezi pět nejlepších na Mistrovství Evropy v 10 tancích. V letech 2017 a 2018 získal cenu Nejlepšího učitele na Mistrovství světa Pro/Am. V roce 2022 vydal své autorské album S tebou. Žije v USA a nedávno v Praze otevřel malou taneční školu a jak sám Michael Petr přiznává, tanec je stále jeho největší láskou.  

Tanec Vás zaujal po zhlédnutí filmu Hříšný tanec a bylo to obrovské okouzlení, protože jste požádal maminku, aby Vás přihlásila na hodiny společenského tance. Dostal jste se ale na scénický tanec, ale nakonec jste se ke společenskému tanci dostal. Čím Vás tanec tak okouzlil? Měl jste čas i na jiné koníčky?

„Mě především okouzlilo spojení hudby a sportu, protože jsem pocházel z rodiny, kde se dělala atletika a druhá čas rodiny dělala hudbu, a když jsem poznal společenský tanec, tak to bylo ideální spojení obou, jelikož, jak jsem se zmínil, vyrostl jsem ve sportovní rodině a sám jsem chodil na sportovní školu se zaměřením na atletiku, tak mými koníčky byly hlavně sporty – tenis a v pozdější době snowboard, kterému jsem se věnoval hlavně, když jsem žil v Americe ve státu Colorado.“

V sedmnácti letech jste se stal Mistr ČR mládeže a obsadil jste čtvrté místo na evropském šampionátu v Showdance. Po ukončení studií na VŠ jste odjel do USA, kde jste se stal profesionálním tanečníkem. Co rozhodlo, že jste odjel za velkou louží?  

„Do svých 18 let jsem tancoval v Hradci Králové v taneční škole Krok. Tam jsem se stal Mistrem mládeže a poté jsem pokračoval v dospělých v Akcentu Ostrava a díky tomuto klubu jsme byli schopni cestovat po světě a měli jsme úžasného sponzora, ale když sponzorství skončilo, tak jsme samozřejmě hledali další prostředky, jak zaplatit tancování. Tak jsme se rozhodli pro odjezd do Spojených států. Nejprve pouze na kratší dobu, a jelikož bylo pro nás těžké se uživit tancem jako mladí profesionálové, tak jsme se rozhodli zůstat v Americe na delší dobu a pro mě se Amerika stala mým druhým domovem.“

Jako tanečník jste v USA začínal v Coloradu, pak jste byl v New Yorku. Chvíli jste tancoval také v Austrálii, Německu, Singapuru, pak pár let v Los Angeles. Jak na to plodné období vzpomínáte? 

„Přiznám se, že Amerika byla pro mě nejprve dobrodružstvím, protože jsem strávil celý život pouze tancováním a neměl jsem moc šanci na nic jiného a Amerika mě nabídla spojení obou.  Dobrodružství a cestování, a tak jsem si vybral zajímavé státy, kde jsem se mohl něco naučit.

A to platilo i pro zahraničí, řekl jsem si, že chci žít a tančit v každé zemi, kde se mluví anglicky, a právě proto jsem si vybral Austrálii, Singapur, Anglii, Ameriku. Je opravdu fajn poznat, že když se někdo naučí nějakou univerzální pravdu v technice v tanci, která platí jak na kontinentu evropském, americkém nebo Asii, tak potom člověk ví, že to opravdu platí všude a že to tak prostě je. A přiznávám, že těmito pravidly se držím doposud, pouze se snažím učit univerzální pravdy, ne svoje přesvědčení, ale to, co jsem vystudoval ze všech zemí na světě.“

Již nějakou dobu žijete v Portlandu ve státě Oregon v USA, kde vedete úspěšný taneční tým.  Čím Vás tanec fascinuje dnes?

„Ano, v Oregonu žiji asi přes 13 let a zaujal hlavně proto, že má dvě řeky a hodně podobné počasí jako v Čechách a je velmi zelený. A dobře se tam dělá turistika, kterou mám rád už z Čech. Tanec mě fascinuje především tím, že si dávám neustále nové cíle, hledám zajímavé studenty a projekty, už spíše učím ze zájmu než z povinnosti, a proto hlavně učím různé zajímavé celebrity, které  nabízí  možnosti zavítat do nových odvětví.

Ale přiznávám, že ze všech věcí, které jsem se naučil v životě a procestoval, společenský tanec opravdu nabízí univerzálně nejlepší spojení sportu, umění a hudby, a proto mě to neustále baví.“

V roce 2007 jste byl tanečním partnerem zpěvačky Lenky Filipové v TV taneční soutěži StarDance … když hvězdy tančí. Co Vám tato soutěž dala?

„V té době jsem prožíval hodně těžké období, protože jsem se zrovna během TV show rozváděl, takže opravdu to bylo těžké si to pořádně užít a musel jsem předstírat, že jsem v pořádku, což se hodně projevilo na mém výkonu, takže bohužel StarDance  jsem si neužil vůbec, spíš vzpomínám na to s bolestí, která provází každý rozvod. Ale to, co jsem si nejvíce užil, bylo kamarádství z naší řady a měli jsme opravdu výbornou partu. Hodně mě ti lidé podrželi v tom těžkém období, za což jim děkuji.“

Jako tanečník jste se dostal mezi pět nejlepších na Mistrovství Evropy v 10 tancích. V letech 2017 a 2018 jste získal cenu Nejlepšího učitele na Mistrovství světa Pro/Am. Co to pro Vás znamená?

„Měl jsem obrovské štěstí v tom, že mé zdraví drželo i v pozdějším věku. Kolem třicítky jsem chytil druhou slinu v profesionálním tanci a tancoval jsem v Německu. S taneční partnerkou jsme měli výborné trenéry, kteří nám dali skvělé zázemí, manželé Millerovi. A díky nim jsme se posunuli daleko a podařilo se nám obsadit dobré umístění. Poté, když se moje taneční partnerka rozhodla založit rodinu, tak už jsem vhodnou partnerku nenašel a soustředil jsem se hlavně na kategorii – učitel a student, v které jsem si našel novou motivací a byl jsem tenkrát jeden z těch prvních, co to brali vážně. Díky tomu jsem se hodně brzy vyšvihl nahoru a vytvořil jsem si svůj vlastní systém na výuku dospělých a díky tomu jsem byl dvakrát jeden z nejlepších učitelů ProAm na světě. A řeknu vám, když se ohlédnu zpět na tuto etapu, nemůžu věřit, kolikrát jsem tenkrát tancoval, jak často a kolik jsem měl studentů, protože být učitelem ProAm je náročné fyzicky i psychicky.

V Americe tato kategorie opravdu hodně frčí a je dobře zaplacena, takže díky tomu mě to dalo i svobodu dělat potom v pozdějším věku věci, o kterých by se mi za normálních okolnosti ani nesnilo. Byl jsem schopen se vrátit poté k hudbě. A vlastně sponzorovat si svůj začátek hudební kariéry sám.“

Věnujete se také choreografii a hudbě. Hrával jste v různých kapelách na bubny a basovou kytaru. Přednášel jste básně s akustickou kytarou. V roce 2020 jste vydal, dvoj single Jen Tebe a Lenka, další dvoj single The Letter and Dopis, v roce 2021 singl Čechoameričan a v roce 2022 autorské album S tebou. Co Vás přivedlo k hudbě?

„Jak jsem se již zmínil, pocházím z hudební rodiny, můj dědeček byl kapelník v dechovce a strejda hrál na baskytaru a táta na bubny, takže hudba byla v krvi, ale rodiče mě v tom nepodporovali, protože říkali, že muzikanti to jsou samí bohémové, a tak chtěli, abych dělal sport, což se jim povedlo. Ale  samozřejmě člověk se vždycky vrací k věcem, co má rád a hudba měla vždycky pro mě v srdci velmi speciální místo a už se 8 let věnuji hudbě. Nejprve na poloprofesionální úrovni a teď už profesionálně a jsem vděčný za to, že můžu vystupovat a že mě za to někdo i zaplatí, což považuji za velký úspěch, že někdo chce slyšet moji hudbu. V hudbě je strašně velká konkurence a o hraní v Čechách jsem měl trochu naivní představu, že to bude jednodušší, hlavně z mého života v Americe. Člověk má díky tomu nějaké představy a potom,  když přijede do Čech a snaží se prosadit, tak zjistí, že je vše jinak. Já hudbu dělám poctivě a opravdu se jí věnují mnoho let a beru privátní lekce jak na kytaru, tak na zpěv. Pracuji s opravdovými profesionály, takže i ten malý úspěch jsem si hodně vydřel.“

Jste tanečník, choreograf, zpěvák, skladatel, textař, učitel tance. Je Vám některá z Vašich profesí bližší, nebo Vás každá něčím obohacuje a naplňuje?

„V poslední době si uvědomuji, že pořád ten tanec je asi nejsilnější, protože jakmile mám nějaké období, kde buďto hudba nebo chorografie zakolísá, tak se vždycky opřu o tanec, a hlavně o výuku, takže bych řekl, že tanec je mojí největší láskou, a hudba je taková moje milenka.“

Řadu let žijete v USA a rodnou vlast často navštěvujete. Co pro Vás znamená domov, kde je ten Váš?

„Protože mně Čechy hodně chyběly, tak jsem si před dvěma lety koupil byt v Praze a otevřel malou taneční školu v Praze, takže pendluji každý měsíc mezi Amerikou a Čechami, řeknu vám, že to je hodně náročné, ale jsem vděčný za to, že jsem se mohl trochu vrátit do své rodné země.“

A co chvíle volna, jak je rád trávíte?

„Bohužel těch chvil moc není, ale když se tam malinká chvilka najde, tak strašně rád se dívám na filmy, jsem velký fanda filmu DUNE a rád chodím na procházky do Adršpachu.“

Děkujeme za rozhovor

Foto: Archiv Michaela Petra

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Děti diktatur

Současný tanec ukazuje latinskoamerické diktatury

„Jsme chudí ne proto, že bychom si to zvolili, ale protože nám vzali všechno – naši krev, náš dech, naše knihy, naše zdraví. Naše vlády jsou zkorumpované, stejně tak naše policie a vládnou u nás diktatury, o kterých všichni říkají, že už zmizely. Jsme národ umlčený, ale s vůlí křičet a vyprávět svůj příběh.“  (úryvek z inscenace) 


Taneční inscenace Děti diktatur přináší syrovou výpověď o životě v autoritářských režimech v Latinské Americe. Vychází ze skutečných příběhů lidí, kteří vyrůstali v prostředí korupce, násilí a strachu – ale i nezlomné touhy po spravedlnosti. Projekt vznikl v koprodukci Divadla Paměti národa a Velvyslanectví Chilské republiky. Premiéra proběhne 5. října 2025 od 19:30 hodin v Divadle X10, reprízy pak 26. října od 19:30 hodin a 1. listopadu 2025 od 17:00 hodin tamtéž.


Autory projektu jsou tanečníci a choreografové Lukas Lizama a Bárbara Hernández, kteří v inscenaci zpracovávají téma odporu proti útlaku silou těla a pohybu. Mladá generace umělců zpracovala tragické události, jimiž prošla společnost v mnoha zemích Latinské Ameriky. Jejich tanec je věnován šéfům firem, zkorumpovaným politikům i vrahům v oblecích – těm, kteří tiše přihlíží, zatímco jiní trpí. Inscenaci ve verzi work-in-progress v roce 2022 úspěšně uvedli v několika městech v Itálii, nyní vznikla v koprodukci s Divadlem Paměti národa plná inscenační verze.

„Spolupráce s Divadlem Paměti národa pro nás byla automatickou volbou. Paměť národa dlouhodobě dokumentuje příběhy disidentů a aktivistů, kteří bojovali za svobodu v totalitních režimech. Věříme, že i kulturní aktivity jako je právě inscenace Děti diktatur, zviditelňují existenci autoritářských režimů a mohou přispět k transformaci společnosti ke skutečné svobodě,“ uvedla Dita Aguilera, gestorka kulturních projektů Velvyslanectví Chilské republiky.

Inscenace vychází z autentických výpovědí osob, jež vyrůstaly v Latinské Americe v prostředí politického násilí, mizení lidí, systematického zastrašování a popírání základních lidských práv. Osou celého tanečního představení je motiv tichého, ale vědomého vzdoru. Děti diktatur jsou uměleckou reakcí na korupci, útlak a přehlížení utrpení lidí žijících v autoritářských režimech. Inscenaci doplní doprovodný diskuzní program věnovaný tématu lidských práv a současným podobám autoritářství. Vznikne bezpečný prostor pro dialog mezi publikem, umělci a odborníky o historických i současných formách nesvobody.

„Ačkoliv inscenace pracuje s latinskoamerickým kontextem, její sdělení má univerzální platnost a silně rezonuje i se zkušeností střední Evropy. Děti diktatur připomínají, že autoritářství nezmizelo – jen změnilo tvář,“ říká Markéta Kultová z Divadla Paměti národa.

Projekt vznikl díky finanční podpoře Ministerstva zahraničních věcí Chilské republiky prostřednictvím Programu pro kulturní aktivity v zahraničí (PACE) 2025, Ředitelství pro kulturu, umění, dědictví a veřejnou diplomacii (DIRAC), Státního fondu kultury a Ministerstva kultury ČR.

Foto: Tomáš Král

Michaela Szkála

pro Taneční magazín