Ukrutně šťastní

Severská groteska ve Švandově divadle

Švandovo divadlo uvede severskou grotesku Ukrutně šťastni. Divákům nabídne černý humor i originální příběh o touze zapadnout

Divadelní adaptaci románu Ukrutně šťastni dánského spisovatele Erlinga Jepsena uvede v premiéře 25. dubna ve Velkém sále Švandovo divadlo na pražském Smíchově. Bravurně vystavěný příběh s prvky westernu, hororu, krimi a černé komedie vypráví o policistovi, který je převelen do městečka Højer, svérázného zapadákova uprostřed bažin.

Novinku režíruje Eliáš Gaydečka, mladý tvůrce s čerstvou nominací na Cenu divadelní kritiky v kategorii Talent roku. Ústřední postavu muže zákona toužícího v novém působišti také po osobním štěstí a přijetí maloměstskou komunitou hraje Jan Grundman. Závěrečnou premiéru sezóny ve Švandově divadle plánuje navštívit i Erling Jepsen patřící k nejvýraznějším současným autorům skandinávské literatury.

Městečko s vlastními pravidly

„Titul Ukrutně šťastni vypráví o muži, který chce dělat správné věci a zároveň by rád zapadl mezi ostatní,“ říká Martin Františák, umělecký šéf smíchovské scény. Rozvedený policista ovšem netuší, co všechno jeho přání může obnášet. Zvlášť když se ocitne v tlupě starousedlíků, kterou stmelují vlastní zákony a tajemství. „Cestu policisty Roberta Hansena zkříží nebezpeční muži i nebezpečné ženy,“ naznačuje Františák.

Poklidné maloměsto, nad nímž se vznáší přízrak zločinu, připomíná dějiště dnes už klasických filmových thrillerů Davida Lynche. Ani tady totiž věci a lidé nejsou tím, čím se zdají být. „Grotesknost, syrovost i drsná řešení zapeklitých situací evokují i hry slavného britského dramatika Martina McDonagha,“ upozorňuje Martin Františák.

Napínavá cesta bažinou lží

Inscenaci nastuduje Eliáš Gaydečka, jehož režie vynikají výraznou obrazovou stylizací, hrou se žánry a osobitým humorem. Spolu s Lukášem Cenkerem a dramaturgyní Martinou Kinskou je Gaydečka zároveň autorem divadelní adaptace.

 „Z mnoha témat, která Jepsenův brilantně napsaný román nabízí, mě zaujala otázka, čeho všeho se může zdánlivě kultivovaný a hodný člověk dopustit, aby obstál ve společenství druhých,“ uvádí Eliáš Gaydečka. „Uvědomil jsem si také, jak typické je pro náš evropský prostor najít viníka, na něhož ve vhodné chvíli svalíme ty nejhorší hříchy. Zajímavé je i to, před čím jsme ochotní zavírat oči, i co jsme připraveni sobě a ostatním nalhat, abychom s nimi, ale i sami se sebou, dokázali žít,“ říká režisér.

V jeho nastudování je inscenace Ukrutně šťastni také vizuálně přitažlivou podívanou naplno využívající magie divadelního prostoru. Tvůrci pracují například s motivy halucinace a zrcadlení, které realitu občas změní v přízrak. Robertovo hledání „pevné půdy pod nohama“ i jeho touha po klidu a stabilitě zasazené do měkké věčně podmáčené krajiny navíc provází řada překvapivých zvratů vedoucích k originálnímu rozuzlení.

Hrdinové ze severu

Policistu Roberta Hansena hraje Jan Grundman, jenž svému hrdinovi vtiskl zajímavou nejednoznačnost. Jeho protivníka Jørgena, rváče s tvrdou pěstí a měkkým srdcem, ztvárňuje Jakub Tvrdík. Dvojroli Hanne a Ingerlise – Robertovy bývalé ženy i současné manželky prchlivého Jørgena – vytváří Barbora Křupková.

Robertovu dceru Josephine a Jørgenovu dceru Dorthe představuje Katarína Mišejková. Ta zároveň vystupuje v úloze prostitutky Lone. Robertovu temperamentní matku Sonju – ženu upoutanou na invalidní vozík, jíž je však těžké ukočírovat – ztělesňuje Bohdana Pavlíková.

Postavu Prebena, Robertova tchána a nadřízeného, ztvárňuje Miroslav Hruška. Role doktora Zerlanga, lékaře předepisujícího až příliš velké dávky léků, se ujímá Tomáš Petřík. Vystupuje zde také David Punčochář (majitel obchodu Moos), Luboš Veselý (bývalý policista Krüger), Matěj Anděl (Pastor) a Marek Frňka (Hospodský).

Puberťáka Knuda alternují Otto Dušek s hercem a rapperem Radkem Lajfrem, který na sebe ve Švandově divadle upozornil už v nové inscenaci Romeo a Julie. Jako soused Tage se představí Vavřinec Kratochvíl v alternaci s Adamem Langerem, v úloze štamgasta Helmuta se budou střídat František Florián s Filipem Jášou.

Příběh s filmovou cenou

Jak připomíná dramaturgyně Martina Kinská, podle Jepsenova románu Ukrutně šťastni (Frygtelig lykkelig) byl v roce 2008 natočen i hraný film. Snímek s názvem Terribly Happy získal v témže roce hlavní cenu Křišťálový globus na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary. Trefil se do vkusu poroty a nadchl i festivalové publikum.

„Divadelní adaptace ve Švandově divadle však vzešla přímo z románové předlohy, nikoli z filmového scénáře,“ zdůrazňuje Kinská. V inscenaci se tak objevují některé postavy a momenty, které ve filmu zachyceny nejsou, jiné z ní naopak mizí.

„Vznikající text jsme průběžně konzultovali a upravovali přímo s Erlingem Jepsenem, který je v Dánsku uznávanou literární hvězdou. Využili jsme i AI překlad, protože jeho romány zatím nevyšly v češtině,“ líčí dramaturgyně. „Naší spolupráci napomohlo i to, že autorova agentka Švandovo divadlo zná, protože tu byla na premiéře severské komedie Chlast,“ připomíná Martina Kinská.

Zelené světlo nad močálem

Minimalisticky pojatá scénografie Jakuba Perutha vychází ze současné severské architektury. Pomocí stěn z dřevěných jakoby mořským větrem ošlehaných latí vytváří prostor s velkou mírou variability. Ten se snadno mění v policejní stanici, hospodu nebo obchod.

Kostýmy Lindy Lukáčové pracují s uniformitou místních obyvatel, jemnými odkazy na westernovou estetiku a vystihují i propojenost některých postav. „Zásadní složkou kostýmu všech lidí v Jepsenově románu jsou gumáky. A ty v nápaditých variantách nechybí ani v naší inscenaci,“ říká dramaturgyně Martina Kinská.

Také hudba Františka Bartáka vychází ze sugestivních motivů typických pro westernové melodie. Ty se však postupně proměňují do elektronického zvuku, který podtrhuje znepokojivou náladu příběhu.

Přízračnou atmosféru navozuje i light design Kláry Pavlíčkové. Ten využívá mimo jiné zelené světlo – klamnou záři „bludiček“ lákajících nepozorné chodce doprostřed močálu.

Milovat, být milován, někam patřit

„Inscenace Ukrutně šťastni nabízí černý humor, napětí, groteskní situace i hořkosladké vyústění přinášející vidinu štěstí, které ovšem nikdy nebývá zadarmo,“ říká Martin Františák. „Najdeme zde také řadu plnokrevných postav, které se šťastně potkávají s typovou ražbou našeho hereckého souboru,“ dodává Františák. To všechno jsou podle něj důvody, proč tituly vytvořené podle severských předloh jsou ve Švandově divadle tak oblíbené, takže se stávají stálicemi repertoáru.

Ukrutně šťastni navíc vznáší palčivé otázky týkající se zákonů a spravedlnosti, statečnosti a pasivity, odpovědnosti, viny a trestu. Všímá si i vysoké ceny, kterou někdy platíme za potřebu milovat, být milováni a někam patřit,“ uzavírá umělecký šéf divadla.

Premiéra inscenace Ukrutně šťastni se uskuteční 25. dubna 2026 ve Velkém sále, nejbližší volné reprízy jsou naplánovány na 2. a 15. května 2026.

Hra Ukrutně šťastni / Frygtelig Lykkelig je uváděna se souhlasem agentury Nordiska Aps., www.nordiska.dk. Autorská práva v České republice zastupuje Aura – Pont s. r. o., Veslařský ostrov 62, 147 00 Praha 4.

Víte, že…

… inscenace Ukrutně šťastni se řadí do dramaturgicky velmi úspěšné linie severských komedií, které se ve Švandově divadle uvádějí pravidelně? Na současném repertoáru k nim patří Chlast, krutá komedie o partě přátel experimentujících se stálou hladinou alkoholu v krvi. Spoluautorem divadelní adaptace a režisérem stejnojmenného oscarového filmu je Thomas Vinterberg. Ve Švandově divadle hru nastudoval Thomas Zielinski. Do „severské řady“ patřily i legendární tituly Kdo je tady ředitel a Kurz negativního myšlení pyšnící se stovkami repríz.

… podle Eliáše Gaydečky obsahuje románová předloha řadu motivů a situací oblíbených ve westernech i krimi, které jsou přitažlivé a inspirativní jak pro tvůrce, tak pro diváky? „Objevuje se zde střet dvou protikladných mužů – policisty a desperáta, láska k problematické krasavici v nesnázích, hrdina nesoucí trauma z dětství i z nepovedeného manželství a v neposlední řadě i čerstvé a dávné vraždy,“ říká Gaydečka. „Podstatnou roli tu sehrává i močál, který může leccos skrýt i vyjevit,“ dodává.

… městečko Højer, kam Erling Jepsen svůj román situoval, skutečně existuje? Nachází se v zapadlé oblasti Jižního Jutska a má okolo 1000 obyvatel. „Když jsem bydlel blízko Højeru, lidé mi napůl žertem říkali: Kdybyste v Højeru žil 10 let, odečetli by vám je z doby strávené v pekle,“ uvedl Jepsen.

Magdalena Bičíková,

Richard Moučka

pro Taneční magazín

 

NOVÁ GENERACE

Dubnový večer v pulzu rituálů a spolupráce HAMU s konzervatoří

Baron Prášil

Laterna magika přináší střet světa umění a racionálního světa

Blízká budoucnost. Země kdesi uprostřed Evropy, země, v níž se tvrdě postihuje vše, co je vymyšlené – tedy nejen lež, nýbrž také pábení a fantazie. Ohrožují totiž jasně dané, měřitelné kategorie a podrývají moc. A možná zdánlivě paradoxně až příliš poukazují k podstatě, pravdě.

Ale právě zde se narodil chlapec, který vstoupí do historie jako baron Prášil, právě sem se vrátil z dlouhých cest a právě zde otevírá kufr plný knih, v nichž sepsal svá dobrodružství. Nevyřkne jediné slovo, přesto vypráví historky o tančení tanga s rozzuřeným býkem či záchraně létajícího rejnoka před urputnými rybáři. A v důsledku svých příběhů se baron Prášil dostává k soudu. Ale jak obstát před soudem, který nechce naslouchat? A jak vůbec chtějí soudit fantazii?

Multimediální inscenace propojuje filmové projekce s komiksem a velkorozměrnými i realistickými loutkami. Pestrost dotváří živá hudba a živá kresba, jež vzniká přímo v průběhu představení.

Dramaturgyně Martina Kinská o inscenaci

Baron Prášil – jeden z největších vypravěčů, které literatura zná. Nikoli jako autora, ale jako postavu. Je zosobněním schopnosti sugestivně předestřít ty nejneuvěřitelnější historky, vystavět svébytný svět, v němž neplatí omezení důsledné racionality, svět, který není spoután tím, co je v obecném povědomí tzv. „možné“. Prášilův svět je tak mnohem barvitější, vrstevnatější a překvapivější… a co víc, je to svět, který se de facto stále rozšiřuje, jehož srdce tepe, který se nebojí humoru.

Baron Prášil totiž svojí fantazií umí vyprovokovat tu naši. I když bychom nechtěli, stejně nás začnou při jeho líčeních napadat konkrétní obrazy – jak asi vypadá kabát, který má vzteklinu, jak člověk sám sebe vytahuje za vlasy z bažiny, jak se putuje s napůl snězeným koněm. To je jedno ze specifik imaginace, že je ze své podstaty impulsem k dalším obrazům, k dění v naší mysli, že v sobě nese pohyb, neustálou proměnlivost a rozrůstání se, že ony obrazy v nás budí silné emoce. Oproti tomu jednoznačný, dogmatický výklad je stagnací, ustrnutím – vytrácí se z něj nádech. Rozvíjí se případně jen restrikce, které jej pomáhají udržovat a hájit, a v nás narůstá leda tak strach, obava a úzkost.

Imaginace je prostor svobody. A díky možnostem, které lze skrze ni prozkoumávat, je to dost možná jedna z nejpříhodnějších cest, jak pochopit podstatu mnohého. A jak možná pochopit i sám sebe, to, co jsem žil, co žiju, na co samotný rozum nestačí. Vyžaduje to však odvahu vydat se do neznáma, ponořit se i do příběhu někoho jiného, vnímat věci i z jeho pohledu a dovolit si snít. Zbavit se racionálního a neustále analyzujícího odstupu, alespoň na chvíli zahnat autocenzuru, kterou jsme si postupně vybudovali, protože přinášela jistotu opory v měřitelných kategoriích, nebo (ještě hůře) onen jediný možný výklad, onu jedinou možnost. Jistotu, která je vykoupena jakousi mrtvolností.

Miřenka Čechová a Petr Boháč se zcela vědomě hned na začátku práce na Baronu Prášilovi této jistoty vzdali, a to i rozhodnutím, že legendární vypravěč v jejich inscenaci nepronese jediné slovo… Od počátku přemýšleli v jevištních obrazech, v jakési, jak Petr říká, „polyfonní poezii poskládané z mnoha složek: z filmového obrazu, živé kresby, pohybu a manipulace realistických loutek“. A tak nyní divákům nabízejí možnost nechat se alespoň na chvíli plně unášet imaginací, zažít okouzlení z ní a nechat ji v sobě růst. Laternovský Baron Prášil je poctou fantazii, je to způsob přemýšlení o světě i bytí v něm.

Režiséři Miřenka Čechová a Petr Boháč o inscenaci

Jaké byly vaše inspirační zdroje pro inscenaci Baron Prášil

Petr Boháč: Jsem milovníkem subverzivního umění Jana Švankmajera, hravé poetiky Evy Švankmajerové, magických aktů Alejandra Jodorowského, nespoutaného pábení ve vyprahlé krajině Roberta Bolaña, pobuřujících invektiv Davida Fostera Wallace, krutého smíchu Louise-Ferdinanda Célina, hravých alogismů Daniila Charmse. Jsou to inspirační zdroje, které se v inscenaci neobjeví, ale bez kterých bych ji určitě neudělal. Rozhodl jsem se následovat svého dětského hrdinu stojícího na křižovatce plné aut a koukajícího do barevného kaleidoskopu.

Miřenka Čechová: Odrazili jsme se od krásné zkušenosti s loutkami, kterou máme z inscenace Gulliverovy cesty v divadle ABC, a chtěli jsme pokračovat vizuálně narativním směrem a inspirovat se jak v objektech, které na jevišti ožívají, tak v možnostech filmu, jehož propojení s divadlem je pro Laternu klíčové, a také v možnostech živé kresby. Pro mě inspirace přichází také od konkrétních lidí, které jsme pro projekt oslovili. Spíš než Zemanův Prášil je nám blízký Prášil Terryho Gilliama, ale i on jedná dost skepticky. Náš Prášil je měkký snílek, který do tohoto světa nepatří.

Proč se právě dnes vracet k příběhům a postavě barona Prášila?

Miřenka Čechová: Pro mě osobně je to střet mezi světem faktickým, racionálním a světem fantazie a umění. Mám pocit, že se dnes začíná dívat na umělce trochu skrze prsty, jako na ty příliš liberální, příliš exaltované, ty, kterým není radno věřit, protože přehání, kteří by se neměli vyjadřovat ke světu a měli by publikum pouze pobavit. Zesměšňující nálepky komediantů a kejklířů se rozhazují jako obrana před tím, čemu lidé často nerozumí, čeho se také bojí a co může otevřít potlačené emoce a obsahy držené pod pokličkou běžné, společensky přijatelné normy.

Petr Boháč: Myslím si, že je důležité si uvědomit důležitost prášilovské persony, někoho, kdo vlastní všechny předpoklady podrývat autority, které si přivlastnily právo říkat, „jak to opravdu bylo“. U takového charakteru nejde o to, jestli si vymýšlí, nebo nikoliv, ale o právo a možnost znejistit pravidla a řády, jež byly uzavřeny do jediné povolené verze. A tato možnost a potřebnost revolty a nespoutanosti je navýsost aktuální. Všude kolem nás je tlak na jednoznačnost, na rychlé soudy, na fakta, která se sice tváří neutrálně, ale často jsou už výsledkem nějakého filtru a výběru. A postava Prášila do toho vstupuje jako někdo, komu je to přinejmenším jedno, kdo si s daným protokolem nedělá žádnou starost. Taková postava miluje vyprávění, miluje své posluchače nehledě na to, jestli jeho vyprávění může být škodlivé. Vrátit se k baronu Prášilovi znamená připomenout si, že nezkrotná fantazie není dekorace ani únik, ale způsob, jak zahlédnout svět. Z toho všeho je patrné, že Prášil se nevrací proto, aby nám vyprávěl historky v nějaké hloupé estrádní zábavě, nýbrž aby nám všem připomněl, že bez imaginace jsme snadno řiditelní.

Lze rozvést další témata, případně to, které je pro vás v Baronu Prášilovi zásadní? 

Miřenka Čechová: Pro mě asi fakt, že jsme součástí celku. Že antropocén je neudržitelný. Povýšenost člověka nad přírodu, která je něco od něj odděleného, co existuje nezávisle na něm, je tragický omyl. Zvíře není věc k využití. Soudkyně u nás zastupuje pragmatický svět, kde se na prostředí a přírodu díváme čistě utilitárně, a Prášil považující zvířata za bytosti, které nám rozumí beze slov, je pro ni tudíž nebezpečný fanatik, kterého je třeba držet mimo vliv. Navíc tímto vlivem může nakazit především děti. Zákaz bavit se s těmi divnými slýchávají děti často.

Petr Boháč: Pro uvažování o vyprávění barona Prášila je důležité nezapomenout na vztah mezi společenským řádem vyžadujícím nezpochybnitelný zákon a fantazií, jež naopak předpokládá nejasnost a interpretační rozechvělost. V logice tohoto myšlení je nutné se ptát, jestli Prášilovo vyprávění není nebezpečné pro ty, kdo tvoří zákon, jestli v něm nespatřují lež. Každá doba vytváří vlastní režim pravdy, tzn. mocné autority určují, kdo smí mluvit, z jaké pozice, jakým jazykem a s jakou váhou. Proto si myslím, že Prášilova fantazie a imaginace by mohla představovat pro určitý typ společnosti vážné riziko. Ani ne proto, že by vědomě klamal, nýbrž proto, že vytváří realitu mimo rámec spolehlivého ověřitelného zdroje. Proto jsme k Prášilovi vytvořili antagonistku, postavu Soudkyně, která zastupuje hlavní cenzorský úřad a která spatřuje v Prášilově knize jednu z hrozeb pro společnost.

Jan Burian, generální ředitel Národního divadla o inscenaci

Baron Prášil je oslavou fantazie a nespoutané imaginace. Miřenka Čechová a Petr Boháč vytvářejí hravý, vizuálně podmanivý svět, kde se obraz, pohyb, hudba i loutky propojují v sugestivní divadelní zážitek pro diváky všech generací.

Radim Vizváry, umělecký šéf Laterny magiky

Jak říkal Josef Svoboda: „Laterna magika vyžaduje stále nové a nové myšlenky, nápady, novou technologii. Vyžaduje opouštět nalezené a pátrat v neznámu, stále znovu a znovu.“ Tato slova dokonale vystihují snahu Petra Boháče a Miřenky Čechové, kteří se svým přístupem a konceptem zavazují k pokračování v odkazu zakladatelů, Alfréda Radoka a Josefa Svobody. Klíčovou otázkou našeho dalšího vývoje je dramaturgické hledání se všemi tvůrci, které se zaměřuje na smysl a možnosti Laterny magiky v dnešní době.

Baron Prášil 

Námět, scénář a režie: Miřenka Čechová, Petr Boháč

Dramaturgie: Martina Kinská

Choreografie: Miřenka Čechová

Scéna: Martin Chocholoušek

Kostýmy: Simona Rybáková

Hudba: Jan Kučera

Světelný design: Tomáš Morávek

Režie a kamera filmu: Pavel Berkovič

Rigging: Romana Stachovičová

Výroba loutek: Sébastien Puech, Paulina Skavova

Choreografie loutek: Amador Artiga

Kresba a animace: Galina Miklínová

Zvukový design a animace: Martin Hůla

 

Účinkují:

 

Baron Prášil: Radim Vizváry

Soudkyně: Markéta Cukrová

Labuť: Nikola Márová

Zapisovatelka: Galina Miklínová

Performeři: Katarína Sobinkovičová / Eliška Brtnická, Markéta Vajdová,
Inga Zotova-Mikshina, Lukas Blaha, Dalibor Lekeš

Hudebníci: Roman Zabelov, Jan Šikl

 

Premiéry 9. a 10. dubna 2026 ve Stavovském divadle

Foto: archiv Laterny magiky

Martina Sedláková

pro Taneční magazín