Nové směřování divadla, nové tváře, nový směr
20.září propukl v divadle PonecOpening nové sezony 2024/25. Historicky první Umělecká rada divadla (Dagmar Bednáriková, Jan Malík, Sylva Šafková) představili své plány na rok 2025, nový koncept rezidenčního umělce a další vize.
Večerem bravurně provedl umělec Michal Sikora. Představil nové plány, záměry a ohlédl se za historií divadla Ponec a krátce pohovořil i o prostorách divadla. Ředitelka Yvona Kreuzmannová zavzpomínala s úsměvem na krušné roky, kdy divadlo začínalo z ničeho a jaké byly jeho začátky. Yvona říká: „Když jsme začínali, měli jsme tři roky na to udělat nějaký velký počin. Ale za tři roky jsme neměli ani korunu. Stačilo by snad jen málo, jenže na vše bylo třeba třikrát více peněz. Nebylo nic. Neměli jsme ani střechu. Natočili jsme „Tance kolem Ponce“, jenže v roce 2002 začaly také povodně. Takže jsme dělali různé věci. Při prvním openingu jsme nabízeli divákům i přilby na hlavu, protože to bylo vlastně v té době povinné. Navíc nad námi jezdil vlak. Někteří umělci to krásně zakomponovali do své choreografie, např. slovy: „Archaicky mi hrabe“ (Archa je taneční prostor v Praze, jméno umělce bylo Hrab, pozn. redakce).
Při openingu se sešla vůbec první umělecká rada a první rezidenční umělkyně – Nataša Novotná. František Ponec by měl radost, že tu pokračuje kinematografie, protože Nataša představila svůj krátký taneční film New Normal v režii Jakuba Jahna. Vznikal v době covidové pandemie a ani na tento film nebylo dost času, ale výsledek je zdařilý. Nataša vzpomíná: „V roce 2021 jsme neměli moc času, měla jsem určitou vizi a nevěděla jsem, jak to přesně dopadne. Tanečník a mim Radim Vizváry mě upozornil, že máme čtyři měsíce na práci. Půjde to? Ale dali jsme to dohromady. New Normal, Dance for Camera bylo skvělé v tom, že kamera se hýbala. V té době začalo něco nového. Dobrého či špatného? Na to si musí každý odpovědět sám. Teď je to poprvé, co je tu rezidenční umělec, začínáme. Jsem potěšená, že mě Ponec oslovil a přizval do umělecké rady. Je to ale taková zkouška a třeba to půjde v budoucnu dělat lépe, kdo ví.“
Dála byla představena nová svěží energie, neokoukané tváře. Sylva Safková, Jan Malík. „Dnes je tu probublávající konflikt finanční, možná to, co od ledna uvidíte, nebude vůbec to, co my chceme. Ale jsou sny a realita“, říká Jan Malík. Sám za sebe upřesnil: „Tanec jsem potkal už dávno jako divák, zažil jsem něco, co se nedá popisovat, ale chci to znovu a znovu zažít.“
Sylva Safková se přidala: „Tanec dokáže sdělit téměř vše mnoha způsoby, za jeden život to je nevyčerpatelné. Tanec komunikuje beze slov a má v sobě magii.“
S tím nelze než souhlasit.
Druhá polovina večera byla plná živelnosti a otevřenosti brazilského světa
Solo Clary de Costa ‚Peel the Onion‘ diváky doslova vcuclo do energické show nabité sexualitou. V kostýmu barvy karamelového psa nastoupila Clara před diváky, zpočátku mi její show nedávala moc smysl, ocenila jsem ale krásný vizuální efekt ke konci. Ale pak je vše jasné. Úvod –„Bála jsem se jí. Silná, mocná, divoká. Byly to sny mladé dívky a ta se bála reality – ženy, tance, sexuální energie. Zkrátka celé té magie.
Clara de Costa studovala klasiku, ale má za sebou i vlastní tvůrčí počiny. Její dílo je pozoruhodné, svébytné. A má v sobě silný náboj.
Tyto charakteristické rysy se projevily v dialogu s ukrajinskou umělkyní a českým tvůrci hudby a designu. Clara de Costa a Jana Reutová (ukrajinská tanečnice a choreografka, třetím rokem se věnuje tvůrčí i lektorské činnosti v Praze) představily své dílo ‚Womanhood‘. Jak už název napovídá, Womanhood je o ženství a ženskosti. Je ale také o silné energii, vzájemné citlivosti a empatii. Možná můžeme vidět matku s dcerou, malé i velké počiny, vztahy, to vše tvoří jeden ženský svět. Ale ženy jsou někdy opravdu i unavené. Je tu ale naděje – když to všechno zvládnou a vydrží, udrží v rukou celou galaxii a to není málo!
Tímto komponovaným večerem byla 24. sezona zahájena a následoval raut v divadle Ponec.
Hodně štěstí do nové sezony!
Foto, text: Eva Smolíková
Taneční magazín
