„Já milovala každou roli, kterou jsem mohla na jevišti ztvárnit,“ přiznává Ivona Jeličová, držitelka Ceny Thálie, pro kterou je tanec projev emocí a vášně. Je v angažmá Národního divadla Brno, kde působí jako baletní mistr a je členkou souboru NDB3 (40+). A působí jako pedagožka na Taneční konzervatoři v Brně.
V dětství jste dělala atletiku, hrála tenis. A co další zájmy, co Vás ještě bavilo?
„Dělala jsem od 4 let balet a atletiku až na základní škole. Balet nebyl pro mě tehdy zajímavý, v podstatě jsem plnila maminčino přání stát se balerínou. Já chtěla spíše něco aktivnějšího jako atletiku. Tenis jsem nehrála, jen chtěla hrát, ale platit si trenéra bylo pro nás moc drahé.“
O baletu jste neuvažovala, ale nakonec na přání maminky jste nastoupila na brněnskou Taneční konzervatoř, kterou jste, ale jednu chvíli, chtěla opustit. Nakonec jste zůstala. „A jsem ráda, že to vyšlo.“ Co rozhodlo, že jste se nakonec na „ten balet“ dala?
„Na Konzervatoř jsem tehdy v 11 letech nastoupila právě kvůli mamince a také proto, že mě vybrali jedinou ze třídy a to mi lichotilo. Odejít jsem chtěla ve třetím ročníku. Z důvodu, že mě to nebavilo a přišlo mi to strašně pomalé 😀 Přibližně ve 4 ročníku se škola rozhodovala, jestli mě pustí do druhého stupně. V té době jsem dostala na hlavní obor jinou profesorku a ta ve mě viděla talent a předpoklady pro profesionální tanečníci. Můžu říct, že tak z 50% jsem vděčná ji, že jsem se stala balerínou.“
Po škole jste v roce 2000 nastoupila do angažmá plzeňského Divadla J. K. Tyla, jako sólistka baletu. Jakých bylo devět sezón, které jste v Plzni prožila?
„Nenastoupila jsem hned jako sólistka baletu, ale do sboru. Sólovou smlouvu jsem dostala až v roce 2002. Na Plzeň mám ty nejkrásnější vzpomínky, dostala jsem zde první šanci stát na jevišti v sólových rolích. Já jsem za těch devět let strašně vděčná. Přišla první nominace na Thálii, první získaná Cena Thálie a potkala jsem zde svého životního partnera.“
Pak Vaše cesta vedla, zpět do rodného Brna, když jste nastoupila do baletního souboru Národního divadla Brno a od té doby jste zde tančila řadu krásných rolí v baletech jako Bajadera (Gamzatti), Gisella (Myrtha). Labutí jezero (Odette – Odília), Nebezpečné známosti (markýza de Merteuil). Byla jste také Carmen a Raymondou. V současné době tančíte v inscenacích Kafka (Matka), Bdění (White Darkness), Coco Chanel, Popelka (Macecha), Romeo a Julie (matka Julie). Splnily se Vaše taneční sny? Je některá z rolí, které jste na scéně tančila, Vaši osudovou nebo srdci nejbližší?
„Byl to tehdy pro mě takový přirozený přestup do mého rodného města. Přibližně rok jsem zde hostovala, a pak přišla nabídka na stálé angažmá. Tím že jsme plánovali s manželem rodinu, tak nám přišlo přirozené vrátit se do Brna poblíž mé rodiny.
Měla jsem zde krásné příležitosti, krásné role velké i ty malé, nedá se říct, která je nejoblíbenější. Já milovala každou roli, kterou jsem mohla na jevišti ztvárnit. Možná když jednu vypíchnu, tak asi Lucidor a Arabella. Byla to velmi náročná dvojrole.“
Vaše taneční kreace Vám vynesly několik nominací na Cenu Thálie – Lady Macbeth, Radůz a Mahulena (Mahulena), Lucidor a Arabella, Chvění (Ona), Nebezpečné známosti (markýza de Merteuil) a role Maryši Vám Cenu Thálie vynesla. Co to pro Vás znamená?
„Když jsem byla mladá aktivní tanečnice, tak to pro mě znamenalo hodně, teď zpětně můžu upřímně říct, že to tak důležité není. Sleduji nominace v posledních letech a jsem z toho trochu zklamaná, ale to už tak asi bývá, protože jak já říkám, tak tanečník se nedá hodnotit časem nebo body jako v jiných sportech.“
V jednom rozhovoru jste řekla, že byste se ráda časem stala baletním mistrem nebo učila tanec. A tanec učíte na Taneční konzervatoři v Brně, kde jste sama studovala. Čím Vás práce pedagoga naplňuje a čím obohacuje?
„Na Taneční konzervatoři učím už třetím rokem a pořád mě to baví. Je to sice mravenčí práce, ale hrozně mě baví vidět ten pokrok na studentech. Také mě baví ten rozdíl vidět práci profesionálních tanečníků (pracuji také jako baletní mistr ND Brno), takže mám to srovnání začínajících tanečníků a profesionálních tanečníků.“
V soukromí jste maminkou dcery Adély a syna Matyase. Vedete své děti k baletu, nebo je to táhne, jako kdysi Vás, ke sportu?
„Mé dceři je 11 let a věnuje se brazilskému jiu-jitsu, wrestlingu a judu, dokonce je vícenásobná mistryně v ČR a pátá na mistrovství světa. Syn začíná s judem a parkourem, takže opravdu balet u nás nehraje žádnou roli😀
Čím je pro Vás balet dnes? Jednou jste k tomu řekla: „Je to obrovská emoce. Je mi líto lidí, kteří si tu emoci neprožijí. Až do krku vám vleze pocit toho emočního štěstí. To ničím nenahradíte. Je to obrovská láska a absolutní naplnění.“ Platí to stále?
„Ano, to se nezměnilo, balet/ tanec je pro mě projev emocí a vášně. Sice už netančím aktivně, ale jsem členkou souboru NDB3 (40+), takže mám to štěstí, si ty emoce na jevišti ještě užít.“
A co volný čas, jak jej ráda trávíte?
„Hlavně s dětmi a s manželem. Moc toho volného času nemáme díky sportu mé dcery, ale když už je, tak ho většinou trávíme někde na dovolené.“
Děkujeme za rozhovor
Ivona Jeličová:
Narodila se 5. 8. 1981 v Brně.
V roce 2000 absolvovala Taneční konzervatoř v Brně.
2000 – 2009 angažmá v Divadle J. K. Tyla v Plzni.
Od roku 2009 je v angažmá v Národním divadle Brno a od sezóny 2018/2019 první sólistka baletu.
2009 Cena Thálie za titulní roli v baletu Maryša.
Je držitelkou Ceny Phillip Morris – Poupě baletu (2007), výroční ceny portálu Opera plus za roli Ona v inscenaci Chvění (2016).
Působí jako pedagožka na Taneční konzervatoři v Brně.
Jejím manželem je bývalý tanečník Viktor Gutov, který působí jako kondiční trenér.
Foto: archiv Ivony Jeličové
Veronika Pechová
pro Taneční magazín
