Ballet Prague Heritage

Nadační fond a Institut Pavla Šmoka rozšiřuje unikátní archiv českého tance

Rok 2025 přináší Institutu Pavla Šmoka (IPŠ) nejen výročí, ale i nové začátky. Uplynulo padesát let od vzniku Pražského komorního baletu – souboru, který zásadně ovlivnil podobu moderního českého tance. Institut při této příležitosti představuje projekty, které propojují minulost s budoucností: digitalizaci unikátního archivu, sérii setkání s osobnostmi české kultury a putovní výstavu zachycující pět dekád tvorby souboru.


Institut letos rozšiřuje své aktivity o zásadní projekt BALLET PRAGUE HERITAGE – digitalizaci a katalogizaci archivních materiálů, které tvoří jádro jeho jedinečné sbírky. Cílem je uchovat a zpřístupnit veřejnosti dílo Pavla Šmoka a jeho následovníků – choreografů, tanečníků a umělců, kteří formovali podobu moderního českého baletu. Projekt je realizován za finanční podpory Národního plánu obnovy České republiky.


„Letos slavíme padesát let Pražského komorního baletu a zároveň se pouštíme do velkého úkolu – digitalizace archivu,“ říká Ladislava Dunovská Jandová, zakladatelka Nadačního fondu a Institutu Pavla Šmoka„Postupně zpracováváme stovky fotografií, článků a plakátů – opravdové poklady českého tance. Chceme, aby nezůstaly schované v krabicích, ale aby si je na stránkách Ballet Prague Heritage mohl prohlédnout každý, komu je tanec blízký.“

Vedle digitalizace připravil Institut také sérii setkání s výraznými osobnostmi české kulturní scény. V říjnu proběhla beseda s tanečníkem a choreografem Dominikem Vodičkou, v prosinci se uskuteční setkání propojující svět tance a hudby – tentokrát s hudebníky Zemlinského kvarteta. Zemlinští s Pražským komorním baletem spolupracují již od roku 2014. O společných projektech, propojení hudby a pohybu i zákulisí spolupráce budou hovořit členové kvarteta v čele s violistou Petrem Holmanem 15. prosince 2025 v 16 hodin v Malém sále Městské knihovny v Praze. Návštěvníky čeká nejen inspirativní diskuze, ale i malé hudební překvapení.

Součástí oslav padesátého výročí bude také mobilní výstava, která bude slavnostně uvedena 23. listopadu 2025 v Divadle na Vinohradech. Představí nejvýznamnější osobnosti a inscenace pěti dekád, včetně výběru z nejcennějších archivních fotografií a dokumentů. Po pražské premiéře bude výstava putovat po dalších českých městech.

Institut Pavla Šmoka zároveň pokračuje v rozšiřování své ediční řady Studio Balet Praha a Pražský komorní balet – historie a osobnosti, která zachycuje životní příběhy a tvorbu významných osobností českého tance. Dosud vyšly tři publikace – Studio Balet Praha – nová vlna československé choreografie (2021), Pavel Šmok – Choreograf s duší básníka (2023) a Luboš Ogoun – Hvězda poválečného baletu (2024). Na další svazek, věnovaný historii Pražského komorního baletu, se čtenáři mohou těšit v příštím roce.

Institut Pavla Šmoka tak naplňuje své poslání – uchovávat, dokumentovat a oživovat dílo Pavla Šmoka a jeho následovníků, připomínat historii českého tance a přinášet veřejnosti inspirativní setkání s lidmi, kteří ji tvoří dál.

Foto: Archiv  Balet Praha

Mgr. Johana Mravcová

pro Taneční magazín

HIT

Studio Hrdinů a CreWcollective společně chystají premiéru

Pražské divadlo Studio Hrdinů a umělecké uskupení CreWcollective zvou na premiéru sólové performance s názvem HIT. Skrze fyzické gesto, text a projekci přenese Jan Bárta na jeviště Studia Hrdinů ojedinělý dialog mezi ním a jeho digitálním alter egem. Premiérové uvedení se uskuteční ve středu 29. října 2025 od 20:00.

Tento autorský projekt navazuje na úspěšnou sólovou inscenaci Pitch z roku 2018, která byla oceněna odbornou kritikou jako jedna z nejvýraznějších inscenací festivalu Taneční platforma. Fragment performance HIT byl představen již minulý rok v rámci festivalu Norma ve Studiu Hrdinů. Z dřívějšího komorního pojetí se nyní projekt rozvinul do plnohodnotné, celovečerní performance.

„Studio Hrdinů dlouhodobě sdílí s Janem Bártou podobné umělecké tendence, jak v oblasti tanečního divadla, tak i činoherního. Každý společný počin je svého druhu výzkumem. Práci s Honzou považuji za inspirativní, výsledky našich úvah často vedou k nečekaným uměleckým přesahům,“ dodává ke spolupráci ředitel Studia Hrdinů Jan Horák.

Jan Bárta se v performance HIT zabývá konceptem ne-estetizovaného fyzického gesta jako výchozího bodu pro vznik jevištní akce. Jeho pohyb je doplněn videoprojekcí, která zasahuje do dění na scéně a sarkasticky komentuje jednání performera nebo ho doplňuje despektem. Celkovou atmosféru dotváří přesně artikulovaný autorský text, který kombinuje analytickou přesnost s poetickou absurditou. Minimalistickým přístupem Bárta zdůrazňuje radikalitu, emoční napětí a dynamickou propojenost těla s projekcí jeho alter ega.

Zapojení videoprojekce nabízí interpretační pohled a podněcuje diváka k aktivnímu rozhodování: co je podstatnější – tělesná přítomnost na scéně, nebo její digitální zprostředkování? V kontextu bouřlivé digitální doby zkoumá HIT hranici mezi živou akcí a virtuální projekcí. Aktivně testuje schopnosti koncentrace diváků/divaček a vnímání v prostředí přehlceném informacemi. Performance je vedle toho i jakýmsi chaosogenním rozborem současného života, využívající grotesku, banální předměty a fragmentované scény k odhalení prázdnoty za našimi každodenními rituály.

Projekt vznikl za finanční podpory Státního fondu kultury.

Každé uvedení performance HIT bude česko-anglické.

Jan Bárta: HIT

koncept a interpretace: Jan Bárta

video, grafika, projekce, foto: Dita Havránková

světelný design: Václav Hruška

zvuk: Matěj Šenkyřík

foto: Tomáš Hejzlar

premiéra: 29. října 2025 od 20:00 ve Studiu Hrdinů

další uvedení v roce 2026

Pavlína Drnková

pro Taneční magazín

Smoke and Mirrors

Tanečnice Francesca Amy Amante a flamenco kytarista Filip Zubák v choreografii Václava Kuneše

Renomovaný soubor současného tance 420PEOPLE a evropský projekt Dancing Histor(y)ies uvedou 24., 25. a 26. října v pražském Studiu Maiselovka novou inscenaci Smoke and Mirrors. Sólové představení tanečnice Francesci Amy Amante a sólový koncert flamenco kytaristy Filipa Zubáka. V choreografii Václava Kuneše, šéfa 420PEOPLE, tančí a zní, mizí a objevují se mezi skleněnými levitujícími objekty. Reprízy jsou na programu 20., 21. a 22. listopadu.


„Smoke and Mirrors – ve slovníku 20. a 21. století má tento anglický výraz význam lehce negativní. Mě ale inspiroval význam a zejména účel tohoto výrazu z 18. století. Šlo o celkem jednoduchý, tenkrát velmi působivý způsob, jak dosáhnout ,magické iluze’. Projektor, tedy ,kouzelná lampa’, zrcadlo a kouř. Zrcadlo jsme nahradili skleněnými nápady výtvarnice Vladimíry Klumparové. Chtěli jsme, aby i sklo bylo součástí tvůrčího procesu. A aby zároveň neztratilo nic ze svých vlastností – aby zůstalo pevné a křehké zároveň, impozantní, krásné, zdánlivě abstraktní, než souběhem okolností získá význam, příběh. Nádherné skleněné objekty jsme zredukovali na polotovary, ze kterých nové skleněné objekty vznikají podobně, jako vzniká představení,“ říká Václav Kuneš k nové choreografii, kterou vytvořil speciálně pro prostor Studia Maiselovka.


Online prodej vstupenek zde:  https://goout.net/cs/smoke-and-mirrors/szjqhwx/

 

Simona Andělová

pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečníkem zpěvákem, textařem…. Michaelem Petrem

„Tanec je má láska a hudba moje milenka“

Tanečník, choreograf, zpěvák, skladatel, textař, učitel tance, to vše je někdejší Mistr mládeže ve společenském tanci, který se jako tanečník dostal mezi pět nejlepších na Mistrovství Evropy v 10 tancích. V letech 2017 a 2018 získal cenu Nejlepšího učitele na Mistrovství světa Pro/Am. V roce 2022 vydal své autorské album S tebou. Žije v USA a nedávno v Praze otevřel malou taneční školu a jak sám Michael Petr přiznává, tanec je stále jeho největší láskou.  

Tanec Vás zaujal po zhlédnutí filmu Hříšný tanec a bylo to obrovské okouzlení, protože jste požádal maminku, aby Vás přihlásila na hodiny společenského tance. Dostal jste se ale na scénický tanec, ale nakonec jste se ke společenskému tanci dostal. Čím Vás tanec tak okouzlil? Měl jste čas i na jiné koníčky?

„Mě především okouzlilo spojení hudby a sportu, protože jsem pocházel z rodiny, kde se dělala atletika a druhá čas rodiny dělala hudbu, a když jsem poznal společenský tanec, tak to bylo ideální spojení obou, jelikož, jak jsem se zmínil, vyrostl jsem ve sportovní rodině a sám jsem chodil na sportovní školu se zaměřením na atletiku, tak mými koníčky byly hlavně sporty – tenis a v pozdější době snowboard, kterému jsem se věnoval hlavně, když jsem žil v Americe ve státu Colorado.“

V sedmnácti letech jste se stal Mistr ČR mládeže a obsadil jste čtvrté místo na evropském šampionátu v Showdance. Po ukončení studií na VŠ jste odjel do USA, kde jste se stal profesionálním tanečníkem. Co rozhodlo, že jste odjel za velkou louží?  

„Do svých 18 let jsem tancoval v Hradci Králové v taneční škole Krok. Tam jsem se stal Mistrem mládeže a poté jsem pokračoval v dospělých v Akcentu Ostrava a díky tomuto klubu jsme byli schopni cestovat po světě a měli jsme úžasného sponzora, ale když sponzorství skončilo, tak jsme samozřejmě hledali další prostředky, jak zaplatit tancování. Tak jsme se rozhodli pro odjezd do Spojených států. Nejprve pouze na kratší dobu, a jelikož bylo pro nás těžké se uživit tancem jako mladí profesionálové, tak jsme se rozhodli zůstat v Americe na delší dobu a pro mě se Amerika stala mým druhým domovem.“

Jako tanečník jste v USA začínal v Coloradu, pak jste byl v New Yorku. Chvíli jste tancoval také v Austrálii, Německu, Singapuru, pak pár let v Los Angeles. Jak na to plodné období vzpomínáte? 

„Přiznám se, že Amerika byla pro mě nejprve dobrodružstvím, protože jsem strávil celý život pouze tancováním a neměl jsem moc šanci na nic jiného a Amerika mě nabídla spojení obou.  Dobrodružství a cestování, a tak jsem si vybral zajímavé státy, kde jsem se mohl něco naučit.

A to platilo i pro zahraničí, řekl jsem si, že chci žít a tančit v každé zemi, kde se mluví anglicky, a právě proto jsem si vybral Austrálii, Singapur, Anglii, Ameriku. Je opravdu fajn poznat, že když se někdo naučí nějakou univerzální pravdu v technice v tanci, která platí jak na kontinentu evropském, americkém nebo Asii, tak potom člověk ví, že to opravdu platí všude a že to tak prostě je. A přiznávám, že těmito pravidly se držím doposud, pouze se snažím učit univerzální pravdy, ne svoje přesvědčení, ale to, co jsem vystudoval ze všech zemí na světě.“

Již nějakou dobu žijete v Portlandu ve státě Oregon v USA, kde vedete úspěšný taneční tým.  Čím Vás tanec fascinuje dnes?

„Ano, v Oregonu žiji asi přes 13 let a zaujal hlavně proto, že má dvě řeky a hodně podobné počasí jako v Čechách a je velmi zelený. A dobře se tam dělá turistika, kterou mám rád už z Čech. Tanec mě fascinuje především tím, že si dávám neustále nové cíle, hledám zajímavé studenty a projekty, už spíše učím ze zájmu než z povinnosti, a proto hlavně učím různé zajímavé celebrity, které  nabízí  možnosti zavítat do nových odvětví.

Ale přiznávám, že ze všech věcí, které jsem se naučil v životě a procestoval, společenský tanec opravdu nabízí univerzálně nejlepší spojení sportu, umění a hudby, a proto mě to neustále baví.“

V roce 2007 jste byl tanečním partnerem zpěvačky Lenky Filipové v TV taneční soutěži StarDance … když hvězdy tančí. Co Vám tato soutěž dala?

„V té době jsem prožíval hodně těžké období, protože jsem se zrovna během TV show rozváděl, takže opravdu to bylo těžké si to pořádně užít a musel jsem předstírat, že jsem v pořádku, což se hodně projevilo na mém výkonu, takže bohužel StarDance  jsem si neužil vůbec, spíš vzpomínám na to s bolestí, která provází každý rozvod. Ale to, co jsem si nejvíce užil, bylo kamarádství z naší řady a měli jsme opravdu výbornou partu. Hodně mě ti lidé podrželi v tom těžkém období, za což jim děkuji.“

Jako tanečník jste se dostal mezi pět nejlepších na Mistrovství Evropy v 10 tancích. V letech 2017 a 2018 jste získal cenu Nejlepšího učitele na Mistrovství světa Pro/Am. Co to pro Vás znamená?

„Měl jsem obrovské štěstí v tom, že mé zdraví drželo i v pozdějším věku. Kolem třicítky jsem chytil druhou slinu v profesionálním tanci a tancoval jsem v Německu. S taneční partnerkou jsme měli výborné trenéry, kteří nám dali skvělé zázemí, manželé Millerovi. A díky nim jsme se posunuli daleko a podařilo se nám obsadit dobré umístění. Poté, když se moje taneční partnerka rozhodla založit rodinu, tak už jsem vhodnou partnerku nenašel a soustředil jsem se hlavně na kategorii – učitel a student, v které jsem si našel novou motivací a byl jsem tenkrát jeden z těch prvních, co to brali vážně. Díky tomu jsem se hodně brzy vyšvihl nahoru a vytvořil jsem si svůj vlastní systém na výuku dospělých a díky tomu jsem byl dvakrát jeden z nejlepších učitelů ProAm na světě. A řeknu vám, když se ohlédnu zpět na tuto etapu, nemůžu věřit, kolikrát jsem tenkrát tancoval, jak často a kolik jsem měl studentů, protože být učitelem ProAm je náročné fyzicky i psychicky.

V Americe tato kategorie opravdu hodně frčí a je dobře zaplacena, takže díky tomu mě to dalo i svobodu dělat potom v pozdějším věku věci, o kterých by se mi za normálních okolnosti ani nesnilo. Byl jsem schopen se vrátit poté k hudbě. A vlastně sponzorovat si svůj začátek hudební kariéry sám.“

Věnujete se také choreografii a hudbě. Hrával jste v různých kapelách na bubny a basovou kytaru. Přednášel jste básně s akustickou kytarou. V roce 2020 jste vydal, dvoj single Jen Tebe a Lenka, další dvoj single The Letter and Dopis, v roce 2021 singl Čechoameričan a v roce 2022 autorské album S tebou. Co Vás přivedlo k hudbě?

„Jak jsem se již zmínil, pocházím z hudební rodiny, můj dědeček byl kapelník v dechovce a strejda hrál na baskytaru a táta na bubny, takže hudba byla v krvi, ale rodiče mě v tom nepodporovali, protože říkali, že muzikanti to jsou samí bohémové, a tak chtěli, abych dělal sport, což se jim povedlo. Ale  samozřejmě člověk se vždycky vrací k věcem, co má rád a hudba měla vždycky pro mě v srdci velmi speciální místo a už se 8 let věnuji hudbě. Nejprve na poloprofesionální úrovni a teď už profesionálně a jsem vděčný za to, že můžu vystupovat a že mě za to někdo i zaplatí, což považuji za velký úspěch, že někdo chce slyšet moji hudbu. V hudbě je strašně velká konkurence a o hraní v Čechách jsem měl trochu naivní představu, že to bude jednodušší, hlavně z mého života v Americe. Člověk má díky tomu nějaké představy a potom,  když přijede do Čech a snaží se prosadit, tak zjistí, že je vše jinak. Já hudbu dělám poctivě a opravdu se jí věnují mnoho let a beru privátní lekce jak na kytaru, tak na zpěv. Pracuji s opravdovými profesionály, takže i ten malý úspěch jsem si hodně vydřel.“

Jste tanečník, choreograf, zpěvák, skladatel, textař, učitel tance. Je Vám některá z Vašich profesí bližší, nebo Vás každá něčím obohacuje a naplňuje?

„V poslední době si uvědomuji, že pořád ten tanec je asi nejsilnější, protože jakmile mám nějaké období, kde buďto hudba nebo chorografie zakolísá, tak se vždycky opřu o tanec, a hlavně o výuku, takže bych řekl, že tanec je mojí největší láskou, a hudba je taková moje milenka.“

Řadu let žijete v USA a rodnou vlast často navštěvujete. Co pro Vás znamená domov, kde je ten Váš?

„Protože mně Čechy hodně chyběly, tak jsem si před dvěma lety koupil byt v Praze a otevřel malou taneční školu v Praze, takže pendluji každý měsíc mezi Amerikou a Čechami, řeknu vám, že to je hodně náročné, ale jsem vděčný za to, že jsem se mohl trochu vrátit do své rodné země.“

A co chvíle volna, jak je rád trávíte?

„Bohužel těch chvil moc není, ale když se tam malinká chvilka najde, tak strašně rád se dívám na filmy, jsem velký fanda filmu DUNE a rád chodím na procházky do Adršpachu.“

Děkujeme za rozhovor

Foto: Archiv Michaela Petra

Veronika Pechová

pro Taneční magazín