Dramata lásky, zločiny z vášně i napětí v soužití

Sezóna 2019/2020 ve Švandově divadle pod novým uměleckým vedením Martina Františáka!

Sezóna 2019/2020 bude první etapou pod vedením nového uměleckého šéfa Martina Františáka. Ten zde po osmi letech vystřídá Dodo Gombára. Švandovo divadlo chystá celkem šest nových inscenací, z toho tři ve Velkém sále a tři ve Studiu. Režie dvou titulů – hry Hadry, kosti, kůže a Na Větrné hůrce – se ujme sám Martin Františák, respektovaný divadelní tvůrce. Ten Švandovo divadlo otevře dalším výrazným režisérům jako je David Jařab, Jiří Pokorný, Jan Holec či Adam Svozil s Kristýnou Kosovou. Herecký soubor rozšíří Anna Stropnická, Jan Grundman a Matěj Anděl, jako hosté na Smíchově vystoupí Miroslav Hanuš a Matěj Nechvátal.

Jak uvádí dramaturg David Košťák, který je další posilou smíchovské scény, novinky ve Velkém sále spojuje téma velkých emocí: vášní, potýkání se s tím, co je a není hřích, i provinění – proti ustanoveným konvencím, ale také proti svému srdci. „Díky tomu všechny tři tituly v sobě nesou velmi silný příběh se zcela fundamentálním konfliktem rozumu a citu,“ říká David Košťák.

Společným jmenovatelem dvou nových studiových inscenací je pak téma soužití, tolerance a empatie – a to v různých variacích. „Dvě silné osobnosti v jediném domě a společnou zahradou; dvě rozdílné kultury, a tím i přístupy k životu v podobě uzavřené komunity maloměsta, do níž vpadne cizinec s patřičně horkým, jižanským temperamentem,“ naznačuje dramaturg a dodává: „Výběr třetího a posledního komorního titulu necháváme zatím otevřený, neboť jím chceme bezprostředně reagovat na aktuální dění.“

Werich kontra Holan

Sezónu otevře 21. září 2019 premiéra studiové inscenace Hadry, kosti, kůže v režii Martina Františáka. Všedně poetická, nevšedně groteskní i temně vtipná hra autora Pavla Jurdy zachycuje nelehké soužití herce Jana Wericha s básníkem Vladimírem Holanem. Dva protikladní sousedé letech 1948-1968 obývali stejný dům na pražském ostrově Kampa, který je dnes známý jako Werichova vila. Těžko si lze představit paradoxnější a pro tu dobu zároveň příznačnější situaci, než bylo sousedství ´národního klauna´ Jana Wericha, hlučného nájemníka v prvním patře vily, s tichou domácností básníka Vladimíra Holana, který v bytě pod ním sepisoval svoje geniální verše a ´rozmlouval s mrtvými´ – vzdálenost z jednoho pólu české kultury na druhý byla zhruba tři metry na výšku,” říká Martin Františák. Zjitřené sousedství obou mužů provázely každodenní střety, geniální malichernosti, ale i opatrně vyjadřovaná úcta, která trvala až do jejich smrti v roce 1980. V inscenaci přibližující – podobně jako např. Pankrác´45 – významné okamžiky  se objeví i nový stálý host Miroslav Hanuš.

Ve vichru vášně

V pořadí druhou novinkou sezóny bude hra Na Větrné hůrce, adaptace slavného románu Emily Brönte, příběhu o letitých poryvech milostného citu, svazovaném společenskými pravidly i složitou povahou obou protějšků. Autorkou nové, pro herce Švandova divadla na míru ušité dramatizace, je Marie Nováková. Od režiséra Martina Františáka lze opět očekávat důraz na silné osobní příběhy, výrazné režijní gesto i precizní práci s herci. Kromě obou stěžejních figur – tajuplného Heathcliffa a temperamentní Kateřiny – nabízí nové pojetí i výrazné herecké příležitosti pro členy celého smíchovského souboru. Premiéra bude 23. listopadu 2019 ve Velkém sále.

Kočkožrout a zákon smečky

První premiérou roku 2020 bude Kočkožrout, dramatizace brilantního textu filmového režiséra a dramatika Rainera Wernera Fassbindera. Hru zasazenou do prostředí maloměstské periférie uvede Švandovo divadlo v české premiéře 21. ledna 2020 ve Studiu. Kumpáni z mokré čtvrti zabíjejí čas posedáváním, popíjením, příležitostným sexem, hovory o ničem a sněním o nových začátcích jinde a jinak. Stojaté vody rozčeří příchod cizince s jižní krví… Kočkožrout navazuje na vydařené angažované inscenace (např. Srdce patří za mříže či Ztracenou čest Kateřiny Blumové), ve Švandově divadle pravidelně uváděné na studiové scéně. Zároveň jde o další z řady spoluprací s mladým, k dnešku se vyjadřujícím tvůrcem. Tím je režisér Jan Holec, jenž u Švandů dosud působil pod značkou hostujícího Divadla Spektákl.

Lady Macbeth z pražského Újezdu

Pohnutý příběh, osudová láska i tragická hrdinka, která se z nešťastného manželství pokusí uniknout vraždou. To vše nabídne hra Lady Macbeth z Újezda autora a režiséra Davida Jařaba, jehož originální text inspirovala novela Lady Macbeth Mcenského újezdu ruského autora Nikolaje Semjonoviče Leskova. Jařab přesadil děj do Prahy druhé poloviny 19. století a dodal mu až nečekaně současný náboj: v dobovém rámu se tak objevuje obraz dnešní společnosti, která se stále dělí na tak jiné světy mužů a žen… „Lady Macbeth z Újezda je dramatem nešťastné lásky a vášně, jež člověka ženou až k nejkrajnějším činům. V Jařabově podání jde i o důmyslnou studii toho, jak si společnost umí vychovat své vlastní oběti a zločince,“ říká dramaturg David Košťák.

Nové posily hereckého souboru Anna Stropnická a Jan Grundman

Adamova jablka: komedie, jakou jste neviděli

Na konec dubna příštího roku se chystá premiéra černočerné komedie Adamova jablka v pojetí jednoho z nejbouřlivějších režisérů střední generace Jiřího Pokorného. Divadelní adaptace stejnojmenného filmu, který v roce 2005 podle vlastního scénáře natočil Anderse Thomase Jensen, navazuje ve Švandově divadle na velmi úspěšnou linii severských inscenací Kdo je tady ředitel?, Kurz negativního myšlení, Řemeslníci ad. Podle autorky divadelní adaptace a zároveň dramaturgyně Švandova divadla Martiny Kinské půjde zřejmě o nejostřejší komedii, jakou kdy diváci na Smíchově viděli. Hrdinou je farář Ivan, který ve všem hledá jen to dobré. Na své venkovské faře tak rád přijímá i alkoholika a teroristu, aby si zde odpykali alternativní tresty. Jenže se objeví nový host, Adam. A ten se coby zavilý neonacista rozhodne, že faráři ukáže tu pravou realitu: „skutečný svět“ zla, kde Bůh lidi určitě nemiluje. Jestli farář převychová neonacistu nebo neonacista na svoji „víru“ obrátí faráře, uvidí publikum poprvé 25. dubna 2020 ve Velkém sále Švandova divadla.

Reflexe aktuálního dění ve výrazné režii

V polovině června 2020 se jako poslední titul sezóny 2019/2020 ve Studiu představí inscenace Adama Svozila a Kristýny Kosové; dvojice, která patří k nejzajímavějším tvůrcům nejmladší divadelní generace a poutá pozornost osobitým inscenačním přístupem. „Komorní titul bude bezprostředně reagovat na aktuální dění a bude reflektovat některou z politických kauz či palčivých společenských témat,“ uvádí dramaturgyně Martina Kinská.

Výhledy na sezónu 2020/2021

V listopadu 2020 bude mít ve Velkém sále premiéru hra na motivy života a odkazu činů Sira Nicholase Wintona, kterou pro Švandovo divadlo napíše Kateřina Tučková – autorka divadelní adaptace románu Bratr spánku, uvedené ve Švandově divadle v prosinci 2018. „Prokazatelný talent autorky Žítkovských bohyní či Vyhnání Gerty Schnirch vyprávět velké příběhy dopomůže ke vzniku hry, která se zaměřuje nejen na historické události, ale zároveň v nich nalézá paralely ke stavu současné ; Evropy,“ věří David Košták.

Ve studiové scéně poté spojí soubor Švandova divadla své síly s Petrem Boháčem a Miřenkou Čechovou, vůdčími osobnostmi Spitfire Company, jednoho z nejvýraznějších uskupení fyzického a experimentálního divadla u nás. Inscenace kombinující postupy činoherního a pohybového divadla se zaměří na život a dílo dnes již pozapomenutého filosofa přelomu minulého století Otty Weiningera. „Jeho misogynské názory jsou z pohledu dnešní západní společnosti doslova zavrženíhodné, zvláště s ohledem na kauzu #MeToo. Ale co když na nich přeci jen něco je?!,“ uzavírá Martina Kinská.

Magdalena Bičíková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

U Wericha pro Bedřicha

Také o tom, že život nemusí být vždy bílým domem, jak se zpívá v dávném muzikálovém hitu, napovídá představení „Sólo pro Bedřicha… Proč je mládeži do patnácti let nepřístupné?

Loutkové představení a nepřístupné mládeži do patnácti let? Co je to za protimluv? Vážený čtenáři, není! Představení „Sólo pro Bedřicha“ divadelního souboru ANIČKA A LETADÝLKO je toho živoucím důkazem. V jeho textu (a koneckonců i v samotných akcích) je více či méně zakuklených respektive otevřených sexistických narážek. Vystačily by zhruba hned na několik titulů nepřístupných mládeži. A to klidně i do osmnácti let.

Ono výchozí expozé „Sóla pro Bedřicha“ je tak poněkud smutně bilanční retrospektivou jedince na prahu konce života. Samotní autoři svůj samotný titul žánrově kategorizují spíše jako črtu. Výstižné paralely i metafory jejich látky však v průběhu večera často zabrousí až ke zkratkovité drobnokresbě. A zejména, toho natolik očekávaného smutku zde ve výsledném tvaru divák dočká opravdu v míře minimální.

Někdo má v kýblu nervy. Anička Duchaňová má v kýblu loutky a další divadelní propriety. Tak zahajuje své téměř „one woman show“ – „Sólo pro Bedřicha“. Hru plnou protikladů, mírně dadaistického napětí a tentokrát překvapivě bez živého zpěvu. Ačkoli předscéně vévodí mikrofon…

Pokud je řeč o loutkách i ostatních nespotřebních rekvizitách. Tak nejsou z žádného divadelního fundusu. Pocházejí z jistého v závěrečné faktografii jmenovaného brněnského vetešnictví, pražských bazarů a bleších trhů a z domácích zdrojů protagonistů. Neopakovatelná je zejména loutka vousatého lesníka v holínkách a zeleném stejnokroji, která důvěrně připomíná Fidela Castra.

Odjakživa mi třeba na šermířských představeních vadilo, že všichni padnou, ale pak pro další scény zázračně obživnou. Zde je tomu jinak. Anička Duchaňová si zde protentokrát poradila s loutkami i figurkami naprosto originálně. Na začátku byly – jak již pozorný čtenář pochopil – v kýblu. A když se nehodí, tak prostě padnou dolů z pódia pod forbínu. A věřte, že již neobživnou. I to je jistou paralelou života těžkého…

 

Vlastní scénář „Bedřicha“ je patřičně a v mezích žánru vygradován. Na rozdíl od jiných představení Duchaňové a „letadýlka“ mně tentokrát připadal i důmyslněji veden v motivické linii. A možná, že se jevil i jaksi průzračnější v lexikálné sémantické rovině?

Jistá komornost a subtilnost prostředí podkroví Werichovy vily však – jakoby dávným fluidem Jana Wericha, Josefa Dobrovského či Vladimíra Holana – textu i hereckému projevu dodávala další a novější rozměry. A samotná Duchaňová v každé pasáži večera nalézá úplně jiný odstín a valér svého herectví. Od nadhledu přes exaltovaný projev až po niterné soucítění s loutkovými hrdiny.

Namísto letadýlka by tentokrát slušel Anně Duchaňové v názvu souboru spíše tryskáč. Ačkoli jí spoluherec a dramaturg představení Petr Pola sekunduje pouze na pár minut v samém závěru, tak celé představerní jedné herečky (a mnoha loutek) profrčí v délce necelých padesáti minut! Duchaňová tak nezapře nejen své zkušenosti z divadla Husa na provázku, Minor či účinkování v kapele Jablkoň.

Závěrem bych autory pochválil za nevtíravou reklamu nadnárodního tabákového koncernu i jistého brněnského vetešnictví, poblíž Nemocnice svaté Anny. A vtipné paralely, kdy například závěrečná píseň autorského muzikantského triumvirátu Jiří Bažant, Jiří Malásek a Vlastimil Hála „Život je bílý dům“ svým textem Vratislava Blažka (…od pólu/až k pólu) evokuje jméno herce a dramaturga představení Petra Poly.

Jisté je, že vše má v „Sólu pro Bedřicha“ svůj význam. Stylově různorodé loutky, otevřený vztah k sexu, sebeironie a koneckonců i narážky na kouření… Speciálně bych ještě kladně uvedl talent hlavní protagonistky dát smysl a řád zdánlivě nesourodému výtvarnému stylu.

Myslím, že Jan Werich se po tomto představení neobracel v hrobě. Dlužno ještě podotknout, že soubor jej má na repertoáru již od roku 2013.

Sólo pro Bedřicha

Režie: Anna Duchaňová
Dramaturgie: Petr Pola
Scénografie: Bedřich – Máša Černíková, dále Vetešnictví U Sedmi Švábů, bazar na Kolbence, a další
Hrají: Anička Duchaňová, Petr Pola.

Foto:@princ biz a Tomáš Svoboda (s laskavým povolením Aničky a letadýlka)

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN