Štítek: umělkyně

Mezinárodní divadelní festival Pražské křižovatky proběhl v době od 30.září do 6.října 2019. Pro letošní ročník byl hlavním tématem hlas, naslouchání, slyšení.  Každý z umělců se tohoto tématu chopil po svém – v inscenaci Jiřího Havelky promlouvá hlas zábavy v politicky komplikované době, ve ‚Fantasii‘ Anny Karasinke promlouvá hlas z venku a popisuje herce a jejich jednání, Building Conversation nechávají mluvit publikum a zkoumají, co se stane, když hlas úplně absentuje, Christiane Jatahy přivádí na scénu hlasy dvou odlišných společenských vrstev,se zabývá samotným nasloucháním,   Flora Detraz vnímá hlas jako výraz poslušného i vzpurného těla a projekt Rimy Najdi pracuje s nejčistší podobou slyšení a naslouchání.

Rozpoznat lidský hlas je jeden ze základních socializačních nástrojů od samého dětství. Od okamžiku, kdy se narodíme, posloucháme, rozpoznáváme rozdíly. To totiž znamená porozumět. Což ovšem není nijak rychlý proces, pokud ho uspěcháme, porozumíme nakonec jen tomu, co  už jsme dávno věděli. (Sodja Lotker, Marta Ljubková)

Umělkyně Flora Détraz pochází z baletního prostředí. Vystudovala literaturu a během své kariéry se setkala s řadou umělkyň a umělců, kteří zásadně  ovlivnili její práci. Jejím základním tématem je vztah mezi pohybem a hlasem. V rámci festivalu představila pražskému publiku  MUYTE MAKER. Čtyři performerky během představení zpívají, smějí se, tančí a kakofonně debatují.   Scéna samotná i kostýmy umělců jsou jistě zajímavé, měnící se osvětlení jaksi  samo „převl éká“ umělce. Nejsem si zcela jista, proč mají performerky na hlavách podivné ozdoby, ze kterých vede lano a celý obraz vytváří dojem, že postavy jsou loutky.  Kulisy vytváří také až jakýsi středověký obraz. Některé okamžiky sice přivádí diváky k bujarému veselí, přesto se domnívám, že nesedí-li v publiku opravdový odborník na hlas a naslouchání, nemusí všemu plně porozumět.

Ačkoliv jistě nejsem takový odborník, nutí mě představení k zamyšlení, cože vlastně hlas pro člověka znamená. Mnohdy můžeme mluvit beze slov, ostatně tanec si stačí bez hlasu a všemu porozumíme, jindy zase můžeme říci tisíce a tisíce slov, a přesto nám nikdo nerozumí.  Ale jedna věc se popřít jistě nedá – tón je velice důležitý. Ostatně jako dobrý příklad slouží třeba  dva hádající se partneři, kteří si vyčítají „ten tón“, jakým bylo něco řečeno. ‚Kdybys totéž řekl jinak….‘ slýcháme. A mnohdy je konverzace vede na tak, že si každý z účastníků diskuse povídá to své, vzájemně se ani nevnímají, ale náramně si rozumí. Znáte to také? Co je tedy vlastně na samotném hlasu tak podstatné? Možná právě tak jako naše tělo při tanci, náš hlas přenáší  emoce a pocity dotyčného. Pokud  jsou pozitivní, uklidní posluchače, pokud jsou negativní, většinou se naslouchající rozčílí také..  Zářný příklad jsou zpěváci. Oblíbeného interpreta si posluchač vybírá vlastně podle povahy zpěváka. Pro někoho je příjemný rebel, pro někoho uklidňujíc í melancholik.

Během života člověk řekne kolem osmi miliard slov. Slovem vyznáváme lásku, slovem vyhlašujeme válku. To, co říkáme, tvoří svět kolem nás. Pozor na slova!

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN