Tereza Řípová – 8. stránka

Vedete své taneční kurzy. Kde vlastně učíte a jak dlouho?

Tereza: „Já učím 6 let, začala jsem s přípravkou dětí v Bakově nad Jizerou, poté jsem dostala nabídku učit klasické taneční pro mládež v Mnichově Hradišti. V tu dobu jsem oslovila Martina a tím naše spolupráce začala.“

Martin: „Já jsem učil více v Praze, s Terezkou jsme ale začali učit na mladoboleslavsku, zejména Mnichovo Hradiště, Mladá Boleslav a městečka kolem. V Praze jsme rozšířili výuku.“

Které typy tanců se dají nalézt ve Vašich kurzech?

Martin: „Razíme motto „Staré tradice v novém kabátě“, snažíme se tedy, aby tradiční standardní a latinsko-americké tance zůstaly, ale pokoušíme se je nějak tematicky rozšířit. Lidé si mohou vyzkoušet třeba tango argentino, každý člověk si poté snadněji přijde na to, zda ho více baví latina, standard nebo třeba ještě něco jiného. V Mladoboleslavském divadle pořádáme pravidelně jednou měsíčně taneční večery na divadelních prknech, udělali jsme například muzikálový večer a vyučovali jsme muzikálový tanec (Chicago).“

Oba máte také bohatou taneční kariéru. Co Vás přitáhlo k tanci?

Martin: „Mě vlastně přitáhla Terezka, byla to náhoda, nebo osud. Měl jsem totiž závodně plavat, ale onemocněl jsem. Když jsem se po nemoci vrátil, bylo mi doporučeno nemít žádnou extrémní fyzickou zátěž. Terezka s mým bratrem byli o rok mladší, osudem či náhodou jsme se dostali k sobě, co je ještě zvláštnější, nikdy jsme spolu závodně netančili, já s Terezkou, ani s mým bratrem žádnou společnou závodní kariéru nemáme. Terezka znala dobře mého bratra, ale oslovila mě…Nekonkuroval jsem bratrovi, opravdu. On byl v mladší kategorii.

Tereza: „Já jsem v 8 letech z aerobiku přešla na tancování, bavilo mě to, se Šimkovými jsme se sešli v klubu v Bakově nad Jizerou. Bratr Martina se mnou chodil do třídy.“

Zavzpomínejte na Vaše sportovní úspěchy…

Tereza: „Začali jsme úspěšně. S mým tanečním partnerem jsme vždycky končili na stupních vítězů, později samozřejmě přišla různá změna tanečních partnerů, ale vždy jsme se drželi ve finále či v semifinále. Později jsem přešla k standardním tancům, byla jsem v reprezentaci, poslední rok a půl či dva jsem reprezentovala Polsko.“

Čemu vděčíte za to, že jste vždy končili na stupních vítězů?

Tereza: „Určitě dřina a zájem. Bez toho, aniž by nás to bavilo a byl to celý náš život, by to opravdu nešlo. Celý život byl skutečně jenom takový: ze školy a na trénink, nic jiného. Škola, trénink.“

Neměla jste pocit, že přicházíte o veškerý život kolem?

Tereza: „Ne, vůbec ne, mě to tak strašně bavilo, neměla jsem vůbec pocit, že o něco přicházím, naopak. Taneční svět je jiný. Lidé mi připadají vyspělejší, chovají se k sobě hezky.“

Martin: „Podobně. Vystřídal jsem asi tři taneční partnerky, poté jsem trénoval v Praze, takže od té doby jsem měl individuální studijní plán. Vůbec jsem nebyl ve škole, trénovali jsme i v zahraničí. Bez ind. výuky by to nešlo. Tanec mě nabíjí úplně jinou energií. Láska k tanci, pohybu, hudbě, to všechno patří k mému životu. Nikdy mi nevadilo, že přicházím o zbytek zážitků, nechodil jsem nikam „pařit“ každý pátek. Vidím své úspěchy, reprezentoval jsem Českou republiku. Přikládám svůj úspěch i tomu, že jsem měl výborné trenéry a zázemí. Rodina je určitě důležitá. Opravdu hodně jsme procestovali, Evropu téměř celou, také jsme měli letět do Spojených států, ale bohužel to nevyšlo, na poslední chvíli jsme letěli do Moskvy. Většinou se opravdu cestuje po Evropě, centrum latinsko-amerických tanců a standardních je totiž Evropa.“

Pokud jste byli v zahraničí, měli jste čas prohlédnout si příslušné místo?

Martin: „Ne, čas jsme si museli udělat. Zašli jsme k moři, ale až navečer. Známe vlastně halu a hotel.

Všechno se odehrává v hale, vybavuji si moc hezký kemp ve Slovinsku, kde se dá jít k moři. Ovšem… tak na půl hodiny, spíše zajdeme na jídlo. Musíme odpočívat, nemůžeme se vystavit sluníčku a být unavení, druhý den je soutěž.“

Dovolená to tedy není…

Tereza: „To ne, ale poznáte tanečníky, jdete s nimi na večeři, vnímáte, jakým způsobem se jaká země připravuje na soutěž, zda dodržují časový plán, nebo má soutěž hrozivý skluz…. Třeba Itálie – ráno přijdete v devět hodin, to už má být otevřeno, ale v deset tam ještě nikdo není. Všichni čekají a organizátoři se objeví až o půl jedenácté.“

Našli jste si přátele v zahraničí?

Tereza: „Určitě ano.“

Stále si dopisujete?

Tereza: „Už ne. Jsem s nimi spíše v kontaktu kvůli soutěžím, v této oblasti komunikujeme stále. Také v okamžiku, kdy přijedou do České republiky. Je na tom krásné, že poznáte různé národnosti a lidi s různým zázemím, ale láska k tanci nás všechny spojuje.“

Která evropská země Vás natolik nadchla, až jste ji chtěli napodobit ve svých aktivitách?

Tereza: „Jde tu spíše o styl, který se vyučuje v dané zemi. Já jsem jezdila do zahraničí zejména kvůli standardním tancům, jiný styl je v Itálii, tam je živější, rychlejší, velkolepější, v Londýně je naopak tanec ve znamení techniky, ale dnes doba celkově přinesla všechno největší, nejrychlejší, všechno se posunulo někam jinam. Velice mi vyhovovalo Polsko. Ve své době byli na vrcholu umění, umísťovali se pravidelně na nejlepších místech ve finále, skoro všechna místa byla obsazena polskými páry. Jejich styl byl někde mezi Anglií a Itálií, to mi opravdu vyhovovalo. Zůstala jsem v jejich klubu, trénovala jsem s nimi, neměla jsem partnera z Čech, ale z Polska.“

Slýcháme o vedoucím postavení polských tanečníků. Proč?

Martin: „Na východě lidé tvrdě dřou, když se dostanou k tanci, mají určitý plán, podle kterého postupují a oddají tomu celý život. Na západě je více možností, děti se mohu věnovat čemukoliv. Na východě ne. Cítíte, že musíte pracovat, protože je sto jiných, kteří čekají na příležitost, aby mohli trénovat. Lidé doslova čekají na to, až někdo odpadne, aby mohli nastoupit na jeho místo. Na západě záleží na finančních prostředcích. Pokud člověk zaplatí, může cokoliv. Česká republika se podobá západu.“

Tereza: „Tento přístup je vidět zejména u malých dětí. Maminky obvykle nechtějí, aby jejich dítě chodilo třikrát týdně na trénink, platilo se a muselo se tvrdě pracovat. Jednou či dvakrát týdně stačí, dále mají flétnu, mimo to ještě aerobik, tenis. Nechtějí dělat nic jako hlavní věc. Spíše si něco zkusit, opravdový zájem, kdy se člověk něčemu hluboce oddá a dře, chce vítězit, to tady už moc není vidět.“

Jak vidíte současnou situaci z Vašeho úhlu pohledu? Je to správné nebo ne? Pokud budou všichni dřít a budou chtít být první, také to nepůjde…

Tereza: „To je pravda, ale já mám pocit, že by děti nejraději nedělaly vůbec nic. Rodiče jim zařídí spousty kroužků, chápu i to, protože jsou sami zaměstnaní, vytížení a jsou rádi, že se jejich dítě nikde nepoflakuje a nesedí v partě. V kroužcích je tedy o děti postaráno. Vidím problém v přístupu rodičů. Dříve by řekli – Běž a uč se! Dnes řeknou – Nechce se Ti, chudáčku? Tak ne, zkusíme raději dvacet koužků za rok, ono tě třeba něco trkne. Přístup rodičů je příliš liberální a je to na škodu věci.

I dnes jsou děti, které jsou zapálené a ty vyhrávají. Ani já nejsem úplně soutěživý typ, ale snažila jsem se. V současné době mi připadá, že děti chtějí sice vyhrávat, ale neudělají proto nic. Kdyby to tak šlo samo…..“ To nás trenéry trošku trápí.

Některé děti i dnes soutěží, ale tak dva páry ze skupiny, dříve by soutěžily všechny.

Martin: „To samé vidíte i v klasických tanečních. Zavolá nám maminka a ptá se na všechny podrobnosti. Děti vůbec nejsou aktivní.

Jsme šťastní v tanečních pro dospělé, tam jsou lidé, kteří opravdu chtějí tančit.

Také je důležitá regionální základna nebo tradice a na mladoboleslavsku se stále drží. V deváté třídě se mladí přihlásí do tanečních a učí se. Čím menší město, tím více se tradice drží. Dá se říci, že je všechno opravdu trošku přesycené, lidé mají hodně možností, co dělat a času moc není.“

Pro tento podzim máte připraveny dva projekty. Představme první z nich, Roztančené divadlo, což je určitá obdoba Stardance. Jak jste přišli na tuto myšlenku, přitahovalo Vás samotné jít soutěžit do Stardance?

Martin: „Říkáme tomu takové divadelní Stardance, aby lidé snáze pochopili smysl soutěže, ale nemá to se Stardance nic společného, vlastně jsme se ani touto soutěží moc neinspirovali. Říkali jsme si s Terezkou, že by možná zajímalo ty, kteří chodí na naše divadelní taneční, jak herci tančí. Samozřejmě jsou tu podobné prvky jako ve Stardance, my také musíme obléknout herce do krásných šatů…“

Bude příští rok opět taková soutěž?

Martin: „To nevíme. Nejdříve musíme zjistit, jaký bude o tuto soutěž zájem. Choreografii sestavíme, natrénujeme s herci, časově to není vůbec jednoduché, tréninky musí být nejméně čtyři, aby to trošku vypadalo, takže závěry zatím neděláme.“

Co budete dělat, když herec přijde jen 2x a nebude umět?

Martin: „To ne, to už víme teď. Herci se snaží, nechtějí se ztrapnit a vyhledávají tréninky. Vznikla tu určitá soutěživost mezi účastníky, chtějí vyhrát, snaží se vložit do choreografie něco, aby byli zajímaví a jiní než ostatní. Je tu taková zdravá soutěžní rivalita, vtipná a příjemná.“

Někteří soutěžící vypadali, jako by neměli o tanci ani ponětí. Nemáte strach, že jim to nepůjde?

Martin: „Určitě ne, je pravda, že někdo se setkal s pohybem a někdo ne, ale naučit se může každý, jen musí chtít. V naší soutěži je to jednodušší v tom, že se tančí jen jeden tanec, vždycky se choreografie dá sestavit tak, aby to šlo. Nedáme tam prvky, které dotyčnému nesedí.“

Je v soutěži nějaký supervizor?

Martin: „Ne, kontrolujeme si vše sami spolu se šéfem Mladoboleslavského divadla.“

Očekáváte hodně velký zájem?

Tereza: „Ano, zatím zájem je. Je to nové, je to něco jiného a lidi to zajímá. Ti, kteří pravidelně chodí do divadla, se určitě přijdou podívat. Tady se setkává sport s uměním.“

Vybrali jste opravdu ten správný čas, když ve stejnou dobu diváci sledují i televizní Stardance?

Martin: „To bylo trošku cílené. Chtěli jsme, aby lidé, kteří se zajímají o Stardance, mohli současně sledovat i naši soutěž. Vědí, o co jde, nemusí k nám chodit pravidelně, soutěž není v sobotu, mohou si tipovat a sledovat vše on-line. A konečně 4. prosince se přijdou podívat na závěrečný výsledek.“

Na co se diváci ještě mohou těšit během závěrečného večera?

Martin: „Vystoupení břišních tanečnic, jsou to velmi úspěšné, mladé slečny, dále je tu pěvecké vystoupení Adama Koubka, máme připravenu jednu scénu z nového představení Kabaret z MD a další dvě skvělé show, na které se těšíme a herci také, úvodní choreografii na živou hudbu a před slavnostním vyhlášením ještě jednu společnou choreografii.“

Zatančíte něco i Vy?

Tereza: „My budeme tančit jen s herci a herečkami, samostatně ne.“

Vy ale připravujete ještě jeden podzimní projekt, o co jde?

Martin: „Jedná se o Benefiční taneční večer pro Elinku, při kterém se budeme snažit právě tancem podpořit tuto dívku, aby si mohla koupit přídavný motorek k invalidnímu vozíku. Elinka je 14-tiletá dívka, která má od narození rozštěp páteře, takže je odkázaná na invalidní vozík. Je to velmi šikovná studentka, ale zdravotní podmínky ji nutí k tomu, aby měla čtyři ošetřovatele a asistentky, ve škole musí mít pomocníky atd. Současně se ale moc snaží a my jí opravdu chceme pomoci alespoň tím, aby se mohla do školy dostat sama, nebo jít s kamarádkou ven. Maminka by na ni mohla jen dohlédnout z okna a ona by byla samostatná. Bez motorku vozík sama neutáhne.

Pojištovna uhradí jen část vozíku, motorek stojí Kč 80 000,-. Budeme se tedy snažit vytěžit i z jiných projektů a doufáme, že se vše podaří.“

Jak jste se seznámili s Elinkou?

Tereza: „Chodila jsem s její sestrou do třídy. Máme tedy osobní vazbu na tuto rodinu, proto jsme jim chtěli pomoci.“

Kde se bude tento večer konat?

Tereza: „Ve vzdělávacím centru Škoda auto, přijdou zajímaví hosté. Hlavním patronem je známý mladoboleslavský herec Matouš Ruml a zavítá k nám i Emma Smetana, o pěvecké vystoupení se postará Monika Somerová (Fantom opery), uvidíme klasické pole dance, malé děti, připraveny jsou soutěže, módní přehlídka, my dva budeme moderovat a učit takové minikurzy, aby si lidé mohli zatančit. Hrát nám bude kapela Piknik.