Jak už to, žel, chodí TANEČNÍ MAGAZÍN se dozvěděl s větším zpožděním o skonu veliké osobnosti mladé pantomimy konce dvacátého století Pavla Linharta. Jelikož jde o tak významného člověka, vzdáváme mu hold s omluvou s opožděním. Je velkou škodou, že i jako první z odborných periodik…
Po Borisi Hybnerovi a Janu V. Kratochvílovi nás opustila další velká osobnost klaunského světa. Byl divadelníkem tělem i duší. Dokázal připravit a zorganizovat i zdánlivě nemožné. Stál u prvních krůčků řady mladých mimů a souborů pantomimy, ale i nonkonformních divadel. Doslova z ničeho – v obtížných podmínkách minulého režimu – vybudoval Branické divadlo pantomimy. Dokázal přivézt za tehdejší železnou oponu světové klaunské a mimické špičky. Takový byl Pavel Linhart, se kterým jsme se navždy rozloučili v září.
Za každého mluví to, co dokázal. Proto se TANEČNÍ MAGAZÍN ohlédne alespoň za nejdůležitějšími zlomky práce Pavla Linharta, narozeného sedmého května 1944, který zemřel 19. září letošního roku.
Byl to nejen pro pražský divadelní svět doslova šok! Psal se rok 1980. Nedaleko Vltavy, v pražském předměstském Braníku (do té doby známém spíše stejnojmenným pivním mokem) vzniklo Branické divadlo pantomimy. Ostrůvek mladého a svobodného divadla. Lví podíl na tom měl právě Pavel Linhart. Absolvoval – jak v legendární pohádce o kohoutkovi a slepičce – martyrium nekonečných jednání a přesvědčování tehdejších funkcionářů a „povolovačů“. Pomáhal mu v tom ještě pozdější televizní „zábavní“ dramaturg a duchovní otec divadelních poutí ; Jan V. Kratochvíl, který nás navždy opustil před čtyřmi lety (20. 11. 2013).
Oba za nadšené spolupráce dalších desítek nadšenců (zejména Evy Hoffmanové, Aleny Váchové-Bubnové) dali dohromady starou dříve ochotnickou scénu a vlastně celou budovu. Vybudovali zde malé zázemí, klubík, šatny a srdce divadla – malou provozní kancelář. Tam to doslova žilo. Vznikaly zde nové impulsy, nápady i kličky, jak propašovat současné a pravdivé divadlo mezi pomyslnými brýlemi, lupami a mikroskopy tehdejších cenzorů.
Počin Pavla Linharta byl i záslužný z divadelně historického hlediska. V Praze v té době zanikala (po emigraci tehdejšího ředitele Josefa Máry do Kanady) jediná trochu kloudná (a ještě dělená s recitály zpěváků) scéna mladé pantomimy – divadlo Ateliér. V divadle Na zábradlí se sice pantomima hrála… Ale ta klasicistní, zkostnatělejšího typu v podání tehdejšího národního umělce Ladislava Fialky. A ten žádné hostující, natož mladé, soubory nepřipouštěl.
Pod křídly Pavla Linharta vznikaly v Braníku unikátní projekty. První krůčky na scéně zde vyšlapalo legendární „MIM-TRIO“ (Světlana Nálepková, Michal Nesvadba a Václav „Upír“ Krejčí), budoucí filmový režisér Tomáš Vorel, Eva Holubová, Nina Vangeli (tehdy ještě Hrušková), „bublinový“ Václav Strasser či jihočech Jiří „Bilbo“ Reidinger.
Na prknech Branického divadla se střídali i velikáni tehdejšího klaunského divadla a moderní pantomimy – Boris Hybner, Ctibor Turba a Boleslav Polívka. Hybner zde mimo svých repertoárových titulů „Gagman“ a „Hvězdy“ přivedl na svět i improvizaci na jazzovou hudbu „Mizz“ a také byl laskavým průvodcem velmi populárních „Mim session“, kde uváděl mladé profesionální i amatérské soubory. Na Polívkova „Šaška a královnu“ bylo v Braníku vyprodáno rychleji, než když hrál na Spartě Real Madrid.
Tradicí se staly v Branickém divadle pantomimy každoroční festivaly mladého pohybového divadla. A třešinkami na dortech byly návštěvy špičkových zahraničních souborů. Třeba francouzských „Les Aviateurs“ či ruského divadla Slávy Polunina anebo špičky tehdejší absolutní světové extraligy Mina Tanaku z Japonska či dánského mima-sólistu Gunnara Malmgrada.
Branické divadlo pantomimy uvedlo na scénu 1 515 představení pantomimy, pohybového divadla i něco málo nonkonformních kapel. Pod pomyslnou taktovkou Pavla Linharta to žilo i v zákulisí. V malém, ale útulném klubu jste mohli potkat třeba Petra Hapku, Josefa Dvořáka, scenáristu a spisovatele Pavla Fialu, manažéra (a pozdějšího prezidenta soutěže Miss) Miloše Zapletala, výtvarnice sestry Michálkovy, divadelní teoretiky, sportovce i „pábitelské“ postavy. Jednou z nich byl i nedaleko bydlící rebelující skladatel a textař Ivan Kaplan, kterému za minulého režimu Pavel Linhart v Branickém divadle pantomimy zajistil i práci topiče-údržbáře.
Pavel Linhart později předal pomyslné ředitelské žezlo v Branickém divadle pantomimy své kolegyni Evě Hoffmanové. A začal pracovat ve vedoucí funkci v nedalekém kulturním centru na sídlišti Novodvorská. I zde hýřil nápady. Uspořádal kupříkladu velký ples v retro duchu, ale i mnoho jiných balábile. Ještě před změnou režimu v roce 1989 se mu podařilo na branickou scénu dovést k trvalejší spolupráci ruský avantgardní soubor „Děrevo“.
Pavlův a Kratochvílův odkaz z Braníku se nese dál. Třeba i díky jeho tehdejšímu nástupci v branickém divadle Jiřím Turkovi. Vždyť jeho festival „Letní Letná“ prakticky pokračuje v Kratochvílových a Linhartových šlépějích.
Z psacího stroje Pavla Linharta vznikla i celá řada odborných statí, samizdatových skript a článků do časopisů. Převážně do Amatérské scény, která byla částečnou oázou v moři šedých a cenzurovaných periodik.
Ta periodika (tentokrát již necenzurovaná) se stala později – po kratší pracovní epizodě v manažerské funkci v Městských divadlech pražských – i náplní práce Pavla Linharta. Organizoval jejich optimální sítě distribuce.
Pavel Linhart byl neúnavným a nadšeným organizátorem. Byl by určitě rád, že se na zádušní mši po jeho pohřbu sešlo v kostele Povýšení svatého kříže ve Vinoři zase zdravé jádro Branického divadla pantomimy i mnoho dalších. Jistě se na to s Janem V. Kratochvílem a Borisem Hybnerem dívali shůry!
Jak jinak vzpomenout v TANEČNÍM MAGAZÍNU než tancem… Pavel Linhart (zcela vpravo) tančí na retro-bále s Alenou Váchovou, zleva Eva Hoffmanová a Jan V. Kratochvíl.
Foto: Roman Vácha
Michal Stein
TANEČNÍ MAGAZÍN
