Jaroslav Slavický

      „Mé taneční sny se naplnily vrchovatou měrou,“ přiznává Jaroslav Slavický, který má na svém kontě na stovku rolí, velice bohatá je také jeho pedagogická činnost a v roli pedagoga se našel a již řadu let je také ředitelem Taneční konzervatoře hlavního města Praha.

Vyrůstal jste v rodných Poděbradech a pak v Praze. Váš tatínek byl hudebník a pedagog a maminka hrála ochotnicky divadlo. V dětství jste chodil do hudební školy, učil jste se hrát na klavír a zpěv a chtěl jste být zpěvákem. Co Vás ještě bavilo a jaký jste byl kluk?

„Ano,  narodil jsem se v Poděbradech, kde jsem žil s rodiči do 13 let. „Na srdce jsou Poděbrady” zní slogan propagující lázeňskou péči v tomto středočeském městě, které leží na rovině a tak hlavním dopravním prostředkem je kolo. Měl jsem jich několik a dá se říct, že jsem dětství prožil na kole s partou dětí z ulice, kde jsem bydlel. Asi některé čitatele zklamu, ale nehrál jsem fotbal ani hokej, v zimě jsem chodil bruslit na kluziště zřízené na tenisových kurtech a v létě – kolo.

No, a pak to bylo divadlo. Asi proto, to jsem ještě chodil do MŠ, že jsem byl s maminkou na představení operety O. Nedbala Vinobraní v Divadle Na kovárně v provedení ochotnického souboru Jiří (existuje dodnes) a Nymburského hlaholu. Bylo to pro mě „zjevení”! Pamatuji se, že jsem pak v MŠ přehrával některé scénky z představení. Prostě divadlo mě okouzlilo! V 1. třídě jsme s paní učitelkou Vackovou nastudovali pohádku O pyšném zajíci (hrál jsem „hlavní” roli). Maminka mi ušila kostým, dekorací byly vyrobené a vykreslené velké hlávky zelí, o jejichž nedovolenou konzumaci se jednalo. Ve 2. třídě jsem pak dal dohromady „uliční a třídní” divadelní soubor, se kterým jsme pod vedením babičky mého spolužáka Lubora Urbánka, nastudovali hru „Loď pluje do Batumi”.  S tou jsme vystoupili, dokonce 2x v Divadle Na kovárně – na opravdovém jevišti s oponou a osvětlením! Prostě zázrak, který asi ovlivnil celý můj další život.

archiv Jaroslav Slavický – Smrt v baletu Špalíček s Vlastimilem Harapesem

Tatínek, jak jste uvedla, byl hudebník, ale mé dětství neměl možnost příliš ovlivnit. Nebyly mi ještě ani 2 roky, když ho 12. června 1950 zatkla v Poděbradech STB – údajně napojení na senátora Zenkla – a v následném politickém procesu byl odsouzen za velezradu na 11 let vězení. Vrátil se až v květnu v roce 1960, kdy poprvé byli na amnestii propuštěni i političtí vězni, plně rehabilitován byl v roce 1969. Samozřejmě, že jsem si složitost a dá se říci tragiku celé situace plně, jako dítě neuvědomoval, o to víc musím obdivovat maminku, která zůstala s mojí sestrou a se mnou sama. Byla učitelkou, s mým otcem se seznámila na učitelském ústavu v Kutné Hoře, kde studovala, a otec učil. Nepřipadalo v úvahu, aby žena velezrádce učila, zůstala tedy bez prostředků, v lázních jí nabídli místo zahradnice za 400 Kč měsíčně. Díky primářce Volfové, předsedkyni výboru KSČ, která řekla, že není možné, aby matka dvou dětí živořila, byla přijata k ní na oddělení a začala pracovat jako zdravotní sestra. Díky mamince, její statečnosti a starostlivosti jsme se sestrou Miladou prožili hezké dětství, neovlivněné  tragickou rodinnou situací. Mám-li se vrátit k mým „uměleckým” začátkům, pak tedy – měli jsme doma velkou hudební knihovnu, kde jsem našel knihu 100 operních libret od Miroslava Barvíka a tam jsem se seznamoval s operami od různých skladatelů a vybíral si, jaké role bych chtěl zpívat, měl jsem jen problém, jestli budu hrdinným nebo lyrickým tenorem.“

V deseti letech jste začal chodit na hodiny rytmiky a to Vás uchvátilo. A v jedenácti letech jste začal navštěvovat baletní přípravku ND v Praze. A začal jste účinkovat v inscenacích a jako páže jste se objevil v Rusalce a Othellovi. A divadlem jste byl přímo fascinován. A cesta z přípravky vedla na taneční konzervatoř. Jednou jste řekl: „Bylo to naprosto spontánní, nedovedu si představit, že bych šel dělat něco jiného.“ Čím Vás klasický tanec tak okouzlil, že jste mu propadl na celý život?

„Na hodiny rytmiky jsem začal chodit v Poděbradech, jak říkáte v 10ti letech. Ale jen proto, že mi paní profesorka Plojharová, ke které jsem chodil do hudební školy na klavír a sborový zpěv řekla, že se studiem sólového zpěvu musím počkat až po mutaci. Řekl jsem, že když nemůžu zpívat, půjdu tancovat. Když totiž doma hrálo rádio, „tancoval” jsem podle hudby. Moje spolužačka Ivana Langrová chodila do rytmiky, jak se říkalo, protože každý čtvrtek jezdila do Poděbrad z Prahy paní Soňa Macháčková. Byla to úžasná žena! Cvičili a učili jsme se od základů klasiky, akrobacie, rytmiky, gymnastiky až po lidovky – prostě vše, co souviselo s tancem a pohybem! Choreografovala všechny tance, šila kostýmy, starala se o nás jako o vlastní. Dost často jsme vystupovali na kolonádě, a protože jsem byl v kurzech jediný kluk, stal jsem se jakousi poděbradskou „celebritou”. Po návratu otce z vězení mu jeho známý řekl, že v ND v Praze je Baletní učiliště. Pamatuji se, jak jsme tam s maminkou jeli, šli po točitých železných schodech a jak mě přijímal tajemník pan Otto Stočes. A tak jsem začal dojíždět 2x týdně do „přípravky”, jak se v hantýrce Baletnímu učilišti ND říkalo a říká dodnes. Učila mě tam paní prof. Pásková, báječná žena a skvělý pedagog. Také jen pro zajímavost, začínal jsem u ní v přípravce a také končil studia na AMU! Jak říkáte v otázce, tam jsem divadlu propadl úplně, sledoval jsem jak představení probíhá, také výkony operních hvězd (Rusalka) a samozřejmě velmi podrobně výkony sólistů baletu – Olga Skálová, Miroslav Kůra, Naděžda Blažíčková, Vlasta Šilhanová, Vlastimil Jílek, Viktor Malcev, František Halmazňa, Zdeněk Doležal a mnoho dalších. Co jméno, to legenda! Operní sny byly zapomenuty a můj nástup na taneční oddělení Státní konzervatoře v Praze byl zcela přirozeným pokračováním v cestě za tancem. Jen musím upřesnit, nebylo to okouzlení klasickým tancem, ale tancem a pohybem jako takovým. Tehdy se to tak nebralo, nedělal se žádný velký rozdíl mezi „klasikou” a „modernou”, i když choreografie byly vytvářeny především na bázi techniky klasického tance a nebo neoklasiky.“

Vystudoval jste /taneční oddělení Státní konzervatoře hudby v Praze /Taneční konzervatoř v Praze/ a pak jste byl rok v Choreografickém učilišti v Leningradě. V roce 1968 jste nastoupil do baletního souboru ND v Praze, pak Vás cesta zavála do Štrasburku a Basilej. A v roce 1972 jste se vrátil jako sólista baletu na scénu ND, kde jste byl od roku 1975 prvním sólistou a uplatil jste se jako všestranně disponovaný tanečník a vytvořil jste na 8 desítek rolí jako je např. Albert v Giselle, Princ ve Spící krasavici, Crassus ve Spartakovi, Vlk v Mauglím, Jinoch v Podivuhodném mandarínovi, Kostěj v Ptákovi Ohnivákovi, Radúz v Radúzovi a Mahuleně nebo Adam ve Stvoření světa. Na kterou ze svých rolí rád vzpomínáte i dnes a splnil jste své taneční sny?

„Musím se ještě podrobněji zastavit u studia, jak na tanečním oddělení Konzervatoře v Praze, tak na Choreografickém učilišti A. J. Vaganovové v Leningradě (dnes Akademii ruského baletu Vaganovové v Petrohradě). Žákem tanečního oddělení Konzervatoře hudby v Praze jsem se stal v roce 1963. S vděčností vzpomínám na své pedagogy, kteří mi otevřeli „dveře” do nádherného světa tance a pohybu a umožnili mi, aby se stal mou životní náplní – Dr. M. A. Tymichovou, Karla Lukšíka (KT), Emilii Urbanovou, Fr. Bonuše (LT), Věru Urbánkovou (novodobý tanec), Zoru Šemberovou (herecká výchova), Natašu Rybínovou (dějiny baletu), opět, co jméno, to osobnost.

Po maturitě ve 4. roč. (studium bylo v té době 5leté) jsem obdržel, společně se spolužačkou Michaelou Vítkovou, jednoleté státní stipendium ke studiu v Leningradě. Bylo to poprvé, do té doby jezdili pouze profesionální tanečníci na stáže do divadel v Moskvě a Leningradu. Jedním slovem ÚŽASNÉ! Studovat ve škole, kde se učili Pavlová, Nižinský, Fokin, kde jsme na chodbách potkávali tanečnice a tanečníky, o kterých jsme se učili v Dějinách baletu, to bylo něco jedinečného. Mým pedagogem byl Alexandr Ivanovič Puškin (legenda – pedagog Nurejeva a Baryšnikova – ten byl první rok v angažmá v Kirovově divadle a chodil k nám často na hodiny), Nikolaj Serebrinikov (tanec s partnerem), Tachir Baltachejev (charakterní tanec). Protože již tehdy jsem měl zájem o pedagogiku (snad geny po rodičích) vyjednal jsem si možnost navštěvovat hodiny metodiky KT na pedagogickém oddělení pro absolventy Učiliště, které vedly O. Kostrovická a L. Širipina. Ten rok pobytu v Leningradě ovlivnil podstatnou měrou můj profesní život. Byl jsem si vědom, čeho se mi dostává a tak při zimních prázdninách jsem si vyřídil na ministerstvu školství prodloužení studia v Leningradě ještě o 1 rok. Zpáteční letenku do Leningradu jsem měl na 28. srpna 1968.  21. srpna přišla okupace – „internacionální pomoc vojsk Varšavské smlouvy”, odmítl jsem do Leningradu odletět a byl jsem přijat do baletního souboru ND.

Mé první představení jako profesionálního tanečníka se uskutečnilo v den mých 20 narozenin (12. 9. 1968). Byl to tehdy úspěšný balet Jana Hanuše Othello v choreografii Jiřího Němečka a výtvarníka Josefa Svobody, ve kterém jsem již coby žák přípravky ND vystupoval jako páže, tentokrát to byl „lepší” sbor – tzv. „pět párů”. 21. 8. 1969, v den 1. výročí okupace, jsme se vraceli s Baletem ND z festivalu v Bregenzu. V Praze byly opět tanky, obrněná vozidla, demonstrace, řekl jsem si, že musím pryč, že v Praze nezůstanu. Přes Pragokoncert jsem si vyřídil angažmá do francouzského Štrasburku, kam jsem v říjnu 69 nastoupil jako „premier danseur”. O rok později jsem přijal nabídku Pavla Šmoka do Basileje ve Švýcarsku, kam nastupoval jako šéf baletu (před odjezdem do Štrasburku, když jsem již nemohl chodit cvičit do ND, jsem cvičil a vedl tréninky v Baletu Praha, vedeným Pavlem Šmokem). Bylo to pro mě důležité angažmá, protože jsem tam poznal zcela jinou formou taneční tvorby a pak!!!, jsem se tam seznámil s mojí budoucí manželkou Kateřinou, které nabídl Pavel Šmok angažmá po světové premiéře Glagoglské mše, kterou inscenoval v Brně a kde tančila hlavní roli.

V Basileji jsme zůstali dva roky, a z těch všech zajímavých inscenací bych chtěl zmínit alespoň světovou premiéru Janáčkovy Sinfonietty v roce 1971, kde manželka vytvořila hlavní pár s Petrem Koželuhem. V roce 1972 jsme se s Kateřinou vrátili do Prahy a nastoupili do ND, kde jsme zůstali až do konce své taneční kariéry. Ptáte se na nejoblíbenější role. Podle archivu ND jich bylo v ND 79, když bych připočetl role ve Štrasburku, Basileji, v Košicích a v Ústí n/Labem, kde jsem byl stálým hostem a ty, které jsem nastudoval již po ukončení angažmá, je jich kolem stovky. Tančil jsem role „prvního oboru”- prince a romantické hrdiny, role charakterní, dramatické i komické. V mnoha inscenacích jsem tančil role zcela protichůdné – Prince i Rudovouse v Labutím jezeru, Václava a Gireje v Bachčisarajské fontáně, Romea a Merkucia v Romeovi a Julii, Satana a Fausta v baletu Dr. Faust aj. A kterou jsem měl nejraději? Těžko říci. Podařilo se mi vždy k roli, kterou jsem tančil, najít vztah a dělal jsem ji rád. Jedna je však přece jen výjimečná – Crassus v baletu Spartakus v choreografii Jiřího Blažka. Na premiéře jsem tančil roli Harmodia, srazil se s kolegou a přivodil si těžkou distorzi kolena, 8 měsíců jsem pak nemohl tancovat. Když jsem se vrátil do divadla, byl jsem následně obsazen do nádherné role Crassa a tu jsem pak tančil 6 sezon(!!!) bez alternace. Mé taneční sny se naplnily vrchovatou měrou!“

archiv Jaroslav Slavický – Marná opatrnost s Hanou Vláčilovou

Velice bohatá je také Vaše práce pedagoga, ke které jste se dostal již v roce 1972, když jste začal na Taneční konzervatoři v Praze učit klasický a jevištní tanec. Přitom jste v roce 1987 vystudoval taneční pedagogiku na HAMU, kde jste také v letech 1987 – 1996 učil. A od roku 1996 jste ředitelem Taneční konzervatoře hl. města Prahy. Čím Vás práce pedagoga naplňuje? A jak se Vám daří coby řediteli této prestižní školy?

„Ano, začal jsem učit v roce 1972, tedy velmi mladý. Můj profesor Karel Lukšík odjel na stáž do Choreografického učiliště v Leningradu a požádal mě, abych převzal jeho třídu na konzervatoři. Z třech měsíců pak bylo nakonec šest. A tak se „mými” žáky stali Jan Kadlec, Lubomír Kafka, Vladimír Nečas, Martin Barotek. Od školního roku 1974/75 mi pak nabídla Astrid Štúrová, v té době vedoucí tanečního oddělení, abych se stal pedagogem školy. Letos tedy končím 50. školní rok! Studium tance trvá 8 let!, je to nejdelší odborné kontinuální studium a je krásné pozorovat jak z malého dítěte, které do školy v 10. letech přichází, vyrůstá mladý talentovaný člověk, schopný předávat ostatním krásu a emocionální zážitky. Pokud se to podaří, je to to, co může člověka jako pedagoga naplňovat a proč si řekne „má to cenu”. Je to proces nejen dlouhodobý, ale také velmi náročný po stránce fyzické i psychické. Žáci během studia procházejí zásadním fyzickým, psychickým, duševním a emočním vývojem, kdy se může jejich původní zájem o profesi změnit, může dojít ke zdravotním problémům a k dalším okolnostem, které mohou zásadním způsobem ovlivnit výsledky studia.

Pedagog sám nic nezmůže, pokud student nespolupracuje. Je stále více ambiciózních studentů a ještě více ambiciózních rodičů, a stále méně těch, kteří jsou ochotni (schopni?) věnovat studiu potřebné úsilí, bez kterého to prostě nejde. Obor se nebude přizpůsobovat jednotlivcům, jednotlivci se musejí, chtějí-li profesionálně tancovat, přizpůsobit požadavkům profese a ty jsou dnes velmi tvrdé. Balet/tanec není pro každého, výhodou je, že ho nemusí nikdo, kdo nechce, nebo nemůže, dělat. Bohužel, přesto jsou tací, kteří si to nechtějí přiznat a za své neúspěchy a nesplněné představy obviňují školu, za všechno může škola!. Sebereflexe je další vlastnost, která téměř vymizela.

Jak se mi daří coby řediteli školy? To by měli posoudit jiní. Já mohu s čistým svědomím prohlásit, že společně s ostatními pedagogy děláme vše proto, aby se nesnižovala úroveň odbornosti, aby škola plnila svůj hlavní úkol, a to je příprava profesionálních tanečních interpretů. Není to vůbec jednoduché. Již jsem naznačil některé problémy stran studentů, daleko větší jsou ze strany rodičů, kteří by chtěli školu řídit a svými neodbornými názory a účelovými tvrzeními odesílaných formou anonymních udání na nejvyšší místa, prosazují své partikulární zájmy a ohrožují chod školy a výsledky výchovně vzdělávacího procesu. Bohužel, současné vedení Baletu ND nemá zájem na pokračování spolupráce, která trvala více než 20 let a umožňovala realizovat škole na některé ze scén ND vlastní představení, ve kterých měli studenti možnost získávat jedinečné jevištní zkušenosti. Snažíme se proto nacházet jiné možnosti prezentace, máme nastudovaný balet Popelka v choreografii Jiřího Horáka, v nejbližší době uvedeme, dokonce s orchestrem, taneční scény z baletu Don Quijote, při škole působí soubor Bohemia Balet tvořený profesionálními tanečníky – absolventy školy, kde dostávají příležitosti i studenti školy. V roce 2022 jsme vystoupili nejen na scénách v ČR, ale také ve Francii, Německu a v Japonsku.“

archiv Jaroslav Slavický – Kazatel v baletu Jennifer

Mezi Vaše žáky patří např. úspěšní bratři Jiří a Otto Bubeníčkovi, Václav Kuneš nebo Daria Klimentová, kteří se prosadili ve světě. A co současní tanečníci a tanečnice? Je někdo, kdo Vás svým tanečním projevem nejvíce zaujal?

„Ve světě se jich prosadilo, a to velmi významně, mnohem více. Musím se zmínit minimálně o Jiřím Jelínkovi, dlouholetém 1. sólistovi Stuttgart Baletu, synu Lukášovi, 1. sólistovi Bavorského baletu v Mnichově a jednom ze tří Čechů (Jiří Kylián, Jiří Bubeníček, Lukáš Slavický) nositelů baletního Oscara – Prix Benois de la Danse, Michal Krčmář, 1. sólista Finského národního baletu v Helsinkách a další. Na domácí scéně se velmi výrazně uplatňují –  Adam Zvonař, Matěj Šust, Patrik Holeček, v současné době 1. sólisté Baletu ND v Praze, podobně jako Nikola Márová, Alina Nanu, Irina Burduja -1. sólistky Baletu ND. Výraznou osobností je Ondřej Vinklát, do nedávna 1. sólista Baletu ND, který však z ND odešel a vedle interpretační kariéry se věnuje společně se Štěpánem Pecharem, Viktorem Konvalinkou a Tomášem Rychetským (všichni moji žáci a absolventi naší školy) výrazné choreografické tvorbě posouvající vývoj současného tance v ČR.“

Během své plodné kariéry jste spolupracoval s řadou osobností jak doma tak v zahraničí. Kdo Vás nejvíce ovlivnil? Na koho rád vzpomínáte?

„Určitě musím vzpomenout Karla Lukšíka, mého profesora na škole a baletního mistra ND, se kterým jsem zkoušel v divadle mnoho rolí, dále na choreografa Jiřího Blažka, který mi dal krásné příležitosti ve svých baletech – již výše zmíněný Crassus, Faust, Albert v Giselle, Kostěj v Ptáku Ohnivákovi, Quasimodo v Esmeraldě (Ústí n/L), Romeo (Košice) aj. Musím vzpomenout také na Miroslava Kůru, v jehož baletech jsem měl možnost tančit výrazné role – Romeo, Mercutio, Radúz, Adam, Malatesta, Zmar. Nejvíce však musím vzpomenout na úžasného tanečníka, pedagoga, baletního mistra a člověka Borise Bregvadzeho, se kterým jsem se znal již ze studia v Leningradě. V době, kdy jsem v Leningradě studoval, ukončil svou hvězdnou kariéru v Kirovově divadle a začal učit. Měl úžasné charisma, temperament (po otci byl Gruzín), kulturu pohybu a koordinaci, tanečníky přímo elektrizoval. Vzpomínám a nejen já, jak vždy přišel do sálu, rozhlédl se a řekl „VSTALI”. V ten moment vás všechno přestalo bolet, zmizela únava, do těla se rozproudil adrenalin a najednou „to šlo”. Tréninky a zkoušky byly krásné. Bylo štěstím pro celý soubor Baletu ND, že s ním začal pravidelně spolupracovat, nejdříve jako pedagog, později také jako inscenátor. V roce 1975 uvedl na scéně Smetanova divadla komponovaný večer pod názvem Paquita, který obsahoval Stíny z baletu Bajadérka, pas de deux z baletu Coppélia a Korzár, Grand pas de quatre a Grand pas z Paquity. Tím uvedl na českou taneční scénu klasický baletní odkaz 19. stol., který zde do té doby nikdo neznal (nastudováno, ale neuvedeno bylo ještě pas de z Dona Quijotta a Harlekynády). V roce 1986 pak uvedl v české premiéře Dona Quijota v Petipově a Gorského verzi a v roce 1990, opět v české premiéře Čajkovského Spící krasavici v choreografii M. Petipy, v redakci Konstantina Sergejeva. Jeho pravidelné pedagogické působení a inscenační práce pozdvihly výrazně interpretační úroveň celého souboru Baletu ND.“

Byl jste baletním tanečníkem, baletním mistrem, působíte jako pedagog a ředitel školy. Která z Vašich profesí je Vám nejbližší?

„Souzním s básníkem „Vším, čím jsem byl, byl jsem rád”! Všechny vyjmenované funkce souvisejí s tancem a tak není divu. A také se to měnilo v čase. Když jsem tančil, tak přesto, že jsem také učil, jsem se cítil především tanečníkem. Nejméně rád jsem byl baletním mistrem. Je to velmi zodpovědná funkce, odpovídáte za repertoárová představení. Pokud zkoušíte balety, ve kterých jste vystupoval, a dokonale je znáte, tak to jde, ale mnohem složitější je učit se choreografii a naplnit představy choreografa v baletech, ve kterých jste sám nevystupoval. A pak, baletní mistr pouze „honí” lidi a vyžaduje od nich práci, výši platu a role přiděluje šéf baletu. No a nyní, jsem především ředitelem se vší odpovědností, byrokracií i určitými možnostmi s tím spojenými a pak pedagogem, tím jsem nejraději. Ještě bych se rád zmínil o jedné mé činnosti, i když nikdy nebyla mou hlavní, a to je inscenace klasického baletního odkazu.

Českému tanci chybí povědomí historického vývoje baletu v 19. stol., který je nazýván „klasickým baletním odkazem”, dokonce je u nás označován za zkostnatělý, staromódní, nemoderní a nevím jak ještě. Přitom jsou v těchto baletech uloženy vysoké estetické, taneční a kompoziční hodnoty, bez nichž by nebyl balet/tanec tím, čím dnes je. Jsem přesvědčen, že společně s literaturou, hudbou a výtvarným uměním patří klasický baletní odkaz do světového kulturního dědictví. A navíc, diváci tyto balety milují! Při zachování toho nejcennějšího, co v nich je – především choreografické koncepce, je obyčejně třeba přistoupit k citlivé dramaturgické úpravě i ke změnám v inscenačních postupech, které jsou dnes pochopitelně jiné. Nesnažil jsem se nikdy o „muzeální” uvedení, naopak mou snahou bylo přiblížit tyto „klenoty” klasického baletu dnešnímu divákovi. A vzhledem k diváckému ohlasu si dovolím tvrdit, že se to povedlo. Nebylo jich tak málo – Louskáček pro školu (1993, 80 představení!), Don Quijotte (Národní divadlo Brno 1996), Spící krasavice (Opera Rio de Janeiro 1998), Louskáček (Národní divadlo moravskoslezské Ostrava 2001), Bajadéra – česká premiéra (ND Brno 2003), Don Quijotte (Badische Staatstheater Karlsruhe 2004), Spící krasavice (Opera Rio de Janeiro – obnovená premiéra 2005), Šípková Růženka (Stavovské divadlo Praha 2005), Raymonda (ND Brno 2008), Don Quijotte (Státní opera Praha, Národní opera Bukurešť 2012), Bajadéra (obnovená premiéra Brno 2013, 2019), Šípková Růženka (Jihočeské divadlo, Otáčivé hlediště Krumlov 2019, 2021).“

archiv Jaroslav Slavický – Jago v baletu Maurova pavana s Marií Hybešovou

Díky své profesi jste procestoval kus světa. Jednou jste řekl, že to bylo nesmírně zajímavé a poučné. Jak Vás to obohatilo profesně i lidsky?

„Vždycky jsem rád cestoval a měl jsem vlastně velké štěstí, že i v době, kdy to nebylo vůbec samozřejmé, jsem cestovat mohl. Dlouhodobý pobyt i cesty do zahraničí byly téměř vždy spojeny s profesí. A to znamenalo vidět – vidět pracovat různé osobnosti, různými styly a způsoby a říci si – „to je ono“ anebo „tak ne”! Pokud je člověk schopen vidět věci takto, určitě to může přispět k jeho profesnímu růstu. Snažil jsem se o to. Neméně zajímavé je také vidět novou krajinu, přírodní krásy, ale hlavně poznávat nové lidi, kulturu života a atmosféru v té které zemi. To přispívá k širšímu pochopení a uvědomění si celé řady souvislostí ovlivňující náš život, vidět sebe jakoby v zrcadle a pracovat na tom, abychom se nemuseli za ten pohled stydět. Na cestách jsem se seznámil s celou řadou lidí a těší mě, že s mnohými se stále rádi potkáváme a komunikujeme.“

Umíte odpočívat? Jak rád trávíte chvíle volna?

„Odpočívat zatím nemám moc čas, ale vzhledem k věku se to budu muset naučit. Když mám volno, tak se snažím vyčistit si hlavu, hlavně nemyslet na školu, na balet, na další projekty, představení a koncerty, získat nějaký nový zážitek, třeba cestováním, nebo poslechem hudby či četbou.“

Jaroslav Slavický

Narodil se 12. září 1948 v Poděbradech. Otec Jaroslav Slavický, byl sbormistr a v Hradci Králové založil dnešní sbor Jitro a je autorem knih – Listy důvěrné, a ženy.

Vystudoval taneční oddělení Pražské konzervatoře hudby (1980 HTŠ, 1990 Taneční konzervatoř, dnes Taneční konzervatoř hl. m. Prahy), kde je od roku 1996 ředitelem. Jako pedagog působil také v Edinburghu, Bordeaux, Rio de Janeiro, Číně, Kolumbii, Japonsku nebo Bloomingtonu (USA).

Začínal v ND v Praze, poté byl sólistou v Théâtre Municipal Strasbourg (1969/1970) a Stadttheater Basel (1970–1972). Od roku 1972 byl sólistou a od roku 1975 prvním sólistou baletu ND v Praze, kde v letech 1990 – 1998 působil jako baletní mistr.

Za svou práci obdržel v roce 2021 Cenu Thálie za celoživotní mistrovství.

Manželka je bývalá tanečnice, pedagožka Kateřina Elšlégrová Slavická a jejich syn Lukáš Slavický je v současné době uměleckým šéfem baletu Jihočeského divadla v Českých Budějovicích.

Veronika Pechová

pro Taneční magazín