Lešanské jesličky

Hluboký příběh, překrásná podoba jazyka a poezie plná obrazů mohou být lékem proti za výkonem se řítící podobě světa a připomínkou především lidského rozměru každého z nás

PREMIÉRA 2. 11. 2016 od 19:30 hod

Představení Lešanské jesličky je inspirováno stejnojmennou vánoční baladou, která je zároveň poslední dokončenou skladbou Františka Hrubína.

Hluboký příběh, překrásná podoba jazyka, poezie plná obrazů mohou být lékem proti, za výkonem se řítící podobě světa a připomínkou především lidského rozměru každého z nás. Lešanské jesličky ohromují silou prostoty a lidskosti vystupující z Hrubínovy poezie.

Představení o tom, co udrží Marii na tý „modrý kouli“, byť na ní stojí jen palcem jediný nohy, představení hledající pod krunýřem zdání, představení o tom, co dokáže jedna básnička /vločka sněhu/.

„Jdou Josef Padevět se ženou Marií, Marie nechce dát z náruče raneček z peřiny přehozené vlňákem a v něm tiše obíhá krev temnotou tělíčka, které se každým tepem srdce přibližuje ke chvíli, kdy si samo sebe uvědomí a nechá se uchvátit nesmírným a krásným životem s obludami válek, snů a lásky, …“ F rantišek Hrubín, Lešanské jesličky.

lvc_lesanske_jeslicky_michal_hancovsky_03

Konceptu, dramaturgie a režie představení se ujali choreografka Lenka Vagnerová a herec Vladimír Javorský.

Lenka Vagnerová ve svých autorských představeních klade důraz na preciznost pohybových kvalit a detailů, využívá sílu a dynamiku skupiny a podporuje individuality performerů. Jako tanečnice byla třikrát nominovaná na cenu Thálie.

Vladimír Javorský působil na několika divadelních scénách jak u nás, tak ve Francii. Vedle divadla se věnuje také filmovým rolím – Krajina s nábytkem, Most nebo Poupata, za který v roce 2011 získal cenu Českého lva.

Soubor Lenka Vagnerová & Company se zaměřuje na oblast nonverbálního progresivního tanečního divadla. Inscenace souboru sklidily řadu významných ocenění a nominací u nás i v zahraničí.

 

Koncept, dramaturgie: Vladimír Javorský
Koncept, choreografie: Lenka Vagnerová
Obsazení: Andrea Opavská, Fanny Barroquére, Branislav Bašista, Ivo Sedláček, Michal Heriban

Hudba: Ivan Acher
Scénografie a kostýmy: Anna Vránová
Light design: Michal Kříž
Sound design: Eva Hamouzová
Repetitor: Lucie Krameriusová
Grafický design a video:
Michal Heriban

Produkce: Andrea Vagnerová
Producent: Lenka Vagnerová & Company
Nastudováno: ve STUDIU ALTA

 

lvc_lesanske_jeslicky_michal_hancovsky_02

Premiéra: 2. 11. 2016 v 19:30 v divadle La Fabrika

Reprízy: 3. 11. a 11. 12. 2016 v 19:30 v divadle La Fabrika

 

Další informace jsou k dispozici na www.lenka-vagnerova.cz

Vstupenky na představení je možné zakoupit v předprodeji na pokladně divadla La Fabrika (Komunardů 30, Praha 7) za 350 Kč (dospělý) a 250 Kč (student), nebo nawww.lafabrika.cz.

 

Markéta Kocourková

Foto: Michal Hančovský 

Taneční magazín

Pražští Slováci tančí v režii slovenského Maďara

V rámci 8. ročníku festivalu současného slovenského tance HYBAJ HO! bude mít 20. října ve Studiu ALTA premiéru autorský projekt pětice slovenských tanečníků žijících v Praze

Premiéra Potmehúd: pražští Slováci tančí v režii slovenského Maďara

V rámci 8. ročníku festivalu současného slovenského tance HYBAJ HO! bude mít 20. října ve Studiu ALTA premiéru autorský projekt pětice slovenských tanečníků žijících v Praze v choreografii slovenského Maďara Csaby Molnára s názvem Potmehúd. Umělci budou v této inscenaci hledat své folklorní kořeny se šibalským úsměvem na rtech.

Potmehúd (slovensky): huncút, lapaj, figliar.

Folklorní tanec je dnes často synonymem tradice a kulturního dědictví, tedy historie. V inscenaci Potmehúd se tanečníci snaží znovuobjevit a rehabilitovat tento prapůvodní umělecký projev, zbavit ho muzeálních nánosů a nanovo prožít čirou sílu nespoutané lidové tvorby a přirozené, neumělecké performativnosti. Vytvářejí vlastní originální folklor inspirovaný vitální a pulzující energií lidového tance – tedy jeho skutečnou podstatou. Každý z tanečníků vnáší do inscenace svou vlastní zkušenost a osobnost a jednotlivé výstupy tak balancují mezi humorem a dramatem, emotivností a cynizmem. Potmehúd je skutečné divadlo, ni koli díky technické preciznosti, ale proto, že zve diváky ke sdílení tady a teď.

„Krása folklorního tance pro mne spočívá ve schopnosti propojit lidi tak, že v průběhu tance instinktivně komunikují tělem na lidské i společenské úrovni. Osvobozují a naplňují tak svého ducha, ale zároveň se ukotvují v komunitě,“ komentuje svou práci s tanečníky choreograf Csaba Molnár.

Inscenace je inspirována představením Journey Home, kterou uvedl Les SlovaKs Dance Collective v roce 2010 na festivalu Hybaj ho! Každé představení bude doprovázet speciální host, který bude začleněn do jevištní hry a bude tanečníky překvapovat. Na festivale Hybaj Ho! ním bude člen skupiny Les SlovaKs Dance Collective Milan Herich. Představení nadchlo i skupinu mladých návrhářů z Moravy NOVADIVA, kteří používají tradiční přírodní materiály a svými postupy tvorby textilu přispívají k myšlence představení – přehodnocení  tradicí a jejich možností dnes.

Choreografie: Csaba Molnár
Tvorba a tanec: Lucia Kašiarová, Soňa Ferienčíková, Zdenka Brungot Svíteková, Martin Talaga, Lukáš Homola a host
Hudba: Jan Mikúšek
Kostýmy: NOVADIVA, Michala Homolová a Daniel Golík
Produkce: ALT@RT
Koprodukce: BOD.Y

bez-nazvu

 

Taneční magazín

„Všechno jsem viděla“! Opravdu všechno?

Můžeme vidět mnohé, ale ještě víc k vidění nám zůstává, dokazuje nový projekt, který jsme zhlédli ve Studiu Alta.

19. září diváci zhlédli ve studiu Alta hru „Všechno jsem viděla“. Na vzniku tohoto projektu se podílelo několik performerek (tvůrci projektu – Dora Bouzková, Helena Čtyroká, Veronika Knytlová, Barbora Látalová a Kristýna Taubelová, Michal Cáb, Jan Beneš), ale v představení vstupuje vždy jen jedna, takže každá repríza je současně i premiéra.

Nelze opomenout fakt, že zvuk a hudba jsou vytvářeny pomocí multikanálového systému, který Michal Cáb začal vyvíjet během svého pobytu v Japonsku.

První, co diváka zaujme, je podivná scéna, na zemi leží plno šňůr, další visí ze stropu, vše zahalené dýmem. Sedící postava, spíše spící než bdící,  pomalu tahá  jednu ze šňůr.  Hodnou chvíli se nic zásadního neděje. Druhá postava se k ní připojí, znenadání  je její bezvládné tělo  taženo šňůrou.  V určité fázi toto bezvládné tělo najednou ožije,  tahá celou šňůru zpět a plazí se po podlaze. Sbírá celé hrsti šňůr. Táhlý protivný zvuk z reproduktoru dráždí lidské smysly. Hromada šňůr je už sesbíraná, osoba si ji dává na  hlavu a vytváří  si z nich jakousi helmu, poté ji vytahuje ke stropu  jako oběšence. V tomto okamžiku se postava doslova  koupe v záři různobarevného světla. (V představení je neobyčejným způsobem pracováno se světlem, téměř se dá říci, že světlo je také jedním z hlavních hrdinů.) Osoba provádí krkolomné figury  na šňůrách, zdá se, že je úplně volná a svobodná. Mezitím se dolů snáší  stolek s konvicí a s třísknutím dopadne. Zvuk z reproduktoru se také mění, v neméně protivný než ten předchozí. Oso ba zalézá pod papíry, schovává se a zabalí se do něj. Poskakuje  v papíru a pere se s ním. Šňůra nyní poslouží jako pásek, hlavní hrdinka  si ji ováže kolem pasu a nyní  má  na sobě jakýsi podivný oblek, ve kterém pobíhá sem a tam. Namaluje si výrazně červená ústa.  Zdá se, že si sedá k siestě, vaří si čaj a rozdává jej divákům.

1_vsechnojsemvidela_dorabouzkova

Od stropu dolů se snáší kbelík a mop, hlavní postava  fascinovaně hledí, jak voda skapává a dá se do vytírání. Její zběsilý úklid končí totálním zničením podlahy.  Osoba svléká své pytlové oblečení a za zvuků, které mají za úkol snad dohnat k šílenství všechny přítomné ještě navíc hlasitě křičí a devastuje   poslední zbytky pytle.  Pytel konečně odplouvá. Tma. Místo nesnesitelných zvuků slyšíme šeptat hlasy,  které prozrazují ledacos o životě naší hrdinky. Všechno, všechno už viděla, vzpomíná na tolik věcí, které viděla, mezi nimi například také hodně rozšlapaných šneků a jiná podivná spojení. Tma, stíny,  tísnivé zvuky.  Ani paprsek světla. Člověk cítí strach – z temna, z neznáma. Veprostřed místnosti se objevuje objekt, snad jakýsi krystal, na který zazáří světlo. Pohybuje se, vznáší se. Divák tiše žasne. Že by nějaký přelud? Snad je krystal  magický, snad vezme člověka s sebou do vyšších sfér. Světlo, záře, v něm postava, která se blíží k tomuto magickému krystalu.

2_vsechnojsemvidela

Vnímáme-li začátek představení jako šílenství lidské duše, našeptávání hlasů jako myšlenky a uvědomění si, že jedna cesta končí, protože člověk už na světě  všechno podstatné  viděl, tmu jako strach a tuto hru světla a magický krystal jako něco, co přenese  člověka do neznámých krajin, pocítí divák během představení něco vskutku zvláštního a hlubokého. Temný konec znamená  nový a   zářivý  začátek. Nutno zdůraznit, že užití světla, skládání a pohyby tajemného objektu a jeho plynutí  vzduchem byly zlatým hřebem celého představení. Tvůrcům představení se podařilo zajímavým způsobem ztvárnit celkem často  zpracovávané téma, tj. přechod z jednoho bytí do druhého, které je ale stále zahaleno tajemstvím, proto bude člověka vždycky lákat.  Využitím světelných a zvukových efektů, které působily chvílemi až mysticky se divák během večera může ocitnout ve zcela jiné dimenzi.  Pro každého, kdo hledá v pohybovém divadle  víc než jen zábavu, představení „Všechno jsem viděla“ vřele doporučujeme.

10_vsechnojsemvidela_baralatalova

8_vsechnojsemvidela_baralatalova

Eva Smolíková
Foto:  Studio Alta

Taneční magazín