Štítek: studio ALTA

19. září diváci zhlédli ve studiu Alta hru „Všechno jsem viděla“. Na vzniku tohoto projektu se podílelo několik performerek (tvůrci projektu – Dora Bouzková, Helena Čtyroká, Veronika Knytlová, Barbora Látalová a Kristýna Taubelová, Michal Cáb, Jan Beneš), ale v představení vstupuje vždy jen jedna, takže každá repríza je současně i premiéra.

Nelze opomenout fakt, že zvuk a hudba jsou vytvářeny pomocí multikanálového systému, který Michal Cáb začal vyvíjet během svého pobytu v Japonsku.

První, co diváka zaujme, je podivná scéna, na zemi leží plno šňůr, další visí ze stropu, vše zahalené dýmem. Sedící postava, spíše spící než bdící,  pomalu tahá  jednu ze šňůr.  Hodnou chvíli se nic zásadního neděje. Druhá postava se k ní připojí, znenadání  je její bezvládné tělo  taženo šňůrou.  V určité fázi toto bezvládné tělo najednou ožije,  tahá celou šňůru zpět a plazí se po podlaze. Sbírá celé hrsti šňůr. Táhlý protivný zvuk z reproduktoru dráždí lidské smysly. Hromada šňůr je už sesbíraná, osoba si ji dává na  hlavu a vytváří  si z nich jakousi helmu, poté ji vytahuje ke stropu  jako oběšence. V tomto okamžiku se postava doslova  koupe v záři různobarevného světla. (V představení je neobyčejným způsobem pracováno se světlem, téměř se dá říci, že světlo je také jedním z hlavních hrdinů.) Osoba provádí krkolomné figury  na šňůrách, zdá se, že je úplně volná a svobodná. Mezitím se dolů snáší  stolek s konvicí a s třísknutím dopadne. Zvuk z reproduktoru se také mění, v neméně protivný než ten předchozí. Oso ba zalézá pod papíry, schovává se a zabalí se do něj. Poskakuje  v papíru a pere se s ním. Šňůra nyní poslouží jako pásek, hlavní hrdinka  si ji ováže kolem pasu a nyní  má  na sobě jakýsi podivný oblek, ve kterém pobíhá sem a tam. Namaluje si výrazně červená ústa.  Zdá se, že si sedá k siestě, vaří si čaj a rozdává jej divákům.

Od stropu dolů se snáší kbelík a mop, hlavní postava  fascinovaně hledí, jak voda skapává a dá se do vytírání. Její zběsilý úklid končí totálním zničením podlahy.  Osoba svléká své pytlové oblečení a za zvuků, které mají za úkol snad dohnat k šílenství všechny přítomné ještě navíc hlasitě křičí a devastuje   poslední zbytky pytle.  Pytel konečně odplouvá. Tma. Místo nesnesitelných zvuků slyšíme šeptat hlasy,  které prozrazují ledacos o životě naší hrdinky. Všechno, všechno už viděla, vzpomíná na tolik věcí, které viděla, mezi nimi například také hodně rozšlapaných šneků a jiná podivná spojení. Tma, stíny,  tísnivé zvuky.  Ani paprsek světla. Člověk cítí strach – z temna, z neznáma. Veprostřed místnosti se objevuje objekt, snad jakýsi krystal, na který zazáří světlo. Pohybuje se, vznáší se. Divák tiše žasne. Že by nějaký přelud? Snad je krystal  magický, snad vezme člověka s sebou do vyšších sfér. Světlo, záře, v něm postava, která se blíží k tomuto magickému krystalu.

Vnímáme-li začátek představení jako šílenství lidské duše, našeptávání hlasů jako myšlenky a uvědomění si, že jedna cesta končí, protože člověk už na světě  všechno podstatné  viděl, tmu jako strach a tuto hru světla a magický krystal jako něco, co přenese  člověka do neznámých krajin, pocítí divák během představení něco vskutku zvláštního a hlubokého. Temný konec znamená  nový a   zářivý  začátek. Nutno zdůraznit, že užití světla, skládání a pohyby tajemného objektu a jeho plynutí  vzduchem byly zlatým hřebem celého představení. Tvůrcům představení se podařilo zajímavým způsobem ztvárnit celkem často  zpracovávané téma, tj. přechod z jednoho bytí do druhého, které je ale stále zahaleno tajemstvím, proto bude člověka vždycky lákat.  Využitím světelných a zvukových efektů, které působily chvílemi až mysticky se divák během večera může ocitnout ve zcela jiné dimenzi.  Pro každého, kdo hledá v pohybovém divadle  víc než jen zábavu, představení „Všechno jsem viděla“ vřele doporučujeme.

Eva Smolíková
Foto:  Studio Alta

Taneční magazín