Podstata smrtelného hříchu

Sólové představení L / One Of The Seven A. Petroviče a M.H. Lacové zkoumá podstatu „smrtelného hříchu“ touhy

Sólové představení L / One Of The Seven Petroviče a Lacové  zkoumá podstatu „smrtelného hříchu“ touhy

 

Slovenský choreograf Andrej Petrovič se po deseti letech v zahraničí, kde působil  především ve slavné Akram Khan Company, vrací na české a slovenské scény s provokativním projektem, který převádí na jeviště tématiku sedmi smrtelných hříchů. Premiéra prvního ze sedmi sól – L / One of The Seven –, které zkoumá motiv touhy a chtíče, se uskuteční 15. a 16. března v divadle PONEC. V roli zosobněné touhy se představí Martina Hajdyla Lacová, zakladatelka souboru ME-SA a držitelka ocenění Tanečnice roku 2015.

L jako „Lust“ – touha, vášeň, rozkoš, smilstvo. Vztahuje se k čemusi za hranou, k extrému. Petrovič staví na jeviště jedinou bytost – ženu, jejíž žízeň stěží může být uhašena. Královnu, která se propadá do hlubin vlastní neschopnosti spočinout, zklidnit se, zastavit se, a zároveň odolat svým přáním a tužbám. Sebe-destrukce se stává vědomou volbou.

Petrovič a jeho tvůrčí tým provedou diváky intenzivní cestou vášně, uspokojení, ukájení, výčitek, tíhy i možného trestu. Jedním z inspiračních zdrojů projektu se mimo jiné stala představa pekelného kruhu z Dantovy Božské komedie, v němž krouží největší milovníci dějin (Kleopatra, Helena, Paris, Tristan). Trest odpovídá povaze jejich provinění: „Ustavičná pekelná vichřice / strhává duše, cloumá jim i, hází, / jedny o druhé tře ty hříšnice.“

Jakkoli dnes shledáváme umístění Heleny Trojské do Pekla jako příliš přísné a poplatné Dantově době, Dante byl vynikajícím znalcem lidské duše a toho, co jí zmítá. Zdá se však, že zkoumání podstaty touhy nebylo tehdy tak aktuální jako dnes, kdy je touha hnacím motorem a principem společnosti.

Kredit:

Koncept a choreografie: Andrej Petrovič

Tanec: Martina Hajdyla Lacová

Kostým: Maroš Baran

Světelný design: Katarína Ďuricová

Hudba: Ben Frost

Vnější oko: Karolína Hejnová, Markéta Perroud

Producent: ME-SA / Karolína Hejnová

Za podpory: MHMP, MKČR, Tanec Praha / PONEC – divadlo pro tanec, ALT@RT

Andrej Petrovič je absolventem Taneční konzervatoře v Banské Bystrici, kde také po studiích nastoupil do Štúdia tanca Zuzany Hájkové. Spolupracoval s Martou Polákovou, Editta Braun Company (Salcburk), Fatou Traore (Brusel) či Jean Abreu Dance Company. Je absolventem magisters kého studia na VŠMU v Bratislavě. Od roku 2007 je členem Akram Khan Company. Tančil v představeních Bahok, Vertical road, Confluence a na úvodním ceremoniálu Olympijských her v Londýně. Od roku 2012 působí v souboru jako repetitor a asistent choreografa.

Martina Hajdyla Lacová vystudovala Konzervatórium J. L. Bellu v Banské Bystrici a Akademii múzických umění v Praze, obor Pedagogika tance. Během studií spolupracovala s mnohými českými a slovenskými choreografy (Marta Poláková, Mirka Eliá& scaron;ová, Šárka Ondrišová, skupina Debris) i ze zahraničními tvůrci (Ji-Eun Lee, Karen Foss, Ann van den Broek, Maya M. Carroll). Od roku 2010 působí jako tanečnice a pedagožka na volné noze. Kombinuje práci a tvorbu v domácím pražském prostředí se spolupracemi v zahraničních souborech. V Praze jí momentálně nejvíce zaměstnává domovská skupina ME-SA, kterou založila společně s tanečnicí a producentkou Karolínou Hejnovou před pěti lety, a soubory VerTeDance a NANOHACH. Ve Švýcarsku pracuje se souborem DA MOTUS! a v Norsku s choreografkou Karen Foss. Její autorské sólo bylo v roce 2012 nominováno na cenu pro Taneční inscenaci roku 2012. V roce 2015 získala cenu pro Tanečnici roku za výkon v Super Naturals.

ME-SA

Skupina ME-SA vznikla v roce 2008. Funguje jako otevřená platforma, která kombinuje autorské projekty se zvaním hostujících choreografů jak z československé, tak mezinárodní taneční scény. V roce 2013 se ME-SA poprvé dostala na seznam tzv. “Priority Companies” sítě Aerowaves, a to díky projektu Much More Than Nothing choreografického dua Peter Šavel / Stano Dobák. Soubor získal třikrát nominaci na “Taneční inscenaci roku”. V roce 2015 získala Martina Hajdyla La cová, jedna ze zakladatelek ME-SY, ocenění “Tanečnice roku” za svůj výkon v představení SuperNaturals, dalším projektu souboru, který je na prestižním seznamu Aerowaves, tentokrát pro rok 2015. ME-SA pravidelně uvádí své projekty na významných festivalech, např. Spring Forward, TANEC PRAHA, ČESKÁ TANEČNÍ PLATFORMA, APAP/NYC ad.

L_One_of_the_Seven_20150713_2067

L_One_of_the_Seven_20150713_2066

Taneční magazín

HAJDY do Ponce NA HAJDYLU!

Martina Hajdyla Lacová „hřeší“ v Ponci se židlí i na židli. Se skvělou hudbou. S fantastickým světelným parkem. S kalhotkami, nad kalhotkami, pod kalhotkami – i bez kalhotek…

Přesně v polovině března (konkrétně 15. a 16.) měla na tradiční taneční scéně Ponec první a druhou slavnostní světovou premiéru inscenace „L – o ONE THE SEVEN“ z autorské dílny slovenské taneční osobnosti Andreje Petroviče. Jedinou – a skvělou – sólistkou byla Martina Hajdyla Lacová. O dojmy hned z té první premiéry se nyní se TANEČNÍ MAGAZÍN se svými čtenáři podělí:

ONE WOMAN SHOW

Čerstvá laureátka titulu „Tanečnice roku“ Martina Hajdyla Lacová se cítí v sólových programech jako ryba ve vodě. Dokáže plně zdůraznit svou individualitu. Cele se nechává inspirovat scénickou hudbou, světly i dalšími jevištními podněty. Již tradičně v Ponci nastoupila „v dresu“ své domovské taneční skupiny ME-SA, jejíž je zakladatelkou.

Autor námětu, koncepce, režisér i choreograf Andrej Petrovič projevil velké zkušenosti z velkého tanečního světa. Jeho režijní rukopis je svébytný a nezaměnitelný. Předestavení samotné je doslova tryskajícím vřídlem kreativity. Petrovič zde řeší sedm ženských hříchů.

Možná si pouze autor svou „světovost“ mohl klidně odpustit v samotném názvu? Je touhou po ještě větší světovosti? Podbízením se zahraničnímu publiku? Laciným efektem? Patrně od všeho něco… Nicméně, inscenaci by slušel srozumitelný český název! Nebo slovenský? Když obě jeho vůdčí osobnosti mají kořeny v zemi Tater a Dunaje?

1.Hajdyla

ŽIDLE

Bezmála tři čtvrtiny téměř hodinové inscenace je jedinou dekorací na scéně – strohá židle! Martina Hajdyla Lacová si s ní plně vystačí. Je jí oporou, partnerkou i oponentkou – soupeřkou s níž se nedokáže srovnat.

Zaměřit se pouze na židli by bylo odvedením od dalších vrcholných výkonů. Především musíme k výšinám vyzvednout světelné efekty a celkovou režii osvětlení (opět „světově“ nazvanou „světelný design“), jíž měla v gesci Katarína Ďuricová. Nikoli náhodou je v programu představení uváděna hned za režisérem i choreografem a interpretkou.

Další silnou stránkou inscenace „L – ONE THE SEVEN“ je hudba.  Je inspirací, dramatickým přemostěním i nositelkou děje! Autory jsou Ben Frost a Amon Tobin. Hudba Bena Frosta kombinuje již existující nahrávky (Venter), které  jsou použity s jeho svolením, s originálními kusy, které vytvořil přímo pro toto představení. (Hudba na základě licence OSA se vztahuje ke skladbě Piste 02 Amona Tobina.)

2.Hajdyla

KALHOTKOVÁ ROLE A ROLE KALHOTEK

Pochopitelně, kalhotkovou rolí se odjakživa v divadelním světě nazývá úloha, kdy žena vystupuje v mužské roli. O to v inscenaci v Ponci v žádném případě nejde! Naopak. Hajdyla dává vyniknout svému ženství i ženskosti. Se všemi klady i zápory, co k tomu neodmyslitelně a historicky patří.

Tvůrci zde dali „kalhotkové roli“ zbrusu nové významy! Kalhotky zde zosobňují ženský pomyslný pás cudnosti, bariéru, hranici studu i odvážnosti… Mimo tohoto v první linii se nabízejícího symbolismu zde získávají kalhotky další důležitější významy. Jsou zosobněním určitého „napnelismu“ vztahů mezi oběmi pohlavími. Jsou výrazem ženské hravosti. Pochyb o sobě samé… Zkrátka, kalhotky se v této inscenaci vznesly až filozofickým výšinám.

BOTOSTROJ?

Závěrečná pasáž inscenace by se jistě líbila ředitelce Obuvnického muzea ve Zlíně Mgr. Mirce Štýbrové. Scénu totiž zaplaví obří síť plná – ženských bot, botiček a škrpálů!!! Od lodiček, přes sportovní kecky až po zimní kozačky.

Pokud jde o zosobnění jednoho z ženských hříchů, tak nápad vskutku velkolepý! Pomyslný klobouk dolů. Avšak, nebyly by ještě výstižnější typické dámské kabelky? Jistě by dávaly i inscenačně a scénicky různorodé a lákavé možnosti využití…

Představení s dlouhým – a pro české patrioty nesrozumitelným – názvem se vskutku povedlo. Velkou zásluhu na tom má jistě i supervize Karolíny Hejnové a MarkétyPerroud.

Nenechte si v Ponci skvělou Martinu Hajdylu propásnout!

Další reprízy jsou na pořadu 5. 4. a 5. 5. Ty dvě pětky si snad i zapamatujete…

 3.Hajdyla

Michal Stein

Foto: archiv divadla PONEC

Taneční magazín

Podstata smrtelného hříchu

Sólové představení L / One Of The Seven A. Petroviče a M.H. Lacové zkoumá podstatu „smrtelného hříchu“ touhy

Slovenský choreograf Andrej Petrovič se po deseti letech v zahraničí, kde působil  především ve slavné Akram Khan Company, vrací na české a slovenské scény s provokativním projektem, který převádí na jeviště tématiku sedmi smrtelných hříchů. Premiéra prvního ze sedmi sól – L / One of The Seven –, které zkoumá motiv touhy a chtíče, se uskuteční 15. a 16. března v divadle PONEC. V roli zosobněné touhy se představí Martina Hajdyla Lacová, zakladatelka souboru ME-SA a držitelka ocenění Tanečnice roku 2015.

L jako „Lust“ – touha, vášeň, rozkoš, smilstvo. Vztahuje se k čemusi za hranou, k extrému. Petrovič staví na jeviště jedinou bytost – ženu, jejíž žízeň stěží může být uhašena. Královnu, která se propadá do hlubin vlastní neschopnosti spočinout, zklidnit se, zastavit se, a zároveň odolat svým přáním a tužbám. Sebedestrukce se stává vědomou volbou.

Petrovič a jeho tvůrčí tým provedou diváky intenzivní cestou vášně, uspokojení, ukájení, výčitek, tíhy i možného trestu. Jedním z inspiračních zdrojů projektu se mimo jiné stala představa pekelného kruhu z Dantovy Božské komedie, v němž krouží největší milovníci dějin (Kleopatra, Helena, Paris, Tristan). Trest odpovídá povaze jejich provinění: „Ustavičná pekelná vichřice / strhává duše, cloumá jim i, hází, / jedny o druhé tře ty hříšnice.“

Jakkoli dnes shledáváme umístění Heleny Trojské do Pekla jako příliš přísné a poplatné Dantově době, Dante byl vynikajícím znalcem lidské duše a toho, co jí zmítá. Zdá se však, že zkoumání podstaty touhy nebylo tehdy tak aktuální jako dnes, kdy je touha hnacím motorem a principem společnosti.

Kredit:

Koncept a choreografie: Andrej Petrovič

Tanec: Martina Hajdyla Lacová

Kostým: Maroš Baran

Světelný design: Katarína Ďuricová

Hudba: Ben Frost

Vnější oko: Karolína Hejnová, Markéta Perroud

Producent: ME-SA / Karolína Hejnová

Za podpory: MHMP, MKČR, Tanec Praha / PONEC – divadlo pro tanec, ALT@RT

Andrej Petrovič je absolventem Taneční konzervatoře v Banské Bystrici, kde také po studiích nastoupil do studia tance Zuzany Hájkové. Spolupracoval s Martou Polákovou, Editta Braun Company (Salcburk), Fatou Traore (Brusel) či Jean Abreu Dance Company. Je absolventem magisterského studia na VŠMU v Bratislavě. Od roku 2007 je členem Akram Khan Company. Tančil v představeních Bahok, Vertical road, Confluence a na úvodním ceremoniálu Olympijských her v Londýně. Od roku 2012 působí v souboru jako repetitor a asistent choreografa.

Martina Hajdyla Lacová vystudovala Konzervatórium J. L. Bellu v Banské Bystrici a Akademii múzických umění v Praze, obor Pedagogika tance. Během studií spolupracovala s mnohými českými a slovenskými choreografy (Marta Poláková, Mirka Eliášová, Šárka Ondrišová, skupina Debris) i ze zahraničními tvůrci (Ji-Eun Lee, Karen Foss, Ann van den Broek, Maya M. Carroll). Od roku 2010 působí jako tanečnice a pedagožka na volné noze. Kombinuje práci a tvorbu v domácím pražském prostředí se spolupracemi v zahraničních souborech. V Praze jí momentálně nejvíce zaměstnává domovská skupina ME-SA, kterou založila společně s tanečnicí a producentkou Karolínou Hejnovou před pěti lety, a soubory VerTeDance a NANOHACH. Ve Švýcarsku pracuje se souborem DA MOTUS! a v Norsku s choreografkou Karen Foss. Její autorské sólo bylo v roce 2012 nominováno na cenu pro Taneční inscenaci roku 2012. V roce 2015 získala cenu pro Tanečnici roku za výkon v Super Naturals.

ME-SA

Skupina ME-SA vznikla v roce 2008. Funguje jako otevřená platforma, která kombinuje autorské projekty se zvaním hostujících choreografů jak z československé, tak mezinárodní taneční scény. V roce 2013 se ME-SA poprvé dostala na seznam tzv. “Priority Companies” sítě Aerowaves, a to díky projektu Much More Than Nothing choreografického dua Peter Šavel / Stano Dobák. Soubor získal třikrát nominaci na “Taneční inscenaci roku”. V roce 2015 získala Martina Hajdyla Lacová, jedna ze zakladatelek ME-SY, ocenění “Tanečnice roku” za svůj výkon v představení SuperNaturals, dalším projektu souboru, který je na prestižním seznamu Aerowaves, tentokrát pro rok 2015. ME-SA pravidelně uvádí své projekty na významných festivalech, např. Spring Forward, TANEC PRAHA, ČESKÁ TANEČNÍ PLATFORMA, APAP/NYC ad.

L_One_of_the_Seven_20150713_2067

Taneční magazín

ENTROPY #251

Jiří Bartovanec uvede v PONCI českou premiéru své nové inscenace

 

 

Jiří Bartovanec se představí v jeho novém sólovém představení ENTROPY #251. Česká premiéra se odehraje v divadle PONEC 25. ledna ve 20:00 hodin. Světová premiéra se uskutečnila 11. září 2015 v USA.

České centrum a Ivan Pinkava, český fotograf, který byl kurátorem dvouměsíčního  programu v prostorách Národní budovy v New Yorku, zvolil téma „Mít odvahu být  outsidrem“. Zadání bylo nabídnuto i česko–německému choreografovi, tanečníkovi  a performerovi Jiřímu Bartovanci. Právě sólové představení ENTROPY#251 bylo vytvořeno pro České centrum a uvedeno 11. září 2015 mimo jiné v rámci pořádaným rakouským konzulátem v New Yorku.

Zatím jediné plánované představení 25. ledna bude první českou premiérou z několika dalších, které budou následovat.

Prostorové hledání své vlastní cesty. Prostor jako klec, v níž jde o hru svých vlastních možností a jejich vytrvalosti v izolovaném a přeci jen plném a hustě zamlženém světě. Ježek v kleci a vlastní manipulace svého vymanění se z mříží. Někdy je to zvuk, někdy světlo a jindy samotná zpověď. Kde je fikce a realita není podstatné, ale existuje mnoho momentů, které klamou svojí podobou.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

 

Choreografie: Jiří Bartovanec

Tančí: Jiří Bartovanec

Kostým: Oldřich Anton Vojta & Jiří Bartovanec

Hudba: Damir Bacikin, Iannis Xenakis, Olafur Arnalds & Nils Frahm, Circuit Splash,

Thoas Lindner

Scéna a světla: Michal Horáček

Produkce a grafický design: Jindřich Havlík

Foto: Sang Hoon Ok, Vojtěch Brtnický, Adéla Horelicová

 

JIŘÍ BARTOVANEC (CZ/DE)

Jiří Bartovanec se již v 7 letech stal členem folklórní taneční skupiny STAZKA v Teplé. V letech 1994–1997 studoval na baletní škole J. Dolečka v Karlových Varech a od roku 1998 na taneční konzervatoři Duncan Centre v Praze. V roce 2003 odešel do Berlína kde  spolupracoval s Farhadem Payerem a Yasmine Kalifa na divadelním představení Jack and Harun a se skupinou Toula Limnaios na představení Irrsinn. V roce 2004 pracoval s Jochenem Rollerem na choreografii Mindgarden, tančil v duetu Mirelly Wiengarten Combattimento di Tancredi e Clorinda a v jejím tanečním filmu Circulatura. V roce 2007 se podílel na projektu Mayim Mayim ve Stadttheater Nurenberg/Furth. V roce 2010 spolupracoval s Williamem Forsythem na projektu Human Writes a Jiřím Havelkou a Tiger Lillies na představení Here I am a human. Od roku 2003 pracuje se Sashou Waltz a v roce 2007 se stal stálým členem skupiny Sasha Waltz & Guests. Tančí v choreografiích Sashy Waltz noBody, Insideout, Dido&Aeneas, Medea, Jagden und Formen, Continu, Matsukaze, Sacre, L’Apres-midi d’un faune a spolupracoval na přípravě a realizacích mnoha dalších tanečních projektů (např.: Dialoge Neues Museum, Romeo a Julie, Dailoge Maxxi, Carmen, Dialoge Kalkota…) S Českou televizí a Nenadem Djapicem natočil dokumenty Africké kořeny – české tančení (2010) a Kodjo (2012). V roce 2016 dokončuje s Hanou Pinkavovou další dokument pro Českou televizi. Jeho první s&oac ute;lo When my mind is rocking, I know it´s 7 mělo premiéru v dubnu 2008 v rámci projektu Choreographen der Zukunft / Choreografové budoucnosti skupiny Sasha Waltz & Guests.  Následovalo sólo Aneho (Berlín, 2010) a mnoho dalších, které uvedl na několika evropských ale i mimoevropských scénách včetně Afriky. V Lome vytvořil v rámci programu Goethe Institutu choreografii Door of No Return (2011). V roce 2014 připravil skupinovou choreografii GLOBE a mezi jeho poslední sólové představení patří i Entropy, které pravě uvedl v New Yorku v rámci programu Českého Centra a Moving sound Festivalu.

Jiří Bartovanec momentálně vyučuje tvorbu na Duncan Centre Konzervatoři a se studenty 3. ročníku připravuje nejnovější choreografii Svěcení Jara (Igor Stravinski). Pořadá několik workshopů jako jsou Ausser Mir (pro děti uprchlíků a tanec ve školách, Berlín) a workshopy repertoáru Sashy Waltz (Radial System V, Brelín). V létě 2015 vytvořil site specific choreografii RAUMAUSLOTEN – Raum und Psyché v areálu psychiatrické léčebny Charité Berlín. V roce 2014 a 2015 pořádal v Soulu workshopy pro taneční skupiny moderního tance cia Mamajeang Kim Seoul a Daegu City Dance Company. V současné době tančí v představení Sniper´s Lake skupiny Spitfire Company a tvoří choreografie pro jiné skupiny, mezi poslední patří Tantehorse a představení Lessons of Touch.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Taneční magazín