Tanec s hvězdami tanečního nebe na České televizi je už ve své sedmé sezóně a my jsme „odchytli“ Marka Zelinku, který spolu s Marií Doležalovou přinesl do soutěže nezvyklou originalitu, aby nám pověděl o Stardance, o Marušce i o své divadelní tvorbě.

Marku, jak ses dostal ke společenskému tanci?

„Ve dvanácti letech jsem viděl Hříšný tanec a sám jsem se rozhodl, že se chci tanci věnovat. Řekl jsem mámě, ať mi najde taneční klub a ona ho našla. V té době jsem ještě dělal karate, ale to už pro mě „vyšumívalo“, nefungovalo to tak, jak jsem si představoval, tak nějak – z mého vlastního rozhodnutí – začal tanec.“

Lákaly  Tě spíše  latinsko-americké nebo standardní tance?

„Já jsem v té době vůbec nevěděl, ale asi mě víc lákala latina. Je dobré, že jsme v klubu všichni od začátku dělali standard i latinu, ale postupně se  to samo vykrystalizovalo – i já jsem to tak cítil – dělal jsem více latinské tance.“

Co považuješ za svůj největší taneční úspěch?

„V tanci určitě Blackpool v Anglii, což je největší taneční soutěž. Být tam a relativně dobře dopadnout – v kategorii do 21 let skončit ve čtvrtém kole – považuji za úspěch, protože jsme, tehdy s Vandou Dětinskou, porazili spoustu skvělých párů a byl to v celé té atmosféře úžasný zážitek. Nebyl to sice můj největší úspěch co do výsledku, ale z hlediska zážitku to bylo skvělé.“

Na Blackpoolu se jako na jedné z mála tanečních soutěží tančí na živou hudbu. Na tu teď máš možnost tančit i ve Stardance. Poštěstilo se Ti to ještě jindy? Jak to je vůbec ve světě závodního tance s živou hudbou?

„Určitě se to přihodí, asi ne moc, ale já jsem na živou hudbu tancoval víckrát. Krásná byla třeba pohárová soutěž v Chebu, která probíhá dodnes, to mi říkal Honza Onder.  Mají tam takový malý band, který hraje k tanci a je  perfektní. Na živou hudbu se tancuje skvěle.“

Teď ke Stardance – jak se Ti vlastně tancuje s Marií? Na mě jako na diváka to působí, že musíte mít velmi dobrý vztah.

„S Marií se spolupracuje naprosto báječně. Naše první setkání bylo dost rozpačité, ale pak jsme se hned potkali neoficiálně, na kafé,  mimo studio, takže  jsme  rychle zjistili, že to je ideální spojení. Oba jdeme s tím, co tomu druhému vyhovuje, opravu si sedneme,   já můžu dávat svoje nápady, které by možná nikdo jiný nechtěl realizovat, ale Marie do toho jde. Jednak ji to baví a jednak chce taky hodně trénovat, což mi vyhovuje. Já totiž potřebuji víc času – experimentovat, zkoušet nové věci, a nakonec  se třeba vrátit zpátky k prvnímu nápadu, ale projít si tím vývojem, což děláme.“

To je vidět i na Vašich choreografiích, které jsou hodně netypické a hravé. Přiznám se, že jsou mi moc sympatické, což asi i mnoha divákům. Porota ale nereaguje tak dobře a za odvážné nápady Vás spíš kritizuje. Jak to vnímáš Ty? Mohlo by se podle Tebe tímto směrem posouvat i celé tancování nebo to bereš spíš jako své osobní vyjádření?

„Myslím, že originalita by v tanci měla být. Mě s Marií to hlavně opravdu baví. Ona je herečka a já v současnosti dělám také divadlo, asi i proto nás baví jít touhle cestou, kombinovat věci, které se v první chvíli zdají nespojitelné. Co se týče porotců, občas kvůli tomu mají negativní postoje.  Ale zpětná vazba od dalších lidí – našich známých nebo diváků – je dobrá. Říkají nám, že takový pár – v tom, co děláme – ve Stardance ještě nikdy nebyl. Pro porotce je to asi nezvyklé a je to také těžší uchopit, ale já si říkám: proč ne. Pro mě je pak ten tanec mnohem naplněnější. Naví ;c by ty věci nešly dělat, pokud by Marie netančila  dobře. Kdybychom na tom nebyli s tancem dobře, tak bych si tam nedovolil tyhle prvky dávat, protože by byly pouze trapné. Porotci nám sice říkali, že někdy netančíme, ale podle mě – když jsem viděl záznamy z vysílání – tančíme pořád :-).“

Jak vnímáš Stardance ve srovnání s profesionálním tancováním? Jsou tam paralely nebo rozdíly?

„Vnímám to z víc úhlů pohledu. Paralely tam jsou, ale spíše se to dost liší. Stardance vlastně není jen taneční soutěž. Jde tam totiž i o to, jak člověk baví nebo nakolik je známý jako celebrita. Další věc je, že v těch párech se potkávají lidé z různých oborů a někteří si sednou víc, někteří míň. Myslím si především, že Stardance je více zábava – vůbec jsem to nečekal a vlastně mě celý ten projekt hrozně baví. A když to přirovnám k divadlu, tak je to vlastně každý týden premiéra – premiéra jednoho krátkého kusu. Sleduje ji  hodně lidí a člověk tak má motivaci, aby to bylo opravdu připravené a dobré ;. Udělat pro to maximum a dát do toho všechno, tak, aby to bavilo diváky, o to jde. Samozřejmě je tam porota, která má docela velkou váhu, ale mně osobně přijde nejdůležitější, aby to bavilo nás a skrz nás naše  diváky: vždyť proto se na to lidé dívají. ..“

Jak se tedy stavíš k tomu, že tuhle soutěž mohou rozhodovat i diváci?

„Beru to jako pozitivum. Když  člověk uváží, jak probíhají klasické taneční soutěže, kde je  třeba deset porotců, každý má svoje zájmy, páry, se kterými trénuje, je tam určitá politika, dohody, kontakty, známosti, a ve výsledku je to hodnocení strašně neobjektivní. Kdyby rozhodnutí, kdo má vyhrát nebo postoupit dál, bylo na divákovi, dopadlo by vše  úplně jinak. Stává se, že neustále  vyhrává pár, který je už známý: jednou podá lepší výkon, vyhraje, podruhé podá mnohem slabší výkon, ale vyhraje stejně, protože už ho všichni znají a je to vlastně v něčem nesmyslné. Proto mi divácké hodnocení ve Stardance přijde správné. Samozřejmě se skrze to může ukázat i náš národ: jak vnímá kvalitu tance nebo jak vnímá osobnosti, komu lidi fandí, koho by třeba volili, co mají rádi. Můžou ocenit snahu. Marek Eben říká, že každá osobnost, která šla do tohoto boje, má jiný odrazový můstek. Vedle sebe tam stojí lidé, jejichž věkový rozdíl je v některých případech skoro čtyřicet let, mají různou výšku, jsou z různých oborů. V tanci jsou kategorie jasně dané věkově. Ale tady  je nesmírně těžké jejich výkony porovnat a myslím, že je právě správné, že  hodnotí diváci. Byl jsem vlastně dokonce překvapený, že tu divá ;ci nemají větší slovo.“

Když jsme u těch diváků, ty jsi zvyklý pro ně nejen tančit, ale i hrát. Jak ses vůbec dostal k divadlu?

„Tak na jedné straně jsem si ke konci své taneční kariéry, pokud to tak můžu nazvat, uvědomoval, že je na tanec třeba čím dál víc prostředků, které jsem neměl, a na druhou stranu jsem si uvědomil, že už mě to tolik nenaplňuje. Chtěl jsem větší svobodu a větší možnost se realizovat. Soutěžní tanec je totiž v některých ohledech docela omezený a z mého pohledu se teď bohužel stává mnohem víc sportem než uměním. Staví se hodně na výkonu a efektu, dřív to bylo mnohem víc o napojení těch tančících lidí, o příběhu a choreografii, zajímavých momentech, a teď už bohužel dost párů vypadá jeden jako druhý. Jeden tančí trošku líp, má jinou rychlost, druh&yac ute; se liší v drobnostech, ale v podstatě tančí stejně. Je to škoad.  Necítil jsem to tak a skončil jsem, hledal, co bych mohl dělat jiného. Naštěstí jsem se po asi ročním hledání toho, co by mě vlastně naplnilo, dostal k herectví. Jak už jsem říkal, dělal jsem karate, tancoval, zkoušel různé hudební nástroje, studoval fyzioterapii, a tohle všechno se nakonec v divadle snažím využít, minimálně v pohybovém výrazu z toho hodně čerpám. Můj skvělý kolega Martin Talaga, se kterým spolupracuji, dělal folklórní tance. Všechny tyhle věci se snažíme v divadle zpracovat a využít pro to, co se chceme sdělit, aspoň v autorském divadle, které ponejvíce dělám.“

Je tedy nějaké konkrétní představení, které by čtenáři mohli vidět?

„Právě s Martinem máme společné autorské divadlo – říkáme si [PLAY] boyz – a hrajeme představení SYNovial s prvky nového cirkusu, klaunérie a tance. Hrajeme v La Fabrice, letos ještě 30. listopadu nebo 14. prosince – na to bych určitě všechny rád pozval.“

S Marií děláte oba divadlo. Nedomluvili jste se na nějakém společném projektu?

„Zatím jsme se konkrétně nedomlouvali, i když trošku jsme se o tom bavili, že bychom možná mohli spolu něco udělat. To propojení by určitě bylo zajímavé, ale je to budoucnost, kterou budeme řešit po Stardance. Každopádně myslím, že by nás to oba bavilo.“

Máš nějaké hobby mimo tance a divadla?

„Musím říct, že tanci a divadlu se teď věnuji stále a dost mě to baví, takže je to zároveň i moje hobby. Kromě toho dělám ještě akrobacii na balančním žebříku, což je trochu jiná disciplína, která mě také naplňuje a chceme ji zapojit v novém představení naší skupiny [PLAY] boyz. Mimo jiné jsem ten žebřík měl na castingu do Stardance. Asi si museli myslet, že jsem blázen, ale možná také proto mě vzali :-). Každopádně teď na další koníčky nemám čas, ale to co dělám, mě opravdu baví, takže je to tak nejlepší.“

Díky za rozhovor

Alexej Byček