Josef Maršálek, Tereza Mašková, Darija Pavlovičová, David Prachař

Co o sobě prozradily hvězdy letošní StarDance?

Josef Maršálek, cukrář, pekař, pracoval pro britskou panovnici Alžbětu II., vydává čtenářsky úspěšné kuchařské knihy. A jeho taneční partnerka Adriana Mašková

Josef  Maršálek tančí, když zazní pro něho dobrá hudba a má kolem sebe přátele. Teď ale bude tančit, protože musí… Ale tanec nabíjí. To je pro něho  úplně nové zjištění. Také ho povznáší, když se k sobě lidé chovají hezky.  Když někdo přizná, že udělal chybu.  Také miluje pracovat na zahradě. Co se týká tance, jen občas se stalo, že Adriana řekla: „Tak teď už jsme tančili!“  Kdysi chtěl kreslit, aby vyjádřil svoje pocity,  chtěl i natočit animovaný film, ale až teď mu dochází, že tanec to všechno vyjádří beze slov.  Do tance se zamiloval a je to teď taková jeho  milostná aféra. Adriana Mašková  říká, že celý její život je jeden velký tanec.  Tedy tančí v okamžiku, kdy vstává z postele. A je  jedno,  jestli je zrovna v obchodě nebo v obýváku.  Je  neustále v roli trenérky, stále vnímá, co je dobře a co je špatně. Miluje upřímnost, povznáší ji, když si lidé řeknou vše na rovinu a hned. Když skončila závodní kariéru, byla na tanec chvilku naštvaná. Ale teď ho už miluje znovu.  Je ráda, že si takovým obdobím prošla.   Dnes ví, že tanec ve svém životě potřebuje. Realizuje se a je tak šťastná.

Tereza Mašková, zpěvačka, v roce 2014 získala první místo v kategorii Muzikál na mezinárodní soutěži WCOPA a její taneční partner Daniel Kecskeméti

Tereza Mašková tančí, když má radost, klidně i sama doma. Na koncertě, ale klidně si hodí jen tak bokem i na přechodu pro chodce. Od té doby, co je ve StarDance projíždí ta nejlepší videa na internetu a touží podat také takový výkon, je do tance úplně zabraná.  Tereza miluje magické propojení s diváky, když je na koncertě, má pocit, že sedí na obláčku. Jako netanečník prý nevěděla, jak uchopit a užít si tanec. Ale když se nechá vést Danielem a hudbou, jde to.  Tanec jsou pro ni především emoce. Daniel Kecskeméti  se chce hýbat okamžitě, když uslyší hudbu. Někdy je důvod i smutek. Často si prý jen podupuje nebo kýve hlavou, ale něco mu zní v uších. Společenský tanec je podle něj založený na tom, že muž vede ženu, ale pokud partnerka dokáže do tance přidat něco svého, je to pro něj úplně  něco magického, co ho do tance vtáhne o to více.  Vybírá si pro inspiraci styly, kterým se sám nevěnuje.  Miluje momenty, kdy vidí, že jeho studenti si zamilovali tanec a daří se jim. Podle Daniela je tanec  už i přenášení váhy z jedné nohy na druhou. Nic složitého v tom není. Důležité je, aby to byl pohyb v souladu s hudbou.

Darija Pavlovičová, filmová, televizní a divadelní herečka a její taneční partner Dominik Vodička

Darija Pavlovičová  tančí,  když má dobrou náladu, ale i když je smutná.  Hlavně  sama doma, když ji nikdo nevidí.  Nebo na dovolené, kde ji nikdo nezná.  Tanec pro ni znamená silné emoce, nejen  vnímání hudby. Záleží i na technice pohybu a práci sama na sobě. Dominik Vodička  tančí hned, když vstane, celé dny, od rána do večera. Tanec je náročný psychicky i fyzicky, míní, takže  v každé situaci, kdy vynaloží hodně sil, si řekne : “To byl ale tanec“.  A také dodává, že tanec je zábava, která se neobejde bez odříkání si spousty věcí. Původně se chtěl Dominik věnovat tenisu nebo bojovým sportům. K tanci ho přivedli rodiče.

David Prachař, divadelní, televizní a filmový herec, držitel ceny Thálie, Ceny Alfréda Radoka, Ceny Františka Filipovského za dabing a jeho taneční partnerka Zuzana Dvořáková Šťastná

David  Prachař tančí, když je to v jeho popisu práce, když je tanec součástí divadelního představení.  Anebo když má opravdu rozvernou náladu.  Podle něho muži tančí méně než ženy.  Muži spíše pozorují ženy, jak tančí.  Všiml si také, že introverti tančí jinak než extroverti. Duševní rozpoložení ovlivňuje pohyby člověka. To je prý výsledek jeho mnohaletého výzkumu a pozorování.  Podle něj také platí, že pokud chce člověk být co nejrychleji nejlepší, vede to jedině tak ke zranění.  Tanec vnímá jako řád pohybu. Zuzana Dvořáková Šťastná tančí kdykoliv má čas, je to její všechno. Volnočasová aktivita, sport, práce i zábava. Skoro vůbec nechodí na plesy či do klubů. Díky tanci se dokáže  povznést nad banality, protože ani závodní tanec vždy nedopadl podle jejích představ. Řekla si ale, že to zkusí zase příště.  Tanec je pro ni zejména vyjádření hudby pohybem, ale hlavně se při něm člověk koncentruje sám na sebe. A dvě těla vytváří něco krásného.

Foto: Eva Smolíková

Taneční magazín

Na značky! StarDance se vrací!

Po dvanácté se vrací oblíbená soutěž a poprvé vtančí na obrazovky 14. října 2023

Už za měsíc odstartuje dvanácté pokračování taneční soutěže StarDance. O titul královny a krále parketu se i tentokrát utká deset párů, které bude hodnotit tříčlenná porota a tradičně i diváci u obrazovek České televize. První přímý přenos odvysílá Jednička v sobotu 14. října, závěrečný pak o dva měsíce později 16. prosince. Součástí letošní řady bude i jubilejní stá epizoda a také charitativní díl. Slavnostními večery provede oblíbená moderátorská dvojice Tereza Kostková a Marek Eben.

„Jedna z nejočekávanějších televizních událostí roku je tady. StarDance se vrací na obrazovky České televize s novou řadou. Je to přitom už sedmnáct let, kdy jsme taneční klání našim divákům představili vůbec poprvé. StarDance ale není jen o tanci a zábavě. Je příslibem odvahy a pevné vůle, místem překonávání vlastních hranic a posledních pět ročníků i strůjcem pomoci těm, kteří ji potřebují. Během nich se podařilo pro Centrum Paraple vytančit neuvěřitelných šestasedmdesát milionů korun, které pomohly lidem s poškozením míchy v aktivním návratu do běžného života,“ říká generální ředitel České televize Petr Dvořák a doplňuje: „Výbornou zprávou je také to, že zcela určitě nepůjde o poslední řadu ve vysílání České televize – již nyní se nám totiž podařilo zajistit vysílací práva na další dvě série.“

Tanečního klání dvanácté řady se účastní páry Eva Adamczyková a Jakub Mazůch, Marek Adamczyk a Lenka Nora Návorková, Vavřinec Hradilek a Kateřina Bartuněk Hrstková, Ivana Chýlková a Jan Tománek, Richard Krajčo a Dominika Rošková, Iva Kubelková a Martin Prágr, Josef Maršálek a Adriana Mašková, Tereza Mašková a Daniel Kecskeméti, Darija Pavlovičová a Dominik Vodička, David Prachař a Zuzana Dvořáková Šťastná. Novinkou bude tříčlenná porota namísto čtyřčlenné, a to ve složení Tatiana Drexler, Richard Genzer a Zdeněk Chlopčík.

Dvanáctým ročníkem StarDance budou, stejně jako v předchozích letech, znít rytmy českých a slovenských písní a celé řady hudebních stylů v podání MoonDance Orchestra. Výjimkou bude šestý večer, kdy páry zatančí na světově známé filmové melodie v původním znění. Jednotlivé dvojice budou soupeřit v různých předem daných stylech, ale dostanou i volnost pro vlastní nápady.

Tančit bude celá škola i vozíčkáři

Chybět nebude ani charitativní díl či propojení s dalšími projekty České televize.  Kreativní producentka pořadu Lucie Kapounová říká: „Letos se bude charitativní díl pro Paraple vysílat již po šesté, a to 25. listopadu. Chceme zachovat stejný princip jako v roce 2021. Soutěžící nebudou tančit s vozíčkáři ale pro vozíčkáře, kteří se stanou jejich patrony. Druhou část přenosu pak otevřeme jednou společnou choreografií pěti párů a pěti vozíčkářů. Stejně jako v předchozích ročnících bude možné Centrum Paraple podpořit nejen během přímého přenosu zasláním dárcovské SMS či finančního daru na jeho sbírkový účet. Jsme velmi zvědaví, jestli se podaří překonat rekord minulé jedenácté řady, kdy se podařilo vybrat přes 21,5 milionu korun.“

Vedoucí vzdělávacího projektu ČT edu Alžběta Plívová doplňuje: „Předchozí, první ročník soutěže Tančí celá škola, kterou si připravil portál ČT edu nám vzal dech. Zapojily se do něho školy ze všech koutů Česka a videa, která jsme dostali, jednoznačně ukázala, že čeští učitelé jsou akční, tanec je baví a že věnují svým žákům čas a energii i nad rámec ‚povinností‘. Některé soutěžní příspěvky překvapily svou originalitou i samotné tanečníky StarDance. Jsem si jistá, že letos přibydou další taková.“

StarDance se o slovo přihlásí znovu z pražského Výstaviště

Tradičně se všechny soutěžní večery, ve kterých o postupujících párech rozhodnou i diváci, budou živě přenášet z pražských Holešovic. „StarDance už si dnes snad ani neumím představit v jiných prostorách než právě na Výstavišti. Podle zájmu diváků je vidět, že tanec naší zemí doslova rezonuje a nás velmi těší, že soutěž našla své místo právě u nás v Křižíkových pavilonech stejně jako nás těší celkově spolupráce s Českou televizí. Z participace na StarDance už se vlastně stala vzájemná tradice pro podzimní dny, které budou i letos, věřím, našlapané nejen na parketu v pavilonu E a D,“ říká o spolupráci Výstaviště Praha a České televize předseda představenstva Výstaviště Praha Tomáš Hübl.

Vše podstatné budou průběžně přinášet sociální sítě České televize:

Facebook StarDance: www.facebook.com/stardancecz

Instagram StarDance: www.instagram.com/stardancecz

TikTok StarDance: www.tiktok.com/@stardancecz

režisér: Jan Fronc // kreativní producentka: Lucie Kapounová // vedoucí projektu a scenáristka: Barbora Suchařípová // výkonný producent: Vojtěch Svoboda // vedoucí produkce: Cyril Hirsch // dramaturg: Matěj Randár // hudební dramaturg: Jan Tengler // manažer realizace: Viktor Průša // hlavní kameraman: Filip Havelka // aranže hudby: Martin Kumžák // zvuk: Miroslav Hřebejk, Milan Jílek // architekt: Jaroslav Svoboda // choreograf: Marek Zelinka // střih: Dušan Lajda// kostýmní výtvarník: Roman Šolc // líčení – supervize: Pavel Bauer // účesy – supervize: Blanka Hašková

Foto: David Raub 

Kateřina Blinková, Filip Platoš, Česká Televize

pro  Taneční magazín

Oblak, který tančil valčík

Nová divadelní hra ve Viole připomíná výročí Ferdinanda Peroutky

S motivem připomenout si letošní 45. výročí od úmrtí novináře a spisovatele Ferdinanda Peroutky (20. dubna 1978) vznikla v pražském divadle Viola velmi zajímavá divadelní hra. Její název je Oblak, který tančil valčík. Režisér a scénárista Tomáš Vondrovic obsadil do hlavní role Ondřeje Kepku. Premiéra byla na konci února, reprízy budou 24. dubna a 24. května. 

Představení není klasickým divadlem ani historicko-vědeckou přednáškou. „Chtěli jsme vytvořit atraktivní scénickou formu, tvar, typický pro divadlo Viola, který dokáže diváka poučit i pobavit. Cítíme se přinejmenším tímto být Ferdinandu Peroutkovi zavázáni,“ podotkl Tomáš Vondrovic. Významným výrazovým prvkem doplňujícím inscenaci je scénický tanec v provedení studentů Taneční konzervatoře Hlavního města Prahy Luisy Brychcínové a Vojtěcha Pilbauera nebo Julie Miadikové a Jana Kaluse pod choreografickým vedením Aleny Drapalíkové.

Název inscenace Oblak, který tančil valčík vychází z Peroutkova románu (a divadelní hry) Oblak a valčík, který vznikl na základě zkušenosti z věznění v koncentračním táboře a jedinečným způsobem zobrazuje projevy války a nacismu v lidské existenci. Peroutka, jenž byl také historikem, dramatikem, a především neochvějným demokratem (mimo jiné i spoluzakladatelem vysílání Rádia Svobodná Evropa) napsal například i známé čtyřsvazkové dílo Budování státu o historii Československa v letech 1918–1922. Do dějin české žurnalistky se pak zapsal zejména působením v týdeníku Přítomnost, v Lidových novinách a publicistickou činností v exilu.

Předprodej vstupenek na představení je v pokladně Divadla Viola (Národní 7, Praha 1) nebo online prostřednictvím webu Divadla Viola.

Divadlo Viola

Viola se na divadelní mapě Prahy těší výlučnému postavení. Někdy bývá trefně označována jako nejmenší velké divadlo v Praze. Nikdy nemělo stálý herecký soubor, ale vždy zde vystupovaly velké herecké hvězdy. Útulný prostor nevelkého sálu přímo v centru metropole, na Národní třídě, je už řadu let dějištěm intimních setkávání diváků s uměním. Od roku 1963, kdy se v tehdejší Poetické vinárně Viola konalo první představení, repertoár staví na myšlenkové, autorské, inscenační kvalitě a na výtečných hudebních a hereckých výkonech, které jsou pro diváky zdrojem intenzivních zážitků. Dramaturgický záběr sahá od scénických čtení přes komorní dramata až po rozverné kabarety. Soboty patří rodinám s dětmi – především pohádkovým představením. V předsálí divadla návštěvníci najdou každý měsíc novou výstavu.

Jedinečná atmosféra do Violy přitahuje nejen diváky, ale také velké osobnosti uměleckého světa. K legendám, které se sem rády vracely, patřili Radovan Lukavský, Zdeněk Štěpánek, Eduard Kohout, Karel Höger, Rudolf Hrušínský, Dana Medřická, později Jan Kačer, Jana Hlaváčová, Hana Maciuchová, Boris Rösner či Eliška Balzerová. V současné době na jevišti Divadla Viola excelují Bára Hrzánová, Taťjana Medvecká, David Prachař, Marek Eben, Tereza Kostková, Jiří Dvořák, Jiří Langmajer, Martin Hofmann, Tatiana Dyková a mnozí další, včetně členů mladší herecké generace, jako jsou Viktor Dvořák nebo Máša Málková.

Foto: Viktor Kronbauer

Milan Hulínský

pro Taneční magazín

Rozhovor s porotkyní StarDance Tatianou Drexler

„Vše dobré, co učiníš pro druhé, se mnohonásobně vrátí“

Tatiana Drexler

„Samozřejmě, že je tanec můj největší koníček. Tanec mne baví stále a tancem se zabývám dodnes,“ přiznává porotkyně z TV taneční soutěže StarDance… když hvězdy tančí Tatiana Drexler, rodačka ze slovenského Martina, dlouhá léta žijící v německém Hannoveru.  

Vaším mottem je: „Všechno dobré, co učiníš pro druhé, se ti mnohonásobně vrátí.“

„Myslím si, že to skutečně tak nějak funguje, protože jsem měla při tom všem neštěstí, co jsem si sama nadělala, dost štěstí a konec konců jsem vlastně šťastný a spokojený člověk. Ale myslím, že to dnes již tak neplatí, jak jsem si myslela ve své naivní mladosti. Protože já jsem si myslela, že vím, co je pro lidí dobré. Dnes si to již nemyslím. Vlastně mám s tím také vlastní zkušenosti. My nevíme, co je pro koho dobré. Protože, to co jsem pokládala za velice zlé a z čeho jsem byla velice smutná, jako když mne opustil můj manžel, tehdy podle mne to byla moje nejhorší situace mého života. Zpětně se na to dívám, že to bylo vlastně pro mne největší štěstí, co se mi mohlo stát. My lidé vše posuzujeme v momentě, když se to stalo a ono to může být jiné. Snažím se situace méně posuzovat a tím také nerozhodovat, co je pro koho dobré.“

Vy jste se od dětství věnovala baletu a gymnastice, vystudovala matematiku a tělesnou výchovu. Jak jste se dostala k profesionálnímu tanci?

„Balet je také profesionální tanec a gymnastika se mi zdála hodně tvrdá a proto jsem začala tancovat, ale dlouho to nebyl ještě profesionální tanec, protože jsem tancovala při studiu. Rodina a známí mi dávali najevo, že ty „tanečky“ jsou jen tak mimo a na prvním místě je škola a studium,  a tak tanec byl pro mne v té době hobby i přesto, že jsem byla mistryní Slovenska. A pak jsme byli také vicemistři socialistických krajin. Bylo to stále pouze hobby. Profesionálně jsem začala tančit, až když jsme emigrovali do Německa. Začátky nebyly lehké, bylo to spíše hrozné, dostali jsme se až na konec sociálního žebříčku. Neuměli jsme řeč, bylo to šílené období, naštěstí tu byl tanec a my jsme si tancem vydělali v té době pro nás neuvěřitelně obrovské peníze a zjistili jsme, že nemá význam se vracet k tomu našemu studiu, že se tím tancem dokážeme v Německu uživit lépe než tím, co jsme vystudovali. Tím, co jsme vystudovali, bychom se uživili také, ale nám se v té době líbilo tancovat. Konečně jsme mohli jenom tancovat. J

 Po škole jste chvíli pracovala ve Slovnaftu a v roce 1987 jste se spolu se svým tehdejším manželem a tanečním partnerem Petrem Ingrišem rozhodli pro emigraci. Jaké byly Vaše začátky v tehdejším západním Německu?

„Ano, v tom našem postudijním rozmýšlení, (doktor Peter Ingriš má červený diplom, vystudoval teoretickou fyziku, to je skutečně těžký obor), jsme si uvědomili, že oba chceme poznat jaký je svět,  a tak jsme se rozhodli pro emigraci, což byl skutečně razantní krok v našem životě. Nebylo to lehké. Tehdy byly začátky v západním Německu velice tvrdé. Podcenili jsme to ve všech směrech. Nerada o tom moc mluvím, protože mi málokdo rozumí. V té době byl svět úplně jiný než dnes. Vše bylo jiné. Nebyl internet, byli jsme neinformovaní. Vzdělání, které jsme dostali, bylo absolutně jiné, než to, které existovalo v západním světě. My jsme vlastně v té diktatuře byli absolutně neinformovaní, dezinformovaní a o světě jsme nevěděli absolutně nic. Jediné, co jsme měli, byla schopnost přemýšlet a řešit těžké situace. Z toho socialismu jsme se uměli přizpůsobit. Dnes rozumím každému,  kdo má po emigraci deprese a kdo se do života nikdy nedostal a žil v různých komunitách,  jak ruských, polských či slovenských. To jsme my hned od začátku odmítli. My jsme se snažili dostat se ihned do německé společnosti a nechtěli jsme do komunit. Vzali jsme to přes tanec a taneční komunita byla mezinárodní, otevřená a to nám velice pomohlo.“

Postupně jste se vypracovali a dokonce jste se probojovali 9x do finále mistrovství Německa. Jak na tu dobu vzpomínáte?

„Bylo to postupně. Na prvním německém mistrovství jsme byli poslední. Pak jsme rok pořádně trénovali a dostali jsme se velice rychle do finále a to se stává jen zřídka.

Připisuji to tomu, že jsme byli dobří  tanečníci, měli jsme všeobecné taneční vzdělání. Ještě v Bratislavě jsme vystupovali v komparsu v baletu, dělali jsme také moderní tanec, což nám pomohlo se jak v latině, tak ve standardu zlepšit. Tančili jsme mezinárodně. Celých těch šest let jsme patřili mezi nejlepších 24 párů na světě. V té době to nebylo jako dnes, tehdy byl pouze jeden svaz. V jednom svazu tančili amatéři, v jednom svazu profesionálové, takže jsme byli stále mezi 24 páry na světě, což  se nestane na tak dlouhou dobu jen tak a naše nejlepší místo bylo 14 místo v Blackpoolu,  a to  byl náš nejlepší výkon.“

S manželem jste se sice rozvedli, ale tanci jste zůstala věrná a v německém Hannoveru, kde žijete, vyučujete. Baví Vás to, a jaký je o studium tance zájem?

„Tanec mne baví stále a tancem se zabývám dodnes a hlavně mne baví práce s mladými lidmi. Tanec dělá lepší život a lepší lidi. Mám ráda mladé lidi, kteří jsou úžasní, ráda s nimi pracuji. Já miluji tanec.

O tanec je v Německu veliký zájem dnes a denně, ale co je smutné, ten německý taneční sport se nedokázal udržet tak, jako byl před těmi 20 – 30 lety, jaký jsem jej zažila já. Máme v Německu více tanečních sportovních svazů (tato situace je také, bohužel, i ve světě), což vede k tomu, bohužel, že máme každý rok 12 mistrů světa a 12 mistrů Německa. Toto ztrácí na důvěryhodnosti,  a proto se o taneční sport až tak moc lidí nezajímá. A tak jsem velice pyšná, že se českému taneční svazu podařilo udržet se, i přes všechny rozdíly. Také mne velice potěšilo, když nedávno na mezinárodní taneční soutěži ve Stuttgartu bylo v 48 párech pět českých párů z Čech, což je úžasné, na tak malou zemi. Jelikož je Česko mnohem menší než Německo, a tak by muselo být v Německu těch párů alespoň čtyřicet. A myslím si, že Češi to dělají skutečně dobře. Doufám, že jim to vydrží. Také se jim podařilo využít vlnu StarDance, která nesmírně pomohla českému tanci. StarDance skutečně  dobře prezentuje taneční sport a Marek Eben a Tereza Kostková jsou úžasní, těm musí taneční sport ruce líbat, protože svou práci  dělají skvěle. A v porovnání s jinými krajinami, je StarDance opravdu dobrá vlna, na kterou taneční sport naskočil, a dělají to excelentně.“

Od roku 2007 jste přísnou porotkyní taneční soutěže ČT Star Dance… když hvězdy tančí. Jak se cítíte v této roli?

„V roli porotkyně, nevím, zda přísné, jsem se v roce 2007 ocitla náhodou. Jsem za tuto příležitost vděčná, a je to nádherná příležitost, která mne v mém profesionálním životě potkala. Sedět na té židli je jedna věc, ale už jen poznat takové množství vrcholových sportovců, takové množství vynikajících umělců a tolik milých lidí, je obrovským obohacením mého života. Až v této soutěži jsem si uvědomila, jak důležité je  v životě umění. Lidé, kteří umění dělají, jsou tak kreativní, plní lidskosti. Umění je skutečně část života, kterou  nesmíme ztratit. Také sport je důležitý. Myslím si, že StarDance je  nádherně propojené umění a sport a nechci, aby mi v mém životě chyběl někdo z těch, které jsem za tu dobu potkala.“

Žila jste v emigraci, díky tanci procestovala kus světa. Co pro Vás znamená domov? Kde je ten Váš?

„Domov, to jsou pro mne lidé, kteří mne mají rádi. Domov je pro mne skupina lidí, kteří mají společný humor, kteří mají společná témata, kteří jsou schopni spolu diskutovat, bavit se.  Není to místo, ale jsou to lidé, kteří dělají domov.“

Tanec Vás provází celý život, je také Vaším koníčkem? Jak ráda odpočíváte?

„Samozřejmě, že je tanec můj největší koníček. Mám ráda hudbu, imitaci. Ráda tancuji i sama. A zda umím odpočívat? Myslím si, že neumím. Pro mne je odpočinek prostě změna činnosti. Já když například s mladými lidmi tancuji, dělám blbosti, tak pro mne je odpočinek si sednout k počítači, dělat v manželově kanceláři. Pro mne je odpočinek, také uklízet. Pro mne je odpočinek i číst knihu, ale jenom tak sedět, to není ono. Jen tak ležet na slunci na lehátku vydržím tak deset minut, pak už začínám hledat, kde bych vytrhala plevel nebo vzala do ruky koště a začala zametat, prostě něco dělat. Ležet, to není moje silná stránka a ani nikdy nebyla. Kdysi jsem ležela na lehátku, protože jsem chtěla být nejhezčí na koupališti v Martině, a to byl asi ten důvod, ale dnes již nechci být nejkrásnější na koupališti v Martině. Oddychování mi moc nejde, ale snažím se v tom zlepšit.“

Tatiana Drexler

Pochází z Martina, na Slovensku, kde se 12. února 1963 narodila. Vystudovala matematiku a tělesnou výchovu na Komenského univerzitě v Bratislavě.

Je podruhé vdaná a s druhým manželem žije v německém Hannoveru.

Foto: archiv Tatiany Drexler

Veronika Pechová

pro Taneční magazín