S (po)citem i fragmentálně

KÁMEN podle Jáchyma Topola i s Jáchymem Topolem. █ Na scéně také tanečník! █ Tak trochu pábitelsky. █ Na jeviště a zase zpět. █ Na pódiu i syn režiséra. █ Hoden slavného jména. █ Sympatická, symptomatická tečka. █

TANEČNÍ MAGAZÍN již po několik let předem informuje o veškerých divadelních i nedivadelních (kupříkladu originálních architektonických přednáškách) pražského progresívního divadla KÁMEN. Teprve v lednu 2020 jsem však, „s recenzním perem“ (či spíš notebookem?), navštívil i jeho vlastní představení. Jde o titul „S citem“, podle – či spíše na motivy – cenami ověnčeného románu Jáchyma Topola „Citlivý člověk“.

Navštívený večer na domovské scéně divadla KÁMEN (u konce pražského sídliště Invalidovna) byl toho dne ke konci ledna tak trochu výlučný. V tom, že představení probíhalo pod bedlivým okem samotného Jáchyma Topola v hledišti. A když už byl přítomen autor, tak po skončení divadla nemohlo než nenásledovat jeho autorské čtení z románu.

Díla Jáchyma Topola již většinou bývají složitěji uchopitelná (i někdy pochopitelná) pro běžnějšího čtenáře… Natož pro divadelní soubor. Režisér Petr Odo Macháček se však této výzvy nebál. Naopak. Snažil se přistupovat k literární předloze bez zbytečného respektu. A určitě bez přehnané adorace autora. Jde po atmosféře. Nikoli však pouze té místní, posázavské. Hledá (a nalézá) v díle vnitřní souvislosti. Nejde věrně, větně adaptačně, po kapitolách díla. Akcentuje Topolovo myšlení. Snaží se zdůraznit a zvýraznit jeho umělecký jazyk. Kombinovanými inscenačními postupy a styly obhajuje svůj výklad románu. Výsledná inscenace tak nabývá zcela nových, autorských rozměrů. Zároveň Macháček svým přístupem tak trochu „vyzývá na umělecký souboj“ Jáchyma Topola a toto jeho konkrétní dílo. Což i veřejně (na pódiu, a někdy v hledišti) deklaruje.

Představení se tím pádem stává i v jistém smyslu slova nejen tradičním divadelním dialogem s divákem… Divákovi však v některých momentech možná připadne otázka, zda v tomto případě nechybí nad režisérem citlivá ruka dramaturga? Je ovšem tak trochu ve hvězdách, zda by například silná dramaturgická osobnost dala další podněty i inspiraci pro výsledný tvar? Anebo by jej spíše ještě více rozdrobila do dalších a menších detailů, fragmentů?

Režisér Macháček však zároveň v „Citlivém člověku“ nenalézá pouhé konflikty v hyperbole k současné době i společnosti. V divadelní formě se mu podařilo zachovat a zachytit ryzí člověčenství i zdánlivě epizodních postaviček. Tak trochu v „hrabalovsky-pábitelském“ duchu.

A ty epizodnější i větší role divákům představilo sexteto hereckých interpretů. Opět se zde potvrdilo ono již notně zprofanované přísloví, že není malých rolí.

K větším hereckým partům patřil ten Lenky Chadimové. Byla přesvědčivá a suverénní. Pouze její občasné, dále než v první řadě neslyšitelné, sípání spíše připomínalo vrcholné stádium respirační nemoci. Neměla zrovna angínu? K dalším větším rolím patří postavy Vladimira Benderskiho. Pohybem v sobě nezapře aktivního tanečníka. Na rozdíl od Chadimové byla jeho artikulace přímo vzorová. Důležitým pojítkem jednotlivých fragmentů představení je role Olgy Ježkové. Přistoupila k ní nesmírně citlivě, aby zbytečně nečněla nad ostatními. Lucie Zachovalová zachovává, tak jak si to představení žádá, určitý nadhled. Martin Poláček je herecky přesvědčivý a konstruktivní. Konec konců, jedná se o vystudovaného architekta. Na scéně se zjevuje i syn samotného režiséra – Vít Macháček. Nikterak nezklamal, pokud by mu to spíše subtilní herecký part vůbec umožnil? Všichni herci beze zbytku respektují hyperbolickou, poněkud quasi nadnesenou, polohu celého představení.

Trochu polemickou zůstává otázka nástupů (i odchodů) části hereckého ansámblu z hlediště a do hlediště. Pokud měl být tímto úvodní vstup Lenky Zachovalové šokující, tak zřejmě pro část diváků nikoli. Dost výstředně se totiž v publiku vyjímala kostýmem. (I když já osobně jsem jí to zpočátku na chvíli „zbaštil“. Domníval jsem se, že si možná odskočila z nedalekého fitnessu?) A u Martina Poláčka pak již totéž zavání stereotypem. Anebo manýrou? Obzvláště, když toto používá v obou částech představení. Před přestávkou i po ní. Prostě, opakovaný vtip přestává být fórem.

Lucie Zachovalová a Vladimir Benderski

Celkově se dá režijní přístup a uchopení celého Topolova „materiálu“ Petrem Odem Macháčkem hodnotit kladně. Dokázal interprety rolí dostat, kam si předem přál. A rovněž tak diváky. Myslím, že určitě neudělal ostudu svému slavnému jmenovci, legendárnímu režisérovi a herci Miroslavu Macháčkovi.

Ze svého strategického místa v hledišti jsem mohl dobře sledovat autora knížky „Citlivý člověk“. Jáchym Topol se před přestávkou spíše „rozehříval“. Druhá, dynamičtější část představení jej však získala daleko více. Reagoval již spontánněji. Na jeho autorské čtení jsem se záměrně nezdržel. Nechtěl jsem si jím nechat ovlivnit čerstvé prožitky z představení.

Jáchym Topol čte svůj román

Když jsem jel domů tramvají číslo 8, tak ve stanici Vítkova přistoupil do vozu člověk – s plným půllitrem piva!!! Myslím, že tím – s citem a fragmentálně – udělal tu nejlepší tečku za inscenací divadla KÁMEN.

(Psáno ze třetí reprízy představení ve čtvrtek 23. ledna 2020.)

»S citem«

Námět: Jáchym Topol, román „Citlivý člověk“

Struktura a scénář: Petr Odo Macháček

Hrají a jednají: Lucie Zachovalová, Lenka Chadimová, Olga Ježková, Světlana, Vladimir Benderski, Martin Poláček a Vít Macháček

Propagace a marketing: Blanka Křemenová

Produkce: Divadlo Kámen

Nejbližší reprízy představení 6. 3. 2020, 1. 4. 2020 / VSTUPENKY

Foto: Kristýna Suchá

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Studio ALTA se stěhuje do pražské Invalidovny

Proč? Celý holešovický areál se bourá !

Holešovické Studio ALTA se na konci února vystěhuje ze svých stávajících prostorů v industriálním areálu v Bubenské ulici. Jeho novým působištěm bude pražská Invalidovna, kde provozovatelé Studia ALTA získali od Národního památkového ústavu do výpůjčky celé západní křídlo.

Rozhodnutí opustit stávající prostory padlo koncem roku 2019. Provozovatelům Studia ALTA byl oznámen termín bourání celého areálu, kterým je předběžně léto 2021. Představa jakékoliv finanční investice do prostorů, které nemají dlouhou budoucnost, navíc s komerčním nájmem a vysokými poplatky je pro neziskovou organizaci tohoto typu neúnosná.

Zároveň se již v loňské sezóně několik členů týmu Studia ALTA podílelo na programu pro veřejnost v západním křídle Invalidovny prostřednictvím spolku Iniciativa pro Invalidovnu, a tak se při hledání dočasného působiště stala právě Invalidovna logickým cílem. Přesto tento objekt prostorově zcela nevyhovuje požadavkům tanečního umění a hledání dlouhodobého působiště Studia ALTA proto nadále pokračuje.

„Přesun Studia ALTA do národní kulturní památky se silnou historií je pro nás odpovědným krokem, který upevní poslání naší organizace – kultivovat lidi i okolí, vytvářet kreativní prostředí navazující na historii místa, nabízet kvalitní umělecký program v mezinárodním kontextu, poskytovat vyžití pro místní komunitu. Věříme, že naše činnost poukáže na důležitost rozhodnutí generální ředitelky NPÚ p. Goryczkové využívat část budovy Invalidovny i v budoucnu, tedy po celkové rekonstrukci budovy, ke komunitním a kulturním aktivitám,“ doplňuje Lucia Kašiarová ke společnému záměru Studia ALTA a NPÚ.

Poslední akce pro veřejnost se v halách v ulici Bubenská bude konat v sobotu 29. února. Kromě kulturního a komunitního programu se návštěvníci můžou těšit na koncert Báry Zmekové a rozlučkový večírek. Program v Invalidovně pak Studio ALTA zahájí 6. května. Zdejší akce budou vznikat v úzké spolupráci s NPÚ, který se zaměří především na komentované prohlídky a další program, který zprostředkovává historii Invalidovny veřejnosti.  Studio ALTA bude pokračovat v uvádění tanečních a divadelních představení, pořádání filmových promítání, výstav či komunitních akcí. Zároveň zde prohloubí své aktivity pro umělce a rozšíří rezidenční prostory a ateliéry. Na začátku února budou vyhlášeny otevřené výzvy na projekty, které se budou moct do oživení Invalidovny zapojit. „Od spolupráce se zavedenou organizací, jakou je Studio ALTA, si slibujeme především vytvoření kvalitního kulturního programu a zázemí pro návštěvníky, na které bychom mohli navázat i po dokončení kompletní obnovy Invalidovny,“ dodává kastelán Miroslav Indra.

Studio ALTA vzniklo před jedenácti lety jako prostor pro tvorbu a uvádění zejména tanečního umění. Postupem času se proměnilo a rozrostlo na multikulturní centrum a tvůrčí hub propojující umění a různorodé komunity. V programu Studia ALTA dominují odvážná, inovativní díla, jejichž cílem je inspirovat k angažovanosti, kreativitě, sdílení a konstruktivnímu dialogu s jinakostí, která je základem otevřené a zdravé společnosti. Studio ALTA na konci února 2020 opustí industriální haly v ulici Bubenská a od května 2020 bude své hodnoty a poslání rozvíjet v karlínské Invalidovně.

Monumentální budova pražské Invalidovny byla postavena v letech 1731 – 1737 podle plánů významného barokního architekta Kiliána Ignáce Dientzenhofera na pokyn císaře Karla VI. Habsburského. Ve stejné době došlo z podnětu Dvorské válečné rady ke zřízení invalidoven v Pešti a ve Vídni. Pražská Invalidovna byla financována z prostředků soukromé nadace, jejíž vznik ustanovil ve své závěti hrabě Petr Strozzi. Ta nabyla platnosti v roce 1664, kdy byl hrabě Strozzi smrtelně zraněn. Nadace byla určena na podporu a zajištění válečných invalidů, nemohoucích a zestárlých vojáků.

Původní plány na stavbu Invalidovny byly velkolepé – půdorysu devíti čtvercových nádvoří měl dominovat centrálně umístěný barokní kostel a kapacita areálu byla stanovena na 4.000 osob s veškerým zázemím pro důstojný život vojenských invalidů. Z důvodu nedostatku financí byla nakonec realizována pouze jedna devítina komplexu. Dokončená část poskytla azyl pro téměř 1.000 obyvatel a nejvyšší doložený počet ubytovaných mimořádně dosáhl 1.400 osob. Invalidovna představovala téměř soběstačný organismus, který poskytoval svým obyvatelům vše potřebné, včetně ubytování, pravidelné stravy a ošacení. Jedním z nejznámějších obyvatel Invalidovny byl ve 20. letech 20. století i Josef Sudek, pozdější významný fotograf, který zde nafotil svůj první cyklus fotografií „Z Invalidovny“.

Tatiana Brederová 

pro TANEČNÍ MAGAZÍN