Dostaveníčko s Krysařem

Den otevřených dveří ve Švanďáku

Den otevřených dveří ve Švandově divadle slibuje dostaveníčko s Krysařem

Herce a herečky v rolích průvodců, prohlídku zákulisí, výhodný nákup vstupenek a bohatý doprovodný program. To vše nabídne  středa 13. září ve Švandově divadle v rámci tradičního Dne otevřených dveří. Do cesty návštěvníkům letos vstoupí  také Krysař v podání Kláry Cibulkové a další postavy z inscenace režiséra Doda Gombára, připravena je i prohlídka pro neslyšící. Den zakončí  slavnostní vernisáž Výtvarné zdi Michala Ožibka.

Zdarma a všem, kdo chtějí nahlédnout i za divadelní kulisy, je určen Den otevřených dveří u Švandů. Už od 9 hodin začne prohlídkami pro školy, na které čeká také interaktivní doprovodný program a zábavné aktivity.

Tour de Švanda

Prohlídky určené pro veřejnost pokračují od 15 hodin. Jako každý rok se výkladu ujmou samotní členové hereckého souboru. Pro výklad o slavných dějinách smíchovské scény i pro historky z herecké kuchyně si můžete přijít až do 18 hodiny: okruh startuje vždy v celou hodinu. A kdo se nebude moci stavit osobně, může si na Facebooku v 16 hodin pustit online přenos z divadla.

Bonusy a speciály
Speciální prohlídka od 12 hodin je připravena pro neslyšící, kterým bude k dispozici tlumočník do znakové řeči. Právě sluchově hendikepovaným nabízí Švandovo divadlo na Smíchově jako jediná pražská činoherní scéna každý měsíc jedno představení opatřené speciálními titulky – neslyšící tak mohou vidět osm her z aktuálního repertoáru.

Všichni diváci budou mít také možnost po celý den využít slevové akce a zakoupit na pokladně vstupenky na vybraná představení se slevou 1+1 zdarma. A zapsat se bude možné i na workshopy, s nimiž u Švandů začali v pražských divadlech vůbec jako první: prakticky vedené kurzy zaměřené na výuku herectví, pohybu, rétoriky, fotografie, scénografie a dalších disciplín souvisejících s divadelním uměním nabízejí poslední volná místa. 

Během prohlídek divadla bude ve Studiu Švandova divadla možné vidět rovněž ukázky z práce populárního souboru Buchty a loutky, nezávislého alternativního loutkového divadla hrajícího pro děti i dospělé. Představí se také Dětské divadelní studio, Herecké studio a studentské divadlo Spektákl.

Vyplatí se Krysaři vstoupit do cesty?

Den otevřených dveří ve Švandově divadle je nejspíš jediným dnem v roce, kdy se zkřížit cestu Krysaři, bytostí obdařené zvláštní silou, opravdu vyplatí. A přijdou i další postavy z této známé evropské legendy, kterou podle novely Viktora Dyka s herci Švandova divadla zinscenoval režisér a jeho umělecký šéf Dodo Dombár. Vedle Kláry Cibulkové, obsazené netradičně do role Krysaře, se objeví i křehká Agnes (Réka Derzsi), věčně čekající Kristián (Marek Pospíchal), vypočítavé duo radních Strum a Frosch (David Punčochář a Petr Buchta), příliš úslužný hospodský Röger (Miroslav Hruška), jeho posluhovačka Líza (Bohdana Pavlíková), drzé holky Lora a Kätchen (Marie Štípková a Martina Krátká) i Sepp Jörgen a Špína (Jacob Erftemeijer a Luboš Veselý). Na dostaveníčko zvou všechny zájemce ve středu 13. září.

 

Magdalena Bičíková

Taneční magazín

Herci Mladoboleslavského divadla nás celou dobu vodili za nos!

Výkony herců ostře kontrastují s jejich vlastním ohodnocením sebe samých! Kdo zmeškal závěr Roztančeného divadla v Mladé Boleslavi, přišel o jeden z nejlepších tanečních zážitků této sezóny! Královnou Roztančeného divadla se stala herečka Nina Horáková

 

 

dsc_0482 dsc_0484 dsc_0485 dsc_0491

Tanečníci, jejichž přípravu na závěrečnou show, která proběhla  4. prosince v Mladoboleslavkém divadle, jste mohli sledovat v Tanečním magazínu, nás celou dobu vodili za nos. Podceňovali se, říkali, že tančit neumí, prý budou rádi, když vůbec odtančí celou skladbu, bude to prý div, když nespadnou. Ale – jaké bylo překvapení! Během závěru soutěže, kde se sešla doslova hvězdná porota, diváky téměř šokovali. Předvedli perfektní taneční výkony, spojené s herectvím, výrazem a radostí. Kdo neviděl finále Roztančeného divadla, přišel o jeden z nejlepš ích tanečních zážitků tohoto roku.

V tento finálový  večer   tu byly k vidění  zapůjčené šaty ze Stardance, ale nejen to, dokonce i jeden z porotců byl zapůjčený ze Stardance – Michal Padevět. Kromě toho, v porotě se objevila také Jolana Voldánová, která se  účastnila Stardance v jednom  z minulých ročníků.  

dsc_0504

Při vstupu do divadla nás svým tanečním uměním okamžitě uchvátili  Jiří Kejzar a Barbora Košková, jeden z předních tanečních párů ČR.

dsc_0473 dsc_0476

Večer se skládal se 3 částí:  nejdříve tu byly standardní tance, poté latina a nakonec vyhlášení vítězů. Mezi tím diváci ještě zhlédli další části programu, tedy břišní tanec s vějíři a drum solo v podání Adély Novotné, mistrovské pole dance předvedly Petra Kijonková a Nikol Heyrovská, nechyběla ani pěvecká vystoupení, např. Adam Koubek a scéna z nového představení z kabaretu MD.

 

Kdože  soutěžil?

Martin Hrubý – ča-ča

Nina Horáková – samba

Hana Marie Maroušková – tango

Libor Stach – waltz

Lucie Matoušková – quick step

Veronika Khek Kubařová – rumba

Aleš Petráš – jive

Radim Madeja – slow fox

 

V porotě zasedli: Jolana Voldánová (soutěžící ve Stardance v jednom z minulých  ročníků)

                              Michal Padevět (Finalista Stardance 2016)

                              Daniel Marek

                              Vendula Křížová

                              Ota Jirák

                              Valerie Zawadská

                              František  Skřípek

 

Skvělí profi tanečníci Tereza Řípová a Martin Šimek zatančili se 4 herci a 4 herečkami své choreografie.

Tereza a Martin spolu během své soutěžní dráhy nikdy netančili, dokonce proti sobě i soupeřili a částečně jim tato vlastnost možná zůstala. I tentokrát se utkali tak trochu vlastně mezi sebou.  O to těžší byl úděl poroty i diváků, kteří měli rozhodnout, která skladba vyhrává. Těžko soudit!

dsc_0494 dsc_0498 dsc_0503

Některé tance měly i vtipnou sexy zápletku, porota hodnotila výkony slovy: „Bylo to divoké!“

Dlužno ovšem dodat, že oproti soutěžícím ve Stardance měli tanečníci z MD výhodu, že tančili na domácí půdě. Prkna divadla v  MB přece jen důvěrně znají a nervozita,  která  je patrná u tanečníků ve Stardance, tu nepanovala. Někteří z herců navštívili 20 tréninků, někteří jen 7 tréninků, celkem všichni  trénovali 10 týdnů.

dsc_0534 dsc_0606 dsc_0607 dsc_0611 dsc_0613 dsc_0617 dsc_0622

V druhé části večera, tedy té divočejší, jsme slyšeli takovéto hodnocení poroty:

Martin Hrubý, ča-ča,   měl obrovský ohlas, zde se naplno projevil sex-appeal Terezy Řípové. Po tanci Martin sice řekl, že už by nikdy víc tančit nešel, ale až se výdýchal, konstatoval, že určitě  ano. Valerie  Zawadská k Martinu Hrubému:  „Nejkrásnější je taneční  předehra, ale  z Vás jde taková radost, (Tereza Řípová byla velice sexy),  že předehru už nepotřebujete. Tak pevný zadek jsme tu ještě neviděli.  A Martin Hrubý si vysloužil přezdívku kolumbijský narko-baron!

Valerie zvedá hodnocení  10 a 5, tedy dává 105 bodů!!!!!! To tu ještě nebylo! Pak jim konkurujte!

dsc_0598

Veronika Khek Kubařová, rumba – okouzlila i Michala Padevěta. Michal dokonce zatoužil zatančit si s Veronikou ve Stardance. I Ota Jirák by rád tančil s Veronikou, ale  má obavy, že by ji tím nepotěšil.

A samba Niny Horákové byla jedním z vrcholů večera, řekla  Jolana Voldánová.  Nina také dostala samé desítky, samozřejmě.

Výkon Aleše Petráše hodnotila porota slovy: „Velká legrace i zábava, krásně zatančeno“

Aleš skepticky: „Taky jsem se nasmál!“  a postěžoval si na své  rozbité zapínání košile….

dsc_0505

A je tu hodnocení:

Cena poroty: Nina Horáková (samba)

Cena divácká: Aleš Petráš (jive)

Nejlepší tip diváků: Libor Stach (waltz)

Královnou roztančeného divadla se stává:  Nina Horáková

Laťka je  hodně vysoko. Uvidíme, co přinese příští rok.  Držíme palce a těšíme se

 

 

 

Foto:  Eva Smolíková

Taneční magazín

 

Rozhovor s hercem STANISLAVEM ZINDULKOU

„Obrovské zaujetí a zápal je jediná přípustná droga“

 

 

 

1. Vy jste nedávno oslavil 80. narozeniny. Když se ohlédnete za svým životem, z  čeho máte největší radost?

„Jsem šťastný, že dělám to, co jsem dělat chtěl. To je asi základní lidské štěstí (kromě zdraví, pochopitelně). A  k tomu spokojený rodinný život, což se mi povedlo také. To jsou dvě věci, které mi pomáhají a jsou pro mě nejdůležitější.

Podle mého názoru  by  si měl každý  vytyčit to, co chce v životě dělat. A jít za tím, čeho chce dosáhnout, jinak ten život nemá smysl. Z 90-ti procent to závisí na člověku, na jeho zaujetí, na jeho pevné vůli. Také tomu musí  věnovat veškerou energii. Dnes mnozí  mladí lidé chtějí něco dělat, ale často tomu  nic nedávají.“

2. O vás se dá říci, že jste od malička hercem, to není lehká profese. Kde berete  energii stále pracovat, tvořit?

„Ano, ochotnicky jsem hrál od dětství, jinak jsem hercem až od té doby, co jsem vystudoval. Už od studentských let jsem věděl, co chci  dělat a intenzivně  jsem se na to připravoval. Člověka  nemusí vždycky potkat štěstí, ale je důležité být na ně připravený, když ho potká.

Být plný energie znamená mít  maximální zájem  o věc a „jet“ naplno!“

3. Co byste řekl o herectví? Je to perspektivní povolání v současné době?

„Herectví je řehole, obrovská řehole, která vám ovšem donese obrovské uspokojení.

Člověk musí pro svou práci dělat maximum, hodiny cvičit. Dnes je značná nadprodukce hereckých škol, které každý rok „chrlí“ své absolventy. Bohužel po nich není dostatečná  poptávka. Uplatní se jen ti nejšikovnější, nejcílevědomější a ještě  potřebují dávku štěstí.“

4. Jak vnímáte profesi tanečníka? Je perspektivnější?

„To je svým způsobem tragické zaměstnání.  Velké, poctivé  umění s jepičím životem. Je to smutné, vidět ty  nešťastné osoby o berlích, které investovaly všechno a třeba ani  nemohou chodit.“

5.  Tito lidé mají zápal pro věc, obrovské zaujetí, lásku ke své profesi. A zaplatí za to.  Je tedy dobré „dát do toho všechno“?

„Každé umění je velké sebeovládání a risk.  Ale i tak často záleží  opravdu jenom na štěstí.

Učil jsem na Brněnské státní konzervatoři. Většina absolventů uspěla,  (Libuše Šafránková, Oldřich Kaiser a další). A někteří herci se „nechytili“. Člověk třeba zažije rok neúspěchu, ale nesmí ho to zlomit! I  neúspěch Vám donese nezaplatitelnou zkušenost, kterou můžete zužitkovat později. Radovan Lukavský říká: „Moje chyby, to je moje perspektiva“.

Pokud jde o tanečníky,  vidím chybu ve společnosti. Neumí se o jejich další perspektivu postarat.  I sportovci dopadnou stejně. Zranění, nemoci. Musí odejít a nemohou svou profesi dál  dělat. Ovšem mnozí sportovci jsou jinak honorovaní.

Kdybych já jako herec skončil v 60-ti letech jako řada mých kolegů, dnes bych neměl na nájem. Herecké platy jsou velmi nízké, oblastní herci živoří, nemůžou uživit rodinu, navíc si obvykle platí paní na hlídání dětí.“

6. Co byste si raději vybral, divadlo nebo film?

„Divadlo nic nenahradí.  Je to umění, které živě dýchá současně s Vámi. Ten pocit je úžasný. Technika je jiná  pro film,  televizi, jeviště, rozhlas. To, co je na jevišti přirozené, je ve filmu přehnané  a nelze to použít.“

7. Jak si udržujete kondičku?

„Být fit pro mě vždycky neznamená, že člověk musí být aktivní sportovec. Ve zdravém těle, zdravý duch,  to platí. Zkoušky a hraní, to je také fyzický trénink.  Já si navíc každé ráno půl hodinky zacvičím, chodím pěšky po Praze, žádné popojíždění autem.“

8. Dá se říci, že taneční role jsou také báječný  trénink, nebo ne?

„Dělal jsem řadu let muzikály i operetky, byl jsem nucen tančit. Jednou jsem dostal úžasnou roli, ale  podmínka byla, že se  musím naučit stepovat. Ve 49-ti letech jsem se to musel naučit.  A já jsem se to opravdu naučil!“

Šel jsem za Radkem Balašem (asistent stepu), on se podíval na   mé svaly, zkusil, co vydržím a řekl: „To půjde.“

Chodil jsem k němu cvičit 3x  týdně. Denně jsem na sobě „makal“ až do premiéry, to bylo dva a půl měsíce. Nešlo mi to a nešlo. Nohy se uvolnily až během „generálek“. Najednou mi to šlo samo.  Člověk se může naučit všechno, ale chce to vzepětí v sobě.  Když jsem se chtěl naučit stepovat, bral jsem si všude prkno. Např. na dovolenou, na mé cesty, prostě  všude, kam jsem jel. Všude jsem trénoval, všude.

Herec často „oblafne“ diváka. Tedy mám-li být přesný, některý herec.  Tanečník nikoho neošidí, klavírista také ne. Technika se musí cvičit, musí se naučit, musí se ovládat.“

9. Jak snášela Vaše partnerka herecký život?

„Na to se těžko odpovídá. Asi jsem měl štěstí, potkal jsem toho, koho jsem chtěl. Jsem 53 let ženatý. Já jsem nikdy nechtěl herečku.  Herectví je sobecké zaměstnání. Když se sejdou dva sobci, to je zázrak, když jim to společně  vyjde. To musí být obrovská míra tolerance. Má paní je inženýrka, má obrovský smysl pro umění, „fandí“ mu. Často se na ni spolehnu, poradí mi i v mé profesi.

Někdo se té rodině musí obětovat víc, když oba upřednostní  svou profesi, je  nepravděpodobné, že  manželství  vyjde. Má paní se obětovávala  víc, já se snažím to nějakým způsobem  vracet.“

10.  Jak jde učení textů v 80-ti letech? Učí se člověku hůře?

„Naposledy jsem se učil narychlo 13 stránek textu. Je to trénink. I na dovolené trénuji svou pamětˇ. Neuběhnu 10 km, nemám to natrénované, ale ten, kdo trénuje, je uběhne.“

11. Vidíme, že vystoupení, kde převládá technika místo emocí  v dnešním světě vítězí. Zvítězí?

„Ale kdepak. Citlivý divák si vybere. Skutečné umění jen technika  nenahradí. Hra „Večery u pana Greena“ je toho dokladem. Vidím, co to s lidmi udělá. Cit, to je skutečný cíl umění, to je ten smysl. Já nechci nadržovat  konvencím, ale nemám rád samoúčelnosti.  Nikam to nevede.

Muži často na rozdíl od žen nechtějí chodit do divadla, pospávají tam. Ale pokud je ve hře obsažena  silná emoce, najednou   zpozorní a hra je „strhne.“

12. Co si myslíte o techno párty?

„Zvláštní únik do křiku. Nezazlívám to nikomu, ale je to náhražka skutečného citového života. Laciná prázdná vášeň.“

Právě zvoní telefon, pan Zindulka se jde připravit na další představení, ve kterém tento   večer účinkuje, i když původně měl mít dnes volno.

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

 

 

 

Rozhovor s hercem a tanečníkem MICHALEM SLANÝM

Na tanečních soutěžích jsem neměl rád porotu!

 

 

 

 

1. Vy jste divadelní i televizní herec, ale také jste nějakou dobu závodně tancoval. Jsou divadelní představení s tancem  náročnější, nebo herce naopak víc baví?

„Musím teď mluvit za sebe – mě to baví více. Když je v představení pohyb, je to samozřejmě všeobecně pro herce náročnější, ale mě to prostě baví, mám pohyb v sobě. Tančil jsem závodně asi 5 let, standardní tance a latinsko-americké tance, ty mě bavily nejvíce.“

2. Vyhrál jste někdy? 

Ano, také jsem vyhrál.

3. Je pro Vás obtížné nacvičit taneční číslo pro divadelní představení,  pokud jde o tanec, který neznáte, nebo Vám to jde všechno „samo“?

„Pohyb mi všeobecně jde dobře, ale jsou různé druhy tance, např. jsme jednou dělali argentinské tango, nebo flamenco, to jsem musel „nadřít“.

4.  Jak dlouho se asi tak celé představení připravuje?

„Představení se nacvičuje asi 2-3 měsíce, takže jsem cvičil  asi 2 hodiny denně.“

5. Chtěl jste být tanečníkem nebo hercem? Proč zvítězilo herectví?

„Tanec mě moc bavil, jednou do našeho tanečního klubu přišel pár, který studoval  herectví na JAMU. Zaujalo mě, že  tam mají  obory jako  herectví, tanec, zpěv, žonglování, šerm, jízdu na koni. To se mi hrozně líbilo, tak jsem se rozhodl, že to zkusím a přihlásil jsem se.

Já jsem se ke všemu většinou dostal náhodou.  Pokračoval jsem v tanci ještě nějaký čas, ale měl jsem vždycky raději exhibice než soutěže. Na soutěžích vás hodnotí porotci a ti samozřejmě nemusí být vždy objektivní. Neměl jsem rád porotu. Běžně se stávalo, že porotci „nadržovali“ svým oblíbeným párům.   Nevím, jaká  je situace  v závodním tanci dnes, ale když jsem závodil já, stávalo se běžně, že pár, který jel  z Brna do Ostravy, neměl šanci na vítězství.  Porotci byli většinou z okolí Ostravy a  nám bylo jasné, že budou upřednostňovat páry z Ostravy a tak se  i většinou stalo. Nevyhrávali jsme, vyhrávali Ostraváci.

Mrzelo mě, že závodní tanec bývá nespravedlivý. Když hrajete fotbal a padne gól, je to jasné, kdo vyhrává, ale tanec?“

6. Je těžké v současné době být hercem? Doporučil byste tuto práci mladým lidem?V čem je to těžké?

„Dnes je mnohem těžší  být hercem.  Dříve byla konzervatoř – JAMU, DAMU. Ze  400 uchazečů vybrali  10. Ti  většinou vystudovali tuto talentovou školu a  šli rovnou do praxe,  práce pro ně bylo dost.  Kdo vystudoval JAMU, byl dobrý herec, předpokládalo se to. (Není to samozřejmě stoprocentní pravda, ale většinou to byli opravdu dobří herci.)

V současné době  je to ale tak, že z běžné modelky nebo  miss se stává herečka nebo  zpěvačka, protože ji někdo obsadí do filmu a nikoho nezajímá jestli na to má vůbec talent.

Četl jsem rozhovor s jednou mladou „herečkou“ z populárního seriálu, která řekla, že hraní  ji  baví, ale v divadle by hrát nemohla, protože se „strašně“ stydí a měla by „strašnou“ trému. Tak to mě moc pobavilo.  Já si myslím, že opravdový dobrý herec se většinou pozná na jevišti. Kdo je dobrý v divadle, je dobrý herec.

            Teprve když „ustojíte“ dvouhodinové vystoupení v divadle, jste VÝBORNÝ herec. 

Jestli bych doporučil stát se hercem?  Nevím. Dnes je to opravdu těžké, je to těžší než dříve, nerozhoduje umění, kvality herce, rozhoduje jen to, zda Vás někdo obsadí, je jedno, jestli umíte hrát nebo ne.“

Já jsem hrál asi 8 let v Národním divadle. Hrál jsem krásné, velké role, ale  neobjevoval jsem se moc v seriálech nebo filmech, tak vlastně  jako bych vůbec neexistoval.

Dříve bylo Národní divadlo bráno jako vrchol kariéry herce.  Ale dnes to nikoho nezajímá, nejlepší jsou herci ze seriálů a nemusí umět ani hrát.“

7. Jste hodně vytížený? Máte rodinu? Jak se dá propojit práce herce a rodina?

„Zatím to mám jednoduché, nemám děti, žiju jen s přítelkyní. Ale myslím, že se to dá zvládnout dohromady. Znám manželství dvou herců, jde to. Musí se zapojit  babičky, chůvy….

8. Hrál jste v Expozituře, je to seriál o zločinu. Jak snášíte záporné  postavy? Baví Vás, nebo je nemáte rád, přemýšlíte o nich v soukromí?

„Herci mají většinou  raději záporné role, je to pestřejší. Hrál jsem schizofrenického mladíka ve filmu „Škodná“. Byl to vrah, který zabil několik lidí, ale pocházel z dobré rodiny, maminku hrála Táňa Medvecká. Režie Petr Kotek, stejně jako režie  Expozitury.“

„Pro herce je výzva hrát zápornou  roli, dobrý herec hraje vždy raději zápornou postavu. Ale já si role nepřenáším do soukromého života, neběhám po parku a nezkouším přepadat kolemjdoucí, to ne.“ (smích)

Ale stalo se – přenesla se mi role do života – že mi paní v pekárně nechtěla prodat rohlíky, protože jsem „zlej“ na jejich idol – na Jitku Čvančarovou v seriálu „Ordinace v růžové zahradě.“

Nemohl jsem jí vysvětlit, že je to jen role a že já nejsem „takový.“  Diváci mají rádi „hodňouse“, jsou sladký, ale herci mají raději „potvory“, protože jsou barvitější.

9. Platí v dnešní době stále pravidlo, že jsou herci „zaškatulkovaní“ a vybíráni pro určité role nebo se situace změnila?

„Asi to platí pořád. Určitý typ hraje hodného a nemůže hrát „padoucha“. Málokdy se setkáte s tím, že by vám chtěli dát hrát protiúkol. Prostě podle toho, jak vypadáte, vás většinou obsadí. U filmu nechtějí nikoho přestrojit, vyberou rovnou ten typ člověka.

Přitom mě na herectví baví, že se člověk může proměnit a být jiný. Jednou mě ale potkala proměna,  byl jsem obsazen do role hlavního hrdiny Nickyho Wintona ve filmu „Nickyho rodina.“  Pamatuji si, že jsem měl vousy, kotlety a krátké  vlasy, když jsem se setkal s režisérem Matějem Mináčem  měl jsem hrát postavu ze 30. let.  Ale pan režisér si to dokázal představit, tak jsem tu roli dostal.  Dokázal jsem se přizpůsobit  a  vypadal jsem jako z 30. let.

Herci se  rádi proměňují, jsou také naštvaní, že nemohou dostat jiné role.“

Nicky Winton

10. Ale člověk se musí chtít  měnit, ne?  Někdo by se nechtěl měnit (třeba já bych nechtěla být někdo jiný …)

„Ano, musí chtít, ale mě to právě baví – velká proměna.

Těžší jsou ty úkoly, které musíte zvládnout. Třeba hrát homosexuála a líbat se s partnerem je nesmírně těžké, pokud jste heterosexuál.“

Navíc reakce lidí jsou různé, když Vás pak potkají, že …

„Je to těžký, to je daň tomu herectví. Ten herec by pak měl dostat jinou roli, kladnou, aby si napravil u diváků svou reputaci.

11.  Čeho  byste ještě chtěl ve své kariéře dosáhnout?

„Rád bych si zahrál v nějakém pěkném filmu.  Hrál jsem v divadle roli schizofrenika ve hře  „Slyšet hlasy.“ To byla krásná role, tu bych si chtěl zahrát i ve filmu.“

Ať se Vám to vyplní ….

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková