Skupina VerTeDance představila pod vedením režiséra Jiřího Havelky v divadle Ponec novou inscenaci Flow. Po mnoha předchozích úspěších včetně oceňovaného minimalistického kusu Korekce se soubor nyní rozhodl pracovat znovu s velmi jednoduchými prostředky, ve výsledku však nikoli tak úspěšně jako dříve. Každá skupina s tak bohatou inscenační praxí jako VerTeDance však má právo na přešlap a podívejme se proto, jaké byly klady a zápory nového představení.
Jak již bylo řečeno, autoři vsadili na jednoduchost. Čtvercovitý bílý baletizol, v prostoru rozvěšené podzimní listy na vlasci a mezi nimi pomalu se pohybující čtyři protagonisté. Flow zachycuje – ať už podle anotace autorů anebo podle významu slova – plynutí. Především plynutí energie. V živém, převážně klávesovém doprovodu Beaty Hlavenkové se tak tanečníci pokoušeli zachytit a nějakým způsobem uchopit tok pohybu. Měli jednu společnou choreografii, kterou občas mírně obměňovali, v základu však zůstala po celou cca. hodinu stejná, a s tou pracovali. Občas tančili sestavu synchronně v témž rytmu a provedení, jindy některý z tanečníků vystoupil z akce a ostatní sledoval. Někdy proti sobě v různém tempu tančily dvě dvojice a samozřejmě zde bylo množství situací, kdy se každý projevoval vlastním způsobem nezávisle na ostatních. Naprostá většina scén se ovšem držela zaběhnuté choreografie a podobných hudebních motivů.
Velmi podobnou strukturu scén výrazněji narušovaly snad jen světelné změny. Spíše chladný odstín první části představení se posléze změnil ve hřejivou žlutou a nakonec ještě prolnul do stínohry, kdy byli tanečníci spíše statičtí a světla je postupně ozařovala do kolečka z různých stran, a měnila tak pozici jejich stínu. Kromě toho byla velmi poetická scéna, kdy shora začalo padat velké množství listí, ovšem ani tento jindy velmi působivý výjev už nedokázal zachránit celek. Nemluvě o tom, že i po této scéně, kdy by si divák představoval zakončení, Flow pokračovalo několik desítek minut ve stále stejné choreografii a jen málo obměněné zvukové stopě.
Jistě, plynutí stále stejné choreografie na vlnách různé energie a různých prostorových vztahů mezi protagonisty, to je zajímavá myšlenka, ovšem funkční maximálně dvacet minut a bohužel nedostačující pro celovečerní představení, kdy už po určité době působí spíše jako trápení připomínající čínské mučení znovu a znovu dopadající kapkou vody na hlavu. Přes veškeré dosavadní úspěchy VerTeDance je Flow zkrátka přešlapem a ukazuje, že co se může někdy zdát jako geniální nápad, je třeba umět včas opustit a posunout se.
