Až příliš dlouhé plynutí

Každá skupina s tak bohatou inscenační praxí jako VerTeDance má právo na přešlap

 

 

Skupina VerTeDance představila pod vedením režiséra Jiřího Havelky v divadle Ponec novou inscenaci Flow. Po mnoha předchozích úspěších včetně oceňovaného minimalistického kusu Korekce se soubor nyní rozhodl pracovat znovu s velmi jednoduchými prostředky, ve výsledku však nikoli tak úspěšně jako dříve. Každá skupina s tak bohatou inscenační praxí jako VerTeDance však má právo na přešlap a podívejme se proto, jaké byly klady a zápory nového představení.

flow_foto_linda_pru%cc%8asova_4703

Jak již bylo řečeno, autoři vsadili na jednoduchost. Čtvercovitý bílý baletizol, v prostoru rozvěšené podzimní listy na vlasci a mezi nimi pomalu se pohybující čtyři protagonisté. Flow zachycuje – ať už podle anotace autorů anebo podle významu slova – plynutí. Především plynutí energie. V živém, převážně klávesovém doprovodu Beaty Hlavenkové se tak tanečníci pokoušeli zachytit a nějakým způsobem uchopit tok pohybu. Měli jednu společnou choreografii, kterou občas mírně obměňovali, v základu však zůstala po celou cca. hodinu stejná, a s tou pracovali. Občas tančili sestavu synchronně v témž rytmu a provedení, jindy některý z tanečníků vystoupil z akce a ostatní sledoval. Někdy proti sobě v různém tempu tančily dvě dvojice a samozřejmě zde bylo množství situací, kdy se každý projevoval vlastním způsobem nezávisle na ostatních. Naprostá většina scén se ovšem držela zaběhnuté choreografie a podobných hudebních motivů.

flow_foto_linda_pru%cc%8asova_4781

Velmi podobnou strukturu scén výrazněji narušovaly snad jen světelné změny. Spíše chladný odstín první části představení se posléze změnil ve hřejivou žlutou a nakonec ještě prolnul do stínohry, kdy byli tanečníci spíše statičtí a světla je postupně ozařovala do kolečka z různých stran, a měnila tak pozici jejich stínu. Kromě toho byla velmi poetická scéna, kdy shora začalo padat velké množství listí, ovšem ani tento jindy velmi působivý výjev už nedokázal zachránit celek. Nemluvě o tom, že i po této scéně, kdy by si divák představoval zakončení, Flow pokračovalo několik desítek minut ve stále stejné choreografii a jen málo obměněné zvukové stopě.

flow_foto_linda_pru%cc%8asova_4863

Jistě, plynutí stále stejné choreografie na vlnách různé energie a různých prostorových vztahů mezi protagonisty, to je zajímavá myšlenka, ovšem funkční maximálně dvacet minut a bohužel nedostačující pro celovečerní představení, kdy už po určité době působí spíše jako trápení připomínající čínské mučení znovu a znovu dopadající kapkou vody na hlavu. Přes veškeré dosavadní úspěchy VerTeDance je Flow zkrátka přešlapem a ukazuje, že co se může někdy zdát jako geniální nápad, je třeba umět včas opustit a posunout se.

flow_foto_linda_pru%cc%8asova4834

foto: archiv divadla Ponec

Alexej Byček

Taneční magazín

Po mnoha letech se v Praze představí Mariinské divadlo!

Krátký výpis: Po velmi mnoha letech se v Praze představí Mariinské divadlo a není tomu náhodou, že rovnou s představením Evžen Oněgin, které tu v roce 1888 uvedl a dirigoval sám autor, Petr Iljič Čajkovskij

 

Mariinské divadlo v pražském Rudolfinu  29. listopadu 2016 od 19:00!

Sólisté Mariinského divadla představí v Praze Evžena Oněgina

 

Sólisty a dirigenta Mariinského divadla Machaila Sinkeviče uvítá jeden z nejkrásnějších a nejprestižnějších evropských hudebních sálů – Dvořákova síň pražského Rudolfina, aby zde za doprovodu Kühnova smíšeného sboru, založeného v roce 1959, pod vedením Marka Vorlíčka, a jednoho z nejžádanějších nahrávacích souborů v Evropě Prague Philharmonic Orchestra, pod vedením Friedemanna Richleho, představili koncertní provedení opery Evžen Oněgin. Tato opera nebyla vybrána náhodně. Vždyť první její uvedení v zahraničí, v prosinci roku 1888, proběhlo právě v Praze, představení tehdy dirigoval sám autor – Petr Iljič Čajkovskij.

Mariinské divadlo, založené v roce 1783, pod vedením Valerije Gergijeva je proslulým, světově známým a uznávaným divadlem. Nejslavnější jeho epocha začala s příchodem českého dirigenta Eduarda Nápravníka na místo hlavního kapelníka (pozn. redakce: v roce 1863, na 50 let) Právě v Mariinském divadle byly zaznamenány první úspěchy velkých pěvců – Osipa Petrova, Fjodora Šaljapina, Leonida Sobina, Sofie Preobraženské, Marie Maxakovové, Jevgenije Něstěrenka, Sergeje Leiferkuse, Olgy Borodinové, Anny Netrebko aj. Jeho současní sólisté bezesporu patří k nejlepším interpretům ruského operního repertoáru.

V posledních 18ti letech je nedělitelnou součástí divadla Akademie mladých operních pěvců pod vedením Larisy Gergijevové, která připravuje nové umělce Mariinského divadla. Tuto absolvovala většina dnešních sólistů divadla, včetně těch, kteří vystoupí dne 29. listopadu v pražském Rudolfinu.

V roli Evžena Oněgina uvidíme znamenitého českého barytonistu Filipa Bandžaka, držitele nejvyššího ocenění Evropské unie umění v oblasti operního zpěvu – Zlatá Europea. Filip Bandžak prezentuje Českou republiku nejenom v evropských zemích, ale i v Asii, Jižní a Severní Americe. Je laureátem mezinárodních soutěží – Mikuláše Schneidera-Trnavského, vítězem mezinárodní soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech, Čínské mezinárodní vokální soutěže CIVC, kde získal Grand Prix za nejlepší interpretaci. Je laureátem jedné z nejprestižnějších na světě  Mezinárodní vokální soutěže Marie Callas Grand Prix v Aténách, Mezinárodní soutěže F. I. Šaljapina. Tvorbu soudobých českých skladatelů úspěšně představil na největším Mezinárodním festivalu soudobé hudby v Limě.

Výtěžek z koncertu bude směřovat do Ústavu radiační onkologie Nemocnice Na Bulovce.

Vstupenky je možné zakoupit zde: www.pandaticket.cz nebo lze objednat na adrese: richards.group.cze@gmail.com

onegin

Zdroj: www.richarsgroup.eu

Taneční magazín

Čistota pohybu na festivalu ‚Hybaj Ho‘

Radoslav Piovarči a Petr Ochvat vytvořili dílo bez děje a postav, ovšem plné prvků fyzického divadla a zironizovaných folklórních tanců.

Ve Studiu Alta se už poosmé představil festival současného slovenského tance Hybaj Ho! a přinesl workshopy, diskuze a řadu inscenací. 21. října jsme v podání Tanečné spoločnosti Artyci měli možnost vidět představení, zaměřené na sílu fyzikality s názvem Pure.

03_fotograf_jan_chmelik

Dva autoři a interpreti Radoslav Piovarči a Petr Ochvat vytvořili dílo bez děje a postav, ovšem plné prvků fyzického divadla a zironizovaných folklórních tanců. Na vysoké pohybové úrovni vyjevili řadu scén, které byly propojené zpočátku krátkými, na konci delšími dialogy, obsahujícími nejrůznější témata od účasti na castingu po vztah k muzikálu, přičemž někdy šlo i jen o převyprávění vtipu. Hlavní „postavou“ bylo podle slov tvůrců tělo. A skutečně – tělo reagovalo na různé situace související s dialogy. Koncept byl rozvržen tak, že mluvené a tělesně klidné části představení se odehrávaly v zadním plá ;nu jeviště, kde tanečníci většinou seděli naproti sobě na židlích. Pohybově bohatší a většinou rychle provedené scény na hranici choreografie a improvizace předváděli většinou blíže k divákům (duo občas předvedlo společný výstup, poté se opět rozdělili a každý pracoval s vlastními tanečními prvky, které na sebe vrstvil, opakoval a přecházel zase do jiné části choreografie). Oba tančili s velkým nasazením, zároveň ale s citlivostí vůči svému tělu i okolnímu prostoru a jejich výkonům tak není co vytknout.

02_fotograf_filip_beniac

Problematičtější byl ovšem celkový koncept. Absence příběhu i jiných postav nežli těl interpretů může být v pořádku a je to zajímavý experiment. Prolínání krátkých dialogů v zadním plánu s akcí vpředu a originalita tance však postupně slábla. Osobně bych ocenil, kdyby autoři představení zkrátili cca. na polovinu. Kratší formát by mu vůbec neublížil, naopak by působilo úderněji. Tak, jak jej předvedli, ovšem už ke konci postrádalo cokoli nového nebo nečekaného, systém fungování interpretů zůstal stále stejný a konec proběhl postupným zhasínáním světel a útlumem hudby, což by snad šlo zpracovat originálněji.

01_fotograf_filip_beniac

I přes tento dramaturgický nedostatek a přílišnou délku bylo však Pure hodnotnou ukázkou mladé slovenské (v tomto případě slovensko-české) taneční tvorby a pohybové zpracování bylo na nečekaně vysoké úrovni.

Alexej Byček

Foto:  Filip Beniac, Jan Chmelík

Taneční magazín

Radim Vizváry Sóluje

Klasická pantomima, fyzické divadlo, tanec butó nebo klaunérie, to jsou všechno možnosti mimického divadla, které diváci v Celetné spatří, nenechte si ujít

 

 

 

Radim Vizváry, jeden z nejvýznamnějších představitelů současného mimického umění, uvede 17. 4. v Divadle v Celetné premiéru představení SÓLO. Tento večer bude průřezem jeho dosavadní tvorbou a proběhne, jak jinak, v duchu pantomimy. Jen za pomocí svého těla předá divákům řadu příběhů, na které slova zkrátka nestačí.

Během své zatím dvacetileté kariéry vytvořil Vizváry jako autor, interpret nebo režisér řadu celovečerních inscenací. SÓLO však představí především kratší výstupy, a ty budou symbolizovat jednotlivé etapy mimovy tvorby. Klasická pantomima, fyzické divadlo, tanec butó nebo klaunérie, to jsou všechno možnosti mimického divadla, které diváci v Celetné spatří. „Co se týče umělecké praxe, je jedním z nejlepších interpretů oboru, jejž je schopen obsáhnout v širokém stylovém rozpětí,“ shrnuje teoretička a historička pantomim y Ladislava Petišková.

Komponovaný večer zahrne tradiční i současné podoby pantomimy, a to s poetickou i komickou tématikou. I divák, který není obeznámen s taji tohoto umění, si tak přijde na své a uvidí obor v jeho plné šíři. Vizváry každopádně dodává, že„současná pantomima už nestaví jen na technické virtuozitě a klíčový je herecký prožitek.

Protagonista večera je kromě svého působení jako interpret známý např. choreografiemi v pražském Národním divadle nebo jako umělecký šéf mezinárodního festivalu pantomimy MIME FEST. Na svém kontě má několik desítek autorských představení a svým působením navazuje na dlouhou tradici české pantomimy, která se skrze tvorbu Ladislava Fialky, Borise Hybnera nebo Ctibora Turby rovnala se světovými špičkami oboru. SÓLO teď umožní nahlédnout vývoj, jaký mimické umění ušlo v  ;posledních dvou desetiletích a bude pro diváky stejně nostalgií jako šokem. Přijďte se už 17. 4. inspirovat pantomimou v Celetné.

Radim Vizváry - Zrození křiku

 

PREMIÉRA

17.4. 2016 19:30

Divadlo v Celetné, Celetná 17, Praha 1

Koncept, režie a hraje: Radim Vizváry

Produkce: Jakub Urban

Radim Vizváry - Zrození křiku

Foto: archiv Divadlo v Celetné

Taneční  magazín