Rubrika: Herecké, pěvěcké, ostatní osobnosti – rozhovory

Zajímavé rozhovory se známými osobnostmi.

Rozhovor s herečkou VANDOU KONEČNOU

Hluboká emoce pro mě znamená nejvíc

1. Které představení je vaše nejoblíbenější?

„Cikáni jdou do nebe“ a „Tančírna“ jsou mé dvě nejoblíbenější představení. Mám je stejně ráda, mezi nimi bych se jen těžko rozhodovala. Základ obou děl tvoří  hluboká emoce  a ta pro mě znamená nejvíc.  A pak jsou ty ostatní představení, jsou na druhém místě.

Pro mě je nesmírně důležité, když je poselství divadla v představení zřetelné.

Žijeme v rychlé době, zaměřené na výkon, na konzum  a materiální hodnoty. Proto je duchovno tak důležité. City v nás se vytrácí a my je potřebujeme dostat zpátky do života.

Tyto dvě představení člověka probouzí, lidé odchází konfrontováni sami se sebou, vždyť poklady srdce a citu  mají v sobě, jenom prostě spí.  A zase znovu vykvétají. To je právě ten  nejdůležitější důvod, proč by člověk měl vyhledávat umění.  „Cikáni jdou do nebe“ a „Tančírna“ toto poselství mají.

Mám ráda i komedie, i drama, i těžší žánry.  Komedie je dobrá pro odreagování a vyčištění hlavy od všech starostí. To je také občas potřeba. Ale  já spíše vyhledávám duchovní věci.

Představení si vybírám, nemám ráda vulgarity, sprostoty a vraždy. To se hodí do televize, pokud je divák vyznavač   vražd a  hrubosti, najde  a vybere si vhodný pořad, je toho dost a dost.“

2. Co  Vám jde myslí, když se řekne  tanec na jevišti?

„Já jsem vystudovala syntetické divadlo. To znamená tanec, zpěv a muzikál. Tři složky, které se doplňují a jsou na stejné úrovni. Muzikál je nejtěžší z žánrů, pokud  se má dělat dobře. Proto  herci studují  6 let konzervatoř.

Upřednostňuji hudební  projekty. Hudba je fenomén, ovládá naše emoce,  to je velmi důležité.   Tam, kde dojdou slova, začíná piseň.“

Ano, dítě už v těhotenství nejdříve vnímá hudbu….

„Jsem ráda, že jsem tohle  nepodcenila a chodila jsem v těhotenství na koncerty. Moje dcera Laura má ráda umění, hudbu. Jsem přesvědčená, že každý člověk je citlivý a lepší, když vyhledává kulturu.“

3. Tanec, zpěv, herectví. Opravdu v tom  neděláte rozdíl,  všechno je stejně těžké?

„Ano, u mě je to všechno na stejné úrovni, před ničím nemám strach.  Neobávám  se ani jedné složky.  Také mám všechno stejně ráda, proto tanec, zpěv  a herectví  ráda propojuji. Člověk tvoří s vitalitou a nadšením,  když má vášeň pro danou věc. Potom je výsledek  lepší. Navíc je v takovém případě vidět  zpětná vazba, pokud jde o herce, je to ohlas od publika, takže potom se herec do své práce  víc a víc zamiluje.  Je to  postup, který vždy přináší dobrý výsledek.  Já dělám svou práci s láskou,  divák to vidí a přijímá toto naplnění.“

4. Proč jsou na začátku muzikálu „Cikáni jdou do nebe“ moderní dívky? Možná tomu divák nerozumí….

„Možná máte pravdu. Jako vždy, problém byl v penězích. Pan režisér Jozef Bednárik má krásnou větu: „Cesta k premiére je dlážděná hrobčekmi našich najlepších nápadou…“

Protože divadla nemají peníze, nemůže se divadelní představení  dovést k dokonalosti.

Začátek  představení „Cikáni jdou do nebe“ je jakási čekárna pro všechny lidi světa na život.

Čekají na výzvu, na osud, na možnosti, na všechno. Je to takové letiště, nebo přístav.  Odtud se člověk rozletí nebo rozjede nějakým směrem. Přijde žebrák, přijde gangster, prostě kdokoliv přijde na letiště života, nebo do čekárny života, vybere si směr  a pak se jeho  příběh může začít rozvíjet.

Do této čekárny přijde stará vědma, Izergil, která má úvodní slovo. Začíná svou řeč slovy:

„Jednou se narodíš jako bílý, jednou jako černý a jednou jako cikán.“ A tím obsáhne, co my na tom jevišti vlastně děláme, protože člověk je zmatený, bloudí. Na jevišti by třeba byla  čára života  každého z nás, ale protože na to nebyly peníze, není tam nic, jenom lidé.

Vědma pokračuje: „Všechno je to marnost. I život je směšný. Člověk oře a s každou kapkou potu mu jeho síly unikají do země.  Nakonec si do té země lehne a shnije, nic po něm nezůstane. Ze svého malého políčka nikam nedohlédnul, umírá přesně takový, jaký se narodil. Hloupý.“

Příběh Rady je velmi silný.

„Celý příběh jsou jen emoce. Vlastně to žádný velký příběh není, žádné velké zauzlení, je  to jen  cesta srdce. Proto musí být výkon herců  pravdivý a naplněný, aby divák z příběhu  něco měl.

Život  člověka má být naplněn pravdou a láskou.  To je ta vyšší moc. Můžeme ji nazývat  třeba Bůh nebo jakkoliv, ale tato  síla je v   nás,  pravda a láska.“

Byl by tu ráj, kdyby toto  pravidlo každý člověk ctil.

5. Je pro vás lepší spontánní tanec, plný emocí, nebo choreografie, kterou navíc vytváří někdo jiný?

„Dobrý choreograf vás vždycky odhadne. Proto je divadlo tak náročné. Režisér, choreograf, interpret. Musí být jednotní, aby dílo mělo continuitu. Režisér si nemůže vymyslet něco, co choreograf nebo interpret není schopen ztvárnit. A choreograf si zase nemůže představit sebe při tanci, když tvoří choreografie pro interpreta. Musí ji prostě  „našít“ interpretovi na míru. Je nesmírně těžké, aby se všichni tito lidé propojili, aby se jejich  tvorba zhmotnila do dokonalosti.

A největší dar, který  může herec  od režiséra nebo choreografa dostat,  je svoboda pohybu. To je ideál.“

6. Máte ji?

„Mám ji. Tam, kde role  závisí na mě, dávají mi režiséři  volnost. Samozřejmě, pokud je role  závislá na  více lidech, tak  musí být  tanec trošku uhlazený, aby nedošlo k nějaké kolizi, abychom si neublížili vzájemně.  Ale vždycky si do těch krůčků dám  sama sebe.“

7. Takže si choreografie tvoříte sama?

„Ne, vytvoří je choreograf, ale my herci si je přetvoříme pro  sebe. Choreograf nám dá kroky a my si je dotvoříme. Když má srdce na pravém místě a povolí určitou míru svobody a vlastního projevu, řekne nám: „Nemusíte opakovat  kroky po mně,  ztvárněte si je po svém, tančete to, co je Vám bližší.“

Někdy my herci  přijdeme s něčím novým a choreograf   prohlásí: „Je to lepší,  Vám je to bližší“.

8. Radek Baláš je takový režisér, že?

„Radek Baláš je  osobnost. Pracovala  jsem s ním už na mnoha  představeních, to je takový náš Jozef Bednárik. On opravdu umí dělat muzikál.“

9. Herci dopledne zkouší, odpoledne zkouší a večer představení. Je to tak? Jak to jde dohromady s rodinou?

„Ano, je to tak, je to trochu „peklo“. Do čtyřech hodin je dcera  ve školce, já dělám dabing, rozhlas, televizi, do 6 hodin jsou  kroužky, anebo jsem   máma,  pak prostě přijdou kamarádky, babičky, manžel, chůvy, do 10 hodin jsem na představení.

Divadelní děti, bohužel, mají takový osud,  rodiče si  moc neužijí. Herectví není  klasické zaměstnání, kdy od čtyř  hodin jste doma,  jste matkou.   Tady to tak není.  Samozřejmě všechno jde spojit  s citem. Já  mám třeba  15 představení do měsíce, takže nejsem každý večer pryč. Mívala jsem i 30 představení, ale to jsem neměla dítě.

Snažím se být mámou, aby dítě  nijak netrpělo, ale musím samozřejmě i vydělávat. V dnešní době si nemůžu dovolit být jen mámou a nic víc. Být do 7 let jen mámou, to je iluze. Prostě to nejde. Když  mám v sobotu a v něděli od 15 hodin  představení, tak beru  dceru s sebou. Divadlo je krásné v tom,  že v zákulisí najdete  děti, psy, všechno.  V divadle Bez zábradlí je i  postýlka. Děti se prospí, pohrají si.  Herci se snaží, když je to jen trošku možné, brát děti s sebou a být s rodinou.

Já jsem s rozumem šla zkoušet  muzikál „Adéla ještě nevečeřela“.  Byla jsem pryč 2 dny v týdnu, nabila jsem energii  při představení a  byla jsem zas o to lepší matkou.  A dcera si zas v tu dobu užila své babičky. Dítě potřebuje silnou, láskyplnou matku.“

10. Ztvárňujete Radu už několik  let. Máte nějaký vztah k romské kultuře?

„Pocházím ze Slovenska, z Prešova. Vyrůstala jsem do 13-ti  let mezi smíšenou bílou i romskou komunitou. Jsou dobří i špatní lidé, mezi bílými i mezi cikány. V každé kultuře je to tak.

Moje nejlepší kamarádka byla Romka. Dnes je to vysokoškoly vzdělaná žena, se kterou udržuji kontakt. A díky bohu za poznání jiné kultury. Čím více poznáte, tím více dovedete. Život je poznání.“

11. Další velká romská osobnost Ida Kelarová je svérázná bytost, někdo ji  přijímá negativně,  někdo pozitivně. Ale Ida  rozhodně nenechá lidi chladné. Vy jste nazpívala CD, spolupracovala jste s Idou. Jak ji hodnotíte?

„Bylo to moje nejtěžší zkoušení v životě. Já jsem 27 let u divadla, nezažila jsem tak těžké zkoušení. Ale díky bohu za to. Nejdříve to pro mě bylo peklo, pak se ukázalo, že požehnání. Ida má velký dar vydolovat z člověka to nejlepší, skrz slzy a pot, velkou bolest pravdy. Ale účel světí prostředky, jak je známo. Velmi si jí za to vážím a v dobrém vzpomínám.  Málokdo mi dal do života tolik, jako ona.

Její metody jsou tvrdé, ale je třeba odhalit svou duši, i když to není příjemné, pravda bolí. Nezvládá to každý úplně perfektně.  Já jsem byla zpočátku také vzdorovitá, nepřijímala jsem ji. V našem  souboru  byly i  různé hádky.  Ale ona opravdu pohne člověka  dál, jsem vděčná, že jsem ji mohla poznat.

Když člověk není pravdivý, nemůže ani problémům čelit. To nás Ida naučila.“

12. Je  těžší pro herce předvést  nemotorné pohyby při tanci?

„Nevím, za 3 měsíce se  natolik seznámíte se svou rolí,  že všechno je vám už blízké, nic nemůže být složité. Divák to pozná.“

13. Jak vnímáte diváka?

„Diváka si velmi vážím,  přijde do divadla, zaplatí, stráví  tam tři hodiny, dá svůj čas, ale hlavně – dá  emoci. Sdílí s námi čas. Když nepřijde, tím také něco říká. Divák je barometr našeho vývoje. Správnosti našeho konání.“

14. Dcera bude také herečkou? Přejete si to?

„Přeji si, aby šla jinou cestou. Aby šla cestou běžného povolání, protože vím, co herectví obnáší. Zkoušíme 3 měsíce zdarma, výsledek je nejistý – zvlášt v době krize. Nejsou prostě peníze, nebo je už léto a lidé jsou na zahrádkách a o divadlo už není zájem. Nevím,  kdo jiný by chodil zadarmo do práce. Herectví je prostě řehole. Herectví může dělat jen člověk, který  je miluje. 

Ale jsem liberální, nechám bytí na člověku. Já budu  štastná, když ona bude štašná. Když půjde do džungle,  vezme si šamana a bude šťastná, tak  proč ne. Každý člověk má dělat co, za čím mu prahne jeho srdce.“ 

15. Jaké by měly být  nezbytné  vlastnosti člověka, který se   chce stát hrecem?

„Měl by mít talent, vášeň, prázdná slova  nestačí. Také by měl být kritický sám vůči sobě,   měl by mít empatii vůči člověku,  musí citlivost umět používat. A také být poctivý a čestný v práci, kterou sděluje.

Byli  i talentovaní  lidé, kteří nechodili na zkoušky, byli laxní, odráželo se to v práci, vůči kolegům. Pokora jde ruku v ruce s poctivostí. Poctivý sám vůči sobě a lidem, kteří participují na daném díle, to by měly být vlastnosti dobrého herce.“

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

Rozhovor s hercem a moderátorem MARTINEM DEJDAREM

Přál bych si, chovat se jako moji filmoví hrdinové.

 

 

 

1. Jste bavič, moderátor, tanečník i sportovec.  Když řekneme „bavič“, jaké to je? Je těžké bavit lidi? Nemáte obavu, že se nebudou smát?

„Slovo  bavič  je trošku zavádějící. Toto označení bylo dříve  bráno spíše jako ponižující.

Ptáte-li se ale, zda je těžké lidi rozesmát, musím říct, že je to daleko těžší, než je rozplakat.

Takže dostat se mezi ty herce, kteří dokážou rozesmát publikum, je dobré.  Je to vyšší kategorie, v herectví je „bavič“ těžký obor. Rozesmát publikum je vlastně nejtěžší.“

2. Daleko těžší než drama?

„Určitě.“

3. Říká se, že baviči jsou vlastně vážní lidé.  (Třeba Luis de Funes o sobě říká, že je vážný člověk.)  Je to pravda?

„Není to pravda. Nejsem vážný člověk, to je opravdu individuální.

Muselo by potom přece také platit, že lidé, kteří hrají vážné  role, jsou v civilu zábavní chlapíci.

Já nikoho mimo jeviště  bavit nemusím,  nepotřebuji.  Nechám  se klidně sám pobavit, a když to přijde, že bavím já, tak to přijde. Neusiluji o to.  Ale jsou lidé, kteří jsou zábavní prostě vždycky a za všech okolností.

Jiří Lábus má tento talent  prostě v sobě. Je zábavné s ním být na jevišti a někdy je  ještě zábavnější být s ním v šatně. Nedá se říct, že by existovala nějaká pravidla.“

4. Ovlivnil Vás Jiří Lábus?

„Připravoval mě  vlastně na DAMU, jeho  vliv je  naprosto jasný a daný. Jsem s Jiřím Lábusem v divadle Ypsilon už  23 let. To musí ovlivnit úplně každého, takže samozřejmě mě také .  A jsem rád.“

5. Čeho by se měl bavič vyvarovat?

„Nikdy jsem o tom nepřemýšlel, co by bavič měl nebo neměl, nejsou  žádná pravidla.“

6. Mám na mysli třeba trapné šašky  v cirkuse, kteří sypou na lidi popcorn a  všelijak do nich strkají smetákem atd.

„Tak tohle myslíte.  To je dané mírou vkusu daného komika.

Ale nejenom jeho, ale i mírou vkusu publika,  i média, pro které pracujete. Dnes tato míra vkusu nemá hranice.

Kdyby  kdysi někdo řekl veřejně slovo „prdel“, tak se polovina národa asi  zhroutí. Ale na druhou stranu  jsme se schovávali za jakýsi  umělý jazyk, kterým nikdy nikdo nemluvil.

Lidé prostě na 90 procent sprostí jsou, baví se tak mezi sebou. Ale to ještě neznamená, že je to vulgární nebo urážlivé pro někoho.  Je to  hovorový jazyk a tomu není možné se vyhýbat.

Je pravda, že televize jé médium, které by mělo vychovávat.  V dnešní  době je to velmi  obtížné. Pokud mají hry i filmy být  pravdivé, nemůžeme mluvit jako mimozemšťané.

Něco  jiného je,  když člověk čte. Papír nemá moc rád hovorovou mluvu. Tady se jazyk většinou upravit musí.

Ale vrátím se k té Vaší otázce.

Vkus českého diváka je opravdu velmi odlišný od vkusu skandinávského, ruského nebo anglosaského diváka. Každá země měla vývoj televizní zábavy úplně jiný.  A navíc jsou většinou majitelé zahraniční. A jejich  vkus se vkusem diváka  prostě  „nekoresponduje“.  Tím nechci říct, že je horší nebo lepší, ale je jiný.  Lidé jsou prostě zvyklí na něco jiné ho.

Já si myslím, že bavíme-li se o televizní zábavě, tak tady jsme udělali obrovský krok zpátky.  Na poli televizní zábavy jsme byli ohromný  krok vpředu.  Ať  už to byly pořady jako Televarieté, Silvestr, Možná přijde i kouzelník, Abeceda. Vlastně se z nich dodnes pořád čerpá. Všechy kanály  si kupují od České televize archivní záznamy a čerpají z nich.

Televizní zábava vynikala, ale začala se nazývat „pokleslá  televizní zábava“ a začalo se s ní  v  90. letech opovrhovat.

Myslím,  že my jsme naopak měli šanci naši  televizní zábavu dostat do světa a obohatit tím televizní formu. Jenže  my jsme se vrátitli někam k první zábavě, která se vlastně dnes orientuje jenom na soutěž, show, reality show. Ale podle čísel sledovanosti je vidět, že tohle lidi nebude moc zajímat.

Pořady v minulosti připravovali  profesionálové, ale tyto soutěže jsou  založené na amatérech, nebo na lidech, kteří jsou ochotni přistoupit na pekelné sledování kamerou 24 hodin denně a na naprosto jiné hodnoty. Když si vzpomenu  na Slávka Šimka,  Jiřinu Bohdalovou,  Ivana Mládka, vždyť to byla legrace  a mělo to svoji  váhu pro  diváka. Ale nemá to váhu pro zahrani ční majitele – oni tento druh zábavy neznají.“

7. Stará dobrá televizní  zábava se už nevráti?

„My, kteří jsme ji ještě tvořili, stárneme. Televizi  ovládají pořád jedni a ti samí lidé. Takže se to pohnout prostě nikam nemůže. ČT 2 obsadili pseudointelektuálové, ale není pouze  ČT 2. Televize je veřejnoprávní, je to médium, které je na výběr. Jestliže si  lidé nevyberou, je to prostě špatné.

Umělců, kteří by mohli účinkovat v Televarieté, je ještě pořád hodně. Ale autoři? Trend byl takový, že televizní zábava je něco pokleslého, tak se jí v 90. letech všichni báli. 

Dnes se k ní  nikdo nevrací, dnes  je vše na úrovni talk show.  Navíc komponované zábavy jsou samozřejmě drahé,   nikomu se nechce do nich  investovat  peníze. Talk show,  to je jeden moderátor a 3 hosté, kteří dostanou opravdu almužnu. Vystoupení v talk show  se neplatí, dnes je to jediná platforma, kde čověk může být viděn.

Pro herce tato situace pořád ještě není katastrofální, mohou točit seriály a hrát v divadlech,  ale já si myslím, že současná situace  je největší rána pro zpěváky. Pořady typu „Možná přijde i kouzelnk“  úplně odpadly a zpěváci  nemají vůbec šanci někde se ukázat.“

8. Takže  baviči nemají na růžích ustláno. A co dramatické role? Vy jste dostal  Českého lva za roli ve filmu   „Učitel tance“.  Myslíte, že jste zahrál tu roli tak dobře proto, že jste byl se svojí postavou ztotožněn, nebo to prostě vyšlo?

„Ne, nebyl jsem s rolí ztotožněn. Sešlo se  několik věcí dohromady, jednak scénář byl  dobře napsaný, pan Hubač je fantastický. Ten příběh je vlastně o něm.

Když je něco dobře napsané, a člověk je trošku citlivý, tak se role ztvárňuje a  hraje dobře. Neříkám, že se něco hraje samo, ale jde to, baví vás to. Dokážete se do své postavy  vcítit a pokud nemáte problém s tou základní věcí scénáře, jako v tomto případě byl tanec, je to prostě super.

 Navíc film režíroval Jaromír Jireš,  to je spojení, které vám dává určitou jistotu, svobodu. Ve filmu  nebylo nějaké velké obsazení, hrál jsem se spolužákem ze školy a také s Janou Hlaváčovou. Prostě nádherně se to sešlo.

Musím se přiznat, že moc filmů jsem nenatočil,  ale v těch pár velkých filmech, které jsem natočil, se sešli dobří lidé. To je  potom radost hrát v něčem takovém.“

9. Byl byste třeba také takový, jako Vaše  postava v Učiteli tance,  kdybyste byl nemocný?

„Já nevím. To nemůžu nikdy vědět, co by to se mnou udělalo. Myslím, že kus sebe jsem tam měl.

Spíš si někdy říkám, že by bylo skvělé, kdybych se dostal do těch situací, jako moji hrdinové, které jsem hrál, kdybych se dokázal zachovat jako ti  hrdinové.

Když  jsem natáčel „Zdivočelou zemi“, stál jsem nahý, v lednu, na mrazu, jako ti skuteční vězni. Jenom s tím rozdílem, že po dokončení scény  jsem dostal deku a grog. Kdežto po poslední klapce ve filmu Učitel tance, po scéně,  kde umírám, jsem šel do šatny se odlíčit a jel jsem domů.  Bylo pro mě těžké vrátit se do reality.“

10. Máte k tanci nějaký vztah?

„Ano, mě tancování vždycky bavilo, protože je to nějaký výraz, nějaké vyjádření vztahu, nebo pocitu, navíc mě baví nejen tančit, ale hlavně se dívat na tanec spontánní. Mockrát raději, než na takové to dokonalé,  hlavně soutěžní tancování. Je to samozřejmě dřina, ale pro mě to ztrácí „šmrnc“. Je to tak dokonalé, že to je vlastně nuda. Je  to hezké, podívám se, ale radějí se podívám na „Tančírnu“, kde lidé zdánlivě jako tančit neumí, ale  přitom tančí nádherně. Takový tanec  má nějaký cit, nějaký náboj, nejsou to stroje.“

11. Myslíte spontánní  tanec jako třeba divoké skákání na diskotékách, nebo by ten člověk měl mít trošku taneční průpravy?

„Líbí se mi jakýkoliv styl, ale  ne úplně nekoordinovaný pohyb. Člověk by trošku něco umět měl, ale vůbec nevadí, že to není dokonalé.

Je  jedno, jestli je člověk hubený, nebo silný, hlavně, že tančí  s radostí, někteří lidé jsou opravdu ladní, předvádí nádhernou práci  s tělem.  Spousta lidí zase naopak tančí dokonale, ale vůbec necítí rytmus, je prostě nudné se na ně dívat. Ale když má tanec  nějaký „šmrnc“, tak je to prostě nádhera.“

12. Ale vy jste soutěžil, že? Kde?

„Tančil jsem v Bailandu na Slovensku.“

13. To byly přece soutěžní tance…

„Ano, byly. Ale  už když mě „lanařili“,  upozorňoval jsem tvůrce pořadu, že nehodlám být dokonalým soutěžním tanečníkem. Ani to neumím a hlavně mě to nebaví.

Snažil jsem se i s mojí  partnerkou vždy ještě něco vnést do tance. A potvrdilo se mi, že je to dobrá myšlenka. 

Ze  začátku jsme dřeli rumbu a celý tanec byl  – „hlavně ty boky, budou dobře nebo ne?“ A hned v prvním  kole se rozhodovalo, jestli  nás vyhodí nebo ne.

Nevyhodili. A já jsem si řekl, že budu tvrdě trvat na svém, snažili  jsme se  vnést  třeba nějakou srandu do tance  a dostali jsme se až do finálového večera.

Lidé,  kteří dělají tanec, musí vycházet z lidí. Ne z toho, že tanec má nějaká  pravidla. Jirka Lábus není schopen zatančit ani valčík.  Ale dělal mnoho a mnoho choreografií a byly  skvělé.“

On prostě nechce pravidla.

„Ne. A s pravidly, které Vás někam tlačí,   je ten Váš tanec  hloupý, špatný. Kdežto, když je tanec přizpůsoben člověku, navíc mu  dáte nějakou volnost, přizpůsobíte choreografii jeho pohybu, jeho vkusu, jeho  výrazovým prostředkům, tak je to potom úplně skvělé, třeba i vtipné. Dotyčný zazáří jako tanečník a  ještě si lidé řeknou: “Hergot“, ten se dobře hýbe!“

Ale nemůžeme lidi uvěznit  do nějakých takových přesných pravidel.“

14. Ne, to nemůžeme.  Ale sport má pravidla. Stále ještě hrajete hokej?

„Ano, funguje to. Hraju hokej, už je to 6 let. Hrajeme, jezdíme, trénujeme.

Člověk sport potřebuje, protože potřebuje nějak vyčistit hlavu, a sport je proto ideální.  Navíc užitečný. Dostanete se mezi lidi a tím,že děláme naše exhibice charitativní, pomáháme, což  je dobré a podstatné. Proto pořád hrajeme, po České republice a snažíme se  dostat  i do zahraničí.“

15. Máte tedy v sobě nadání pro  pohyb  umělecký i  sportovní……

„Vždyky měl sport bavil. Kdybych nebyl z malého města, kde jsem si sport držel jen na  takové nižší úrovni, možná jsem skončil někde jinde, jako profesionál. Bavilo mě to a  šlo mi to. Ale stal jsem se hercem, to také  není tak špatné.“

16. Myslím, že jako herec dáváte lidem mnohem víc. Co děláte ve volném čase, pokud vůbec nějaký máte?

„Svůj volný čas se snažím věnovat rodině, děti stárnou rychle, takže se jim musím věnovat.

Ležení u vody by nikoho z nás nebavilo, my jsme takoví „akční“. Takže  ležení zatím ne.  Třeba to přijde, ale teď to ještě  není to pravé ořechové. Raději odpočíváme aktivně, děláme sport, vyhledáváme adrenalinová centra,  milujeme přírodu,  lezení,  kola.“

17. Jak vypadá běžný pracovní  den Martina Dejdara?

„V půl sedmé vstávám, pokud jsem v Praze, tak téměř na sto  procent vozím děti do školy, protože se nechci připravit o ty chvíle s nimi. Nevadí mi ani  vstávání.

 Dále  záleží na tom, co mám v programu. Pokud mám natáčení, nebo divadlo, jdu na zkoušku, to mi většinou zabere celý den.  Večer hraji  představení. Někdy mám nějakou úplně jinu práci,  třeba po celé republice. Anebo jsem doma. Je to takový normální život. Záleží na tom,  jaká práce to zrovna je.

Sportovní exhibice děláme většinou o víkendech. Pokud  syn Matěj  nemá zrovna zápas, protože také hraje  hokej, tak jede s námi.

A když mám nějaké natáčení – teď nás například čeká Česko-Slovensko  má talent, tak jsem třeba 14 dní mimo Prahu. Musím spát po hotelích, ale můj život a můj rytmus je neměnný, všichni si na to  zvykli, mají to jako standardní, takže nikoho v tomto směru už nic nepřekvapuje.

U nás doma je jedno, jestli je sobota nebo středa, protože každý den je v nějakém směru pracovní. Všichni  už si zvykli, u nás je to běžný standard.“

18. Býváte také někdy připodobňován k Vladimíru Menšíkovi.  Chtěl byste se mu podobat, je to váš vzor?

„Pokud to někdy někdo řekl, pak je to pro mě čest.  Moc neuznávám  vzory a připodobňování se k někomu, to už potom spíše zavání plagiátorstvím. Takovým  způsobem se někomu začít podobat, to by určitě nebylo dobré.

Vladimír Menšík je u mě na žebříčku oblíbenosti  herců mezi prvními pěti z  naší české herecké plejády.  Ale  já jsem se  s ním bohužel nikdy nesetkal osobně a to mě mrzí. Znám  ho vlastně jen z vyprávění, hlavně  od  Jiřiny Bohdalové. Vždycky mě to bude mrzet, že jsem neměl šanci se s ním setkat osobně a nepoznal jsem ho jako člověka.“

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

 

Rozhovor s herečkou a zpěvačkou SVĚTLANOU NÁLEPKOVOU

„Nejraději bych emigrovala právě teď“

 

1. Máte raději herectví nebo zpěv? Divadlo nebo film?

Mám ráda obojí, nicméně když hraji divadelní roli, jsem schovaná za postavou a autorem, na rozdíl od zpívání. Zpívám  sama za sebe, jsem sama na jevišti, více odhaluji sama sebe.

Mám ráda bezprostřední kontakt s divákem, což role ve filmu neumožňuje.

2. Které role jste měla nejraději?

Mezi mé nejoblíbenější určitě patřila role Josefíny v muzikálu „Má férová Josefína“, který se hrál v Karlínském divadle. Zdramatizovat román Vladislava Vančury, který je zasazen do období první republiky, byl můj nápad. Tato role přesně naplňovala moji představu o muzikálu.

Také moc ráda vzpomínám na roli v komorním muzikálu „Marlene Dietrich“, kterým jsem otevírala divadlo Ungelt na Starém městě.

V současné době je mojí srdeční záležitostí muzikál „Milovat k smrti“, o legendě francouzského šansonu Edith Piaf, který hrajeme již sedmým rokem, momentálně v divadle Radka Brzobohatého.

3. Vy máte ráda období 1. republiky, že? Proč zrovna tuto dobu?

Byla to doba, která byla velmi tvůrčí a založená na morálních principech. Skvosty, které vznikaly nejen v hudbě, ale i ve výtvarném umění a architektuře si zasluhují náš obdiv i v současnosti.

4. Proč zrovna Marlene Dietrich a Edith Piaf?

Zajímají mne silné životní osudy těchto žen, je to pro mne velká výzva.  Navíc  práce, která má smysl. A naplňuje mě.

5. Co Isadora Duncan? Nezaslouží si také pozornost?

O příběhu Isadory Duncan jsem také přemýšlela. Možná jej někdy v budoucnu zrealizuji.



6.  Jak prožíváte tanec na jevišti? Je snadné hrát v představení, kde se střídá
tanec, zpěv, tanec, zpěv?

Mám ráda představení, kde jsou spojené  všechny tyto tři profese. Je to velmi náročné, ale dokud má člověk dost fyzických sil, je to velká radost.

7. Jak jste se dostala k tanci?

Od dětství jsem chodila do přípravky Národního divadla na klasický balet. Chtěla jsem utéct z devítiletky, tak jsem se v šesté třídě přihlásila na taneční konzervatoř, úspěšně jsem složila zkoušky, ale moje maminka, která ze mě chtěla mít subretu, zjistila, že na konzervatoři otevřeli hudebně dramatický obor a bylo rozhodnuto…. Zpět na devítiletku…

Měla jsem ovšem štěstí, protože jsem měla možnost zpívat v Kühnově dětském sboru, se kterým jsem procestovala celou Evropu.  Součástí našich koncertů byly i taneční vystoupení.

V osmé třídě jsem se přihlásila na konkurz do státního souboru písní a tanců a byla jsem přijata. Při přijímacím pohovoru jsem nesměle zmínila, že mi ještě není patnáct, tak mne opět poslali do nenáviděné devítiletky.

8. Zřejmě tedy ráda cestujete?   

Ano, je to vedle práce další věc, která mne velmi naplňuje. Ráda poznávám nové země, lidi a kultury.

9. Která země Vás oslovila nejvíc?

Každá cesta je pro mne velký zážitek, ale ráda se vracím do Afriky. Je to úžasná země plná rozporů. Pro moji romantickou a dobrodružnou povahu je velmi inspirující.

10. Napadlo Vás také, že byste někde v zahraničí  zůstala?

Mnohokrát jsem přemýšlela o emigraci, ale nikdy jsem k tomu nenašla odvahu, jsem příliš závislá na své rodině a přátelích. V současné době o tom přemýšlím často, kdykoliv otevřu noviny nebo sleduji, jakým směrem se naše společnost ubírá. Uráží mne politická reprezentace naší země a pokleslá úroveň sdělovacích prostředků.

11. Vy jste také dělala samostatné projekty. Píšete si je sama?

Většinou dostanu prvotní nápad. Dokážu si udělat představu o tom, jak by měl projekt vypadat. Na jeho tvorbě spolupracuji se svými kolegy spisovateli, textaři a skladateli.

Většinou se musím ujmout produkce. To obnáší shánění finančních prostředků, což není v dnešní době vůbec jednoduché a stojí to mnoho sil.

12. Jste ráda, když dostanete nabídku hrát ve filmu?

Mám z toho radost. Vnímám to jako změnu, jako výstup ze stereotypu divadelních představení a možnost spolupráce s jinými lidmi.

13. Byla  jste vážně nemocná. Jak se vyrovnáváte se situací „nemoc – jeviště“? Jdete hrát?

Nemoc si nepřipouštím, musíme hrát za každých okolností. Měla jsem vážný úraz, ale za týden po propuštění z nemocnice jsem jela chromá, o berlích zpívat a hrát. Někdy je to těžké, ale představení můžete zrušit, jen když umřete 🙂 .


14. Jaké máte plány do budoucna?

Chtěla bych dělat to, co mě baví, naplňuje a má smysl. V současné době zkouším dvě krásné komedie, připravuji materiály na nové CD a chystám se na dobrodružnou výpravu jako dobrovolník do Malého Tibetu, kde povedu učit děti základy divadla a pantomimy.  ´

 „Fíha“, tak to bude smysluplná a krásná práce. Hodně úspěchů!

Děkuji za rozhovor 

Eva Smolíková

Samostatné projekty Světlany Nálepkové

– Sněhurka na trampolíně – autor Jan Vodňanský

– Tenhleten Manhattan – autor Woody Allan/Martin Vačkář

– Marlene Dietrich – autor Martin Vačkář

– Láska je fata morgána – autor Martin Vačkář

– Dívka v rytmu zrozená – autor Miroslav Hanuš

– Milovat k smrti – muzikál o Edith Piaf – autor Táňa Nálepková/Jakub Maceček

Rozhovor s herečkou a zpěvačkou EVOU VRBKOVOU

„Jsem protkaná dramatem, drama mi leze i ušima!“

 

 

1. Tančíte, zpíváte, hrajete. Co z toho  je pro Vás  nejhezčí?

„Každá činnost mi dává  něco jiného. Pohyb je důležitý, ovšem ráda také zpívám – myslím, že mi to jde víc z duše.  Zpívat vypadá jednodušeji než mluvit.

Při  mluvení  potřebuji mít na roli názor, písně jsou psané v notách.  Když při hraní lžu, diváci to poznají. Když zpívám falešně, tak taky. Je to prostě velmi zajímavá  práce. Někdy ani vůbec nesdílím názor postavy, kterou hraji. Na druhou stranu  se u těchto postav lépe „vyřádím“.

Ve svém životě bych nikdy nikoho nezabila, i když chuť by tu  občas byla….( třeba revizora….) tak si to mohu užít aspoň na jevišti či ve filmu. Dokonce mi tyhle role myslím sluší.

Ale chci hrát různé role a charaktery. Jsem teď otevřená více možnostem. Třeba i muzikálu.“

2. Když srovnáte seriál a film,  kde hrajete raději a proč?

„Film je pro mě výlet do jiné reality a moc mě to baví. Je to dobrodružství. Mám ráda dobré filmy a  dobré režiséry. Navíc je to něco, co po vás zůstane, i když už tu nebudete.

Seriálem jste více mediálně známí,  také si  vyděláte spoustu peněz.

V divadle jsem se  naučila  hrát, jsem tam ráda.  Citím  se dobře, když mohu být v přímém kontaktu s divákem.

Ve filmu  se hraje jinak. Nemůžu dělat moc velkou mimiku, je to vidět. Všechny drobné nitečky v mém obličeji jsou vidět. Všechny  detaily vyjdou na povrch.

Jako   kdyby někdo obrátil  herce naruby. A to se mi právě líbí. Kamera je blízko, je vidět i mrknutí oka.“

3. Jak Vaše herecká dráha začala?

„Já jsem k divadlu přišla přes tanec. Tančila jsem  balet, lidový tanec, španělský tanec, scénický tanec, výrazový tanec.  V osmnácti jsem si zatančila vílu v Lucerně, v Městském divadle Brno, kterou tehdy režíroval S. Moša. Tam mě to tak „zavonělo“, že jsem se rozhodla udělat vše pro to, abych se stala herečkou.

Na hodině tance jsem se tehdy dozvěděla, že  režisérka Eva Talská  přibírá nové herce.  Bylo to tzv. „Studio Dům!“ Amatérské studio vedené profesionály. Tak jsem se přes tanec dostala k divadlu. Zřejmě jsem byla ve správnou dobu na správném místě. Kdybych přišla o týden později, možná  bych svou šanci propásla….“

4. A nechtěla jste být spíše tanečnice než herečka?

„To určitě ne. Miluji atmosféru v divadle. Taková  nikde  jinde není.

Na druhou stranu trochu chápu herce či rodiče, když svým ratolestem herectví rozmlouvají.  Ale pokud herectví jejich děti  opravdu baví a mají pocit, že nic jiného dělat nemohou, tak je od toho stejně nikdo  neodradí. Je to prostě  vášeň.“

Foto: Vlado Kníž

5. Tak Vy byste doporučila herectví jako profesi mladým lidem?

„To se odvíjí od každého  jednotlivce, od jeho  touhy jít za svým snem. To nikomu brát nemůžete, ani radit, co má  dělat. Když to tak  někteří cítí, atˇ se  herectví   věnují. Nejhorší je být něčím, co chtěli vaši rodiče, ne vy.  Děti můžou být z jiného kmene, mít jiný gen ….“

6. Je role, kterou  byste nikdy nevzala?

„Napadá mě třeba role, kde bych musela čtrnáct dní v mínus padesáti běhat ve sněhu nahá.“

7. Získala jste za svou práci nějaká ocenění?

„Jednou jsem byla nominována na cenu Alfreda Radoka. Letos jsem získala Čestné uznání Trilobit a nominaci na Českého lva za roli ve filmu „Rodina je základ státu“.

8. Je to jen formální  záležitost, nebo má ocenění  pro Vás význam?

„Jistě, že to má pro mě cenu. Vážím si toho!“

9.  A  získávají ceny stále ti samí herci?

„Jak kdy, vždycky se objeví nějaká nová tvář mezi známými „bardy“.

10. Co vulgarita na jevišti? Nemáte pocit, že se to někdy přehání?

„Já takovou zkušenost s divadlem nemám. Pokud tam něco takového je, má to svoje opodstatnění, někdy to vyjde dobře a někdy se otřesu.  Ale je  pravda, že společnost hrubější je.Taky se víc pije, je víc narkomanů, rozvodů, bezdomovců, beznadějných lidí vůbec. A všichni tihle lidé čekají, že se o ně někdo postará…“

11. Co publikum?  Je lepší v Brně nebo v Praze?  Které  diváky máte raději?

„Raději?“

„Brňáci jsou dost náročné publikum, „fajnšmekři“, řekla bych. Pražské publikum se jde bavit, odpočívat. Pražáci se smějí na jiných místech, víc se smějí. Filozofové a intelektuálové se smějí  na jiných místech než businesman,  který pracuje 12 hodin denně.“

12. Tak kdo je pro herce příjemnější?

„Já mám nejraději,  když diváci  hru pochopí. A často to bývá na festivalech, jak filmových, tak divadelních. Teď jsme byli s Národním divadlem v Kolumbijské Bogotě a diváci tam reagovali snad na každou větu. Bylo to skvělé…“

13. Takže takové byste chtěla diváky všude, že?

„Chci spokojené diváky, ale třeba i pobouřené. To si nevyberete a nemůžete se líbit všem.“

14. V Národním divadle se právě hraje Radúz a Mahulena. Vy tam také máte svou roli. Zdá se, že pojetí této hry je takové netradiční, řekněme. Původní verze je spíše  „snová pohádka“, divák by čekal něco takového.  Toto představení nemá s klasikou nic společného. Co si myslíte?

„To je možné. Je to hravé, Radúz a Mahulena si hrají. Mně se to prostě líbí.  Už to bylo ztvárněné tolikrát, tak proč to neudělat třeba takhle…

Navíc mám tohle představení moc ráda. Už pro to, že to bylo mé první setkání s Národním divadlem a jeho herci.

15. Přesto divák, který tu hru  vidi poprvé, může žasnout …

„Ano, rozumím. Měla jsem tu známé a říkali mi totéž. Někteří diváci chtějí klasiku, nesedí  jim tato verze.

I klasika ale musí být udělaná nějak zajímavěji. Vždyť jinak bychom tu všichni zkameněli. Staré hry by podle mě měli mít  lehkost a přitom neztratit dramatičnost. Za touhle pohádkou v režii Zdenka Pitínského si opravdu stojím. Je krásná, navíc  máme pořád plno.“

16. Co by se hrálo v ideálním divadle podle Vás?

„Hlavně to musí být hry, které o něčem jsou. Ne  „tak nějak“  plytké hry.

Zajímavá, dobře napsaná hra, nosné téma pro současnou společnost, dobrý, osobitý, svérázný režisér, herci, kteří to zahrají a mají jiskru.

Divák nemusí všechno pochopit, nemusí být všechno doslovné a polopatické. Já mám jako divák ráda, když mám prostor si příběh sama ve své fantazii domyslet.

17.  Které režiséry uznáváte?

„Mám své oblíbence, se kterými ráda zkouším,  jsou to právě zmíněný J.A. Pitínský a Jan Mikulášek. Dávají mi svobodu, kterou při zkoušení vyhledávám.

Vladimír Morávek třeba má přesnou představu a zasadí nás do ní. Na druhé straně je rád, když herec nabízí své možnosti, když je tvůrčí.“

18. Píšete texty? Hry také?

Hry nepíšu, alespoň zatím ne…

Píšu si texty k písničkám, jednu dobu mně nic jiného nezbylo,  tak jsem vlastně začala. Píšu většinou o tom, co se mě zrovna dotkne, naštve nebo pobaví.

Jinak mi texty píše kamarádka Hedvika Haladová. Pak písně dostanou úplně jiný rozměr, to je  zajímavé.

19. Co byste ráda hrála  teď?

„Potřebuji teď trochu zlehčit, moje poslední role (a dá se říct, že i život) byly hodně dramatické. A nejde stále jen hrát drama. Chtěla bych si zahrát něco vtipného nebo tragikomického. Spustit slzy problém není, zahrát humor  je o něco těžší. A já chci teď tematicky odlehčit, ale nechci se úplně vzdát dramatických rolí. Miluji je a sedí mi.

„Drama mi snad leze i ušima, jsem protkaná dramatem“.

Minulý rok  jsem nic nového nezkoušela a chybělo mi to. Pak jsem tak nějak „ztratila nit“ a zlenivěla jsem. Příští rok budu zkoušet v nové komedii a přesouvám se tím pádem do Prahy. S divadlem Husa na provázku budu spolupracovat už jen externě.“

20. Zkoušíte někdy také  dvě hry současně?

„Nedá se to dělat dobře, je to „guláš“. Ale někdy není jiná možnost. Já jsem točila film Rodina, základ státu a zároveň  jsem zkoušela v Národním divadle. Musela jsem mít alternaci, protože v den premiéry bylo natáčení.“

21. Co dráha zpěvačky, nebudete natáčet CD?

„Ráda bych. Mám 5 písní, které chci  natočit jako promo, ráda bych také k jedné písni natočila videoklip. Navíc myslím, že v době facebooku je to nejlepší, jak dostat písničky mezi lidi.“

22. Zažila jste špatné představení?  Byla jste někdy zklamaná výkonem účinkujících?

„Výkonem snad ani ne, to naopak, ale právě tím,  o čem to představení bylo. Byla to populární taneční skupina Ultima Vez…

Brutální představení. Tenkrát  jsem si říkala, že tomu „umění“ snad už nerozumím. Šla jsem na jejich představení na  doporučení kamaráda, který mi řekl, že jsou fantastičtí, nejlepší v Evropě. Tak jsem šla a málem mě „vomejvali“. Černý igelit po celé scéně, nahá, bolestně vykřikující zmítající se těla, zvratky a to všechno doprovázela death metalová hudba.Bomba.

Tak jsem šla domů a  přemýšlela jsem o sladké písni a růžových bonbónech.

Tak tohle ne. Já myslím, že umění by mělo být harmonické a ne disharmonické, ale ani by nemělo být mimo realitu nebo přeslazené. Ale tohle bylo opravdu moc, nebyl tam žádný záblesk naděje a to mi vadilo.“

23. A nejlepší představení?

„Co se týče pohybových  představení, mám ráda samozřejmě Jiřího Kiliána. Je to asi proto, že jeho choreografie jsou hodně divadelní. Je to jako vystřižené z nějakého románu. Živě jsem jeho choreografie viděla na Nové scéně v představení „Extréme“ a to se mi velmi líbilo. Je skvělé, jak se prostřednictvím divadla či filmu máte možnost přenést úplně do jiné doby.

Dovedu si klidně představit, že by při svém vystoupení  i  promluvili a mohli by tak zahrát celé představení.“

24. Tančíte si pro radost?

„Někdy. Pohyb mám ráda.

Navíc potřebuji nechat tělo mluvit. Když je dobrá  hudba, necháte tělo, ať si dělá, co chce, tak  ono mluví. Má v sobě zkušenosti, prostě mluví. A já musím někdy vypnout hlavu. Když mám otázku, tělo mi na ni může odpovědět. Tanec je  na to skvělý.“

To je fajn, asi to půjdu hned vyzkoušet…..

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková