Rozhovor s herečkou VANDOU KONEČNOU

Hluboká emoce pro mě znamená nejvíc

1. Které představení je vaše nejoblíbenější?

„Cikáni jdou do nebe“ a „Tančírna“ jsou mé dvě nejoblíbenější představení. Mám je stejně ráda, mezi nimi bych se jen těžko rozhodovala. Základ obou děl tvoří  hluboká emoce  a ta pro mě znamená nejvíc.  A pak jsou ty ostatní představení, jsou na druhém místě.

Pro mě je nesmírně důležité, když je poselství divadla v představení zřetelné.

Žijeme v rychlé době, zaměřené na výkon, na konzum  a materiální hodnoty. Proto je duchovno tak důležité. City v nás se vytrácí a my je potřebujeme dostat zpátky do života.

Tyto dvě představení člověka probouzí, lidé odchází konfrontováni sami se sebou, vždyť poklady srdce a citu  mají v sobě, jenom prostě spí.  A zase znovu vykvétají. To je právě ten  nejdůležitější důvod, proč by člověk měl vyhledávat umění.  „Cikáni jdou do nebe“ a „Tančírna“ toto poselství mají.

Mám ráda i komedie, i drama, i těžší žánry.  Komedie je dobrá pro odreagování a vyčištění hlavy od všech starostí. To je také občas potřeba. Ale  já spíše vyhledávám duchovní věci.

Představení si vybírám, nemám ráda vulgarity, sprostoty a vraždy. To se hodí do televize, pokud je divák vyznavač   vražd a  hrubosti, najde  a vybere si vhodný pořad, je toho dost a dost.“

2. Co  Vám jde myslí, když se řekne  tanec na jevišti?

„Já jsem vystudovala syntetické divadlo. To znamená tanec, zpěv a muzikál. Tři složky, které se doplňují a jsou na stejné úrovni. Muzikál je nejtěžší z žánrů, pokud  se má dělat dobře. Proto  herci studují  6 let konzervatoř.

Upřednostňuji hudební  projekty. Hudba je fenomén, ovládá naše emoce,  to je velmi důležité.   Tam, kde dojdou slova, začíná piseň.“

Ano, dítě už v těhotenství nejdříve vnímá hudbu….

„Jsem ráda, že jsem tohle  nepodcenila a chodila jsem v těhotenství na koncerty. Moje dcera Laura má ráda umění, hudbu. Jsem přesvědčená, že každý člověk je citlivý a lepší, když vyhledává kulturu.“

3. Tanec, zpěv, herectví. Opravdu v tom  neděláte rozdíl,  všechno je stejně těžké?

„Ano, u mě je to všechno na stejné úrovni, před ničím nemám strach.  Neobávám  se ani jedné složky.  Také mám všechno stejně ráda, proto tanec, zpěv  a herectví  ráda propojuji. Člověk tvoří s vitalitou a nadšením,  když má vášeň pro danou věc. Potom je výsledek  lepší. Navíc je v takovém případě vidět  zpětná vazba, pokud jde o herce, je to ohlas od publika, takže potom se herec do své práce  víc a víc zamiluje.  Je to  postup, který vždy přináší dobrý výsledek.  Já dělám svou práci s láskou,  divák to vidí a přijímá toto naplnění.“

4. Proč jsou na začátku muzikálu „Cikáni jdou do nebe“ moderní dívky? Možná tomu divák nerozumí….

„Možná máte pravdu. Jako vždy, problém byl v penězích. Pan režisér Jozef Bednárik má krásnou větu: „Cesta k premiére je dlážděná hrobčekmi našich najlepších nápadou…“

Protože divadla nemají peníze, nemůže se divadelní představení  dovést k dokonalosti.

Začátek  představení „Cikáni jdou do nebe“ je jakási čekárna pro všechny lidi světa na život.

Čekají na výzvu, na osud, na možnosti, na všechno. Je to takové letiště, nebo přístav.  Odtud se člověk rozletí nebo rozjede nějakým směrem. Přijde žebrák, přijde gangster, prostě kdokoliv přijde na letiště života, nebo do čekárny života, vybere si směr  a pak se jeho  příběh může začít rozvíjet.

Do této čekárny přijde stará vědma, Izergil, která má úvodní slovo. Začíná svou řeč slovy:

„Jednou se narodíš jako bílý, jednou jako černý a jednou jako cikán.“ A tím obsáhne, co my na tom jevišti vlastně děláme, protože člověk je zmatený, bloudí. Na jevišti by třeba byla  čára života  každého z nás, ale protože na to nebyly peníze, není tam nic, jenom lidé.

Vědma pokračuje: „Všechno je to marnost. I život je směšný. Člověk oře a s každou kapkou potu mu jeho síly unikají do země.  Nakonec si do té země lehne a shnije, nic po něm nezůstane. Ze svého malého políčka nikam nedohlédnul, umírá přesně takový, jaký se narodil. Hloupý.“

Příběh Rady je velmi silný.

„Celý příběh jsou jen emoce. Vlastně to žádný velký příběh není, žádné velké zauzlení, je  to jen  cesta srdce. Proto musí být výkon herců  pravdivý a naplněný, aby divák z příběhu  něco měl.

Život  člověka má být naplněn pravdou a láskou.  To je ta vyšší moc. Můžeme ji nazývat  třeba Bůh nebo jakkoliv, ale tato  síla je v   nás,  pravda a láska.“

Byl by tu ráj, kdyby toto  pravidlo každý člověk ctil.

5. Je pro vás lepší spontánní tanec, plný emocí, nebo choreografie, kterou navíc vytváří někdo jiný?

„Dobrý choreograf vás vždycky odhadne. Proto je divadlo tak náročné. Režisér, choreograf, interpret. Musí být jednotní, aby dílo mělo continuitu. Režisér si nemůže vymyslet něco, co choreograf nebo interpret není schopen ztvárnit. A choreograf si zase nemůže představit sebe při tanci, když tvoří choreografie pro interpreta. Musí ji prostě  „našít“ interpretovi na míru. Je nesmírně těžké, aby se všichni tito lidé propojili, aby se jejich  tvorba zhmotnila do dokonalosti.

A největší dar, který  může herec  od režiséra nebo choreografa dostat,  je svoboda pohybu. To je ideál.“

6. Máte ji?

„Mám ji. Tam, kde role  závisí na mě, dávají mi režiséři  volnost. Samozřejmě, pokud je role  závislá na  více lidech, tak  musí být  tanec trošku uhlazený, aby nedošlo k nějaké kolizi, abychom si neublížili vzájemně.  Ale vždycky si do těch krůčků dám  sama sebe.“

7. Takže si choreografie tvoříte sama?

„Ne, vytvoří je choreograf, ale my herci si je přetvoříme pro  sebe. Choreograf nám dá kroky a my si je dotvoříme. Když má srdce na pravém místě a povolí určitou míru svobody a vlastního projevu, řekne nám: „Nemusíte opakovat  kroky po mně,  ztvárněte si je po svém, tančete to, co je Vám bližší.“

Někdy my herci  přijdeme s něčím novým a choreograf   prohlásí: „Je to lepší,  Vám je to bližší“.

8. Radek Baláš je takový režisér, že?

„Radek Baláš je  osobnost. Pracovala  jsem s ním už na mnoha  představeních, to je takový náš Jozef Bednárik. On opravdu umí dělat muzikál.“

9. Herci dopledne zkouší, odpoledne zkouší a večer představení. Je to tak? Jak to jde dohromady s rodinou?

„Ano, je to tak, je to trochu „peklo“. Do čtyřech hodin je dcera  ve školce, já dělám dabing, rozhlas, televizi, do 6 hodin jsou  kroužky, anebo jsem   máma,  pak prostě přijdou kamarádky, babičky, manžel, chůvy, do 10 hodin jsem na představení.

Divadelní děti, bohužel, mají takový osud,  rodiče si  moc neužijí. Herectví není  klasické zaměstnání, kdy od čtyř  hodin jste doma,  jste matkou.   Tady to tak není.  Samozřejmě všechno jde spojit  s citem. Já  mám třeba  15 představení do měsíce, takže nejsem každý večer pryč. Mívala jsem i 30 představení, ale to jsem neměla dítě.

Snažím se být mámou, aby dítě  nijak netrpělo, ale musím samozřejmě i vydělávat. V dnešní době si nemůžu dovolit být jen mámou a nic víc. Být do 7 let jen mámou, to je iluze. Prostě to nejde. Když  mám v sobotu a v něděli od 15 hodin  představení, tak beru  dceru s sebou. Divadlo je krásné v tom,  že v zákulisí najdete  děti, psy, všechno.  V divadle Bez zábradlí je i  postýlka. Děti se prospí, pohrají si.  Herci se snaží, když je to jen trošku možné, brát děti s sebou a být s rodinou.

Já jsem s rozumem šla zkoušet  muzikál „Adéla ještě nevečeřela“.  Byla jsem pryč 2 dny v týdnu, nabila jsem energii  při představení a  byla jsem zas o to lepší matkou.  A dcera si zas v tu dobu užila své babičky. Dítě potřebuje silnou, láskyplnou matku.“

10. Ztvárňujete Radu už několik  let. Máte nějaký vztah k romské kultuře?

„Pocházím ze Slovenska, z Prešova. Vyrůstala jsem do 13-ti  let mezi smíšenou bílou i romskou komunitou. Jsou dobří i špatní lidé, mezi bílými i mezi cikány. V každé kultuře je to tak.

Moje nejlepší kamarádka byla Romka. Dnes je to vysokoškoly vzdělaná žena, se kterou udržuji kontakt. A díky bohu za poznání jiné kultury. Čím více poznáte, tím více dovedete. Život je poznání.“

11. Další velká romská osobnost Ida Kelarová je svérázná bytost, někdo ji  přijímá negativně,  někdo pozitivně. Ale Ida  rozhodně nenechá lidi chladné. Vy jste nazpívala CD, spolupracovala jste s Idou. Jak ji hodnotíte?

„Bylo to moje nejtěžší zkoušení v životě. Já jsem 27 let u divadla, nezažila jsem tak těžké zkoušení. Ale díky bohu za to. Nejdříve to pro mě bylo peklo, pak se ukázalo, že požehnání. Ida má velký dar vydolovat z člověka to nejlepší, skrz slzy a pot, velkou bolest pravdy. Ale účel světí prostředky, jak je známo. Velmi si jí za to vážím a v dobrém vzpomínám.  Málokdo mi dal do života tolik, jako ona.

Její metody jsou tvrdé, ale je třeba odhalit svou duši, i když to není příjemné, pravda bolí. Nezvládá to každý úplně perfektně.  Já jsem byla zpočátku také vzdorovitá, nepřijímala jsem ji. V našem  souboru  byly i  různé hádky.  Ale ona opravdu pohne člověka  dál, jsem vděčná, že jsem ji mohla poznat.

Když člověk není pravdivý, nemůže ani problémům čelit. To nás Ida naučila.“

12. Je  těžší pro herce předvést  nemotorné pohyby při tanci?

„Nevím, za 3 měsíce se  natolik seznámíte se svou rolí,  že všechno je vám už blízké, nic nemůže být složité. Divák to pozná.“

13. Jak vnímáte diváka?

„Diváka si velmi vážím,  přijde do divadla, zaplatí, stráví  tam tři hodiny, dá svůj čas, ale hlavně – dá  emoci. Sdílí s námi čas. Když nepřijde, tím také něco říká. Divák je barometr našeho vývoje. Správnosti našeho konání.“

14. Dcera bude také herečkou? Přejete si to?

„Přeji si, aby šla jinou cestou. Aby šla cestou běžného povolání, protože vím, co herectví obnáší. Zkoušíme 3 měsíce zdarma, výsledek je nejistý – zvlášt v době krize. Nejsou prostě peníze, nebo je už léto a lidé jsou na zahrádkách a o divadlo už není zájem. Nevím,  kdo jiný by chodil zadarmo do práce. Herectví je prostě řehole. Herectví může dělat jen člověk, který  je miluje. 

Ale jsem liberální, nechám bytí na člověku. Já budu  štastná, když ona bude štašná. Když půjde do džungle,  vezme si šamana a bude šťastná, tak  proč ne. Každý člověk má dělat co, za čím mu prahne jeho srdce.“ 

15. Jaké by měly být  nezbytné  vlastnosti člověka, který se   chce stát hrecem?

„Měl by mít talent, vášeň, prázdná slova  nestačí. Také by měl být kritický sám vůči sobě,   měl by mít empatii vůči člověku,  musí citlivost umět používat. A také být poctivý a čestný v práci, kterou sděluje.

Byli  i talentovaní  lidé, kteří nechodili na zkoušky, byli laxní, odráželo se to v práci, vůči kolegům. Pokora jde ruku v ruce s poctivostí. Poctivý sám vůči sobě a lidem, kteří participují na daném díle, to by měly být vlastnosti dobrého herce.“

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..