Rozhovor s fotbalovým trenérem PETREM ULIČNÝM

„Ve sportu jste více dole než nahoře“

 

 

 

Petr Uličný má za sebou nejvíce startů ze všech trenérů v ČR, Olomouci zachránil prvoligový fotbal, když porazil Spartu (Sparta proti  Olomouci) ve finále Českého poháru 2012 a právě po  tomto okamžiku odchází. Proč?

 

1. Odešel jste z prvoligového fotbalu. Nechybí Vám adrenalin, kterého je při zápasech požehnaně?

„Chybí. Byly to nervy, stresy, frustrace, zklamání, euforie, adrenalin.

Je mi 63 let, mám za sebou nejvíce startů ze všech trenérů v ČR. Je to náročné, zejména na srdce. Mladých trenérů je hodně, nechávám jim prostor.  Odcházím na vrcholu kariéry,  takže je to vlastně dobře.

Mám v sobě „40 let nahromaděné námahy“, mám nemocné srdce, bojím se infarktu. Léčím se a jsem pod dohledem lékaře.“

cc

2. Čím si vyplníte volný čas? Nemůžete přece najednou zůstat v nečinnosti….

„Vyplním si ho různými akcemi. To jsou oslavy, třeba 40-tiny, 50-tiny, 60-tiny i 70-tiny všech mých kamarádů.  Láďa Melon slavil  70 let.

Účastním se a  těším se na různé akce v Kroměříži. Na jedné jsem zpíval s Pavlem Bobkem. Miluji písničky ze 70.let, snad i lidovky.

Roku 1967 jsme tančili tzv. „Holanďana“, i tanec mě moc baví.

Také miluji tenis, čtyřhru.  1x-2x týdně chodím hrát tenis,  mám ale špatné koleno.

Navíc mám hodně vnoučat, ty určitě naplňují  můj volný čas.“

4

3. Vy jste ale také známý jako bavič, že?   Diváci Váš humor nejednou ocenili…

„Ano, jsem i  bavič. Ale humor nesmí být moc násilný, musí to vycházet z atmosféry, kluci rádi poslouchají mé životní příběhy. Prošel jsem 9-ti kluby, takže se vyskytnou veselé příběhy s hráči.“

4. Je náročnější fotbal nebo tenis?

„V tenisu každý hraje za sebe, fotbal je kolektivní sport.  Měl jsem  celý život na starosti 20 lidí, kteří musí táhnout za jeden provaz. U tenisu to nejde, ale pokud je hráč dobrý, „sbírá smetanu“ sám.  Také kondička je odlišná. Fotbalista toho musí spoustu naběhat, ale tenisté cvičí zejména údery. Říká se ovšem, že v tenisu rozhodují také nohy.“

2

5. Jsou fotbalisté opravdu tak hloupí, jak se říká? Jací doopravdy jsou?

„Ale to říkají holky, že fotbalisti jsou paka….

Někteří z nich mají peníze, tak možná se tak chovají, ale není to pravda všeobecně. Jsou mezi nimi  inženýři, ale třeba i „paka“, to je v každé profesi, je to namíchané jako všude.“

6.  Zakazoval jste sex před zápasem?

„Já jsem nebyl „až takový“ na ně.  Na soustředění opravdu nemůžu dovolit, aby měli  ženský na pokoji, ale doma jsem jim nic nezakazoval. Naopak, někdo sex potřeboval, aby ho to uklidnilo.  Řekl bych – sex  nezakazovat.“

7. Je těžší úděl být  hráč nebo trenér?

„Byl jsem hráč, studoval jsem Fakultu tělesné výchovy v Praze, takže jsem si udělal licenci být trenérem. Ach, to byly krásné časy …. jako fotbalista. To jsem byl mladý, chodili jsme do hospod, na zábavy… bavili se…. (jsem už 42 let ženatý a mám své povinnosti).

Nebyl to tenkrát „profi fotbal“, tu éru my jsme nechytli. Já jsem byl zaměstnaný v ČKD, ale do práce jsme nechodili. Cestovali jsme do zahraničí, ale nikdo nemohl dostat zahraniční angažmá jako fotbalisté dnes. Byl to hezký život. Moje vítězství bylo, že dělám práci jako koníčka, to málokdo má. Ale také platí –  „sportem k trvalé invaliditě“. Nese to svá zdravotní rizika.

Hráč hraje za sebe, trenér má  těžší úděl,  má tým.

Také jsem byl předčasně vyhozený z angažmá, pak si přestanete věřit, zda jste doopravdy dobrý. Musí vás někdo koupit.  Když prohrajete, už Vám to vyčítají, když prohrajete 4x za sebou, tak Vás obvykle v ČR vyhodí. Tolik si musíte věřit, že si Vás znovu někdo koupí.“

3

8. Jak jste tyto tlaky snášel?

„Těžko. Už si nevěříte, jestli jste dobrý nebo ne, chvilku tu práci nemáte, byl jsem  také chvilku na dně, několikrát mi zavolali, tak jsem šel do Ružomberka, do Prahy, různě po ČR, mám toho za sebou opravdu hodně. Životnost trenéra u nás je rok, většinou.  Ferguson je v oboru 20 let, u nás to tak není… Ta práce znamená  hrozný stres, to je síla. Proděláváte  nemoci ze stresu, tlak působí ze všech stran.“

9. Je to takové vlnobití, že? Jednou nahoru, jednou dolů…

„Ano. Ale  přesně je to takhle: 1x nahoru a 2x dolů…“

10. Takže sport je takové nepravidelné vlnobití?

„Ano, jste více dole než nahoře, určitě.“

ab

11. Stalo se také, že jste sestoupil z ligy?

„Sestoupil jsem 1x v životě, trénoval jsem Opavu. Měl jsem 50 let, nepřipustil jsem si, že bych spadl z ligy.  Největší radost  pro mě byla,  když jsem porazil Spartu v Plzni ve finále Českého poháru (hrála Sparta s Olomoucí), byl to prostě obrovský úspěch.“

12. Která akce nebo cena Vás potěšila nejvíce?

„Petr Salava mě pozval v roce 1999 na akci „Fotbalista roku“ do Teplic,  kde jsem zpíval s  Pavlem Bobkem píseň „Veď mě dál, cesto má“…

1

Dále ocenění na akci v Prostějově, kde jsem dostal cenu „Osobnost Olomouckého kraje za rok 2012“ a  Tomáš Berdych tam dostal cenu „Sportovec olomouckého kraje“. To je  prestižní cena za sport, darovaná hejtmanem.“

5p

13. V Čechách je spousta dobrých  trenérů, že? Čím to? Předává se umění z hráče na hráče?

„Ano, zejména Olomouc má nejvíce trenérů, jsou zde legendy jako Karel Bruckner, Milan Máčala, který je v arabských státech.  Hráči se sebevzdělávají, bohužel nemají všichni práci.  Dá se uživit v první lize, možná trochu ve druhé lize, ale profi trenérů u nás je asi 500. Z toho 300 – 400 trenérů  nemá práci.

Fotbal je kolektivní sport, člověk musí mít talent, ale musí tento dar ještě  vylepšit i charakterem, věnovat se fotbalu se vším všudy. Chce-li někdo být profi hráč, musí tomu věnovat všechno. Vzdělávat se, ale zároveň i věnovat všechen čas tréninku, životosprávě, musí to také mít rád.“

14. Je tedy fotbalový trenér „záviděníhodná“  profese nebo ne?

„Jsme trošku herci, protože na nás chodí diváci, ale musíte být v 1. lize. Ve 2. lize je to tak na přežití, ve 3. lize musí mít trenér ještě další zaměstnání. Vyvolených je jen pár. Vážím si toho, že jsem byl v 1. lize mezi těmi vyvolenými.  Žil jsem krásný život mezi trenéry a hráči.“

bb

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

 

Náš rozhovor s hercem JIŘÍM MÁDLEM

„Byl jsem bouřlivák“

1. Jméno Jiří Mádl je nerozlučně spjato s filmem „Snowboarďáci“. Jaký máte vlastně vztah ke snowboardu? Je to Váš oblíbený sport, nebo ho už nemůžete ani vidět?“

„Vůbec se mnou nemá nic společného mimo ten film. Ale už 9 let se mě na to
lidi ptají. Jsem vůči všem zimním sportům naprosto indiferentní. “

2

 

2. Na konkurs do filmu „Snowboarďáci“ Vás vlastně poslala maminka. A tak
se z nadějného hokejisty stal herec. Jste rád, nebo litujete?

„Nelituji. Potkávám spoustu zajímavých lidí. Herectví je sice v mnoha věcech
hodně těžké povolání a nezřídka dřou herci bídu s nouzí, ale když se něco
podaří, je to nenahraditelné.“

3

 

3. Jste spíše nesmělý nebo naopak? Jak jste prožíval nápor fanynek po úspěchu „Snowboarďáků“?

„Nebylo to zas tak nečekané. Spíš to narůstalo. Nikdy jsem nebyl úplně
nesmělý, ani jsem nikdy nesršel sebevědomím. Aspoň si to myslim. Často byl a
je větší tlak na lidi kolem mě než na mě.“

4. Jste spíše typ „bouřliváka“ nebo upřednostňujete stálý vztah?

„Byl jsem bouřlivák. A to hodně a dlouho. Teď jsem strašně šťastnej s mojí
Evičkou. “

5. Nepomýšlíte na založení rodiny?

„To ne.“

6. Vy také rád cestujete. Jaké země Vás lákají nejvíce a proč?

„Jakékoliv. Byl jsem v Indii, v Americe, v Rusku a všude možně po Evropě. Láká
mě Island a Aljaška. Ale země, kterou mám téměř nekriticky rád, je Itálie.
Asi i proto, že tam jezdím pravidelně od malička. “

1

7. Máte rád sport, to je známá věc, ale co tanec?

„Taky, ať je jakýkoliv. Vždycky tak kolem jedný, druhý ráno jsem nejlepší tanečník v regionu. Měl jsem rád taneční a chvilku jsem i na nějaký tanec
chodil. A hlavně jsem do svých deseti let imitoval Michaela Jacksona. “

8. Je nějaký taneční styl, který se Vám vyloženě nelíbí a raději byste utekl, než se na něj díval?

„Nelíbí se mi břišní tance a jakékoliv orientální. Prostě mě to nebaví a ani
mi to nepřipadá moc sexy. “

4

9. Jak moc je pro Vás důležitá hudba?

„To hodně. Hudba je pro mě to nejhůře uchopitelné a tudíž nejvyšší umění. Nic
se mě nedotýká tak jako správná hudba.“

5

10. Vy sám skládáte písničky, kde berete inspiraci? Potřebujete sedět někde v tichu a tvořit, nebo naopak Vás něco napadne třeba na cestách?

„Už neskládám hodně dlouho. Klidně bych ještě něco napsal, ale neni pro koho
a myslim, že ani o to nikdo nemá zájem. Lákájí mě scénáře, ale texty jsou už
asi minulostí. Ale ať píšu cokoli, potřebuji ticho a klid. “

11. Někdy se o Vás také psalo jako o herci-neherci. Přesto jste ztvárnil komediální i vážné role. (Nejnovější film Colette, který se dostane do kin tento rok, je z válečné doby). Jak se cítíte Vy sám, jako herec nebo neherec?

„Jako herec. To označení platilo asi ještě po prvním filmu, když jsem byl
objevenej jako kluk z ulice. Ale když mě to už i živí, tak si myslim, že už
jsem herec, byť nestudovaný.“

6

12. Co Vám nejvíce vadí na společnosti v současné době?

„Lacinost chování. Mám pocit jakoby po 20 letech euforie ze svobody
vyvstávala napovrch taková nálada, jako že už toho „intelektu, svobody,
lidských práv apod.“ bylo dost a chce to zase trošku hodit zpátečku k
lidovosti. Myslim, že byl měly vést společnost intelektuální elity, ale sílí
k nim odpor. To je vždycky nebezpečné. Rád bych to rozvedl, ale to sem asi
ani nepatří. “

13. Je pro Vás důležitý úspěch? Toužíte po slávě, nebo spíše po běžném spokojeném životě?

„Toužim po uznání a respektu, uznávám. Ale například nikdy pro mě nebyly tak
důležité peníze a statky. Pouze jako prostředek k dosažení vzdělání, zkušenosti nebo tak podobně.“

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

Rozhovor s herečkou KATEŘINOU MACHÁČKOVOU

„Tančila jsem „domorodce“ a pořádně jsem si zařádila!“

 

 

 

1. Cítíte se být více spisovatelkou, herečkou, nebo režisérkou? K čemu vás to vábí nejvíc?

„Spisovatelka určitě nejsem, vydala jsem 3 knížky. (Cestopis z Bora Bora – „Útěk z ráje“ a dvě knížky o tátovi – „Zápisky z blázince“ a „Téma Macháček“).  Od dětství mám vztah k divadlu, herectví. Vidím sebe jako herečku, možná dramatizátorkou.“

1

2. Co byste jako dramatizátorka ráda ztvárnila na jevišti?

„Když něco čtu, třeba  román, pokud je inspirativní, mám tendenci jej  vidět i na jevišti.“

4

Kateřina s Helenou Štáchovou a Pavlem Dostálem

3. Jaký žánr čtete  ráda?

„Poslední dobou „jedu“ v  severských detektivkách. Říkám,  že si čistím “kazety v hlavě“, přečtu za víkend i dvě  pětisetstránkové knížky a k tomu mám rozečtené nějaké tematické knihy, často týkající se práce, na které zrovna pracuji. Detektivky mi dokonale pročistí hlavu. Tyto příběhy  mají nejen napínavý příběh, ale vypovídají i o lidech, a také  o prostředí severských zemí.

Dánský seriál „Zločin“, který právě běží na ČT 2,  je  ukázkově hraný,  snoubí v sobě napětí a také vypovídá něco o prostředí.  (Na BBC běžel nedávno kriminální seriál podle literární předlohy švédského spisovatele a dramatika Henninga Mankella, s ústřední postavou policejního inspektora Kurta Wallandera s Kennethem  Branagh v hlavní roli. Původní román, který byl napsán hercem a producentem,  ztvárňuje   novodobý typ hrdiny, který se trápí existenciálními problémy, detektivní zápletka není dominantní.)

Tyto detektivky mi možná uhranuly, protože od mládí miluji romány  F.M. Dostojevského, a to jsou vlastně detektivky s úžasnými psychologicky propracovanými hrdiny. Takoví „Bratři Karamazovi…“

4.  Nepokusíte se tedy nějakou takovou knížku ztvárnit na jevišti, režírovat?

„Asi už nemám  sílu režírovat, je to strašně náročné. Herci, lidé, divadlo, všechno zpohodlnělo.  Není tu žádná  disciplína, pokud je člověk trošku pedant, je to nezvladatelné. Nikdo po nikom nic nevyžaduje,  vše jde bez velké námahy, všechno je  rychlé.

Pokud jde o diváky, zhoršil se jejich vkus. Jednoduché seriály komerčních televizí, kde se vše polopatě sdělí divákovi, vykonaly své.  Film režiséra  Františka Vláčila „Holubice“ považuji za  geniální. Tam se řeklo snad osm vět, ovšem všechno  bylo sděleno, a na vysoké umělecké úrovni, za součinnosti kamery, hudby…  Dnes se všechno říká naplno, aby to lidé pochopili. Herci nehrají to, co je pod texty. Režírovat něco z děl, která bych chtěla režírovat,  by bylo obtížné.“

gsd

Kouzelník z Lublinu, divadlo

5. Nemáte pocit, že současné tvorbě vévodí obhroublost?

„V západní Evropě se to drsné nosí, u nás  to diváci ještě nepřijímají, ne v klasickém divadle. Lidé v Čechách mají rádi určité tabu.  Televize ale diváky  zdeformovala, čeština spěje k zjednodušení,  vše spěje k zploštění života. Tento  vývoj nám  vezme estetické cítění. Už před  20-ti lety  Václav Klaus neblaze vytěsnal kulturu na okraj zájmu, „když se maluje, taky jde knihovna na balkón…“. Kultura bohužel upadá, je spíše v troskách, přitom kultura a umění by mohlo zvýšit morální úroveň populace.

Divadlo by mělo mít vysloveně obrodnou funkci, jako  třeba  v době  národního obrození. Člověk, který má rád divadlo, vyznává nějaké hodnoty, nebere život jen naturálním způsobem, nebere jen to zlé, má větší šanci v dnešním světě obstát. V současnosti  je  navíc tendence  stálé divadelní soubory rušit,  divadla by měla být soukromá, komerční, většinou produkující jednotlivé projekty. Divadlo by ale nemělo být jen komerční záležitostí, mělo by být i posláním…“

6.  Jaký máte vztah k tanci?

„Jako dítě jsem chtěla být baletka. Milovala jsem ruský balet, styl Galiny Ulanové. Uznávám  klasiku i moderní tanec, miluji jakýkoliv druh umění, které není samoúčelné a má nějaký obsah nebo  sdělení. Navíc balet na nejvyšší úrovni v provedení talentovaných tanečníků s vysokou technikou… to je silný emocionální zážitek… Ale třeba období Pavla Šmoka a jeho Komorního baletu bylo úžasné.  A  často ti lidé ani nebyli školení. Nebo Hesovo UNO?“

Galina Ulanova – balet

 

taneční skupina UNO

UNO – úvodní znělka

7. Pak jistě obdivujete také čínský  balet, dnes dosahuje špičkové úrovně, až neuvěřitelných výkonů…

„Jistě. Čína mě zajímá, ale bohužel jsem tam nebyla. Byla  jsem ve Vietnamu, v Kambodži,  v Japonsku a ve Francouzské Polynésii.  Viděla jsem ale jen komerční produkce, což je něco úplně jiného, než vidět běžná představení.

Čína, Japonsko – to je stylizace.  Afrika, Jižní Amerika, Tichomoří – to je živočišnost.

Viděla jsem  úžasný čínský  balet, kde baletka tančí partnerovi na hlavě. Rozum zůstává stát, je to tak na zápis do Guinnessovy knihy rekordů. Ale i tato neuvěřitelná taneční figura  je zároveň také naplněna emocí, má obsah.  Stejnou  hodnotu mají i daleko jednodušší formy, v tanci je důležité sdělení. I  pouliční umělec vám něco předá.“

6

Peer Gynt, Divadlo pod Palmovkou (1998), s Jiřím Langmajerem

 

8. Kam se budou výkony ubírat dál?

„Tohle vezme nějaký konec, někdo spadne, zmrzačí se  a pak to zas začne „od piky“. Ne, spíš se dojde k tomu, že lidé objeví, že síla je vlastně v jednoduchosti, možná i větší…“

7

„Svatá hříšnice 1969“

 

9.  Představte si, že jste agentura a vybíráte tanec … Kdybyste si měla vybrat taneční styl, jaký byste volila?

„Nevím. Muselo by to zajímat lidi, pro které bych ho vybírala,  do prostor, které bych měla k dispozici, opravdu nevím, to není tak jednoduché. Vybrala bych cokoliv, co „rozohní“ ty lidi.“

10. Tančila byste třeba na rytmy  bubnů či tance hula hula?

„Jsem už v letech, ale asi bych to zkusila. Tančila jsem „domorodce“  s Honzou Révaiem v inscenaci „Bouře“  a pořádně jsem si zařádila. Nemám ale ráda, když mě svazují kroky. Spíš preferuji výrazový tanec.“

3

Na Tahiti

 

11. Chodíte ráda do společnosti?

„Dříve ano, teď jsem spíš samotář.“

12. Čím to? Proč přišel takový zvrat?

„Psala jsem knížky.  Mám teď  prostě takové období, jsem raději s knížkou nebo  poslouchám muziku.“

2

13. A jaký druh hudby posloucháte?

„Široké spektrum, snad kromě dechovky. Miluji Queen. Ale hlavně opery, barokní hudbu nebo Beethovena.“

14.  Vaše maminka byla operní pěvkyně. Netáhla vás dráha zpěvačky, nebo operní pěvkyně?

„Maminka zpívala, byla také klavíristka, to ano, ale neměla trpělivost mě učit. Nezpívala jsem s ní, to bych ji rušila. Mámin bratr byl houslista, určitě hudební vlohy  máme v rodě, jsem muzikální, ale zpěvu jsem se nevěnovala.“

15. Rozmlouvala jste Vašim dětem, aby se dali na uměleckou dráhu?

„Vysloveně jsem nechtěla, aby syn dělal divadlo. Je to trápení, není to povolání pro chlapy. Většina mužů v divadle  jsou takoví  „narcisti“,  podle mého názoru muži najdou šťastnější uplatnění v jiných oborech.

Být v divadle, znamená trápení,  většina lidí u divadla se trápí,  všechno příliš prožívají. Třeba mají vlohy, ale nedostanou příležitost hrát, je tady  tolik věcí, které nemůžete ovlivnit.  Minutí se s rolí, partnery, režisérem… Také finanční stránka. Z divadelního  platu jsem kdysi vyžila i zaplatila byt, ale teď herci nemají ani na nájem. Chtěla jsem syna  ušetřit tohoto trápení.“

16. Jak vzpomínáte na seriál  „Život na zámku“?

„Báječné. Je málo „plnokrevných“ ženských rolí pro herečky po čtyřicítce. Maximálně role manželky, co podá večeři, to je všechno. Tato postava  měla své problémy, svůj milostný život atd.

Od té doby jsem takovou roli nedostala.  Říkávám žertem, že jsem ji ztvárnila tak dokonale, že už si mně v jiné nedokáží tvůrci představit…“

8

Život na zámku, s J. Čenským a T. Töpferem

 

17.  A jak vzpomínáte na operu „Rusalka“, zpívala jste také?

„Ne, jen jsem hrála, zpěv byl už předem nazpívaný. Byla to starší, úžasná nahrávka, Rusalku nádherně zpívala Milada Šubrtová a dirigentem byl slavný Zdeněk Chalabala.“

18. Jak vypadá ideální den podle představ  Kateřiny Macháčkové a je takových v roce hodně?

„Ideální den  je málokdy. Je buď strašně moc práce, nemůžete si ji užít a vychutnat, mnohdy ani dotáhnout a potom zase není nic, takže ideálních  dnů moc není. Kdyby byl, byl by spojen s prací, nebo nějakou tvořivostí, zkoušením v divadle, krásně odehraným  představením  a zároveň být u toho zdravý.“

19. Vzala byste taneční roli?

„To záleží na postavě, mám  už věk, ale klidně bych hrála i stařenku, která tančí. Herectví znamená také kus pohybu – práce s rukama, držení těla, jaká je postava, takové je i herecké umění.“

9

Pythagorejci

 

20. Co byste odpověděla, kdyby Vaše dvouletá vnučka chtěla být tanečnice?

„Neměla bych proti tomu nic, miluji tanec, zvlášť balet.

Já jsem kdysi nemohla být baletkou, protože mě maminka ve třetí třídě po odhlášení se ze školní jídelny vykrmila na tlouštíka, který se při přeskoku zastavil před kozou, nesvedl kotoul vzad a při šplhu se na laně škrtil… To byl vtip. Nelituji ničeho, divadlo mi vše vynahradilo.“

21. Je pro Vás úspěch důležitý?

„Je úspěch a úspěch. Důležité je, aby byla odezva u publika. Od kritiky už je mi to jedno, jen zamrzí, že vlastně nejde o kritiku, jen o prezentaci recenzentova ega.“

 

Přeji Vám mnoho úspěchů u publika a děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

 

 

Rozhovor s textařem, scenáristou a publicistou MICHALEM STEINEM

„Texty a tanec, to je mazec!“

TANEC a TEXTY – TO SE RÝMUJE“

Dobře známe zpěváky, víme s kým chodí či spí, jak se oblékají v soukromí a víme toho na ně mnohem více. Méně už o těch (až na pár výjimek porotců z televizních soutěží), kteří mají, vedle skladatelů, na úspěchu hitů a tím i zpěváků velikánský podíl – textařích. I proto jsem si pozvala k rozhovoru držitele Platinové desky, textaře, scenáristu, publicistu a stále více i kurátora výstav Michala Steina.

Vzor není vzorek

Není banální začínat, jak jsi se k psaní textů dostal a kdo byl Tvůj vzor?

Vyrůstal jsem v Praze 3, na Vinohradech, na Floře. Poblíž byla dvě dětská hřiště. Jedno v místě dnešní stanice metra A. U hřbitovů. Bylo jako ony, ponuré, plné kaštanů. Stejně daleko bylo hřiště, ve Šrobárově ulici a naproti němu bydlel slavný Gottův textař Jiří Štaidl.. Jeho podpis byl také prvním úlovkem sběratele autogramů. Krátce na to tragicky zahynul.“

A kdy ses rozhodl být textařem?

Pod vlivem Jiřího Štaidla jsem to prohlásil ve čtvrté třídě!!! A znělo to trochu komicky mezi těmi zpěvačkami, kosmonauty a ošetřovateli zvěře. Je fakt, že spolužák Jiří Hanych (první manžel Veroniky Žilkové i otec Agáty) tehdy řekl, že bude filmovým režisérem. A tím je!“

A teď už k Tvým vzorům

Mimo Jiřího Štaidla je jím i textař hymny J. K. Tyl. A taky Eduard Pergner (pro změnu již mrtvý otec Terezy Pergnerové), píšící tehdy pod pseudonymem Boris Janíček. Zaujala mne jeho civilní témata i šansony pro Jitku Zelenkovou. A právě Eda Pergner mne k textařině dostal. Byl porotcem literární soutěže v divadélku Radar. Mé práce ho zaujaly. A vyzval mne zkusit napsat texty pro nadějného tenora Jiřího Hromádku a později mě seznámil s Karlem Černochem.“

Proč se při těch vzpomínkách usmíváš?

Je to paradox – v té porotě byl i divadelník dr. Pavel Bošek, s nímž jsem později pracoval v redakci divadelního časopisu. Eda Pergner tenkrát bydlel na Proseku, kde teď bydlím já. A nyní v tom divadélku Radar dělávám pravidelně poroty Divadelní Miss.“

Je taneční muzika taneční? Jeden z Tvých prvních oceněných textů „S Evelýnou“, byl přímo o tanci.

V roce 1979 jsem napsal na tango Leopolda Korbaře text o tančící dívce, která má na prsou – mapu Argentiny. Na tu dobu dost troufalé. Bez mučení přiznám, že trochu mě k tomu inspiroval jeden vtip. Nikoli o Argentině. Ale o holce v triku s mapou, tančící s klukem. Zeptá se partnera, kde bydlí. On jí to ukáže na mapě (na těle) – a ona mu dá facku!“

V současné době je nemyslitelné prodat CD s neznámými zpěváčky v počtu 20 000 kusů, a na tom „platinovém“ albu „Booong!“ je podtitul „Poslouchej, TANCUJ a zpívej…

Myslím, že právě pobídka k tanci i krásný komiksový obal na tom mají lví podíl. I proto jsem vybojoval samotnou platinovou desku i pro výtvarníka Petra Herolda. Jinak největší porci superlativů zaslouží hudební skladatel Eduard Parma mladší.“

Eduard Parma mladší a Michal Stein oslavují v baru v Poděbradech úspěch své Platinové desky

S ním máš i jiný (nikoli platinový) titul…

V roce 1999 jsme dostali nejvyšší reklamní ocenění – „Zlatý louskáček“ za rozhlasovou reklamu pro jistý obchodní dům se zbožím pro stavebníky a kutily.“

Eduard Parma ml. patří mezi nejúspěšnější autory moderních tanečních písní. Prozraď nám něco o něm.

Rád s Edou spolupracuji. Ačkoli je vystudovaný dechař, později hrál na basovou kytaru. Tím má výrazný talent napsat pulsující hudbu přímo vybízející k tanci. Nakonec, jeho deska (ještě s bratrem Jindřichem) „HIPODROM“ u nás patří k tomu komerčně nejúspěšnějšímu původnímu, co na taneční scéně vzniklo.“

Michal (vpravo) v porotě literární soutěže, po pravici mu sedí scenárista, spisovatel i herec Vlastimil Venclík a dále (s kyticí) kulturní radní Prahy 2 a výtečný muzikant Ing. Jaroslav Šolc

Jaký názor máš na výraz „taneční hudba“?

Už není používán generačně. Pod tím pojmem se kdysi mínil odpor všemu zastaralému a zkostnatělému. Prapůvodně šlo i o protiklad barytonovým kantilénám typu písně ,Tenkrát´. Později se výraz ,pop´ i ,taneční hudba´ trochu usadil na významu spíše středního proudu. A ta opravdu taneční muzika se vytratila pod výrazy ,disco´, ,techno´ či ,break´.“

Jaké žánry textuješ?

Tím, že jsme měli s Václavem Vašákem dětský megahit ,Formule z formely´, zůstávám i věrný dětem. I ve sborové tvorbě. Tam jsem textoval Emilu Hradeckému nedávno hitík ,Internetové děti´. Ten poněkud rozčeřil poklidné hladiny spíše vážnějších a vzletnějších autorů. Rád píšu pro herce (na kontě mám nahrávky s Luďkem Sobotou, Janem Přeučilem a zpívající Arabelou Janou Nagyovou), což trochu předurčuje šanson. Ve stylu mezi výrazovějším stylem a vážnou hudbou píšu se skladatelkou a bubenicí profesorkou Markétou Mazourovou. A písničky pro střední proud mimo Edy Parmy i se Zdeňkem Bartákem mladším, Pavlem Vaculíkem, Emilem Hradeckým, Františkem Horkým i jinými.“

Rádio není plně na vině!

První úspěch jsi měl v rozhlasové soutěži „Písničky pro Hvězdu“. Jsi rádiům věrný?

Na rádio jsem nedal dopustit. Byl jsem jím vpravdě odkojený. Bylo mi bližší než televize. Proto jsem byl rád, že jeden z mých prvních textů pro Janu Kratochvílovou hned získal vavříny v rozhlasové soutěži. Pravdou je, že dnes je rádií nespočet a být všem věrný – to bych se musel rozkrájet…“

Ta soutěž přinesla i dnes už nepochopitelný příběh.

Ano. ,Písničky pro Hvězdu´ byly autorskou soutěží. A mimo rozhlasových dramaturgů si i autoři sami hledali interprety. Musím uvést, že to bylo roku 1979. Nebyly žádné maily! Právě jsem poštou posílal těsně před uzávěrkou – tedy o půlnoci, z pražské hlavní pošty – noty a kotoučový pásek s takzvanou ,demonahrávkou´ na soutěž ,Děčínská kotva´. Ve stejné frontě stálo více autorů. Tím, že jsem znal Zdenka Mertu, tak jsem ho oslovil, zda by (tehdy zpěvačka jeho kapely Kardinálové) Petra Černocká nezpívala moji už postoupivší píseň ,Starý strážce majáku´ (se skladatelem Josefem Markem) na ,Písničkách pro Hvězdu´. A bylo z toho druhé místo! Ten finálový koncert byl přímo v pražském Rudolfinu! Byla to tematická soutěž. Myslím, že jsem se z tématu ,Zachránci a ochránci´ dost dobře vylhal. Dále se tam zpívalo spíše o pohraničnících a policajtech. Když se pak ,Starý strážce majáku´ nahrával studiově, byl hudebním režisérem Stanislav Procházka mladší, později známý zpěvák. Jsou to ale kuriozity.“

Myslíš, že rádia, tím, že hrají více zahraniční hudby ubírají chleba českým autorům?

To není ten hlavní důvod. Technika a moderní styl jiných médií výrazně posílají CD a tím i jejich rozhlasové šíření do propadliště dějin. Je tu však jeden velikánský problém. A tím jsou majitelé studií, aranžéři a autoři klipů. I ti si chtějí vydělat na chleba a jejich touhou je, aby písně měly jepičí život a točily se neustále nové a nové. Právě oni ovlivňují kolikrát rozhlasové dramaturgy i vyšší ,rádiové bossy´, aby raději pouštěli hodně staré hity a těm současným s novými interprety dávali minimum prostoru.“

Výtvarný svět je oázou

Co chystáš v současné době?

Pochopitelně píši stále písničky. Ale také reklamy. Scénáře dokumentárních filmů i reklam. Rovněž dělám odpovědného redaktora knížkám. I těch vychází stále méně. A mnoha výtvarníkům chystám výstavy. Uspořádal jsem expozici grafiky i filmovému režiséru Juraji Jakubiskovi V Poděbradech, profesoru AVU Romanovi Frantovi tenisové obrazy přímo ve V. I. P. prostorách pražského ,Centrálního tenisového areálu´ na legendární Štvanici, autorce paličkované krajky Janě Křepelové jsem uváděl výstavu s paličkou na maso. Ale výstavy jsem kurátoroval mnoha dalším. Je to pro mě taková oáza a pramínek vody.“

Michal se svým jménem na čepici a příjmením v podobě stejnojmenného slovenského piva

Hodně jsi autorsky spolupracoval s již zesnulým Bohuslavem Myslíkem, bývalým kapelníkem Josefa Laufra a vedoucím pěveckého sboru u Karla Gotta. Mimo Jiřího Štaidla se tím dostaneme ke třetí mrtvé veličině, které jsi textoval hudbu…

Nakonec se obloukem vracíme zpět Na Vinohrady, do Šrobárovy ulice. Mimo bratří Štaidlů tam, blíže Nemocnici na Královských Vinohradech, bydlel i Karel Zich. Na té vile je dodnes pamětní deska – jeho předka hudebního skladatele Otakara Zicha. S Karlem jsme připravovali písničku pro Denisu Kubovou. Tenkrát to nevyšlo. Od další spolupráce nás oddělila Karlova tragická smrt. Rovněž se zmíněným „Bobanem“ Myslíkem se skvěle spolupracovalo. Je škoda, že talentovaní lidé umírají brzy… S Bobanem jsme měli rozděláno několik námětů i pro Karla Gotta. Nakonec jsem mu nabídl píseň s mým sousedem z Proseku Františkem Horkým. Ten již Gottovi napsal hit-duet s Marií Rottrovou ,Najednou´. Tak třeba Zlatý slavík si vybere od nás i tu novou, modernější?“

Vraťme se na závěr k tanci. Jaký máš k němu vztah jako takovému?

Do tanečních jsem nikdy nechodil. Dostatečně mne odradila populární povídka Grosssmanna a Šimka. Jinak jsem s tanečníky psal zajímavé články. S panem choreografem a režisérem Pavlem Šmokem i kdysi do autorsky kolektivní knížky o televizi. Před několika lety jsem psal profily mladých umělců do Mladé fronty Dnes. Z tanečníků neušly mé pozornosti v orientálním stylu pracující Liza Végrová, v klasičtějším stylu dcera zakladatele Černého divadla Praha Adéla Aster Srncová, vydavatelka tohoto serveru Eva Smolíková anebo taneční mág Jan Jakl. Na vernisážích mi tančila brněnská tanečnice Simona Assionne a uznávám i potomkyni slavného malíře tanečnici z Národního divadla Evu Špálovou! A o tanci píšu někdy nejen písničky!!!! 🙂 Tanec a texty, to se prostě rýmuje.“

Děkuji za rozhovor

V porotě brněnské soutěže MISS TANEČNÍ

Foto: Eduard Parma a archiv Michala Steina

Martina Rodová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN