V okamžiku, kdy zvonil můj telefon, byla Eva Leimbergerová právě na cestě z Prahy do Francie. Ale už další den byla zase v Praze, takže našemu setkání nic nebránilo. Pro Evu je přirozené být stále na cestách. Jak se daří této české světoběžnici?
1. Co Vás přimělo opustit Prahu? A proč zrovna Francie?
„Poprvé jsem jela do Francie studovat na Pařížskou státní konzervatoř. Na roční stáž po ukončení DAMU. A před 2 lety jsem odešla podruhé. Udělala jsem casting na jednu divadelní hru, tak jsem se rozhodla, že se do Paříže odstěhuji.
Jsem takový nadšenec, snadno se pro věci nadchnu. Teď jsem byla týden v Londýně a už jsem si to tam začínala zamilovávat a už by se mi tam chtělo zůstat déle….. Když člověk odejde jednou, tak zjistí, že podruhé už to není zas tak obtížné.“
2. Jak se vám hraje ve francouzštině?
„Začátky byly krušné, hlavně první tři měsíce ve škole, byla jsem jak malé dítě, které sbírá všechna slova, ale moc nemluví. Pak jsem se vrátila po Vánocích z ČR a najednou jsem mluvila plynně. Často mi lidé říkají, že jazyk nemůžu tolik cítit, protože to není moje mateřština. Je pravda, že nemám takovou slovní zásobu jako v češtině, ale role se učím tak jako tak, scénář je daný. A když vím, co říkám, můžu to i cítit. Naopak bych řekla, že je to někdy v cizím jazyce lehčí.
Francouzi jsou zvyklí na to, že herci mají jiný přízvuk, i v divadle, je to díky velkému množství přistěhovalců. U nás je kladen důraz na dobrou mluvu daleko více.
Já jsem pro Francouze „Východoevropanka“. Přízvukem, ale hlavně fyzicky. Pokud je ve filmu role Ukrajinky, Polky atd., a bohužel jsou to většinou prostitutky nebo uklízečky… (smích), tak jsem hned první na ráně. Jsem zařazená do takové „škatulky“, ale
říkám „zaplať pánbůh za škatulku – není nás v ní moc, takže to má i své výhody“.
3. Ale Francouzi neradi studují cizí jazyky, říká se, že vůbec
nechtějí mluvit jinou řečí….
„Francouzi mají tak „narostlou pusu“, nebo lépe řečeno, díky francouzštině, která má specifickou výslovnost, jsou zřejmě dost nepřizpůsobiví jinému jazyku. Spíše bych řekla, že cizi řeč znají, ale stydí se mluvit.“
4. Nebojíte se, že přece jen během představení „selže pamět“ ? Nevzpomenout si na
slovíčka by asi byl „malér“…
„Mívala jsem spíš strach, že se mi třeba trémou v mozku něco stane a já najednou začnu mluvit česky. Říkala jsem si: „Naučím se text na sto procent a prostě nezapomenu.“ V
češtině bych dokázala text nějak nahradit, ale ve francouzštině jsem si tím ze začátku vůbec nemohla být jistá… Naštěstí mám zatím dobrou paměť a myslím, že mi dost pomáhá i hudební sluch.“
5. Ale co kdyby se to opravdu stalo a nemohla byste si vzpomenout…
„No, to se prostě stát nesmí. V žádném případě.
Teď už znám jazyk zase o něco lépe, myslím, že bych se z toho nějak „vymluvila“.
Ale první hra, ve které jsem hrála, byla „La Troade“ od Roberta Garniera, psaná francouzštinou ze 16. století. Krkolomné a složité to bylo i pro Francouze samotné. Navíc samé dlouhé monology. Tam jsem se bála, že mi něco vypadne a nedám to dohromady.
Také jsem pracovala s hercem, který je sice Francouz, ale žije v Londýně, hra byla francouzsko-anglická, na zkouškách se mluvilo všelijak, místy jsem z toho měla hlavu jak „balón“. Ale tyto šoky jsou asi pro člověka to nejlepší. Nejvíc posílí a nejvíc naučí.
Odjet do Paříže, to pro mě znamenalo šok, nikoho neznáte, všechno si musíte vybudovat od začátku.“
6. Proč jste dělala konzervatoř zrovna ve Francii?
„Maminka vždy ráda cestovala a ráda se učila jazyky, mluví francouzsky a v tomhle jsem asi po ní. Baví mě jazyky a chtěla jsem studovat v zahraničí. Francouzská konzervatoř je vlastně vyšší odborná škola, v 15-ti letech bylo brzo, později jsem nechtěla ukončit studium na DAMU v Čechách, takže jsem šla studovat do Francie až později.“
7. Jsou pro herce větší možnosti v Paříži nebo u nás?
„Paříž je větší a příležitostí je víc, ale pro víc herců. Ten poměr herci-práce bude asi stejný. Jezdí tam castingoví režiséři i z Londýna, jsou hodně propojení s Los Angeles, New Yorkem… v tomhle je Praha asi ještě trochu pozadu.“
8. Váš život je plný cestování – probudit se tady a večer být zase ve Francii. Musíte se neustále přizpůsobovat cizímu prostředí. To je přece náročné, ne?
„Já se přizpůsobuji dobře. Však víte, shodou okolností, když jste mi volala, tak jsem byla na cestě do Paříže, ale během dvou dnů jsem byla zase zpět, naštěstí jsem tentokrát jela s mámou a v řízení auta jsme se střídaly…..“
9. Auto je auto, ale letadlo? Není to únavné?
„Letadlo pro mě znamená hodinu a půl cesty. Já všude spím, sednu a usnu. Probudím se, když letadlo „bouchne o zem“. Někdy mi to přijde stejné, jako kdybych ráno jela do práce. Kdybych bydlela v Brně, tak budu dojíždět úplně stejně a ještě ta doprava bude možná obtížnější.“
10. Ale musíte být na letišti dvě hodiny před odletem. To přece krade vzácný čas…
„No, teď nedávno jsem tam byla 45 min před odletem, ale na to už člověk musí mít nervy.“
11. Jste spojována s filmem „Posel“. Byl pro Vás významnější než ostatní filmy?
„Ano. Měla jsem v něm jednu z hlavních ženských rolí. Také ho režíroval Vladimír Michálek, a s ním se pracovalo krásně. Mrzí mě, že ten film prošel bez nějakého většího povšimnutí.“
12. Mám pocit, že všechno v současné době prochází bez většího povšimnutí… Lidé jsou nějak apatičtí…
„Možná nikdo z nás nebyl až tak mediálně známý, snad kromě Matejě Hádka. Máte pravdu, že lidé jsou lehce apatičtí. Všeobecně moc nemají zájem o nové, je lepší to staré, známé a vyzkoušené, takže chtějí i své známé herce, které už viděli ve třech seriálech a četli o nich ve všech bulvárních novinách.“
13. Co děláte, když zrovna netočíte? Jak relaxujete, pokud vůbec nějak?
„Moc ráda cvičím jógu. Mám i instruktorský kurz. Ten jsem ale nedělala jen s vidinou předcvičování, ale protože jsem se chtěla dozvědět o józe více do hloubky a komplexně, což na běžných lekcích většinou není možné.“
Také jsem nedávno objevila Zumbu. Tedy spíš skvělou instruktorku Zumby. Musím říct, že takovou energii a radost, jakou jsem díky ní z tance cítila, jsem snad nikdy nezažila, takže Zumba = můj nový koníček.
Baví mě plavání, interiérový design…spousta věcí. Samozřejmě cestování. A moji přátelé.
14. Myslíte, že odchod do Francie ublížil Vaší kariéře nebo prospěl?
„Myslím, že mi Francie určitě neublížila. A jestli ano, tak to stejně nikdy nezjistím. Nevím, jak by to vypadalo, kdybych tady zůstala. Myslím, že mi hodně prospěl odchod ze stálého angažmá na volnou nohu.“
Když jsem byla zaměstnaná v divadle, trochu jsem „zlenivěla“. Role jsem dostávala bez toho, aniž bych se o to musela nějak výrazněji snažit. Na druhou stranu člověk v angažmá kolikrát hraje věci, které by raději nedělal, kdyby si mohl vybrat. Angažmá je časově velmi náročné, nezbývá moc času na další aktivity – natáčení filmu, reklamy atd. Někdy je nemožné skloubit natáčení, které trvá celý den, divadlo, kde ráno zkoušíte a večer hrajete. Došlo mi, že v tomto způsobu života bylo pro mě více mínusových položek. Takhle jsem aktivnější, samostatnější, musím se prostě snažit. Sice nemůžu s určitostí říct, kdy a jestli
vůbec budu mít nějakou práci, ale zatím to docela vychází.
Když jsem natáčela film „Posel“, zažila jsem ten luxus, že jsem jen točila. Většina herců musela různě odjíždět hrát představení, do Prahy nebo jinam po celé republice. Je to nutné, protože všichni potřebujeme vydělat peníze. Ale člověk si pak při natáčení musí nechat nějakou rezervu energie, protože ví, že ji večer ještě bude potřebovat, aby odehrál představení. Nemůže hrát naplno.
V Americe jsou herci natolik dobře zaplaceni, že si mohou dovolit věnovat se jen jedné roli – jednomu filmu. Můžou absolvovat dva měsíce kurz baletu, jízdy na koni, zpěvu, nechat se zavřít do psychiatrické léčebny… cokoliv, prostě se na roli dokonale připravit…ale u nás to zatím bohužel tak není.“
15. Možná si diváci ani neuvědomují, co všechno takový herec musí umět, že?
„Jak který… sem tam se říká, že se herec všechno naučil, pak se ukáže, že na to měl dabléra. Ale aspoň část by herci určitě měli umět.
Nedávno jsem hrála keramičku a měla jsem zaplacené hodiny točení na kruhu. Kdyby přišlo na to, abych se učila parkurové skákání, tak budu šťastná. Je to nové, kde jinde bych dostala příležitost se to naučit? To mám na herectví ráda. A kdyby mi to nešlo, v nejhorším je tu „záskok“.
16. Jací jsou Francouzi jako partneři? Jsou opravdu galantnější k ženám, jak se často říká?
„Nechci to zobecňovat, mám spoustu galantních kamarádů i v Čechách. Můj partner je Francouz, poznali jsme se v Čechách. On má Čechy rád, mluví o nich hezky. Galantní je, uznává starou školu, že žena je žena, je krásná, šikovná, všechno zvládá. Tohle jsem u svých bývalých partnerů neměla, necítila, nebo se o tom nemluvilo.
Češi jsou dost nespokojený národ, pořád si na něco stěžujeme, to je běžné. Ale negativně naladěných lidí je spousty a všude. U Francouzů je stěžování bráno jako národní sport. A člověk se tím buď nechá strhnout anebo ne. Já jsem se už trochu naučila nebýt zničená negativitou mého okolí. Ale vím, že když jsem unavená a chybí mi energie, tak nemám sílu tyhle vlivy odrážet.“
Chápu Vás. Lidé si neuvědomují, že ničí život nejen sobě, ale i těm druhým…..
Nejlíp je mi na jihu Francie, lidé jsou vstřícní, otevření a nic není problém. Nemusí vás znát a klidně vás vezmou k sobě na víno…
Idylické…..
17. Cítíte, že jazyková bariéra ve vztahu je spíše problém, nebo je třeba i lepší, když si tak do hloubky nerozumíte?
„Už mám francouzštinu snad natolik dobrou, že umím vyjádřit všechno, ale když jsem unavená, tak jsem pomalá, což mého přítele zlobí. Na to ale odpovídám: „Dobře, tak pojďme mluvit česky…. Spíš je to občas zdroj humorných situací ….“
18. Jde vůbec nějak vyjádřit hluboké emoce v jiném jazyku? Někdy to nedokážeme ani česky…..
„Ano, to možná problém je. Hluboké pocity se mi skutečně těžko vyjadřují i v mateřštině. Ale mám pocit, že právě tím, že v cizí řeči moc nedokážu svoje myšlenky „pentlit“, tak všechno řeknu rovnou, jdu k jádru věci. V češtině bych to zaobalila, aby to třeba nebylo tak bolestivé, ve francouzštině to řeknu bez příkras, protože to prostě jinak neumím. Může to být někdy nepříjemné, kamarádi mi občas říkali, že jsem hrozná a krutá, ale na druhou stranu je to osvobozující. Pro všechny zúčastněné strany. Člověk aspoň ví, na čem je.“
19. Je pro Vás pohyb důležitý, musíte ho mít, nebo raději polenošíte?
„Všeobecně cítím k pohybu obdiv a musím ho mít, už od malička. Dělala jsem moderní gymnastiku, od 6-ti do 15-ti let, chodila jsem také na balet, na konzervatoři byl stále nějaký tanec, aerobik, na DAMU jsme také měli akrobacii, tance, jevištní pohyby. Od roku 2003 jsem členkou Originálního pohybového divadla „Veselé skoky“, což je také samý tanec a „pohyby“ (smích).
Poslední představení „Chabrus line“ jsem s nimi už nedělala, byla jsem ve Francii, ale když je třeba, tak tam hraji. Myslím, že členem divadla není jediný čistý tanečník, všichni jsou herci. Těší mě, že jsou lidé, kteří viděli všechna naše představení, dokonce i víckrát.“
20. Jak zvládají herci předmět „akrobacie?“
„Už si nevzpomínám, jestli si někdo něco zlomil, sem tam byly pády, to ano. Já jsem díky gymnastice dost ohebná a zvyklá na různé krkolomnosti, takže to šlo.“
21. Proč jste se vlastně dala na herectví, když milujete pohyb?
„V moderní gymnastice jsem nějak cítila, že jsem dosáhla svého vrcholu a dále už bych se asi nezlepšovala, navíc jsem chtěla dělat i jiné věci. Byl tam také stálý tlak na to, abychom
nepřibíraly na váze. Svou roli také sehrála moje výška. Když mi byly 3 roky, nevzali mě do sportovní gymnastiky (tam jsem chtěla chodit původně, protože tam chodil můj starší bratr). Trenéři totiž vyhodnotili, že budu příliš vysoká a nevešla bych se jim do bradel. Pro balet, který miluji, bych asi taky byla moc vysoká. (Eva měří 175 cm.) Když vidím tanečníky, trochu jim závidím.“
22. Nemrzí vás to?
„Ne nemrzí. Mně se tanec do života stále nějakým způsobem vrací…“
Teď nedávno jsem zkoušela tanec na vzdušných šálách. Uf, už jen vyšplhat po šálách byl pro mě výkon, nakonec to šlo, ale dřina to teda byla veliká…“
23. Vy se teď vydáte na dovolenou do St. Tropez. Budete ležet na pláži nebo aktivně sportovat?
„Válení na pláži nevydržím moc dlouho.
Už jsem se dívala, jestli mají v St. Tropez nějaké kurzy zumby. Takže dovolenou strávím třeba tancem.“
Děkuji za rozhovor
Eva Smolíková
