Petr Uličný má za sebou nejvíce startů ze všech trenérů v ČR, Olomouci zachránil prvoligový fotbal, když porazil Spartu (Sparta proti Olomouci) ve finále Českého poháru 2012 a právě po tomto okamžiku odchází. Proč?
1. Odešel jste z prvoligového fotbalu. Nechybí Vám adrenalin, kterého je při zápasech požehnaně?
„Chybí. Byly to nervy, stresy, frustrace, zklamání, euforie, adrenalin.
Je mi 63 let, mám za sebou nejvíce startů ze všech trenérů v ČR. Je to náročné, zejména na srdce. Mladých trenérů je hodně, nechávám jim prostor. Odcházím na vrcholu kariéry, takže je to vlastně dobře.
Mám v sobě „40 let nahromaděné námahy“, mám nemocné srdce, bojím se infarktu. Léčím se a jsem pod dohledem lékaře.“
2. Čím si vyplníte volný čas? Nemůžete přece najednou zůstat v nečinnosti….
„Vyplním si ho různými akcemi. To jsou oslavy, třeba 40-tiny, 50-tiny, 60-tiny i 70-tiny všech mých kamarádů. Láďa Melon slavil 70 let.
Účastním se a těším se na různé akce v Kroměříži. Na jedné jsem zpíval s Pavlem Bobkem. Miluji písničky ze 70.let, snad i lidovky.
Roku 1967 jsme tančili tzv. „Holanďana“, i tanec mě moc baví.
Také miluji tenis, čtyřhru. 1x-2x týdně chodím hrát tenis, mám ale špatné koleno.
Navíc mám hodně vnoučat, ty určitě naplňují můj volný čas.“
3. Vy jste ale také známý jako bavič, že? Diváci Váš humor nejednou ocenili…
„Ano, jsem i bavič. Ale humor nesmí být moc násilný, musí to vycházet z atmosféry, kluci rádi poslouchají mé životní příběhy. Prošel jsem 9-ti kluby, takže se vyskytnou veselé příběhy s hráči.“
4. Je náročnější fotbal nebo tenis?
„V tenisu každý hraje za sebe, fotbal je kolektivní sport. Měl jsem celý život na starosti 20 lidí, kteří musí táhnout za jeden provaz. U tenisu to nejde, ale pokud je hráč dobrý, „sbírá smetanu“ sám. Také kondička je odlišná. Fotbalista toho musí spoustu naběhat, ale tenisté cvičí zejména údery. Říká se ovšem, že v tenisu rozhodují také nohy.“
5. Jsou fotbalisté opravdu tak hloupí, jak se říká? Jací doopravdy jsou?
„Ale to říkají holky, že fotbalisti jsou paka….
Někteří z nich mají peníze, tak možná se tak chovají, ale není to pravda všeobecně. Jsou mezi nimi inženýři, ale třeba i „paka“, to je v každé profesi, je to namíchané jako všude.“
6. Zakazoval jste sex před zápasem?
„Já jsem nebyl „až takový“ na ně. Na soustředění opravdu nemůžu dovolit, aby měli ženský na pokoji, ale doma jsem jim nic nezakazoval. Naopak, někdo sex potřeboval, aby ho to uklidnilo. Řekl bych – sex nezakazovat.“
7. Je těžší úděl být hráč nebo trenér?
„Byl jsem hráč, studoval jsem Fakultu tělesné výchovy v Praze, takže jsem si udělal licenci být trenérem. Ach, to byly krásné časy …. jako fotbalista. To jsem byl mladý, chodili jsme do hospod, na zábavy… bavili se…. (jsem už 42 let ženatý a mám své povinnosti).
Nebyl to tenkrát „profi fotbal“, tu éru my jsme nechytli. Já jsem byl zaměstnaný v ČKD, ale do práce jsme nechodili. Cestovali jsme do zahraničí, ale nikdo nemohl dostat zahraniční angažmá jako fotbalisté dnes. Byl to hezký život. Moje vítězství bylo, že dělám práci jako koníčka, to málokdo má. Ale také platí – „sportem k trvalé invaliditě“. Nese to svá zdravotní rizika.
Hráč hraje za sebe, trenér má těžší úděl, má tým.
Také jsem byl předčasně vyhozený z angažmá, pak si přestanete věřit, zda jste doopravdy dobrý. Musí vás někdo koupit. Když prohrajete, už Vám to vyčítají, když prohrajete 4x za sebou, tak Vás obvykle v ČR vyhodí. Tolik si musíte věřit, že si Vás znovu někdo koupí.“
8. Jak jste tyto tlaky snášel?
„Těžko. Už si nevěříte, jestli jste dobrý nebo ne, chvilku tu práci nemáte, byl jsem také chvilku na dně, několikrát mi zavolali, tak jsem šel do Ružomberka, do Prahy, různě po ČR, mám toho za sebou opravdu hodně. Životnost trenéra u nás je rok, většinou. Ferguson je v oboru 20 let, u nás to tak není… Ta práce znamená hrozný stres, to je síla. Proděláváte nemoci ze stresu, tlak působí ze všech stran.“
9. Je to takové vlnobití, že? Jednou nahoru, jednou dolů…
„Ano. Ale přesně je to takhle: 1x nahoru a 2x dolů…“
10. Takže sport je takové nepravidelné vlnobití?
„Ano, jste více dole než nahoře, určitě.“
11. Stalo se také, že jste sestoupil z ligy?
„Sestoupil jsem 1x v životě, trénoval jsem Opavu. Měl jsem 50 let, nepřipustil jsem si, že bych spadl z ligy. Největší radost pro mě byla, když jsem porazil Spartu v Plzni ve finále Českého poháru (hrála Sparta s Olomoucí), byl to prostě obrovský úspěch.“
12. Která akce nebo cena Vás potěšila nejvíce?
„Petr Salava mě pozval v roce 1999 na akci „Fotbalista roku“ do Teplic, kde jsem zpíval s Pavlem Bobkem píseň „Veď mě dál, cesto má“…
Dále ocenění na akci v Prostějově, kde jsem dostal cenu „Osobnost Olomouckého kraje za rok 2012“ a Tomáš Berdych tam dostal cenu „Sportovec olomouckého kraje“. To je prestižní cena za sport, darovaná hejtmanem.“
13. V Čechách je spousta dobrých trenérů, že? Čím to? Předává se umění z hráče na hráče?
„Ano, zejména Olomouc má nejvíce trenérů, jsou zde legendy jako Karel Bruckner, Milan Máčala, který je v arabských státech. Hráči se sebevzdělávají, bohužel nemají všichni práci. Dá se uživit v první lize, možná trochu ve druhé lize, ale profi trenérů u nás je asi 500. Z toho 300 – 400 trenérů nemá práci.
Fotbal je kolektivní sport, člověk musí mít talent, ale musí tento dar ještě vylepšit i charakterem, věnovat se fotbalu se vším všudy. Chce-li někdo být profi hráč, musí tomu věnovat všechno. Vzdělávat se, ale zároveň i věnovat všechen čas tréninku, životosprávě, musí to také mít rád.“
14. Je tedy fotbalový trenér „záviděníhodná“ profese nebo ne?
„Jsme trošku herci, protože na nás chodí diváci, ale musíte být v 1. lize. Ve 2. lize je to tak na přežití, ve 3. lize musí mít trenér ještě další zaměstnání. Vyvolených je jen pár. Vážím si toho, že jsem byl v 1. lize mezi těmi vyvolenými. Žil jsem krásný život mezi trenéry a hráči.“
Děkuji za rozhovor
Eva Smolíková
